Leden 2009

Moravská hymna

23. ledna 2009 v 17:15 | Tomáš |  Videa

Tak jako se vedou spory ohledně podoby moravké vlajky, je sporná též moravká hymna. V úvahu připadá hned několik písní, z nichž je dle mého názoru nejlepší skladba "Jsem Moravan" od Václava Novotného, která se poprvé objevila roku 1867 ve sborníku "Písně pro školní mládež". V současnosti se ale používá verze z roku 1903. Text svým obsahem odkazuje na bohatou historii Moravy sahající až do časů knížete Rastislava. I hudba (byť by potřebovala trochu inovovat) v zásadě splňuje nároky na neoficiální hymnu.


Původní verze písně z roku 1867:
Zdroj:
www.dalsimoravak.worldpress.com
www.youtube.com

Ostrava

22. ledna 2009 v 18:13 | Tomáš |  Města
erb

Původně malá osada vznikla nad řekou Ostrá (dnes Ostravice), která jí dala jméno a dodnes ji dělí na dvě základní části, Moravskou a Slezskou Ostravu.
radnice

Poloha na zemské hranici v místě, kudy procházela jantarová stezka, vedla ve středověku k rozvoji města. Po třicetileté válce však význam Ostravy upadá. V roce 1763 bylo ve slezské části Ostravy objeveno bohaté ložisko kvalitního černého uhlí, což předznamenalo výraznou proměnu města. V roce 1828 založil majitel panství, olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, hutě nazvané po něm Rudolfovy. Později tyto hutě přešly do majetku rodiny Rothschildů a získaly název Vítkovice. Stávají se jádrem rozsáhlého průmyslového rozmachu města. jehož výsledkem je, že v druhé polovině 20. století je Ostrava známa též jako "Ocelové srdce republiky". Po rozsáhlém kolapsu hutního a chemického průmyslu v kombinaci se zavíráním vytěžených dolů (na území města se od 30. 6. 1994 netěží) a rozsáhlou investicí do nápravy škod na životním prostředí se Ostrava výrazně pročistila. Více na důrazu nabírá strojírenská aktivita a další obory. Zároveň se stává výchozím bodem pro turistické regiony Jeseníky a Beskydy.
...


V současnosti je Ostrava statutárním městem o rozloze 214 km² a se svými 317 tisíci obyvateli je zároveň 3. největším městem v ČR. Velká ostravská aglomerace má však kolem 796 000 obyvatel.

Zdroj:
www.wikipedia.cz

Břeclav - historie města

19. ledna 2009 v 18:25 | Tomáš |  Města
znak

Za předchůdce Břeclavi lze považovat velkomoravské hradisko na Pohansku, nacházejcí se v lesích jihovýchodně od dnešního města. Po zániku Velké Moravy však bylo v průběhu 10. století opuštěno a nahradil jej přemyslovský hrad založený pravděpodobně v 1. polovině 11. století knížetem Břetislavem I. - odtud jméno Břeclav. Hrad fungoval jako správní centrum pro oblast jižní Moravy až do roku 1390, kdy markrabě Jošt daroval městys Břeclav s hradem bratrům Hartlovi a Jiřkovi z Lichtenštejna. V roce 1426 vtrhli na Moravu husité a pomocí zrady se zmocnili Břeclavi, kde zanechali svou posádku. Hrad poté dlouho obléhal rakouský vévoda Albrecht, nicméně byl odražen husitským vojskem v čele s Prokopem Holým. Těmito boji městečko nesmírně utrpělo. Obyvatelstvo se stáhlo blíže k hradu, kde začala vznikat Nová Břeclav a původní sídlo se změnilo na pouhou vesnici zvanou Stará Břeclav. Po husitských válkách Břeclav opět připadla Lichtenštejnům, kteří ji však byli nuceni kvůli finančním problémům prodat.
V první polovině 16. století získali hrad i Novou a Starou Břeclav Žerotínové. Ti dosavadní hrad přestavěli na renesanční zámek. Pán Břeclavi, Ladislav Velen ze Žerotína, byl přední osobností stavovského povstání na Moravě v roce 1619, za což mu bylo břeclavské panství zkonfiskováno a roku 1622 prodáno za 195 000 tolarů hraběnce z Meggau. V roce 1636 panství koupil za 240 000 zlatých císařský komoří Jan Khuen z Belassy. A konečně v roce 1638 získal Břeclav za 250 000 zlatých Gundakar z Lichtenštejna. Panství tehdy zahrnovalo: Břeclav se zámkem, trhem, kostelem, pivovarem a dvorem, Hrušky s dvorem, Novou Ves, Starou Břeclav, Ladnou, Bílovice se zámkem, dvorem a dvěma kostely, Mikulčice, Kostice, Týnec s tvrzí a dvorem, Tvrdonice a město Podivín s ovocnými zahradami.
Za třicetileté války protáhli Břeclaví Švédové a poté se jí výrazně dotkly vpády Turků a Tatarů. Na začátku 18. století se osada opět stala prosperujícím městysem, ovšem za války s Pruskem vinou neopatrnosti jednoho husara při zapalování dýmky celá Břeclav vyhořela. Roku 1805 přitáhli Francouzi, kterým se podařilo v krátké době zcela vypráznit obecní pokladnu. Výdaje na francouzské vojsko činily 59 035 zlatých 30 kr. Tehdy byl též v rámci rozsáhlých stavebních a krajinářských úprav lichtenštejnského panství, které daly vzniknout tzv. Lednicko-Valtickému areálu, přestavěn břeclavský zámek (který nebyl sídelním, byla v něm správa panství) v romantickém stylu na umělou zříceninu.
Důležitým mezníkem pro Břeclav bylo zavedení železnice (Severní dráha císaře Ferdinanda). První vlak přijel do Břeclavi za velké slávy 6. června 1839 a následně zde roku 1841 vznikl první železniční uzel v Rakousku. Tím začalo období neobyčejného rozkvětu (Břeclav byla po Moravské Ostravě nejrychleji rostoucí obcí na Moravě). V letech 1844 - 1845 bylo značně rozšířeno a upraveno náměstí. Roku 1862 byl založen Kuffnerův cukrovar a za 10 let přibyla také velká rafinerie curku. V blízké Poštorné pak vznikly keramické závody a chemická továrna. Vzestup obce pak byl korunován roku 1872, kdy byla Břeclav císařským dekretem povýšena na město. Jediným vážným problémem byla vzrůstající nevraživost mezi Čechy a Němci.

