Duben 2011

Dobročinnost knížete Jana II. z Lichtenštejna

15. dubna 2011 v 18:56 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Jan II.
Dlouhá léta panování Jana II. z Lichtenštejna byla přínosem nejen pro jižní Moravu. Kníže byl znám jako vzdělaný a štědrý filantrop. Studoval ve Vídni, v Bonnu, Karsruhe, Bruselu a Paříži. Před politikou dával přednost umění a vědě. Když se v roce 1858 ujal vlády, zaměřil se hlavně na zlepšení hospodaření a správy rodinných panství. Kníže se na rozdíl od svých předků věnoval daleko více rozvoji rodného kraje. Díky jeho velkorysým darům mohla vzniknout celá řada veřejných budov a jiných prospěšných aktivit. Jako vzdělaný člověk si uvědomoval důležitost vzdělávání dětí, proto velká část příspěvků směřovala na stavbu škol. Prostředky vynaložil i na budování a opravy kostelů, nad nimiž měli Lichtenštejnové patronátní právo. Investoval také do zdravotnictví a spolkové činnosti. Zapomenout nesmíme ani na stovky pracovních míst v lichtenštejnských závodech a v knížecí správě. Umělecké předměty z lichtenštejnských sbírek dodnes zdobí mnoho muzeí u nás i v zahraničí. Moravská galerie i Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně se mohou chlubit řadou cenných exponátů věnovaných právě Janem II. Kníže taktéž roku 1890 daroval pozemek pro stavbu nové budovy Slezského zemského muzea v Opavě, jehož byl dlouholetým mecenášem. Sám v roce 1900 otevřel lesnické muzeum na zámku v Úsově. V roce 1903 dal na svém panství v Jeseníkách zřídit přírodní rezervaci, nejstarší na Moravě. Roku 1886 investoval do rozsáhlé romantické rekonstrukce zchátraleho hradu ve Šternberku. A podobných společensky prospěšných akcí podpořil nespočet. Ročně takto neváhal utratit miliony. Bylo spočítáno, že mezi lety 1875 - 1925 věnoval Jan II. na dobročinné účely okolo 73,5 milionu švýcarských franků. Nejvíce, 28 milionů, činily milodary jednotlivcům. Dále 1,5 milionu na školství, 6 milionů na stavbu kostelů, 10,5 milionu pro vědu a umění, 5 milionů činily dary lichtenštejnskému knížectví a kolem 12 milionů připadlo na humanitární a charitativní činnost. Dalších 10,5 milionu švýcarských franků činily soukromé dary knížete. Zatímco ve veřejném životě se Janovi II. dařilo úspěšně naplňovat své záměry, v soukromém životě nebyl příliš šťastný. Nikdy se neoženil a zůstal bezdětný. Během svého života podpořil Jan II. vznik mnoha projektů na Břeclavsku, pokusím se tedy přiblížit alespoň některé z nich.
Největší pozornost kníže pochopitelně věnoval Lednici a Valticím, kde se nacházela rodová sídla. Janovi II. vadilo, že lednický zámek stojí hned vedle rolnických usedlostí na Dlouhé ulici, proto je vykoupil a i s tržištěm posunul dále na jih. Budovy byly strženy a na jejich místě rozšířil zámecký park. Jako náhradu nechal v roce 1880 postavit podle projektu Karla Weinbrennera novou radnici. Ze svých prostředků dal také zbudovat novou školu a dům pro učitele. Škola v typickém novogotickém stylu byla slavnostně vysvěcena na narozeniny knížete roku 1885. Bylo v ní umístěno 6 zcela vybavených tříd, konferenční místnost, pracovna ředitele, malá kaple, tělocvična, záchody i kabinet. Nedaleko školy stál dům se šesti byty pro učitele a školníka. Mezi školou a byty byla na knížecí náklady vysázena zahrada s ovocnými a okrasnými stromy, určená pro hlavního učitele.
radnice v lednici
lednická radnice a jubilejní kašna
V roce 1894 přesvědčil Wilhelm Lauche, ředitel lichtenštejnských zahrad a skleníků, knížete Jana II., aby dal souhlas s praktickou výukou v zahradách, sklenících i v parku. Mohla tak roku 1895 vzniknout Vyšší ovocnicko - zahradnická škola, kterou kníže podpořil darováním pozemků. Díky zájmu Jana II. o přírodní vědy byl v roce 1912 zřízen Ústav zušlechťování rostlin knížete Jana z Liechtensteinů J. G. Mendela v Lednici (dnes Mendeleum). Kníže Jan II. nejenže vybudování ústavu umožnil, ale byl i jeho štědrým donátorem. Financoval vlastní výstavbu, poskytl pozemky a garantoval desetiletý finanční příspěvek na provoz.
40. výročí vlády knížete bylo pro jeho rodnou obec Lednici příležitostí jak poděkovat za často prokazovaná dobrodiní. Návrh tehdejšího ředitele knížecího stavebního úřadu Karla Weinbrennera zřídit na náměstí kašnu s portrétním medailonem byl přijat městskou radou a došlo k jeho realizaci. Kníže, který byl o záměru zpraven, poslal následující odpověď: "Ačkoli jsem si obecně za své snažení nečinil nárok na veřejné uznání, přece se nemohu vzepřít tomuto přání, v němž spatřuji projev laskavého smýšlení a vděčnosti za to, co jsem pro své rodiště udělal, a využiji nynější příležitost, abych ujistil obec Lednici o trvání své srdečné přízně." Na základě tohoto psaní určila obec den výročí za datum, kdy bude pomník odhalen. Prostranství okolo kašny bylo pro oslavu uzavřeno girlandami a zeleně ovinutými sloupy. Uvnitř byla postavena tribuna pro členy knížecího domu. Po slavnostní velké mši v zámecké kapli se všechny spolky spolu s duchovenstvem vydaly na místo konání oslavy. Když se členové knížecího domu přiblížili k pomníku, začala hrát kapela lichtenštejnskou národní hymnu, poté následovalo vysvěcení kašny. Starosta Anton Reck pronesl slavnostní řeč, která byla zakončena třikrát opakovanou slávou největšímu dobrodinci obce. Shromáždění se potom odebrali k zámku, kde věčná obec holdoala Janu II. Samotná kašna, provedená v novogotickém stylu, představuje trojhranný sloup, jenž je ozdoben věžičkou. Na jedné straně býval portrétní medailon s iniciály knížete, na druhé byl na mramorové tabuli nápis: "Gott segne das Haus Liechtenstein" (Bůh žehnej lichtenštejnskému domu) a na třetí straně stála slova: "Die Gemeinde Eißgrub ihrem größten Wohltäter, dem Fürsten Johann II., 1858 bis 1898" (Obec Lednice svému největšímu dobrodinci, knížeti Janu II., 1858 - 1898). Na špičce je upevněna postava anděla strážného, jenž drží lichtenštejnský erb.
Z dalších staveb v Lednici se kníže podílel na založení ženské nemocnice. Na její provoz poté přispíval ročně 5 600 korun.
Za vlády Jana II. byla v lednickém zámku na přelomu 19. a 20. století zavedena charitativní akce pro děti z chudých rodin. Kníže přijížděl vždy 22. prosince. V přijímací hale a přilehlých chodbách zámku byla nachystána večeře pro desítky dětí z chudých rodin. Pod vánočním stromem, který mnohé děti viděly poprvé v životě, se vršily balíčky, které obsahovaly boty, knihy a školní potřeby. Zároveň byl vždy vybrán nejlepší žák školy, který dostal mimořádnou odměnu a kníže se postaral o to, aby mu bylo umožněno další vzdělání. Tato tradice se udržela i po smrti knížete. Ani poté však místní na Jana II. nezapomněli a v roce 1933 se v ročence uvádí, že "žádné jiné jméno se tak nezapsalo do srdcí lednického obyvatelstva jako knížete Johanna, dobrodince ve velkém stylu."
Také Valtice dokázaly patřičně těžit z výhod lichtenštejnské rezidence. Štědré podpoře Jana II. se těšila nemocnice Milosrdných bratří. V roce 1888 dal souhlas se stavbou zcela nové nemocniční budovy a současně na sebe vzal i veškeré finanční zajištění stavby. Nové vybavení odpovídající soudobému vývoji a kapacita 50 lůžek pozvedlo nemocnici na moderní úroveň. V roce 1894 byla, opět nákladem Jana II., postavena výkropní kaple a pitevní sál. Ve stejné roce pak ještě přibyl infekční pavilon, nazvaný podle otce Jana II., Aloisovo oddělení.
Ke stavbě další nemocnice došlo v roce 1908. Byla vybudována na malém návrší mezi břeclavskou a valtickou silnicí. Náklady na její stavbu hradil panující kníže Jan II. při příležitosti 50. výročí své vlády, proto byla nemocnice nazvána jubilejní. Zdravotní péče byla určena především ženám, mužští pacienti byli přijímáni jen v případě nutnosti. Areál se skládal ze 2 budov. První byla zařízena pro 24 lůžek v 8 pokojích. Ve druhé budově, která sloužila jako izolační pavilon, bylo 8 lůžek ve 4 místnostech. Domy byly v majetku města a péči o nemocné obstarávaly Milosrdné sestry.
radnice ve valticích
Ve 2. polovině 19. století bylo zjevné, že prostory určené pro výuku nebudou stačit vzrůstajícímu počtu valtických dětí. Protože město nemělo dostatek finančních prostředků, obrátilo se, stejně jako okolní obce, na knížete s prosbou o pomoc s tím, že mu nabídlo na dobu 20 let honební právo ve svém katastru. Jan II. prosbě vyhověl a dne 17.6. 1877 byla slavnostně otevřena nová školní budova. Škola byla šestitřídní a měla i vlastní zahradu. Dalších 8 000 zl. věnoval kníže roku 1895 na stavbu měšťanské školy, přičemž požádal o prodloužení nájmu honitby o 5 let. Pro děti předškolního věku dal zřídit mateřskou školku, když koupil za 7 000 zl. dům od J. Sulzbacha, upravil jej a daroval obci. S osobou Jana II. z Lichtenštejna úzce souvisí i vznik vinařské školy ve Valticích. Nejprve roku 1871 souhlasil, aby žáci vykonávali praktika na jeho polích, vinicích, zahradách i sklepech. Později pro školu koupil budovy zrušeného františkánského kláštera a k nim patřící pozemky, Ziskův dům i zahrady a parcely k vybudování vzorové vinice. Navíc daroval 1 000 zl. jako zakládací příspěvek. Roku 1872 tak mohla vzniknout vinařsko - ovocnická škola.
Z dalších budov financovaných Janem II. zaujme především nová radnice z roku 1887, na kterou přispěl 100 000 zl. Taktéž na stavbu městského vodovodu roku 1901 daroval 80 000 korun s tím, že si vyhradil určité množství vody zdarma. Na projekt městských lázní daroval roku 1912 částku 20 000 korun.
J. Fintajsl ve své knize Valtice a okolí z roku 1930 hovoří o Janu II. takto: "V dobré paměti chovají obyvatelé Valtic knížete Jana II (1858-1929), jenž velmi rád ve Valticích i Lednici prodléval. Velmi štědře přispíval na všechny podniky obce. Ať již to byla stavba školy, nové radnice, školky a j., vždy byla jeho ruka hojně otevřena. I konvent a nemocnice Milosrdných bratří vděčí mu za velkou jeho přízeň. Mnoho peněz věnoval na novou úpravu některých staveb, dosavadní umělecké poklady novými nákupy rozmnožoval a pečoval, aby stará krásná stromořadí nebyla kácena. Žádný věkovitý strom nesměl býti bez jeho svolení skácen, dokud byl při síle, dokud nepadl sám nebo dokud nejevil příliš zjevných známek, že churaví. Často jej bylo vídati na projížďkách lesem, kde se těšil krásou přírody i staveb."
V Hruškách byla nákladem knížete zbudována obecní nemocnice a hasičské skladiště. V roce 1898 již místní stará školní budova nevyhovovala. Starosta František Kuja proto využil jubilejního 40. výročí vlády Jana II. a požádal jej, aby dovolil oslavit tento památný rok tím, že Hruškám postaví novou školu. Za knížecí správu řídil vyjednávání nadsprávce Antonín Suchomel. Plány vypracoval knížecí architekt Karl Weinbrenner, který na stavbu také dohlížel. Dvě mramorové desky v přístavbě hlásají: "Jeho Jasnost kníže Jan II. z Liechtensteina, vévoda Opavský a Krnovský a hrabě z Ritbergu, léta páně 1899 velkolepou budovu vystavěl vlastním nákladem za propůjčení obecní honitby hrušecké na dvacet let na důkaz své zvláštní uznalosti k obci hrušecké a ku větší podpoře obecního zastupitelstva v jeho snaze pro zvýšení národní vzdělanosti." Nová část značně rozšířila školní prostory. Byly v ní dvě třídy, kabinet, byt pro ženatého učitele a obecní radnice.
Také lanžhotská škola vděčí za svůj vznik Janovi II. V roce 1875 bylo dohodnuto, že kníže postaví městečku školu a obec mu za to přenechá honitbu na 35 let. Ani lanžhotský kostel již na konci 19. století nepostačoval. Proto obecní starší jmenovali 28. září 1890 Jana II. z Lichtenštejna čestným občanem Lanžhota, aby si jej naklonili pro přestavbu kostela. Na prosbu od místního faráře Dominika Gottwalda a na žádost farníků "rozhodl vysoký, spanilomyslný a velmi dobročinný patron zdejšího chrámu Páně a fary, jeho osvícenost panující kníže Jan z Lichtenstajnů, aby kostel byl rozšířen." Většinu prostředků si obstarala obec sama, kníže přispěl darem 4 000 zl. a částkou více než 5 000 zl., jež měl majitel velkostatku jako singulární podíl na lesních porostech. Navíc poskytl obci půjčku ve výši 2 500 zl. Po dokončení kostela pro něj kníže pořídil ještě věžní hodiny.
kostel v ladné

