Červenec 2010

České Slezsko

25. července 2010 v 17:56 | Tomáš |  Články

Českou republiku tvoří tři historické země: Čechy, Morava a Slezsko. O dějinách prvních dvou celků má většina lidí aslespoň nějakou představu. Kde se ale vzalo ono Slezsko? Většina území Slezska byla k českému státu definitivně připojena roku 1335 smlouvou mezi králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem III. Zbytek, Javornicko a Svídnicko, se podařilo získat až Karlu IV. Slezsko se tak stalo jednou z vedlejších zemí Koruny české jako vévodství Horní a Dolní Slezsko. Na rozdíl od Čech nebo Moravy však území Slezska netvořilo jeden kompaktní centrálně řízený celek, ale sestávalo se z řady menších knížecví. Společným hlavním městem byla Vratislav (něm. Breslau), kde se také scházel slezský zemský sněm.
V 18. století patřilo Slezsko k nejbohatším zemím Habsburské monarchie, a proto se dostalo do sféry zájmu Pruska. Fridrich II. odmítl uznat následnictví Marie Terezie a pod záminkou dědických nároků na některá slezská knížectví vtrhl v roce 1740 bez vyhlášení války do země. Následnou válku pak Marie Terezie prohrála a roku 1742 se na základě Vratislavského míru musela vzdát Kladska a většiny Slezska. Z části, která zůstala v držení Habsburků, vzniklo tzv. rakouské Slezsko. Šlo o území o rozloze 5.147 km2 (bez moravských enkláv) zahrnující těšínské knížectví a jižní části opavského, niského a krnovského knížectví. Novým zemským hlavním městem se stala Opava.
Dnešní české Slezsko tak z historického pohledu v podstatě Slezskem není. Opavské knížectví totiž vzniklo vyčleněním v rámci Moravy kolem roku 1269 pro Mikuláše, nemanželského syna krále Přemysla Otakara II. Krnovsko se pak zrodilo roku 1377 oddělením od Opavska. Nadále však obě knížectví spadala do pravomoci moravských úřadů. Proti jakémukoli rozdělování země se ostře stavěly moravské stavy. Součástí Horního Slezska se obě knížecví mohla oficiálně stát až po nastolení absolutismu po roce 1620. Nabízí se otázka, proč tu vlastně dodnes máme Slezsko, když z onoho vévoství nám mnoho nezbylo. Za vše pravděpodobně může habsburská pýcha. Marie Terezie se nikdy nesmířila s porážkou, stejně jako se její nástupci nikdy nevzdali titulu slezských vévodů. Malá zemička proto zůstala korunní zemí a střídala se u ní období "samostatnosti" a období, kdy byla spojena s Moravou. Další kousek (1009 km2 Těšínska) si po 1. světové válce ukrojilo Polsko. Útěchou múže být, že Německo bylo naopak nuceno vydat Hlučínsko (316 km2). Československo, respektive Česká republika už jen převzalo zavedenou tradici trvající dodnes. Bohužel narozdíl od Čech a Moravy je tento zvyk a kultura s ním spojená již (téměř) mrtvý a ke Slezsku se (téměř) nikdo nehlásí.

* Autor v žádném případě nechce zpochybňovat právo Slezska na autonomii v původních hranicích. Jen poukazuje na historický a současný stav.

Zdroj:
www.wikipedia.cz
www.casopis.mensa.cz

Viktor Kaplan (1876 - 1934)

11. července 2010 v 19:36 | Tomáš |  Osobnosti
Viktor Kaplan

Narodil se jako syn železničního úředníka roku 1876 v rakouském Mürzzuschlagu. Již v dětství si postavil na řece Mürz malé vodní kolo, vyrobil si také vlastní elektromotorek a funkční model parního stroje. V letech 1895 - 1900 studoval na vídeňské technice stavbu strojů a Dieselových motorů. Po škole strávil jeden rok vojenské služby v Pule a v roce 1901 začal pracovat ve strojírnách Genz and Co. v Leobersdorfu u Vídně.
Po dvou letech však odešel na Německou vysokou školu technickou v Brně, kde se stal asistentem u profesora Musila na katedře nauky o strojích a strojírenství. Začal se zde věnovat problematice vodních motorů, zejména vylepšování účinnosti Francisovy turbíny. V roce 1909 Kaplan habilitoval a stal se doktorem technických věd a docentem. Roku 1910 si zřídil ve sklepních místnostech školy svou první turbínovou laboratoř. Rakouské ministerstvo vyučování dalo Kaplanovi jen malou částku na výbavu laboratoře, a tak si musel veškeré zařízení sehnat sám. Naštěstí mu pomohla slévárna Ignáce Storka, která potřebné zařízení věnovala. Roku 1913 se stal vedoucím katedry teorie a stavby vodních motorů a v roce 1918 byl jmenován řádným profesorem.
Ve svých pokusech s turbínami se zabýval tvarem oběžného kola, počtem lopatek, prouděním vody v mezilopatkovém prostoru, natáčením lopatek i modelováním tvaru sací roury. Postupně zjistil, že lopatky se musí chovat jako lodní šroub a je nutné je natáčet podle množství protékající kapaliny. Roku 1912 jeho nově vynalezená turbína dosáhla účinnosti až 86 % a v roce 1913 na pokusných zařízeních okolo 800 otáček za minutu, což byl téměř dvojnásobek Francisovy turbíny. Nechal si proto turbínu patentovat, ale řízení se protáhlo a žádost byla vyřízena až roku 1918. Téhož roku byla Kaplanova turbína poprvé předvedena v německém Ulmu.
I po skončení 1.světové války zůstal Kaplan v Brně na Vysokém učení technickém. Své první využití našla jeho turbína v roce 1919, kdy instalovala brněnská firma Ignáce Storka turbínu pro přádelnu v rakouském Velmu. Turbína měla průměr oběžného kola 600 mm a její účinnost neklesala pod 75 %. Mezitím se firma I. Storek ujala výroby Kaplanových turbín. Zřídila i laboratoř, kde se pod vedením profesora Kaplana turbína vylepšovala.
kaplanova turbína
Následovalo množství soudních sporů, ve kterých se velké turbínářské firmy snažili Kaplanovu turbínu očernit. Nechtěli totiž riskovat ztrátu investic do Francisovy turbíny. Další problém se ukázal při instalaci turbín na velkých řekách. Vlivem kavitace se lopatky lámaly a betonové stavby praskaly. Nakonec u soudu v Lipsku uspěl. Kaplanovi studenti odstranili problém s kavitací a další vývoj a výroba Kaplanovy turbíny mohl pokračovat. V roce 1925 byla ve Švédsku uvedena do chodu jeho turbína pro elektrárnu Lilla Edet. Byl to kolos o průměru 5800 mm a výkonem 8 243 kW. První turbína na území ČSR byla instalována roku 1921 v Poděbradech. V USA byla poprvé Kaplanova turbína použita v roce 1929 v texaském Del Riu.
V roce 1931 opustil Viktor Kaplan Vysoké učení technické a odešel na odpočinek na rakouskou usedlost v Rochuspointu v Rakousku. Zde také 23. srpna 1934 zemřel na mozkovou mrtvici. Dodnes jej připomínají tisíce jeho turbín po celém světě.

Zdroj:
www.techmania.cz
www.wikipedia.cz
www.quido.cz
www.tretipol.cz

Moravské enklávy ve Slezsku

4. července 2010 v 21:05 | Tomáš |  Správa zemská
S problematikou tzv. českého Slezska úzce souvisí otázka dřívějších moravských enkláv. Původně náleželo celé území opavského knížectví k Moravě. Teprve roku 1269 jej král Přemysl Otakar II. vyčlenil jako samostatné panství pro svého nemanželského syna Mikuláše. Oblast, oddělená od zbytku země jesenickým masivem, sice formálně stále náležela Markrabství moravskému, ale fakticky se pomalu stávala jedním ze slezských knížectví. Na druhou stranu majetek olomouckého biskupství na tomto území i nadále patřil k Moravě. Vzniklo tak množství výběžků a oddělených enkláv obklopených ze všech stran Slezskem.
Spory o příslušnost Opavska se úzce dotýkaly i moravských enkláv. Jednalo se hlavně o Hrozovou, Osoblahu, Hrabovou, Ketř, Kunčice, Fulnek, Slatinu, Slavkov a Frýdek. Moravané zmíněná panství považovali nadále za součást Markrabství moravského, kdežto Slezané požadovali jejich připojení ke Slezsku spolu s celým Opavskem. Jednání všech zúčastněných stran probíhala od roku 1583, ale vyřešení sporu nepřinesla. Moravští a slezští stavové se nebyli schopni shodnout ani na místě setkání, natož aby dospěli k dohodě. Až v roce 1594 olomoucký biskup souhlasil, že rozdělí své frýdecké panství tak, že Místek zůstane na Moravě a Frýdek bude přenechán Slezsku. Zemskou hranici měla nově tvořit řeka Ostravice. Slezští stavové zpočátku odmítali na dohodu přistoupit, jelikož požadovali celé panství, ale nakonec roku 1596 souhlasili s kompromisem. Spor přesto pokračoval i v následujících letech až do vypuknutí stavovského povstání. Podobně jako v případě Opavska přineslo konečné řešení až vítězství absolutismu. Prakticky šlo o potvrzení hranic ve stávajícím stavu. Místek, Osoblaha, Hrabová a Fulnek zůstaly Moravě, Frýdek Slezsku.
Ketř byla ztracena ve prospěch Pruska roku 1742. Zato Osoblažsko (o rozloze 219,32 km²) zůstalo nejspíš i pro svou příslušnost k Moravě i po Vratislavském Marii Terezii, ačkoli tvořilo výrazný výběžek do pruského území. Butovice a Nové Vrbno byly v roce 1783 začleněny přímo do Moravy. Enklávy byly součástí přerovského kraje a moravskými úřady byly řízeny až do roku 1783, kdy je Josef II. začlenil do Opavska a vytvořil společnou Moravskoslezskou gubernii. Roku 1850 bylo Slezsko od Moravy opět odděleno a enklávy připadly formálně Slezsku. Daně však byly odváděny na Moravu, platily zde i moravské zákony a enklávy měly i svého poslance v moravském zemském sněmu. Také zdravotnictví a školství podléhalo moravské správě. Slezské zákony platily prakticky jen pro odstřel zvěře a údržbu silnic. Celkově zabíraly enklávy území o rozloze 308,26 km² a v roce 1910 měly 28 000 obyvatel. Moravské enklávy přečkaly vznik Československa a zanikly až zřízením Země moravskoslezské v roce 1928.

Území enkláv se skládalo z následujících celků (čísla odpovídají číslům na mapě):
(1) Bohušov, (2) Dívčí Hrad, (3) Hlinka, (4) Janov, (5) Jindřichov, (6) Liptaň, (7) Osoblaha, (8) Petrovice, (9) Rusín, (10) Slezské Pavlovice, (11) Slezské Rudoltice, (12) Vysoká (13) Piskořov, (14) Třemešná (15) Lhotka u Litultovic, (16) Litultovice, (17) Dolní Životice, (18) Mikolajice, (19) Uhlířov, (20) Slavkov, (21) Deštné, (22) Jaktař, (23) Štáblovice, (24) Vlaštovičky, (25) Slatina, (26) Suché Lazce, (27) Butovice, (28) Nové Vrbno
Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902
www.wikipedia.cz
www.psp.cz

Židé na Moravě

1. července 2010 v 13:19 | Tomáš |  Články
Židé se na území dnešní Moravy zřejmě vyskytovali už v římských dobách. Prvním písemným dokladem jejich přítomnosti je však až Raffelstättenský celní a plavební řád ze začátku 10. století. Postavení osob židovského vyznání tehdy sice bylo nejisté, ale zatím neexistoval žádný zákon nebo obyčej, který by je omezoval. To změnil až 3. lateránský koncil v roce 1179, který nařizoval oddělení židů od křesťanského obyvatelstva. Dalším církevním nařízením z roku 1215 pak byli židé vyloučeni ze všech veřejných úřadů. Nesměli vlastnit půdu, museli nosit zvláštní označení a zároveň mohli mimo ghetto provozovat jen obchod a finanční služby. Docházelo proto k nepokojům a pronásledování židů i přesto, že papež jakékoli násilnosti zakázal. Nepokojům se snažili předcházet i čeští králové. Roku 1254 vydal Přemysl Otakar II. tzv. Židovská Statuta (Statuta Judaeorum). Na základě těchto výsad byli židé poddáni přímo panovníkovi, který je chránil. Jakýkoli útok proti židům byl chápán jako útok proti samotnému králi. Statuta slibovala svobodu náboženského života a povolovala obchod s penězi. Naoplátku musela židovská obec odvádět vysoké daně a poskytovat králi půjčky.
Na Moravě vznikaly vedle Olomouce a Brna poměrně brzy početné židovské obce i v dalších královských městech jako Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a Uničov. Od roku 1238 byly židovské rodiny na Moravě usídleny také v Prostějově, Podivíně, Třebíči, Mikulově, Ivančicích a Boskovicích. Na počátku 14. století máme zprávy o židovské přítomnosti ve Slavkově, Třešti, Kroměříži, Mohelnici a Svitavách. Od roku 1348 jsou pak zprávy o židech usedlých v Jemnici, Pohořelicích, Moravských Budějovicích a v Uherském Brodě. Navzdory středověkým pogromům páchaných v zahraničí, na Moravě existovala vždy poměrně velká tolerance k menšinám. Poté co byli v roce 1421 židé vyhnáni z Dolního Rakouska a Vídně se velká část rakouských židů usadila právě na jižní Moravě. Na rozdíl od Čech, kde se židé soustředili v jednom velkém centru, kterým byla Praha, na Moravě se vytvořila řada menších komunit.

židovská čtvrť v Mikulově
V průběhu 15. století se židé začínají odcházet z královských měst. Měšťané totiž v židech spatřovali konkurenci a činili vše proto, aby se jich zbavili. Roku 1426 byli vypovězeni z Jihlavy, v roce 1454 z Brna, Olomouce, Znojma a Uničova, roku 1514 z Uherského Hradiště a roku 1563 z Nového Jičína. Přesunuli se proto na venkov do menších vrchnostenských měst pod ochranu šlechty. Na počátku 16. století byla zaznamenána přítomnost židů v 36 moravských obcích, nejhustší osídlení se nacházelo podél jižních hranic země, o něco slabší bylo na severu.
Židovské záležitosti již nespravoval král, ale zemský sněm. Lze říci, že po novokřtěncích byli židé nejvíce omezovanou skupinou obyvatelstva. Platili vysoké daně, museli nosit na prsou žlutý kroužek, předpisy striktně určovali, co žid smí a co nesmí. Mezi moravskými pány byli i vyložení antisemité jako Hartman z Lichtenštejna, který nechával židy přepadat a bít a nakonec přikázal, že na se jeho statcích nesmí žid ani ukázat. Rovněž král Ferdinand I. se netajil úmyslem vyhnat všechny židy ze země. Nesmíme však podléhat dojmu, že židé byly diskriminováni zcela bezdůvodně. Často se jednalo o lichváře či různé šmelináře a vyskytla se i podezření z rituálních vražd. Mezi prostými lidmi proto byli velmi neoblíbení. Stavové se jich ale vždy zastali, avšak jen proto, aby nepřišli o své příjmy. Období rozkvětu zaznamenali židé až za vlády Rudolfa II., který stížnosti měst ignoroval a několik židů měl i na svém dvoře. Jeden z nejvýznamnějších ústupků Rudolfa II. židům se týkal jejich práva věnovat se celé řadě řemesel a jiným zaměstnáním.
Obnovené zřízení zemské roku 1628 vzalo židy opět pod ochranu panovníka. Za třicetileté války měli relativně klid, protože zůstali věrní císaři a navíc katolíci měli plné ruce práce s pronásledováním evangelíků. Ovšem i tak válku na Moravě přečkalo jen 773 židovských domů.
Roku 1650 přišel český zemský sněm s návrhem, aby Židé směli pobývat jen v místech, kde žili před rokem 1618, z ostatních se měli vystěhovat. Přesun by se týkal nejméně 2/3 Židů. Moravský zemský sněm ale vypovězení neustále oddaloval, neboť nařízení by postihlo především židy usedlé na šlechtických statcích, kterých byla na Moravě většina. Naopak v letech 1648 - 1651 přicházely na Moravu vlny židovských uprchlíků z Ukrajiny a Haliče v důsledku polsko-ukrajinské válek. Podobně tomu bylo roku 1670 po vyhnaní židů z Vídně.
Ve snaze zabránit rozšiřování židovského obyvatelstva, vydal císař Karel VI. v roce 1726 tzv. translokační reskript, kterým zakazoval usazování na nových místech a zároveň určil maximální počet židovských rodin na Moravě na 5 106. Dekrety z let 1726 a 1727 se poté uskutečnilo odlišení židů od křesťanů. Zřizovaly se ulice nebo části měst obydlené výlučně židy, které daly základ židovským obcím. Ještě tvrdší byla Marie Terezie, která chtěla židy z českých zemí úplně vypovědět. Od tohoto záměru nakonec z ekonomických důvodů upustila a spokojila se s uvalením toleranční daně.
Obrat nastal až za reforem Josefa II. Tolerančním patentem z roku 1781 bylo zahájeno postupné občanské zrovnoprávňování židů. Patentem z roku 1787 se počet tolerovaných rodin zvýšil na 5 400. Císařským patentem pak bylo roku 1798 na Moravě vytvořeno 52 židovských obcí. Královská města však zůstávala židům nadále uzavřena až do roku 1848. Tyto kroky císař nečinil z lásky k židům, ale proto, že je chtěl začlenit do státu. Také jim nařídil přijmout německá jména, aby se usnadnil jejich styk s úředníky.
břeclavská synagoga
břeclavská synagoga
Největší počet židovských rodin (620) byl v té době v Mikulově, který byl odnepaměti centrem moravských židů. Sídlil zde zemský rabín a nějakou dobu zde pobýval i známý rabbi Löw. Vedle Mikulova byl velký počet židovských rodin také v Prostějově (328), Boskovicích (326) a Holešově (265). Právě posledně zmiňovaný Holešov je znám židům po celém světě, neboť zde v 17. století působil rabín Šabtaj ha-Kohen, který je považován za jednoho z největších židovských myslitelů. Mimo povolené obce směly žít jednotlivé rodiny i na venkově, ovšem jen na základě zvláštního povolení a musely si nadále držet příslušnost k židovské obci.
Pro ilustraci, jaké postavení měli židé ve společnosti ještě v polovině 19. století (!), uvádím příklad z jednání moravského zemského sněmu. 17. září 1844 bylo stavům ohlášeno rozhodnutí, jímž panovník dovolil baronu Rothschildovi (židovský bankéř a podnikatel) zakoupit pro sebe a své potomstvo dominikální panství na Moravě. Nejhlasitěji se proti rozhodnutí vymezil baron Bedřich Schell:
"Jest to, pokud vím, poprvé, co císař anebo někdo z jeho slavných předchůdců uznal za vhodné uchýliti se od platných zákonů, dle kterých žádný žid v rakouském státě nemá držeti realitu, vyjma domy kořalečné nebo draslárny. Byly to asi státní ohledy druhu nejvyššího a nejdůležitějšího, které přiměly císaře, propůjčiti baronu Rothschildovi tuto milost v análech císařského státu neslýchanou, kterouž učiněna výjimka ze zákonů o židech a o inkolátních požadavcích k dosažení deskových statků…
Nemůže se moravským stavům zazlívati, přijímají-li toto nejvyšší rozhodnutí s hluboce pociťovaným zarmoucením, ježto jim, nehledě k nevyplněné podmínce inkolátu dle zemského zřízení potřebného k nabytí deskových realit, jest na roveň postaven žid a jeho potomstvo, který dle platných zákonů má býti vyloučen z držení nejmenšího pozemku rustikálního… rozhodnutí dotýká se stavů moravských tím bolestněji, ježto, ačkoliv tato provincie jest přivtělena ke království Českému, stavové její jsou jedinými, jimž žid jest na roveň postaven…"
Počet židů na Moravě a ve Slezsku
rokpočet židů
175420 327
177523 328
180127 822
183032 244
184037 316
184640 064
189045 324
190044 255
191041 158
192137 989

Revoluční rok 1848 přinesl židům právo svobodně se stěhovat a mohli se volně usazovat na venkově. Od roku 1860 směli vlastnit také nemovitý majetek. V roce 1862 bylo na Moravě z původních 52 židovských obcí vytvořeno 27 politických obcí. Předpis se vztahoval na obce, které měly vlastní teritorium a finanční zdroje na správu. Zbývajících 25 obcí, které nesplňovaly požadavky, svou samostatnost ztratilo. Nařízení platilo pouze pro Moravu a dá se říct, že šlo o evropský unikát. Židé tak získali vlastní samostatné obce uvnitř měst s vlastním starostou, zastupitelstvem, školou, obecním policajtem a vlastním hospodařením. Podle Ústavy z roku 1867 pak židé získali stejná práva jako všichni ostatní občané. Začali se proto hromadně stěhovat z přelidněných židovských obcí do větších měst. Postupem času pronikli i do vyšší společnosti jako zdatní obchodníci a průmyslníci. Někteří byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu.

Počet obyvatel židovských politických obcí v roce 1921
obecpočet židůobecpočet židů
Boskovice454Mikulov573
Břeclav718Miroslav317
Bzenec223Písečná23
Dolní Kounice71Podivín303
Holešov328Pohořelice290
Hranice276Prostějov1428
Ivančice190Přerov320
Jevíčko125Rousínov64
Kyjov403Slavkov104
Lednice44Strážnice246
Lipník212Šafov235
Lomnice50Třebíč362
Uherský Brod644Uherský Ostroh85
Veselí68

Dále pak bylo podle zákona z roku 1890 vytvořeno 50 židovských náboženských obcí, které měly čistě náboženský charakter, něco na způsob katolických farností. Náboženské obce se utvořily téměř ve všech židovských politických obcích a také v místech s větším počtem židovského obyvatelstva.

Počet obyvatel židovských náboženských obcí v roce 1921
obecpočet židůobecpočet židů
Boskovice454Strážnice246
Moravská Ostrava4 969Ivanovice na Hané77
Brno10 866Šafov135
Nový Jičín249Jemnice84
Brtnice76Telč93
Olomouc1 596Jevíčko125
Břeclav718Třebíč262
Osoblaha38Jihlava1 180
Bučovice104Třešť80
Písečná23Kojetín87
Bzenec223Úsov40
Podivín303Kroměříž390
Dambořice68Valašské Meziříčí170
Pohořelice290Lipník212
Dolní Kounice71Velké Meziříčí129
Prostějov1 428Lomnice50
Hodonín797Uherský Brod644
Přerov320Loštice75
Holešov328Uherské Hradiště360
Rousínov64Mikulov573
Hranice276Uherský Ostroh85
Slavkov104Miroslav317
Hustopeče160Vyškov64
Svitavy177Moravský Krumlov40
Ivančice190Znojmo749

Po zrušení omezení počet moravských židů rychle narůstal. Nejvyššího počtu bylo dosaženo roku 1890, kdy zde žilo 45 324 židů (2 % všech obyvatel Moravy). Poté začal jejich počet klesat v důsledku asimilace, ale také kvůli blízkosti hlavního města monarchie. Například ještě v roce 1839 žilo v Mikulově 3 520 židů, ale roku 1869 to bylo již jen 1 917 a jejich počet dále klesal. Obdobný proces zažívala většina tradičních židovských obcí. Naproti tomu židovská populace ve velkých městech rychle narůstala. V roce 1848 žilo v Brně 445 židů, v roce 1910 již 8 945 a roku 1921 dokonce 10 866. Což znamená, že téměř jedna třetina všech moravských židů bydlela v Brně.
brněnská synagoga
brněnská synagoga
Po vzniku Československé republiky rozhodl Moravský zemský výbor na konci roku 1918 o sloučení židovských politických obcí s křesťanskými obcemi. Výbor to zdůvodnil tím, že obce vznikly proti zákonným předpisům. Kvůli židovským protestům se slučování nakonec protáhlo až do roku 1925, kdy zanikly poslední obce v Miroslavi a Třebíči. Náboženské obce nijak omezeny nebyly a jejich činnost ukončila až německá okupace.

Zdroj:
NOVÁČEK, Silvestr: Břeclavsko 1918 - 1921, Brno 1973
KAMENÍČEK, František: Sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905
www.zmizeli-sousede.cz
www.wikipedia.cz
www.referaty-seminarky.cz
www.mikulov.cz
www.edejiny.cz