Obléhání Brna Švédy

7. listopadu 2009 v 11:19 | Tomáš |  Třicetiletá válka
Jedna z nejosudovějších kapitol v dějinách Brna se začala psát v lednu roku 1645. Třicetiletá válka se pomalu chýlila ke konci. V Münsteru a Osnabrücku již probíhala mírová jednání a Švédové potřebovali nutně získat co nejlepší vyjednávací pozici. Armáda generála Lennarta Torstensona proto na konci ledna 1645 zahájila nové tažení do Českých zemí, které mělo být korunováno dobytím Vídně. Plán probíhal hladce. 6. března se Švédové u jihočeského Jankova střetli s císařským vojskem. Bitva, v níž byl zajat maršál Hatzfeld a maršál Götz padl, skončila naprostým zničením císařské armády. Torstensonovi se tak otevřela volná cesta na Moravu. 13. března obsadil Jihlavu, koncem března dosáhl Znojma a bez odporu postupoval do Rakouska. Hladké tažení Švédů se zastavilo až u Dunaje, kde se měli spojit s vojskem sedmihradského knížete Jiřího I. Rákoczyho. Uherští spojenci nepřicházeli, a tak Torstenson obrátil pozornost na sever, kde měl stále v zádech město Brno hájené císařskou posádkou. Dobytím tohoto strategického bodu by získal rozhodující výhodu pro obléhání Vídně. V polovině dubna proto vyrazil k Brnu, o jehož rychlém dobytí nepochyboval.

Lennart Torstenson
Po debaklu u Jankova zachvátila rakouský štáb panika. Říše rázem neměla k dispozici žádné jednotky, které by se mohly postavit do cesty postupujícím Švédům. Císařští velitelé si záhy povšimli strategického postavení Brna a špilberské pevnosti. Úkolem brněnské obrany bylo pokusit se o nemožné - s malými silami vázat Švédy tak dlouho, než se podaří zformovat novou císařskou armádu. Není divu, že město ovládl strach. Šlechta, duchovenstvo i zemský hejtman s nejvyššími úředníky i zemskými deskami prchali do Vídně. Dokonce i sám velitel města baron Schönkirch uprchl. Nově jmenovaný velitel brněnské obrany plukovník Ludvík Raduit de Souches, Francouz a kalvinista sloužící ještě nedávno ve švédské armádě, byl Brňany přijat s rozpaky. Jeho energické počínání při organizování obrany i osobní dopis panovníka z 22. března, ujišťující brněnské radní o Raduitově spolehlivosti a válečnickém umění, brzy všechny pochybnosti rozptýlily.

Raduit de Souches
Ve spolupráci s hejtmanem Ferdinadem Sackem z Buhuňovic zajišťoval de Souches zásobování obránců města potřebným vojenským materiálem, zejména zbraněmi a střelivem. Ze všech stran se do Brna sváželo dřevo, potraviny, víno, mouka, píce pro dobytek a stavební materiál. Od rána do večera byly v provozu dílny brněnských puškařů, pažbářů, rukojetníků, soustružníků, kolářů a zámečníků, kovářů a dalších řemeslníků. De Souches organizoval rozsáhlé stavební práce na městském opevnění. Město sice bylo opevněno, ale hradby i věže, jichž mělo přes 30, byly na mnoha místech poškozeny. Zedníci, tesaři, příkopníci, nádeníci, studenti i robotníci z okolních obcí proto horečně pracovali na opravách, zpevňování a rozšiřování opevnění i obraného systému špilberské pevnosti. Přibližně za šest týdnů se Brňanům podařilo důkladně připravit město k obraně. De Souches, znalý švédské taktiky, dal v prostoru městských bran zbudovat dělostřelecká postavení a dvě brány, Dřevěnou a Veselou, dal zazdít. Na jeho rozkaz byly prohloubeny příkopy kolem hradeb a tam, kde příkopy dosud nebyly, jako u kláštera sv. Tomáše, rozkázal vyhloubit nové. Rovněž z obranných důvodů nařídil zbourat všechny církevní i světské budovy do vzdálenosti 600 kroků od městských hradeb. Terén v tomto prostoru musel být dokonale zarovnán, aby útočníci nemohli využít nerovností k úkrytu. Tomuto prozíravému avšak bolestivému rozhodnutí padl za oběť klášter františkánů pod Petrovem, klášter františkánek stojící před Židovskou branou i klášter kapucínů před branou Měnínskou. Podobně dopadla brněnská předměstí.


