Březen 2009

Průnik Rudé armády na Moravu - bitva o Lanžhot

30. března 2009 v 19:07 | Tomáš |  2. světová válka

Po osvobození Bratislavy 4. dubna 1945 se Rudé armádě uvolnily síly pro postup na Vídeň a Brno. Pro osvobození Podluží a dalších obcí na břeclavském okrese byla vyčleněna 53. a 7. gardová armáda s 1. jezdecko-mechanizovanou skupinou. Čára tvořená státní silnicí Šaštín, Kúty, Břeclav, Pohořelice, Náměšť tvořila rozhraní, kdy 7. gardová armáda a 27. střelecký sbor byli vlevo od ní, vpravo útočil v prvním sledu 4. gardový jezdecký sbor (tvořený 9., 10. a 30. jezdeckou divizí), spolu s 6. gardovým jezdeckým sborem (tvořen 8. a 13. gardovou jezdeckou divizí a kavkazskou divizí), ve druhém sledu pak 53. armáda. Vstup na Moravu hájilo na 160 000 německých vojáků (snad generál H. Kreysing), nejsilnější obrana byla připravena právě mezi Lanžhotem a Hodonínem.
Už od 5. dubna začalo německé těžké dělostřelectvo umístněné u Lanžhota ostřelovat postupující jednotky, které od 6. dubna bojovaly v Brodském a Kútech, posledních vesnicích před moravsko - slovenskou hranicí. Sovětské dělostřelectvo odpovědělo ve večerních hodinách, kdy byl proveden také první letecký útok na Lanžhot. Bylo bombardováno nádraží, trať a vojenské transporty.
7. dubna začaly první jednotky překračovat hraniční řeku Moravu. První kdo překročil řeku byl 6. 4. 1945 ve 22:10 průzkumník Vasilij Vasiljevič Jendovický a za ním celý oddíl podporučíka Karabanova. Od téhož dne byl Lanžhot téměř bez přestání bombardován jak letectvem tak dělostřelectvem. Letadla kroužila nad obcí a pátrala po tancích ukrytých v průjezdech a stodolách, odkud vyjížděly jen krátce, aby ostřelovaly útočící jednotky. Němci si uvědomovali nebezpečí a udělali vše, aby postup Rudé armády na Moravu zastavili. Podminovali a zničili většinu mostů přes Moravu, všech 8 mostů na státní silnici Kúty - Lanžhot, taktéž mosty železniční. Ještě větší překážku tvořila řeka Morava rozlitá do lužních lesů a po lukách do šířky až 8 kilometrů. Hloubka vody přesahovala na některých místech i jeden metr. Toto jezero se táhlo proti proudu až po Hodonín. Z rakouské strany podobnou překážku tvořila řeka Dyje, uměle rozvodněná vypouštěním Vranovské přehrady u Znojma. Navíc byl celý Lanžhot, nacházející se na vyvýšenině oproti okolním lužním lesům, mohutně opevněn a bráněn. Přístupové cesty byly důkladně zaminovány. Proti Rudé armádě stáli 42., 46., 72., a 98. peší pluk, 141. dělostřelecký pluk, 153. pěší divize, 2/66. minometný pluk, 661. střelecký prapor, 13. záložní prapor a 13. tanková divize s dělostřelectvem, tanky a obrněnými transportéry.
7. dubna ráno se 33. jezdeckému pluku 8. jezdecké divize podařilo obsadit poškozený železniční most přes Moravu a postupovat po nezaplaveném železničním náspu k Lanžhotu, při tom čistili okolní lesy od Němců. 8. dubna Němci přisunuli 21. policejní pluk SS, 4. ženijní prapor, 10. dělostřelecko-minometnou baterii a posílili obranná postavení na čáře Lanžhot - Kostice - Tvrdonice - Týnec. Ve večerních hodinách už 6. gardový jezdecký sbor bojoval na jižním, východním a severovýchodním okraji Lanžhota. Ve stejné době začal s přepravu přes Moravu i 4. gardový jezdecký sbor, ten postupoval severně od Brodského směrem na severní okraj Lanžhota. Toho dne střílelo z obce a jejího okolí asi 60 německých tanků, na jejich ničení byly poprvé použity kaťuše. Němci odpověděli raketovými vrhači Nebelwerfer a děly.
9. a 10. dubna dosáhly jednotky Rudé armády několikrát okrajů Lanžhota, ale bez podpory těžkých zbraní byly zatlačeny zpět. Bylo nutné přisunout tanky a dělostřelectvo. Ženijní jednotky proto musely pod nepřátelskou palbou a za obrovských ztrát obnovit mosty na silnici Kúty - Lanžhot. To umožnilo přemístit na moravský břeh lehké tanky, samohybná děla a dělostřelectvo. Během noci na 11. dubna se přepravilo také pět jezdeckých divizí.
Již během příchodu posil zahájilo sovětské dělostřelectvo spolu s letectvem palebnou přípravu v prostoru obce. Po skončení palby zahájili 11. dubna kozáci ze všech stran útok na Lanžhot a byli za velkých ztrát odraženi. Do boje se proto zapojila také záloha a do útoku tak šla celá jezdecko-mechanizovaná skupina. Přímou palebnou podporu jim poskytly tanky a samohybná děla postupující po silnici.

Po dvanáctihodinovém dělostřeleckém ostřelování začal generální útok. Lanžhot byl v plamenech, v troskách domů umírali obránci i místní a po obci pobíhal zdivočelý dobytek. Do bojů toho dne na německé straně zasáhl i čerstvě přisunutý 10. záložní výcvikový prapor SS. Po překonání odporu v zákopech okolo obce se začalo bojovat dům od domu. Po obsazení místní části Komárnov vyhodili kozáci do povětří barikády a do Lanžhota začaly postupovat sovětské tanky a samohybná děla. Útok podporovalo bitevní letectvo, jeden letoun Il-2 byl sestřelen. Odpoledne vytlačili kozáci obránce ze středu obce, k večeru však Němcům přišly posily.
Od Břeclavi přijelo několik těžkých tanků Pz VI B (královských tygrů) pancéřové divize Feldherrnhalle (generál U. Kleemann). Těžké tanky za chodu spustily palbu a spolu s pancéřovými granátníky bleskově pronikly až ke středu obce. Zničily deset sovětských tanků a samohybných děl. Kozáci se tvrdě bránili, zničili jednoho nebo dva tygry a zastavili německý protiútok. Poté se již začalo stmívat a Němci z obavy z dalších ztrát raději ustoupili. Těžké tanky se stáhly do Ladné a pěchota s pancéřovými granátníky ustoupili za nádraží a ke Kosticím. Během noci pak byl celý prostor Lanžhota osvobozen. V těžkých bojích údajně ztratila jezdecká skupina na 1500 vojáků, z nichž 232 padlo přímo v Lanžhotě. Bylo zničeno 15 sovětských tanků. Zahynulo 56 místních občanů, 258 jich bylo zraněno. Z 924 obytných domů zůstalo nepoškozeno jen 104. Úplně bylo zničeno 230 domů. Útok ze zaplaveného lužního lesa mohli vést kozáci jen díky svým koním, kteří stáli celé dny v chladné vodě. Také jich na přístupech k Lanžhotu zahynulo přes dva tisíce. Německé ztráty se zmapovat nepodařilo, ale šly do desítek či stovek.

Zdroj:
www.valka.cz
2. světová válka v kronikách Regionu Podluží, sborník vydaný k 60. výročí osvobození
www.dolin.estranky.cz

Osvobození Břeclavi

29. března 2009 v 17:44 | Tomáš |  2. světová válka
V průběhu let 1939 - 1943 se válečná fronta nacházela daleko a Břeclav nebyla bezprostředně ohrožena. Vše se změnilo v roce 1944, kdy se město dostalo do dosahu spojeneckých bombardérů startujících z jižní Itálie. Několik měsíců letadla přes jižní Moravu jen přelétala a pokračovala dále, ale 20. listopadu 1944 se jejich cílem stala Břeclav. Během několika minut padlo na město přes 200 bomb. Zasažen byl pás od židovského hřbitova přes náměstí až po Dubič. Při náletu zahynulo 41 osob a 56 bylo zraněno, zničena byla velká část náměstí i s kostelem sv. Václava.
V březnu 1945 se už východní fronta nezadržitelně blížila k Břeclavi. Německá vojenská správa proto začala budovat na strategických místech zátarasy. Od 2. dubna se silnice od Bratislavy zaplnila nekonečnou kolonou německých civilistů a vojáků prchajících ze Slovenska před Rudou armádou. Rovněž naprostá většina břeclavských Němců odjížděla evakuačními vlaky na západ. Zůstalo jen 157 německých civilistů. 7. dubna dorazil na nádraží od Brna transport munice, byl však okamžitě zlikvidovám sovětskými letouny. Poté byl břeclavský železniční uzel systematicky ničen německými destrukčními oddíly. Vše, co se nedalo odvést bylo zničeno. Byla přerušena dodávka elektrické energie a vody, zásobování civilního obyvatelstva se zcela zhroutilo. Ve městě bylo vyhlášeno stanné právo a jednotky Volkssturmu měly rozkaz střílet na každého, kdo se jim zdál podezřelý. Ještě větší nebezpečí hrozilo od sovětských stíhačů, kteří stříleli na sebemenší pohyb na zemi. Dnem i nocí byla slyšet palba z kulometů a těžkých děl. 14. dubna se již první sovětské jednotky přiblížili k Břeclavi. Němci vypálili budovu radnice i se všemi dokumenty. Druhý den byly vyhozeny do povětří mosty přes Dyji. Rudé armádě se mezitím podařilo obsadit celý levý břeh Dyje a řeka se tak stala jakousi hranicí, neboť pravý břeh byl stále v držení Volkssturmu a německých jednotek. Závěrečný boj se odehrál 17. dubna. Sověti přešli Dyji přes poškozenou cukrovarskou vlečku a překonali odpor Němců v přilehlém cukrovaru. Poté rychle obsadili i zbytek města.
Během bojů o Břeclav přišlo o život 33 břeclavských civilistů a 80 sovětských vojáků. Na německé straně činily ztráty 70 padlých vojáků a nejméně 50 válečných zajatců. Škody způsobené válkou byly na podzim 1945 vyčísleny na tehdy nepředstavitelných 697 milionů Kčs.
náměstí po náletu
zničené domy na náměstí
most přes dyji
most přes Dyji
zničený kostel sv.Václava
zničený kostel sv. Václava
vypálená radnice
vypálená budova radnice na náměstí
zničené domy na náměstí
Zdroj:
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Břeclav dějiny města, Brno 1968
KLANICOVÁ, Evženie a Emil KORDIOVSKÝ: Město Břeclav, Brno 2001
internet

Měla být na Moravě římská provincie?

6. března 2009 v 17:11 | Tomáš |  Články
Nové pozoruhodné objevy archeologů na jižní Moravě potvrzují vážnou snahu Římanů o připojení tohoto území k římskému impériu v 70. letech 2. století n. l.
V letech 166 - 180 n. l., za císaře Marka Aurelia, se odehrávaly na území dnešní Moravy Markomanské války. Římané v nich bojovali kromě Markomanů i s germánskými kmeny Kvádů, Hermundurů a Langobardů a také s kočovnými sarmatskými kmeny Jazygů, Roxolanů a Alanů.
V roce 166 vpadly barbarské kmeny poprvé přes Dunaj do římské provincie Panonie, ale byly odraženy. O tři roky později, při druhém vpádu, se Markomanům a Kvádům podařilo proniknout až do severní Itálie. Úspěšná protiofenzíva Říma začala v roce 170. Germáni byli vytlačeni zpět za hranice říše a v roce 172 vpadly římské legie na jejich území. Bojů na dnešním Slovensku a jižní Moravě se po roce 178 osobně zúčastnil i císař Marcus Aurelius, přičemž v nich dosáhl řady úspěchů. Ofenzíva ale skončila císařovou smrtí ve Vindoboně (Vídeň) v březnu roku 180. Markův syn a nástupce Commodus pak uzavřel s Germány mír.
mapa římského osídlení

Dunaj, po dlouhá staletí hraniční řeka římské říše, teče jen pár desítek kilometrů jižně od současných moravských hranic. Je tedy jisté, že římští obchodníci a vojáci na Moravu pronikali. V období markomanských válek však došlo ke skutečné invazi, během níž na jižní Moravu vpochodovaly tisíce římských legionářů. Dobové písemné prameny tvrdí, že Římané měli v plánu přičlenit část Moravy ke své říši jako součást nové provincie, nazvané Markomania (podle germánského kmene, který Moravu obýval). V posledních letech se na Moravě množí objevy, které naznačují, že se Římané ideu nové provincie severně od Dunaje skutečně pokusili alespoň zčásti realizovat. Klíčem k tomuto tvrzení jsou mimo jiné nálezy, odkrývané pracovníky brněnského Archeologického ústavu na známé lokalitě Hradisko poblíž bývalého Mušova.
Vojska císaře Marka Aurelia, která se roku 172 vydala na zteč jihomoravských nížin, musela pochodovat jedinou přirozenou trasou podél dolního toku řek Moravy a Dyje. Důkazem je hustá síť krátkodobých římských táborů, objevená v této oblasti v minulých letech, především díky tzv. letecké archeologii. Z letadel jsou, zejména v obilných lánech, patrny obrysy příkopů, které římské tábory obklopovaly - nad příkopy je totiž obilí vyšší a má tmavší barvu. Tábory se stavěly podle jednotného plánu a není tedy těžké je odlišit od pozůstatků jiných opevnění.
Umístění táborů prokazuje strategické myšlení římských velitelů, mezi nimiž byli i nejvyšší představitelé impéria. Tábory takto hlídaly všechny důležité cesty nebo významnější centra germánského osídlení. Archeologové, kteří germánská sídliště zkoumají, na řadě z nich zaznamenali přerušení jejich souvislého obývání právě v období markomanských válek. Římané zřejmě Germány vystěhovali, pravděpodobně násilně, a na troskách jejich chatrčí vystavěli své tábory.
nálezy

Každý z nich mohlo obývat 10 000 - 12 000 vojáků, a to na ploše o rozloze až 60 hektarů. Na jižní Moravě a v přilehlé části Dolního Rakouska bylo do dnešních dnů objeveno kolem 25 podobných táborů. Přestože je označujeme jako "krátkodobé", nebyly to rozhodně tábory na jednu noc. Stály v nich sice jen dřevěné stavby, ale ty mohly vydržet i několik válečných sezón. Římští vojáci na Moravě došli až do brněnské kotliny (Modřice u Brna) a nejseverněji položený římský tábor byl objeven v roce 2001 až v Olomouci. Největší hustota Římanů však byla přece jen jižněji.
O dávné přítomnosti Římanů u Mušova se ví již několik set let. Rolníci na tamních polích odedávna vyorávali římské cihly a mince. K prvnímu organizovanému archeologickému výzkumu přesto došlo až ve 20. letech 20. století, kdy na vrchu zvaném Hradisko (Burgstall) kopal archeolog a historik Anton Gnirs. Na ploše o rozloze přibližně 80 x 80 metrů se mu podařilo odkrýt základy dvou zděných budov - lázní a obytného domu. Tyto závěry přežily šest desetiletí. Vyvrátily je až nové archeologické výzkumy, které u Mušova započaly v 80. letech a trvají dodnes.
Při výzkumech se přišlo na to, že plocha, využívaná Římany, je daleko větší, než se předpokládalo. Celá lokalita má totiž rozlohu zhruba 40 hektarů a je obehnána mohutným opevněním. To sestávalo z hlinitého valu, který byl původně přes tři metry vysoký, a z dvojité linie typických hrotitých příkopů, hlubokých místy až 3,5 metru. Mohutný val byl obložen nepálenými cihlami a z jeho konstrukce je jasné, že byl skutečně zbudován římskými vojáky. Archeologové teď postupně odkrývají vnitřek rozsáhlého opevněného areálu.
Z něj pozvolna vykukuje velmi rozmanitá zástavba, nejen vojenského, ale i výrazně civilního charakteru. Na východním svahu vrchu Hradisko byly například objeveny dílny. Mezi nálezy z Mušova nechybějí ani hroty kopí, trojbřité šipky, kování pochev mečů, různé spony, části zdobených pancířů (jeden z nich dokonce ze stříbra), železné cvočky z bot, vojenské hliněné talíře, misky a pochopitelně mince. Převažují mezi nimi čerstvě ražené denáry zejména z období vlády Marka Aurelia (161 až 180 n. l.). Na vrchu Hradisko se nepochybně nacházela velká římská pevnost s mnoha tisíci obyvatel, vojáků i civilistů. Podle archeologů lze důvodně předpokládat, že právě tady měla invazní římská armáda své řemeslnické a hospodářské zázemí. Patrně tady sídlilo i její vrchní velení, ale nejen to.
nálezy

Bylo zde hlavní město provincie?
Objevy rozlehlé římské pevnosti 80 kilometrů od hranic impéria a sítě krátkodobých vojenských táborů příliš neodpovídají původní představě historiků o trestné výpravě, která měla Germány jen pacifikovat a zase se vrátit na území říše. Daleko více ladí s dříve zpochybňovanou výpovědí písemných pramenů o plánované provincii Markomania.
Podle archeologa Balázse Komoróczyho "dosavadní odkryvy na Hradisku přesvědčivě podporují teorii, že Mušov mohl být projektován jako budoucí středisko nově získaného území."
Římané začali mušovskou pevnost budovat po svém vpádu roku 172. O pouhých osm let později se ale všechno změnilo. V římském táboře Vindobona (dnešní Vídni) náhle umírá duchovní otec plánované provincie, císař Marcus Aurelius. Jeho nástupce Commodus byl slabý vládce a špatný vojevůdce. V bojích s Germány proto dál nepokračoval a raději s nimi uzavřel mírovou smlouvu, později dokonce vykupoval jejich poslušnost penězi. Římská vojska se z Moravy stáhla a Germáni se vrátili do svých osad.
V roce 180 byl zřejmě opuštěn i velký tábor u Mušova, s největší pravděpodobností nikdy nedobudované správní centrum provincie Markomania, které mělo sloužit k podpoře další římské expanze na sever od Dunaje.

Zdroj:
časopis 21.století

Král Svatopluk I.

1. března 2009 v 18:58 | Tomáš |  Velká Morava
Svatopluk panující v letech 871 - 894 byl třetím a nejvýznamnějším panovníkem Velkomoravské říše. Za jeho vlády se Morava stala opravdovou evropskou velmocí. Byl to synovcem knížete Rostislava. Koncem 50. let 9. století se Svatopluk chopil politické moci v nitranském knížectví, které bylo součástí Velkomoravské říše. V roce 870, v touze po vlastní samostatné vládě, svého strýce Rostislava zajal, vydal Frankům a sám se zmocnil vlády. Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského knížete. Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, Viléma a Engelšalka, coby regenty. Svatopluk byl pak spolu s arcibiskupem Metodějem uvězněn.
Roku 871 proti franské vládě na Velké Moravě vypuklo lidové povstání, vedené jakýmsi Slavomírem a pod jeho vedením se Moravanům podařilo v krátké době dobýt ztracená hradiště zpět. Karloman proto zbavil Svatopluka obvinění, propustil ho z vězení a v čele bavorského vojska poslal na Moravu, neboť mu Svatopluk slíbil, že Slavomíra přemůže. Jenže když vojsko dorazilo na Moravu, Svatopluk se naopak se Slavomírem dohodl a před starým Rostislavovým městem společně způsobili bavorskému vojsku záhubu.
Tento krok mu umožnil stát se knížetem. Mezitím po intervenci u papeže se podařilo osvobodit arcibiskupa Metoděje z internace bavorskými biskupy a v roce 873 se mohl ujmout svých povinností. Na mírovém jednání Svatoplukova kancléře, kněze Jana z Benátek, s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu v roce 874 bylo dohodnuto, že Čechy a ostatní slovanské země budou nadále spadat pod církevní jurisdikci Metodějovu. Svatopluk se sice zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Ta byla usnadněna civilizačním náskokem Velké Moravy (cyrilometodějská misie, státní aparát) oproti slovanským sousedům. Svatopluk tak už roku 874 získal území podél horního toku řeky Visly, dále ke své říši pevně přimkl dnešní severomoravské oblasti Opavsko a Holasicko. V roce 875 Bořivoj, jako Svatoplukův místodržící, usedl na český knížecí stolec a začal budovat opevnění budoucího hradu jménem Praha. Podle legendy poté roku 883 přijal se svou ženou Ludmilou na Velehradě křest od samotného Metoděje. V roce 881 připojil Svatopluk kraj podél řeky Tisy a od roku 890 byla velkomoravskou součástí také Lužice.
Svatopluk uskutečnil též významnou společenskou a vojenskou reformu. Velká Morava potvrdila své silné postavení ve střední Evropě, a to i pokrokem ve vytváření moravské církevní samosprávy, na které se významně podílel arcibiskup Metoděj. Velká Morava tak byla prohlášena za léno Svaté stolice, čímž se jí dostalo rovnoprávného postavení s Východofranskou říší. V pramenech té doby byl Svatopluk běžně titulován jako rex - král.
Roku 882 král Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského, který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary, kteří se útokem na zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku. Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Tento krok si nechal potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. též prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel. Arnulf platnost mírové smlouvy přerušil a v roce 892 zahájil se svými početnými spojenci (mimo jiné i Maďary) tažení proti Svatoplukovi. Svatopluk i tentokrát dokázal veškeré nepřátelské útoky odrazit.
Král Svatopluk zemřel roku 894. Svým synům zanechal uznávavanou a silnou říši. Ještě na smrtelné posteli prý vyzýval své syny k odporu vůči Frankům a rozhodnému úsilí za zachování politické moci říše. Mezi syny však brzy došlo k rozbrojům a ani štěstí Velké Moravě příliš nepřálo. Začal rozpad Velkomoravské říše.

Zdroj:
www.moraviamagna.cz
www.wikipedia.cz

Rostislav I.

1. března 2009 v 16:45 | Tomáš |  Velká Morava
král Rostislav
Po smrti Mojmíra I. byl roku 846 dosazen východofranským králem Ludvíkem Němcem na moravský stolec Rostislav. Ludvík Němec považoval Rostislava za svého chráněnce, ne-li vazala, a předpokládal, že se velkomoravský kníže bude podřizovat jeho politickým zájmům ve střední Evropě. Od roku 850 však Rostislav přerušil styky s východofranskou říší a začal podporovat Ludvíkovu opozici. Kvůli likvidaci východofranského vlivu Rostislav vyhnal i latinské kněze.
Roku 855 se Ludvík Němec pokusil Rostislavovu neposlušnost potrestat a na Velkou Moravu vpadl. Jeho vojsko došlo až k Rostislavově hlavní pevnosti, kde však velkomoravské vojsko podniklo úspěšný protiútok. Rostislav pak pronásledoval východofranské vojáky až za hraniční řeku Dunaj a vyplenil území na druhém břehu. Podle dobových pramenů se Rostislav opevnil "tou nejpevnější hradbou", aby mohl lépe odolávat útokům Franků, podle Kristiána "pohromě a všem ranám morovým".
V roce 858 se Rostislav spojil s Karlomanem, synem Ludvíka Němce. Díky tomuto spojenectví získává některá území v dnešním Maďarsku. Roku 861 pak spolu znovu zaútočili na síly Ludvíka Němce. Proti spojenectví Karlomana s Rostislavem uzavírá Ludvík spojenectví s Bulhary. Karloman je nakonec poražen a musí se svému otci podrobit.
To už však Rostislav jedná jako suverénní panovník a nazývá se králem. K úplnému osamostatnění své země potřebuje ještě vytvořit vlastní církev. V roce 862 Rostislav žádá nejprve papeže a pak byzantského císaře Michaela III. o vyslání biskupa-učitele. V roce 863, asi na podzim, přichází na Moravu byzantská křesťanská misie vedená Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Přinášejí moravským Slovanům písmo a evangelia přeložená do staroslověnštiny. Působí zde necelé čtyři roky. Na jaře roku 867 oba soluňští bratři i se svými žáky odcházejí přes Kocelovo Blatensko a Benátky do Říma, aby mohli být vysvěceni na kněžství. Koncem roku 868 Konstantin v Římě onemocní, odchází do kláštera a přijímá mnišské jméno Cyril. V únoru následujícího roku umírá. Metoděj se vrací na Moravu už jako moravsko-panonský arcibiskup se sídlem v Sirmiu (Srěmska Mitrovica - na řece Sávě západně od Bělehradu) vybaven příslušným listem od papeže Hadriána II.
Moravský kníže tak dokázal vojensky uhájit samostatnost země proti franským útokům a založit vlastní církev podléhající přímo papeži. Do církevní pravomoci arcibiskupa Metoděje patřila Kocelova Panonie, Svatoplukovo Nitransko, Rostislavova Morava a nepochybně i dosud pohanské Čechy stejně jako okolní slovanské země. Docílil také toho, že se staroslověnština stala po latině druhým bohoslužebným jazykem.
Rostislavovo úspěšné počínání právě Čechové bedlivě sledovali, neboť jejich území dosud leželo v zájmové sféře pasovského biskupství. Bylo ale zřejmé, že christianizaci, jíž se dosud bránili, se stejně nevyhnou. Při rozhodování, zda křesťanství přijmou od "uctívačů kříže" z Bavorska, nebo ve slovanské podobě z Moravy, padla volba jednoznačně na Moravu.
V srpnu roku 864 Ludvík Němec překročil Dunaj a napadl Velkomoravskou říši. Obklíčil Rostislava na hradišti Dowina (pravděpodobně Devín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Cyrilometodějská misie však pokračovala nerušeně i nadále. Ludvík Němec nespokojen s pro něho nepříznivou situací v roce 869 znovu zaútočil. Dostal až k Velehradu, ale nepodařilo se mu jej dobýt. V roce 870 Svatopluk, v touze po vlastní samostatné vládě, svého strýce Rostislava zajal, vydal Frankům a sám se zmocnil vlády. K smrti odsouzeného Rostislava dal pak východofranský král Ludvík "jen" oslepit.

Zdroj:
www.moraviamagna.cz
www.wikipedia.cz