Srpen 2009

Zaniklé stavby Lednicko-Valtického areálu

14. srpna 2009 v 11:16 | Tomáš |  Lednicko - Valtický areál
První salet budoucího Lednicko-Valtického areálu byl podle dochovaných materiálů Chrám Slunce, doložený v roce 1692. Pod vedením architekta Josefa Hardmutha byl chrám v letech 1794-95 přestavěn a nakonec roku 1838 zcela zrušen. Nacházel se totiž přibližně v místech zadní zdi nově plánovaného skleníku, a tak musel ustoupit. Jednalo se o oktogon s kopulí nesenou osmi sloupy zdobený plastikami a reliéfy, které byly před demolicí přesunuty na nová místa. Například do Apollonova chrámu byl umístěn centrální reliéf Apollonova průvodu.
Dalším saletem, o kterém se nám dochovaly informace byl Chrám múz. Nacházel se v lednickém parku a byl vystavěn 1807-1808 Josefem Hardmuthem. Zrušen byl roku 1842 stejně jako zámecké divadlo. Sochy z chrámu múz se dnes nachází v nikách ochozu Chrámu Tří Grácií.
Na místě dnešní Maurské vodárny se v lednickém parku nacházela Holandská rybárna s přístavem z roku 1799. Na Růžovém ostrůvku zase stál od roku 1795 Čínský pavilon, přestavěný roku 1848 Jiřím Wingelmüllerem a zrušený v roce 1891.
Obelisk vztyčený v roce 1811 mezi Valticemi a Lednicí se zřítil po úderu blesku roku 1867. Lovecký letohrádek Hvězda z doby vlády knížete Karla Eusebia byl postaven v lužních lesích mezi umělým ramenem řeky Dyje a Janohradem. Okolo něj bylo 8 loveckých alejí, každá zakončená nějakým saletem nebo přírodní zajímavostí.
Na panských loukách na cestě mezi Lednicí a Janohradem byla v polovině 18. století zbudována ovčárna ve švýcarském stylu. Dodnes z ní zbyly obvodové zdi.
švýcarská ovčárna
Katzelsdorfský zámeček, bývalý lovecký pavilon a hájovna, byl umístěn v lesíku nedaleko Valtic. Plány zpracoval knížecí architekt Josef Kornhäusel v letech 1811-1817, stavba byla dokončena až kolem roku 1819 architektem Franzem Engelem. Jakub Fintajsl ve své knize Valtice a okolí, z roku 1930, uvádí toto: "Je to rozlehlá, na tři strany otevřená síň, oddělená řadami pilířů od bočních polokruhových prostor a přední dlouhé chodby. Stěny zdobí reliéfy s loveckými výjevy. Celý lovecký pavilon je obrostlý divokým vínem, jež jako malebné záclony splývá s říms.". Rámec stavby tvořila louka obklopená Katzelsdorfským lesem a zámeček byl spojen s Valticemi alejí vysazenou kolem roku 1800. V roce 1956 byl zámeček stržen, protože se nacházel příliš blízko hranic s Rakouskem a mohl by tak poskytnout útočiště nepřátelům režimu.

Brno v době napoleonských válek

7. srpna 2009 v 20:23 | Tomáš |  Napoleonské války

Ostatek za 20 let nenahraditelná škoda městu Brnu a celé Moravě se stala - pevnost Spielberku na polovici prachem jest pobořena a drahota hrozná nás v městě souží…
Tomáš Fryčaj 8. 12. 1809
opevnění
V poměrně krátkém časovém úseku necelých čtyř let zažilo Brno dvě okupace francouzským vojskem císaře Napoleona. Zvláště první z nich měla pro město a jeho obyvatelstvo tragické následky. 19. listopadu 1805 vstoupily Brněnskou branou první jezdecké oddíly maršála Murata, o den později přijel uprostřed své gardy i sám císař. Poprvé v historii Brna se tak nepřátelské vojsko objevilo uvnitř hradeb města, přeměněného v uplynulém století v mohutnou pevnost, a bez boje obsadilo i jeho dosud nedobytnou citadelu - Špilberk. Tisíce francouzských vojáků zaplavily nejen opuštěné kasárny, ale také kláštery a domy měšťanů. Výstavné šlechtické paláce a domy městské honorace se staly dočasným obydlím generality a vysokých důstojníků. Sídlo nejvyšších zemských úřadů se stalo sídlem samotného císaře a jeho hlavního stanu, včetně maršála Mortiera, určeného za vojenského velitele Moravy. Neustálé přesuny vojsk, rekvizice koní, povozů, dobytka i potravin a nápojů, rostoucí finanční požadavky a také vynucovaná práce na opevnění města i Špilberku sužovaly obyvatele města po dva týdny, než došlo k rozhodující bitvě, kterou mnozí Brňané sledovali z hradeb a vyvýšených míst.
Ani po bitvě nenastalo pro Brňany ulehčení. Jejich situace se naopak zhoršovala. Do města se opět vrátila část vítězné francouzské armády, s ní přicházely i tisíce zajatých ruských a rakouských vojáků. Mnoho z nich zraněných a nemocných. Pro jejich nouzové ubytování nestačily dosavadní prostory, musely posloužit i kostely, továrny a veřejná prostranství. Mezi vojáky i civilním obyvatelstvem se začínaly šířit epidemie, stovky lidí umíraly. Zlá situace přetrvávala ještě v lednu 1806. V Brně zahájená mírová jednání mezi Francií a habsburskou monarchií byla proto po polovině prosince přerušena a přeložena do Bratislavy - sám Napoleon s gardou opustil Brno už 12. prosince, jeho i rakouští zplnomocněnci odjeli o týden později. Ani zpráva o uzavření bratislavského míru, ani odchod francouzského vojska 12. ledna neznamenaly ještě konec utrpení. Ve městě nadále zůstávala řada zraněných a nemocných, značné byly ztráty lidské, materiální i finanční. Důsledky války, která Brno těžce poznamenala, měly však přece jeden příznivý dopad - francouzská blokáda Anglie významně přispěla k rozvoji brněnského textilního průmyslu, Brno se stalo "rakouským Manchesterem".
špilberk
Aby toho nebylo málo k druhé okupaci Brna francouzskou armádou došlo v roce 1809. Po rakouské porážce u Wagramu a následném, rovněž neúspěšném střetnutí u Znojma bylo uzavřeno příměří, na jehož základě pak francouzské vojsko obsadilo část jižní Moravy, včetně brněnské zemské pevnosti se Špilberkem. Do Brna, které musela rakouská posádka vyklidit, vtáhli vojáci III. armádního sboru v čele s maršálem Davoutem 13. července 1809 a opustili je až po téměř čtyřech měsících 3. listopadu. Průběh této druhé okupace byl podstatně klidnější a nezpůsobil městu a jeho obyvatelům takové újmy, jako předchozí nepřátelský vpád. Francouzi dokonce uspořádali 15. srpna 1809 v Lužánkách velkolepou oslavu 40. narozenin císaře Napoleona, který pak o měsíc později také do města na tři dny zavítal a prohlédl si i špilberskou pevnost. Pro ni však tato návštěva měla fatální dopad. Francouzští vojáci při svém odchodu na císařův příkaz zničili důležité části zdejšího opevnění a Špilberk tak definitivně ztratil svůj bývalý vojenský význam, stejně jako o pár desetiletí později i celá brněnská pevnost, která se pak začala měnit v moderní průmyslové město…

Zdroj:
www.spilberk.cz

Bitva u Znojma 1809

7. srpna 2009 v 20:18 | Tomáš |  Napoleonské války

Rok 1809 přinesl další střetnutí francouzského císaře a protinapoleonské koalice. Od bitvy u Slavkova uběhly již 4 roky a Rakousko mezi tím usilovně modernizovalo svou armádu. Císař František chtěl využít války Francie se Španělskem a za finanční podpory Velké Británie vpadnul do Bavorska. Tažení vedené arcivévodou Karlem se z počátku vyvýjelo slibně. Podařilo se mu zatlačit Francouze do defenzívy, avšak vlivem přílišné opatrnosti se karta obrátila. Napoleon toho využil a dokázal Rakušany v Bavorsku vyšachovat.
Arcivévoda Karel zahájil ústup podél toku Dunaje směrem k Vídni, jenže Napoleon byl rychlejší. Hlavní město mocnářství tak už podruhé za krátkou dobu padlo do francouzských rukou. Právě před Vídní se odehrály dvě klíčové bitvy tažení. Napoleonovo proslulé slavkovské slunce ale tentokrát nevyšlo. V bitvě u Aspern dokázala rakouská armáda zatlačit Napoleonovy jednotky na ústup. Jednalo se o první výraznější francouzskou porážku za několik let. Rakušané však nedokázali svého vítězství využít a v následujícím střetnutí u Wagramu opět prohráli. Byl zde ovšem podstatný rozdíl. Zatímco u Slavkova byla rakouská armáda společně s tou ruskou rozprášena, po Wagramu sice Rakušané uznali porážku, ale byli schopní dál pokračovat ve válce. Ústup, který se odehrál mezi 6. - 10. červencem, směřoval od Vídně dvěma proudy. Menší část ustupovala na Mikulov, hlavní síly v čele s arcivévodou Karlem směřovala ke Znojmu, kam dorazily 10. července 1809, s Francouzi v patách.
Bitva se odehrávala za pochodu. Francouzi doráželi na zadní voje ustupující rakouské armády. Arcivévoda Karel si však nepřál, aby byla rozhodující bitva svedena v blízkosti Znojma. Měl v plánu ustoupit hlouběji do moravského vnitrozemí, kde by měl lepší předpoklady k vítězství. Jenže Francouzi ho dostihli, a tak byl nucen svést bitvu. Boje probíhaly dva dny. První střetnutí přišlo 10. července. Předvoj francouzské armády pod velením generála Marmonta zaútočil na Rakušany v oblasti okolo Dobšic u Znojma a Suchohrdel. Bitva pokračovala následující den, kdy se ke Znojmu přiblížily další francouzské jednotky, které zesílily útoky z předchozího dne. Arcivévoda Karel věděl, že Francouzi očekávají posily a jeho postavení se stane neudržitelným. Arcivévodovou hlavní prioritou byla záchrana co největšího počtu jednotek. Wagramská bitva o pár dní předtím jej stála mnoho sil. Nepřál si další velké krveprolití, a proto na sklonku druhého dne požádal císaře Napoleona o příměří.
Sámotný Napoleon začal bitvu řídit až 11. července. Zprávy, které měl o pohybu protivníka, totiž byly velmi nepřesné a podceňovaly síly Rakušanů. Až když mu generál Marmont vzkázal, že objevil jádro rakouské armády, vyrazil spěšně z Vídně ke Znojmu. Střetnutí netrvalo dlouho, tzv. Znojemské příměří bylo uzavřeno už 12. července nad ránem na statku Červený dvůr poblíž Suchohrdel. Podmínky byly pro Rakousko velmi kruté. Celá jižní Morava, tehdejší Znojemský a Brněnský kraj byly obsazeny francouzskou armádou, také se muselo předběžně vzdát rozsáhlých částí svého území. To pak bylo potvrzeno v říjnu 1809 definitivní mírovou smlouvou, známou jako Schönbrunnský mír. V bitvě u Znojma padlo na francouzské straně asi 3 tisíce vojáků, na rakouské si boje vyžádaly smrt 5 a půl tisíce mužů.

Zdroj:
www.radio.cz

Bitva u Slavkova - Austerlitz

4. srpna 2009 v 12:44 | Tomáš |  Napoleonské války
Na podzim roku 1805 Napoleon bez boje obsadil Vídeň a dál pronásledoval zbytky ruské a rakouské armády na Moravu. Ústup spojenců se zastavil až v Olomoci. Francouzi mezitím obsadili Brno a připravovali se na rozhodující střetnutí. Napoleon věděl, že proti němu pracuje čas. Jeho vojsko bylo daleko od domova, na Moravu mířily čerstvé posily z Ruska a navíc přišlo ultimátum od Pruska. Rozhodl se proto převzít iniciativu a vnutit spojencům bitvu podle svých představ.
Francouzi zaujali pozice naproti pratecké výšině, přičemž tento strategický bod záměrně ponechali nepříteli. Snažili se tak vyvolat dojem slabosti. Napoleon plánoval rozdělit spojeneckou armádu na dvě části. Jednu z nich chtěl zahnat k Olomouci, druhou k Žatčanským rybníkům. Svůj hlavní stan měl u Šlapanic na návrší zvaném Žuráň. Právě odtud řídil Napoleon bitvu. Proti němu stála ruská a rakouská armáda o síle 85 tisíc vojáků, které tu francouzskou převyšovala o 10 tisíc mužů.