Za velmi důmyslné opatření velitele města lze pokládat vyhloubení kryté cesty, která vedla od Brněnské brány vzhůru na Špilberk a zajišťovala životně důležité spojení města s jeho citadelou. Nepočetné špilberské posádce, čítající asi čtyřicet mužů, velel podplukovník skotského původu Jakub Jiří Ogilvy. Morální oporou obránců a duchovním symbolem brněnské obrany se stal rektor jezuitské koleje Martin Středa. Velitel města disponoval na počátku obléhání jen 1476 muži ve zbrani, z nichž pouze 426 byli vojáci, a to včetně Ogilvyho mušketýrů na Špilberku. Větší část obránců tvořily narychlo vycvičené oddíly složené z měšťanů, řemeslníků, tovaryšů, nádeníků a studentů. Tito obránci pak museli čelit útokům profesionálního a bojem zoceleného švédského vojska o síle 28 000 mužů, posílených v dalších týdnech o oddíly knížete Jiřího I. Rákoczyho.
První švédské oddíly dorazily k Brnu v podvečer 3. května 1645. Před Brnem se v průběhu války objevily již dvakrát, ale dosud se nepokusily o útok. Následujícího dne přitáhl od Židlochovic i generál Torstenson s celým vojskem. Své tábory rozbili švédští vojáci na Starém Brně, u královopolského kláštera, v zábrdovickém klášteře a na královské louce u Komárova. Generál Torstenson zřídil svůj štáb nejprve v klášteře v Králově Poli, ovšem v polovině května se přesunul do Modřic. Pokus vyjednat s obránci kapitulaci se nezdařil. Torstensonův vyjednavač nebyl vůbec vpuštěn do města a musel se potupně vrátit. 5. května tedy Švédové zahájili hloubení podkopů a budování dělostřeleckých postavení. První střely dopadly na Špilberk již druhého dne. O čtyři dny později byla zahájena palba na město. Torstensonovi vojáci se pomocí zákopů přibližovali vzhůru ke Špilberku, až 13. května dosáhli nové bašty, kterou hodlali vyhodit do povětří. Zkušený de Souches však nařídil prolomit v baště otvor, kterým se protáhlo asi 50 mužů. Ti překvapené Švédy pobili, část zajali a zbytek se dal na útěk. Nebezpečný podkop potom zničili. Dělostřelecká palba, útoky švédské pěchoty a práce zákopníků pokračovaly i v následujících dnech. Obránci odpovídali smělými výpady, které Torstensonovi naznačovaly, že dobytí Brna nebude otázkou několika dnů, jak předpokládal. 20. května byl proveden rozsáhlý útok na Špilberk, podporovaný již od šesté hodiny ranní prudkou střelbou na novou baštu. Při pokládání výbušnin si však Švédové počínali nešikovně a exploze stála život řady útočníků. Nicméně výbuch ve stěně nové bašty vytvořil průlom, kterým se nepřátelé hnali na Špilberk. Zastavila je až hustá palba obránců, hluboký příkop a dřevěný srub, který dal de Souches v těchto místech prozřetelně postavit. I přesto, že byl útok odražen, škody na opevnění hradu byly značné.
