Květen 2010

Přerovský masakr

17. května 2010 v 15:47 | Tomáš |  2. světová válka

Krátce po skončení druhé světové války došlo v Horních Moštěnicích u Přerova k jednomu z největších masakrů německých civilistů na území Moravy. 18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z vojenské přehlídky, vedení poručíkem Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Smetanou. Shodou okolností dorazil na nádraží také transport s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci, ale také Maďaři a Slováci byli v prosinci roku 1944 evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů.
Mnohé zdroje naznačují, že už od začátku Pazúrovi nešlo o vinu, ale o pozabíjení nějakých německých zrádců za účelem vylepšení vlastní pověsti. Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vagónů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a nacisty, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i potvrzení o tom, že podporovali Slovenské národní povstání.
Po výslechu nechal Pazúr společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do obce Horní Moštěnice, kde je v noci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. To prokázali i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Svůj postup odůvodnil následovně: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?
Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem. Oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že odděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly. Děti se dívaly, jak jim vraždí rodiče a čekaly až na ně přijde řada. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti, a když padla mrtvá s ještě živými dětmi do hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě zastřelil. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Bylo zmasakrováno 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Mezi nimi bylo 120 žen a 74 dětí včetně nemluvňat. Svědkové potvrdili, že před popravou se 8 mužů přiznalo k příslušnosti k Hlinkově gardě, což ovšem nebyl důvod k rozsudku smrti. Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antifašistů aktivně podporujících partyzány a Slovenské národní povstání a že 30 lidí bylo slovenské národnosti.
Až v roce 1947, kdy se začalo o tomto případu psát v tisku, se rozjelo vyšetřování a Pazúr byl doveden před soud. Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že "všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu". Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se vypátrala jeho vlastní minulost před tím než přeběhl k Rudé armádě. Pazúrův bratr byl maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem SS, sestra německou špiónkou a Pazúr sám sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně se hlásil na práci v německém válečném průmyslu a později do boje proti bolševikům. Roku 1949 tak byl Nejvyšším vojenským soudem v Praze odsouzen na 20 let vězení. Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali, byl mu trest Klementem Gottwaldem snížen na polovinu a po 2 letech vězení byl propuštěn při amnestii. V následujících letech byl vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem StB.

Zdroj:
www.wikipedia.cz
KLEPL, Karel: Brněnský pochod smrti

Brněnský pochod smrti

10. května 2010 v 17:43 | Tomáš |  2. světová válka
V Brně žila odjakživa početná německá komunita. Jak se v závěru 2. světové války fronta neúprosně přibližovala k moravské metropoli, rostly i obavy místních Němců. Kromě jednotek Wehrmachtu zůstali ve městě hlavně starci, ženy a děti. Bojeschopní muži byli povoláni na frontu. České pracovní síly byl dostatek, proto bylo v Brně z vojenské služby uvolněno méně Němců než v jiných městech. Celkově žilo na sklonku války v Brně asi 58 000 osob německé národnosti, asi 60 % však ze strachu před Sověty dobrovolně uprchlo. Zejména přední představitelé nacistického režimu a jiní váleční zločinci si velmi dobře uvědomovali, jaká je čeká odplata, budou-li dopadeni.
Po osvobození města Rudou armádou 26. dubna 1945 zůstalo v Brně již "jen" okolo 25 000 Němců. Několik let trvající útlak ze strany okupantů skončil a veškerá nenávist se obrátila proti Němcům a všemu německému. Němci byli pronásledováni bez ohledu na to, jestli byli nacisty nebo se něčím provinili. Stačilo být Němcem. Rovněž prezident Beneš ve svém veřejném projevu prohlásil, že "musíme německý problém v republice zcela vylikvidovat" . Výrok byl zřejmě nesprávně pochopen a řada lidí si jej vyložila jako výzvu k likvidaci všech Němců v Československu. Vzhledem k tomu, že Brno přišlo v důsledku války o asi 30 000 bytů a mnoho lidí proto nemělo kde bydlet, začaly se ozývat hlasy, které požadovaly odsun Němců z Brna. V návrzích na odsun se přitom nejvíce angažovali dělníci brněnské Zbrojovky, kteří až do konce války vyráběli za nadstandardní mzdu zbraně pro Wehrmacht. Vztah Čechů k Němcům dobře vykresluje i fakt, že válkou poškozený Německý dům v Brně byl bez milosti srovnán se zemí.
29. května přijala rada Zemského národního výboru pro Velké Brno výnos, nařizující vysídlení všech žen, dětí a mužů německé národnosti mladších 14 a starších 60 let. Ostatní muži museli zůstat v Brně a odstraňovat následky válečných škod. Celkem se tedy divokého odsunu účastnilo asi 20 000 osob. Vystěhovaní si s sebou mohli vzít, co unesou, ne však cennosti a vkladní knížky. Přišli tak naráz o většinu svého majetku. Ze strany Revolučních gard byli vystaveni tak neuvěřitelné brutalitě, že často zasahovali nejen čeští, ale i ruští vojáci. Bezbranní staří lidé, ženy i děti byli biti, mučeni a znásilňováni. Smutným koncem pak byl svátek Božího těla, 30. května 1945, kdy byli ze svého rodného města vyhnáni. Důležité je zmínit, že se nejednalo o řádný odsun schválený později spojenci Postupimskou dohodou, ale o narychlo připravenou akci, organizovanou československými úřady.
Pochod, dlouhý 54 km, byl nemilosrdný, bez jídla, bez vody, bez lékařské péče a bez odpočinku. To vše za dozoru ozbrojených Revolučních gard, složených z mladých ani ne 20letých výrostků. Kdo se zhroutil a nemohl dál, byl brutálně ubit, nebo bez velkého povyku zastřelen. V Rajhradě partyzánky provedli ponižující osobní prohlídky. Ženy při nich byly nuceny svléknout se donaha a byly jim rozstříhávány vlasy i oblečení, zda v nich nemají ukryty zakázané šperky či cennosti.
Jakmile průvod dorazil do Pohořelic, zjistilo se, že mezi vysídlenci jsou i Češi ze smíšených manželství a jejich děti, němečtí Židé a dokonce antifašisté. Tito lidé byli propuštěni a mohli se vrátit domů. Asi 10 000 Němců schopných pochodu pokračovalo k Mikulovu a dál do Rakouska. Druhá polovina vysídlenců zůstala v Pohořelickém táboře neschopna dalšího pochodu pro totální fyzickou únavu. Zcela vyčerpaní staří lidé údajně leželi rezignovaně ve svých výkalech, zvratcích a krvi.
Dny v Pohořelickém táboře byly pro německé vysídlence kruté. Chyběly postele, hygienická zařízení, léky, vázlo zásobování potravinami. Záhy se vyskytla první úmrtí na úplavici a tyfus. Ukázalo se, že tato narychlo utvořená akce byla zcela nepřipravená. Nedostatek léků a zdravotnického materiálu způsobil, že epidemie se začaly rychle šířit a mrtvých přibývalo. Denně umíralo 60 až 70 lidí, zčásti i na následky pokračujícího týrání. Ráno byli mrtví vytažení před baráky, hozeni na žebřiňák a o pár metrů dále v poli zaházeni ve velkých jamách vápnem a zahrabáni. Podle oficiálních údajů zemřelo v pohořelickém táboře 459 brněnských Němců. Dalších 170 jich zemřelo v okolních obcích, kam byli též rozmístěni. Během následného přesunu z Pohořelic k rakouským hranicím mělo zahynout dalších 1062 lidí. Celkový počet obětí tedy podle dostupných údajů činí 1691 osob. Přesný počet ale není jasný, navíc názory českých a německých historiků ohledně počtu mrtvých i okolností samotného pochodu se výrazně liší. Z pohořelického tábora pocházejí též četná svědectví o znásilňování žen vojáky Sovětské armády. Je znám případ, kdy jedna z mladých Němek byla před očima svého dítěte znásilněna asi dvaceti vojáky. A když už silně krvácela, jeden voják jí vrazil do pochvy bajonet a druhý jí ustřelil hlavu. Ostatně i další výpovědi pamětníků jsou otřesné.

"… Cestou se mnoho lidí zhroutilo. Nesměli jsme těmto lidem ani pomoci vstát, jinak bychom byli zbiti. Staré ženy, které se zhroutily, české orgány ihned zastřelily a když klesali k zemi vysílením i staří muži, zavolaly čtrnáctileté hochy a ti museli kopat botami do hlav několika takových mužů tak dlouho, až zemřeli. Mrtví byli potom ihned svlečeni a jejich oděvy naloženy na české vozy, které jely s sebou; šaty se rozdělovaly českým bandám. Úsek asi 45 km, který jsme museli projít, byl doslova vydlážděn mrtvými. …"
M.K.

"… Bylo hrozné horko, více než třicet stupňů. Neměli jsme žádné jídlo ani vodu a neustále nás hnali dál ranami bičem a pažbami pušek. Křičeli: "Rychleji, rychleji!". Ti, co omdleli a nemohli dál, byli buď zastřeleni nebo je bili pažbami. V příkopech na okraji cesty bylo vidět mnoho mrtvých těl. A stále jsme pochodovali dál a dál, kilometr za kilometrem. … Den poté, co pochod opustil Brno, ženy a děti byly nahnány do betonových obilných sil. Leželi jsme tam namačkaní jako sardinky. Neměli jsme vůbec nic. Lide kolem umírali jako mouchy, nikde nebyly žádné toalety. Neměli jsme žádnou vodu a množila se onemocnění tyfem a úplavicí. Občas přijel sedlák a přivezl vodu v cisterně, ve které normálně vozil kravský hnůj. Vodu jsme ale nemohli pít, protože strouha, ze které vodu nabíral, byla plna mrtvol. Trhali a jedli jsme tedy trávu. …"
Ingeborg Neumayerová

Wenzel Jaksch, účastník zahraničního odboje a předválečný poslanec československého parlamentu za sociálně demokratickou stranu, v roce 1947 podal k Organizaci spojených národů v New Yorku petici, v níž žádal mezinárodní vyšetření masakrů na trase Brno - Pohořelice - Mikulov. Česká strana vzhledem k hrozící obrovské mezinárodní ostudě všechna fakta o poválečných zvěrstvech v Pohořelicích popřela a argumentovala, že oběti údajně vesměs zemřely v důsledku stáří, tělesného vyčerpáni a epidemie úplavice. Odmítla úmrtí na následky útrap, střílení Němců ranou do týla, anebo podlehnutí důsledkům, způsobeným fyzickým zničením některých tělesných orgánů (např. rozšlapáním hlavy).
Nechci v žádném případě popírat zvěrstva páchaná nacisty, ale tento případ nehorázné brutality na civilním obyvatelstvu, navíc v době, kdy válka již skončila, nemá v ČR obdoby.

Zdroj:
www.bruenn.org
KLEPL, Karel: Brněnský pochod smrti
www.wikipedia.cz