Červen 2009

Jižní hranice Moravy

24. června 2009 v 15:56 | Tomáš |  Články
Nejstarší písemná zmínka o jižní hranici Moravy pochází z roku 855. Podle Fuldských letopisů se tehdy na jihu dotýkala Dunaje až po město Tulln. Další zpráva pochází z roku 894 a uvádí jako hraniční řeky Kamp, Dunaj a Vídeňský les. Můžeme tedy předpokládat, že v této době dosáhla Morava na jihu svého největšího rozmachu. Současně s pádem Velké Moravy se zhroutila i její jižní hranice. Po roce 906 mizí Moravané z dějin a vynořují se až o sto let později. V roce 1003 obsadil Moravu (pravděpodobně jako spojenec) polský král Boleslav Chrabrý. Jeho pozornost se ale brzy přesunula na východ a polské jednotky se stáhly. Toho okamžitě využil český kníže Oldřich a roku 1019 Moravu obsadil, zatím však nebyla trvale připojena k Čechám. Ústup Poláků také odstranil poslední zábrany německé kolonizaci severního břehu Dunaje, neboť bez polské podpory byla Morava zcela bezbranná a nic nebránilo expanzi Východní marky podél Dunaje směrem na východ. Celá tato oblast byla navíc zpustošena Maďary, kteří právě tudy pronikali do německých zemí.
Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjela tehdy ještě neustálená moravská hranice. Kolem roku 976 byla připojena k Východní marce oblast Wachau. Na přelomu 10. a 11. století se hranice stáhla až do oblasti Wagramu, tedy na sever od Vídně. Ještě v roce 1012 je město Stockerau uváděno jako pohraniční. Ani zde se však ztráta území nezastavila. Na východě sahalo podle Kosmovy kroniky moravské biskupství až k řece Váh. To potvrzuje domněnku, že východní hranice se držela zhruba osy Malé Karpaty-Váh. Jižní hranice dosahovala Leiser Berge a Manhartsberge. Zlom nastal až roku 1041 Řezenským mírem.. Do té doby velmi úspěšného českého knížete Břetislava porazil německý císař Jindřich III.. Břetislav si sice podržel dobyté Slezsko, zároveň se ale musel se podrobit říši a vzdát se moravského území na jih od řeky Dyje. Malý úspěch se podařil roku 1082 knížeti Vratislavu II. spolu s moravskými údělnými knížaty, když po bitvě u Mailbergu získali zpět alespoň Pavlovské vrchy (Mikulovsko).
Kolem nově vytyčené hranice byly v 11. a 12. století na obou stranách budovány obranné zeměpanské hrady, podobně jako pozdější československé pohraniční opevnění. (na Moravě: Břeclav, Podivín, Mikulov, Bítov, Vranov nad Dyjí… v Rakousku: Rabensburg, Bernhardstal, Feldsberg, Falkenstein…)
Jelikož všechny pokusy českých panovníků o získání ztracených území selhaly, setrvala hranice na svém místě až do roku 1918. Po rozpadu Rakousko-Uherska si ČSR nárokovalo značná území v Dolním Rakousku. Západně od Znojma tvoří řeka Dyje v délce přes 10 km státní hranici. Zde Československo požadovalo pravý břeh Dyje, a to v šířce 500 - 1000 m. Další mnohem větší požadované území se nacházelo v oblasti Moravského pole, od města Laa an der Thaya přes Alt Lichtenwarth a odtud na jih až po městečko Petronell na Dunaji. Požadavek byl zdůvodněn hlavně argumenty komunikačními, národnostními a hospodářskými.
O průběhu hranice mezi ČSR a Rakouskem bylo rozhodnuto podepsáním Saint Germainské mírové smlouvy roku 1919. Československu byla na rakouskomoravské hranici přiznána jen dvě malá území, a to Valticko o rozloze 87 km2 a Dyjský trojúhelník o rozloze 30 km2. Připojení prvního území bylo zdůvodněno komunikačními aspekty (přes Valtice prochází železnice Břeclav-Mikulov-Znojmo) a početnou českou menšinou. Druhé území bylo získáno z důvodů hospodářských a strategických. Tyto hranice nabyly platnost od 31. 7. 1920 a trvají, s malou přestávkou v době německé okupace, dodnes.

Zdroj:
www.uvaly.webnode.cz
www.wikipedia.cz
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice, Břeclav 2001

Zámek Valtice

21. června 2009 v 19:42 | Tomáš |  Lednicko - Valtický areál
valtice
První písemná zmínka o Valticích (do roku 1920 patřícím k Dolním Rakousím) je z roku 1193, kdy pasovský biskup Wolfger směnil hrad s Richardem ze Seefeldu. Valtice se poté staly dědičnou državou tohoto rodu. Jenže rod vymírá a jeho majetek je rozdělen mezi šest dědiček. Jednotlivé části se podařilo znovu zcelit až pánům z Liechtenštejna roku 1395. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 se navíc Valtice staly hlavním rezidenčním sídlem rodu.
Kolem poloviny 16. století byl původní hrad rozšířen severozápadním směrem o palácovou stavbu, převyšující starší budovy o jedno podlaží. Další významné změny probíhaly za Karla I. z Liechtenštejna, od roku 1614 rovněž vévody opavského, prvního z moravských stavů a místokrále českého. Valtice tak získaly na významu, rovněž bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem. Na místě starších renesančních bastionů vznikly výrazné nárožní rizality, měnící dosavadní podobu zámku v shodě s reprezentačními nároky nové knížecí rezidence.
interiér zámku
Karlův syn Karel Eusebius byl nespokojený s nepohodlností valtické knížecí rezidence a dokonce uvažoval o vybudování nového zámku. Přesto nakonec pokračoval v dalších úpravách. Před hlavním vstupem do areálu nechal vybudovat nové jízdárny a rovněž vstupní bránu s dvojící věží a vyhlídkových teras. Na stavebních pracích se podíleli Andrea Erna a jeho syn Jan Křtitel.
dřívější podoba
Od roku 1684 je držitelem Valtic kníže Jan Adam z Liechtenštejna, nazývaný pro své bohatství "rakouský Krésus". Dalším vládnoucím knížetem byl Antonín Florian (1656-1721), grand na dvoře císaře Karla VI., od roku 1719 vládce suverenního říšského knížectví v Alpách. V této době dostaly jízdárny a konírny valtického zámku charakter, inspirovaný španělským barokem. Až v roce 1724, tj. po smrti Antonína Floriana, byla architektem Ospelem vybudována vstupní brána do areálu z náměstí, neuskutečnila se naopak stavba spojovacího křídla s hlavní fasádou areálu.
kaple
Naprosto odlišně pojal koncepci sídla Antonínův syn Josef Johann Adam z Liechtensteinu (1690-1732), jenž nezastával vysoké úřady na vídeňském dvoře, a svůj zájem o valtickou rezidenci přenesl více do privátní sféry, k výzdobě interiérů, kde preferoval zejména bohaté dekorativní formy. Nejvýznamnější součástí rezidence byl však nový hlavní sál a sousední kaple. Za knížete Josefa Václava z Liechtensteina byla mezi léty 1744-1745 zbořena nejstarší část zámku a na jejím místě byl vybudován pravidelný park s pavilonky a stromořadím. K doplňujícím prostorám zámku náleželo také divadlo, které vzniklo v roce 1790 podle projektu Karla Rudczinského, další divadelní scéna vznikla o tři roky později v nedaleké Lednici. Po vykoupení domků v Barvířské uličce na počátku 20. století bylo architekte Karlem Weinbrennerem upraveno přízemí jihovýchodního křídla podle vzoru koníren lednického zámku.
Valtický zámek byl nejen rezidencí knížete, ale v době jeho nepřítomnosti byly reprezentační místnosti přístupné, a to prokazatelně od první poloviny 19. století. Patrně v této souvislosti vznikla jakási muzeální instalace, představující cenné předměty z liechtenštejnských sbírek a připomínající významné návštěvníky a obyvatele zámku - rakouského císaře Františka Josefa I. s manželkou Elizabeth nebo kancléře Metternicha. Převzetí Valticka Československou republikou v roce 1920 na základě Saint-Germainské smlouvy nepřineslo zámku žádnou změnu. Konec druhé světové války však postihl valtický zámek velmi výrazně - byl znárodněn a co nebylo odvezeno bývalými majiteli, to padlo za oběť rabování. Nejvíce pociťujeme ztrátu původního mobiliáře, gobelínů atd. Areál byl navíc značně zdevastován. Valtický zámek tvoří významnou součást Lednicko - valtického areálu, zapsaného v roce 1996 na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Zdroj:
www.zamek-valtice.cz

Zámek Lednice

21. června 2009 v 18:48 | Tomáš |  Lednicko - Valtický areál
zámek lednice
První historické zprávy o Lednici pochází z roku 1222. Tehdy zde patrně stála gotická tvrz s dvorcem, kterou v roce 1249 český král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfridu Sirotkovi. Koncem 13. století se držiteli celé Lednice a nedalekého Mikulova stali Lichtenštejnové, původem ze Štýrska, kteří postupně získali pozemkový majetek na obou stranách moravsko-rakouské hranice.
barokní podoba
Již v 16. století Hartmann II. z Lichtenštejna, nechal zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17. století byla i tato stavba přeměněna na barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou, podle návrhu Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Tyto úpravy souvisí se zásadní změnou postavení rodu za bratrů Karla, Maxmiliána a Gundakara z Lichtenštejna. Karel a Maxmilián výhodnými sňatky získali velké bohatství starého moravského rodu Černohorských z Boskovic. Bratři byli zpočátku, tak jako jejich předkové, protestanty, ale záhy přestoupili na katolickou víru a připravili si tak vhodnou půdu pro další politickou činnost. To se týkalo zejména Karla, který působil na dvoře císaře Rudolfa II., v roce 1604 se stal zemským hejtmanem na Moravě a v roce 1608 byl pozdějším králem Matyášem II. povýšen do knížecího stavu a uděleno mu opavské knížectví.
ve stylu anglické gotiky
Za stavovského povstání stál na straně Habsburků, účastnil se i bitvy na Bílé hoře. Po porážce stavovského povstání v r. 1620 systematickým skupováním konfiskovaných majetků některých účastníků odboje se Lichtenštejnové stávají nejbohatším rodem na Moravě a ve svém postavení vystřídali Žerotíny. Obrovský půdní fond jim přinášel velké zisky a umožnil jim tak velkolepou stavební činnost.
Karlův syn, Karel Eusebius z Lichtensteina, se zasadil o zvelebení celého lednického panství. Na svůj dvůr zval významné řemeslné mistry, kašnáře, architekty i umělce té doby, za které vyplácel nemalé peníze.
půdoris
Ve druhé polovině 18. stol. byl zámek opět upravován. Roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí barokního zámku. Od konce 18. století do poloviny století 19. vznikaly v okolí zámku nádherné romantické stavby umístěné především v zámeckém parku. Byl také vytvořen zámecký rybník s 15 ostrůvky, zabírající plochu 24 hektarů. Kníže Alois II. z Lichteinsteina tehdy usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo. Proto v letech 1846-1858 přestavěl architekt Jiří Wingelmüller interiéry i exteriéry zámku do dnešní podoby, ve stylu anglické novogotiky. Pro pořádání velkolepých setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí, které byly vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem, které nemají v Evropě obdoby. Po roce 1945 bylo celé panství znárodněno. Bohužel pro nás však Liechtenštejnové stihli na konci války odvést velkou část vybavení zámku za hranice. Dnes proto můžeme obdivovat jen torzo původních interiérů.
interiér zámku
schodiště z jednoho kusu dřeva
Zdroj:
www.zamek-lednice.com

Václav Robert Kounic (1848 - 1913)

21. června 2009 v 17:16 | Tomáš |  Osobnosti
Václav Kounic
Hrabě Václav Robert Kounic pocházel z české větve moravského rodu Kouniců a patřil k významným představitelům českého národního života druhé poloviny 19. století. Narodil se roku 1848 v Drážďanech. Po roce 1861 spolu s matkou pobýval v pražském sídle hraběte Rudolfa Thurn-Taxise, kde se seznámil s předními českými vlastenci, jakými byli např. F. Palacký, F. L. Riegr a J. E. Purkyně. Jako student právnické fakulty se aktivně účastnil studentského života. Roku 1870 byl prohlášen plnoletým a zapojil se do politického dění. Roku 1877 se oženil s herečkou Josefinou Čermákovou, jejímž prostřednictvím se stal příbuzným Antonína Dvořáka. Od roku 1883 působil jako poslanec českého zemského sněmu za konzervativní velkostatek. Na tento mandát rezignoval a v letech 1885 až 1891 zastupoval Národní stranu svobodomyslnou (mladočeši) v říšské radě. V době své politické činnosti se zabýval řadou naléhavých problémů veřejného života - volebním právem, ženskou emancipací, osmihodinovou pracovní dobou, dělnickými požadavky... V roce l892 se na IV. konferenci meziparlamentní unie v Bernu vyslovil ve prospěch vytvoření evropské unie. Pokrokové názory, jež zastával, mu vynesly přezdívku "Rudý hrabě".
Po smrti staršího bratra Albrechta roku 1897 se vzdal politické činnosti, přesídlil na Moravu a ujal se správy rodinného panství ve Slavkově. V této době byl již vdovcem, manželka mu zemřela roku 1895. Odmítal nabídky ke vstupu do politiky a věnoval se hospodářství, v němž zavedl mj. i české úřadování. V Brně tehdy hrabě Václav Kounic finančně podporoval českou techniku a vznik dalších českých vysokých škol. Zabýval se také myšlenkou vybudování českých studentských kolejí, kterou projednával i se svým přítelem Josefem Hlávkou.
K realizaci tohoto záměru došlo roku 1908, kdy se Václav Kounic po dlouholeté známosti oženil s Josefinou Horovou. Ve svatební den věnoval Kounic svůj brněnský palác "k účelům hmotného zabezpečení nemajetného studentstva na vysokých školách českých v Brně". Po oficiálním předání daru byl ustaven spolek "Kaunicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně", jehož úkolem bylo poskytovat stipendia studentům a časem zbudovat pro vysokoškolskou mládež v Brně Akademický dům. Brněnské studentské koleje se začaly stavět až roku 1922, sám Kounic se však zahájení výstavby nedožil. Zemřel v Uherském Brodě v únoru 1913 na zápal plic. Rakev s jeho ostatky byla dopravena do Prahy a uložena do rodinného hrobu na Malvazinkách. Na jeho poslední cestě doprovázelo 2500 dělníků s karafiáty v klopách kabátů a 1500 studentů. V Brně je po něm pojmenován palác, studentské koleje a ulice.

Zdroj:
www.brno.cz
www.wikipedia.cz

Hradiště sv. Hypolita

14. června 2009 v 13:10 | Tomáš |  Velká Morava

Ve starších písemných pramenech je místo nazýváno jako Hradiště sv. Hypolita (Pöltenberg), patrně podle blízkého St. Pöltenu v Rakousku. Starobylá osada Hradiště leží na vrcholu nápadné a strategicky významné skalní ostrožny na okraji města Znojma. Ostrožna, dosahující výšky 332 m n. m., se vypíná přímo naproti znojemskému hradu. Vhodnou polohu k osídlení a vybudování dobře chráněného a opevněného sídliště rozpoznali lidé již v pravěku. Největšího významu však Hradiště nabylo v době staroslovanské.
Nálezy z posledních výzkumů jednoznačně dokládají zdejší slovanské osídlení od 8. století. Ve velkomoravském období pak byl přístup k ostrožně silně opevněn. Opevněná plocha měla rozlohu přibližně 20 ha. Hradiště patřilo k nejrozsáhlejším svého druhu a přesdtavovalo významné středisko celého kraje. Bylo součástí obraného pásu v dotykové oblasti s Východofranskou říší. Ostroh byl ze západní - přístupové strany opevněn mohutným dřevohlinitým valem tvořeným dvěma řadami srubových komor, z nichž vnitřní měla obytnou funkci. Před ním byl v podložní skále vysekán až 8 metrů široký a 3 metry hluboký příkop. Hradiště se skládalo ze dvou celků - hradu a předhradí. V opevnění akropole byla zjištěna přítomnost čelní kamenné zdi.
Na všech zkoumaných místech zachytil výzkum také zbytky zuhelnatělých trámů, vrstvy propálených zemin a popela. Tyto stopy prozrazují způsob zániku velkomoravského opevnění. Stalo se tak v důsledku obrovského požáru někdy v polovině 10. století. Datování náhlé katastrofy potvrdil objev ženy, která zahynula pod zříceným valem. K polovině 10. století se také vztahuje nepodložená historická zpráva o hradu Znojem, zprostředkovaně dochovaná u Tomáše Pešiny z Čechorodu, podle ní ke Znojmu-Hradišti v letech 945 - 947 přitáhli Maďaři. Jejich prvnímu náporu se měl hrad ještě ubránit, ale následující tažení již nevydržel a padl. Hradiště bylo dobyto někdy mezi léty 949 - 957 a společně s celým krajem zpustošeno I když byla jasně prokázána existence velkomoravského hradiště, nepodařilo se zachytit více sídlištních objektů uvnitř hradu a předhradí ani velkomoravské pohřebiště. Teprve v roce 1986, kdy se archeologického výzkumu Hradiště sv. Hypolita ujímá katedra historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, se konečně podařilo objevit dva kostely i s pohřebišti a další doklady velkomoravského osídlení.

Zdroj:
www.znojemskarotunda.com

Pohansko

9. června 2009 v 17:29 | Tomáš |  Velká Morava
Hradisko na Pohansku je považováno za nejrozsáhlejší raně středověké opevněné území v České republice a zároveň jedno z největších ve střední Evropě. Archeologické nálezy zemědělských osad shlukového typu z doby před vznikem Velkomoravské říše dokládají, že zdejší prostředí vyhovovalo již nejstarším Slovanům. Vědci zde objevili žárové pohřebiště a množství slovanských sídlištních objektů - polozemnic s kamennými pecemi, hospodářských staveb a obilnic. Hradiště nížinného typu o celkové ploše snad až 55 ha bylo významným hospodářským centrem Velkomoravské říše. Lokalita se skládá ze tří celků: centrální část, jižní a severní předhradí. Centrální část hradiště má rozlohu 28 ha a byla opevněna dřevěno-hlinitou hradbou s čelní kamenou zdí a příkopem. Celá hradba měla délku asi 2 200 m a byla až 4 m vysoká. Při archeologickém průzkumu zde byl odkryt palisádou hrazený velmožský dvorec o rozměrech 96×86 m, řada řemeslnických dílen, 2 kostely a rozsáhlý hřbitov vypovídající o početnosti místní komunity.

Celokamenný kostel vystavěný v první polovině 9. století, patřil podle dochovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 a šířka 7,2 metrů) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem. Na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř zdobené barevnými freskami. V lodi se nacházely zbytky kamenné předkněžištní příčky s průchodem uprostřed. Vchod byl umístěn uprostřed jihozápadní stěny. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století, některé dostavby mohly být realizovány až v době působení soluňských bratří na Moravě. Kostel zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Šlo zřejmě o tzv. vlastnický kostel sloužící k soukromé potřebě nějakého významného velmože. V nejbližším okolí bylo odkryto pohřebiště s cca 400 hroby, často s bohatou výzdobou, mj. se našly i zlaté a stříbrné šperky. Nedávno byl na Pohansku objeven v místech bývalého seníku i druhý kostel. Podle průzkumů se zřejmě jedná o rotundu, která by mohla mít v průměru kolem 8 - 9 m.
Zbylá plocha centrálního hradiska byla v 9. století zastavěna menšími dvory se stopami řemeslnické činnosti (kovářství, tkalcovství), zde objevené hroby již vykazovaly daleko menší bohatost. Na severním předhradí se rozkládal řemeslnický areál, který měl i obytnou funkci. Jižní předhradí obsahovalo řemeslnické příbytky a osadu početné ozbrojené družiny. Na obou předhradích se nalézala i kostrová pohřebiště s bohatou hrobovou výbavou. Pohansko bylo časem opuštěno a v podstatě zde nenacházíme žádné další stopy lidských aktivit. Funkci zdejšího sídliště převzala přemyslovská Břeclav. Člověk se v těchto místech znovu usadil až v 19. století, kdy zde Lichtensteinové vybudovali svůj lovecký zámeček.

Zdroj:
www.moraviamagna.cz
www.museumbv.cz

Hradiště Mikulčice

8. června 2009 v 18:18 | Tomáš |  Velká Morava
plán hradiště a podhradí
Slovanské hradiště Valy u Mikulčic patřilo bezpochyby k významným centrům slovanského osídlení na našem území již v předvelkomoravském období. Nacházelo na dolním toku řeky Moravy obklopené lužními lesy v místech, kde řeka v minulosti utvořila několik ostrovů. Dle archeologických nálezů usuzujeme, že sídliště bylo založeno někdy na konci 7. století. V průběhu 8. století zde už bylo na ploše 7,2 ha poměrně husté osídlení, o čemž svědčí nálezy vyspělé keramiky, kostí zvířat a řemeslných dílen. Hradiště ve tvaru půlměsíce bylo chráněno dřevěnou palisádou umocněnou navíc soustavou vodních toků. Jeho západní část se v průběhu 9. století změnila v sídliště městského charakteru, zřejmě sídlo vojenské družiny. Východní část, označovaná jako akropole, se rozrostla jižním směrem a dosáhla rozlohy 7 ha. Na této ploše bylo objeveno celkem 6 kamenných církevních staveb, mezi nimi i dosud největší nalezená velkomoravská stavba - trojlodní bazilika. Výzkum doložil také pozůstatky polozděné světské stavby, která bývá interpretována jako knížecí palác. Zejména v okolí kostelů, jako součást výbavy hrobů, nalezli archeologové značné bohatství v podobě mečů, honosných šperků a ozdob. Opevnění sídliště se v 9. století skládalo z mohutné dřevohliněné hradby opatřené čelní kamennou zdí a systému říčních ramen. Chráněno bylo pouze městské sídliště a hrad. Rozsáhlé 200hektarové předhradí zůstalo neopevněno. Ovšem i zde bylo nalezeno 5 sakrálních staveb, hroby a řemeslné dílny.
Po zániku Velké Moravy na počátku 10. století život na hradišti nezaniká, ale obyvatelstvo chudlo. Archeologické výzkumy naznačují, že na bývalé sídlo vládnoucí vrstvy proniká vesnické osídlení, které se vrací k pohanským zvyklostem. Od poloviny 10. století mizí bohatá výbava hrobů. Některé kamenné stavby byly pobořeny, později však v 11. a 12. stol. byly některé, jako např. dvouapsidová rotunda obnoveny a pohřbívalo se u nich až do počátku 13. stol. Centrum oblasti se za Přemyslovců přesunulo do Hodonína. Sídliště se vylidnilo a upadlo v zapomnění.

rekonstrukce
První novodobé zmínky o mikulčických Valech pochází z roku 1673 od faráře Jana Petra z Mikulčic. V matrice děkanátu ve Veselí nad Moravou je záznam o farářových polích zvaných Na kněžských, kdysi patřících ke klášteru sv. Jiljí, jež je odnepaměti v rozvalinách. Moravský historik Gregor Wolny roku 1836 uvádí, že v lesích u Mikulčic se nachází asi 6 jochů velká okrouhlá planina obklopená hliněným valem, o které pověsti vypráví, že zde stávaly trosky bývalého kláštera. Lokalita byla dlouhou dobu pokládána za nevýznamnou. Paradoxně díky tomu nebyla narušena pozdější zástavbou a dochovala se do dnešních dnů. Systematický výzkum je zde prováděn od roku 1954. Rozsah nálezů je unikátní. Byly objeveny pozůstatky dílen, knížecího paláce a 12 kostelů. K tomu více než 2 500 hrobů. Archeologické naleziště se rozkládá na ploše 10 ha. Součástí areálu je také (na slovenské straně) jediná dochovaná velkomoravská stavba - kostelík sv. Margity Antiochijské.
nálezy
Mezi stavbami zvlášť zaujme trojlodní bazilika (kostel č. 3) s podélnou půlkruhovitě uzavřenou apsidou, baptisteriem a okolním pohřebištěm, která představuje dosud největší známou velkomoravskou sakrální stavbu o délce 34 m a šířce 9 m. V pěti hrobkách v chrámové lodi, bohužel již vyloupených, byli pravděpodobně pohřbeni příslušníci nejvyšší velkomoravské duchovní či světské nobility. Objevil se i názor, že v hrobu č. 580 v hlavní lodi baziliky byl pohřben sám arcibiskup Metoděj. Kolem kostela bylo objeveno 350 hrobů, jejichž nálezy dovolují předpokládat, že byl postaven brzy po příchodu byzantské misie. Dokladem toho může být nález zlatého solidu byzantského císaře Michala III. z let 856 - 866 v hrobu velmože, situovaného blízko jižní základové zdi baziliky. Také umístění baziliky na knížecím hradě svědčí o možné funkci jako biskupského kostela.


Dalším významným nálezem je rotunda se dvěma apsidami (kostel č. 6) objevená roku 1960, která nemá v oblasti Velké Moravy obdoby. Je téměř 15 m dlouhá a 7,3 m široká. Podle předmětů nalezených v jednom ze 190 hrobů, které ji obklopovaly, je možné stavbu datovat k roku 825. Rotunda byla vyzdobena freskami, jejichž fragmenty se nalezly v troskách kostela. Některé úlomky nasvědčují, že malby znázorňovaly lidské postavy.
Ve vzdálenosti 30 m od apsidy trojlodní baziliky byl objeven široký příkop. V zásypu se našly kovové předměty a zejména železné ostruhy, které dokládají, že vedle řemeslníků žili v Mikulčicích také jezdci, kteří byli součástí knížecí družiny.


Na téměř nejvyšším místě hradiště, kde byly na povrchu zjištěny úlomky malty a omítek, objevili archeologové pozůstatky obdélníkové budovy dlouhé 26 m a široké téměř 10 m. Západní prostor budovy zcela zničili obyvatelé sídliště v 10. a 11. století, kteří si budovali své domy přímo na rozvalinách stavby. Uvnitř byly odkryty zbytky kamenného krbu i lité maltové podlahy. Původně se zde nacházely dřevěné sloupy, které nesly plochý dřevěný strop. Stavba byla datována do 9. století stejně jako trojlodní bazilika. V první polovině 10. století zanikla společně s kostely. Poloha stavby na nejvyšším místě hradiště, její tvar a zbytky kamenného krbu vedou k domněnce, že by mohlo jít o pozůstatky knížecího paláce. Tuto teorii potvrzuje i množství jezdeckých ostruh - a to i pozlacených a železných vykládaných stříbrem a mědí. Stejně tak i nález většího počtu mečů. Taktéž zbytky litých maltových podlah také svědčí o nadprůměrnosti obydlí.
trojlodní bazilika
Otázkou je i vztah mikulčického hradiště k ostatním centrům Velké Moravy. Světský palác a vysoký počet sakrálních staveb, včetně největší baziliky, svědčí o velmi významném postavení. Někteří historici dokonce Valy u Mikulčic ztotožňují s Veligradem. Pravděpodobně se však jednalo o Grad Morawa neboli staré Rastislavovo město, popisované už soudobými letopisci jako velmi staré a silně opevněné sídlo. Nejpozději na počátku vlády Svatopluka se pak centrum říše přesunulo do oblasti Starého města.

Zdroj:
GALUŠKA, Luděk: Velká Morava, Moravské zemské muzeum, Brno 1991
www.cea.livinghistory.cz