Velkého úspěchu dosáhli Brňané v neděli 26. května. Kolem poledne podnikli nečekaný výpad do okolí kláštera sv. Tomáše s úmyslem zničit zde švédské podkopy. Švédové byli naprosto zaskočeni. Ti kteří nebyli pobiti, se dali na zmatený útěk a zanechali po sobě bohatou kořist v podobě zbraní, nástrojů a oděvů. Ani ta ovšem nemohla nic změnit na faktu, že obležené město trpělo nedostatkem zásob. Velká horka vysušila zásoby vody na Špilberku, takže ji bylo nutné dovážet krytou cestou z města. Projevoval se nedostatek píce pro koně a tažný dobytek, který ve mlýně mlel mouku. Nedostávalo se potravin. Proti předražování masa řezníky zakročil hejtman Sack, když provedl s pomocí vojáků soupis všeho dobytka ve městě. Ten mohl být nově porážen pouze se souhlasem městské rady. Nedostatek potravin, píce, steliva a dalších zásob pociťovali též obléhatelé. Koncem května se Torstenson znovu pokusil vyjednávat o kapitulaci města. Ani tentokrát nebyli jeho poslové do města vpuštěni. Naopak Brňané se jim z hradeb vysmívali, pozdravovali je veselou hudbou a věšeli na věže terče, prý aby se nepřátelé naučili lépe mířit.


Na začátku května dorazila Torstensonovi na pomoc očekávaná posila dvou tisíc Rákoczyho jezdců pod vedením generála Gábora Bakoše. V těchto dnech Švédové pracovali na kopání příkopů pod Petrovem směrem k Židovské bráně, v blízkosti svatotomášského kláštera a u Špilberka. V polovině června se prokopali až do těsné blízkosti kryté cesty a mohli ji začít ostřelovat. V této nebezpečné chvíli pomohla Brňanům vyšší moc. 14. června odpoledne Brno zahalily tmavé mraky a za mohutného hřmění se spustil prudký déšť. Příkopy obléhatelů zaplavila voda, mnozí v nich utonuli, jiní se spasili útěkem. Plukovník de Souches ihned využil situace a podnikl protiútok. Pěší oddíl obránců podporovaný jízdou i palbou ze Špilberka udeřil na nepřítele v prostoru Veselé brány. Podařilo se zabít mnoho Torstensonových mužů, zničit podkopy a zmocnit se kořisti. Zajatí Švédové obráncům potvrdili, že obléhání stojí švédskou armádu mnoho sil. Doléhala na ni nejen urputná brněnská obrana, ale i nemoci. Jen elitní Mortaignův pluk již prý ztratil na 400 mužů. Též Torstenson si v dopise švédskému legátovi Salviovi stěžoval, že ačkoli k dobytí města napíná veškeré síly, Brňané stále odolávají.
Pod de Souchesovým vedením podnikali obránci stále častější výpady za hradby. Dvě asi 150člené útočné skupiny provedly nečekaný útok na švédské pozice před Brněnskou branou. Jedna četa zatlačila nepřítele až na Staré Brno, druhá pronikla k dělostřeleckému postavení u sv. Anny. Zde stála baterie čtyř děl ohrožujících palbou Brno i Špilberk. Granáty a ohněm se jim podařilo nejen zneškodnit tři děla, ale zničili i Švédy pracně budované příkopy a podkopy. Přičemž zajali důstojníka, 2 praporečníky, 13 poddůstojníků a 45 vojáků. Pomoci zvenčí se Brňané dočkali až 26. června. Jednalo se o jezdecký oddíl vyslaný z Prahy pod vedením plukovníka Martina Pachoje. S pomocí asi 600 jezdců udeřil na dva švédské jízdní pluky, které střežily přístup k městu. Díky momentu překvapení se mu podařilo prolomit švédské řady. Oddíl asi 300 jezdců vedených hrabětem z Vrbna potom dostal za úkol probítse za každou cenu do obleženého města. Proklouzl kolem Špilberka a Brněnskou branou vjel do města. Příjezd Vrbnových vojáků dodal obráncům nové duchovní i fyzické síly. Především však jezdci přivezli větší množství střelného prachu, jehož zásoby se už tenčily. Ve švédském ležení způsobil Pachojův útok dokonalý zmatek. Švédové se domnívali, že přitáhla celá císařská armáda, proto narychlo odváželi cennější věci do Olomouce. Torstenson byl vzteky bez sebe, ale když se ujistil, že jeho vojsku nebezpečí nehrozí, pokračoval dál v obléhání. Věděl, že obránci nebudou moci uživit takové množství koní, dal proto vykopat hluboký příkop táhnoucí se od Špilberka až ke klášteru sv. Tomáše, aby tudy z města nikdo neprošel. De Souches však vymyslel plán. Malý oddíl hraběte z Vrbna učinil výpad před Brněnskou branou, vyprovokoval šarvátku se švédskou jízdou a včas ustoupil za hradby. Mezitím jiný oddíl v tichosti pronikl průlomem u Židovské brány a odvedl v pořádku 400 koní na Pernštejn. 19. července přitáhl Švédům na pomoc v čele desetitisícového vojska Zikmund Rákoczy, syn sedmihradského knížete. Kromě německé pěchoty, sedmihradské jízdy a uherských hajduků s sebou přivezl také obléhací děla. Největší těžkosti obráncům působilo devětatřicetiliberní, zvané Kočka, a šestatřicetiliberní, zvané Myš. Děla těžce poškodila mnoho budov ve městě včetně radnice, jezuitské koleje a kostelů.
I na přelomu července a srpna útočili Torstensonovi vojáci na město všemi možnými prostředky, ale stále bezvýsledně. Postupně se však i v řadách obránců začala projevovat únava a vyčerpání. Ve městě byl stále větší nedostatek potravina a střeliva. Nouze přinutila obránce jíst koňské maso, kvůli nedostatku střelného prachu nevypálila brněnská děla od konce července jedinou ránu. Z mušket se střílelo jen v nejnutnějších případech a k boji sloužily chladné zbraně, případně ruční granáty. Obráncům proto přišla vhod slibovaná pomoc generála Gallase. V noci 8. srpna vpustili překvapení Brňané Židovskou branou oddíl 250 císařských dragounů, kteří přivezli 350 liber síry k výrobě střelného prachu.


Generál Torstenson se na začátku srpna ocitl v situaci, která vyžadovala rázné rozhodnutí. Obléhání Brna se oproti všem předpokladům táhlo již tři měsíce a bez jediného úspěchu. Zatímco obránci na sebe vázali švédskou armádu, císařské vojsko zničené u Jankova se vzchopilo a stalo se opět hrozbou. Navíc sedmihradský kníže již delší čas vyjednával s císařem mír a mohl kdykoli vypovědět spojenectví. Torstenson musel buďto rychle dobýt město a získat tak důležitý opěrný bod, nebo vleklé obléhání ukončit a odvést svou armádu na jiná bojiště. Švédský generál se rozhodl vsadit vše na jeden mocný úder. Za den generálního útoku na Brno zvolil úterý 15. srpna.
Ve zvolený den v 5 hodin ráno zahájilo švédské dělostřelectvo mohutnou palbu na Petrov a jezuitskou kolej. Bombardování trvalo s přestávkami do 4 hodin odpoledne. Mezitím pěchota zaujala výchozí pozice a kolem 5. hodiny odpolední udeřila na město ze 6 stran. Na Petrov vedl útok plukovník Paikul. Obránci nechali švédskou pěchotu dojít až do městského příkopu a poté zahájili střelbu z mušket, zasypali je ručními granáty, kamením a hrnci s vařící vodou a smolou. Útok byl pod vedením samotného de Souche odražen. Boje přesto probíhaly ještě dvě hodiny. Velitel města osobně organizoval i obranu nedaleké Židovské brány, kterou hájila jednotka měšťanů vedená Maxmiliánem z Hofu. Proti nim stála německá pěchota a 200 hajduků, kterým se podařilo dostat do příkopu a na předhradbí brány. Na de Souchesův rozkaz byli smeteni ručními granáty a zahnáni na útěk. Rovněž neúspěšný byl útok na jezuitskou kolej. Tento úsek hrdinně bránili studenti a měšťané povzbuzovaní rektorem koleje Martinem Středou. Nejtvrdší střet propukl u kláštera sv. Tomáše. V tomto úseku bráněném císařskými mušketýry, dragouny a oddílem měšťanů se pokoušel o průlom elitní pluk Torstensonova zástupce plukovníka de Mortaigne, Torstensonův elitní pluk Altblau a Rákoczyho německá pěchota. I přes prudkou palbu vojáků a měšťanů se útočníkům podařilo proniknout do příkopu a postavit žebříky k hradbám. Po krátkém odražení náporu podnikli švédové druhý útok. Několika vojákům se dokonce podařilo dostat na hradby a zatlačit obránce k ústupu. V kritické chvíli ale přispěchalo na pomoc 50 dragounů, které zde velitel města nechal jako zálohu. Pokus o zteč byl odražen, avšak mezi tím už probíhal úder na krytou cestu. Výpad vedený z míst dnešní nemocnice u sv. Anny odvrátili vojáci