Spojenci zaujali 1. prosince pozice od Pozořic přes Holubice a Praci až po Újezd. Před nadcházející bitvou se vojska po celý den přeskupovala do výchozího postavení. Noc před bitvou se ještě Napoleon osobně přesvědčoval o připravenosti svých jednotek. Během noci pak dostal čerstvé zprávy od zvědů.
Spojenci měli soustředit své hlavní síly proti jeho pravému křídlu u Sokolnic a Telnice. Jejich vojska měla sestoupit z prateckého návrší, překročit Zlatý potok a pak udeřit na pravý bok Francouzů mezi Šlapanicemi a tuřanským lesíkem. Na severním úseku měl generálporučík kníže Bagration zaútočit podél olomoucké silnice proti opevněnému Santonu u Tvarožné. Na středním úseku se čekal útok jezdecké kolony knížete Liechtensteina. Carská garda u Blažovic měla být zálohou.
Na francouzské straně stály v prvním sledu dvě útočné divize maršála Soulta. U Jiříkovic se rozmístila Vandammeova divize. Dvě brigády Saint-Hilaireovy divize zaujaly pozice podél potoka Rokytnice mezi Jiříkovicemi a Poběžovicemi. Na svazích Žuráně byly rozmístěny jednotky druhého sledu. 1. armádní sbor maršála Bernardottea, nad nimi nastoupila Oudinotova granátnická divize spolu s císařskou gardou. Vrch Santon byl 17. lechkým pěším plukem opevněn třemi zákopy s osmnácti děly. Vpravo od Jiříkovic byl 5. armádní sbor maršála Lannese. Na úpatí kopce až k olomoucké silnici bylo pravé křídlo Suchetovy divize. Na ně směrem k Jiříkovicím navazovala Cafferelliho divize. V záloze za nimi byla jízda prince Murata.
V noci na 2. prosince se v Křenovicích konala válečná porada spojenců. Plány pro vedení bitvy byly vypracovány rakouským generálem Franzem von Weyrotherem. Se svou prací generál obeznámil hlavního velitele armády Kutuzova stejně jako další spojenecké důstojníky. Z ruské strany se porady účastnili: F. F. Buxhövden - velitel I.-III. kolony, M. A. Miloradovič - velitel IV. kolony a další. Rakouskou stranu představovali F. Weyrother, Kolowrat - velitel IV. kolony, Kienmayer - velitel jezdectva a další. Porady se zřejmě neúčastnil rakouský vrchní velitel a zároveň velitel V. kolony polní maršálek kníže Jan Lichtenstein.
Kutuzov oproti Weyrotherovi navrhoval neopouštět pozice na výšinách a vyčkat na posily z Rakouska. Weyrother však obhajoval svoje dispozice a opíral se o souhlas obou mocnářů. Podle něj nemohlo být Francouzů víc než 40 tisíc, což byl výsledek Napoleonovy vynikající taktiky.

Ráno 2. prosince 1805. Celý kraj zahaluje hustá mlha. Hlídky vidí s námahou jen několik kroků před sebe. Ve francouzském táboře je zatím klid, ale ve spojeneckém ležení je hluk a shon. Rusko-rakouská vojska opouštějí prateckou výšinu a posupují směrem k Telnici. S tímto vývojem mohl být Napoleon plně spokojen.
Pod prateckým návrším se rozhořely boje už od sedmé hodiny ranní. Napoleon však vyčkával, až se zvedne mlha. Mnohé jeho jednotky pronikly díky husté mlze až k předním postavením spojenců a mohly tak využít moment překvapení. Po deváté hodině dal Napoleon rozkaz k útoku. Lannes s Muratem odrazili útok Rusů podél olomoucké silnice, Suchetova divize zamířila na Tvarožnou a Caffarelli postupoval mezi vsi Kruh a Blažovice. V půl desáté vykročila největší úderná síla Francouzů, celkem 40 tisíc mužů, jejich cílem byla Prace.


Spojenci zatím podle plánu sestupovali z prateckého návrší rovnou do rány Francouzů, které ale kvůli mlze nemohli vidět. Navíc podle dispozic měl být nepřítel ještě daleko. Dokonce ani nevyslali hlídky. V tom se na ně k jejich nesmírnému překvapení soustředila francouzská palba. Strhla se bitva a po dvou hodinách bojů dobyla Saint-Hilairova divize Praci. V tu chvíli je de fakto rozhodnuto. Napoleonovi se podařilo vrazit klín mezi obě spojenecká křídla. Vandammeova divize napadla mezi Blažovicemi a Prací jednotky Kolowrata a Miloradoviče. Velkokníže Konstantin se pokusil pomocí pěší a jízdní gardy zastavit francouzský postup. To se však daří až s podporou rakouských kyrysnických pluků. Na bojišti se také konečně objevila Liechtensteinova V. kolona, které už ale nezbývá nic než krýt spojenecký ústup. Ruské jízdní gardě se zatím podařilo ukořistit orla 4. pěšího pluku, jediného za celou bitvu. Naopak mezi Jiříkovicemi a Blažovicemi zaútočila ze zálohy císařská jízdní garda pod vedením Murata.


Ztráty, zejména na straně Ruska a Rakouska, jsou velké. Zbytky spojeneckých vojsk tedy zahajují ústup s Francouzi v zádech. Bojuje se již jen na několika izolovaných místech, kde je nakonec porážka spojenců dovršena. U Slavkova ztratili spojenci na 27 tisíc vojáků, zatímco francouzské ztráty byly jen 9 tisíc mužů. Autorem pojmenování bitvy je sám Napoleon, přestože bitevní pole leželo na západ od Slavkova blíž k Brnu. Příměří mezi Francií a Rakouskem bylo podepsáno 6. prosince. Mír byl uzavřen 26. prosince v Bratislavě. Rakousko získalo Salcbursko, ale muselo se vzdát Tyrolska, Vorarlberska, Augsburku, Istrie a Dalmácie. K tomu zaplatit válečné reparace ve výši 40 milionů franků. Rusové se sice stáhli, ale odmítli podepsat mírovou smlouvu. Devět měsíců po podepsání míru zanikla Svatá říše římská.


Zdroj:
KUX, Jan a RAŠKA, Miroslav: Historky kolem slavkovského bojiště, Brno 1995
www.wikipedia.cz

Napoleon na Moravě

3. srpna 2009 v 17:36 | Tomáš |  Napoleonské války
Po zničení rakouské armády v Ulmu a obsazení Vídně na podzim roku 1805 následoval rychlý ústup ruských vojsk zpět na Moravu. Kutuzov Francouzům šťastně unikl a zaujal postavení severně od Brna u Olšan. První francouzské jednotky vkročily na Moravu 17. listopadu u Znojma a Mikulova. Téhož dne Napoleon slavnostně projel Znojmem a pokračoval dál na Brno. Moravská metropole měla být vydána bez boje. Císařský dvůr se přesunul do Olomouce následován 3000 vozů s potravinami, penězi, střelivem i důležitými úředními dokumenty. Poslední rakouské jednotky opustily Brno 19. listopadu a již odpoledne bylo město obsazeno nepřítelem.
Brno bylo pro vyčerpanou armádu vítanou zastávkou. Nejprve vjel do města Brněnskou branou princ Murat v čele dvou kyrysnických pluků a do večera jej následovalo na 30 000 Francouzů. Napoleon přijel druhý den odpoledne. Před ním jelo 200 jezdců v pancířích a s tasenými meči. Sám císař jel na trůně obklopený Mameluky. Za ním jelo dalších 200 jezdců a nesčetné vojsko. Dohromady čítaly Napoleonovy sbory na 70 000 vojáků. Napoleon převzal od městské rady klíče od Brna a ubytoval se v Místodržitelském paláci. V celém Brně by se nenašel jediný dům, kde se neubytovalo vojsko. Na jedno obydlí připadlo 30-50 mužů. V některých čtvrtích se dokonce lidé museli vystěhovat z přízemních bytů, aby uvolnili místo pro ustájení koní. Z okolních obcí a dvorů byl odváděn dobytek a Francouzi ho poráželi přímo na náměstí. Druhý den ráno objížděl císař v doprovodu svých generálů Brno a přijal audienci biskupa a městské rady. Pozornost věnoval i městskému opevnění, které dal narychlo vyspravit. Až do konce listopadu byly denně pořádány slavnostní vojenské přehlídky.
Spojenecká armáda se mezitím dala znovu do pohybu. 27. listopadu vyrazila od Olomouce směrem na Prostějov a druhý den dorazila do Vyškova. Zde kníže Bagration porazil menší oddíl francouzské jízdy. 1. prosince rusko-rakouské síly zaujaly postavení na výšinách západně od Slavkova. Celkem disponovali spojenci asi 80 000 muži, přičemž Rakušanů bylo jen 15 000. Napoleon věděl, že chce-li zvítězit, musí jednat. Čím déle vyčkával, tím byli spojenci silnější. Rozhodl se proto vylákat nepřítele do otevřené bitvy, v níž by početně silnější koaliční armádu porazil a uzavřel mír dříve, než se do bojů stihne zapojit rakouská jižní armáda a Prusko. 2. prosince 1805 se proto rozpoutala slavná bitva tří císařů u Slavkova, v níž Napoleon slavil velké vítězství a rozbil třetí protifrancouzskou koalici.
