Březen 2011

Bájný Veligrad

25. března 2011 v 21:15 | Tomáš |  Velká Morava
Kde leží Veligrad? Velkomoravskou metropoli hledaly celé generace historiků. Názory odborníků na možné sídlo moravských knížat, Mojmírovců, postupně silně polarizovaly mezi zastance Starého Města a Valů u Mikulčic. Dnes převládá názor, že Mikulčice byly jakýmsi prvním centrem starých Moravanů a nejpozději za vlády krále Svatopluka se hlavní město přesunulo do prostoru Starého Města. Naprostou jistotu ale nebudeme mít asi nikdy.
Je nepochybné, že město leželo někde na území dnešní jižní Moravy, neboť je archeologicky dokázáno, že právě zde se nacházelo centrum celé říše. Jak známo, staří Moravané si stavěli svá hradiska na dolních tocích velkých řek. Lokalita Starého Města byla tudíž velmi příhodná. Morava zde kdysi tvořila říční ostrov a okolní úrodná rovina poskytovala městu dostatečnou hospodářskou základnu. Sídlo Rostislava, popisovali letopisci jako velké město větší než Nitra, která zabírala více než 50 ha opevněné plochy, tisíce hrobů, množství keramických pecí a výrobních objektů. Písemné prameny popisují Veligrad v první polovině 9. století jako velmi staré město "nepodobné všem ostatním i nejstarším od doby antiky známým", opevněné "tou nejpevnější hradbou", která udivovala souvěké letopisce. Jedná se pravděpodobně o popis Mikulčic, Rastislavova starého města, neboť historie zdejšího hradiště sahá až do 7. století.
Stručný popis Veligradu nám přináší i zprávy arabských cestovatelů z počátku 10. století, kteří navštěvovali střední Evropu za účelem obchodu. Omar ibn Rusta z Isfahánu se v díle "Kniha vzácných drahokamů" vyjadřuje o sídelním městě krále Svatopluka takto: "...Na počátku území Slovanů je město zvané Wábnít. ...Slované svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho slovy se řídí. Jeho sídlo je uprostřed slovanské země. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí, se nazývá Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi vládne tak tuhá zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí, která přikryjí střechou ze dřeva podobně jako u křesťanských kostelů..."
Stejně tak Perská kronika "Země světla" uvádí: "O zemi Slovanů. ...Císař Slovanů se nazývá Svatopluk. ...Mají dvě města. Wábnít (město-grad Nít) je prvním městem na východě země Slovanů. Ch.r.dáb je velké město (grad) a sídlo císaře."
Ibn Mahmúd Gardízí v díle "Okrasa historie" píše: "Jejich vládce si klade na hlavu korunu a všichni ho poslouchají a konají podle jeho příkazů. Svého nejvyššího vládce nazývají Svatopluk a jeho zástupce nazývají župan. A sídelnímu městu krále říkají Dž.ráw.t. Každý měsíc jsou v onom městě po tři dny trhy, kde obchodují s různým zbožím."


Z domácích pramenů můžeme čerpat z církevní organizace na Moravě. V zápisech "Jádra katalogu biskupů Moravy" se objevuje Veligrad s metropolitním chrámem sv. Petra, s nímž je spojována činnost slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Legendy se shodují, že právě zde byl pokřtěn český kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou. Doloženo je též působení biskupů Jana a Silvestra v první polovině 10. století. Spolehlivým poznávacím znakem Veligradu by mohl být hrob arcibiskupa Metoděje, který podle staroslověnské legendy "leží ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohorodičky". Kostelů z velkomoravské doby již bylo nalezeno mnoho, bohužel v žádném se Metodějův hrob nenašel. Pravděpodobně byl během staletí vykraden.
Nezbývá než se spolehnout na nepřímé důkazy. V tomto směru má jednoznačně navrch lokalita Starého Města. Již v roce 1141 se ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka připomíná osada Veligrad (villa Veligrad), dnešní Staré Město u Uherského Hradiště. Další listina datovaná k roku 1202 hovoří o opevněném starém městě Veligrad (vallus antiqua civitas). Archeologický výzkum skutečně potvrdil existenci místy velmi mohutného opevnění. Dodnes se jedna lokalita ve Starém Městě nazývá "na Valách". Roku 1205 založil markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti Veligradu cisterciácký klášter, který po upadající trhové vsi převzal jméno Velehrad. Povědomí o někdejších správních poměrech lze vyčíst i z listiny Přemysla I. Otakara z roku 1228, v níž se uvádí Weligrad, dříve město, nyní městys, nebo též někdejší hradiště, nyní trhová obec. Z těchto zmínek lze usuzovat na určité výsadní postavení trhové vsi Veligradu založené na právech posvěcených dávnou tradicí. Jednak jde o trhové právo, uváděné od 13. století v listinách jako staré a známé, jehož počátky sahají hlouběji do minulosti. Za zmínku však stojí také svědectví o majetkových transakcích občanů (cives) z trhové vsi Veligrad. Obyvatelé Veligradu tedy byli svobodní.
Poté co bylo založeno nedaleké Uherské Hradiště, došlo v roce 1257 z příkazu krále Přemysla Otakara II. k přenesení tržních práv z Veligradu. Nové centrum kraje mělo nejprve název Nové Město, o rok později Nový Veligrad a teprve na počátku 14. století se objevuje název Hradiště. Staré a nové město přitom dělí pouze koryto řeky Moravy. Staré Město je naposledy jmenováno Veligradem v listině krále Jana Lucemburského z 2. března 1315.
Rovněž název Hradiště v sobě skrývá původní podobu lokality. Odkazuje na místo, kde dříve stával hrad nebo hradisko. S velkomoravským obdobím je spjata i celá řada místních pojmenování v okolní krajině: Hrádek, na Valách, Hradšín, Hradšovice, Mařatice (podle bohyně Morany), Kostelany (ves náležící kostelu), Popovice (ves náležící kněžím), Osvětimany (podle svěcení manů), Svatobořice (podle bourání pohanských model), pohoří Chřiby (ze staroslovanského chrib neboli hřbet) atd. Mnohá místní jména odkazují na přítomnost panovníka: Králův stůl (Velký plochý kámen, na kterém podle pověsti obědval moravský král, zmiňovaný už roku 1227.), Králova studánka, Knězopole (král = knjez, tj. Královo pole), vrch Králov u Uherského Brodu a nedaleký Králův háj zmiňovaný ještě roku 1666.
Tyto a jiné důkazy polohy Veligradu vyslovil ve svém díle již Vincenc Brandl roku 1862. Za pravdu mu dal až archeologický průzkum provedený ve 20. století. Z nálezů na území Starého Města a Uherského Hradiště je patrné, že zde byla za časů Velké Moravy značná koncentrace osídlení a řemesel. Jasně se tak rýsuje obraz velkého střediska říše s rozlehlým předhradím chráněného mohutným opevněním. Na základě množství nalezených artefaktů a zejména obrovské rozlohy lokality, několikrát převyšující rozsah obdobných sídel té doby, je téměř jisté, že se Veligrad nacházel na území dnešního Starého Města. Přesto pokud zavítáte do Mikulčic, bude vám průvodce s určitostí tvrdit, že Velehradem je právě jejich lokalita. Někteří Slováci zase zastávají názor, že centrum říše vůbec nebylo na Moravě, nýbrž na Slovensku…

Zdroj:
ŽALUDEK, Jindřich: Veligrad - ústředí Velké Moravy
BRANDL, Vincenc: Poloha starého Velehradu, Brno 1862
www.wikipedia.cz

Severní dráha císaře Ferdinanda

16. března 2011 v 14:09 | Tomáš |  Absolutismus
Na začátku 19. století zajišťovaly v rakouské monarchii dopravu na větší vzdálenosti poštovní dostavníky. Tento způsob přepravy byl však velmi neefektivní, pomalý a drahý. Dostavníkům nepomáhal ani žalostný stav silnic. Rozvoj průmyslové výroby sebou přinesl i zvýšené nároky na dopravu. V západní Evropě se proto začal čím dál více prosazovat nový dopravní prostředek - železnice. S nápadem vybudovat první skutečnou železnici v rakouských zemích přišel roku 1829 profesor vídeňské polytechniky František Xaver Riepl. Dráha měla začínat ve Vídni a pokračovat přes Moravu do Bochnie v Haliči s odbočkami do Brna, Olomouce, Opavy a haličských solných dolů. Hlavními důvody pro stavbu byla lepší přeprava soli, uhlí, železa, potravin a vojska. Projekt vzbudil velký zájem u vídeňských bankéřů, jako byl Salomon Meyer Rothschild. Vědom si budoucího velkého zisku, vyslal na vlastní náklady Riepla a svého tajemníka Wertheimsteina do Anglie, aby tam zhlédli na vlastní oči výstavbu železnic. Zde dospěl Riepl k názoru, vybudovat železnici jako parostrojní. Po návratu se horlivě pustil do projektování celého díla. Narážel ovšem na nepochopení ze strany měst a obcí, u kterých projekt železnice působil pobouření. Stavbě nebyl příliš nakloněn ani vídeňský dvůr.
Licenci na stavbu proto Rothschild získal až v roce 1836. Stálo v ní: My, Ferdinand První, z Boží milosti císař Rakouský, král Uherský a Český, toho jména Pátý... S ohledem na nejponíženější žádost bankovního domu Salomona Meyera Rothschilda o udělení výhradní privileje ke stavbě železné dráhy mezi Vídní a Bochnií, s odbočkou do Brna, Olomouce, Opavy, Bielska a Bialé, pak k solným magazínům v Dvorech, ve Věličce a u Bochnie, rozhodli jsme se po uvážení veřejné prospěšnosti tohoto podniku žádanou privilej propůjčiti na padesát za sebou jdoucích let s následujícími koncesemi a za těchto podmínek...
Brzy byla založena akciová společnost vídeňských bankéřů, která měla stavbu provést. Vedle již jmenovaného Rothschilda v ní zaujímali přední místa Geymüller, Beidermann, Eskeles, Mayer a Siná. Za účelem získání základního kapitálu ve výši 11 360 000 zl., vydala společnost Severní dráhy 12 000 akcií po l 000 zl. Zájem o akcie byl obrovský a na konci upisovacího období 15. března 1836 byla částka překročena na 27 000 000 zl. Aby měl projekt podporu císaře a celého dvora, rozhodl se Rothschild pořádat císaře o schválení názvu tratě Severní dráha císaře Ferdinanda (Kaiser Ferdinands-Nordbahn). Poté už stavbě dráhy nestalo nic v cestě. Ihned byly zahájeny přípravy ke stavbě. V zimě 1836 - 1837 byly zadány pozemní práce a uzavřeny smlouvy s dodavateli dřeva, kamene a písku. Vozy, lokomotivy, výhybky a jiné předměty byly zadány společnosti R. Stephensona z Anglie. Kolejnice se zavázaly dodat ditrichštejnské železárny v Poličce. Řízením byl pověřen inženýr Karel Ghega, který spolu s osmi dalšími inženýry a 16 stavbyvedoucími vedl toto monumentální dílo, na kterém pracovalo téměř 14 000 dělníků.
severní dráha
Se stavbou se začalo ještě v roce 1836. Práce pokračovaly velmi rychle. Pracovalo se i za nepříznivých podmínek v zimních měsících. Na stavbě dráhy z Vídně do Břeclavi se začalo pracovat v dubnu roku 1837, v červnu téhož roku byla zahájena stavba železnice na Brno. Území Moravského úvalu bylo pro stavbu velmi příznivé. Téměř úplná rovina, jen místy nějaké menší přírodní překážky. Problémem však byl nedostatek kolejnic, které se musely dovážet až z Belgie a Anglie. Ty byly velmi drahé, avšak domácí kolejnice nebyly kvalitní. Tyto komplikace vyřešila až Rudolfova huť ve Vítkovicích. I nadále ale byla železnice závislá na anglických lokomotivách. Navzdory všem těmto překážkám stavba železnice pokračovala zdárně kupředu.
První pokusná jízda byla zahájena 19. listopadu 1837 na trati mezi Floridsdorfem a Wagramem. První veřejná zkušební jízda, k níž byly pozvány dvorní kruhy, státní a vrchnostenské úřady, se konala 23. listopadu 1837. Vlak se skládal z lokomotivy Austria a osmi osobních vozů. Jízdy se účastnilo 164 osob. Vzdálenost 1,53 míle urazil vlak za 26 minut. V obcích podél trati zvonily zvony, stříleli a vyhrávali. Obyvatelstvo s nadšením i údivem zdravilo projíždějící vlak. Jaké oblibě se dráha těšila, nejlépe dokazuje fakt, že od 1. května do 31 října bylo dopraveno z Vídně do Wagramu a Gänsenrdorfu 176 000 lidí. Jízdné stálo v 1. třídě 50 krejcarů, ve 2. třídě 30 kr. a ve 3. třídě 15 kr. Do Břeclavi přijel první vlak 6. června 1839. 7. července potom přijela do Brna první parní lokomotiva Moravia, kterou vítaly tisíce diváků. Při té příležitosti došlo také k vůbec prvnímu vlakovému neštěstí. Nehoda se stala ve Vranovcích. Vlak včas nezabrzdil a narazil do soupravy jedoucí před ním. Několik osob bylo zraněno. Srážku zavinil anglický strojvedoucí, který na přání vznešených cestujících na chvíli zastavil a potom doháněl ztracený čas.
Jediným úsilím všech bylo, dostat se co nejdál na sever. V roce 1840 vystřídal K. Ghegu ve vedení stavby inženýr Alois Negrelli. Rok 1841 byl významný pro Přerov a celé okolí, neboť 1. září vjel první slavnostní vlak do nádraží v Přerově. 17. října 1841 byl zahájen provoz do Olomouce, zahajovací vlak táhla lokomotiva Olomucia. V těchto letech se Rakousko dostalo do těžké hospodářské krize, což se projevilo i na stavbě dráhy. Finanční prostředky společnosti byly vyčerpány a stačily pouze na dostavbu výběžku hlavní trati z Přerova do Lipníka, který byl odevzdán veřejné dopravě 15. srpna 1842. V Lipníku se stavba železnice na dva roky zastavila. Akcie Severní dráhy poklesly na 648 zlatých a mezi akcionáři se začal šířit neklid. Této situace využil S. M. Rothschild a půjčil společnosti 4 000 000 zlatých s podmínkou, že bude prodloužena lhůta k dostavění celé dráhy o deset let. Vláda Rothschildovu přání vyhověla 5. března 1844. Tím se ještě více upevnil jeho vliv v celé akciové společnosti. Na jaře roku 1844 byly za řízení vrchního inženýra Karla Hummela práce obnoveny. Šlo o trať Lipník - Bohumín. Výstavba trvala tři roky. Slavnostní předání tohoto úseku dopravě se uskutečnilo 1. května 1847. Lidové slavnosti se nekonaly, neboť železnice měla již takovou popularitu, že nemusela takto získávat nové zákazníky. Po dosažení Bohumína měla velký význam krátká spojovací trať z Bohumína do pruského Annabergu, čímž vzniklo první železniční spojení Vídeň-Berlín. Napojení Krakova na Severní dráhu bylo nakonec dosaženo použitím Krakovsko-hornoslezské dráhy, vedoucí přes pruské území, takže stačilo pouze postavit trať z Bohumína do nejbližší stanice této dráhy - Osvětimi. Po výstavbě zmíněného úseku pak byl 1. března 1856 zahájen provoz na celé hlavní trati Severní dráhy císaře Ferdinanda Vídeň - Krakov.
údaje o přepravě

Trať brzy nabyla velkého hospodářského významu nejen pro dopravu osob, ale také pro vojenské operace. Množství převáženého zboží i počet cestujících rychle vzrůstaly a tak není divu, že již od roku 1872 se stavěla druhá kolej. To znamenalo obrovské zisky akcionářů. Například roku 1865 dosáhla váha přepravovaného zboží 2 000 000 tun.
Byl to téměř čtyřicetinásobek původního odhadu, který nepočítal s tak prudkým rozvojem Ostravska. Zkušenosti a výsledky získané při stavbě Severní dráhy císaře Ferdinanda byly příkladem a povzbuzením pro další stavby železnic v celé monarchii.

Zdroj:
kol. autorů: 160 let severní dráhy císaře Ferdinanda, Ostrava 2001
www.wikipedia.cz
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Břeclav dějiny města, Brno 1968