Po vzniku Československé republiky byly k Břeclavi připojeny obce: Stará Břeclav a břeclavská židovská obec. Město se dále rozvýjelo až do roku 1938. Podle mnichovské dohody byla Břeclav (něm. Lundenburg) připojena dodatečně k Německé říši, přestože naprostá většina obyvatel byli Češi. Rozhodoval strategický význam. Osvobození se město dočkalo 17. dubna 1945. Tvář Břeclavi byla těžce poškozena bombardováním a následnou obnovou v duchu socialismu. V důsledku toho dnes prakticky neexistuje historické centrum. V letech 1974 a 1976 byly připojeny sousední obce Poštorná, Charvátská Nová Ves a Ladná. Po roce 1989 nastal útlum místního průmyslu a velká část tradičních podniků zkrachovala. Roku 2006 se znovu osamostatnila místní část Ladná. Počet obyvatel se v současnosti pohybuje okolo 25 000.
bv
Zdroj:
NOHÁČ, Jan: Vlastivěda moravská, okres břeclavský, Brno 1911
www.wikipedia.cz

Olomouc - historie města

4. ledna 2009 v 19:31 | Tomáš |  Města

znak Olomouce
Nejstarší osídlení na území dnešní Olomouce dokládají archeologické nálezy již od dob prehistorických. První stopy osídlení vlastního města spadají do starší doby kamenné, výzkumy také doložily přítomnost keltských a germánských kmenů. Nejvýznamnějším nálezem posledních let je objev zbytků pochodového římského tábora z druhé poloviny 2. století, což však nijak nepotvrzuje pravdivost středověké pověsti o založení města Juliem Caesarem.
Lze s určitostí tvrdit, že olomoucké hradiště existovalo již v dobách velkomoravských a po zániku říše v roce 906 jeho význam ještě vzrostl, neboť hlavní mocenská centra na jihovýchodní Moravě byla zničena. Důležitým obdobím pro budoucí směřování města bylo připojení Moravy k českému státu okolo roku 1018. Olomoucko se patrně ocitlo pod českým vlivem dříve než zbytek Moravy, zřejmě dočasně už za vlády Boleslava I. a Boleslava II. Zvýšený zájem Přemyslovců o sever Moravy lze ale vysvětlovat i zbídačeným stavem jižní poloviny země. Jako první kníže se v Olomouci usadil Břetislav, syn českého knížete Oldřicha. První zmínkou o "hradě Olomouci" je pak záznam v Kosmově kronice z roku 1055. Hrad se rozkládal na skalnatém návrší chráněném tokem řeky Moravy v areálu dnešního Arcibiskupství. Olomouc se rovněž stala sídlem jednoho ze tří nově vzniklých moravských údělných knížectví. Olomouc byla Přemyslovci vnímána jako mocenské ústředí Moravy, což dokládá i obnovení moravského biskupství roku 1063. Jako první biskupský chrám posloužil kostel sv. Petra. V roce 1078 pak došlo k založení benediktinského kláštera Hradisko. Za biskupa Jindřicha Zdíka bylo biskupské sídlo roku 1131 přeneseno k nové bazilice sv. Václava. Do této doby spadá i privilegium razit vlastní minci a zřízení kapituly s 12 kanovníky. Jindřich Zdík také dosáhl částečného vynětí biskupských statků z pravomoci údělných knížat. Vláda olomouckých Přemyslovců se završila na konci 12. století, kdy znojemský kníže Konrád II. Ota nejprve sjednotil pod svou vládu všechny tři moravské úděly a následně byla Morava císařem povýšena na markrabství. Poslední olomoučtí Přemyslovci Vladimír a Břetislav zemřeli okolo roku 1200. Moravská markrabata již ale v Olomouci neměla trvalé sídlo.
Začíná období dualismu, kdy se zemská správa dělila na olomouckou a brněnskou. Královské město Olomouc bylo založeno patrně před rokem 1246 za krále Václava I., listinné prameny bohužel chybí. V čele městské správy stál fojt, který byl ustavován panovníkem. Jeho dům stával na nejvyšším místě ve městě vedle kostela sv. Michala. První zmínka o olomouckých hradbách pochází z roku 1283, město své opevnění ale mělo nepochybně již dříve. Odchodem panovnického dvora logicky posílil vliv církevních činitelů. Král Přemysl Otakar I. olomoucké kapitule udělil právo svobodné volby biskupů. Biskupové získávají postupem času rozsáhlé statky, vytváří si vlastní lenní soustavu a mají i vlastní manský soud v Kroměříži. Datem 4. srpna 1306 se Olomouc výrazně zapsala do dějin českého středověkého státu. Bohužel neblaze - v tento den byl v sídle olomouckého kapitulního děkana zavražděn poslední český král z rodu Přemyslovců Václav III.
svatý kopeček
Král Jan Lucemburský v privilegiu z roku 1314 praví, že "městu Olomouci mezi jinými městy moravskými náleží první místo a jedinečná důstojnost". Markrabě Jan Jindřich jej roku 1352 již přímo označuje jako hlavní město Moravy. Oproti Brnu měla Olomouc i více obyvatel a rozvinutější hospodářství. Město bylo i vrchní stolicí magdeburského práva pro oblast severní a východní Moravy. Zemské desky se ale nadále vedly zvlášť pro Brno a zvlášť pro Olomouc. Rovněž zemský soud zasedal střídavě v Brně a Olomouci. Markrabě ale sídlil v Brně. Jako královské město byla Olomouc podřízena podkomořímu, jenž jménem panovníka dohlížel na správu královských měst. Zároveň se objevuje nový fenomén sebevědomého měšťanského stavu, jehož vliv nabývá převahu nad zájmy panovníka. Od roku 1367 je první konšel nazýván purkmistrem a moc zeměpanského fojta rychle upadá.
V době husitských válek byla německá Olomouc baštou katolické církve, ačkoli ani zdejší duchovenstvo nežilo příkladným životem a na hanáckém venkově našlo Husovo učení řadu zastánců. Biskup Jan zvaný Železný patřil k největším odpůrcům husitského hnutí a osobně prý vedl biskupská vojska do boje proti kacířům. Měšťané roku 1422 odrazili útok litevského knížete Zikmunda Korybutoviče a ani další pokusy husitů nevedli k dobytí Olomouce.
Roku 1467 vypovědělo město poslušnost králi Jiřímu z Poděbrad a spolu s ostatními královskými městy podpořilo uherského krále Matyáše Korvína. 3. května 1469 pak odbojní páni a města v Olomouci zvolili Matyáše Korvína českým králem. Mír mezi Matyášem a Jiříkovým nástupcem Vladislavem Jagelonským byl uzavřen v Olomouci 7. prosince 1478. Podle ujednání si měl Matyáš doživotně ponechat vládu nad Moravou. Z této doby pochází rovněž první zmínky o olomouckém orloji.
V předbělohorském období byla Olomouc s 12 000 obyvatel a 1200 domy druhým největším městem v českých zemích po Praze, což dokládá i zmínka z roku 1593: "Město Olomouc na ten čas nejpřednější jest v Markrabství moravském, kteréž řeka Morava vůkol otočila. Jest zdmi i valy dobře opatřené i všelijakými potřebami k obraně náležejícími." V roce 1566 přišli na pozvání biskupa Viléma Prusinovského do města jezuité, jež brzy zakládají akademii, na které má být vychováván nejen kněžský dorost ale i příslušníci šlechty a měšťanstva. Jezuitské učení bylo následně 22. prosince 1573 císařem Maxmiliánem II. povýšeno na plnohodnotnou univerzitu. První slavnostní imatrikulace se konala v roce 1576.
Po porážce českých a moravských stavů v bitvě na Bílé Hoře byla Olomouc bez odporu obsazena císařským vojskem. Do městské rady byli dosazeni spolehliví katolíci, byl zřízen úřad královského rychtáře a řadu měšťanů postihly konfiskace. Následná třicetiletá válka přinesla městu jen strádání. Zatímco před válkou se zdálo, že bude jen otázkou času, kdy se Olomouc stane jediným hlavním městem Moravy, náhle se začala karta obracet. Císař nařídil přeložit královský tribunál do Brna. Zároveň vydal rozkaz převézt olomoucké zemské desky a spojit je s brněnskými. Zemský "klenot" byl za doprovodu nejvyšších zemských úředníků a stovky mušketýrů odvezen 28. prosince 1641. Rozhodující však bylo potupné obsazení Olomouce švédskou armádou generála Torstensona. Město, jež se pyšnilo svou dosavadní nedobytností, otevřelo 14. června po čtyřdenním obléhání své brány nepříteli. Příčinou rychlé kapitulace bylo pravděpodobně marné čekání na vojenskou pomoc císařské armády, ale také špatný stav opevnění. Brno Švédům odolalo a tak zvítězilo v pomyslném souboji o pozici hlavního města Moravy. Švédská okupace trvající až do roku 1650 neznamenala jen ztrátu prestiže, ale i nesmírné materiální ztráty. Město připomínalo spíše hromadu zřícenin, na ulicích se hromadily odpadky a dobytek byl chován přímo v sutinách domů. Zůstalo stát pouze 168 domů, počet obyvatel klesl na 1675, předměstí Švédové srovnali se zemí úplně. Generál Montecuccoli prý dokonce radil císaři, aby dal zbořit hradby a proměnil Olomouc ve vesnici. Na druhou stranu, na těchto troskách později vznikla dnes tolik obdivovaná barokní Olomouc.
katedrála sv. Václava