Krátce po bitvě Napoleon přijal nabídku na příměří. Smlouvu za Rakousko 6. prosince podepsal kníže Lichtenštejn. Cena však byla tvrdá. Francouzi dočasně obsadili velkou část říše, Rusové měli urychleně opustit zemi, uherská hotovost musela být rozpuštěna a na říši uvalena válečná daň 100 milionů franků. Na Moravě byly takto okupovány kraje znojemský a brněnský.
Nejhůře se vedlo Brnu. Ihned po bitvě bylo město zaplaveno raněnými všech národností, jež byli ukládáni do nemocnic, klášterů, kostelů, továren i měšťanských domů. Přednost měli pochopitelně Francouzi. Vše potřebné k zaopatření armády muselo dodávat město a jeho obyvatelé. Generál Mortiér, moravský vojenský guvernér, vedle výše zmíněných povinností uložil Brnu 100 000 zl. jako válečnou kontribuci, jinak hrozil pleněním a spálením města. Podobně bezohledně si Francouzi počínali i jinde. Zpočátku byli Francouzi přijímáni mírně ba dokonce přátelsky, postupem času ale veškeré sympatie vymizely. Řada vesnic okolo Brna byla vydrancována. Důstojníci se ubytovali v zámcích a lepších domech a denně jim musela být strojena vybraná jídla. Vrchnost musela denně opatřit tisíce porcí chleba a masa, k tomu zaplatit vysoké výpalné. Sedláci raději utíkali s dobytkem do lesů. Není divu, že jediným přáním všeho lidu bylo, aby válka skončila a vojska odtáhla pryč.
Němčice musely zaplatit 30 000 franků výpalného, Francouzi vyplenili Litovel a Uničovu uložili zaplatit 8 000 zlatých, poté zamířili na Úsov, kde je však zahnal oddíl rakouských husarů. Jihlava byla 19. listopadu obsazena bavorským vojskem generála de Wrede. Arcivévoda Ferdinand sice město 4. prosince osvobodil, ale po uzavření příměří jej musel opět předat Francouzům. Znojmo zaplatilo na válečné dani 120 000 zl. Škody v celém znojemském kraji však dosáhly závratných 2 700 000 zl. Oddíl 50 francouzských myslivců se objevil i před branami Olomouce a vyzval pevnost s posádkou 10 000 mužů ke kapitulaci, čemuž nebylo vyhověno.
Mír byl uzavřel v Bratislavě 26. prosince. Arcivévoda Karel jej komentoval slovy: "Mocnářství jest otřeseno". A skutečně bylo. Rakousko ztratilo 60 000 km2 území a 2 750 000 obyvatel. Přesto byl mír přijat s velkým nadšením, zvláště v krajích, kudy bezprostředně prošla fronta. Ani poté ovšem Francouzi nepřestali uvalovat na moravské obyvatelstvo nové povinnosti. 7. ledna dorazil do Brna kníže Schwarzenberg a požadoval urychlené stažení francouzských vojsk. Generál Mortiér se zdráhal vyhovět, neboť prý dosud neobdržel příslušné rozkazy. Vojsko odtáhlo až 12. ledna. Všeobecná drahota, nemoci a hlad však trápily Moravu ještě dlouho po odchodu posledních vojáků. V zemích uherských, které nebyly válkou zasaženy, byly pořádány sbírky peněz, dobytka i obilí. Na Moravu z této pomoci připadlo 200 000 zl.
Vláda si uvědomovala, že mír nebude trvat věčně. V následujících letech podniklo Rakousko rozsáhlé reformy zejména v oblasti armády, od nichž si slibovalo obnovení svého dřívějšího postavení v Evropě. Nové válka s Francií vypukla v roce 1809. Zpočátku se tažení vyvíjelo podobně jako před čtyřmi lety - Rakušané byly poraženi v Bavorsku, Vídeň kapitulovala a zbylá vojska císaře Františka ustupovala na sever. Jenže v bitvě u Aspern-Essling Napoleon překvapivě prohrál a v následující bitvě u Wagramu sice za cenu nesmírných ztrát zvítězil, Rakušané však ukořistili 12 orlů, dokázali bojiště v pořádku opustit a pokračovali ve válce. Armádní reformy arcivévody Karla očividně zafungovaly.
V létě se válka opět přiblížila k Moravě. Hlavní část rakouských sil ustupovala na sever směrem na Znojmo a Jihlavu. Nálada byla dobrá, zvláště poté, co se rozneslo, že dosud nepřemožitelný Napoleon utrpěl u Aspernu porážku. Z celé Moravy se jen v červnu sešlo 561 koní darovaných armádě. Prostějovští poslali aspernským vítězům 100 věder kořalky a 8 000 zl. Rovněž další obce jako Mikulov, Drnholec, Šatov, Hustopeče či Velehrad posílaly víno a peněžité dary. Brněnští měšťané věnovaly na péči o raněné množství potravin a prádla. Mnozí lékaři se připojili k personálu špitálů a ošetřovali raněné bez nároku na odměnu. Později, když byl uzavřen mír, dal císař zásluhy těchto Moravanů odměnit medailemi.
Francouzi vstoupili na moravskou půdu 9. července 1809, kdy se zmocnili Mikulova. 10. a 11. července se pak strhla bitva před Znojmem. Nakonec arcivévoda Karel usoudil, že nemůže zvítězit a vyslal knížete Lichtenštejna s nabídkou příměří. Napoleon souhlasil pod podmínkou, že dočasně obsadí třetinu říše. Na Moravě byly opět obsazeny kraje znojemský a brněnský až po řeku Moravu. Brno bylo 14. července vyklizeno a předáno nepříteli, ihned poté rakouská armáda ustoupila do Čech.
Tentokrát Francouzi zůstali bezmála čtyři měsíce. Samotní Francouzi se prý chovali slušně a skromně, násilnosti páchali hlavně jejich němečtí spojenci z Bavorska, Bádenska a Württemberska. Velkou oblibu si získal svou lidumilností a udržováním kázně maršál Davoust. V okupovaných krajích bylo zakázáno odvádět muže do rakouské armády nebo s ní udržovat spojení. Přísné tresty hrozily těm, kdo by Francouzům zatajili zásoby střeliva a potravin. Rovněž panoval zákaz uveřejňování rozkazů rakouské vlády. Napoleonova druhá návštěva Brna proběhla 16. - 18. září. Setkal se s vojáky, přijal deputaci od moravských stavů, prohlédl si slavkovské bojiště a odjel do Vídně.
Stejně jako v roce 1805 i tentokrát obyvatelstvo trpělo nedostatkem základních potřeb. Zásobování vojsk mělo přednost. Chyběly potraviny, dobytek i topivo. Znojmo vyčíslilo škody způsobené francouzskou okupací na 256 000 zl., celý znojemský kraj pak na 3 690 000 fr. Škody v brněnském kraji dosáhly v letech 1805 a 1809 neuvěřitelných 8 946 000 zl. Tyto prostředky by se jistě v dobách míru daly využít účelněji. Obyvatelstvo toužebně očekávalo uzavření míru. Mírová smlouva byla uzavřena ve Vídni 14. října. Jestliže podmínky předchozího míru se zdály tvrdé, vídeňský mír znamenal úplnou likvidaci Rakouska a jeho degradaci na stát druhé kategorie. Francouzi zůstali na Moravě až do začátku listopadu. 28. října byly vyhozeny do povětří důležité části špilberských hradeb. Dále byly prováděny přísné prohlídky, zda lidé nepřechovávají zásoby pro rakouskou armádu. Francouzi odtáhli teprve 3. listopadu. Následujícího dne brněnští měšťané s nelíčenou radostí uvítali návrat rakouských jednotek. Nenávist k Napoleonovi však rozhodně nesdíleli majitelé průmyslových závodů, jimž kontinentální blokáda namířená proti dovozu z Anglie přinášela tučné zisky. Další průběh napoleonských válek již Moravané naštěstí sledovali jen v novinách. Brněnští měšťané byli také první v celé monarchii, jež pojali myšlenku postavit důstojný pomník ukončení napoleonských válek v podobě obelisku v dnešních Denisových sadech v Brně. Napoleonské války kromě neskutečných hrůz a utrpení měly i pozitivní stránku. Rakouské mocnářství dosud nezažilo tak velké a upřímné vlastenecké vzepětí všech národů proti společnému nepříteli. Lidé tehdy svého panovníka skutečně milovali, císař František byl nazýván otcem vlasti. Bohužel vláda tuto historickou příležitost ignorovala a razila dál politiku konzervativního absolutismu. Události druhé poloviny 19. století ukáží, o jak velkou chybu se jednalo.

Zdroj:
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od nastoupení císaře a krále Františka II. (I.) až do revoluce únorové, Brno 1905
KUX, Jan a RAŠKA, Miroslav: Historky kolem slavkovského bojiště, Brno 1995

Napoleonovo tažení na Moravu

3. srpna 2009 v 17:24 | Tomáš |  Napoleonské války
Libovůle, s jakou Napoleon prosazoval své záměry, budila odpor u všech ostatních evropských mocností. Další válka byla jen otázkou času. V dubnu 1805 se zrodila nová protifrancouzská koalice, kterou tvořili Rusko, Rakousko a Velká Británie, jež přispěla zejména finančními prostředky. Rakouský císař František vyhlásil mobilizaci a vyslal své jednotky do Itálie. Menší část rakouských sil pod vedením podmaršálka Macka vpadly do Bavorska, aby ho přinutily ke vstupu do koalice. Ruské vojsko o síle 50 000 mužů bylo od léta připraveno v litevském Podolsku a v srpnu vyrazilo přes Polsko na Moravu. Proti Rakušanům v Itálie vyslal Napoleon maršála Messénu a sám vedl svou hlavní armádu přes německé území.
K rozhodujícímu střetnutí došlo u pevnosti Ulm v říjnu 1805. Podmaršálek Mack zde chtěl zdržet francouzská vojska dokud nedorazí spojenecká armáda pod vedením generála Kutuzova. Vyčkávací taktika ovšem nevyšla a obklíčený Mack byl nucen 20. října kapitulovat. Ulmská porážka znamenala zničení velké části rakouských sborů. Ústupem do Čech se zachránila jen nepatrná část jednotek. Do velkého nebezpečí se však dostala i postupující ruská armáda. Její přední voje náhle stály v Podunají před mnohonásobnou francouzskou přesilou, zatímco hlavní síly stále ještě procházely Moravou. Jediným možným řešením se ukázal co nejrychlejší ústup na Moravu. Tomu se ovšem Napoleon snažil zabránit. Přál si, aby k rozhodující bitvě došlo dřív než se spojí Kutuzovovi jednotky s vojsky na Moravě a dalšími posilami přicházejícími pod vedením generála Buxhöwdena z Ruska.
kapitulace Ulmu
Průběh ústupu patří ke Kutuzovovým úspěchům. Postupoval po pravém břehu Dunaje, u Mutern překročil řeku a postupoval dál směrem na Znojmo a Pohořelice, kde se spojil s rakouským vojskem o síle 13 000 mužů, které vedl kníže Lichtenštejn. Svedl rovněž několik menších bitev s Francouzi, jež se mu snažili bránit v cestě. Snad nejznámější z těchto srážek je bitva zadního voje pod vedením generála Bagrationa u Hollabrunnu.
Blízkost Vídně byla pro Francouze lákavá, a tak využili příležitosti vítězně vstoupit do hlavního města nepřítele. Město bylo nechráněné, císař František byl už od 8. listopadu s celým dvorem v Brně. Dne 13. listopadu vjel Napoleon triumfálně v doprovodu své gardy a Muratova jezdectva do Vídně. Ubytoval se v císařském paláci Schönbrunn. Návrh císaře Františka na příměří nepřijal.
Spojenci mezitím shromažďovali své jednotky u Olšan na Moravě. Car Alexander a císař František se ubytovali v arcibiskupském paláci v Olomouci. Nejvyšším velitelem spojených vojsk byl panovníky jmenován generál Kutuzov. I přes počáteční neúspěch a ztrátu Vídně panovala dobrá nálada. Generál Kutuzov diponoval 86 000 pěších a 16 000 jízdy. Z Itálie se blížil arcivévoda Karel s armádou o síle 80 000 mužů. Z Berlína navíc přicházely zprávy, že se Prusko chystá brzy vypovědět válku Francii. Kdyby plán spojenců vyšel, Napoleon by se ocitl v sevření hned tří armád.

Zdroj:
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od nastoupení císaře a krále Františka II. (I.) až do revoluce únorové, Brno 1905
KUX, Jan a RAŠKA, Miroslav: Historky kolem slavkovského bojiště, Brno 1995