Duben 2009

Zasedání říšského sněmu v Kroměříži

30. dubna 2009 v 18:05 | Tomáš |  Články
Říšský sněm byl oficiálně zahájen 22. července 1848 ve Vídni. Tvořili jej volení zástupci jednotlivých zemí Rakouské říše s výjimkou Uher a severní Itálie (slovanské národy měly 190 poslanců). Jeho hlavním úkolem byla likvidace pozůstatků feudalismu (robota, poddanství, pozemková vrchnost) a vypracování ústavy, jenž by nahradila tzv. dubnovou (Pillersdorfovu) ústavu oktrojovanou císařským patentem 22. dubna 1848. Většinu poslanců tvořili umírnění liberálové a konzervativci. Demokratický tábor byl roztříštěn v důsledku velkoněmecké orientace německých demokratů, která znemožňovala společný postup s demokratickými silami slovanských národů. Jednání o nové Ústavě ztroskotávala na zásadních rozporech mezi slovanskými poslanci, prosazujícími federalistické stanovisko, a centralisticky orientovanými německými liberály i demokraty.
Ve Vídni stihl sněm "pouze" zrušit robotu a poddanství za náhradu a poté byl 7. října přerušen revolucí v Uhrách a v samotné Vídni. Poslanci tedy požádali císaře Ferdinanda, aby říšský sněm jednal někde jinde, mimo revoluční ohrožení. Čeští a moravští poslanci prý původně navrhovali za místo jednání Brno, jež pokládali za neutrální, neboť v něm žili jak Němci, tak Slované. Když se však doslechli o prorevolučním smyšlení části Brňanů, souhlasili s výběrem středomoravské Kroměříže.
Moravský arcibiskup rád vyhověl císaři a dal poslancům k dispozici jak svůj zámek v Kroměříži, tak další objekty ve městě. Přestože byl hlavní zámecký sál prostorný a velmi reprezentativní, poskytoval asi polovinu plochy, již byla ve Vídni. Stejně tak podstatně menší Kroměříž nemohla poslancům nabídnout komfort, na jaký byli dosud zvyklí, a proto se museli uskrovnit i ve svých požadavcích na bydlení a stravu.
Zasedání bylo znovu zahájeno 22. listopadu 1848. Z českých politiků se na sněmu uplatnil především František Palacký a F. L. Rieger. O pět dní později se na jednání parlamentu dostavila nově jmenovaná rakouská vláda, aby se představila. Její předseda kníže Schwarzenberg přednesl vládní program, který se sice přihlásil ke konstituční monarchii, současně však zdůraznil, že při výkonu zákonodárné moci v říši bude muset sněm postupovat ruku v ruce s císařem a že panovník bude závěry, k nimž parlament dospěje, vždy sankcionovat. Vláda současně odmítla jakékoli kompetence frankfurtského sněmu na území habsburské monarchie, stejně jako se netajila úmyslem ostře vystoupit proti uherskému separatismu. Vzdor těmto náznakům vlády "pevné ruky", bylo prohlášení nadšeně přijato a poslanci dokonce Schwarzenbergovu řeč dvanáctkrát přerušili potleskem.
2. prosince se na předsedu sněmu, lvovského advokáta Franciszka Smolku, nečekaně obrátil kníže Schwarzenberg s žádostí o svolání mimořádné schůze, neboť "ministerstvo zamýšlí dáti sněmu důležitou zprávu". Ve 14 hodin vystoupil předseda vlády za úplného ticha na řečnickou tribunu a začal číst listinu, kterou přítomným oznámil, že se císař Ferdinand vzdal trůnu a nový císařem se stal "z Boží milosti" jeho synovec František Josef. V překvapené sněmovně vypuklo spontánní nadšení. Prezident Smolka provolal novému panovníkovi slávu, což po něm všichni hlučně opakovali. I přes onen výraz "z Boží milosti" pak přijali jednomyslně návrh, aby sněm vyslal k novému mocnáři deputaci, jež mu měla vyjádřit oddanost a věrnost celé sněmovny.
Jenže revoluční vlna v Evropě pomalu ustupovala a tím sílila pozice panovníka a vlády. Zbývalo už jen potlačit povstání v Uhrách a zbavit se nepohodlného sněmu v Kroměříži. Na konci ledna 1849 ještě přijela do Kroměříže za velké manifestace lidu deputace moravských sedláků z okolních obcí, aby parlamentu předložili petici obcí kraje hradišťského a přerovského. Mimo jiné v ní stálo: "Vy, mužové, zástupci naši, kladete základy budoucího blahobytu rakouských národův, základy nové budovy, v níž svorně a šťastně sídliti mají mocnář i národ. Vy kladete základy rakouské konstituce!..." Před domem, kde sídlil Slovanský klub sdružující slovanské poslance poté promluvil k davu František Palacký: "Těší mne to velice, milí páni, an slyším od vás píseň Bože zachovej nám krále. Jest to důkazem, že umíte sobě mocnáře i svobody vážiti. My nikdy nezapomeneme na povinnost svou a budeme všemi silami o to se zasazovati, aby národ náš pravé svobody a pravého štěstí dosáhl. ... Buďte bratři jen svorni a milujme se vespolek! Sláva národu moravskému! Sláva Hanákům!" zakončil svou řeč.

Sněmovní sál kroměřížského zámku
Císař měl však jinou představu o úloze parlamentu. O několik týdnů později vláda nabyla dojmu, že konečně nastal vhodný okamžik skoncovat s revolucí. 6. března 1849 večer přijel do Kroměříže ministr vnitra hrabě Stadion a pozval si k nečekané schůzce asi 20 poslanců. Oznámil jim, že vláda má v úmyslu následujícího dne ústavodárný sněm rozpustit a ústavu spolu s jinými důležitými zákony vydat sama. Užaslí poslanci se zprávou zásadně nesouhlasili, snažili se ministra přimět, aby jejich nesouhlas tlumočil vládě a císaři v Olomouci, leč marně. Druhého dne, 7. března, arcibiskupský zámek obklíčily dva prapory vojáků, kteří zároveň vylepovali po celém městě císařský manifest o ukončení činnosti říšského sněmu. Krajský hejtman hrabě Mercandin předal prezidentovi sněmu Smolkovi obálku s dokumenty, jež císařovo rozhodnutí vysvětlovaly. Smolka jejich obsah odmítl parlamentu sdělit a naopak měl v úmyslu svolat protestní shromáždění. Nato sněmovnu obsadili vojáci a ty zákonodárce, kteří ji odmítli opustit dobrovolně, vytlačili násilím. Následně císař vyhlásil novou ústavu, která znamenala návrat k absolutismu. Ponecháno bylo pouze zrušení roboty. Na obnovení ústavnosti si pak musely národy monarchie počkat až do roku 1860.

Zdroje:
PERNES, Jiří: František Josef I. nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998

Karl Renner (1870 - 1950)

22. dubna 2009 v 17:23 | Tomáš |  Osobnosti

Karl Renner
Narodil se 14. prosince 1870 v Dolních Dunajovicích (Untertannowitz) jako 18. dítě v chudé rolnické rodině, ale pro jeho inteligenci mu bylo povoleno vzdělání. 1890 - 1896 studoval práva na univerzitě ve Vídni - v roce 1895 byl jedním ze zakládajících členů se Naturfreunde (tj. přátelé přírody).
Renner vždy jevil zájem o politiku a proto se stal knihovníkem v parlamentu a členem rakouské sociálně demokratické strany (SPÖ). Po skončení 1. světové války se stal prezidentem Rakouské státní Rady a kancléřem Rakouské republiky. Později podporoval připojení Rakouska k Německu, avšak během 2. světové války se od politiky zcela distancoval.
V dubnu 1945, těsně před zhroucením z Třetí říše, již starý Renner pohotově zřídil ve Vídni prozatímní vládu. Dne 27. dubna 1945 učinil prohlášení, v němž oddělil Rakousko od Německa a požadoval jeho uznání jako samostatný stát. Tato vláda byla uznána Spojenci a začala s obnovou republiky. K. Renner se opět stal kancléřem a v prosinci 1945 byl zvolen 1. prezidentem tzv. druhé republiky, kterým byl až do své smrti. Karl Renner zemřel v roce 1950 a byl pochován v prezidentské hrobce ve Vídni. Je dodnes nazýván otcem republiky.

Zdroj:
www.wikipedia.cz

Morava za protektorátu

7. dubna 2009 v 20:29 | Tomáš |  2. světová válka
Protektorát Čechy a Morava byl vyústěním kolapsu Československé republiky vyvolaného na podzim 1938 ze strany Německé říše. Byl vytvořen poté, co německá vojska navzdory mezinárodním závazkům 15. 3. 1939 obsadila i zbytek Československa. Na Ostravsko pronikly německé jednotky už v odpoledních hodinách předchozího dne, aby předešly případným nárokům Polska na toto hospodářsky významné území. Na odpor se jim postavili pouze vojáci 8. slezského pluku v Čajánkových kasárnách v Místku. Území Moravy okupovaly sbory 5. armádní skupiny generála von Lista. S jejich vpádem do moravských měst a vesnic se 16. března 1939 objevil Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava a další vyhlášky a nařízení, jež omezovaly veškerá politická, sociální a národnostní práva českého obyvatelstva. Bylo by chybou domnívat se, že omezování občanských svobod a demokracie započalo teprve vznikem protektorátu. Už tzv. Druhá republika přijala řadu norem, které ve svém důsledku vedly k demotáži předmnichovské demokracie: zavedení cenzury tisku, kárných pracovních táborů, omezení spolčovacího práva a politických stran. Došlo k rozpuštění zemských i okresních zastupitelstev a obecní samospráva podléhala státnímu dohledu. Nejtvdším zásahem do demokratického charakteru státu byl však zmocňovací zákon přijatý 15. prosince 1938. Na jeho základě přešla zákonodárná moc z parlamentu na prezidenta republiky a vládu.


Formálně měl být protektorát samosprávným územím pod ochranou Německé říše. V praxi se však jednalo o tvrdou okupaci, kde Říšský protektor disponoval takřka neomezenou mocí. Základem okupační moci na Moravě se od poloviny dubna 1939 (po skončení vojenské správy) stala brněnská expozitura pražské Úřadovny říšského protektora, přímého zástupce Hitlera a zmocněnce říšské vlády. Úřadu říšského protektora byly podřízeny tzv. oberlandráty čili úřadovny vrchních zemských úřadů (od roku 1942 v Brně, Moravské Ostravě a Jihlavě), které spravovaly záležitosti Němců a zároveň vykonávaly dozor nad českými úřady ve svém obvodě. Vedle toho sídlila v Brně ústředna gestapa, jíž podléhala více než desítka venkovských služeben a jejich poboček na protektorátním území Moravy. Vedle říšských orgánů fungovala autonomní protektorátní správa, podřízená na všech stupních německému okupačnímu aparátu. Představitelem autonomní moci na Moravě byly zemské, okresní a obecní úřady, soudy a bezpečnostní sbory. Hlavu autonomní správy tvořila vlada a státní prezident.
znak protektorátu
Po vpádu do českých zemí začali nacisté uskutečňovat základní cíl své politiky: úplnou germanizaci "česko-moravského prostoru". Souběžně s tím nastolili režim teroru a násilí. V průběhu roku 1939 proběhly dvě rozsáhlé zatýkací akce: 1. září Akce Albrecht I. proti kulturním pracovníkům, komunistům, sociálním demokratům a sokolům, 17. listopadu pak proti vysokoškolským studentům, kdy z brněnských Kounicových a Sušilových kolejí bylo na 200 studentů odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Z Hitlerova příkazu bylo uzavřeno deset českých vysokých škol, z nichž pět se nacházelo na Moravě. Brněnské Kounicovy koleje se přeměnily v nejznámější nacistickou věznici na Moravě (zahynulo zde na 800 lidí).
V polovině října 1939 byl z Ostravy vypraven první transport Židů do polského Niska nad Sanem. Nacisté zřídili na Moravě 58 různých táborů pro deportaci osob židovského původu. Vyvrcholením nacistického teroru a násilí byly veřejné popravy. Měly zastrašit obyvatele a zamezit případné podpoře partyzánů (známé je vyhlazení osad Ploština, Prlov a Javoříčko).
Už první měsíce nacistické okupace lze doložit na Moravě projevy protifašistického odporu. Od ojedinělých sabotážních akcí a protinacistického postoje (v létě 1939 se konaly poutě na Radhošť, Hostýn, Velehrad, národopisné slavnosti v Petrově u Strážnice apod.) se přecházelo k odbojové práci. Od března 1939 se začala na Moravě vytvářet síť odbojové organizace Obrana národa, jejíž zemskou sekci postupně řídili generálové Ingr a Všetička a podplukovník Ejem. K sjednocení a řízení odboje byl v dubnu téhož roku ustaven v Brně Zemský národní výbor pro Moravu v čele s prof. V. Helfertem; byli v něm zapojeni představitelé Obrany národa, Sokola, Orla, komunistů, legionářů apod. Koncem července 1941 se utvořilo v Malínkách u Bučovic I. zemské vedení KSČ na Moravě v čele s V. Maříkem.
Po prvních náznacích partyzánských akcí na Moravě v roce 1943 se v průběhu roku 1944 odboj více rozvinul. Vysazení skupin Calcium a Barium počátkem dubna zahájilo již třetí vlnu výsadků z Anglie (již předtím byly na Moravě za účelem plnění sabotážních a zpravodajských úkolů vysazeny skupiny Zinc, Bioscop a Bivouac). V polovině dubna následovaly paradesantní skupiny Carbon (u Hodonína) a Clay-Eva (na Holešovsku). V létě se rozvinula na Českomoravské vrchovině činnost nekomunistické organizace Rada tří, kterou řídili generál V. Luža a profesor J. Grňa. Koncem září 1944 přešla do prostoru Beskyd první skupina I. československé partyzánské brigády Jana Žižky (jejích 33 oddílů postupně operovalo na rozsáhlém území Valašska, Zlínska, Uherskohradišťska a Vyškovska). Od listopadu zahájili nacisté rozsáhlé protipartyzánské akce, zejména na Valašsku a Vysočině, kde se výrazně aktivizovaly partyzánské skupiny.
Od počátku roku 1945 bylo zřejmé, že se k Moravě blíží fronta. Už koncem prosince 1944 vydal říšský státní ministr K. H. Frank nařízení o pracovní mobilizaci mužů na zákopové práce. Od poloviny ledna pak bylo nasazeno na 50 000 mužů v oblasti Moravské brány a v podhůří Beskyd. Opevňování se provádělo i kolem Brna a na jižní Moravě od Hodonína k Břeclavi. Osvobozování Moravy probíhalo dvěma směry: severním, kde IV. ukrajinský front generála Jeremenka zahájil spolu s 1. československou samostatnou tankovou brigádou 24. března 1945 druhou fázi tzv. ostravské operace (30. dubna byla osvobozena Ostrava), a jižním, kde 25. března II. ukrajinský front maršála Malinovského zahájil tzv. bratislavsko-brněnskou operaci (u městečka Lanžhot vstoupily sovětské jednotky 11. dubna na území Moravy). V rámci této operace bylo 26. dubna osvobozeno Brno. Osvobozování jižní a střední Moravy se rovněž účastnila vojska 1. a 4. rumunské armády (v rámci II. ukrajinského frontu). Blížící se fronta vyvolala na mnoha místech Moravy ozbrojená povstání občanů (nejznámější je povstání v Přerově 1. května, které si však vyžádalo 54 obětí). Navíc 7. května zavraždili nacisti v Třešti 34 místních obyvatel a sedm rukojmí z okolních obcí; k podobnému masakru došlo i ve Velkém Meziříčí, kde německá jednotka povraždila 60 místních mužů. Dny protektorátu a války byly však sečteny - oficiálně 9. května.
Byla obnovena Československá republika. Bezprostředně po osvobození Moravy byl v Brně 12. května 1945 ustaven dvanáctičlenný Moravskoslezský zemský národní výbor (ZNV), a to paritně ze tří zástupců za každou politickou stranu, která začala působit v českých zemích; jednalo se o KSČ, národně socialistickou stranu, sociálně demokratickou stranu a lidovou stranu. Předsedou ZNV se stal národní socialista F. Loubal. Jedním ze závažných poválečných úkolů ZNV byla vedle obnovy poškozených obcí, měst a továren a zabezpečení zásobování obyvatelstva otázka odsunu německého obyvatelstva. V průběhu května až července 1945 vzniklo na území Moravy a Slezska (pro oblast Slezska byla zřízena v polovině května tzv. expozitura ZNV se sídlem v Moravské Ostravě) 175 pracovních táborů ( v obvodu ostravské expozitury 66), kde bylo internováno skoro 50 000 Němců. Na mnoha místech Moravy docházelo ještě před rozhodnutím postupimské konference (2. srpna 1945) k divokému odsunu německého obyvatelstva. Nejdiskutovanější akcí je tzv. Brněnský pochod koncem května 1945. Podobné "pochody" se například odehrály i v Jihlavě nebo Krnově. Organizovaný odsun Němců byl zahájen 26. ledna 1946 (první byl transport z Krnova). Do konce září 1946 bylo odsunuto z Moravskoslezské země 460 800 Němců (zpočátku transporty směřovaly do americké okupační zóny, od června 1946 i do sovětské zóny). Souběžně s odsunem byly v pohraničních okresech Moravy osídlovány hospodářské usedlosti po vyhnaných Němcích. K říjnu 1945 zde bylo evidováno přes 28 000 národních správců. Největší zájem byl o osídlování jižní Moravy.
Hitler na balkonu Nové radnice v Brně

Hitler v Březí u Mikulova

Hitler v Mikulově

protektor von Neurath u brněnské radnice

Hitler projíždí Brnem
Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
www.ius-wiki.eu
www.libri.cz - Morava za protektorátu

Přerovské povstání

7. dubna 2009 v 17:40 | Tomáš |  2. světová válka
Přerov měl na konci 2. světové války pro německé okupanty značný strategický význam. Přerovské nádraží totiž patřilo k důležitým železničním uzlům Protektorátu. Obzvláště za situace, kdy se válka chýlila ke konci a Němci se snažili evakuovat co nejvíce vojáků, obyvatel německé národnosti i majetku z dosahu Rudé armády na západ. Prakticky veškeré železniční trasy z Moravy do Čech procházely Přerovem. To byl hlavní důvod, proč se německé velení rozhodlo město bezpodmínečně udržet co nejdéle, nejlépe až do konce války.
Situace se vyhrotila na konci dubna. Fronta se tou dobou již dostala na území Protektorátu Čechy a Morava - 26. dubna vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Brno, 30. dubna jednotky 4. ukrajinského frontu osvobodily Ostravu. Na opačné straně Protektorátu vstoupila na jeho území 17. dubna 3. americká armáda. Protektorát byl tou dobou, dá se říci, poslední výspou Říše na kontinentu (nepočítaje relativně odlehlé a pro vojenské operace bezvýznamné Norsko). Představoval poslední důležitou průmyslovou a surovinovou základnu. Na jeho území se nacházelo největší bojeschopné uskupení německých vojsk - skupina armád Střed (Mitte) pod velením maršála Schörnera čítající asi 1 milion vojáků, 2 000 tanků a 1 000 letadel.
30. dubna vznikl v Přerově Revoluční okresní národní výbor jako orgán zastřešující povstání a koordinující postup různých odbojových a partyzánských skupin. V jeho čele stál Bohuslav Šída, velitel vojenské odbojové skupiny Viktor.

V ranních hodinách následujícího dne, 1. května 1945, hlasatel městského rozhlasu oznámil, že Německo kapitulovalo, provolal slávu Československé republice a vyzval občany města, aby se shromáždili na náměstí před radnicí. Není jasné, jak mylná zpráva o německé kapitulaci vznikla, nicméně pravděpodobně byla výsledkem německého oznámení, že Vůdce "padl za vlast v boji proti bolševickým hordám při hrdinné obraně Říšského kancléřství". Nemálo lidí se jistě domnívalo, že to automaticky znamená konec války. Na domech se začaly objevovat československé a sovětské vlajky, byly odstraňovány německé znaky a nápisy, ulice se plnily lidmi. Spontánně tak vypuklo první povstání proti nacistickým okupantům na území Protektorátu Čechy a Morava.
Revoluční okresní národní výbor ani téhož dne nově vzniklý Revoluční místní národní výbor (v čele s profesorem přerovského gymnázia Janem Machovcem) nad povstáním nedokázal získat plnou kontrolu. Na radnici a hejtmanství vznikl zmatek, německé úřady přikázaly pálit dokumenty a povstalci, kteří přebírali moc, rozkazy okamžitě odvolávali. Šířily se fámy o podminování přerovského závodu Optikotechna, který měl být za německého ústupu vyhozen do povětří. Za této situace okresní hejtman předal úřad jedné ze skupin, které se pokoušely převzít vedení povstání.
Na ulicích se zpočátku vše dařilo víceméně hladce. Obyvatelé obsadili radnici a úřady, z vězení okresního soudu byli propuštěni vězni. Na ulicích byly odzbrojovány německé hlídky, oba Národní výbory se pokoušely dojednat s německou posádkou kapitulaci. V počáteční fázi Němci povstání aktivně nebránili. Někteří se skutečně domnívali, že válka skončila. Německé jednotky se však brzy zorientovaly a kolem poledne se již na několika místech v Přerově naplno bojovalo. Městský rozhlas naléhavě upozorňoval občany, že velké množství německých jednotek je v pohybu a nenechají se tak lehce odzbrojit, nicméně nálada ve městě již byla zcela jednoznačná. Odhodlaní občané se pustili do vojenského střetu s okupanty.
Vedení samotných vojenských akcí ve městě se ujala partyzánská jednotka Josef, která v Přerově ukořistila několik nákladních automobilů, kterými do města dopravila další partyzánskou skupinu - Tolstoj. Na Přerov už tou dobou táhly posily z jihovýchodu ze směru od Horní Moštěnice, Želátovic a Lipníka. Skupina Tolstoj obsadila východní část města. Skupina Josef se poté přemístila na sever od města do přilehlé obce Předmostí, aby město bránila ze severu. Třetí oblastí, kde došlo k bojům s Němci, bylo přerovské hlavní nádraží a přednádraží (západ města). Železničářům se podařilo odzbrojit posádku a 2 transporty německých vojáků, získali 110 pušek, 5 kulometů, 1 automat, 400 rozbušek a 4 500 nábojů, které předali Národnímu výboru. Mezi 12. a 14. hodinou však přijely na hlavní nádraží z Olomouce jednotky SS a převzaly iniciativu. Na přednádraží se železničářům podařilo přemoci posádku stavebního vlaku, nicméně od hlavního nádraží se blížili německé posily. Kolem půl šesté odpoledne se proto železničáři rozhodli ustoupit.

Skupina Tolstoj, na východě města, měla 25 mužů. Za pomoci místních, během více než dvouhodinového boje s přicházejícími německými posilami, byli zabiti dva členové gestapa a 62 příslušníků SS. Bylo též odzbrojeno mnoho německých a maďarských vojáků, čímž byla získána značná kořist - 134 pušek, 67 pistolí, 150 ručních granátů, 4 kulomety, 18 automatů a 8 nákladních a 5 osobních automobilů. Další boje se vedly o Optikotechnu, vyrábějícího optické součástky pro německý válečný průmysl. Nicméně odolávat déle německému tlaku nebylo možné, a proto se bojovníci postupně stáhli do okolních lesů a kopců.
Ve 13:45 se vojenský pověřenec ONV telefonicky dozvěděl, že k žádné německé kapitulaci nedošlo a že Přerovem v nejbližších chvílích projede německý vojenský transport o síle 30 000 mužů, jemuž má být zajištěn volný průchod. Povstalci samozřejmě nemohli ani pomýšlet na zastavení tak silného transportu a nechali jej projet směrem na Olomouc. Ve vnitřním městě byly mezitím stavěny barikády. Ve stejné době dorazila z letiště v Bochoři pohotovost Wehrmachtu vyzbrojená kulomety. Začalo vyjednávání s velitelem. Němci si navíc zřídili stanoviště s kulomety na přerovském zámku. Odtud město ostřelovali. Kolem centra města se během odpoledne stahovala smyčka. Vojáci postupně kruh zúžovali, legitimovali občany a vyklízeli ulice. Především ve východní části města docházelo k přestřelkám. V 16 hodin byla budova radnice obklíčena německými vojáky. Potom byli lidé z radnice propuštěni, zbylí občané na náměstí obklíčeni jednotkami SS a odvedeni. Předmostí však bylo ještě stále v rukou partyzánů. Když přišly zprávy, že na Přerov míří od Olomouce a Holešova posily včetně oddílů SS v síle 8 000 mužů, stáhlo se 40 mužů skupiny Josef do lesů. K nim se přidalo i dalších 90 povstalců.
K potlačení povstání bylo z německé strany použito všech prostředků, včetně těžkých zbraní. Oběti povstání v Přerově byly značné. Večer po skončení bojů Němci vyhlásili nad městem stanné právo, už od odpoledne docházelo k rozsáhlému zatýkání. Mnoho účastníků povstání uniklo buď do okolních vesnic, kde se skrývali do osvobození města, nebo se přidalo k vojenským jednotkám operujícím v lesích a kopcích přerovského okresu. Mnozí však takové štěstí neměli a byli zatčeni. Brutální výslechy se konaly v budově okresního úřadu. Bylo též vyslýcháno mnoho železničářů na přerovském přednádraží. V noci z 1. na 2. května proběhl telefonický rozhovor velitele přerovského gestapa Karla Streita s K. H. Frankem. Ten ho za jeho nedostatečnou rozhodnost při potlačování povstání odvolal a nahradil velitelem Ochranné policie na Moravě Maxem Rauschem. Ten okamžitě ukázal, že na něj se Frank může spolehnout.
Zatýkání v noci pokračovalo ještě důrazněji a na přímý Frankův rozkaz bylo následujícího dne vybráno 21 osob, které byly převezeny do Olomouce. Na střelnici v Lazcích pak byly večer 2. května popraveny.
Přerovské povstání si vyžádalo na straně povstalců celkem 53 mrtvých - 32 občanů padlo v bojích v ulicích města, 21 bylo popraveno nacisty v Lazcích. Německé jednotky, které se do Přerova 1. května stáhly, prováděly v následujících dnech časté zátahy v okolí města, kde pátraly po skrývajících se partyzánech a povstalcích. Příliš úspěšné však nebyly. 3. května došlo k další vlně zatýkání.. K. H. Frank si vyhradil souhlas se všemi popravami. Zatčené naštěstí zachránilo Pražské povstání - Frank nemohl vydat rozkazy k dalším popravám. Zároveň se blížilo osvobození Rudou armádou 8. května 1945.

Zdroj:
www.valka.cz

Osvobozování Moravy - ze severu

2. dubna 2009 v 18:53 | Tomáš |  2. světová válka
Ostravsko-opavská operace (10. března - 5. května 1945) spočívala v útoku Rudé armády a jednotek 1. čs. armádního sboru směrem na severní Moravu a průniku na území Československa. Při plánování útoku byly vzaty do úvahy i skutečnosti, že hlavní cíl - Ostrava je velké průmyslové centrum s velkým významem pro poválečnou obnovu Československa a mělo se zamezit výraznému poškození. Bylo též nutno počítat se silnou obranou Němců, kteří mohli využít pohraniční opevnění z předmnichovské republiky.
10. března 4 ukrajinský front zahájil na polském území Ostravsko-Opavskou operaci. Sovětská vojska však postupovala pomalu a dosahovala jen dílčích úspěchů. Proto byla ofenzíva 7. dubna zastavena, vojska byla přeskupena a doplněna o 60. armádu P. A. Kuročkina . V tomto období probíhala linie fronty na čáře západně od města Nysa přes Krnov, odtud severně od Opavy, jižně od Ratiboře a Wodzisławy, východně od Těšína a směrem ke Slovensku.
Sovětské vrchní velitelství rozhodlo, že rozhodující útok vojsk 4. ukrajinského frontu na ostravském směru bude zahájen těsně před útokem na Berlín, čímž měla být nepříteli odebrána možnost přesunovat síly. Do útoku byly v rámci 4. ukrajinského frontu zařazeny i jednotky 1. československého armádního sboru - čs. 1 tankové brigády a 1. čs. smíšené letecké divize. Hlavní část operace začala 15. dubna 1945 v 10 hodin, po zhruba sedmdesátiminutové dělostřelecké přípravě vyrazila do útoku vojska 60. armády. Na pravém křídle útočila vojska 38. armády, jehož součástí byla i čs. tanková brigáda. Ta prolomila nepřátelskou obranu v prostoru Rohov - Krzyzanowice a pronikla až do hloubky 7 km. Útočící vojska však narážela na pevnou obranu německých vojsk a utrpěla velké ztráty. Opavské obranné pásmo bylo prolomeno až ve dnech 20. - 23. dubna. Dne 22. dubna osvobodila vojska 60. armády Opavu a tento úspěch umožnil sovětským a československým vojskům rozvinutí útoku směrem na Ostravu.
Hlavní údery pokračovaly 26. dubna útokem ve směru Háj ve Slezsku, Velká Polom a Klimkovice. 29. dubna dosáhla sovětská vojska čáry Tísek - Zbyslavice - Svinov. Za svítání 30. dubna překročily hlavní síly 38. armády řeku Odru v prostoru jižně od Svinova. V odpoledních hodinách zaútočily tanky 1. čs. tankové brigády do týlu Němců a rychlým postupem pronikly se sovětskou 128. gardovou střeleckou divizí do středu města Ostravy. Po 19. hodině se podařilo díky hrdinství ostravského občana Miloše Sýkory, který zneškodnil elektrické vedení k náložím na mostu přes řeku Ostravici, proniknout československým a sovětským jednotkám do centra Ostravy. Německé jednotky byly tímto zaskočeny a byly zlikvidovány, nebo se daly na ústup. Ostrava byla prakticky ještě téhož dne osvobozena, čímž hlavní část operace skončila.
Po těchto bojích zaútočila sovětská vojska 38. armády na Fulnek a Olomouc, vojska 1. gardové armády ve směru na Místek a Nový Jičín, 18. armáda měla pokračovat ve směru na Čadcu, Velké Karlovice a Rožnov pod Radhoštěm. 3. května byl osvobozen Těšín, Karviná, Třinec a Místek. Vojska pokračovala dále směrem na střední a severozápadní Moravu a Slezsko. V tomto období byly vydány první rozkazy k Pražské operaci, která se z hlediska dalšího postupu vojsk stala prioritní. Byla vytvořena armádní úderná skupina, jejíž součástí byly i československé tanky, jenž postupovala z prostoru Libavy směrem na Moravskou Třebovou, Svitavy, Čáslav, Kutnou Horu a která dosáhla plánovaného cíle - města Prahy 10. května 1945.

Zdroj:
www.wikipedia.cz

Osvobozování Moravy - z jihu

2. dubna 2009 v 18:48 | Tomáš |  2. světová válka

Na prahu roku 1945 se přiblížila sovětská vojska k území Moravy ze tří stran - z Polska, Slovenska a Rakouska. Strategickým záměrem Rudé armády bylo, že 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského zaútočí na Brno a odtud bude pokračovat na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Ze severní strany měl 4. ukrajinský front generála Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, tím mělo dojít k obklíčení německých jednotek, které se nacházely na západním Slovensku a v oblasti Moravsko-Slovenského pomezí.
Útok na jižní Moravu, nazvaný jako Bratislavsko-brněnská operace, byl zahájen 25. března 1945, kdy byla překročena řeka Hron a zlikvidován odpor Němců severně i jižně od Dunaje. Na sovětské straně bylo zhruba 359 000 vojáků, 7 860 děl a minometů, 365 tanků a samohybných děl a 637 letadel. Na straně německé zhruba 250 000 vojáků, 2 150 děl a minometů, 120 tanků a samohybných děl a 150 letadel.
Brněnská část operace byla zahájena 5. dubna 1945. Dne 7. dubna se jednotkám Rudé armády podařilo obsadit most přes řeku Moravu jihovýchodně od Lanžhota. Tvrdé boje o Lanžhot probíhaly až do 11. dubna, kdy bylo toto město osvobozeno. Následující den zahájily sovětské jednotky útok na Hodonín a poté pokračovaly ve směru Velké Bílovice, kde probíhaly další urputné boje. Ve dnech 15. - 22 dubna se německým vojskům podařilo zachytit na čáře Těšany - Moutnice - Blučina - Hajany - Ořechov - Ivančice. Bránící se německé jednotky byly posilovány dalšími vojsky, které se podařilo stáhnout od Vídně, jenž byla v té době již též obsazená Rudou armádou. Další tvrdé boje pokračovaly v okolí Šitbořic a Ořechova, přičemž docházelo k dalším německým protiútokům. Dne 21. dubna vyrazil 48. gardový jezdecký pluk Rudé armády směrem k Ivančicím, aby přeťal německým vojskům ústupovou cestu z Brna na Jihlavu. Téhož dne stály jednotky Rudé armády z jižního a jihozápadního směru 7 - 10 km od Brna.
Město bránily kromě jednotek Wehrmachtu a Waffen SS i jednotky Volkssturmu, které byly v této oblasti početné díky německé menšině. V noci z 22. na 23. duben začal letecký útok na Brno, 23. dubna přešla sovětská vojska, která byla posílena o 6. gardovou armádu, jež dorazila od Vídně, do rozhodného útoku. 24. dubna byly osvobozeny obce v těsné blízkosti jižně od Brna, 25. dubna vnikla Rudá armáda do brněnských předměstí. Město Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945. Útok však dále pokračoval, protože severní předměstí a vesnice v těsné blízkosti severní části Brna byly v držení Němců.
Dále se rozvíjely útoky v dalších směrech, kterých se účastnila i vojska 1. a 4. rumunské armády. Rumuni útočili zejména v oblasti kolem řeky Moravy, v okolí Veselí nad Moravou či Kyjova, koncem dubna pronásledovali ustupující Němce ve směrech Kyjov - Koryčany - Zdounky a Polešovice - Halenkovice - Otrokovice. Do konce 30. dubna dosáhla 1. rumunská armáda prostorů jižně od Starého Města, severně Stupavy a Koryčan a jižně Bučovic. Činnost sovětských i rumunských vojsk se dále rozvíjela, pokračovaly útoky ve směrech na Znojmo, Rosice, Tišnov, Vyškov, Prostějov, Kroměříž, Kojetín a Zlín.
V hornatých oblastech, a to zejména v Beskydech, Hostýnských vrších, Vizovických vrších, Bílých Karpatech, Chřibech, Javorníkách a na Českomoravské a Drahanské vrchovině pomáhaly útočícím vojskům partyzánské oddíly, které přecházely do otevřeného boje s německými jednotkami a které rozkládaly německé zázemí a vojenskou infrastrukturu. Partyzáni se též podíleli v některých případech na překažení německého plánu ARLZ, když zabránili zničení některých průmyslových podniků či šachet.
Tvrdé boje na Moravě probíhaly i počátkem května. přičemž do 5. května došlo k vytvoření téměř souvislé fronty. Na severu útočila vojska 4. ukrajinského frontu doplněná o jednotky 1. československého armádního sboru, které pokračovaly v Ostravsko-opavské operaci. Na střední část frontu pronikly další jednotky 1. čs. armádního sboru ze Slovenska od Žiliny směrem na Vsetín. Útoky pokračovaly i v oblasti Hané a Vyškovské brány, avšak k dalšímu postupu na západ bránila Drahanská vrchovina, jejíž úpatí bylo silně vojensky opevněno. V tomto prostoru zřídili Němci za války rozlehlou vojenskou střelnici, přičemž došlo k násilnému vystěhování 33 obcí a tato oblast nyní sloužila jako pevnost, před níž byl postup Rudé armády a rumunských vojsk prakticky až do 8. května zastaven.
Další prioritou bylo tažení na České Budějovice, Plzeň a Prahu, které se mělo uskutečnit v rámci Pražské operace. 7. května v ranních hodinách začal útok v pásu mezi jižní hranicí republiky a Brnem směrem na západ. Boje trvaly celý den a 8. května začala Rudá armáda útočit ve směru Moravský Krumlov, Třebíč, Jihlava, Znojmo a Dačice. V noci ze dne 8. na 9. květena vešla v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa, dle jejichž podmínek se měla zbylá německá vojska vzdát těm jednotkám spojenců, s nimiž byla v kontaktu. Němci opustily pozice a začal hromadný úprk německých jednotek na západ do amerického zajetí. 9. května 1945 už prakticky docházelo pouze k dočišťování dobytého prostoru a k pronásledování ustupujících německých jednotek. Německá okupace skončila.

Zdroj:
www.wikipedia.cz