Únor 2009

Mojmír I.

20. února 2009 v 16:58 | Tomáš |  Velká Morava
Mojmír I.
Mojmír I. byl prvním historicky známým moravským vládcem a zakladatelem dynastie Mojmírovců. Datum jeho narození není známé, zemřel patrně v roce 846. Moravské knížectví je prameny poprvé zmíněno roku 822, od roku 830 je uváděno i jméno knížete Mojmíra I. Je o něm známo, že udržoval přátelské styky s Franskou říší, pravděpodobně formálně uznával i její nadvládu nad moravským knížectvím.
Podporoval misie latinských kněží vysílaných na Moravu z Pasova. Sám byl s největší pravděpodobností pokřtěn. Roku 833 uskutečnil Mojmír výpravu proti nitranskému knížectví, kterému vládl kníže Pribina, ten byl sice podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Mojmír se zmocnil nitranského hradiště a Pribina byl nucen uprchnout. Dostal se pod ochranu Franků. Byl však pohanem a proti Mojmírovi tak Frankové nezasáhli. Pribinovi namísto toho svěřili vládu v blatenském (či panonském) knížectví. Spojení moravského a nitranského knížectví pod Mojmírovou vládou se stalo významnou událostí formování jednotného moravského státu. Nitranské knížectví si v rámci Velké Moravy uchovalo zvláštní postavení, nitranským knížetem pak býval jmenován následník velkomoravského knížete z dynastie Mojmírovců.
O době vlády Mojmíra I. vypovídá franský pramen tzv. Bavorský geograf, který v popise území severně od Dunaje uvádí, že Slované na dnešním Slovensku mají 30, na dnešní Moravě 11, v Čechách 15 a v Bulharsku 5 hradišť. Systematické archeologické průzkumy tato čísla více méně potvrdily. Mojmírovi I. se ještě podařilo rozšířit území moravské říše jižním směrem k severnímu břehu Dunaje. V předpokládaném roce úmrtí prvního známého moravského knížete byl Franky na knížecí stolec dosazen Mojmírův synovec Rostislav.

Zdroj:
www.wikipedia.cz
www.moraviamagna.cz

Tomáš Baťa (1876 - 1932)

8. února 2009 v 14:04 | Tomáš |  Osobnosti
Průmyslník a podnikatel Tomáš Baťa se narodil ve Zlíně roku 3. dubna 1876 v rodině ševce. Vyučil se obuvnickému řemeslu a 24. srpna 1894 ve Zlíně založil se svými staršími sourozenci Annou a Antonínem obuvnickou dílnu. Zpočátku vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv. V létě 1895 byl veškerý jejich majetek zastaven na splátky a směnky, které už nebylo možné platit. Do léta 1896 se Tomáš dluhů zbavil. Brzy nato však měla firmu postihnout další pohroma. Firma Koditsch a spol., u níž měli všichni ševci, včetně Baťových, uloženy směnky, zkrachovala. Firmu Tomášova otce to zruinovalo. Tomáš se ovšem nechtěl vzdát. Přišel s inovacemi, které měly tuto situaci vyřešit. Rozhodl se začít šít boty z plátna. Plátno bylo mnohem levnější a dostupnější, než pravá kůže. O tzv."baťovky" V roce 1904 odjel s několika spolupracovníky do USA aby se seznámil se strojní výrobou obuvi. Po návratu postavil novou třípatrovou budovu a zreorganizoval výrobu. V roce 1910 již zaměstnával 350 dělníků a vyráběl 3 400 párů obuvi denně.

Za I. světové války využil váleční konjuktury a dodával miliony párů bot rakousko-uherské armádě. Roku 1918 pracovalo v Baťově továrně na 4 000 zaměstnanců. Je logické, že po válce nastal útlum. Krize donutila mnoho firem - nejen obuvnických - zkrachovat. Také Baťa byl nucen snižovat výrobu. Projevil se však jako skvělý manažér a taktik: odvážným rozhodnutím v září 1922 snížil cenu svých bot na polovinu! Levnými výrobky tak donutil ke krachu ty firmy, které ještě přežívaly a rázem tak ovládl trh. A tak mohl jeho podnik odstartovat k nevídanému rozvoji. Od roku 1923 vyrůstal na okraji města rozsáhlý tovární areál s desítkami moderních budov. Podnik přijímal tisíce nových zaměstnanců a chrlil miliony párů obuvi. Baťovi neodolala ani zlínská radnice: roku 1923 se stal starostou města. Jeho firma budovala ve městě obchodní domy, hotel, kino, nemocnici, školy, vědecké ústavy, filmové ateliéry a tisíce nových bytů. V letech 1926-1928 vzrostl export obuvi a firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, která byla používána v závodech Henryho Forda. Produktivita práce vzrostla o 75% a počet zaměstnanců o 35%. Čistý obrat firmy činil 1,9 miliardy Kčs. Koncem roku 1928 tvořila továrna komplex 30 budov. Další významná stavba Baťův mrakodrap (1938) - nesl přívlastek "nejvyšší betonová stavba Evropy". Mrakodrap byl správním a administrativním centrem podniků Baťa. Koncern se rozrůstal a Baťa začal navíc podnikat do dalších sfér hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl).


Celá Baťova filozofie byla velice jednoduchá, přísně praktická a ryze účelová: na jedné straně vlastnit a vyrábět pokud možno vše, co je k finálnímu výrobku potřeba (od zdrojů surovin až po vlastní obchodní síť), aby se nebylo nutno s nikým dělit o zisk a na druhé straně zainteresovat zaměstnance na výrobě, neboť tento finanční přínos mnohonásobně převýší zvýšené mzdové výdaje. Z "vnějšku" se tato filozofie pak projevovala jako příspěvek k výstavbě města a celého regionu a zavádění sociálních vymožeností pro zaměstnance. Tomáš Baťa zemřel při letecké tragédii 12. července 1932.

Zdroj:
www.quido.cz
www.wikipedia.cz

Hrad Špilberk

7. února 2009 v 20:30 | Tomáš |  Články
letecký pohled

Hrad Špilberk byl založen někdy ve druhé polovině 13. století králem Přemyslem Otakarem II. Jasné zprávy o tom, jak vypadal hrad za Přemyslovců nemáme. Lze však usuzovat, že měl obdélníkový půdorys obehnaný zdí a hlubokým příkopem. Hradní kaple je poprvé zmiňována roku 1287. Kromě kaple zde byly příbytky pro panovníka, pro úřednictvo, skladiště, stáje atd. Hned od počátku sloužil Špilberk jako sídlo moravských markrabat a byl též centrem zeměpanské správy.
hrad
Král Jan Lucemburský korunní statky dílem rozdal a dílem zastavil. Ze zástavy Špilberk vykoupil až roku 1334 mladý markrabě Karel, který zde pak krátce pobíval se svou manželkou Blankou. V letech 1349 - 1411 byl hrad rezidencí markrabat Jana Jindřicha (1349 - 1375) a Jošta (1375 - 1411). Když na Špilberku sídlili moravští panovníci z vedlejší větve Lucemburků, byl hrad velmi dobře udržován a rozšiřován. Bohužel po smrti Jošta přestal být rezidencí markrabat, neboť tento titul splynul s titulem českého krále. Za husitských válek obsadil Špilberk král Zikmund, který tu na podzim 1421 věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic, vypravené k litevskému knížeti Vitoldovi. Správu hradu i celé Moravy svěřil Zikmund rakouskému vévodovi Albrechtovi Habsburskému. Jeho posádka vedená hejtmanem Mikulášem Seebeckem pak úspěšně odolala husitským pokusům dobýt Brno. V období zmatků po smrti Albrechta i Zikmunda se roku 1440 zmocnili hradu brněnští měšťané a drželi jej až do roku 1453. Za válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem se Špilberk vzdal po 9měsíčním obléhání uherskému vojsku.
opevněníVpozdější době hrad chátral a zdálo se, že v rámci velkého středoevropského soustátí ztratil strategický význam. Když v r. 1542 ohrožovali Moravu Turci, usnesl se zemský sněm, aby byl hrad opraven, opatřen posádkou a vybaven pro boj. Špilberk byl úplně sešlý a zanedbaný a měl jen 12 hákovnic a 6 pušek. Zdi hradu byly nekryté a na spadnutí, v dobrém stavu se nacházely jen vinné sklepy. Roku 1560 koupila hrad od krále Ferdinanda I. brněnská městská rada, ale příliš pozornosti mu nevěnovala a r. 1578 dokonce vyhořel. Teprve hrozivý postup Turků v Uhrách přiměl v r. 1593 brněnské měšťany, aby začali opravovat a zpevňovat pevnostní zdivo. Špilberk byl opatřen děly a potřebným mužstvem, které se pilně cvičilo ve střelbě.
Skromnou úlohu sehrál Špilberk za stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Katolická městská rada sice po prvním pokusu o převrat v prosinci 1618 obsadila hrad 150 žoldnéři a zesílila jeho obranu dvěma děly, ale když vzbouření stavové 2. května 1619 vjeli do města, špilberská posádka nijak nezasáhla. Jakmile stavové ovládli město, byli vojáci na hradě sproštěni slibu věrnosti a přešli do jejich služeb. Staří velitelé byli sesazeni a Špilberk převzal plukovník Stubenvoll.
Po bitvě na Bílé hoře se vše změnilo. 1. ledna 1621 vtáhl slavnostně do Brna generál Bouquoy. Kardinál Dietrichštejn pak jménem císaře Špilberk zabavil. Tak se hrad opět dostal do rukou panovníka. Měl neustále silnou posádku a na jaře 1621 zde byli uvězněni vůdcové stavovského povstání na Moravě.
Vojenský význam Špilberku vzrostl za třicetileté války. Již v lelech 1639 a 1640 byla nařízena robota na opevnění hradu. Stavové na opravy vyčlenili 14 500 zlatých. Práce ještě zesílily, když se Švédové přiblížili k Brnu. Velitelem hradní posádky byl podplukovník Ogilvi. Špilberk měl tehdy tvar pravoúhlého obdéníku obehnaného sílnými zdmi. Za nimi se táhl hluboký příkop a z něj se vypínala původní hradská zeď. Teprve za starou zdí se zdvihaly nečetné hradní budovy okolo rozlehlého obdélníkového nádvoří. Opevnění dále doplňovalo několik bašt a hladová věž. Špilberk bránila posádka 426 žoldnéřů, zatímco v městě bylo soustředěno 1476 mužů, posílených ještě pomocnými sbory a dělostřelectvem.
Švédové se pomocí podkopů a příkopů přiblížili k hradbám, ostřelovali Špilberk a Brno z děl a podnikli řadu prudkých, ale bezvýsledných útoků. Když 15. srpna ztroskotal i jejich poslední úder, jemuž předcházela téměř celodenní prudká dělostřelecká palba, odtáhli 23. srpna od Brna. Špilberk byl Švédy poničen, na větší opravy však zbídačená země neměla peníze. Práce tak začaly až roku 1655. Dalším impulzem ke zdokonalování opevnění se stalo sílící turecké nebezpečí.
vchod do hradu

Během obležení Vídně Turky v r. 1683 byly rychle činěny přípravy k obraně. Přes všechny průtahy při budování opevnění, se v druhé polovině 17. století původní gotický hrad proměnil v mohutnou barokní citadelu, stavěnou podle francouzského vzoru. Koncem 17. století byl Špilberk opatřen hradbami ve dvou rovinách nad sebou a dominovala mu barokní cibulová věž.
Opevňování pokračovalo za vlády Marie Terezie. Když Prusové roku 1741 vpadli na Moravu, byla stržena brněnská předměstí a materiál byl použit na hradby Špilberku. Pruské obléhání trvající od 9. února do 7. dubna 1742 bylo neúspěšné. V té době byly staré hradní příkopy, vytesané ve skále, zastavěny na severovýchodní a jihozápadní straně kasematy, aby poskytovaly úkryt posádce před dělostřeleckou palbou. Za války s Pruskem pracovalo v r. 1744 na opevnění Špilberku denně několik tisíc poddaných a podle plánu z r. 1749 měl být fortifikační systém hradu dovršen řadou obranných staveb. Roku 1784 byly rozděleny kasematy na cely, vězeňské chodby a strážnice. Tím se Špilberk změnil z původního vojenského zařízení na jeden z nejobávanějších žalářů v Evropě. Vojenský význam ztratil Špilberk během napoleonských válek, když se stal v letech 1805 a 1809 snadnou kořistí francouzských armád. Při svém odchodu z Brna v říjnu 1809 pak nechal Napoleon nejdůležitější části opevnění včetně zbrojnice rozbořit. Vídeň si tehdy uvědomila, že Špilberk jako pevnost dosloužil. Jeho hradby byly potom udržovány jen proto, aby překážely v útěku vězňům.
Již císař Leopold I. r. 1673 rozhodll, aby se Špilberk stal věznicí pro zločince, tuláky, zloděje a uprchlé dlužníky, kteří měli pracovat při opevňování hradu. Na Špilberku však byli žalářováni i poddaní, kteří se vzbouřili proti své vrchnosti, nekatolíci a vysocí státní a vojenští hodnostáři za prozrazení státního tajemství, za politické přečiny a jiná provinění. K nim později přibyli vězni političtí, zejména z Itálie a Haliče. Jako trestnice pevnost dosloužila roku 1855, kdy ji císař František Josef I. proměnil na vojenskou citadelu.
zadní vstup

Za první světové války bylo vězení na Špilberku obnoveno a byli sem umístěni lidé odsouzení za velezradu či dezerci. V období první republiky sloužil hrad opět vojenským účelům, což se nezměnilo ani během německé okupace. Němci na hradě během války provedli historizující přestavbu s cílem vytvořit ze Špilberku vzorové kasárny Wehrmachtu a rovněž zde věznili své odpůrce. Vojenská historie Špilberku definitivně skončila 30. března 1962, kdy prohlásila československá vláda hrad za národní kulturní památku a svěřila jej Muzeu města Brna. V nedávné době hrad prošel rozsáhlou rekonstrukcí včetně obnovy jihozápadního bastionu, zničeného Napoleonem, a pořádají se zde nejrůznější výstavy a kulturní akce.

Zdroj:
www.hrady.cz
ŠUJAN, František: Vlastivěda moravská, Dějepis Brna, Brno 1902

Jan Amos Komenský (1592 - 1670)

7. února 2009 v 19:03 | Tomáš |  Osobnosti

JAM
Největší spisovatel pobělohorské emigrace a poslední biskup Jednoty bratrské se narodil 28. března 1592. O samotném místě narození se dodnes vedou spory. Za nejpravděpodobnější rodiště je historiky považována Nivnice u Uherského Brodu. Podle jiných teorií se narodil přímo v Uherském Brodě či v Komni. Nadaného chlapce již od útlého věku stíhala nepřízeň osudu. Brzy osiřel a musel k tetě do Strážnice. Ani na jižní Moravě však díky nájezdu Bočkajovců roku 1605 dlouho nepobyl. Odešel do Přerova, kde začal od roku 1608 studovat na bratrském gymnáziu. Právě zde potkal svého budoucího přítele Karla staršího ze Žerotína. Dalšího vzdělání se mu dostalo v Herbornu, Amsterodamu a Heidelbergu. Na těchto školách se seznámil se soudobou protestantskou teorií a renasanční filozofií. Zejména názory Francise Bacona později ovlivnily jeho pedagogické postoje.
V roce 1614 se Komenský vrátil z ciziny a stal se učitelem na přerovské škole, kde sám dříve studoval. Následovalo vysvěcení na kazatele a odchod do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalenu Vizovskou. Roku 1620, po bitvě na Bílé hoře se Komenského život dramaticky změnil. Stal se vyhnancem. Vypálením Fulneku ztratil domov i cenné rukopisy. Nějaký čas se ukrýval na žerotínském panství, kde napsal dílo "Labyrint světa a ráj srdce". Podmínky nekatolíku se však postupně zhoršily natolik, že spolu s dalšími bratry roku 1628 odešel do polského Lešna.
Lešno se mělo stát Komenského druhým domovem - vždyť tu strávil 19 let. Vyučoval na tamní bratrské škole a byl zvolen i jedním z biskupů Jednoty bratrské. Přesto stále doufal, že se jednoho dne bude moci vrátit do své moravské vlasti. V tomto období vznikla řada jeho pedagogických děl. Díla jako "Informatorium školy mateřské" nebo "Brána jazyků otevřená" mu přinesla věhlas v celé protestantské Evropě. Prosazoval vzdělávání ve všech fázích lidského života. Děti měly být vedeny k povinnostem a kázni. Ovšem nikoli pomocí tělesných trestů, ale domluvou. Prosazoval přiměřenost látky k věku tj. vyučovat od jednoduššího ke složitému, ale i pověstný princip "škola hrou". V roce 1641 přijal pozvání od anglického parlamentu. O rok později byl pozván do Švédska, aby reformoval tamní školství a napsal pro něj učebnice. Po podpisu vestfálského míru roku 1648 naděje emigrantů pohasly. Komenský na událost reagoval spisem "Kšaft umírající matky Jednoty bratrské", v němž nalézáme i tato slova: "Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našími na hlavy náše uvedeného, vláda věcí tvých tobě se zase navrátí, ó lide český"
Poté se nějaký čas pokoušel reformovat školství v Uhrách, ale od roku 1654 je zpět v Lešně, kde pracoval na "Pansofii". V témže roce však propukla švédsko-polská válka. Roku 1656 Lešno vypálila polská armáda. Komenský přišel o věšinu majetku, rukopisů i děl včetně jeho životního díla Česko-latinského slovníku. Navíc musel kvůli kolaboraci se Švédy opustit Polsko. Konec života prožil Komenský v Amsterodamu u mecenáše Vavřince de Geera. Patřil k nejuznávanějším myslitelům své doby o čemž svědčí i sláva jeho díla "Orbis pictus". Zemřel 15. listopadu 1670, pohřben byl v malém kostelíku nedaleko Naardenu.

Zdroj:
www.wikipedia.cz
VALÍČKOVÁ Lenka, diplomová práce, Jan Amos Komenský a jeho doba v kontextu projektové výuky na 1. stupni ZŠ

Karel starší ze Žerotína (1564 - 1636)

7. února 2009 v 18:40 | Tomáš |  Osobnosti
Karel ze Žerotína se narodil 14. září 1564 v Brandýse nad Orlicí jako syn moravského pána Jana ze Žerotína a Mariany, rozené z Boskovic. Podobně jako ostatní členové rodu byl i Karel vychováván podle zásad Jednoty bratrské, k níž potom celý život choval značnou náklonnost. Rodiče umožnili nadanému chlapci získat nejvyšší možné vzdělání. Po studiu na slavné bratrské akademii v Ivančicích cestoval po Evropě. Studoval právo, teologii a jazyky ve Štrasburku, Basileji, Ženevě, Heidelbergu i Bologni. Navštívil rovněž Francii, Nizozemí a Anglii. Když se po letech vrátil zpět na Moravu, ihned se zařadil mezi přední osobnosti veřejného života. Své vrstevníky převyšoval inteligencí i hlubokými vědomostmi. Ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. Byl odborníkem v oblasti práva. V západních zemích poznal nejen tamní kulturu ale i řadu vynikajících osobností, s nimiž si po návratu domů pravidelně dopisoval. Zároveň nesmíme opomenout skutečnost, že díky dědictví po otci a strýci patřil mezi nejbohatší moravské šlechtice. Vlastnil například Rosice, Náměšť nad Oslavou, Dřevohostice či Přerov.

Karel starší ze Žerotína
Roku 1590 Karel podnikl výpravu do Francie na pomoc králi Jindřichu IV. Navarskému, v němž spatřoval vůdce evropské reformace. Zapojil se mimo jiné do obléhání Rouenu. Naděje, které do cesty vkládal se však nenaplnily a po 10 měsících zklamaně odjel. Služba ve vojsku protestantského panovníka vyvolala u domácích katolíků nevoli. Rozhodl se proto vstoupit do císařské armády a jako velitel moravské jízdy bojoval proti Turkům v Uhrách. Je pravděpodobné, že tyto osobní válečné zkušenosti vyvolaly Žerotínovu pozdější averzi k násilí. Při obléhání Ostřihomi roku 1594 obdržel od císaře Rudolfa II. list, jímž byl jmenován přísedícím moravského zemského soudu.
Žerotín vstoupil do politiky v době, kdy se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezi katolíky a protestanty. V tomto zápase se jasně postavil na stranu evangelíků a stal se jejich neformálním vůdcem. Katolíci dlouhou dobu neměli ve svém středu osobnost, jež by se mohla měřit s intelektem Karla ze Žerotína. Obrat nastal v roce 1599, kdy se olomouckým biskupem stal kardinál František z Dietrichštejna. Žerotínovi se však podařilo biskupa na čas oslabit. Podle zvyklostí měl biskup, byl-li z panského rodu, právo zasedat v zemském soudu. Jenže kardinál neuměl ani slovo česky. Na Žerotínovu radu proto členové soudu rozhodli, že biskupa přijmou do svých řad, ale nesmí promluvit dokud se nenaučí zemský jazyk. Dietrichštejn se potom skutečně naučil česky.
Takovou potupu katolíci Žerotínovi nikdy neodpustili a hledali cestu, jak jej odstranit. Bylo mu odebráno poručnictví nad mladým pánem z Lipé. Zikmund z Dietrichštejna jej obvinil z urážky královského majestátu a velezrádného zahraničního spolčení. Navzdory všem zvyklostem nebyla pře souzena na Moravě, nýbrž přímo před císařem v Praze. Z procesu, který ho měl zničit, nakonec vyšel jako vítěz. Jednání bylo nejprve odročeno, neboť protistrana nedodala žádné důkazy. Při dalším jednání se pak Karel dokonale obhájil a dokázal, že obvinění pana z Dietrichštejna bylo nepravdivé, čímž ještě více popudil své nepřátele. Krátce poté byl po roztržce s kardinálem ohledně přísahy nových přísedících vyobcován ze zemského soudu.
V těchto pro něj tak těžkých chvílích Žerotína všichni opustili. Byl znechucen intrikami svých odpůrců i pokrytectvím stavovské společnosti. Odešel do ústraní, věnoval se správě rodinných statků a čekal na lepší časy. Podporoval studia šlechticů z chudších rodin. Mezi jeho chráněnce patřil i mladý Jan Amos Komenský. Od roku 1600 začal používat přídomek "starší", neboť se potřeboval odlišit od mladšího jmenovce. V mezidobí sepsal své nejznámější literární dílo tzv. Apologii ku Jiříku z Hodic, v níž vynikajícím jazykem nastavoval zrcadlo zkažené stavovské společnosti a vylíčil důvody, jenž ho vedly k opuštění veřejného života. "Račte věděti, že jsme hrubě zašli: s jedné strany práva potřena, svobody v nic, obyčejové zhynuli, pořádkové z paměti vyšli, zřízení za koutem leží; knížka pana Tovačovského zpuchla. … Předněvědomá jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pýše, po ouřadech, po titulích a místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, po shromážďování peněz a statků dokonce zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, ku kratochvílím, k myslivosti, ku frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a stav městský zdaliž jinačejší jsou? … Páni na to myslí, aby sami kralovali; stav rytířský, aby se od pánů krom vosku ničímž nedělili; preláti, aby kacíře, pokud možno potlačili; města, aby stav panský a rytířský ze sebe svrhli." A dále poznamenává: Takovými povahami pojati, vášněmi svázáni, strachem a jinými nezpůsoby zmámeni jsouce, když ke sněmu přijíždějí, zdaliž tím úmyslem to činí, aby se bez vyřízení něčeho užitečného a podstatného nerozjížděli? Nikoli. Když se sejdou, zdaliž to obmýšlejí, aby sebe poslouchati, sobě napomáhati ve spolek a to cožby potřebného bylo bedlivě uvažovati a rozjímati chtěli? Nikoli. Když se co přednáší, zdali na to pozor mají, zdali to soudí, zdali to k srdci připouštějí? Nikoli. I což pak? Přijíždějí, aby berně svolovali, scházejí se, aby rozprávěli, smlouvají, aby se co nejdříve zas rozjeli a summou poslouchají jeden druhého jako prázdný břich a navyklý hřích. Těm tedy a takovým já abych jazyku svého půjčoval, pro ty a takové abych sám sebe vynakládal, těch a takových abych pláštěm byl, jímž by se před deštěm přikryti, před sluncem zastřít mohli?
Rovněž zde zmiňuje svou hlubokou lásku k moravské zemi: "Já jinak v pravdě zemi tuto, ač poněkud ke mně za dobrodiní … nevděčnou, hrubě miluji a srdečnou bolest nad zkázou a pádem jejím sám v sobě cítě, žalostivě neštěstí její a poplenění Bohu toužím i modlitbami svými jemu ji často připomínaje vyléčení, napravení a vysvobození jejího věrně žádám."
V dalších větách popisuje svůj pohled na Čechy: "Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali? Nebo jakkoli se pěkně staví, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mnohým a upřímným přátelstvím se zakazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoli mohou a příčiny dostanou, všude námi zadní kouty rádi vymetají."
Do politiky se Žerotín vrátil v roce 1607. Ve sporu císaře Rudolfa II. s bratrem Matyášem se aktivně postavil do čela zastánců arcivévody Matyáše, neboť věřil, že odstraněním Rudolfa dojde k obnovení náboženské tolerance a posílení zemské samosprávy. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která skutečně roku 1608 přinutila Rudolfa k odstoupení Uher, rakouských zemí a Moravy. Král Matyáš poté potvrdil a rozšířil dosavadní moravská privilegia. Nikdy předtím ani potom nezískala Morava takovou míru samostatnosti. Zároveň byl Karel ze Žerotína jmenován moravským zemským hejtmanem, což byla po králi druhá nejvýznamnější funkce na Moravě. Jako zemský hejtman se pokoušel tlumit rozpory mezi katolíky a evangelíky. Dbal důsledně na dodržování zemského práva. Stavěl se přísně proti zavádění cizích zvyklostí a byl velkým zastáncem českého jazyka. Ostře káral pražskou královskou kancelář, když posílala na Moravu listy psané německy. Rovněž je známo jeho psaní olomoucké městské radě, kde měšťanům vyhrožuje, že nebude více odpovídat na jejich německé dopisy.
Když však viděl, že jeho dobré rady jsou panovníkem i stavy ignorovány, že katolíkům a protestantům se stále měří dvojím metrem, rozhodl se roku 1615 rezignovat. Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách v roce 1618 nabádal k opatrnosti a ke smírnému řešení, aby z malého počátku nevzešlo něco většího. Žerotín souhlasil s myšlenkami a ideály povstalců, neztotožňoval se však s jejich provedením. Zastával názor, že náboženskou svobodu nelze hájit mečem. Správně tušil, že bez zahraniční podpory nemají rebelové šanci zvítězit a jejich porážka může zásadně změnit poměry v českých zemích. Jednání Čechů považoval za hazard, o čemž svědčí následující výrok: "Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní," Zmíněný postoj prosadil i na jednání moravského zemského sněmu. Morava tak až do května roku 1619 zachovávala neutralitu, poté byla vojensky obsazena českým vojskem a došlo k převratu. Tehdy musel Žerotín vypít pohár hořkosti až do dna. On, který vždy věrně hájil zájmy země i náboženskou svobodu, byl podroben ostré kritice, označen za zrádce a dán do domácího vězení. Nezúčastnil se ani holdování nově zvolenému králi. Samotný Fridrich Falcký se jej osobně pokoušel přimět ke změně názoru. Žerotín krále odmítl slovy: "Nad život a nade všechny výhody zemské, vážím sobě cti rodinné a raději volím umříti, nežli potomkům svým poskvrnu zpronevěřilosti co dědictví zanechati." Vylíčil králi, jak vidí osud povstalců a vyzval Fridricha, aby se vzdal české koruny dokud je čas.
Jak známo, stavovské povstání skončilo neúspěchem s katastrofálními následky. Starodávná zemská práva byla pošlapána. Následovaly konfiskace majetku vzbouřenců a nucený odchod nekatolíků do ciziny. Mnohé z toho, co Žerotín předpovídal se vyplnilo. Císař Ferdinand II. si byl vědom Žerotínových zásluh a udělil mu jako jednomu z mála evangelíků osobní náboženskou svobodu. Mohl si ponechat i všechen majetek. Snažil se pomáhat obětem rekatolizace. Skrýval na svých statcích pronásledované evangelické duchovní včetně Jana Amose Komenského. Především díky Žerotínovi se podařilo přesunout bratrskou tiskárnu z Kralic do polského Lešna. Kardinál Dietrichštejn jej dokonce nabádal, aby se opět zapojil do politického života. Na jaře 1628 navštívil Prahu, kde chtěl předstoupit před Ferdinanda II. To, co ve městě uviděl, s ním hluboce otřáslo. Rozhodl se raději dobrovolně sdílet osud svých souvěrců. Roku 1629 prodal většinu statků. Ponechal si pouze Přerov. Několik let žil ve Vratislavi, ale stýskalo se mu po vlasti. V roce 1633 se vrátil do Přerova, kde také 9. října 1636 zemřel ve věku 72 let. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné krypty v Brandýse nad Orlicí, kde odpočíval až do roku 1842, kdy byl převezen do nové žerotínské hrobky v Bludově.
Osobní život Karla staršího ze Žerotína nebyl šťastný. Oženil se celkem čtyřikrát. První žena, Barbora Krajířová z Krajku zemřela pouhé dva roky po svatbě. Druhá, Eliška Krajířová z Krajku skonala po čtyřech letech manželství. V útlém věku zemřel i jeho jediný syn Bedřich, do něhož vkládal velké naděje. Bylo mu souzeno přežít i své dvě dcery. Třetí žena Anna z Valdštejna podlehla nemoci krátce po svatbě. Naposled se oženil se stejně starou Kateřinou z Valdštejna, jež jej přežila o jeden rok.

Komenský se loučí s Karlem ze Žerotína
Karel starší ze Žerotína natolik vynikal nad svými současníky, že jej historikové právem označují za jednoho z nejvýznamnějších Moravanů všech dob. Ostatně sám sebe považoval za moravského patriota. Vincenc Brandl o něm napsal: "Mezi všemi znamenitými muži, jež Morava zrodila, zaujímá přední místo, jak slovutným rodem, tak ušlechtilostí povahy, vřelým vlasteneckým citem, vědeckou vzdělaností a hlubokou státní moudrostí." Komenský mu věnoval dílo "Labyrint světa a ráj srdce" jako svému příteli a ochránci a jako člověku, který "tisícerým způsobem zakusiv supění a úpění tohoto pozemského moře, přece spočívá v tichounkém přístavu svého čistého svědomí" Žerotínovo jméno bylo také vytesáno do budovy Národního muzea v Praze jako jedno ze 72 jmen české historie. Někdy bývá přirovnáván k románovému hrdinovi Donu Quijotovi, jenž bojoval s větrnými mlýny. Sváděl celý život marný boj se zbytkem společnosti, ať už šlo o náboženskou toleranci, respekt k názorovým oponentům či úsilí o blaho země a třebaže se mu v životě takřka nic nedařilo, vytrval a zůstal věrný svému přesvědčení.

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. I. Žerotínovi zápisové o soudě panském, sv. I., Brno 1866
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. II. Listové psaní jazykem českým, sv. III., Praha 1872
www.wikipedia.cz

František z Dietrichsteina (1570 - 1636)

7. února 2009 v 18:19 | Tomáš |  Osobnosti
Nejstarší syn diplomata Adama z Dietrichsteina (1527-1590) se narodil roku 1570. Vzdělání nabyl ve Vídni a v Praze, od roku 1588 pak na německé koleji v Římě. Roku 1591 se stal kanovníkem v Olomouci, roku působil 1593 ve Vratislavi a v Pasově, v roce 1594 pak stal proboštem v Litoměřicích. Kněžské svěcení však přijal teprvev roce 1597, po té odešel do Říma, kde jej 3. března 1599 papež Kliment VII. jmenoval kardinálem; 26. 5. 1599 se stal olomouckým biskupem. Krátce na to mu císař potvrdil titul knížete - biskupa. Byl to muž železné vůle, jenž neúnavně kráčel za svým cílem. František z Dietrichsteina byl na Moravě duší protireformačního úsilí a rekatolizace, zvláště brojil proti nekatolíkům zastávajícím vysoké zemské úřady. Založil také několik klášterů (např. františkánský v Kroměříži a kapucínské kláštery v Brně, Mikulově a ve Vyškově). Podporoval ovšem i vědu a umění; stál u zrodu knihovny v Kroměříži a knihovny a později i tiskárny v Mikulově. Toto panství na samém jihu Moravy bylo tehdy centrem dietrichsteinské moci. Kardinálovy zásluhy ocenil roku 1607 Rudolf II. jmenováním tajným radou a znovuzavedením práva ražby mincí pro olomoucké biskupy. Také Rudolfovi nástupci císařové Matyáš a Ferdinand II. si schopného politika oblíbili a radili se s ním o nejrůznějších světských i církevních záležitostech. Za stavovského povstání musel František z Dietrichsteina uprchnout do Vídně a bylo mu konfiskováno rodové jmění. Po bitvě na Bílé hoře jej Ferdinand II. na počátku roku 1621 jmenoval generálním komisařem a místodržícím (gubernátorem) Moravy a všechny zabavené statky mu byly vráceny; za své zásluhy se také roku 1624 dočkal povýšení do stavu říšských knížat. Až do své smrti byl tento olomoucký biskup nejmocnějším mužem v zemi. Zemřel roku 1636 ve svém brněnském sídle.

Zdroj:
www.brno.cz