Prosinec 2009

Husitství na Moravě

19. prosince 2009 v 20:18 | Tomáš |  Články
Počátek husitství musíme hledat již v časech panování Karla IV. (1346 - 1378). V době, kdy Evropu trýznily morové rány a šířily se zvěsti o blížícím se konci světa. Král Karel byl jednak velmi zbožný člověk a zároveň viděl v církvi oporu pro své politické záměry. Štědře proto podporoval katolickou církev v zakládání nových klášterů a kostelů, položil základ katedrály sv. Víta, díky jeho vlivu u papeže bylo založeno pražské arcibiskupství. Bohatství však mezi duchovenstvem způsobilo úpadek kázně i mravů. Nezřízenost kněžstva se ještě zhoršila roku 1378, kdy došlo volbou dvou papežů Urbana VI. a Klementa VII. k rozkolu. Papežské schizma, provázené protichůdnými rozkazy dvou papežů, vyvolalo v křesťanském světě hluboké pohoršení a jen přispělo k dalšímu úpadku církevní autority. V reakci na tuto krizi se začali objevovat první náboženští reformátoři hlásající návrat k chudé církvi a evangeliu. V Čechách jimi byli Jan Hus, Jeroným Pražský či Jan Milič. Novátorské Husovo učení vzbudilo na církevní straně tuhý odpor. Hus byl předvolán na koncil do Kostnice, aby se tam zodpovídal ze svých "bludů". Moravští páni žádali pro Husa veřejné slyšení a na sjezdu v Brně dokonce vydali prohlášení, že způsob, jakým se s Husem zachází v Kostnici, je potupou českého národa. Záhy se k manifestu připojili i páni čeští. Jan Hus opakovaně odmítl své učení odvolat, byl proto 6. července 1415 upálen na hranici jako kacíř.


Nejvíce stoupenců Jana Husa bylo Čechách, avšak záhy se husitství prosadilo i na Moravě, byť se ani zdaleka nejednalo o tak masovou záležitost jako u západních sousedů. Také zde budily mravy kněžích pohoršení. Navíc olomoucký biskup Jan ze Středy (1364 - 1380) jako kancléř Karla IV. trávil většinu času u dvora a o diecési se nestaral. Dominikáni olomoučtí i přes vyhlášený interdikt sloužili mše. Kněží vedli neřestný život, někteří dokonce žili ve zjevném konkubinátu. Janův nástupce na biskupském stolci, Petr Jelito (1381 - 1387), zase holdoval zábavám a prostopášnému životu, dokonce neváhal podporovat vzdoropapeže Klementa VII. Také oblíbenci krále Václava IV. Konrád z Vechty (1408 - 1412) a Václav Králík (1412 - 1416) byli naprosto lhostejní k povinnostem spjatým s biskupským úřadem. Za takových okolností se Husovo učení rychle šířilo. K hlavním zastáncům husitství na Moravě patřila šlechta a venkovská lid. Z moravské šlechty se k husitství hlásily například páni z Kravař, Pernštejna, Boskovic a Tovačova. Královská města jako Brno, Znojmo, Jihlava či Olomouc obývaná převážně Němci se naopak pevně držela katolického vyznání. V červnu 1415 chválili v Olomouci dva mladí muži Husovo učení a byli zajatí a upáleni. Podobná událost se stala i ve Znojmě.
V reakci na upálení Jana Husa vytvořila česká a moravská husitská šlechta obranný spolek. Do čela byli postaveni tři hejtmani: nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka, moravský zemský hejtman Lacek z Kravař a pán Boček z Kunštátu. Spolek odmítl rozsudek nad Husem a zaslal 5. září do Kostnice písemný protest proti jeho upálení, který podepsalo 452 pánů. Následujícího roku kostnický koncil vydal obsílku k soudu pro všechny, co protest podepsali.
Olomoucká kapitula roku 1416 ve zprávě pro kostnický konci vylíčila situaci na Moravě těmito slovy: "Že kacířská zloba Viklefistů a Husitů v Markrabství moravském podporována a hájena jsouc od mnohých pánů, rytířů, zemanů a panošů i lidu obecného velmi se vzmáhá a rozšiřuje. Touto zlobou kacířskou utiskována jest víra katolická, svátosti církevní uvádějí se od Husitů v lehkost a posměch, klíče církve a kázeň církevní se haní, poslušnost církvi římské, k stolici papežské, k jiným biskupům a prelátům od nich jest úplně zrušena a tím jest církev olomoucká zároveň s kanovníky a kněžstvem diecéze mnohonásobně ukrutně tížena. Vylíčíme to zevrubněji. Mnozí páni z laiků mají kněze, od nichž svátost oltářní přijímají pod obojí způsobou na potupu svatého sboru kostnického, stolice papežské a církve římské; někteří kněží lámou před pozdvihováním těla Kristova nebo před elevací hostii ve tři částky a lidu jen jednu část pozdvihují; někteří křtí v rybnících, jiní v řekách i když smrti novorozeňátka obávati se není; jiní jsouce vyobcováni a interdiktem tíženi slouží na polích, ve sklepích, ve stodolách, ovšem nikoli na oltáři posvěceném; jiní neříkají hodin kanonických, nezpovídají, lidu obecnému kážíce, že není povinen zpovídati se; jiní za kleté kacíře Jana Husa a Jeronýma jako za věřící umřelé slouží mše zádušní a to v kostelích veřejných u přítomnosti množství lidu; jiní konají slavnosti zpívajíce Gaudeamus a jiné zpěvy jako o mučednících porovnávajíce kacíře ty k sv. Vavřinci mučedníku a vynášejíce je nad sv. Petra a jiné svaté a jsou tedy příčinou, že tak těžké, tak strašné, tak hrozné věci proti víře katolické a obřadům církve se děly a po dnešní den se dějí a že diecéze olomoucká velice utlačována jest. Neboť faráři katoličtí ze svých far se vyhánějí, béře se jim dobytek, obilí, šatstvo a svršky, loupí je z platů, důchodů a jiných příjmů, tak že mnozí nuceni jsou farní kostely své opustiti, nemajíce čím by při kostelích těch chováni býti mohli; vždyť i desátků náležitých k těm kostelům někteří patroni jim odepírají a zároveň také jiné zdržují, aby kněžím desátků nedávali. Někteří kněze takto oloupené vězní jiní knězi od Husitů jsou biti, zamykáni, pro peníze trýzněni a mučeni, jiní do vody házeni, jiní vražděni, tak že řečení Viklefisté a Husité celé markrabství přivedou k bludům své kacířské zloby…"
Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 se situace v Čechách začala radikalizovat a propukla občanská válka mezi husity a katolíky. V té době se v Brně se sešel moravský zemský sněm za účasti Zikmunda Lucemburského. Moravané včetně husitů jej přijali za pána země a složili mu slib poslušnosti. Zikmund se stal markrabětem a zemským hejtmanem byl jmenován Jindřich Plumlovský z Kravař. Na jednání se dostavila i delegace českých husitů, která mu nabídla českou korunu za podmínky, že povolí přijímání podobojí. To Zikmund odmítl. V Brně se setkal také s olomouckým biskupem Janem XII. Železným a opavským vévodou Přemkem, se kterými uzavřel spojenectví.
Po porážce Zikmundovy armády na Vítkově dobyli Pražané na podzim roku 1420 Vyšehrad. Zikmundovo vojsko se skládalo převážně z Uhrů a Moravanů. V bitvě tehdy zahynula elita moravské šlechty - zemský hejtman Jindřich Plumlovský z Kravař, Petr a Jaroslav ze Šternberka aj. Porážka pod Vyšehradem oslabila Zikmundovu pozici v Čechách i na Moravě.
Už od konce roku 1420 se začali stoupenci husitství shromažďovat na ostrově řeky Moravy nedaleko Uherského Ostrohu. Sedláci a zemani pod vedením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic zde založili "Tábor" moravských stoupenců husitství. Oporou jim bylo i město Strážnice patřící Petrovi z Kravař. Odtud podnikali vpády do okolí. Obsadili Ostroh a Milotice. Přepadli Polešovice, kde zavraždili faráře, který se k husitství odmítl připojit. Roku 1421 vydrancovali a vypálili Velehradský klášter a pokusili se dobýt Kyjov. Stejně tak byl zpustošen klášter Králové na Starém Brně.
Poté co Husité vypudili Zikmunda z Čech, přesunul se jeho dvůr roku 1421 na Moravu. Nicméně už koncem dubna dosáhla husitská vojska moravských hranic a houf husitů z Čech poplenil Znojemsko. Biskup Jan se jim za pomoci rakouského vojska postavil, byl však poražen. V červnu zasedal zemský sněm, na němž velká část Moravy zůstala věrná Zikmundovi. I husitská šlechta se nakonec zřekla čtyř artikulí a přijala Zikmunda za krále. Dokonce i odbojný pán Petr z Kravař byl s pomocí vévody Přemka Opavského donucen k poslušnosti. Husité již drželi pouze Uherský Ostroh. Pořádek mělo zajistit silné královské vojsko z Uher a Rakouska. Správu Moravy předal král Zikmund roku 1422 svému zeti a spojenci Albrechtu II. Habsburskému a jmenoval jej svým místodržícím. Čeští husité se zatím dál snažili získat Moravu na svou stranu. Zikmund Korybutovič, synovec litevského velkoknížete a kandidát na českého krále, dobyl Uničov a pokusil se odsadit Olomouc. Naopak vojsko vratislavského biskupa dobylo Moravskou Třebovou.

olomoucký biskup Jan XII. Železný

Když husité z Čech viděli, že se katolíci na Moravě vzmáhají, rozhodli se vyslat na Moravu roku 1423 silné vojsko. Východočeské orebity a pražský svaz vedl Bedřich ze Strážnice a Bořek z Miletínka. Husité rozděleni do několika houfů se zmocnili řady měst na střední Moravě. Jedna část táhla na Kroměříž, proti ní se postavilo vojsko olomouckého biskupa Jana a mnoho katolických pánů a měšťanů. Bitva skončila drtivou porážkou katolíků, načež Kroměříž kapitulovala. Biskup Jan město znovu ovládl až poté, co husité ustoupili zpět do Čech. 1. října 1423 král Zikmund udělil markraběcí titul a plná panovnická práva na Moravě Albrechtu II. Habsburskému (s výjimkou olomouckého biskupství, některých měst, hradů a opavského vévodství, jež zůstaly přímými lény Zikmunda jako českého krále). Morava se tak dostala na 14 let mimo svazek zemí České koruny.
Po porážce Panské jednoty v bitvě u Malešova roku 1424 bylo rozhodnuto o velkém společném tažení husitů na Moravu pod vedením Jana Žižky, avšak Žižka již na začátku výpravy u Přibyslavi zemřel. Výprava pokračovala i bez něj a dobyla Meziříčí, klášter v Třebíči, Ivančice, Boskovice, Letovice, Mohelnici a další města na západní Moravě. Biskup Jan Železný opevněný na Mírově útoku odolal. Jan Železným patřil k největším nepřátelům husitství, za což byl papežem odměněn kardinálskou hodností. Na konci roku se husité vrátili zpět do Čech. V roce 1426 potom podnikli tažení proti lichtenštejnským državám na jižní Moravě, kde mimo jiné dobyli Břeclav. Markrabě Albrecht se pomocí několikatisícového vojska doplněného posilami z Uher, pokusil husity z jižní Moravy vyhnat. Obléhání Břeclavi se protáhlo do listopadu, kdy přispěchal vyčerpané posádce na pomoc Prokop Holý a Břeclav zůstala nadále v držení husitů. Začátkem roku 1428 Prokop Holý opět protáhl Moravou při své výpravě do Slezska. Patrně chtěl obejít slezské pevnosti v pohraničí, a proto se vydal na jih, kde se bez úspěchu pokusil dobýt Brno jakožto sídlo moravských markrabat. Poté obsadil Telč, Přerov a Uherský Brod a zamířil k Bratislavě, odtud se obrátil na sever. Dál pokračoval povážskou cestou kolem Trnavy zpět k Uherskému Brodu a Moravskou branou vtáhl do Slezska. Podařilo se mu využít momentu překvapení - Ostrava a další města se jedno po druhém vzdala. Další výprava vedená přes Břeclav pronikla až k Vídni. Tažení do Pováží však bylo v létě roku 1430 u Podivína poraženo. Stejně tak pokus o dobytí Brna byl opět neúspěšný. Pouze Prokop Holý při své cestě na pomoc obleženým slezským městům dobyl severomoravský Šternberk.