Olomoučtí sice opakovaně žádali o navrácení zemských úřadů, dosáhli ale jen potvrzení výhradního práva na užívání titulu hlavní město. Zvláštní stav, kdy měla Morava dvě hlavní města, jedno titulární a druhé faktické, trval až do 4. dubna 1782. Tehdy císař Josef II. definitivně rozhodl ve prospěch Brna.
Už roku 1655 císař Ferdinand III. vyhlásil Olomouc pevnostním městem, když však v roce 1741 přitáhlo pruské vojsko, posádka se po třech dnech vzdala. V následujících letech proto bylo přikročeno přestavbě Olomouce na mohutnou pohraniční pevnost. Měšťané rozhodnutí císařovny Marie Terezie přivítali s nadšením, tehdy ještě netušili, že hrady budou svírat a dusit rozvoj města dalších více než 200 let. Předměstí byla vykoupena, zbořena a postavena o 1 km dále od hradeb. Rovněž musely být přeloženy některé ulice. Celkem padlo na 350 domů. Stavba trvala 13 let a pracovalo na ní až 6 000 dělníků. Pevnost netvořilo jen vlastní město. V nejbližším okolí Olomouce bylo během 18. a 19. století vybudováno dalších 21 menších pevnůstek. Dokončenou pevnost si císařovna osobně prohlédla a zúčastnila se též posvěcení sloupu Nejsvětější Trojice 9. září 1754. První a jediná zkouška přišla roku 1758, kdy hradby úspěšně odolaly pruskému obléhání. Silná posádka čítající okolo 6000 mužů dala městu veskrze vojenský ráz, což se neblaze projevovalo zejména v oblasti kultury a obchodu.

V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a univerzita přešla pod státní správu. Ve snaze vymanit školu z vlivu duchovenstva, byla univerzita krátce přeložena do Brna a nakonec roku 1787 zrušena. Ačkoli bylo již v roce 1792 vysoké učení obnoveno jako stavovská akademie, dřívější slávy už škola nikdy nenabyla.

radnice
Kromě univerzity rušil císař Josef II. v rámci svých reforem i kostely a kláštery. Celkem bylo v Olomouci zrušeno 7 klášterů včetně nejstaršího Hradiska, jež bylo později upraveno na vojenskou nemocnici. Jmění zrušených klášterů činící přes milion zlatých bylo zkonfiskováno. Mezi zbořenými kostely byl bohužel i starobylý kostel sv. Petra. Velký význam pro jinak upadající Olomouc mělo povýšení biskupství na arcibiskupství roku 1777, prvním arcibiskupem se stal Antonín Theodor hrabě Colloredo.
Během napoleonských válek se Olomouc opět ocitla v centru dění. Před bitvou u Slavkova roku 1805 se ve městě nacházel hlavní stan rakouského císař Františka a ruského cara Alexandera. Jediným z mála projevů nástupu průmyslové revoluce byl příjezd prvního vlaku roku 1841, jinak se průmyslový boom hradbami sevřenému městu vyhýbal. Po vypuknutí revoluce ve Vídni roku 1848 se císařský dvůr opět na několik měsíců zabydlel v Olomouci. Dne 2. prosince 1848 se císař Ferdinand v arcibiskupské rezidenci vzdal trůnu a celé město nadšeně oslavovalo korunovaci nového panovníka, kterým se stal mladý František Josef I. V následné éře neoabsolutismu pak pevnost sloužila jako žalář pro politické vězně. Rovněž došlo k opětovnému zrušení univerzity.
Když se pak roku 1866 rozpoutala válka s Pruskem, nastaly v olomoucké pevnosti horečné přípravy. Posádka byla zesílena na 8000 mužů a dalších 15 000 dělníků pracovalo na úpravách opevnění. Veškeré stromy v okolí města byly pokáceny, obilí předčasně zkoseno a příkopy napuštěny vodou. A co udělali Prusové? Pevnost jednoduše obešli a táhli dál na Vídeň. Osud olomoucké pevnosti byl tímto zpečetěn.
Hradby se začaly pozvolna bourat roku 1876, oficiálně byla pevnost zrušena císařským dekretem 9. března 1886. Bourání opevnění trvalo desetiletí, některé části hradeb, jako např. Tereziina brána, byly zachovány na památku. Na uvolněné ploše rostlo nové město. Za tímto účelem byl vypracován zastavovací plán, jenž určil, které plochy poslouží bytové výstavbě a na kterých budou zřízeny parky, silnice atd. Konečně začal růst i počet obyvatel, který se se roku 1900 přehoupl přes 21 000.

arcibiskupský palác


Státní převrat a následný vznik Československé republiky proběhl v Olomouci hladce. Zákonem ze dne 19. dubna 1920 bylo k městu připojeno 13 předměstí včetně dvou dosud samostatných měst. Sloučením vznikla metropole s 57 000 obyvateli. Slušně nastartovaný rozvoj poté přetrhla německá okupace a 2. světová válka. Olomouc byla osvobozena Rudou armádou až v samém závěru války ve dnech 6. - 8. května 1945. Po válce došlo roku 1946 k obnovení olomoucké univerzity jako Univerzity Palackého. Obnovy se dočkal i poničený orloj na radnici, byť jeho výsledná podoba vyvolává kontroverze.
Radostnou kapitolou dějin města nebylo ani období po únoru 1948. Město se sice rozrostlo, byly vybudovány nové továrny i sídliště, přesto po stránce kvality života upadalo. Devadesátá léta znamenala nové naději. Důvodem k velkým oslavám a se stalo v roce 2000 zapsání barokního sloupu Nejsvětější Trojice mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. V posledních letech se počet obyvatel Olomouce stabilizoval na zhruba 100 tisících a tvář města se začíná proměňovat výstavbou výškových budov.

Zdroj:
NEŠPOR, Václav: Vlastivěda moravská, Dějiny Olomouce, Brno 1936
www.olomouc.cz

Raduit de Souches (1608-1682)

4. ledna 2009 v 18:15 | Tomáš |  Osobnosti
Jean Louis Raduit de Souches, protestant francouzského původu nejprve, bojoval na straně hugenotů u svého rodného města La Rochelle. Poté odešel z Francie a vstoupil do řad švédské armády. Tu však nakonec pro neshody s nadřízenými opustil a přidal se na stranu rakouských Habsburků (1642). Byl jmenován plukovníkem dragounského pluku ve Slezsku; císařští tam ale byli poraženi. Roku 1644 Raduit naverboval nový pluk a zúčastnil se s ním obléhání Olomouce obsazené Švédy. Císařští opět neuspěli, ale Raduit se v boji vyznamenal natolik, že mu byl svěřen post velitele Brna, které tehdy Švédům po vítězné bitvě u středočeského Jankova (v březnu 1645) stálo v cestě k dobytí Vídně. Brňané, krajský hejtman Sack z Bohuňovic i velitel Špilberku, skotský plukovník O´Gilvy, byli zpočátku k mladému protestantovi nedůvěřiví. Jejich zvtahy se ale brzy uklidnily. Raduit si všechny získal nejen tím, že do města přivedl svůj pluk o síle tří set mužů a rozšířil tak řady obránců na téměř 1 500 lidí, ale i svým rázným přístupem k opevňování města, jeho zásobování jídlem a střelivem a během obrany pak uplatněním zkušeností o způsobu boje švédské armády.
Přestože švédský vojevůdce Torstenson měl k dispozici dvacet osm tisíc vojáků, nedokázal Brno ani po téměř čtyřměsíčním obléhání (od 2. května do 23. srpna 1645) dobýt. Po úspěšné obraně Brna se Raduit stal jedním z tehdy nejznámějších válečníků. Zasloužil se o to i vydáním knihy Diarium bellicum Brunense (Deník brněnské války), kterou četla celá Evropa. Byl povýšen na generála a měl za úkol dobývat švédské pevnosti na moravsko-rakouském pomezí - mj. dobyl roku 1647 i Jihlavu. Roku 1648, už jako maršál a vrchní velitel na Moravě, táhl proti Švédům obléhajícím Prahu. Tam ho zastihl vestfálský mír. Poté dohlížel na odchod Švédů z Moravy a podílel se na opevnění měst. Roku 1657 táhl proti Švédům v Polsku, kde císařští dobyli Krakov a Toruň a neuspěli při dobývání Štětína; tehdy se opět nepohodl s vrchním velitelem.
Raduit se se svým plukem přesunul do Sedmihradska proti Turkům. Ustupoval před nimi až na Slovensko. Poté co Turci roku 1663 dobyli Nové Zámky, měl zastavit jejich pronikání na Moravu. Roku 1664 osvobodil Nitru a Levice a zahnal Turky za Dunaj. Po nové roztržce s velitelem byl Raduit císařem odvolán, ale za krátko byl znovu pověřen budováním pevností na Slovensku, mj. i Leopoldova. V roce 1668 opevňoval i Vídeň. Roku 1673 Leopold I. poslal armádu pod Raduitovým velením na pomoc Vilému III. Oranžskému, který velel Nizozemcům ve válce proti Francii. Během bitvy u Seneffe se Raduit opět dostal do rozporu s velitelem, Vilémem Oranžským, a byl proto koncem roku 1674 odvolán z funkce, zbaven vojenských hodností a vykázán na své statky, tedy na panství Jevišovice.

Své panství postupně rozšiřoval a zavedl na něm výrobu kujného železa a pum pro armádu. V Hlubokých Mašůvkách dal na léčivých pramenech vybudovat lázně a také kostel, jemuž daroval vzácnou mariánskou sošku přivezenou z Francie; tak založil tradici velké mariánské pouti. Když byl roku 1663 povýšen na hraběte, dal si barokně upravit zámek v Jevišovicích, zbudoval tam kostel sv. Mikuláše a založil i školu, kde se učilo česky. Dožil na svém zámku, postižen slepotou a duševní chorobou. Pohřben byl v kryptě kostela sv. Jakuba v Brně.

Zdroj:
www.brno.cz

Alois Pražák (1820 - 1901)

4. ledna 2009 v 17:47 | Tomáš |  Osobnosti


Alois Pražák, vůdčí osobnost moravské politiky 2. poloviny 19. století, se narodil 21. února 1820 v Uherském Hradišti. Vystudoval gymnázium v Kroměříži a poté filozofii v Brně, kde se u něj vlivem přednášek Františka Matouše Klácela a Řehoře Volného objevily první známky vlasteneckého cítění. Z Brna odešel mladý Pražák studovat na olomoucká práva. Po ukončení studia roku 1844 se vrátil do Brna, kde působil jako koncipient v advokátní kanceláři. Počátek Pražákovy politické kariéry nastal v revoluční roce 1848, kdy byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu za rodné Uherské Hradiště. Již tehdy na sebe upozornil svým bojem proti poddanství a zejména pak rozhodným vystupováním proti požadavku českých politiků, aby České země byly spojeny v jeden administrativní celek, čímž by zanikla moravská samospráva. Díky tomu brzy získal důvěru široké veřejnosti, která jej pak zvolila i poslancem říšského sněmu. Vedle toho stál v roce 1849 u zrodu Národní jednoty svatých Cyrila a Metoděje, pozdější Matice moravské. Po porážce revoluce a znovunastolení absolutismu Pražák zůstal v Brně, kde se věnoval advokátní praxi.
Do politického dění znovu zasáhl až po obnovení ústavnosti roku 1861 založením staročesky orientované Moravské národní strany, jejímž cílem byl boj za jazyková a politická práva Moravanů. Jako její předseda za ni byl zvolen do zemského sněmu i říšské rady ve Vídni. Politicky měl Alois Pražák nejblíže ke staročechům typu Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera, přestože měl na některé záležitosti jiný názor než politikové z Čech. Vlastenecká společnost v Brně vděčila Pražákovi za mnohé. V souladu se záměrem města na vybudování reprezentativní okružní třídy pověřil známého vídeňského architekta Theophila Hansena, aby postavil kulturně-společenské středisko Besední dům a sousedící obytný palác, který se stal sídlem Pražákovy rodiny. Navzdory protichůdným tendencím německé městské rady tak v Brně vznikl jedinečný soubor budov ve stylu vídeňské novorenesance, který se stal centrem vlasteneckého života. Alois Pražák stál i za plánem na výstavbu nemocnice U svaté Anny.
Vrcholem Pražákovy politické kariéry se stal rok 1879, kdy jej císař jmenoval ministrem ve vládě hraběte Taaffeho. V průběhu let 1879-1892 tak zastával střídavě funkci ministra bez portfeje či ministra spravedlnosti v Taaffeho vládách. Ve svém úřadu si byl vědom, že je zde jako reprezentant českých zemí, a proto prosazoval jejich národní pořadavky. Mezi Pražákovy největší zásluhy patřila příprava tzv. Stremayrových jazykových nařízení a rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část. Za tyto úspěchy mu byl roku 1882 udělen císařem titul barona. Politický vaz mu zlomil až krach tzv. Punktačních článků a zároveň národnostní nepokoje v Brně. 4. srpna 1892 jej proto císař zbavil úřadu. Současně ovšem Pražáka jmenoval doživotním členem panské sněmovny.
I po odchodu do soukromí prosazoval Alois Pražák spolu se synem Otakarem neúnavně myšlenku ústavních změn ve prospěch autonomního postavení českých zemí v rámci rakousko-uherské monarchie. Nicméně bez úspěchu. Zemřel 20. ledna 1901 ve věku téměř 81 let ve Vídni. Pohřben však byl v rodinné hrobce v Mařaticích nedaleko rodného Uherského Hradiště.

Zdroj:
www.brno.cz
www.wikipedia.cz
PERNES, Jiří: František Josef I. nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005

Lichtensteinové

3. ledna 2009 v 18:33 | Tomáš |  Články
liech.


Tento významný rakousko-moravský šlechtický rod přišel na Moravu již roku 1249, tehdy dostali darem od markraběte Přemysla Otakara rozsáhlé území mezi Lednicí a Mikulovem. Rozhodující se však pro rod stalo období před a během třicetileté války, kdy se Karel I. z Lichtensteina přidal na stranu císaře a katolíků. Roku 1608 získal dědičný knížecí titul a panství Opavské a Krnovské. Po porážce českých stavů na Bílé hoře v roce 1620 se stal císařským místodržícím v Čechách. Stál v čele tribunálu, který dal popravit 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Díky svému postavení se Karel, spolu s Albrechtem z Valdštejna, nesmírně obohatil, neboť lacino skupoval zkonfiskované statky českých nekatolíků. Podíleli se spolu také na znehodnocení české měny.
Po něm nastupuje jeho syn Karel Eusebius. Byl vzdělaný, podporoval kulturu a rozvoj panství. Zároveň však musel císaři vyplatit přes milion zlatých, aby zastavil vyšetřování pochybných transakcí svého otce. Dalším důležitým členem rodu byl Johann I. Josef z Lichtensteina, polní maršál rakouských vojsk v napoleonských válkách, vedl Rakušany v bitvě u Slavkova.

lednice
Hlavními sídli Lichtensteinů byly Valtice a Lednice. Zde zbudovali své nejhonosnější rezidence. V okolí těchto dvou měst vytvořili během staletí harmonickou kulturní krajinu doplněnou romantickými prvky jako: minaret, hraniční zámeček, chrám tří grácií atd... Kromě toho se také věnovali rozvoji svých panství. Kníže přispíval na stavbu škol, hřbitovů nebo kostelů. Založili např. vlastní pilu, keramické závody atd.. Intenzivně se věnovali lesnictví a rybníkářství. Nejdůležitějším zdrojem jejich příjmů ale bylo pronajímání a obhospodařování půdy. Před koncem Rakousko-Uherské monarcie v roce 1918 již byli Lichtensteinové nejbohatším šlechtickým rodem na Moravě. Patřili též mezi přední rody celé říše. Jen v ČSR jim po válce patřilo přes 160 000 hektarů zemědělské půdy a lesů.
valtice


Rodového majetku se citelně dotkla Pozemková reforma za první republiky - přišli o 80 - 90 tisíc ha půdy, za krerou dostali jen část její tržní hodnoty. Ve 2. světové válce, stejně jako v 1.světové válce, bylo Lichtensteinsko neutrální podobně jako Švýcarsko. Kvůli nacistům bylo sídlo rodu přesunuto do Vaduzu. Kníže dokonce finančně podporoval exilovou vládu E. Beneše. Na konci války pak byla nejvýznamnější umělecká díla, která rod nashromáždil, odvezena z obavy, že by mohla být zničena nebo ukradena. (např. dietrichsteinský zámek v Mikulově byl vypálen ustupujícími Němci) Po skončení války byl veškerý majetek Lichtensteinů, na území ČSR, zabaven na základě Benešových dekretů jako německý, i přes to, že měli Lichtensteinskou státní příslušnost a nespolupracovali s nacisty. Jejich neutralita byla mezinárodně uznána jak Spojenci, tak Německem. ČR dlouho odmítala uznat Lichtensteinsko jako suveréní stát. Obávala se totiž reparací v řádu desítek miliard korun za zkonfiskovaný majetek. V létě 2009 se konečně podařilo mezi oběma státy vyjednat dohodu. Otázka majetkového vyrovnání se však odsouvá do budoucna.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Praha 2009

Jošt Moravský (1351 - 1411)

2. ledna 2009 v 21:07 | Tomáš |  Osobnosti
Jošt Lucemburský, zvaný též Moravský, se narodil pravděpodobně v říjnu roku 1351 jako prvorozený syn moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského. Již od útlého věku byl chlapec připravován na vladařské povinnosti, neboť jeho strýc Karel IV. neměl až do roku 1361 mužského dědice. Jošt podobně jako Karel IV. vynikal vzdělaností i zájmem o umění, což bylo v kontrastu s jeho nezřízenou ctižádostí a bojovností.
Jan Jindřich v závěti rozdělil markraběcí majetek mezi své tři syny: Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Jakožto nejstarší tedy Jošt v roce 1375 převzal markraběcí stolec. Stejně jako otec si zvolil za sídlo hrad Špilberk. Téměř celé období Joštovy vlády provázely ostré spory s bratry i s bratrancem Václavem IV. Jako obratný politik a diplomat však dokázal většinu konfliktů využít ve svůj prospěch. Joštova dráha na poli evropské politiky začala roku 1383, kdy jej král Václav IV. jmenoval generálním vikářem říšských držav v Itálii. Od bratrance Zikmunda zase obdržel roku 1387 západní Slovensko jako odměnu za finanční pomoc při kandidatuře na uherský trůn. V roce 1388 získal od Zikmunda, který potřeboval stále více peněz, do zástavy také Braniborsko. Uherský král však nebyl schopen zástavu vyplatit, a tak se Jošt v polovině 90. let stal braniborským markrabětem, který byl držitelem jednoho ze sedmi kurfiřtských hlasů při volbě římsko-německého krále. Podobným způsobem dostal od Václava IV. Lucembursko a Alsasko. Jošt se tak pomalu stával jedním z nejmocnějších mužů v říši narozdíl od pasivního českého krále. Joštovy ambice ale stále nebyly naplněny. V roce 1394 se postavil do čela panské jednoty proti slabému Václavovi IV. a dokonce se mu podařilo krále zajmout. V dalšm pokusu o vzpouru zase Václav zajal Jošta. Roku 1401 přitáhl moravský markrabě v čele odbojné šlechty k Praze znovu a tentokrát získal od krále doživotně Horní a Dolní Lužici. Za to slíbil Václavovi věrné služby proti Zikmundovi.
Období Joštovy vlády na Moravě nelze označit za klidné. V zemi řádili lupeživí rytíři a nejrůznější lapkové. Vedle toho střídavě propukaly boje mezi dědici Jana Jindřicha. Uklidnění přišlo po roce 1405, kdy se stal Jošt smrtí Prokopa jediným vládcem Moravy. Na druhou stranu posilovalo postavení měst, formovaly se zemské úřady a stoupala vzdělanost. Roku 1388 byla uzavřena dohoda mezi markrabětem, šlechtou a církví, podle které nikdo nesměl druhéhu na daném území vypovídat válku, tzv. landfrýd. V samotném Brně markrabě obnovil mincovnu, kde dal razit vlastní mince.
Vrcholem Joštovy politické kariéry byl bezpochyby rok 1410, kdy kandidoval proti Zikmundovi na krále Svaté říše římské. Kurfiřti hlasovali v září 1410 pro Zikmunda, protože však nezískal potřebnou většinu hlasů, byla volba opakována 1. října. Tentokrát se většina volitelů přiklonila na stranu Jošta a ten byl zvolen římsko-německým králem. Z nového titulu se bohužel netěšil dlouho. 18. ledna 1411, krátce před korunovací, markrabě Jošt na Špilberku náhle zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes zcela jasné. Mohl podlehnout nemoci, nebo mohl být otráven, aby uvolnil cestu bratranci Zikmundovi. Bezdětný Jošt byl pochován 20. 2. 1411 v kostele sv. Tomáše v Brně, který byl již Janem Jindřichem určen jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. V posledních letech plánuje brněnský magistrát, že tomuto významnému panovnkovi postaví na Moravském náměstí jezdeckou sochu.

Zdroj:
www.jostmoravsky.cz
www.wikipedia.cz
TOPlist

Česko - Moravská hranice

2. ledna 2009 v 20:19 | Tomáš |  Správa zemská
Pohlédneme-li na mapu České republiky, nenajdeme v ní ani náznak nějaké země moravské, natož pak země české nebo slezské. Zato máme 13 krajů a Prahu. Problém je v tom, že tyto kraje nerespektují starou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Vznikly na příkaz komunistické moci po roce 1948, čímž přerušily několikasetletou tradici zemského zřízení. Tehdy vytvořené kraje Brněnský, Jihlavský, Gottwaldovský a Ostravský byly velmi podobné těm současným. A právě díky tomuto novému uspořádání se některé části Moravy ocitly v Čechách a naopak.
česko-moravská hranice
K další změně došlo v roce 1960. Stávající čtyři územní celky byly nahrazeny Jihomoravským a Severomoravským krajem, přičemž opět ignorovaly původní hranice Moravy. Zajímavým detailem je fakt, že hranice mezi Moravou a Slovenskem se nezměnila. Rozdělení na dva velké kraje přetrvalo až do roku 1992, kdy krajská správa zanikla. Bohužel ani vznik České republiky nepřinesl návrat k historické tradici. Výsledkem bylo pouze "oprášení" krajské koncepce z dob komunismu. K Jihočeskému kraji tak bylo přičleněno Dačicko a Slavonicko, kudy paradoxně protéká Moravská Dyje. Daleko horší je situace na Vysočině. Téměř polovina tohoto kraje leží v Čechách. Moravský je také jihovýchod Pardubického kraje, s městy Svitavy a Moravská Třebová. Už jen přívlastek moravská jasně říká, že zde není něco v pořádku. Kraje jsou naprosto umělé, vytvořené od stolu pražského úředníka. Absurdnost krajů nespočívá jen ve skutečnosti, že v sobě často sdružují regiony, jež k sobě nepojí žádné historické ani kulturní vazby, ale rovněž v jejich různé velikosti a počtu obyvatel. To se negativně projevuje při volbách, kdy jsou větší kraje zvýhodněny oproti menším. Taktéž kvůli čerpání dotací z EU se naše malé kraje musí sdružovat do větších celků NUTS 2. Původní návrh sice počítal se vznikem 9 srovnatelných krajů, nakonec jich máme 14... zvítězily zájmy představitelů dotčených měst. Nejkřiklavější je existence Karlovarského kraje, který tvoří pouhé 3 okresy a má sotva 300 tisíc obyvatel. Nezbývá než doufat v nápravu někdy v budoucnu.

Podrobná mapa je v galerii, složka mapy

mapa zdroj: www.dalsimoravak.worldpress.com