hejtmana Pillmayera prudkou střelbou z ravelinu u Brněnské brány a z okrouhlé bašty pod Špilberkem. Neúspěchem skončil i útok na Špilberk, který statečně bojující Ogilvyho vojáci odrazili. Nepřítel utrpěl těžké ztráty, naopak na straně Brňanů bylo jen 15 mrtvých a 27 raněných. Svou záchranu připisovali obránci též Panně Marii, která se měla podle pověsti 15. srpna, v době nejprudšího švédského útoku, zjevit s rozestřeným pláštěm nad městem a Brno v jeho nejtěžší chvíli skrýt. Ať tak či onak, město bylo zachráněno. V dalších dnech se již boje omezily pouze na drobné přestřelky. Obránci mohli z hradeb sledovat, jak Švédové nakládají vojenský materiál, vyklízejí zákopy a odváží děla z palebných pozic. Proběhla též výměna zajatců. Torstensonovi vojáci si už města nevšímali, spokojili se s rabováním okolních vesnic. Ve středu 23. srpna pak švédská armáda definitivně odtáhla do Rakouska.


Samotné obléhání trvalo dlouhých 112 dnů. Během bojů padlo na 250 obránců, asi 150 jich bylo zraněno. Švédské ztráty se pohybovaly v řádech tisíců padlých. Město Brno bylo dělostřelbou a následnými požáry těžce poničeno. Předměstí a okolní vesnice byly v troskách. Byla zničena pole, mlýny i hospodářské dvory. Městská rada vynaložila na válečné potřeby 17 789 zlatých, škody na městském majetku dosahovaly 31 000 zlatých. Veřejné budovy totiž sloužily jako rychlý zdroj dřeva a kamení. Olověný vodovod musel být vytrhán na koule. Škody na majetku měšťanů činily okolo 100 000 zlatých. Císař Ferdinand III., vědom si významu statečného počínání obránců, nešetřil odměnou. Velitel de Souches byl povýšen do hodnosti generála a přijat do šlechtického stavu. Dále mu náležela odměna 30 000 zlatých. Jakub Ogilvy byl povýšen na plukovníka a byl jmenován doživotním velitelem na Špilberku. Stranou panovníkovy pozornosti nezůstalo ani Brno a jeho obyvatelé. Již 22. září byl městu na věčné časy propůjčen vinný a pivní tác. Vrchnost z okolních panství měla pomoci materiálem a robotou na opravu města. Brněnští měšťané i poddaní, účastnící se obranných bojů, byly na 6 let osvobozeni od všech daní, přirážek, ubytování vojska a dalších povinností. V tzv. švédském privilegiu z roku 1646 poskytl císař městu 30 000 zlatých ze zemské berně a po dobu pěti let jej osvobodil od splácení dluhů. Brněnští radní byli povýšeni do šlechtického stavu a spolu s měšťany mohly bezplatně nabývat měšťanské právo ve všech městech v českých i rakouských zemích. Kromě dalších výhod a ocenění tehdy císař udělil městu polepšený znak. V roce 1647 císař osvobodil měšťany od veškerého cla a mýta. Studentům, tovaryšům a čeledi bylo umožněno získat v Brně bez problémů měšťanské právo, studentům byla navíc po získání doktorátu slíbena přednost ve všech úřadech. V neposlední řadě přineslo Brnu vítězství nad Švédy titul jediného hlavního města Moravy. Olomouc totiž byla 8 let okupována Švédy poté, co zradila a bez boje otevřela své brány nepříteli.

Zdroj:
ČEJKA, Jiří a OLIVOVÁ, Dana: Sedmkrát o Brně, Brno 2009
ŠUJAN, František: Vlastivěda moravská, Dějepis Brna, Brno 1902
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama