Historie Moravy... na Blog.cz

Období vlády knížete Jana II. z Lichtenštejna bylo pro Břeclavsko velkým přínosem. Kníže byl velmi vzdělaný a známý filantrop. Studoval ve Vídni, v Bonnu, Karsruhe, Bruselu a Paříži. O politiku se příliš nezajímal. Dával přednost humanitním a přírodním vědám, umění, a správě rodového majetku. Když se v roce 1858 Jan II. ujal vlády, zámky v Lednici a ve Valticích již byly zcela dostavěné, stejně tak většina romantických saletů měla dnešní podobu. Kníže se proto na rozdíl od svých předků mohl daleko více věnovat rozvoji svého rodného kraje, i když jej k tomu nic nezavazovalo. Jako protislužbu většinou žádal pronájem místní honitby. Díky jeho štědrým darům vznikla v obcích bývalého lichtenštejnského panství celá řada veřejných budov a jiných charitativních akcí. Jako vzdělaný a inteligentní člověk si kníže uvědomoval důležitost vzdělávání dětí, proto velká část příspěvků směřovala na stavbu škol. Mnoho peněz šlo i na budování a opravy kostelů, nad nimiž měli Lichtenštejnové patronátní právo. Investovalo se také do zdravotnictví a spolkové činnosti. Zapomenout nesmíme ani na stovky pracovních míst v lichtenštejnských závodech a v knížecí správě. Umělecké předměty z lichtenštejnských sbírek dodnes zdobí mnoho muzeí u nás i v zahraničí. Ročně takto kníže neváhal utratit miliony rakouských korun. Bylo spočítáno, že mezi lety 1875 - 1925 věnoval Jan II. na dobročinné účely okolo 73,5 milionu švýcarských franků. Nejvíce, 28 milionů, činily milodary jednotlivcům. Dále 1,5 milionu na školství, 6 milionů na stavbu kostelů, 10,5 milionu pro vědu a umění, 5 milionů činily dary lichtenštejnskému knížectví a kolem 12-ti milionů připadlo na humanitární a charitativní činnost. Dalších 10,5 milionu švýcarských franků činily soukromé dary knížete. Zatímco ve veřejném životě se Janovi II. dařilo úspěšně naplňovat své záměry, v soukromém životě nebyl příliš šťastný. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný. Během svého života podpořil kníže Jan II. vznik mnoha projektů či aktivit na Břeclavsku, pokusím se tedy přiblížit alespoň některé z nich.

Největší pozornost kníže pochopitelně věnoval Lednici a Valticím, kde se nacházela rodová sídla. Janovi II. vadilo, že lednický zámek stojí hned vedle rolnických usedlostí na Dlouhé ulici, proto je vykoupil a ulici i s tržištěm posunul dále na jih. Budovy byly strženy a na jejich místě se rozšířil zámecký park. Jako náhradu nechal v roce 1880 postavit podle projektu Karla Weinbrennera novou radnici. Ze svých prostředků dal také zbudovat novou školu a dům pro učitele. Škola v typickém novogotickém stylu byla slavnostně vysvěcena na narozeniny knížete roku 1885. Bylo v ní umístěno 6 zcela vybavených tříd, konferenční místnost, pracovna ředitele, malá kaple, tělocvična, záchody i kabinet. Nedaleko školy stál dům se šesti byty pro učitele a školníka. Mezi školou a byty byla na knížecí náklady vysázena zahrada s ovocnými a okrasnými stromy, určená pro hlavního učitele.

V roce 1894 přesvědčil Wilhelm Lauche, ředitel lichtenštejnských zahrad a skleníků, knížete Jana II., aby dal souhlas s praktickou výukou v zahradách, sklenících i v parku. Mohla tak roku 1895 vzniknout Vyšší ovocnicko - zahradnická škola, kterou kníže podpořil také darováním pozemků. Díky zájmu Jana II. o přírodní vědy byl v roce 1912 zřízen Ústav zušlechťování rostlin knížete Jana z Liechtensteinů J. G. Mendela v Lednici (dnes Mendeleum). Kníže Jan II. nejenže vybudování ústavu umožnil, ale byl i jeho velice štědrým donátorem. Financoval vlastní výstavbu, poskytl pozemky a dokonce garantoval i desetiletý finanční příspěvek na provoz.

40. výročí vlády knížete bylo pro jeho rodnou obec Lednici příležitostí jak poděkovat Janu II. za často prokazovaná dobrodiní. Návrh tehdejšího ředitele knížecího stavebního úřadu Karla Weinbrennera zřídit na náměstí kašnu s portrétním medailonem byl přijat městskou radou a došlo také k jeho realizaci. Kníže, který byl o tomto záměru zpraven, poslal následující odpověď: "Ačkoli jsem si obecně za své snažení nečinil nárok na veřejné uznání, přece se nemohu vzepřít tomuto přání, v němž spatřuji projev laskavého smýšlení a vděčnosti za to, co jsem pro své rodiště udělal, a využiji nynější příležitost, abych ujistil obec Lednici o trvání své srdečné přízně." Na základě tohoto psaní určila obec Lednice den výročí za datum, kdy bude pomník odhalen. Prostranství okolo kašny bylo pro oslavu uzavřeno girlandami a zeleně ovinutými sloupy. Uvnitř byla postavena tribuna pro členy knížecího domu. Po slavnostní velké mši v zámecké kapli se všechny spolky spolu s duchovenstvem vydaly na místo konání oslavy. Když se členové knížecího domu přiblížili k pomníku, začala hrát kapela lichtenštejnskou národní hymnu, poté následovalo vysvěcení kašny. Starosta Anton Reck pronesl slavnostní řeč, která byla zakončena třikrát opakovanou slávou největšímu dobrodinci obce. Shromáždění se potom odebrali k zámku, kde je očekával kníže. Zde vděčná obec Lednice holdovala knížeti, načež byla slavnost ukončena trojnásobným zvoláním slávy. Samotná kašna, provedená v novogotickém stylu, představuje trojhranný sloup, jenž je ozdoben věžičkou. Na jedné straně má portrétní medailon s iniciály knížete, na druhé je na mramorové tabuli nápis: "Gott segne das Haus Liechtenstein" (Bůh žehnej lichtenštejnskému domu) a na třetí straně jsou slova: "Die Gemeinde Eißgrub ihrem größten Wohltäter, dem Fürsten Johann II., 1858 bis 1898" (Obec Lednice svému největšímu dobrodinci, knížeti Janu II., 1858 - 1898). Na špičce je upevněna postava anděla strážného, jenž ochraňuje a drží lichtenštejnský erb.

Z dalších staveb v Lednici se kníže podílel na postavení nového hřbitova u mikulovské silnice, na který daroval stavební pozemek. S jeho podporou byla založena ženská nemocnice s 10-ti lůžky, pro kterou dal v roce 1900 opravit budovu bývalé zahradnické školy. Na provoz nemocnice pak přispíval ročně 5 600 korun. V roce 1902 dal postavit samostatný pavilon pro školku. Kníže také pravidelně přispíval do obecní chudinského fondu. Za vlády knížete Jana II. byla v lednickém zámku na přelomu 19. a 20. století zavedena charitativní akce pro děti z chudých rodin. Kníže přijížděl vždy 22. prosince do Lednice. V přijímací hale a přilehlých chodbách zámku byla nachystána večeře pro desítky dětí z chudých rodin. Pod vánočním stromem, který mnohé děti viděly poprvé v životě, se vršily balíčky, které obsahovaly boty, knihy a školní potřeby. Zároveň byl vždy vybrán nejlepší žák školy, který dostal mimořádnou odměnu a kníže se postaral o to, aby mu bylo umožněno další vzdělání. Tato tradice se udržela i po smrti knížete. Ani poté však místní na Jana II. nezapomněli a v roce 1933 se v ročence uvádí, že "žádné jiné jméno se tak nezapsalo do srdcí lednického obyvatelstva jako knížete Johanna, dobrodince ve velkém stylu."

Také Valtice dokázaly patřičně těžit z výhod lichtenštejnské rezidence. Štědré podpory Jana II. se těšila nemocnice Milosrdných bratří. V roce 1888 dal kníže souhlas se stavbou zcela nové nemocnice a současně na sebe vzal i veškeré finanční zajištění stavby. V přízemí nové nemocniční budovy z roku 1892 byla přijímací kancelář, ordinace pro lékaře, sklady, záchody, koupelny a výtah. V přístavbě se pak nacházelo několik dalších světnic a učebních místností. V prvním poschodí byl operační sál, 2 velké místnosti pro chirurgické a interní pacienty po 18 postelích, jeden pokoj se 6 a dva pokoje se 2 lůžky, separátní místnost se 4 lůžky, výtah a záchody. V přístavku prvního patra byla knihovna, 3 pokoje, kaple a schodiště. Nové vybavení odpovídající soudobému vývoji a kapacita 50 lůžek pozvedlo nemocnici na moderní úroveň. V roce 1894 byla, opět nákladem Jana II., postavena výkropní kaple a pitevní sál. Ve stejné roce pak ještě přibyl infekční pavilon, nazvaný podle otce Jana II. Aloisovo oddělení.

Ke stavbě další nemocnice došlo v roce 1908. Byla vybudována na malém návrší mezi břeclavskou a valtickou silnicí. Náklady na její stavbu hradil panující kníže Jan II. při příležitosti 50. výročí jeho vlády, proto byla nemocnice nazvána jubilejní. Zdravotní péče byla určena především ženám, mužští pacienti byli přijímáni jen v případě nutnosti. Areál se skládal ze 2 budov. První byla zařízena pro 24 lůžek v 8 pokojích. Ve druhé budově, která sloužila jako izolační pavilon, bylo 8 lůžek ve 4 místnostech. Domy byly v majetku města a péči o nemocné obstarávaly Milosrdné sestry.

Ve 2. polovině 19. století bylo zjevné, že prostory určené pro výuku nebudou stačit vzrůstajícímu počtu valtických dětí. Protože město nemělo dostatek finančních prostředků, obrátilo se, stejně jako okolní obce, na knížete s prosbou o pomoc s tím, že mu nabídlo na dobu 20 let honební právo ve svém katastru. Jan II. prosbě vyhověl a dne 17.6. 1877 byla slavnostně otevřena nová školní budova. Škola byla šestitřídní a měla i vlastní zahradu. Dalších 8 000 zl. věnoval kníže roku 1895 na stavbu měšťanské školy, přičemž požádal o prodloužení nájmu honitby o 5 let. Pro děti předškolního věku dal zřídit mateřskou školku, když koupil za 7 000 zl. dům od J. Sulzbacha, upravil jej a daroval obci. O školku se zajímal i nadále a v roce 1889 rozšířil její zahradu, kterou nechal osázet jehličnatými stromy. S osobou Jana II. z Lichtenštejna úzce souvisí i vznik vinařské školy ve Valticích. Nejprve roku 1871 souhlasil, aby žáci plánované školy vykonávali praktika na jeho polích, vinicích, zahradách i sklepech. Později pro školu koupil budovy zrušeného františkánského kláštera a k nim patřící pozemky, Ziskův dům i zahrady a parcely k vybudování vzorové vinice. Navíc daroval 1 000 zl. jako zakládací příspěvek. Roku 1872 tak mohla vzniknout Vinařsko - ovocnická škola.

Z dalších budov financovaných Janem II. zaujme především nová radnice z roku 1887, na kterou přispěl 100 000 zl. Taktéž na stavbu městského vodovodu roku 1901 daroval 80 000 korun s tím, že si vyhradil určité množství vody zdarma. Přestavby do dnešní podoby se v roce 1909 dočkaly i věže valtického kostela. Na projekt městských lázní daroval kníže roku 1912 částku 20 000 korun. J. Fintajsl ve své knize Valtice a okolí z roku 1930 uvádí o Janu II. toto: "V dobré paměti chovají obyvatelé Valtic knížete Jana II (1858-1929), jenž velmi rád ve Valticích i Lednici prodléval. Velmi štědře přispíval na všechny podniky obce. Ať již to byla stavba školy, nové radnice, školky a j., vždy byla jeho ruka hojně otevřena. I konvent a nemocnice Milosrdných bratří vděčí mu za velkou jeho přízeň. Mnoho peněz věnoval na novou úpravu některých staveb, dosavadní umělecké poklady novými nákupy rozmnožoval a pečoval, aby stará krásná stromořadí nebyla kácena. Žádný věkovitý strom nesměl býti bez jeho svolení skácen, dokud byl při síle, dokud nepadl sám nebo dokud nejevil příliš zjevných známek, že churaví. Často jej bylo vídati na projížďkách lesem, kde se těšil krásou přírody i staveb."

V Hruškách byla nákladem knížete zbudována obecní nemocnice a hasičské skladiště, kníže Jan II. také daroval štěrk na novou silnici přes obec. V roce 1898 již místní stará školní budova nevyhovovala. Starosta František Kuja proto využil jubilejního 40. výročí vlády Jana II. a požádal jej, aby dovolil oslavit tento památný rok tím, že jim postaví novou školu. Za knížecí správu řídil vyjednávání nadsprávce Antonín Suchomel. Plány vypracoval knížecí architekt Karl Weinbrenner, který na stavbu také dohlížel. Dvě mramorové desky v přístavbě hlásají: "Jeho Jasnost kníže Jan II. z Liechtensteina, vévoda Opavský a Krnovský a hrabě z Ritbergu, léta páně 1899 velkolepou budovu vystavěl vlastním nákladem za propůjčení obecní honitby hrušecké na dvacet let na důkaz své zvláštní uznalosti k obci hrušecké a ku větší podpoře obecního zastupitelstva v jeho snaze pro zvýšení národní vzdělanosti." Nová část značně rozšířila školní prostory. Byly v ní dvě třídy, kabinet, byt pro ženatého učitele a obecní radnice.

Také lanžhotská škola vděčí za svůj vznik Janovi II. V roce 1875 bylo dohodnuto, že kníže postaví městečku školu a obec mu za to přenechá honitbu na 35 let. Ani lanžhotský kostel již na konci 19. století nepostačoval. Proto obecní starší jmenovali 28. září 1890 Jana II. z Lichtenštejna čestným občanem Lanžhota, aby si jej naklonili pro přestavbu kostela. Na prosbu od místního faráře Dominika Gottwalda a na žádost farníků "rozhodl vysoký, spanilomyslný a velmi dobročinný patron zdejšího chrámu Páně a fary, jeho osvícenost panující kníže Jan z Lichtenstajnů, aby kostel byl rozšířen." Většinu prostředků si obstarala obec sama, kníže přispěl darem 4 000 zl. a částkou více než 5 000 zl., jež měl majitel velkostatku jako singulární podíl na lesních porostech. Navíc poskytl obci půjčku ve výši 2 500 zl. Po dokončení kostela pro něj kníže pořídil ještě věžní hodiny.

V Ladné měla v roce 1910 vypršet nájemní doba honitby a místní občané se shodli, že ji pronajmou na dalších dvanáct let opět Janu II. za roční nájem 2 000 korun. Současně chtěli knížete požádat, aby v obci vystavěl na vlastní náklady větší kapli, neboť ta dosavadní již nestačila. Jednání byla úspěšná a kníže přislíbil vystavět na obecním pozemku kostel i s vnitřním vybavení. Základní kámen byl položen 24. září 1911. Stavební plány vypracoval knížecí architekt Karl Weinbrenner, který pro chrám zvolil novorománský styl. Materiál na stavbu dodávala knížecí cihelna v Poštorné. Podle obecní kroniky bylo použito na 250 druhů glazovaných a neglazovaných tvarovek a obkládacích cihel. Nový kostel byl slavnostně vysvěcen 13. října 1912. Pamětní deska z umělého mramoru umístěná v kostele praví: "Zakladateli tohoto chrámu Páně Jeho Jasnosti panujícímu knížeti Janu II. z Lichtensteina vděční občané lanštorfští 1911 - 1914."

V Hlohovci bylo roku 1880 s Janem II. ujednáno, že obec přenechá knížeti honitbu na 27 let, dále budovu staré školy a velký výhon u rybníka. Za to měl poskytnout obci 16 000 zl. na stavbu nové školy. Když potom v roce 1908 kníže slavil padesátileté jubileum vlády, jako budovateli školy a patronu kostela mu byl na památku v obci postaven velký dřevěný kříž s jeho jménem. Kníže se významně podílel také na výstavbě nové školy v roce 1912 a přestavbě kostela.

Díky nedalekým průmyslovým závodům vzrostl ve 2. polovině 19. století počet obyvatel Poštorné a Charvatské Nové Vsi. Úměrně tomu přibylo i dětí, proto se 21. dubna 1873 konala porada týkající se výstavby nové školy. Za knížete Jana II. byl přítomen správce Jan Protivínský. Bylo dohodnuto, že kníže postaví na své náklady novou školní budovu v obou obcích a obyvatelé obstarají dovoz materiálu. Kníže měl jako protislužbu dostat bezplatně pronájem honitby v obou obcích na 15 let a starou školní budovu. Nová poštorenská škola byla slavnostně vysvěcena a předána do užívání 8. listopadu 1874. Měla 3 učebny a 3 byty pro učitele. V sousední Charvatské Nové Vsi se budova školy začala stavět v srpnu 1874 a dokončena byla v dubnu následujícího roku. Tato škola měla 2 učebny, 2 síně pro školu, jednu místnost pro obec a 2 učitelské byty.

Současně začali občané Poštorné od 80. let 19. století volat po novém, větším kostele. V roce 1893 byl knížeti předložen plán nového farního chrámu. Kníže Jan II. souhlasil, že poskytne na stavbu potřebný kapitál ve výši 250 000 zl. Občané měli zajistit dovoz materiálu a obec stavební pozemek. Projekt v novogotickém stylu vypracoval ředitel lichtenštejnského stavebního úřadu Karl Weinbrenner. Stavební materiál tvořený dvěma sty druhy cihel, dlaždic a glazované keramické krytiny dodaly místní knížecí keramické závody. Vysvěcení nového svatostánku, který byl více než čtyřikrát větší, proběhlo 3. července 1898. Původní kostel pro 300 osob byl po dokončení nového chrámu zbořen. V dalších letech k těmto stavbám přibyla nová fara a v roce 1906 dal kníže postavit novou chlapeckou školu pro 700 dětí. Architektem těchto budov, ve stylu charakteristickém pro vládu Jana II., byl opět Karl Weinbrenner.

Ani Moravský Žižkov neměl financí nazbyt. 14. dubna 1877 se proto obecní zastupitelstvo rozhodlo požádat knížete o peníze na stavbu menší kaple, hřbitova a rozšíření místní školy. Za to obec nabízela bezplatný pronájem honitby na 30 let. V dopise knížeti stálo: "Vaše Jasnosti! Milostivý Kníže a pane! Vaše Jasnost knížecí ráčila pro dobro a blaho člověčenstva tak neobyčejných a velkých obětí už přinésti, že není v okolí našem obce, jenž by neblahořečila k věrné vděčnosti ty slavné pomníky, jenž povždy hlásati budou o spanilosti, šlechetnosti a dobrotivosti Vaší Knížecí Milosti, byly pohnutkou i nám, že osmělujeme se Vaší Jasnosti, naši nejpokornější prosbu přednášeti…" Na tuto žádost přišla z knížecí kanceláře kladná odpověď s tím, že bude Žižkovu poskytnut na požadované stavby obnos ve výší 16 000 zl. Se stavbou hřbitova se začalo v roce 1880 a ještě téhož roku bylo hotovo. Zbylé peníze však nestačily na vybudování kaple i přestavbu školy. Obecní zastupitelstvo se proto rozhodlo dát přednost dětem. S nástavbou školy se začalo v roce 1884. Byly přistavěny 2 učebny a z původní přízemní třídy vznikl byt pro učitele. I v dalších letech Jan II. přispíval na různé aktivity v obci. V roce 1899 poslal místnímu hasičskému spolku 250 korun na vybavení a roku 1912 se také podílel na vzniku révové skleníkové školky.

V Podivíně měla stará školní budova pouze dvě třídy a ani s připojenými prostory ve vedlejším domě nedostačovala. Obec proto pomýšlela na zbudování nové školy. Městské zastupitelstvo se tedy v roce 1874 obrátilo k majiteli břeclavského velkostatku. Kníže Jan II, "velký přítel školství a dobrodinec lidu chudého," žádosti vyhověl a za pronájem honitby na 30 let dal v Podivíně vystavět novou školní budovu nákladem 80 000 zl. Stavební místo poskytla obec. V nové budově, předané do užívání roku 1876 bylo 6 učeben, 2 byty pro ženaté a 4 byty pro svobodné učitele. Ve škole je dodnes umístěná pamětní deska, která hlásá: "V roku 1875 vystavěl tuto školní budovu Jeho Jasnost panující kníže Jan z Liechtensteinu, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rittberg, rytíř zlatého rouna a.t.d. svým vlastním nákladem, aby takto městu Podivínu svou zvláštní uznalost za bezplatné ponechání obecní honby na dobu třicet roků na jevo dal. Škola tato Jeho Jasností s značnými oběťmi zbudovaná a účelu tak šlechetnému věnovaná, ať poskytne obyvatelstvu města Podivína pro věčné časy ono požehnání, které od ní nejen dobrosrdečný vystavitel, nýbrž i městské zastupitelstvo očekává."

Na rozdíl od časů rakouské monarchie, v nově vzniklé republice to měli příslušníci šlechty o poznání složitější. Dříve oslavovaný kníže byl rázem zatracován jako vykořisťovatel chudých rolníků. Zejména levicové deníky volaly po urychleném provedení pozemkové reformy. Večerník Práva lidu v roce 1920 ve svém článku "Liechtensteinské nebezpečí" napsal: "Stát ve státě a k tomu monarchie v republice! Obrovská moc, vyplývající z hospodářské závislosti, které se valná část našeho národa dosud nemůže zhostiti, leží v rukou liechtensteinské byrokracie, složené ze živlů po většině německých a řekněme si nepokrytě namnoze i republice nepřátelských … Po 28. říjnu byla pěkná podívaná na tyto monarchisty. Někde zalezli ulekaně a ve veřejném životě se neukázali pro své hříchy za války na obyvatelstvu napáchané, jinde ostentativně vstupovali do národních institucí a spolků a cítili se býti i úředníky republiky, zvláště po vydání zákona o zabrání velkostatků. A dnes po dvouletém trvání republiky? Ti ulekaní nabývají odvahy, propagují kult svého monarchy jako za nejčernějších dob války, ti druzí se jim pomalu přizpůsobují a společně, kde mohou, tak sabotují. … To je rána palicí do hlavy. Lid náš prostoduše takhle o tom uvažuje: "Dnes oslavují knížete Liechtensteina, za rok, za dva přivedou nám zpátky Karla a snad i krvavého Viléma." Ano, a v tom záleží nebezpečí liechtensteinské byrokracie monarchistické, v tom je nebezpečí demoralisace valné části národa, která závislá je na obrovském majetku liechtensteinském, a nebezpečí to nepomine, dokud nebude největší z magnátů do posledního dvora vyvlastněn, dokud nezmizí ono monstrum, monarchistický stát liechtensteinský v republice Č. S. Neživme hady na svých prsou! Neodkládejte soustavné a důkladné vyvlastňování Liechtensteinských panství! Na obranu proti reakčnímu náporu liechtensteinských monarchistů a pro urychlené vyvlastnění statků dosud u nás bohužel "panujícího" knížete!" Ve stejných novinách byl v následujícím roce uveřejněn článek "Kdy osvobodí republika liechtensteinské robotníky?", stojí v něm: "Jestli byly velkostatky nabyty krádeží a loupeží, pak to byly v prvé řadě velkostatky Lichtensteinské. … Počínaje Hustopečí, kam oko vaše dohlédne, všude vidíte obrovské latifundie nádherného pole, všude rovina jako na dlani, vesnic málo a na kolik, jsou tedy chudičké, všechno má nátěr německý (ne snad jen před válkou, ještě i dnes). Tážete se, čí je to všechno? "Lichtensteinovo!" zní smutná odpověď. Obyvatelé uprostřed nádherných polí jsou bez vlastních polí a do dnešního dne otroky největšího našeho katana." Objevovaly se i hlasy požadující, jako odčinění pobělohorských křivd, konfiskaci té lichtenštejnské půdy, kterou získali v rámci konfiskací po bitvě na Bílé hoře. Příkladem může být výrok Prof. dr. Karla Kadlece: "Co se však týče knížecího majetku Liechtensteinského, pokládám nejen za možné, nýbrž přímo doporučuji, aby knížecí rodině Liechtensteinské zabrán byl bez náhrady ve prospěch republiky veškeren nemovitý majetek, pocházející z pobělohorských konfiskací… zabráním bez náhrady bude jen spravedlivým trestem za zločinnou činnost Karla knížete z Liechtensteina proti českému státu." Tyto pozemky činily asi 41 % veškeré půdy v držení rodu. Z právního hlediska je však stíhání potomků Karla I. z Lichtenštejna po bezmála 300 letech neproveditelné. Změnil se i přístup úřadů, které dávaly Lichtenštejnům otevřeně najevo, že nebudou brát ohled na rodinný fideikomis ani na mezinárodní suverenitu knížete Jana II. V tomto duchu se nese také poslanecká interpelace z roku 1920 ve věci "neslýchaného jednání vrchní správy panství lichtensteinských a v záležitosti ničení uměleckých památek zabraného zámku Koloděje" I přes výše zmíněné skutečnosti patřil kníže na Břeclavsku i nadále k váženým osobnostem. Lidé ještě měli v paměti skutky, které pro tento kraj Jan II. vykonal. Když v roce 1929 na zámku ve Valticích zemřel, jeho pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí, zástupci úřadů i šlechty. Jan II. byl nejdéle vládnoucím evropským panovníkem. Vládl 71 let. Pro srovnání, o 3 roky déle než František Josef I. a o 7 let déle než anglická královna Viktorie. Po jeho smrti stanul čele rodu jeho mladší bratr František.

Významný zásah do lichtenštejnského majetkového vlastnictví přinesla prvorepubliková pozemková reforma. Záborový zákon byl schválen hned v roce 1919 a vztahoval se na pozemkový majetek patřící jednomu vlastníkovi o výměře větší než 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Zabraná půda měla být postupně vyvlastněna a následně rozparcelována. Finanční kompenzace velkostatkářům určoval náhradový zákon z roku 1920. Původní majitelé měli za své pozemky obdržet průměrnou cenu z let 1913 - 1915, čímž byla jejich půda úmyslně podhodnocena.

Lichtenštejnské velkostatky na Břeclavsku splňovaly podmínky k záboru více než dostatečně. Celková rozloha velkostatků Břeclav a Valtice - Lednice byla spočítána na 17 018,55 ha. Na lichtenštejnský majetek byl dosazen český správce, který se ubytoval přímo v lednickém zámku. K vlastnímu provedení pozemkové reformy se na těchto statcích přikročilo v roce 1925. Jan II. samozřejmě mezi tím podnikal kroky na záchranu svého majetku. Podařilo se mu vnucenou správu zrušit a jednáním na Státním pozemkovém úřadu získat rozhodnutí o ponechání si částí půdy, zejména z velkostatku Valtice - Lednice. Horší byla situace u dvorů břeclavského velkostatku, kde byl větší zájem o příděl půdy. Nepříznivě působila i skutečnost, že byly pozemky pronajaty Kuffnerovu cukrovaru. Díky posunutí státní hranice se změnila i výměra jednotlivých statků. Projevilo se zde hlavně připojení lesních porostů v oblasti soutoku Dyje a Moravy. Část valtických pozemků zase zůstala v Rakousku a naopak. Velkostatek Břeclav tak měl před pozemkovou reformou 9 649,28 ha veškeré půdy. V Břeclavi se nacházel dvůr Jánský o výměře 621 ha, ve Velkých Bílovicích dvůr o výměře 334 ha, v Hruškách dvůr s výměrou 479 ha, v Moravském Žižkově hospodařil dvůr Prechov s 495 ha půdy, v Ladné dvůr Široký s 434 ha a v Podivíně dvůr se 144 ha. Velkostatek Valtice - Lednice měl rozlohu 7 369,27 ha veškeré půdy. Dvůr ve Valticích hospodařil na 500 ha, Boří dvůr 549 ha, lednický dvůr 324 ha, Nový dvůr 110 ha. Lichtenštejnský dvůr v Nových Mlýnech o rozloze 147 ha byl pronajat německé firmě Latzel.

Příděl pozemků byl následující. Z Jánského dvora ve Staré Břeclavi získali drobní nabyvatelé 189 ha. Dále byl vytvořen zbytkový statek Jánský dvůr o rozloze 285 ha, který byl odprodán Kuffnerovu cukrovaru. Ze dvora v Hruškách dostali rolníci 166 ha a z ostatní půdy byly vytvořeny 3 zbytkové statky. Obyvatelé Kostic obdrželi z Jánského dvora 15 ha půdy. V obci Moravský Žižkov získali místní 63 ha půdy z dvora Prechov. Dále vzniklo 5 zbytkových statků: J. Kejl o výměře 60 ha, K. Hellinger 62 ha, J. Smolínek 65 ha, V. Jenisch 60 ha a R. Sochorec 59 ha. Žadatelé z Ladné získali od místního Širokého dvora 141 ha. Dále bylo odprodáno 158 ha Hospodářskému družstvu v Břeclavi, 16 ha získal zbytkový statek Prechov II, 10 ha půdy Prechov III a 15 ha Prechov IV. V Lanžhotě bylo rozděleno mezi rolníky 65 ha z Janského dvora. Obyvatelé Moravské Nové Vsi dostali 17 ha ze dvora Hrušky. Lichtenštejnský dvůr v Podivíně o rozloze 144 ha byl kompletně rozparcelován. Stejně tak dvůr v Nových Mlýnech o výměře 147 ha byl zcela rozdělen. V Charvatské Nové Vsi získali místní z lednického dvora pouhých 7 ha. Ze dvora v Lednici získali drobní nabyvatelé 129 ha. Zbylých 184,29 ha obdrželi nazpět Lichtenštejnové. V Nejdku obdrželi nabyvatelé jen 4 ha z lednického dvora. Občané Poštorné získali 12 ha z Bořího dvora. Dále bylo 285 ha půdy odprodáno Kuffnerovu cukrovaru a zbytek ponechán i nadále Lichtenštejnům. Ve Starovicích dostali místní 35 ha. V Tvrdonicích získali rolníci ze dvora v Hruškách 54 ha a z Jánského dvora 15 ha půdy. Zde přišli Lichtenštejnové i o část lesů. Zemědělci z Týnce obdrželi 44 ha ze dvora Hrušky. Také zde musel kníže vydat část lesů. Zájemcům z Valtic bylo rozparcelováno 120 ha z tamního dvora. Rolníci v Úvalech získali z valtického dvora jen 2 ha. Valtický dvůr zasahoval i do Hlohovce, kde místní dostali 5 ha pozemků. Ve Velkých Bílovicích získali žadatelé 192 ha půdy. Dále vznikl zbytkový statek ing. Kubíčka o rozloze 20 ha, zbytek získal statek Prechov II.

Celkově bylo z velkostatku Břeclav rozparcelováno 1 287 ha půdy mezi 1 367 nabyvatelů. Z velkostatku Valtice - Lednice potom jen 342 ha mezi 311 žadatelů. Rozdělovala se nejvíce zemědělská půda, lesy většinou zůstaly v držení Lichtenštejnů stejně jako zámky a zámečky. Roku 1930 bylo Lichtenštejnům vráceno z velkostatku Valtice - Lednice - Břeclav přibližně 7 500 ha půdy. V roce 1933 potom vypadalo torzo lichtenštejnského hospodářství následovně: u valtického dvora bylo 406,58 ha, u Bořího dvora 550,33 ha, u Nového dvora 329,66 ha půdy. Rybniční hospodářství mělo 652,87 ha, vinařství 34,32 ha. Také zde byly parkové plochy určené pro potěchu vlastníka: u valtického statku 42,12 ha, při zahradním ředitelství v Lednici 123,27 ha a u stavebního voluptuáře 4,41 ha.