král Zikmund Lucemburský
Husitské hnutí pomalu ztrácelo na síle. Vnitřní rozpory narůstaly a husitská vojska už nebyla neporazitelná. Zejména šlechta toužila po dohodě se Zikmundem a nastolení pořádku. Moravští husitští vůdci, Jan z Cimburka a Vok ze Sovince uzavřeli dočasné příměří s městem Olomouc. Na podzim 1431 Sirotci pod vedením Jana Čapka ze Sán a Táboři pod Prokopem Holým pronikli přes Uherský Brod k Váhu. Pokračovali v dobývání jižního Slovenska, ale pro neshody při dělení kořisti došlo k rozdělení vojsk. Táboři se vrátili do Čech a Sirotci zůstali v Pováží, kde byli napadáni uherským vojskem. Zde došlo k jedné z největších porážek husitů. Zahynuly více než dvě třetiny bojovníků. V letech 1432 a 1433 podnikli husité přes Moravu další tažení do Rakouska a Uher.
V květnu 1433 byl král Zikmund v Římě slavnostně korunován císařem Svaté říše římské a jako by to předznamenávalo konec radikálů i občanské války. U vesnice Lipany došlo 30. 5. 1434 k rozhodující bitvě polních vojsk táborů a sirotků pod vedením Prokopa Holého s oddíly panské jednoty v čele s Divišem Bořkem z Miletínka. Obě vojska byla vyzbrojená vozovou hradbou i podrobnou znalostí taktiky husitského boje. Vojsko táborů čítalo 18 tisíc pěšáků, 700 jezdců, 400 vozů, panská jednota nasadila okolo 25 tisíc pěšáků, 1 200 jezdců a asi 700 vozů. Početní převahou i lstí byli radikálové poraženi, Prokop Holý i se svými hejtmany zahynul. Rozhodující politická moc v zemi se dostala do rukou panské jednoty.
Generální sněm českých a moravských stavů nabídnul Zikmundovi českou korunu. Zástupci táborského a sirotčího bratrstva byli nuceni se vzdát obnovy polních vojsk i svých mandátů. Sněm také vyhlásil roční příměří v zemi. Moravané včetně stoupenců kalicha uzavřeli v Brně landfrýd s Albrechtem II. Habsburským, přijali jej za svého pána a ten jim potvrdil privilegia. Smlouvu pečetil i olomoucký biskup Konrád ze Zvole a opavský vévoda Václav.
Zikmund ukázal snahu dosáhnout kompromisu a v létě 1436 došlo na jihlavském sněmu Království českého a Markrabství moravského k dohodě husitů s basilejským koncilem a Zikmundem - byla slavnostně vyhlášena kompaktáta. Ta ve své podstatě představovala uznání čtyř artikulů s dodatky a omezeními, která byla tak rozsáhlá, že z artikulů si podržel platnost jen článek o kalichu (a to i s omezením, takže neměl být například podáván dětem a kněz měl vždy upozornit, že i pod jednou způsobou je přítomen Kristus). V českých zemích však vznikl stav dvojí víry, jaký neměl obdoby v celém západokřesťanském světě - "kacíři" mohli svobodně vyznávat svou víru. Zikmund schválil požadavky české strany požadované k uznání za českého krále:

1. respektování nově vzniklé situace. Nebude navrácen zabraný majetek církevní ani královský a budou přiznány zvýšené stavovské nároky

2. vyloučení cizinců ze zemských úřadů a zákaz návratu uprchlých patricijů

3. návrat Moravy do zemí Koruny české

4. uznání kompaktát, jež se stala zemským zákonem.

Následně byl Zikmund přijat za českého krále a začal se vypořádávat se zbytky radikálních husitů, převážně ve východních Čechách, ale i na Moravě. Ještě na jaře roku 1437 byl vypleněn Dolanský klášter u Olomouce. Stejně tak 2. listopadu podnikl Jan Pardus z Horky noční útok na Litovel. Město až na jedinou věž padlo. Vojsko moravských stavů při následném osvobozování Litovle zajalo 363 husitů z nichž 63 bylo v Olomouci popraveno a zbytek poslán markraběti Albrechtovi do Vídně. Pardus sám v bitvě padl. Zikmund se ovšem z královského titulu dlouho neradoval. Zemřel roku 1437 ve Znojmě, jeho smrtí vymřel lucemburský rod. Novým králem byl zvolen Albrecht II. Habsburský podporovaný katolíky. Husitská šlechta jej však odmítala. Ani on ale nevládl dlouho - roku 1439 zahynul pří svém tažení proti Turkům. Teprve po jeho smrti se narodil královně vdově syn Ladislav zvaný Pohrobek.

Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892