V Ladné měla v roce 1910 vypršet nájemní doba honitby a místní občané se shodli, že ji pronajmou na dalších dvanáct let opět Janu II. za roční nájem 2 000 korun. Současně chtěli knížete požádat, aby v obci vystavěl na vlastní náklady větší kapli, neboť ta dosavadní již nestačila. Jednání byla úspěšná a kníže přislíbil vystavět na obecním pozemku kostel i s vnitřním vybavení. Základní kámen byl položen 24. září 1911. Stavební plány vypracoval knížecí architekt Karl Weinbrenner, který pro chrám zvolil novorománský styl. Materiál na stavbu dodávala knížecí cihelna v Poštorné. Podle obecní kroniky bylo použito na 250 druhů glazovaných a neglazovaných tvarovek a obkládacích cihel. Nový kostel byl slavnostně vysvěcen 13. října 1912. Pamětní deska z umělého mramoru umístěná v kostele praví: "Zakladateli tohoto chrámu Páně Jeho Jasnosti panujícímu knížeti Janu II. z Lichtensteina vděční občané lanštorfští 1911 - 1914."
V Hlohovci bylo roku 1880 s Janem II. ujednáno, že obec přenechá knížeti honitbu na 27 let, dále budovu staré školy a velký výhon u rybníka. Za to měl poskytnout obci 16 000 zl. na stavbu nové školy. Když potom v roce 1908 kníže slavil padesátileté jubileum vlády, jako budovateli školy a patronu kostela mu byl na památku v obci postaven velký dřevěný kříž s jeho jménem. Kníže se významně podílel také na výstavbě nové školy v roce 1912 a přestavbě kostela.
kostel a škola v poštorné

Díky nedalekým průmyslovým závodům vzrostl ve 2. polovině 19. století počet obyvatel Poštorné a Charvatské Nové Vsi. Úměrně tomu přibylo i dětí. Bylo dohodnuto, že kníže postaví na své náklady novou školní budovu v obou obcích a obyvatelé obstarají dovoz materiálu. Kníže měl jako protislužbu dostat bezplatně pronájem honitby v obou obcích na 15 let a starou školní budovu. Nová poštorenská škola byla slavnostně vysvěcena a předána do užívání 8. listopadu 1874. Měla 3 učebny a 3 byty pro učitele. V sousední Charvatské Nové Vsi se budova školy začala stavět v srpnu 1874 a dokončena byla v dubnu následujícího roku.
Současně začali občané Poštorné od 80. let 19. století volat po novém, větším kostele. V roce 1893 byl knížeti předložen plán nového farního chrámu. Jan II. souhlasil, že poskytne na stavbu potřebný kapitál ve výši 250 000 zl. Občané měli zajistit dovoz materiálu a obec stavební pozemek. Projekt v novogotickém stylu vypracoval Karl Weinbrenner. Stavební materiál tvořený dvěma sty druhy cihel, dlaždic a glazované keramické krytiny dodaly místní knížecí keramické závody. Vysvěcení nového svatostánku, který byl více než čtyřikrát větší než původní, proběhlo 3. července 1898. V dalších letech k těmto stavbám přibyla nová fara a v roce 1906 dal kníže postavit novou chlapeckou školu pro 700 dětí. Architektem zmíňěných budov v charakteristickém stylu, byl opět Karl Weinbrenner.
Ani Moravský Žižkov neměl financí nazbyt. 14. dubna 1877 se proto obecní zastupitelstvo rozhodlo požádat knížete o peníze na stavbu menší kaple, hřbitova a rozšíření místní školy. Za to obec nabízela bezplatný pronájem honitby na 30 let. V dopise knížeti stálo: "Vaše Jasnosti! Milostivý Kníže a pane! Vaše Jasnost knížecí ráčila pro dobro a blaho člověčenstva tak neobyčejných a velkých obětí už přinésti, že není v okolí našem obce, jenž by neblahořečila k věrné vděčnosti ty slavné pomníky, jenž povždy hlásati budou o spanilosti, šlechetnosti a dobrotivosti Vaší Knížecí Milosti, byly pohnutkou i nám, že osmělujeme se Vaší Jasnosti, naši nejpokornější prosbu přednášeti…" Na tuto žádost přišla z knížecí kanceláře kladná odpověď s tím, že bude Žižkovu poskytnut na požadované stavby obnos ve výší 16 000 zl. Se stavbou hřbitova se začalo v roce 1880 a ještě téhož roku bylo hotovo. Zbylé peníze však nestačily na vybudování kaple i přestavbu školy. Obecní zastupitelstvo se proto rozhodlo dát přednost dětem. S nástavbou školy se začalo v roce 1884. Byly přistavěny 2 učebny a z původní přízemní třídy vznikl byt pro učitele.
pamětní deska na ZŠ podivín
V Podivíně měla stará školní budova pouze dvě třídy a ani s připojenými prostory ve vedlejším domě nedostačovala. Obec proto pomýšlela na zbudování nové školy. Městské zastupitelstvo se tedy v roce 1874 obrátilo k majiteli břeclavského velkostatku. Kníže Jan II, "velký přítel školství a dobrodinec lidu chudého," žádosti vyhověl a za pronájem honitby na 30 let dal v Podivíně vystavět novou školní budovu nákladem 80 000 zl. Stavební místo poskytla obec. V nové budově, předané do užívání roku 1876 bylo 6 učeben, 2 byty pro ženaté a 4 byty pro svobodné učitele. Ve škole je dodnes umístěná pamětní deska, která hlásá: "V roku 1875 vystavěl tuto školní budovu Jeho Jasnost panující kníže Jan z Liechtensteinu, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rittberg, rytíř zlatého rouna a.t.d. svým vlastním nákladem, aby takto městu Podivínu svou zvláštní uznalost za bezplatné ponechání obecní honby na dobu třicet roků na jevo dal. Škola tato Jeho Jasností s značnými oběťmi zbudovaná a účelu tak šlechetnému věnovaná, ať poskytne obyvatelstvu města Podivína pro věčné časy ono požehnání, které od ní nejen dobrosrdečný vystavitel, nýbrž i městské zastupitelstvo očekává."
Na rozdíl od časů rakouské monarchie, v nově vzniklé republice to měli příslušníci šlechty o poznání složitější. Dříve oslavovaný kníže byl rázem zatracován jako vykořisťovatel chudých rolníků. Zejména levicové deníky volaly po urychleném provedení pozemkové reformy. Večerník Práva lidu v roce 1920 ve svém článku "Liechtensteinské nebezpečí" napsal: "Stát ve státě a k tomu monarchie v republice! Obrovská moc, vyplývající z hospodářské závislosti, které se valná část našeho národa dosud nemůže zhostiti, leží v rukou liechtensteinské byrokracie, složené ze živlů po většině německých a řekněme si nepokrytě namnoze i republice nepřátelských … Po 28. říjnu byla pěkná podívaná na tyto monarchisty. Někde zalezli ulekaně a ve veřejném životě se neukázali pro své hříchy za války na obyvatelstvu napáchané, jinde ostentativně vstupovali do národních institucí a spolků a cítili se býti i úředníky republiky, zvláště po vydání zákona o zabrání velkostatků. A dnes po dvouletém trvání republiky? Ti ulekaní nabývají odvahy, propagují kult svého monarchy jako za nejčernějších dob války, ti druzí se jim pomalu přizpůsobují a společně, kde mohou, tak sabotují. … To je rána palicí do hlavy. Lid náš prostoduše takhle o tom uvažuje: "Dnes oslavují knížete Liechtensteina, za rok, za dva přivedou nám zpátky Karla a snad i krvavého Viléma." Ano, a v tom záleží nebezpečí liechtensteinské byrokracie monarchistické, v tom je nebezpečí demoralisace valné části národa, která závislá je na obrovském majetku liechtensteinském, a nebezpečí to nepomine, dokud nebude největší z magnátů do posledního dvora vyvlastněn, dokud nezmizí ono monstrum, monarchistický stát liechtensteinský v republice Č. S. Neživme hady na svých prsou! Neodkládejte soustavné a důkladné vyvlastňování Liechtensteinských panství! Na obranu proti reakčnímu náporu liechtensteinských monarchistů a pro urychlené vyvlastnění statků dosud u nás bohužel "panujícího" knížete!" Ve stejných novinách byl v následujícím roce uveřejněn článek "Kdy osvobodí republika liechtensteinské robotníky?", stojí v něm: "Jestli byly velkostatky nabyty krádeží a loupeží, pak to byly v prvé řadě velkostatky Lichtensteinské. … Počínaje Hustopečí, kam oko vaše dohlédne, všude vidíte obrovské latifundie nádherného pole, všude rovina jako na dlani, vesnic málo a na kolik, jsou tedy chudičké, všechno má nátěr německý (ne snad jen před válkou, ještě i dnes). Tážete se, čí je to všechno? "Lichtensteinovo!" zní smutná odpověď. Obyvatelé uprostřed nádherných polí jsou bez vlastních polí a do dnešního dne otroky největšího našeho katana." Objevovaly se i hlasy požadující, jako odčinění pobělohorských křivd, konfiskaci té lichtenštejnské půdy, kterou získali v rámci konfiskací po bitvě na Bílé hoře. Příkladem může být výrok Prof. dr. Karla Kadlece: "Co se však týče knížecího majetku Liechtensteinského, pokládám nejen za možné, nýbrž přímo doporučuji, aby knížecí rodině Liechtensteinské zabrán byl bez náhrady ve prospěch republiky veškeren nemovitý majetek, pocházející z pobělohorských konfiskací… zabráním bez náhrady bude jen spravedlivým trestem za zločinnou činnost Karla knížete z Liechtensteina proti českému státu." Tyto pozemky činily asi 41 % veškeré půdy v držení rodu. Z právního hlediska je však stíhání potomků Karla I. z Lichtenštejna po bezmála 300 letech neproveditelné. Změnil se i přístup úřadů, které dávaly Lichtenštejnům otevřeně najevo, že nebudou brát ohled na rodinný fideikomis ani na mezinárodní suverenitu knížete Jana II. V tomto duchu se nese také poslanecká interpelace z roku 1920 ve věci "neslýchaného jednání vrchní správy panství lichtensteinských a v záležitosti ničení uměleckých památek zabraného zámku Koloděje" I přes výše zmíněné skutečnosti patřil kníže na Břeclavsku i nadále k váženým osobnostem. Lidé ještě měli v paměti skutky, které pro tento kraj Jan II. vykonal. Když v roce 1929 na zámku ve Valticích zemřel, jeho pohřbu se zúčastnilo několik tisíc lidí, zástupci úřadů i šlechty. Jan II. byl nejdéle vládnoucím evropským panovníkem. Vládl 71 let. Pro srovnání, o 3 roky déle než František Josef I. a o 7 let déle než anglická královna Viktorie. Po jeho smrti stanul čele rodu jeho mladší bratr František.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
FEGER, Alfons: Johann II. Fürst von Liechtenstein
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice
www.jubilejnikameny.euweb.cz
Lednický zpravodaj, prosinec 2008
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice
FINTAJSL, J.: Valtice a okolí jejich minulost a přítomnost
Zpravodaj obce Hrušky, srpen 2006
Zpravodaj městského úřadu v Lanžhotě, 1/2008
www.farnostpodivin.host.sk
JANKOVIČOVÁ, Jitka: Diplomová práce Historie školství obce Hlohovec po charvátské kolonizaci
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Břeclav
ČAPKA, František: Moravský Žižkov monografie hanácko-slovácké obce
Podivnský zpravodaj, červen 2008
www.zs.podivin.indos.cz
HORÁK, Ondřej: Disertační práce Lichtenštejnové mezi konfiskací a vyvlastněním
www.psp.cz

Pozemková reforma na velkostatku Valtice - Lednice - Břeclav

15. dubna 2011 v 18:44 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Významný zásah do lichtenštejnského rodového vlastnictví přinesla prvorepubliková pozemková reforma. Záborový zákon schválený hned v roce 1919 se vztahoval na pozemkový majetek patřící jednomu vlastníkovi o výměře větší než 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha veškeré půdy. Zabraná půda měla být postupně vyvlastněna a následně rozparcelována. Finanční kompenzace velkostatkářům určoval náhradový zákon z roku 1920. Původní majitelé měli za své pozemky obdržet průměrnou cenu z let 1913 - 1915, čímž byla jejich půda úmyslně podhodnocena.
Lichtenštejnské velkostatky na Břeclavsku splňovaly podmínky k záboru více než dostatečně. Celková rozloha velkostatků Břeclav a Valtice - Lednice byla spočítána na 17 018,55 ha. Na lichtenštejnský majetek byl dosazen český správce, který se ubytoval přímo v lednickém zámku. K vlastnímu provedení pozemkové reformy se na těchto statcích přikročilo v roce 1925. Jan II. samozřejmě mezi tím podnikal kroky na záchranu svého majetku. Podařilo se mu vnucenou správu zrušit a jednáním na Státním pozemkovém úřadu docílit rozhodnutí o ponechání si částí půdy, zejména z velkostatku Valtice - Lednice. Horší byla situace u dvorů břeclavského velkostatku, kde byl větší zájem o příděl půdy. Nepříznivě působila i skutečnost, že byly pozemky pronajaty Kuffnerovu cukrovaru. Díky posunutí státní hranice se změnila i výměra jednotlivých statků. Projevilo se zde hlavně připojení lesních porostů v oblasti soutoku Dyje a Moravy. Část valtických pozemků naopak zůstala v Rakousku. Velkostatek Břeclav měl před pozemkovou reformou 9 649,28 ha veškeré půdy. V Břeclavi se nacházel dvůr Jánský o výměře 621 ha, ve Velkých Bílovicích dvůr o výměře 334 ha, v Hruškách dvůr s výměrou 479 ha, v Moravském Žižkově hospodařil dvůr Prechov s 495 ha půdy, v Ladné dvůr Široký s 434 ha a v Podivíně dvůr se 144 ha. Velkostatek Valtice - Lednice měl rozlohu 7 369,27 ha veškeré půdy. Dvůr ve Valticích hospodařil na 500 ha, Boří dvůr 549 ha, lednický dvůr 324 ha, Nový dvůr 110 ha. Lichtenštejnský dvůr v Nových Mlýnech o rozloze 147 ha byl pronajat německé firmě Latzel.
Příděl pozemků byl následující: Z Jánského dvora ve Staré Břeclavi získali drobní nabyvatelé 189 ha. Dále byl vytvořen zbytkový statek Jánský dvůr o rozloze 285 ha, který byl odprodán Kuffnerovu cukrovaru. Ze dvora v Hruškách dostali rolníci 166 ha a z ostatní půdy byly vytvořeny 3 zbytkové statky. Obyvatelé Kostic obdrželi z Jánského dvora 15 ha půdy. V obci Moravský Žižkov získali místní 63 ha půdy z dvora Prechov. Dále vzniklo 5 zbytkových statků: J. Kejl o výměře 60 ha, K. Hellinger 62 ha, J. Smolínek 65 ha, V. Jenisch 60 ha a R. Sochorec 59 ha. Žadatelé z Ladné získali z Širokého dvora 141 ha. Dále bylo odprodáno 158 ha Hospodářskému družstvu v Břeclavi, 16 ha získal zbytkový statek Prechov II, 10 ha půdy Prechov III a 15 ha Prechov IV. V Lanžhotě bylo rozděleno mezi rolníky 65 ha z Janského dvora. Obyvatelé Moravské Nové Vsi dostali 17 ha ze dvora Hrušky. Lichtenštejnský dvůr v Podivíně o rozloze 144 ha byl rozparcelován kompletně, stejně jako dvůr v Nových Mlýnech o výměře 147 ha. V Charvatské Nové Vsi získali místní z lednického dvora pouhých 7 ha. Ze dvora v Lednici získali drobní nabyvatelé 129 ha. Zbylých 184,29 ha obdrželi nazpět Lichtenštejnové. V Nejdku získali nabyvatelé jen 4 ha z lednického dvora. Pro obyvatele Poštorné činil příděl 12 ha z Bořího dvora. Dále bylo 285 ha půdy odprodáno Kuffnerovu cukrovaru a zbytek ponechán Lichtenštejnům. Ve Starovicích dostali místní 35 ha. V Tvrdonicích získali rolníci ze dvora v Hruškách 54 ha a z Jánského dvora 15 ha půdy. Zde přišli Lichtenštejnové i o část lesů. Zemědělci z Týnce obdrželi 44 ha ze dvora Hrušky. Také zde musel kníže vydat část lesů. Zájemcům z Valtic bylo rozparcelováno 120 ha z tamního dvora. Rolníci v Úvalech získali z valtického dvora jen 2 ha. Valtický dvůr zasahoval i do Hlohovce, kde místní dostali 5 ha pozemků. Ve Velkých Bílovicích získali žadatelé 192 ha půdy. Dále vznikl zbytkový statek ing. Kubíčka o rozloze 20 ha, zbytek získal statek Prechov II.
Celkově bylo z velkostatku Břeclav rozparcelováno 1 287 ha půdy mezi 1 367 nabyvatelů. Z velkostatku Valtice - Lednice potom jen 342 ha mezi 311 žadatelů. Rozdělovala se nejvíce zemědělská půda, lesy většinou zůstaly v držení Lichtenštejnů stejně jako zámky a zámečky. Roku 1930 bylo Lichtenštejnům vráceno z velkostatku Valtice - Lednice - Břeclav přibližně 7 500 ha půdy. V roce 1933 vypadalo torzo lichtenštejnského hospodářství následovně: u valtického dvora bylo 406,58 ha, u Bořího dvora 550,33 ha, u Nového dvora 329,66 ha půdy. Rybniční hospodářství mělo 652,87 ha, vinařství 34,32 ha. Kromě toho tu byly parkové plochy určené pro potěchu vlastníka: u valtického statku 42,12 ha, při zahradním ředitelství v Lednici 123,27 ha a u stavebního voluptuáře 4,41 ha.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
NEKUDA, Vladimír, a kol.: Břeclavsko
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice
NOVÁČEK, Silvestr: Břeclavsko 1918 - 1921 I. díl
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice

Lichtenštejnské podniky

15. dubna 2011 v 17:49 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
V minulosti se na Břeclavsku nacházela celá řada podniků v držení Lichtenštejnů. Šlo zejména o několik hospod a mlýnů, dále zde byly knížecí cihelny, pivovary, pily, lisovny a další závody. Tyto podniky se často nenacházely v režii velkostatků, ale byly pronajímány. Po roce 1848 se Lichtenštejnové začali těchto drobných a málo výnosných majetků zbavovat a investovali jen do perspektivních typů podnikání. Centrem knížecí výroby se stalo město Břeclav.
břeclavský pivovar


Mezi těmito aktivitami bylo na čelním místě pivovarnictví. Břeclavský pivovar je připomínán již od 16. století. V letech 1803 - 1818 si jej od knížete pronajal František Zvěřina. Produkce piva v této době rychle narůstala. V roce 1812 se uvařilo 390 sudů piva, v roce 1815 to již bylo 1 300 sudů ročně. Dalším nájemcem byl mezi lety 1818 - 1825 Josef Haschka. V letech 1853 - 1910 měla podnik v nájmu firma Hoffmann a Bittner. V závodě pracovalo kolem 25 dělníků a roční obrat dosahoval 15 000 zl. Roku 1901 byl přeměněn dosavadní pivovar na sladovnu, vedle níž byl vybudován pivovar nový. Takto rozšířený podnik produkoval až 22 000 hl piva ročně. Od roku 1910 pak pivovar náležel Agrární průmyslové bance v Brně.
Stejně jako pivovar, i břeclavský mlýn byl založen v 16. století. Od roku 1867 byl pronajat firmě Hoffmann a synové, která jej ihned po převzetí zmodernizovala na parní válcový mlýn. Po modernizaci zde našlo práci až 35 dělníků. V roce 1919 se stal novým nájemcem Jan Vrána. Pod jeho vedením se z břeclavského mlýna stal prosperující exportní podnik vyvážející hlavně do Rakouska a Německa.
břeclavský mlýn

Největším a nejvýznamnějším knížecím podnikem však byly keramické závody v Poštorné. První cihelná pec byla postavena v roce 1867. Z počátku se topilo dřevem, které dodával valtický a rabensburgský lesní úřad. Roku 1872 došlo k rozšíření o další pec se čtyřmi komorami, která se již vytápěla uhlím. Přibyly také ubikace pro dělníky a stáje pro koně. Továrnu si v roce 1875 pronajal Josef Lininger z Vídně a začal v ní vyrábět kanalizační kameninu. Podnik ale nebyl výnosný, a tak jej kníže Jan II. znovu převzal do své režie. Roku 1873 cihelna zaměstnávala 60 dělníků, v 80. letech 19. století jich bylo průměrně 100 a počet se stále zvyšoval. Z tohoto důvodu dal kníže postavit tovární kolonii 20-ti obytných domů se 77 byty. V závodě bylo před válkou nainstalováno 70 strojů poháněných parními stroji, které vyráběly dlaždice, barevnou střešní krytinu, obkladačky, cihly, trubky a další stavební materiál. Poštorenské výrobky se úspěšně prodávaly do nejrůznějších míst rakousko-uherské monarchie, zdobí například i dóm sv. Štěpána ve Vídni. Před vypuknutím 1. světové války směřovaly zakázky také do Ruska, na Balkán i do Jižní Ameriky. Továrna tehdy zaměstnávala 700 - 800 dělníků, 13 úředníků a 14 technických vedoucích. Roku 1907 kníže přikoupil keramickou továrnu v Rakovníku čímž vytvořil jeden z nejvýznamnějších keramických podniků na trhu. Po vzniku československé republiky byla továrna v roce 1920 prodána Živnostenské bance.
keramické závody v poštorné

Dalším významným podnikem v držení Lichtenštejnů byla břeclavská pila, která zpracovávala dřevo z nedalekých knížecích lesů. Počátek pily sahá do roku 1886, kdy bylo přesunuto strojní zařízení pily z Rabensburgu do Břeclavi. Vybavení v této době tvořila rámová pila, 2 okružní pily a stroj na štípání dříví. V dalších letech byl provoz zmodernizován a rozšířen o parketárnu a dýhárnu. Závod se úspěšně rozrůstal a v roce 1890 již zaměstnával 73 dělníků. Doprava kulatiny z lesů na pilu byla zpočátku prováděna koňskými potahy, později za tímto účelem vznikla úzkokolejná lesní železnice. První část byla vybudována v letech 1908 - 1909 v délce 13 km a sloužila k přepravě kulatiny z revírů Pohansko, Lanžhot, Rabensburg a Hohenau. Po úspěchu tohoto úseku byla lesní dráha prodloužena na celkovou délku 27 km. Knížecí pila se postupně rozšiřovala a modernizovala, takže před 1. světovou válkou zaměstnávala 90 dělníků. Provoz pokračoval v období první republiky pod názvem Dřevoprůmyslové závody knížete Lichtenštejna. V roce 1921 se realizovala rozsáhlá investice do moderní dýhárny na výrobu krájených dýh s roční kapacitou 3 miliony m2. Koncem 20. let proběhla další modernizace závodu výstavbou nové pilnice a instalací nových strojů. Díky tomu vzrostl i počet zaměstnanců na téměř 250 dělníků a úředníků. Zpracovávalo se zejména dřevo z lužních lesů, ale i z dovozu ze severní Evropy, z Turecka a dokonce až z Konga. Podnik vyráběl kromě dýhy, parket a řeziva také materiál na výrobu sudů, železniční pražce, telefonní sloupy a šindele. Pobočky knížecí pily se nacházely v Brně, Praze, Bratislavě, Liberci, Krnově, Vídni a v Lublani. V knížecím majetku se pila nacházela až do roku 1945.

Zdroj:
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Břeclav dějiny města
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Břeclav

Valtické lesní hospodářství a myslivost

15. dubna 2011 v 17:46 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Původní nejhojnější dřevinou valtických lesů byly duby. Od roku 1660 byly na příkaz knížete Karla Eusebia vysazovány na někdejší pastviny východně od Valtic smrky, jedle a borovice. Tím se hospodářsky zhodnotilo bezmála 3000 ha chudých písčitých půd nevhodných pro zemědělskou produkci. Semena pocházela většinou z panství Ruda nad Moravou. V 90. letech 18. století vypadala správa lesů následovně. V čele stál lesní pojezdný, jemu bylo podřízeno 5 revírních myslivců, 5 mysliveckých mládenců a 6 lesníků. Myslivecký personál navíc tvořili 2 lesmistři, lesní písař, psovod a jeho 2 mládenci, myslivec pro bažanty a jeho 2 mládenci a 4 mladí myslivci. V polovině 19. století již mezi stromy jasně převládaly borovice a duby. Lesy tehdy zaujímaly plochu 5 899 jiter 851 čtverečních sáhů a byly rozděleny na 6 revírů. Tři se nacházely v Bořím lese, dalšími byly Belveder, Katzelsdorf a Herrnbaumgarten. V letech 1848 - 1868 byly Valtice sídlem Lesní zařizovací kanceláře, později byla tato kancelář přeložena do Rabensburgu. Roku 1914 se valtické lesní hospodářství skládalo z Poštorenského háje s výměrou 1 522 ha. Roční těžba činila 2 200 m3 dřeva a personál tvořil lesník I. třídy, 3 lesní a 2 myslivečtí hajní. Valtický háj měl rozlohu 1 243 ha s těžbou 1 256 m3. V čele revíru stál lesník I. třídy a dále 5 lesních hajných a jeden myslivecký hajný. Dále revír Baumgarten o rozloze 446 ha a roční těžbou 600 m3 dřeva. O les se staral lesní dozorce a jeden lesní hajný. Vedle těžby dřeva sloužily lesy také myslivosti. V roce 1799 je uváděn stav zvěře v honitbě 11 jelenů, 24 laní, 4 kolouši a 4 daňci. Ke značnému omezení myslivosti došlo na konci 19. století. Důvodem byly vysoké náklady a velké škody, které zvěř páchala na polích. Tato opatření se citelně promítla do počtu ulovených zvířat, který byl ve srovnání s Břeclaví a Lednicí velmi malý. V roce 1906 bylo střeleno jen 18 srnců a 18 srn a kolouchů. Vysoké nebyly ani úlovky drobné zvěře. Například 718 bažantů v roce 1900, 1 471 zajíců a 1 611 koroptví v roce 1902 nebo 5 496 divokých králíků roku 1908. Černá a jelení zvěř se zde vyskytovala jen příležitostně.

Zdroj:
RIGASOVÁ, Milada, a kol.: Krajinou luhů a stepí Břeclavsko
www.valtice.cz
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz

Panství Valtice (Feldsberg)

15. dubna 2011 v 17:44 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku

razítko



Valtické panství zahrnovalo v dnešním okrese Břeclav lokality: Hlohovec, Charvatská Nová Ves, Poštorná, Úvaly a Valtice. Kromě toho sem patřil také Katzelsdorf, Herrnbaumgarten, Reinthal a Schrattenberg v dnešním Rakousku. Původně náleželo k Dolnímu Rakousku celé panství, ale roku 1919 získalo Československo část tohoto území na základě Saint Germainské mírové smlouvy.
Podle urbáře z roku 1570 měla vrchnost ve vlastní režii tři dvory s příslušenstvím, mnoho vinohradů, pivovar, mlýn, cihelnu, lom, panskou hospodu a výrobnu ledku ve Valticích. Dále Lichtenštejnům patřila mýta ve Valticích a v Poštorné. Lesy na panství a honební právo náleželo jen vrchnosti, rovněž všechny rybníky. Škody způsobené během třicetileté války se jen mezi lety 1619 a 1620 vyšplhaly na 25 374 zl. 58 kr. Jako náhradu škod poskytl Karel z Lichtenštejna roku 1625 Valticím rozsáhlé výsady. V 18. století hospodařil velkostatek u 5 dvorů. Na valtickém dvoře se chovalo 21 krav, 2 býci, 11 jalovic a 1 075 ovcí, pole měla rozlohu 480 měřic. U schrattenbergského dvora se uvádí 25 krav, 1 býk, 13 jalovic a 290 měřic polí. Ostatní tři dvory byly výhradně ovčí. Při Novém dvoře bylo 1 315 ovcí, panských polí měl dvůr 230 měřic. U reinthalského dvora se chovalo 1 115 ovcí, polí bylo 173 měřic. V Herrnbaumgartenu 894 ovcí a 197 měřic polí. Vrchnostenské ovčírny byly v 18. století tak prosperující, že z nich byly v 60. a 70. letech rozesílány ovce k chovu jiným lichtenštejnským panstvím. Ve Valticích měl velkostatek cihelnu a vápenku. Pivovar se nacházel v Poštorné.
Podle údajů z roku 1725 mohlo být ročně na panských polích vyseto u valtického dvora 587 měřic, u herrnbaumgartenského dvora 176 měřic, u schrattenberského dvora 305 měřic, u reinthalského dvora 206 měřic, u Nového dvora 227 měřic. Celkem tedy 1 501 měřice obilí. Louky dávaly ročně 810 fůr sena. Podle účtů obročního úřadu velkostatku z roku 1726 se valtický dvůr zaměřoval zejména na pěstování pšenice a žita, Nový dvůr na žito a oves. V roce 1757 byl panský majetek v Hlohovci podle tereziánského katastru oceněn na 11 876 zl.
Průměrný roční výnos panství byl v roce 1764 vypočten ze šestiletého průměru na 4407 zl. Na obilných desátcích bylo odevzdáno 385 kop pšenice, 729 kop žita, 110 kop ječmene, 396 kop ovsa, 8 kop pohanky, 9 kop prosa a 57 kop konopí. Podle tereziánské fase drželi Lichtenštejnové 225 jiter polí s výnosem 1396 měřic pšenice, 1938 měřic žita, 41 měřic ječmene a 3051 měřic ovsa. Dále 30 jiter luk s užitkem 315 centnýřů sena a 194 centnýřů otavy. K tomu 98 jiter zahrad poskytujících 404 centnýřů sena a 160 měřic ovsa, 34 jiter rybníků a 74 jiter pastvin. Město Valtice bylo povinno vrchnosti ročně zaplatit 251 zl. 25 kr.
Narozdíl od břeclavského a lednického panství se v okolí Valtic výrazně rozvinulo rybníkářství. Roku 1725 bylo na valtickém panství celkem 20 rybníků. Běžná byla tehdy tříletá chovná doba. Rybí potěr se často nakupoval na Českomoravské vrchovině a v Čechách. Vážné ryby se dodávaly především do Vídně a Mistelbachu. Největším rybníkem byl Nesyt s násadou 1 000 kop kaprů, dále Hameth (u Reinthalu) 527 kop, Hlohovecký 327 kop, Mlýnský 292 kop a Prostřední 243 kop kaprů. Ročně se jeden až tři lovily a výnos z nich činil přibližně 7633 zl. 30 kr. Na konci 17. století se uvádí, že výnos samotného Nesytu, pokud byl osazen, činil okolo 14 000 zl. Roční užitek rybníků valtického panství tak převyšoval výnos dvorů s ovčíny i výnos lesní. Rybníků výtažných měl tehdy velkostatek 8, a to Svinský, Horní úvalský, Herrnbaumgartenský, Potendorfský, Vlčí, Katzelsdorfský, Oborní a Horní Františkův rybníček. K sedmi třecím rybníkům patřilo 5 Alošských rybníků, Dolní úvalský a Dolní Františkův rybníček. Sádka ve Schrattenberku byla schopna pojmout na 2000 kop kaprů a 40 kop štik.
Nesyt byl obsazen v letech 1760-1761. Ryby vylovené v roce 1762 pak měly hodnotu 21.158 zl. 56 kr. Čistý zisk byl vypočten na 16.409 zl. 7 kr. pouze z tohoto jediného rybníka.
V roce 1764 se hlavní rybníky obsazovaly takto: Nesyt 200 kop štik a 900 kop kaprů, Hlohovecký 100 kop štik a 300 kop kaprů, Mlýnský 100 kop štik a 300 kop kaprů, Prostřední 60 kop štik a 150 kop kaprů. Rybník Hameth byl schopen pojmout 100 kop štik a 500 kop kaprů, byl však vysušen, protože příliš zarůstal rákosím. Celkový příjem rybního úřadu se odhadoval v roce 1764 na 7 100 zl., z toho za prodané candáty, štiky, kapry i malé ryby 7 000 zl. a za rákosí 100 zl. Stejně jako ostatní panství v regionu, i Valtice utrpěly značné škody způsobené průchodem vojsk za napoleonských válek. Celková škoda tehdy činila 17 135 zl. 54 kr.
Valtické vrchnostenské vinice zaujímaly v roce 1725 celkem 131 čtvrtí. Dominikální fase panství z roku 1751 už uváděla 226 čtvrtí panských vinic v ceně 6 065 zl. Z roku 1764 pochází zpráva, že ze zmíněných 226 čtvrtí bylo 122 čtvrtí obděláno, 104 čtvrti bylo oseto obilím. Z konce 18. století je známa již přesná výměra valtických panských vinohradů. Panství mělo tehdy 58 jiter 604 sáhů vinic. Z nichž nejvíce, 30 jiter 650 sáhů, patřilo k valtickému dvoru. V roce 1725 se u valtického zámku uvádí velká lisovna, vybavená pěti vinnými lisy a dalším zařízením. Víno bylo ukládáno do dvou sklepů, z nichž jeden měl kapacitou až 16 000 věder vína a druhý pojal pouze 1 000 věder. V dalších letech sklepů přibývalo, takže v roce 1764 mělo panství k dispozici již tyto sklepy: zámecký na 8 000 věder, Křížový na 16 000 věder, Žabku na 2 000 věder, u cihelny na 1 500 věder, v Hlohovci na 250 věder a ve Schrattenberku na 250 věder. Dohromady mohly knížecí sklepy pojmout až 28 000 věder vína. Desátkového vína odevzdali ročně poddaní asi 2 000 věder, přičemž množství desátkového vína i několikrát převyšovalo vlastní produkci velkostatku. Poddaní museli také vykonávat robotu na panských vinicích, v lisovně i ve sklepích. Víno se potom prodávalo především do lichtenštejnských výčepů na ostatních panstvích jako Šternberk, Pozořice a Břeclav.
Ve 2. polovině 19. století se do popředí dostalo pěstování cukrovky, jejíž rozšíření omezilo setbu některých obilovin a brambor. Hlad po půdě vedl také k likvidaci charakteristických valtických rybníků. Zúrodňovaly se i pastviny, neboť pěstování cukrovky skýtalo lepší finanční výnosy. Velkostatek hospodařil v roce 1863 při dvorech Valtice, Nový dvůr, Reinthal, Herrnbaumgarten a v hametské enklávě na místě někdejšího rybníka. Zemědělské pozemky měly rozlohu 2982 jitrer 1026 čtverečních sáhů, ovšem netvořily u dvorů souvislý komplex. Do roku 1862 bylo u dvorů ještě obvyklé trojpolní hospodářství, které bylo vystřídáno střídavým hospodařením. Ve Valticích bylo tehdy chováno 18 hospodářských koní a 4 koně kočárový. V roce 1862 přibylo 16 volů. Hovězího dobytka švýcarské rasy bylo 104 kusů, ovcí 2530 kusů. Celková osádka 12 obhospodařovaných rybníků byla vypočtena v roce 1863 podle desetiletého průměru na 1535 kop 43 kusů starších kaprů a 3540 kop 35 kusů kapřího potěru. Osádka candátů činila 96 kop 39 kusů, štik 32 kop 44 kusy. Šlo o rybníky Nesyt, Mlýnský, Hlohovecký, Prostřední, Vlčí, Bernardsthalský, Katzelsdorfský, Žižkovský, Herrnbaumgartenský, Františkův a dva Alahovy rybníky. V letech 1883-1885 obstarávaly Valtice správu velkostatku Rabensburg v Dolním Rakousku. Roku 1884 měl velkostatek Valtice - Rabensburg celkem 51 zaměstnanců. V čele stál správce Karel Pawelka, dále zaměstnanci statků a zámku, zahradnici a zaměstnanci stájového úřadu. Zahradník byl u zámku ve Valticích a u Hraničního zámečku. V Rabensburku pracoval pouze luční hospodář a zaměstnanec v anglické stáji. Od roku 1885 byl valtické správě dán do péče i velkostatek Lednice. Rabensburg byl tehdy spojen s břeclavským velkostatkem.
Těsně před sloučením bylo u valtického velkostatku 5257,493 ha půdy, z čehož na polní hospodářství připadalo 1991,636 ha a na lesní hospodářství 3265,857 ha. Dvory měly tuto rozlohu: u Valtic 1477,07 jiter, u Reinthalu 439,88 jiter, u Hamethu 286,33 jiter. Dvůr v Herrnbaumgartenu s 342,75 jitry a Nový dvůr s 914,94 jitry byly pronajaty. Pozemky bývalé lednické správy byly částečně pronajaty nebo ponechány ve vlastní režii. Sídlem spojeného velkostatku se staly Valtice, jen lesní úřad zůstal v Lednici. V roce 1914 zaměstnávalo valtické a lednické lesní hospodářství celkem 41 osob.
Roku 1914 měl velkostatek 5 601,1 ha půdy, zemědělská půda činila 2 390,18 ha. Dvorů se zde nacházelo celkem pět. Dvůr ve Valticích měl 552,59 ha, Boří dvůr 575,36 ha, dvůr Hameth 241,12 ha a Nový dvůr měl 112,99 ha. Dvůr Herrnbaumgarten o rozloze 183,34 ha byl pronajímán. Vinice zaujímaly plochu 28,63 ha. Rybníky měly 593,02 ha, zámecký areál se rozkládal na 73,75 ha půdy. Produkce směřovala hlavně do nedaleké Vídně. O tom svědčí také argumenty německých obyvatel Valticka proti odtržení od Rakouska v roce 1919. Faktem je, že v roce 1912 měl velkostatek 111 koní, 114 volů, 514 kusů skotu, 91 kusů krmného dobytka a 4 ovce. Zemědělská produkce činila 415 hl pšenice, 582 hl žita, 14 113 hl ječmene, 5 386 hl ovsa, 200 hl kukuřice a 320 hl fazole. Velmi významná byla cukrová řepa, které se sklidilo 105 602 metrických centů, vedle toho jen 2 800 metrických centů brambor. Produkce vína byla 363 hl, mléka 6 612 hl. Rybníky toho roku daly 1 200 metrických centů ryb. Ovocných stromků měl velkostatek 7 039 kusů. Po rozpadu Rakousko-Uherska byl v roce 1920 všechen lichtenštejnský majetek spojen do velkostatku Valtice - Lednice - Břeclav.

Zdroj:
www.valtice.cz
NEKUDA, Vladimir, a kol.: Břeclavsko
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz

Lednické lesní hospodářství a myslivost

15. dubna 2011 v 17:41 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
V 18. století se lednický lesní majetek Lichtenštejnů skládal z horního i dolního lednického revíru a novomlýnského revíru. Roku 1764 valtický lesmistr Antonín Schüntzel s polesným Janem Beudlem pořídili soupis lednických lesů a sestavili pro ně plán těžby na léta 1764 - 1803. Stejně jako v sousední Břeclavi, i zde se začalo lesní hospodaření systematicky organizovat a plánovat. Na správu lesů dohlížel lesní úřad v Lednici. Ve 2. polovině 19. století byly revíry součástí rozsáhlé uměle vytvořené krajiny okolo zámku, a proto bylo řízení lesní správy podřízeno bezprostředním příkazům knížete. Roční těžba byla 3 579 m3. Stanovená roční těžba se vztahovala pouze k výměře vysokého lesa na 1 949 ha, zatímco 111 ha bylo přímo vyhrazeno mysliveckým účelům a obhospodařováno jako les výmladkový. Po připojení Lednice k valtickému velkostatku byl valtický lesní úřad zrušen a jeho povinnosti přešly roku 1889 na lesní úřad v Lednici. Současně byly tomuto úřadu svěřeny i lesy dolnorakouského Eibesthalu. Lesy lednického velkostatku (bez Valtic) zaujímaly tehdy přes 2 020 ha a eibesthalské lesy přes 920 ha. V čele celého tohoto polesí stál vrchní nadlesní, který měl k dispozici 9 hajných.
Lesní úřady byly již před 1. světovou válkou vybaveny telefony. Centrální ústředna této soukromé telefonní sítě byla břeclavské knížecí pile. Telefonními dráty o celkové délce 65 km byly navzájem propojeny jednotlivé lesní úřady, kanceláře a budovy jednotlivých knížecích statků. Správa lednických lesů vypadala v roce 1914 takto. Revír Kančí obora s Poštorenským luhem měl výměru 628 ha s roční těžbou 1 700 m3. O správu se staral jeden lesník II. třídy, 3 lesní a 3 myslivečtí hajní. Revír Dolní les měl rozlohu 709 ha s roční těžbou 1 230 m3. Personál tvořil polesný, 3 lesní hajní, 3 myslivečtí hajní a jeden pomocný hajný. Revír Horní les zahrnoval 693 ha lesa s roční těžbou 2 276 m3. Personál zde tvořil jeden lesník I. třídy, 5 lesních hajných a jeden myslivecký hajný. Nejzastoupenějšími dřevinami byly v této době duby, jasany a topoly. Proslulá byla také honitba ve vrchnostenském revíru. Od roku 1880 se hony pořádaly lednickém honebním okrsku. Údaje z roku 1901 uvádí, že bylo uloveno 60 divokých prasat, 100 srnců, 3 000 bažantů, okolo 9 000 zajíců, 7 000 divokých králíků, 8 000 koroptví, 1 000 vodních slepic a 30 divokých hus. Odchyceno bylo 3 000 divokých kachen.

Zdroj:
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz

Panství Lednice (Eisgrub)

15. dubna 2011 v 17:16 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Nejstarší Lichtenštejnské panství na našem území, čítalo Hustopeče, Starovice, Starovičky, Přítluky, Lednici, Milovice, Nejdek, Nové Mlýny a část Zaječí. Na rozdíl od 15. století, kdy bylo hospodaření Lichtenštejnů založeno pouze na vybírání poddanských peněz, ve století 16. začala šlechta zakládat velkostatky, založené na prodeji produktů z vlastních hospodářských zařízení. V Lednici byl zřízen vrchnostenský dvůr, zaměřený na chov hospodářských zvířat. Chovalo se zde 50 krav, stejný počet telat a 100 prasat. Pro chov ovcí sloužil samostatný dvůr v Nejdku s 600 - 700 zvířaty. Panská pole se rozkládala též u Nejdku. Byla tři a měla rozlohu od 16 do 20 honů. Dalších 274 honů panských polí bylo rozparcelováno mezi poddané za stálý plat jedné měřice z každého honu. Kromě toho měla vrchnost 5 větších luk, z nichž získávala více než 100 fůr sena. Ostatní louky nechali Lichtenštejnové rozparcelovat mezi poddané s ročním užitkem 72 zl. 10 krejcarů. Slušné peníze platily též uherští obchodníci s dobytkem, kteří přes Lednici hnaly svá stáda na Moravu. Dále měla šlechta výhradní právo rybolovu. Výnos z lesa se dělil mezi panství Mikulov, Lednice a Pouzdřany. Z vlastních vrchnostenských zařízení fungoval v Lednici pivovar a cihelna. Mlýny se nacházely v roce 1578 na panství celkem tři. Lednický a Rohrmühl byly pronajímány s výnosem 28 zl. 40 krejcarů. Mlýn v Nejdku se šesti koly sloužil pro potřeby velkostatku. Příjmy od láníků a pololáníků činily 70 zl. 66 krejcarů.
Škody za třicetileté války na lednickém panství přibližuje podrobný soupis, podle něhož jenom mezi lety 1619 a 1620 utrpělo panství od Dampierrova i moravského stavovského vojska škodu 17 875 zl. 38 kr. Náhodně dochovaný účet lednického velkostatku z roku 1700 prozrazuje, že hlavní zisk v hotových penězích přinášel sklepní úřad a pivovar.
O stavu lednického panství v roce 1725 se zachoval instruktivní popis. Dvory byly v Lednici, Hustopečích a v Nových Mlýnech. Nejvýnosnějším byl lednický dvůr s 50 kusy dojnic a dvěma býky, v Hustopečích se drželo jenom 20 kusů krav a jeden býk, v Nových Mlýnech se odchovávaly mladé 1-3leté krávy pro ostatní dva dvory. Na vrchnostenská pole mohlo být naseto podle odhadu u lednického dvora 140 měřic, u Nových Mlýnů 40 měřic. Při velkostatku bylo 7 sýpek a 3 pronájemní mlýny v Nejdku, Nových Mlýnech a Frauenmühl. Pila v Nejdku řezala pro vrchnostenské potřeby. Vápenky pracovaly dvě: jedna v Lednici na 24 sáhů kamene a druhá v Milovicích na 8 sáhů, dále cihelna v Lednici pro vrchnostenskou potřebu. Pivovar, dělající várky asi po 25 sudech a pálenice se nacházeli v Nových Mlýnech. O lednickém pivovaru se již nehovořilo. Sena se sklízelo ročně asi 1000 fůr. Z obilních poddanských desátků vynášel nejvíce desátek žita 408 kop, pšenice 310 kop, ječmene 208 kop a ovsa 170 kop. Příjmy plynuly hlavně z pivovaru, mlýnských nájmů a stálých poddanských platů.
Tereziánský katastr uvádí, že dvory lednického panství obdělávaly ornou půdu většinou 1. bonitní třídy, ovšem celková plocha panských polí činila jen 514 měřic. Díky tomu měl velkostatek v porovnání s ostatními jen malý výnos, pouze 2 958 měřic. Dokonce jej téměř převyšoval výnos obilních desátků, který činil 2 845 měřic. Dále zde bylo 584 dominikálních pastvin, rozloha panských vinic byla velmi malá. Nepatrné bylo též množství rybníků, a to 200 měřic. Největší rozlohu měly lesy, které zaujímaly 1 976 měřic. Velkostatek měl 2 dvory, v Lednici a v Nových Mlýnech. Lednický dvůr hospodařil na 363,3 měřicích polí, 584 měřicích pastvin, 24,7 měřicích zahrad, louky dávaly 364 fůr sena a 12 fůr otavy. Dvůr v Nových Mlýnech měl 49 měřic polí a 1,5 měřice zahrad. Wolného topografie zmiňuje, že chov ovcí byl zcela zlikvidován. Není se proto čemu divit, že nedlouho po zrušení poddanských povinností byl v roce 1885 lednický velkostatek sloučen s valtickým. Samotný rozsah lednického velkostatku byl totiž pouze 2 846,09 ha veškeré půdy, z toho zemědělská půdy činila 786,09 ha. Dvory byly i nadále jen dva. V Lednici o výměře 336,77 ha, z toho 96,46 ha bylo pronajímáno. Dvůr Nové Mlýny měl 147,75 ha a byl pronajat celý. Plocha vinic byla pouze 1,47 ha, rybníky 92,44 ha a zámecký areál o výměře 207,66 ha. Nově vzniklý velkostatek Valtice - Lednice pak fungoval až do vzniku Československa.

Zdroj:
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice
NEKUDA, Vladimír, a kol.: Břeclavsko
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz

Břeclavské lesní hospodářství a myslivost

15. dubna 2011 v 17:14 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Lesní hospodářství Lichtenštejnů tvořily zejména lužní lesy v okolí řeky Dyje a Moravy. Tereziánský katastr uvádí na území břeclavského panství 11 832 měřic knížecích lesů, u Lanžhota pak dalších 7 105 měřic lesa. Rozsah jednotlivých lesních porostů kolem Břeclavi byl následující: Horní les 889 měřic, Dolní les 2 438 měřic, obora 235 měřic, nová obora 205 měřic. Podobné uspořádání měly i lesy u Lanžhota. Horní les se dělil na 3 části o výměře 764 jiter 1 786 čtverečních sáhů, 152 jiter 1 500 sáhů a 44 jiter. Dolní les měl rovněž 3 oddělení o výměře 1 320 jiter 1 085 sáhů, 865 jiter 550 sáhů a 10 jiter 752 sáhů. Zbývající lesy se nacházely v katastrech obcí podél řeky Moravy, například v Moravské Nové Vsi se udává 2 013 měřic panských lesů. O výnosnosti lesního hospodářství svědčí účet velkostatku z roku 1780, podle kterého lesní úřad vydělal utržil 8 546 zl. 5 kr.
Prvním pokusem o systematické zpracovávání přehledu lesů byl popis lesních porostů, který pořídil v roce 1734 břeclavský lichtenštejnský inspektor Maxmilián Žižka. Roku 1764 vypracoval baron Geusau lesní řád pro lichtenštejnské majetky. Postupně byl systém toulavých sečí vystřídán centrálním jednotným řízením lesního hospodářství na základě systematické organizace za pomoci vlastního mapování a lesního zařízení. V roce 1802 byla vydána nová instrukce pro zařizování a mapování knížecích lesů. Lesy byly nově rozděleny. Zároveň byly zřízeny nové cesty a průseky pro lepší obslužnost. Roku 1848 vypracoval lesní rada Leopold Grabner novou lesní hospodářskou instrukci. Ve vysokokmenných lesích bylo opuštěno dělení na roční paseky, ale těžební plocha byla zjišťována jako hospodářské období podle věkových tříd. Mýtní rozsah byl stanoven pro období 10 let. Základním znakem nových koncepcí byla plánovitost a dlouhodobost hospodaření na základě lesních hospodářských plánů.
Růst spotřeby dřeva na konci 18. století vedl k nadměrné těžbě a poškozování lesů. Lesní referent Theobald Wallaschek von Walberg proto přišel s nápadem pěstování rychle rostoucích dřevin, které by poskytly až trojnásobné množství dřeva za dobu obmytí než domácí dřeviny. Pro tuto myšlenku získal také knížete Lichtenštejna. Kníže Alois II. v roce 1798 vyslal zahradníka Josefa Lifku na obhlídku německých plantáží na pěstování severoamerických dřevin. Po jeho návratu pak byly založeny školky těchto stromků při břeclavském velkostatku. Současně kníže poslal do Ameriky botanika van der Schotta, aby přímo na místě obstaral vhodná semena. Záměr se podařil a už počátkem 19. století je známa úspěšná výsadba cizokrajných stromů v lichtenštejnských panstvích. Lesní školky později pěstovali dostatek stromků i na prodej. Kromě typických dřevin lužního lesa jako je dub letní a jasan úzkolistý se tedy v lesích pěstovaly i různé cizokrajné druhy. Šlo například o ořešák černý, borovici vejmutovku, platany nebo různé druhy topolů. Od 2. poloviny 19. století zpracovávala dřevo z místních lesů lichtenštejnská pila v Břeclavi.
Až do začátku 20. století fungovala v Horním lese u Břeclavi kančí obora. Největšího rozmachu dosáhl chov divočáků v 1. polovině 19. století. Podle účtů z roku 1846 bylo ke krmení zapotřebí 2 740 měřic kukuřice a 97 měřic ječmene. Počet černé zvěře byl tehdy asi 780 kusů. Další obora byla zbudována v roce 1872 v polesí Soutok. Kníže tehdy nechal oplotit drátěným plotem plochu přibližně 6 500 ha. Stav zvěře v roce 1886 byl přibližně 40 kusů daňčí zvěře. Roku 1911 pak bylo z okolí Sarajeva přivezeno několik dalších kusů k osvěžení krve. Zvěř byla poté lovena knížetem a jeho hosty. Průměrný počet ulovené zvěře za rok ve všech lichtenštejnských lesích vyplívá z údajů lesní správy z let 1876 - 1885. Zajíc polní 12 550 kusů, koroptev polní 6 640 kusů, bažant obecný 3 007 kusů, kachna divoká 2 162 kusů, srnec obecný 215 kusů, jelen evropský 119 kusů, prase divoké 76 kusů, daněk skvrnitý 28 kusů, atd.
V 19. století se mezi místními a knížecí správou rozhořelo několik sporů o lesy. V Moravské Nové Vsi si mohli občané z obecního lesa brát dřevo dle potřeby. Protože tím však les značně trpěl, dala jej obec do opatrování knížecí správě. Příděly i kvalita dřeva se ale postupně snižovaly. Kolem roku 1840 proto občané žádali, aby si mohli les spravovat sami. Jenže tehdy vstoupil v platnost zákon, podle něhož ten, kdo něco opatruje po dobu 30 let, stává se dotyčný objekt jeho majetkem. Obec tudíž díky své nevědomosti ztratila vlastnická práva. Kníže dal poté les oplotit a zapověděl do něj přístup. V Lanžhotě došly spory ještě dál. V roce 1848 si mnozí venkované vyložili zrušení feudálních závazků po svém a chovali se k panským lesům jako ke svým. Těžili dřevo, sekali trávu, pásli dobytek na knížecích pastvinách, lovili zvěř, atd. Tímto neuváženým a nekontrolovaným počínáním vznikaly v lesích velké škody. Obyvatelé Lanžhota odmítali uposlechnout výzvy zastupitelstva a knížecí správy, proto museli být nakonec z lesů vyhnáni vojskem. V 70. letech pak vedli Lanžhoťané s knížetem boj o stará lesní práva. Podle starého zvyku totiž mohli v knížecích lesích pást dobytek a brát si dřevo. Kníže toto pravidlo zrušil, což vyvolalo v městečku velký odpor. Obecní výbor v čele se starostou Vavřincem Šetákem neuposlechl, ani když zákaz potvrdilo i zemské místodržitelství a Lanžhoťané chodili do lesa jako dříve. Kníže se snažil spor vyřešit a nabídl obci 1 000 jiter lesa. Zastupitelstvo však na návrh nepřistoupilo. Úřady v obavách před násilnostmi mezi místními a lesním personálem zřídily v roce 1872 v Lanžhotě četnickou stanici. Ani četníci ale situaci neuklidnili a 7. listopadu 1872 dorazil okresní hejtman z Hodonína s 80 dragouny. Ten donutil obecní výbor podepsat, že se vzdává starých lesních práv, načež bylo obci za vojenské asistence vyměřeno 300 jiter lesa. Městečko se s tímto řešením nesmířilo a po odchodu vojáků chodili lidé do panského lesa i nadále. Proto 6. června 1873 přitáhl do Lanžhota prapor vojáků Rossbachova pluku. Mužstvo se ubytovalo po domech a lidé je museli živit. Jejich vydržování stálo Lanžhot na 25 000 zlatých. Starosta Šesták a několik členů výboru skončili ve vězení, poté se místní podvolili a vojsko 10. září odtáhlo. V následujícím soudním sporu pak Lanžhot svůj boj definitivně prohrál.
Struktura zaměstnanců lesů je známa od roku 1788. Vedoucím úředníkem byl polesný, podléhající příkazům inspektorátu. Dále 17 revírníků, 12 revírních hajných, jeden hajný pro bažantnici, jeden hajný ptáčník a 20 mysliveckých mládenců. Tato struktura trvala s menšími obměnami až do roku 1848. V roce 1914 se lesní hospodářství dělilo na 4 revíry. Revír Nová Ves s výměrou 951,54 ha a roční těžbou 3 695 m3. Personál tvořili lesník II. třídy a 4 lesní hajní. Dále revír Tvrdonice o rozloze 1 156,15 ha a těžbou 2 981 m3 dřeva. Péči o les zajišťoval lesník II. třídy, pomocný hajný a 4 lesní hajní. Největší byl revír Lanžhot o výměře 1 451,07 ha a roční těžbou 5 050 m3. V lese byl zaměstnán lesník I. třídy a 5 lesních hajných. Revír Pohansko měl rozlohu 1 083,66 ha. Roční těžba činila 2 430 m3 dřeva. O správu se zde staral polesný sídlící na zámečku Pohansko. I když se sídlo velkostatku v 19. století měnilo, lesní úřad byl stále v Břeclavi. O tom, že to lesní personál neměl jednoduché vypovídá záznam z roku 1934: "Lesní krádeže byly hrozné hlavně v mladších porostech u Charvatské Nové Vsi, v oddělení 1 a 2, pak u Staré Břeclavě 13, 16, 18 a 20, kde právě pro mládí porostů je škoda tím větší. Přes zimu do konce června bylo napočteno na 620 m3 odcizeného dříví, z celých stromů a ořezaných haluzí. Krádeže provádí se v řetězové soustavě: jedni kácí stromy, druzí okouní a zbytky případně kupují, jiní (ženy a děti) sbírají odpadky a ještě jiní, ti nejnevinnější, vysekávají pařezy a stromky. Všichni však, jako supové, jsou zavčas na správném místě u padlé mrtvoly. Pro letošní zimu (1934/35) bylo konečně povoleno přibrati výpomocné hajné na hlídání lesa…" Po vzniku Československa byla do Břeclavi přeložena také Lesní zařizovací kancelář. K úkolům této kanceláře patřilo ohraničování, vyměřování i provozní zařizování všeho lichtenštejnského lesního majetku a kontrola ročních zalesňovacích i mýtních návrhů a výkazů. Práce se opírala o dřívější výsledky, nové mapy se takřka nepořizovaly, pouze byly zakreslovány změny do starších tisků. V roce 1937 fungovala kancelář v následujícím personálním složení: vrchní lesní správce, 2 lesní správci, 2 lesní asistenti, jeden hajný. Po 2. světové válce již činnost kanceláře nebyla obnovena.

Zdroj:
NEKUDA, Vladimír, a kol.: Břeclavsko
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Břeclav dějiny města
VERMOUZEK, Rostislav, a kol.: Lanžhot příroda a dějiny
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Břeclav
Pamětní kniha obce Moravská Nová Ves 1922 - 1935
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz

Panství Břeclav (Lundenburg)

15. dubna 2011 v 17:11 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Na území Břeclavska hospodařili Lichtenštejnové prostřednictvím panství Valtice, Lednice a Břeclav. Malým dílem sem zasahovalo též panství ždánické, ke kterému náležely Velké Hostěrádky. Společně tato panství tvořila souvislý celek zabírající téměř celou nížinu táhnoucí se jižně od Hustopečí a navazující na velkostatky v Dolním Rakousku. K dominiu přiléhala na západě ditrichštejnská panství Mikulov a Židlochovice. Dále pak statky samotné císařské rodiny, jejíž panství se nacházela na východ od lichtenštejnských. Habsburkům zde patřilo panství hodonínské a statek Velké Pavlovice. Díky nížinatému charakteru krajiny převažovalo v celém regionu zemědělství a chov dobytka. Teprve v druhé polovině 19. století se začal objevovat průmysl. Celkově se lichtenštejnské hospodářství vyznačovalo vysokou mírou organizace a dlouhodobými hospodářskými plány.
K břeclavskému panství náležely Hrušky, Břeclav, Kostice, Ladná, Moravská Nová Ves, Podivín, Stará Břeclav, Tvrdonice, Týnec, Mikulčice, Velké Bílovice a Moravský Žižkov. Později byl k Břeclavi připojen statek Lanžhot, který byl až do poloviny 18. století spravován panstvím Rabensburg v Rakousku.
Stav břeclavského panství jen několik let před tím, než jej koupil Karel Eusebius z Lichtenštejna velmi dobře dokumentuje konfiskační odhad provedený roku 1623 na příkaz kardinála Dietrichštejna. Hovoří se zde o dvoře v Břeclavi pro 24 dojných krav, 30 jalovic a 24 prasat s ročním výdělkem 119 zlatých. U dvora byla také zahrada s užitkem 15 zl. Dále se uvádí 3 mlýny na řece Dyji, které vynášely 1560 zl. za mletí, 20 zl. 24 gr. za omastek a 80 zl. z chovu asi 20 vepřů. Pila se zde nacházela jedna a řezala pro panskou potřebu. Vrchnostenská hospoda v Břeclavi vynášela 300 zl. Pivovar vařil ročně 30 várek piva po 33 bečkách s užitkem 990 zl. Na panská pole ve Staré Břeclavi se selo 160 měřic zimního obilí, jarního 185 měřic, roční výnos činil 677 zl. 15 gr. K tomu 2 zahrady a 3 chmelnice k panské potřebě. Velký rybník ve Staré Břeclavi na 500 kop násady dvouletým plodem vynášel 1000 zl. K nasazování tohoto rybníka složily tři menší rybníčky. V Ladné se panská pole osévala 60 měřicemi zimního obilí a 45 měřicemi jarního. Výnos byl 217 zl. 15 gr. Dále zde bylo jezero s užitkem 30 zl. V Podivíně se nacházel dvůr s kapacitou 6 koní, 40 dojných krav, 24 jalovic a 40 prasat s ročním výnosem 16 zl. 15 gr. Na pole se selo 210 měřic ozimu a 200 měřic jarního obilí s užitkem 825 zl. Ve Velkých Bílovicích byl dvůr s kapacitou 60 dojných krav, 60 jalovic, 3000 ovcí a 60 prasat s výnosem 2222 zl. 15 gr. Na panská pole se vysévalo 240 měřic ozimu a 240 měřic jařiny s výnosem 960 zl. Zde se nacházely též panské vinohrady produkující 52 beček vína v hodnotě 640 zl. Dále vrchnostenská cihelna a zahrada. Při dvoře v Hruškách se mohlo chovat 50 dojnic, 42 jalovic, 3000 ovcí a 90 prasat s užitkem 2228 zl. 2 gr. Vysévalo se 510 měřic ozimu a 300 měřic jařiny s výdělkem 1725 zl. Dvůr v Týnci měl kapacitu 30 dojnic, 24 jalovic a 100 vepřů s výnosem 152 zl. 15 gr. Ozimu se vysévalo 30 měřic a jařiny 60 měřic s užitkem 165 zl. Dále se v Týnci nacházela panská cihelna a 2 zahrady. Na panská pole u Kostic se vysévalo 60 měřic ozimu a 45 měřic jařiny, výdělek činil 217 zl. 15 gr. Vrchnostenské lesy prodávaly ročně dříví s užitkem 400 zl. Zámek v Břeclavi byl oceněn na 1000 zl., tvrze v Týnci a Velkých Bílovicích každá na 500 zl. Příjmy z celého panství pak činili 15 695 zl. 2 gr., z toho bezmála 90 % činily výdělky jednotlivých statků, zbytek tvořily platy poddaných. Nutno podotknout, že v této době byly vlivem válečných událostí stavy dobytka nulové.
Po třicetileté válce byla situace ještě horší. Dvory byly vypáleny, chyběla celá řada mostů, stejně tak pila a pivovar ležely v rozvalinách. Během dalších desetiletí se však podařilo většinu škod napravit. Rozvinul se též obchod s ostatními lichtenštejnskými dominii. Obilí se vyváželo do Plumlova, Moravské Třebové a Bučovic, naopak se dováželo levné víno z Hustopečí.
Na konci 17. století tvořily největší příjmy břeclavskému panství pivovar, vinný šenk, pak obroční úřad a stálé platy. Dojných krav se uvádělo u bílovického dvora v roce 1681 jenom 25 a přes 30 dojnic u dvora v Hruškách. V roce 1701 se již dojných krav chovalo u podivínského dvora 28, u bílovického 50, u týneckého 25, u dvora v Hruškách 51. Ve dvoře v Hruškách se tehdy udržoval také menší stav drůbeže a větší počet volů. Pro prasata byl určen jedině dvůr týnecký se 118 kusy vepřů. Celkem v hlavních čtyřech dvorech bylo ke konci účetního období 345 kusů hovězího dobytka a 582 kusů drůbeže. Ovce se takřka nepěstovaly. Velkostatková cihelna bývala v Týnci, lisovna ve Velkých Bílovicích.
Z důvodu poklesu počtu obyvatel v průběhu třicetileté války připoutala šlechta zbylé poddané k půdě. Bez povolení se nikdo nesměl stěhovat, uzavírat sňatek ani dávat děti do učení. Navíc byl poddaný povinen celý rok nejdříve robotovat zdarma u panského dvora, pak se teprve mohl věnovat vlastnímu hospodářství. Výše roboty se na břeclavském panství pohybovala mezi 1 - 3 dny v týdnu podle velikosti majetku, přičemž v létě se robotovalo i déle. Vedle toho museli lidé odvádět vrchnosti peněžité a naturální dávky, platit daně státu a poskytovat dávky katolické církvi. Proto docházelo ke zbíhání z panství a k odpírání robot. Vyvrcholením odporu byla vzpoura poddaných v roce 1738 v Moravské Nové Vsi, Týnci a Tvrdonicích. Povstání bylo potlačeno vojskem a vůdci uvězněni.
Běžný chod panství měl na starosti hejtman, kterému byli podřízeni ostatní úředníci. Od druhé poloviny 18. století vykonávali dozor nad panstvím inspektoři. Břeclav byla nejprve podřízena inspektorátu v Uherském ostrohu, později inspektorátu ve Ždánicích. Teprve na počátku 19. století byl úřad zřízen také v Břeclavi. Inspektoráty tvořily spojovací článek mezi správou panství a lichtenštejnskou dvorní kanceláří ve Vídni.
V roce 1732 sklidil velkostatek ve vlastní režii 327 kop snopů pšenice, 1 110 kop žita, 654 kop ovsa, 474 kop ječmene a 93 kop prosa. K tomu bylo na desátcích odevzdáno 216 kop snopů pšenice, 883 kop žita, 473 kop ovsa, 165 kop ječmene a 82 kop prosa. Pšenice se sela jenom u bílovického a podivínského dvora, u nichž se však nepěstovalo žito. Ovsu byly věnovány plochy hlavně u dvora v Ladné a v Hruškách.
Velké škody utrpělo panství za války s Pruskem v roce 1742, za necelý měsíc pobytu Prusů vznikly škody za 53 000 zlatých. Podle tzv. dominikální fasi, soupisu vrchnostenských příjmů a dominikálních pozemků z roku 1750, obdělával břeclavský dvůr 195,4 měřic orné půdy (z toho 1/3 připadla každoročně na úhor), 102 měřic pastvin, 6 měřic zahrad a luk na 1 135 fůr sena a 35 fůr otavy. Oproti poddanským měla panská pole vyšší výnos, a to 4,5 měřice z jedné měřice vyseté. Vrchnostenský pivovar měl roční kapacitu 1 200 sudů piva. Vodní mlýn na Dyji vydělával ročně 1 700 zl. Hospoda, vinný šenk a masné krámy dohromady 514 zl. 50 krejcarů. Velký rybník ve Staré Břeclavi poskytoval 600 kop kaprů. Dvůr v Hruškách hospodařil na 733 měřicích polí, 5 měřicích pastvin a sklízelo se zde 80 fůr sena z luk. V Ladné měl dvůr 609,4 měřice půdy, 4 956 měřic pastvin, sena na 52 fůr a otavy na 15 fůr. Lanžhotský dvůr obdělával 205,4 měřic půdy a louky dávaly 44 fůr sena. Tereziánský katastr uvádí zemědělské výnosy břeclavského velkostatku bez Lanžhota okolo 36 000 měřic obilí. Pole byla z větší části ve 4., z menší části ve 3. bonitní třídě. U Lanžhota se pole nacházela ve 2. třídě kvality s výnosem 1 130 měřic. Pastvin mělo břeclavské panství 5 063 měřic. Plochy knížecích vinic a rybníků byly zanedbatelné. Oproti tomu značnou plochu zaujímaly lesy.
Podle josefínského katastru činil užitek panských pozemků u Břeclavi a Staré Břeclavi 3 883 zl., z čehož se platila daň ve výši 825 zl. 20 krejcarů. Bylo napočteno 309 jiter 1 204 čtverečních sáhů polí, 786 jiter 453 sáhů luk, 1 536 jiter 811 sáhů lesa, 209 jiter 14 sáhů pastvin, 236 jiter 464 sáhů rybníků a 22 jiter 646 sáhů zahrad. Ve Velkých Bílovicích se udává 733 měřic orné půdy, 27,4 měřic vinic a 85 fůr sena. Nejrozsáhlejším panským majetkem v lanžhotském katastru byly lesy. V panské hospodě se za rok vyšenkovalo 100,5 beček piva a nájemce platil vrchnosti ročně 130 zl. Příjem 15 zl. činily poddanské platy, 40 zl. byl užitek z lovu ryb. Lichteštejnové měli v městečku také 2 pekárny z jejichž pronájmu získali 20 zl. za rok. Nejvýnosnějším panským majetkem v Lanžhotě byl vodní mlýn se šesti koly. Nájemce z něj platil 640 zl. ročně. Přívoz přes řeku Moravu vydělával 645 zl. 39 krejcarů. Příjem z mýta činil 258 zl. 59 krejcarů.
Roku 1780 vypadaly příjmy velkostatku takto: 12 542 zl. 50 kr. vinný sklep, 10 584 zl. 18 kr. purkrabský úřad, 10 551 zl. 48 kr. nestálé platy, 9 484 zl. 48 kr. obroční úřad, 8 546 zl. 5 kr. lesní úřad, 3 797 zl. 17 kr. pivovar, 1 662 zl. 29 kr. stálé platy, 446 zl. 33 kr. rybníkářství. Na dani státu bylo zaplaceno 10 271 zl. 3 kr., knížecí pokladně bylo odesláno 16 575 zl. 54 kr. V roce 1791 vlastnili Lichtenštejnové na území břeclavského panství 685 jiter polí, 58 jiter vinic, 403 jiter luk, 30 jiter zahrad, lesy bylo pokryto 5 590 jiter. Následující období napoleonských válek bylo opět těžkou zkouškou pro celé panství. Procházející vojska vybírala od měst výpalné, nechávala se živit a požadovala přípřeže. Celkové škody byly vypočítány na 199 983 zl., z toho například Moravská Nová Ves 44 192 zl., Velké Bílovice 27 805 zl. Z důvodu zvýšené poptávky po vlně začal stoupat počet chovaných ovcí. Břeclavské panství sice nepatřilo mezi největší chovatele v regionu, ale i tak Wolného topografie ze 30. let 19. století hovoří o 5 200 kusech ovcí. V 50. letech bohužel začala domácí chov vytlačovat levná vlna z Austrálie.
Revoluční rok 1848 přinesl konec všech poddanských povinností vůči šlechtě. Vyvázání z roboty však nebylo bez náhrady, poddaní se z ní museli většinou vyplatit. Lichtenštejnské dvory sice přišly o levnou pracovní sílu, ovšem i nadále spravovaly majetek nacházející se v přímém vlastnictví knížecí rodiny. Změna společenských poměrů vedla knížete Aloise II. a jeho syna Jan II. k reorganizaci svých velkostatků. V roce 1867 bylo nařízeno sloučení velkostatků Břeclav a Lednice v jediný velkostatek Břeclav - Lednice. Sídlo spojeného velkostatku bylo přeneseno do Lednice. Mezi lety 1886 - 1888 se Břeclav opět osamostatnila a byl k ní připojen velkostatek Rabensburg. Správa velkostatku Břeclav - Rabensburg sídlila v Břeclavi.
Zrušení roboty postavilo Lichtenštejny před otázku, zda budou obdělávat pole najatými pracovními silami, nebo se vzdají vlastního hospodaření. Na bývalém břeclavském panství se převážně rozhodli pro druhou možnost. Využili jednak stále rostoucího počtu bezzemků, kteří vítali možnost menšího nájmu, jednak se ohlíželi po velkém nájemci, který by byl ochoten převzít většinu polního hospodářství včetně některých dvorů. Od 60. let 19. století proto kníže Jan II. z Lichtenštejna postupně pronajal všechny dvory rodině Kuffnerů. Bratři Kuffnerové byli majiteli břeclavského cukrovaru a bylo pro ně výhodné zpracovávat vlastní cukrovku. V jejich pronájmu zůstaly dvory až do vzniku Československa.
Před 1. světovou válkou měl lichtenštejnský velkostatek Břeclav 7 176,96 ha veškeré půdy, z toho 2 511,82 ha tvořila půda zemědělská. Pozemky obhospodařovalo 6 dvorů. V Břeclavi se nacházel dvůr Jánský o výměře 785,67 ha, ve Velkých Bílovicích dvůr o výměře 334,19 ha, v Hruškách dvůr s výměrou 479,44 ha, v Moravském Žižkově hospodařil dvůr Prechov s 495,23 ha půdy, v Ladné dvůr Široký s 264,07 ha a v Podivíně dvůr se 98,22 ha. Navzdory tomu, že se kníže vzdal zemědělské produkce, lesy zůstávaly i nadále v režii Lichtenštejnů.

Zdroj:
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Břeclav dějiny města
NEKUDA, Vladimír, a kol.: Břeclavsko
HRDLIČKA, Milan: Moravská Nová Ves
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Břeclav
VERMOUZEK, Rostislav, a kol.: Lanžhot příroda a dějiny
JANÁK, Jan, a kol.: Tvrdonice příroda, dějiny a lidová kultura podlužácké obce
KRAETZL, Franz: Das Fürstentum Liechtenstein und gesamte Fürst Johann von und zu Liechtensteinische Gürterbesitz
Wikiknihy

Vláda posledních Lichtenštejnů a jejich odchod z ČSR

15. dubna 2011 v 15:59 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Jedním z posledních majitelů panství byl kníže Jan II. z Lichtenštejna (1840 - 1929). Jako vynikající hospodář nejen že řídil a rozšiřoval svá moravská panství, ale též značně investoval do jejich rozvoje. Kníže Jan II. vládl dlouhých 71 let, což jej řadí k nejdéle panujícím evropským monarchům. Bohužel musel také po vzniku Československa sledovat jak rodinný majetek zabírá nový stát. Kníže vlastnil na území Československé republiky přibližně 160 000 ha půdy. Pozemková reforma jej připravila o asi 60 % tohoto majetku, včetně několika zámků. Pozemky byly nuceně odprodány pod cenou, přičemž část peněz už stát před okupací ani nestihl vyplatit.
Jelikož Jan II. zůstal svobodný a nezanechal žádné dědice, ujal se po něm vlády jeho bratr František I. z Lichtenštejna (1853 - 1938). Podobně jako Jan i on podporoval umění a různé charitativní projekty, nicméně nebyl prostými lidmi vnímán tak kladně jako starší bratr. Kníže zažil nástup nacistů v Německu i anšlus Rakouska. Jako aristokrat, historik a lichtenštejnský vládce s nacismem nesouhlasil, navíc jeho manželka byla židovka. Také František I. se dožil vysokého věku. Zemřel v létě roku 1938 ve Valticích.
Novým vládnoucím knížetem se stal František Josef II. z Lichtenštejna (1906 - 1989), prasynovec Františka I. Stal se prvním lichtenštejnským knížetem, který trvale sídlil ve Vaduzu. Valtice ani Vídeň již nebyly bezpečné. Na krátký čas byly dokonce navázány diplomatické styky s Československem, ovšem s příchodem okupace byly opět přerušeny. Po vypuknutí 2. světové války zachovávalo Lichtenštejnsko přísnou neutralitu, pod ochranou Švýcarska. I tak ale neustále hrozil německý útok. Ke konci války se knížeti podařilo odvést většinu cenných uměleckých sbírek do Vaduzu. Bez tohoto zásahu by byly rodinné sbírky nepochybně zničeny nebo rozkradeny, ať už Němci, Rusy nebo Čechy. Příkladem může být vypálený zámek v Mikulově. Situace se nezlepšila ani po válce. Přestože Lichtenštejnsko podporovalo exilovou československou vládu a nikdy neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava, byl veškerý majetek Lichtenštejnů v Československu v roce 1945 zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Tím se zmenšil jejich pozemkový majetek v Evropě asi o 70 %. Marně se kníže František Josef II. bránil, že se na něj Benešovy dekrety nevztahují, neboť je státním příslušníkem neutrálního Lichtenštejnska. Německá národnost se po válce určovala podle sčítání lidu z roku 1930. Většina Lichtenštejnů ovšem v době sčítání ani nebyla v Československu, protože nemohli uvést lichtenštejnskou národnost. Na sčítacím listu z 2. prosince 1930 ze soudního okresu Vízmberk na Šumpersku je však u Františka Josefa II. německá národnost uvedena. Podobně tomu je i u dalších příslušníků rodu. Sčítací listy byly údajně podepsány Aloisem Lichtenštejnem. Lichtenštejnové tyto dokumenty pokládají za podvrhy. I kdyby byly skutečně podepsány, Alois by neměl právo vyjadřovat se za ostatní členy rodu. O svůj majetek se pak kníže neúspěšně soudil až do roku 1948. Pro Lichtenštejny zkrátka nebylo v novém Československu místo. ČSR ani nikdy neuznala Lichtenštejnsko za nezávislý stát. František Josef II. musel v poválečných letech řešit složitou hospodářskou situaci v knížectví. Na české země ale v exilu vždy rád vzpomínal, přestože se do nich již nemohl vrátit.
Současným vládnoucím knížetem je Hans Adam II. z Lichtenštejna (1945 - ). Za jeho vlády došlo konečně v roce 2009 k navázání diplomatických vztahů s Českou republikou. Otázka majetkového vyrovnání však zůstává i nadále nedořešena.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů

Budování Lednicko - Valtického areálu

15. dubna 2011 v 15:49 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Nástupcem knížete Františka Josefa byl jeho teprve 22 letý syn Alois I. z Lichtenštejna (1759 - 1805). Věnoval se především správě svých panství a zasloužil se o modernizaci celého lichtenštejnského hospodářství. Přivezl nová plemena dobytka, jako například ovce merino ze Španělska. Za jeho vlády vznikla na Břeclavsku po dlouhé době nová vesnice. Byl jím v roce 1793 Moravský Žižkov, který se osamostatnil od Velkých Bílovic. Knížeti Aloisovi vděčíme dodnes za řadu romantických staveb v okolí Lednice a Valtic, neboť roku 1790 zaměstnal architekta Josefa Hardtmutha. Asi nejznámějším Hardtmuthovým počinem za vlády Aloise I. je minaret, postavený v roce 1797, obelisk (1798) nebo letohrádek Belvedér (1802).
V krajinářských úpravách pokračoval také kníže Jan Josef I. z Lichtenštejna (1760 - 1836). Nový kníže se rozhodl, na rozdíl od svého bratra Aloise, vytvořit v Lednici přírodní romantický park tak jak jej známe dnes. Nedaleko zámku dal vyhloubit rybník s 15-ti ostrůvky propojených navzájem mosty. V okolí pak byl vysázen nový park. Úpravy si vyžádaly sumu okolo 2 milionů zlatých, navíc se stavělo v průběhu napoleonských válek. Současně pokračovala výstavba nových romantických saletů. Podle Hardtmuthových návrhů byl roku 1808 postaven Janův hrad, dále Nový dvůr (1810), Dianin chrám (1810), zámeček Pohansko a Lány (oba 1812). Autorem dalších budov jako Rybniční zámeček (1814) a Apollónův chrám (1819) je architekt Josef Kornhäusel. Rozšíření se dočkal i samotný lednický zámek, ke kterému přibylo společenské křídlo. Také břeclavský zámek prošel za jeho vlády romantickou přestavbou. Kromě nevídané stavební aktivity je kníže Jan Josef znám také jako jeden z nejschopnějších rakouských velitelů v napoleonských válkách, kde mimo jiné velel rakouské armádě v bitvě u Slavkova.
Nejstarší syn knížete Jan Josefa - Alois II. z Lichtenštejna (1796 - 1858) v mládí cestoval po mnoha evropských zemích, z nichž ho okouzlila zejména Anglie. Po svém nástupu na trůn roku 1856 se věnoval hlavně reformám správy panství. Pro obyvatele Břeclavi dal kníže v roce 1856 naproti nádraží postavit kapli v novogotickém stylu. Stejně tak se pod dojmem staveb anglické šlechty rozhodl v letech 1845 - 58 naprosto přebudovat lednický zámek v duchu anglické novogotiky. Stavbou byl pověřen architekt Georg Wingelmüller, který je též autorem nejmladší stavby Lednicko - valtického areálu, Hubertovy kaple. V této době již dostaly všechny lichtenštejnské památky na Břeclavsku svou dnešní podobu a pozdější knížata už do jejich stavu nezasahovala. Negativním pohledem na věc může být poznámka ve stabilním katastru z první poloviny 19. století. Hovoří o tom, že se v této krajině již vydaly miliony zlatých na její parkovou úpravu a mnoho tisíc ročně stojí její údržba, zatímco nejbližší okolí parků zůstává ponecháno pustnutí a zbahnění.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice

Období baroka a budování valtické rezidence

15. dubna 2011 v 15:43 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Po smrti prvního lichtenštejnského knížete, Karla I., se ujal vlády jeho syn Karel Eusebius z Lichtenštejna (1611 - 1684), který patřil díky dědictví po otci a po strýci Maxmiliánovi k nejbohatším šlechticům v rakouské monarchii. Musel ale také čelit obviněním, která vinila jeho otce ze zpronevěry mnoha milionů zlatých. Kníže proto císaři nabídl jako kompenzaci 1 079 000 zlatých a dalších 275 000 zlatých na válku s Turky. Císař Leopold I. vyrovnání přijal a roku 1665 zastavil veškerá vyšetřování. Kvůli vyplacení této částky se Karel Eusebius dostal do finančních problémů, přesto dál rozšiřoval své umělecké sbírky a pustil se do stavby mnoha katolických kostelů na svých panstvích, jako například monumentální chrám Nanebevstoupení Panny Marie ve Valticích. Pokračoval také v přestavbě valtického zámku na reprezentativní rodinné sídlo a začal budovat letohrádek v Lednici. Ke svým devíti moravským panstvím přikoupil roku 1638 Břeclav za 250 000 zlatých, čímž dostal lichtenštejnský majetek na Břeclavsku víceméně konečnou podobu.
Nástupcem Karla Eusebia byl Jan Adam I. z Lichtenštejna (1657 - 1712). Už v mládí dosáhl významného postavení u císařského dvora a stejně jako jeho otec byl považován za jednoho z nejbohatších mužů v zemi. Díky tomu mohl začít přikupovat nová panství, jako například Hodonín za 720 000 zl. v roce 1692. Touto koupí dosáhl komplex lichtenštejnských držav na jihu Moravy největší rozlohy. Z období jeho vlády též pochází rozsáhlé zámecké konírny v Lednici od Johanna Fischera z Erlachu. Vedle toho se chtěl Jan Adam stát suverénním říšským knížetem. Za tímto účelem koupil v roce 1699 alpské panství Schellenberg a roku 1712 sousední hrabství Vaduz. Jan Adam se ale titulu říšského knížete nedožil, neboť v červnu roku 1712 náhle zemřel. Teprve v roce 1719 prohlásil císař tato panství za Lichtenštejnské knížectví, které se tak stalo 343. suverénem Svaté říše římské. Už za života Jana Adama bylo jasné, že novým knížetem se stane Antonín Florián z Gundakarovy linie. Ani jeden ze synů Jana Adama totiž nepřežil svého otce. Kníže svého bratrance Antonína Floriána neměl příliš v lásce, a tak odkázal co nejvíce majetku dcerám a ostatním příbuzným. Lichtenštejnové tím navždy přišli o několik panství, mezi nimiž byl i Hodonín. Zcela bez zájmu byly také dokončeny práce na valtickém zámku.
Kníže Antonín Florián z Lichtenštejna (1656 - 1721) se odmítl se závětí Jana Adama smířit a podařilo se mu některá panství získat zpět. Zejména šlo o nově vzniklé Lichtenštejnské knížectví. Nastup nového knížete znamenal příznivý obrat pro Valtice. Antonín Florián, zastávající vysoké posty u císařského dvora, potřeboval důstojné sídlo pro svou reprezentaci. Oba vídeňské paláce zdědili příbuzní, a proto se pustil do velkolepé přestavby valtické rezidence. Stavbou byl pověřen architekt Anton Johann Ospel. Jeho úkolem bylo především rozšíření stávajícího prostoru a stylově jej sjednotit. Při zámku tak postupně od roku 1713 vznikla nová zimní jízdárna a španělské konírny s kočárovnami. Budovy na protilehlé straně nádvoří měly sloužit správním účelům a jako sklepy. Hlavní vstupní trakt do zámku dal kníže strhnout a měl být nahrazen novým. Vedle toho dal Antonín Florián roku 1715 přebudovat valtickou cestu do Lednice na rovnou stromovou alej spojující obě místa. V roce 1716 začal Anton Ospel u lednického zámku stavět velkou oranžerii. Současně pokračovaly práce na rozšíření zámeckých zahrad, které daly základ pozdějšímu parku. Kníže také poskytl stavební materiál na obnovu lanžhotského kostela zničeného nájezdy Kuruců. Dokončení svého rozestavěného díla ve Valticích se však nedožil.
Po smrti knížete Antonína Floriána nastoupil na lichtenštejnský trůn jeho syn Josef Jan Adam z Lichtenštejna (1690 - 1732). Ten zcela opustil představy svého otce a v pracích na valtickém zámku pokračoval ve skromnějším duchu. Záměr vystavět impozantní vstup na 1. nádvoří přímo z náměstí zůstal navždy jen na papíře. Kníže se postupně stáhl do soukromí valtického zámku, pořádal hony nebo navštěvoval své moravské statky.
Ani jeho syn Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna (1724 - 1748) si vlády příliš neužil. Jelikož byl nezletilý vládl za něj kníže Josef Václav jako poručník. Roku 1745 Jan Nepomuk konečně převzal své dědictví, avšak krátce poté umírá a do čela rodu se opět vrátil kníže Josef Václav z Lichtenštejna (1696 - 1772). Kníže byl ve své době dobře známou osobností. Působil jako rakouský diplomat u dvora francouzského krále Ludvíka XV. Do historie se zapsal také jako vojevůdce a reformátor rakouského dělostřelectva. Hned na počátku vlády dokončil několik desetiletí trvající přestavbu valtického sídla. Posledním velký zásahem bylo stržení původního středověkého hradu, na jehož místě je dnes zámecký park. Za panování Jana Václava z Lichtenštejna bylo na Břeclavsku postaveno hned několik nových kostelů. Břeclavský kostel již nepostačoval, proto byl na jeho místě roku 1756 postaven nový, zasvěcený sv. Václavovi. Stejně tak ve Velkých Bílovicích dal kníže v roce 1765 přestavět opuštěný a chátrající evangelický kostel na katolický. Nových svatostánků se dočkali také v Týnci (1767) a Moravské Nové Vsi (1773). Významné změny se dočkala i Lednice. Zde byl naopak původní kostel zbořen a na jeho místě vznikla roku 1771 trojkřídlá zámecká budova, která nahradila původní letohrádek. Nový kostel, v podobě zámecké kaple, dostala Lednice až po nástupu nového knížete.
Tím se stal synovec Josefa Václava - František Josef z Lichtenštejna (1726 - 1781). Za jeho vlády se rodině opět vrátilo černokostelecké panství, ztracené po smrti knížete Jana Adama. Odkázala mu je ve své závěti vévodkyně Marie Terezie Savojská, rozená z Lichtenštejna.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Město Valtice

Vzestup za vlády Karla I. z Lichtenštejna

15. dubna 2011 v 15:30 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Karel I. z Lichtenštejna (1569 - 1927) se velmi výhodně oženil. V roce 1596 si vzal Annu Marii Černohorskou z Boskovic, čímž získal panství Černá hora a Úsov. Převzetí dědictví po bohatých pánech z Boskovic pak, rovněž sňatkem, dovršil Maxmilián. V roce 1606 mezi sebou bratři ve Valticích uzavřeli novou dědickou smlouvu. Podle ní byly vytvořeny 3 rodové linie opírající se o přidělený majetek. Zároveň byla uzavřena smlouva o fideikomisu. Jakožto nedělitelný a nezcizitelný rodový majetek byla prohlášena panství Valtice, Lednice, Herrenbaumgarten, Hohenau, Mistelbach, Ringelsdorf, Plumlov a Prostějov. Hlavou rodu již neměl být nejstarší Lichtenštejn, ale prvorozený syn vládnoucí linie.
Hlavou rodu se stal Karel, který tak započal novou éru v historii Lichtenštejnů. Jako dědictví po otci zdědil Valtice, ze kterých učinil sídlo primogenitury. Po smrti matky získal i lednické panství a domy ve Vídni. Díky přestupu ke katolickému vyznání rychle stoupal ve stavovské hierarchii na Moravě a v roce 1604 se stal zemským hejtmanem. Již před tím se mu podařilo rozšířit svá panství na jihu Moravy. Od císaře Rudolfa II. dostal roku 1599 Hustopeče, Starovice, Starovičky a Přítluky, které připojil k lednickému panství. Ve sporu Rudolfa II. s bratrem Matyášem se Karel z Lichtenštejna postavil na stranu arcivévody Matyáše. Po svém vítězství jej proto král Matyáš v roce 1608 povýšil do knížecího stavu, což bylo české společnosti něco zcela nového. Také za stavovského povstání stáli Lichtenštejnové na "správné straně" a po porážce povstalců roku 1620 byl kníže Karel I. z Lichtenštejna jmenován českým místodržitelem. V této souvislosti je také nechvalně znám jako předseda soudního tribunálu s poraženými českými pány. Karlově pověsti nepomohlo ani členství v mincovním konsorciu, které finančními podvody přivedlo stát k bankrotu, přičemž jeho členové nesmírně zbohatli. Za jeho vlády také začaly úpravy rodinného sídla ve Valticích, ke kterému byl přistavěn nový knížecí palác. První lichtenštejnský kníže zemřel v roce 1627 ve Vídni, údajně poté, co dostal zprávu o vyplenění svých severomoravských panství Valdštejnovými vojáky.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
ZEMEK, Metoděj, a kol.: Hustopeče dejiny města

Rodinná krize a ztráta Mikulova

15. dubna 2011 v 15:17 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Na začátku 16. století dosáhli Lichtenštejnové na dlouhá léta svého vrcholu. Ovládali území táhnoucí se podél rakouských hranic od Jevišovky až po Týnec, celou jižní polovinu dnešního Břeclavska. Ovšem v následujících letech se dostal celý rod do vážné krize. Docházelo totiž k situaci, kdy panství nebylo schopné uživit stále rostoucí počet rodinných příslušníků. Problémy se týkaly zejména mikulovské větve. Nejdříve si mezi sebou synové Kryštofa III. - Wolf I. (1473 - 1520) a Linhart I. (1492 - 1534) rozdělili alespoň poddanské platy, ale kolem roku 1526 už museli prodat břeclavské panství. Ke skutečnému rozdělení došlo v roce 1538, kdy do hry vstupují také synové obou bratrů. Jednu polovinu dědictví získali synové Wolfa I. - Jan VI. a Kryštof Wolf, druhou synové Linharta I. - Linhart II. a Kryštof IV. Nejvíce se úpadek projevil právě u Kryštofa IV., nazývaného marnotratný. Ten přestože po smrti Linharta II. a Kryštofa Wolfa ovládal už ¾ mikulovského panství, byl díky nákladnému a nezřízenému způsobu života doslova na mizině. V roce 1560 byl proto nucen prodat svůj díl panství. Šlo o ¾ Mikulova a hrad, Klentnici, Bavory, Pernou, Pavlov, Dolní Věstonice, Bulhary, Sedlec, Mušov a Strachotín. Kupcem se stal za 60 000 tolarů bohatý uherský magnát Ladislav Kereczenyi. Zbylá ¼ se dostala do rukou synů Jana VI. Nejprve Jiří VII. roku 1568 odprodal Kryštofu Kereczenyimu hrad Děvičky a Horní Věstonice, a poté Wolf II. (1536 - 1585) v roce 1571 i čtvrtinu Mikulova, Lednici, Nejdek, Milovice a Nové Mlýny. Kryštof Kerezenyi tak ve svých rukou soustředil téměř celé mikulovské panství.
O dalším setrvání Lichtenštejnů na Moravě nakonec rozhodla náhoda. V roce 1572 umírá bezdětný Kryštof Kereczenyi a panství připadlo jako odumřelé léno českému králi Maxmiliánovi II., který jej opět rozdělil na 2 části. Většinu, včetně Mikulova získal císařův oblíbenec Adam z Dietrichštejna. Menší díl, skládající se z Lednice, Nejdku, Milovic a Nových Mlýnů, koupil za 30 000 zlatých Hartmann II. z Lichtenštejna (1544 - 1585), který již na rakouské straně držel panství Valtice. Tímto definitivně skončila rodinná krize. Mikulovská větev vymřela, stejně tak Hartmannovi bratři zemřeli bezdětní. Jedinými dědici majetku se proto stali jeho 3 synové. Nejstarší se jmenoval Karel I. z Lichtenštejna (1569 - 1627), dále Maxmilián (1578 - 1643) a Gundakar (1580 - 1658).

Zdroj:
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice

Příchod Lichtenštejnů na Moravu

15. dubna 2011 v 15:07 | Tomáš |  Lichtenštejnové na Břeclavsku
Počátky šlechtického rodu Lichtenštejnů bychom nalezli ve Štýrsku v 11. století. Prvním písemně doloženým příslušníkem tohoto rodu je Hugo z Lichtenštejna (1133 - 1156), zmiňovaný roku 1141 v listině rakouského markraběte Leopolda IV. Své jméno odvozoval od stejnojmenného hradu u Mödlingu nedaleko Vídně a v roce 1142 získal dědičně panství Petronell u Dunaje.
Za zakladatele moravsko - rakouské rodové větve lze považovat Jindřicha z Lichtenštejna (1233 - 1265), mimo jiné bratra známého minessengera Ulricha z Lichtenštejna. Jindřich patřil mezi přední stoupence moravského markraběte Přemysla Otakara II. v odboji proti jeho otci Václavovi I. Za své věrné služby proto roku 1249 obdržel panství Mikulov jako markraběcí léno. Později se také podílel na Přemyslově převzetí moci v rakouských zemích. Po Jindřichově smrti se však jeho syn Jindřich II. z Lichtenštejna postavil na stranu Rudolfa Habsburského. Teprve až následník Jindřicha II. - Hartneid II. z Lichtenštejna (1310 - 1350) se zasloužil o významné upevnění rodových pozic na jižní Moravě. Ve sporech o český trůn podpořil Jana Lucemburského, čímž získal řadu privilegií. Podle listiny z roku 1332 drželi Lichtenštejnové mikulovské panství, čítající Mikulov, Klentnici, Bohuslavice, Ungerdorf, Pernou, Bavory, Mušov, Sedlec, část Lednice, Sirotčí hrad, Bulhary a Milovice. K těmto vsím ještě dostal v roce 1334 od krále hrad Děvičky, Dolní a Horní Věstonice a Strachotín. Také Jindřichův vnuk Jan I. z Lichtenštejna (1358 - 1397) se snažil o rozšiřování majetku. Roku 1370 se mu podařilo získat další díl Lednice a spolu s bratry koupil v roce 1384 Břeclav od markraběte Jošta Lucemburského, jenž nutně potřeboval peníze na válečné účely. Podobným způsobem získali také panství Drnholec. Budoucí rodové sídlo Valtice ovládli Lichtenštejnové postupně. Nejprve v roce 1391 koupili bratři Jan I., Jiří II. a Hartneid IV. polovinu obce od Bedřicha z Pottendorfu a do roku 1394 získali i zbývající díly.
Kvůli nárůstu majetku byla v roce 1386 uzavřena mezi Lichtenštejny rodinná smlouva. Podle ní neměli jednotliví příslušníci rodu žádná majetková práva, pouze právo užívací, aby se zabránilo dělení panství. Hlavou rodu byl vždy nejstarší z Lichtenštejnů. Všechny lichtenštejnské majetky podrobně popisuje urbář z roku 1414. Podle něj drželi na Moravě panství Mikulov, zahrnující město a hrad Mikulov, hrad Děvičky, Sirotčí hrad, Klentnici, Bavory, Dolní a Horní Věstonice, Pernou, Bohumělice, Ungerdorf, Purgmanice, Mušov, Strachotín, Pouzdřany, Popice, Šakvice, Zaječí, Milovice, Bulhary, Pavlov, Nejdek, Lednici a Sedlec. Dále panství Drnholec, čítající městečko Drnholec, Jevišovku, Dobré Pole, Novosedly a Nový Přerov. Panství břeclavské čítalo zatím jen Břeclav, Prechov a Ulvy. Ovšem hned v roce 1417 kupují Jindřich a Hartneid z Lichtenštejna Velké Bílovice spolu s Ladnou. Později též získávají Tvrdonice, Týnec, Hrušky, Kostice a Lanžhot.
Během husitských válek patřili Lichtenštejnové k nejspolehlivějším spojencům krále Zikmunda Lucemburského. Proto od něj v roce 1422 dostávají lénem město Podivín. Ačkoli byla za války jejich panství vypleněna, po skončení bojů stáli na straně vítězů a byl jim potvrzen majetek v původním rozsahu včetně Podivína. Panství i nadále zůstávalo zeměpanským lénem, fakticky však bylo pevně v rukou Lichtenštejnů. Spolu s majetkem se zvětšoval také počet příslušníků rodu. Z tohoto důvodu byla roku 1504 uzavřena nová rodinná smlouva, kterou se uvnitř rodu upevňoval princip seniorátu. Hlavou rodu i nadále zůstával nejstarší žijící Lichtenštejn, navíc však získal do držení všechna léna a v rámci rodiny měl předkupní právo. Dohodou připadl mikulovský díl držav Kryštofovi III. z Lichtenštejna (1446 - 1506). Centry dvou zbývajících větví se staly Valtice a Steyregg.

Zdroj:
JUŘÍK, Pavel: Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů
KORDIOVSKÝ, Emil, a kol.: Městečko Lednice
NEKUDA, Vladimír, a kol.: Břeclavsko
HOSÁK, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské