Listopad 2010

Jan Eskymo Welzl (1868 - 1948)

17. listopadu 2010 v 12:18 | Tomáš |  Osobnosti
jan welzl

Cestovatel Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v Zábřeze na Moravě. Vyučil se zámečníkem a krátký čas pracoval ve strojírně Ed. Ledera. Již v 16 letech se vydal do světa na zkušenou. Přes Vídeň se dostal do Itálie a pěšky prošel napříč Balkánem. Domů se vrátil až když ho povolali k vojenské službě do Brna. Sotva se zbavil nenáviděné uniformy, už byl zase na cestách. Zamířil do Hamburku, kde se nechal najmout na zaoceánský parník. Pracoval jako topič, strojník, ale také jako nosič a pomocník v kuchyni. Střídal službu na lodích a za několik let projel snad všechna světová moře.
V přístavu Port Arthur se dověděl o stavbě transsibiřské magistrály. Trvalo několik měsíců, než se dostal do ruského Irkutska a na břeh Bajkalu. Na dráze Welzl pomáhal stavět mosty, pokládat kolejnice a večer u táborových ohňů slyšel o daleké zemi na severu, kde prý je člověk naprosto volný a svobodný. Tehdy v něm uzrál plán, že projde napříč Sibiří až k Ledovému moři.
Díky velké odvaze a pevnému zdraví dokázal neuvěřitelné. Cestoval bez mapy a kompasu, veden jen sluncem a hvězdami. Koně vyměnil za sobí spřežení a živil se lovem. Štěstí Welzla neopouštělo a jednoho dne uviděl zamrzlé Beringovo moře. Jeho konečným cílem byly Novosibiřské ostrovy daleko za polárním kruhem. Ruský kapitán přepravil Welzla na velrybářském škuneru na pobřeží jednoho z ostrovů a zanechal ho s trochou zásob na pustém břehu. Brzy se seznámil se s místními eskymáky a polárníky. Jako lovec, obchodník s kožešinami a zlatokop procestoval celou Arktidu. Se smečkou eskymáckých psů pak rozvážel po ledě mezi ostrovy poštu a zboží. Na plachetnici se přepravil i na Aljašku, kde v pobřežních městech obchodoval s kožešinami. S indiány se plavil v kánoi po zlatonosné řece Yukon a nějaký čas pobýval v Dawsonu.
Welzl nerad přiznával, že se na mapě nevyzná a kompasu nerozumí, ale vyvažoval to svou přirozenou inteligencí a dobrosrdečností. Vše ,co uměl, získal vlastním poznáním a dokázal si poradit s každým problémem. Zřejmě pro tyto své vlastnosti byl v roce 1903, ve svých pětatřiceti letech, zvolen na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známé po celém severu, bílí polárníci mu říkali Arctic Bismarck, domorodí eskymáci Moojok Ojaak (Pojídač medvědů). Cesta k opravdové slávě ho ale teprve čekala.
Podle svého vyprávění ztroskotal Welzl v roce 1924 se svou lodí poblíž Cordovy na Aljašce. Zachránil si jen holý život. Americké úřady vyslýchaly podezřelého trosečníka s nedůvěrou. Neměl žádné osobní doklady ani povolení k plavbě v amerických vodách. Nevěděl, že v Evropě skončila válka a že Rakousko-Uhersko, jeho domov, už neexistuje. Okolnost, že připlul lodí ze sovětských Novosibiřských ostrovů, nakonec rozhodla, že byl jako nežádoucí cizinec vyhoštěn a poslán zpět do Evropy. Po třiceti letech tak opět uviděl hamburský přístav.
Starý náčelník se těžce protloukal jako příležitostný přístavní dělník. V nejvyšší nouzi začal psát do redakce Lidových novin v Brně. Tyto dopisy pak spisovatel a redaktor Rudolf Těsnohlídek upravil a vydal pod názvem Eskymo Welzl. On sám se však v Evropě necítil doma. V myšlenkách byl stále na Nové Sibiři a toužil po zašlé slávě eskymáckého náčelníka. S honorářem v kapse odjel znovu do Kanady. Kdesi u Vancouveru se náhodou setkal s zábřežským rodákem Josefem Kislingem, který si založil v Kanadě liščí farmu. Welzl u něho krátký čas pracoval. Poté přijal službu na nákladní lodi a vrátil se zpět do Evropy. Na konci roku 1928 se objevil v Praze. Mezitím se Welzlovo jméno, díky knize Eskymo Welzl, stalo v Československu literární senzací a on sám, jako známý cestovatel, měl všude dveře otevřené. Seznámil se s bratry Čapkovými, mluvil do rozhlasu a byl dokonce přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.
Začátkem prosince se Welzl rozhodl, že se podívá do rodného Zábřeha. V redakci tehdejšího Moravského severu se představil jako "Kapitán Jan Welzl, polární cestovatel." Navštěvoval známé a denně vyjížděl do okolních měst a vesnic, kde míval v nabitých sálech své přednášky. Vypravěčem byl jedinečným. Uchvacoval posluchače svou bezprostředností a prostotou vyprávění.
V březnu 1929 navštívil Welzla v Zábřeze redaktor Lidových novin Eduard Valenta a pozval ho do brněnské redakce. Tam potom po tři měsíce vyprávěl své životní příběhy. Mělo to pro něho jediný smysl - vydělat si co nejdříve dost peněz a vrátit se ke svým Eskymákům na Novou Sibiř. Ke starému domovu ho nic nepoutalo. Z Welzlova vyprávění vznikly pak jeho knihy: Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a nejznámější Třicet let na Zlatém severu, která pak vyšla, a dosud vychází, v řadě evropských zemí, v Americe i Japonsku a zajistila Welzlovi světový ohlas.
V červnu 1929 se starý polárník rozloučil a odjel z Hamburku parníkem Westphalia, aby naposled přeplul Atlantický oceán. Na své přátele v Brně, Olomouci a Zábřeze nezapomínal a čas od času poslal dopis nebo pohlednici. Cestoval po řece Mackenzie do Aklaviku a až k Herschellovu ostrovu. Pak se vrátil se do Dawsonu na hranicích Aljašky, kde také 19. září 1948 zemřel. Leccos z jeho vyprávění se později potvrdilo, ovšem ne vše, co ve svých knihách uvádí, je zcela věrohodné. Jak sám říkával, vyprávěl svým posluchačům "pohádky". Jeho osobnost se také stala inspirací pro postavu kapitána Van Tocha v románu K. Čapka Válka s mloky.

Zdroj:
www.welzl.cz