Karel starší ze Žerotína (1564 - 1636)

7. února 2009 v 18:40 | Tomáš |  Osobnosti
Karel ze Žerotína se narodil 14. září 1564 v Brandýse nad Orlicí jako syn moravského pána Jana ze Žerotína a Mariany, rozené z Boskovic. Podobně jako ostatní členové rodu byl i Karel vychováván podle zásad Jednoty bratrské, k níž potom celý život choval značnou náklonnost. Rodiče umožnili nadanému chlapci získat nejvyšší možné vzdělání. Po studiu na slavné bratrské akademii v Ivančicích cestoval po Evropě. Studoval právo, teologii a jazyky ve Štrasburku, Basileji, Ženevě, Heidelbergu i Bologni. Navštívil rovněž Francii, Nizozemí a Anglii. Když se po letech vrátil zpět na Moravu, ihned se zařadil mezi přední osobnosti veřejného života. Své vrstevníky převyšoval inteligencí i hlubokými vědomostmi. Ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. Byl odborníkem v oblasti práva. V západních zemích poznal nejen tamní kulturu ale i řadu vynikajících osobností, s nimiž si po návratu domů pravidelně dopisoval. Zároveň nesmíme opomenout skutečnost, že díky dědictví po otci a strýci patřil mezi nejbohatší moravské šlechtice. Vlastnil například Rosice, Náměšť nad Oslavou, Dřevohostice či Přerov.

Karel starší ze Žerotína
Roku 1590 Karel podnikl výpravu do Francie na pomoc králi Jindřichu IV. Navarskému, v němž spatřoval vůdce evropské reformace. Zapojil se mimo jiné do obléhání Rouenu. Naděje, které do cesty vkládal se však nenaplnily a po 10 měsících zklamaně odjel. Služba ve vojsku protestantského panovníka vyvolala u domácích katolíků nevoli. Rozhodl se proto vstoupit do císařské armády a jako velitel moravské jízdy bojoval proti Turkům v Uhrách. Je pravděpodobné, že tyto osobní válečné zkušenosti vyvolaly Žerotínovu pozdější averzi k násilí. Při obléhání Ostřihomi roku 1594 obdržel od císaře Rudolfa II. list, jímž byl jmenován přísedícím moravského zemského soudu.
Žerotín vstoupil do politiky v době, kdy se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí mezi katolíky a protestanty. V tomto zápase se jasně postavil na stranu evangelíků a stal se jejich neformálním vůdcem. Katolíci dlouhou dobu neměli ve svém středu osobnost, jež by se mohla měřit s intelektem Karla ze Žerotína. Obrat nastal v roce 1599, kdy se olomouckým biskupem stal kardinál František z Dietrichštejna. Žerotínovi se však podařilo biskupa na čas oslabit. Podle zvyklostí měl biskup, byl-li z panského rodu, právo zasedat v zemském soudu. Jenže kardinál neuměl ani slovo česky. Na Žerotínovu radu proto členové soudu rozhodli, že biskupa přijmou do svých řad, ale nesmí promluvit dokud se nenaučí zemský jazyk. Dietrichštejn se potom skutečně naučil česky.
Takovou potupu katolíci Žerotínovi nikdy neodpustili a hledali cestu, jak jej odstranit. Bylo mu odebráno poručnictví nad mladým pánem z Lipé. Zikmund z Dietrichštejna jej obvinil z urážky královského majestátu a velezrádného zahraničního spolčení. Navzdory všem zvyklostem nebyla pře souzena na Moravě, nýbrž přímo před císařem v Praze. Z procesu, který ho měl zničit, nakonec vyšel jako vítěz. Jednání bylo nejprve odročeno, neboť protistrana nedodala žádné důkazy. Při dalším jednání se pak Karel dokonale obhájil a dokázal, že obvinění pana z Dietrichštejna bylo nepravdivé, čímž ještě více popudil své nepřátele. Krátce poté byl po roztržce s kardinálem ohledně přísahy nových přísedících vyobcován ze zemského soudu.
V těchto pro něj tak těžkých chvílích Žerotína všichni opustili. Byl znechucen intrikami svých odpůrců i pokrytectvím stavovské společnosti. Odešel do ústraní, věnoval se správě rodinných statků a čekal na lepší časy. Podporoval studia šlechticů z chudších rodin. Mezi jeho chráněnce patřil i mladý Jan Amos Komenský. Od roku 1600 začal používat přídomek "starší", neboť se potřeboval odlišit od mladšího jmenovce. V mezidobí sepsal své nejznámější literární dílo tzv. Apologii ku Jiříku z Hodic, v níž vynikajícím jazykem nastavoval zrcadlo zkažené stavovské společnosti a vylíčil důvody, jenž ho vedly k opuštění veřejného života. "Račte věděti, že jsme hrubě zašli: s jedné strany práva potřena, svobody v nic, obyčejové zhynuli, pořádkové z paměti vyšli, zřízení za koutem leží; knížka pana Tovačovského zpuchla. … Předněvědomá jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pýše, po ouřadech, po titulích a místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, po shromážďování peněz a statků dokonce zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, ku kratochvílím, k myslivosti, ku frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a stav městský zdaliž jinačejší jsou? … Páni na to myslí, aby sami kralovali; stav rytířský, aby se od pánů krom vosku ničímž nedělili; preláti, aby kacíře, pokud možno potlačili; města, aby stav panský a rytířský ze sebe svrhli." A dále poznamenává: Takovými povahami pojati, vášněmi svázáni, strachem a jinými nezpůsoby zmámeni jsouce, když ke sněmu přijíždějí, zdaliž tím úmyslem to činí, aby se bez vyřízení něčeho užitečného a podstatného nerozjížděli? Nikoli. Když se sejdou, zdaliž to obmýšlejí, aby sebe poslouchati, sobě napomáhati ve spolek a to cožby potřebného bylo bedlivě uvažovati a rozjímati chtěli? Nikoli. Když se co přednáší, zdali na to pozor mají, zdali to soudí, zdali to k srdci připouštějí? Nikoli. I což pak? Přijíždějí, aby berně svolovali, scházejí se, aby rozprávěli, smlouvají, aby se co nejdříve zas rozjeli a summou poslouchají jeden druhého jako prázdný břich a navyklý hřích. Těm tedy a takovým já abych jazyku svého půjčoval, pro ty a takové abych sám sebe vynakládal, těch a takových abych pláštěm byl, jímž by se před deštěm přikryti, před sluncem zastřít mohli?
Rovněž zde zmiňuje svou hlubokou lásku k moravské zemi: "Já jinak v pravdě zemi tuto, ač poněkud ke mně za dobrodiní … nevděčnou, hrubě miluji a srdečnou bolest nad zkázou a pádem jejím sám v sobě cítě, žalostivě neštěstí její a poplenění Bohu toužím i modlitbami svými jemu ji často připomínaje vyléčení, napravení a vysvobození jejího věrně žádám."
V dalších větách popisuje svůj pohled na Čechy: "Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali? Nebo jakkoli se pěkně staví, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mnohým a upřímným přátelstvím se zakazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoli mohou a příčiny dostanou, všude námi zadní kouty rádi vymetají."
Do politiky se Žerotín vrátil v roce 1607. Ve sporu císaře Rudolfa II. s bratrem Matyášem se aktivně postavil do čela zastánců arcivévody Matyáše, neboť věřil, že odstraněním Rudolfa dojde k obnovení náboženské tolerance a posílení zemské samosprávy. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která skutečně roku 1608 přinutila Rudolfa k odstoupení Uher, rakouských zemí a Moravy. Král Matyáš poté potvrdil a rozšířil dosavadní moravská privilegia. Nikdy předtím ani potom nezískala Morava takovou míru samostatnosti. Zároveň byl Karel ze Žerotína jmenován moravským zemským hejtmanem, což byla po králi druhá nejvýznamnější funkce na Moravě. Jako zemský hejtman se pokoušel tlumit rozpory mezi katolíky a evangelíky. Dbal důsledně na dodržování zemského práva. Stavěl se přísně proti zavádění cizích zvyklostí a byl velkým zastáncem českého jazyka. Ostře káral pražskou královskou kancelář, když posílala na Moravu listy psané německy. Rovněž je známo jeho psaní olomoucké městské radě, kde měšťanům vyhrožuje, že nebude více odpovídat na jejich německé dopisy.
Když však viděl, že jeho dobré rady jsou panovníkem i stavy ignorovány, že katolíkům a protestantům se stále měří dvojím metrem, rozhodl se roku 1615 rezignovat. Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách v roce 1618 nabádal k opatrnosti a ke smírnému řešení, aby z malého počátku nevzešlo něco většího. Žerotín souhlasil s myšlenkami a ideály povstalců, neztotožňoval se však s jejich provedením. Zastával názor, že náboženskou svobodu nelze hájit mečem. Správně tušil, že bez zahraniční podpory nemají rebelové šanci zvítězit a jejich porážka může zásadně změnit poměry v českých zemích. Jednání Čechů považoval za hazard, o čemž svědčí následující výrok: "Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní," Zmíněný postoj prosadil i na jednání moravského zemského sněmu. Morava tak až do května roku 1619 zachovávala neutralitu, poté byla vojensky obsazena českým vojskem a došlo k převratu. Tehdy musel Žerotín vypít pohár hořkosti až do dna. On, který vždy věrně hájil zájmy země i náboženskou svobodu, byl podroben ostré kritice, označen za zrádce a dán do domácího vězení. Nezúčastnil se ani holdování nově zvolenému králi. Samotný Fridrich Falcký se jej osobně pokoušel přimět ke změně názoru. Žerotín krále odmítl slovy: "Nad život a nade všechny výhody zemské, vážím sobě cti rodinné a raději volím umříti, nežli potomkům svým poskvrnu zpronevěřilosti co dědictví zanechati." Vylíčil králi, jak vidí osud povstalců a vyzval Fridricha, aby se vzdal české koruny dokud je čas.
Jak známo, stavovské povstání skončilo neúspěchem s katastrofálními následky. Starodávná zemská práva byla pošlapána. Následovaly konfiskace majetku vzbouřenců a nucený odchod nekatolíků do ciziny. Mnohé z toho, co Žerotín předpovídal se vyplnilo. Císař Ferdinand II. si byl vědom Žerotínových zásluh a udělil mu jako jednomu z mála evangelíků osobní náboženskou svobodu. Mohl si ponechat i všechen majetek. Snažil se pomáhat obětem rekatolizace. Skrýval na svých statcích pronásledované evangelické duchovní včetně Jana Amose Komenského. Především díky Žerotínovi se podařilo přesunout bratrskou tiskárnu z Kralic do polského Lešna. Kardinál Dietrichštejn jej dokonce nabádal, aby se opět zapojil do politického života. Na jaře 1628 navštívil Prahu, kde chtěl předstoupit před Ferdinanda II. To, co ve městě uviděl, s ním hluboce otřáslo. Rozhodl se raději dobrovolně sdílet osud svých souvěrců. Roku 1629 prodal většinu statků. Ponechal si pouze Přerov. Několik let žil ve Vratislavi, ale stýskalo se mu po vlasti. V roce 1633 se vrátil do Přerova, kde také 9. října 1636 zemřel ve věku 72 let. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné krypty v Brandýse nad Orlicí, kde odpočíval až do roku 1842, kdy byl převezen do nové žerotínské hrobky v Bludově.
Osobní život Karla staršího ze Žerotína nebyl šťastný. Oženil se celkem čtyřikrát. První žena, Barbora Krajířová z Krajku zemřela pouhé dva roky po svatbě. Druhá, Eliška Krajířová z Krajku skonala po čtyřech letech manželství. V útlém věku zemřel i jeho jediný syn Bedřich, do něhož vkládal velké naděje. Bylo mu souzeno přežít i své dvě dcery. Třetí žena Anna z Valdštejna podlehla nemoci krátce po svatbě. Naposled se oženil se stejně starou Kateřinou z Valdštejna, jež jej přežila o jeden rok.

Komenský se loučí s Karlem ze Žerotína
Karel starší ze Žerotína natolik vynikal nad svými současníky, že jej historikové právem označují za jednoho z nejvýznamnějších Moravanů všech dob. Ostatně sám sebe považoval za moravského patriota. Vincenc Brandl o něm napsal: "Mezi všemi znamenitými muži, jež Morava zrodila, zaujímá přední místo, jak slovutným rodem, tak ušlechtilostí povahy, vřelým vlasteneckým citem, vědeckou vzdělaností a hlubokou státní moudrostí." Komenský mu věnoval dílo "Labyrint světa a ráj srdce" jako svému příteli a ochránci a jako člověku, který "tisícerým způsobem zakusiv supění a úpění tohoto pozemského moře, přece spočívá v tichounkém přístavu svého čistého svědomí" Žerotínovo jméno bylo také vytesáno do budovy Národního muzea v Praze jako jedno ze 72 jmen české historie. Někdy bývá přirovnáván k románovému hrdinovi Donu Quijotovi, jenž bojoval s větrnými mlýny. Sváděl celý život marný boj se zbytkem společnosti, ať už šlo o náboženskou toleranci, respekt k názorovým oponentům či úsilí o blaho země a třebaže se mu v životě takřka nic nedařilo, vytrval a zůstal věrný svému přesvědčení.

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. I. Žerotínovi zápisové o soudě panském, sv. I., Brno 1866
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. II. Listové psaní jazykem českým, sv. III., Praha 1872
www.wikipedia.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdenka Folvarčná | E-mail | 7. května 2017 v 14:54 | Reagovat

Chtěla bych si prohlédnout obrazárnu Žerotínů z Bludova, kde ji mám nalézt ?

2 promoravia | 7. května 2017 v 23:12 | Reagovat

Dle mých informací byla obrazárna spolu s dalším mobiliářem převezena na velkolosinský zámek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama