Česko-německé vztahy na Břeclavsku do roku 1914

1. února 2013 v 20:00 | Tomáš |  Česko-německé vztahy na Břeclavsku

Ke správnému pochopení problematiky je nejprve důležité znát národnostní složení Břeclavska. Zjednodušeně řečeno, na začátku 20. století měl český živel převahu na venkově, zatímco města Břeclav (Lundenburg), Hustopeče (Auspitz), Mikulov (Nikolsburg) a Pohořelice (Pohrlitz) drželi Němci. V roce 1910 žilo v břeclavském soudním okrese 81,9 % Čechů a 18 % Němců. Z toho většina těchto obyvatel německé národnosti žila v Břeclavi, menší počet pak v Podivíně (Kostel) a Moravské Nové Vsi (Mähr. Neudorf). V hustopečském okrese žilo v témže roce 57,7 % Čechů a 42,2 % Němců. Také zde Němci ovládali okresní město a navíc okolní vesnice: Zaječí (Saitz), Přítluky (Prittlach), Nové Mlýny (Neumühl), Kurdějov (Gurdau), Popice (Poppitz), Starovice (Groß Steurowitz) a Strachotín (Tracht). Ryze český charakter mělo Kloboucko s 99,6 % Čechů. Dále zde byly dva silně německé okresy. Na Pohořelicku se k české národnosti přihlásilo jen 4,1 % obyvatel. Naopak jasnou většinu 95,9 % zaujímali Němci. Podobně tomu bylo v mikulovském okrese, který patřil k největším baštám němectví na Moravě. Čechů bylo napočítáno pouze 1,8 % v kontrastu k 96,3 % Němců.[1] Zmíněné skutečnosti později sehrály důležitou roli v reakci místních obyvatel na bouřlivé události 1. poloviny 20. století.


Počátek českého národního obrození na Břeclavsku lze hledat až po obnovení ústavnosti v roce 1861. Do čela národního hnutí se postavil zemský poslanec Josef Wurm z Klobouk. Dalším význačným politikem byl rakvický rodák Eduard Kornyšl, který působil jako poslanec zemského sněmu v letech 1867 - 1872. Prvními veřejnými projevy národního života byly četné besedy a pěvecká vystoupení. Jedna z prvních besed se konala v knížecím hostinci[2] v Břeclavi 21. dubna 1862. Zúčastnilo se jí několik katolických duchovních a učitelů spolu s poštorenským starostou A. Košťálem. Zvláštností jižní Moravy byla společná pěvecká vystoupení spolků z Moravy a českých obcí z Dolních Rakous.

Brzy hlavní iniciativu převzala spolková činnost. V roce 1865 vznikl v Podivíně pěvecký spolek Cyril a Metoděj. Zásluhou Františka Bezděka se roku 1867 utvořil v Kobylí čtenářský spolek Pokrok a v dalších letech Občanská záložna. Díky těmto aktivitám byla obec brzy považována za národně nejuvědomělejší na jižní Moravě. Roku 1868 byl zásluhou E. Kornyšla zřízen čtenářský spolek Žerotín v Rakvicích.[3] Pozadu nezůstávaly ani hospodářské spolky jako například podivínský Břetislav, založený rovněž z podmětu F. Bezděka. Sdružení mělo roku 1868 na 200 členů z Podivína a okolních 33 obcí. Po vzoru těchto prvních spolků začala podobná sdružení vznikat ve všech obcích jižní Moravy. Deputace vlastenců z Břeclavska vedená E. Kornyšlem se v roce 1868 na důkaz národní sounáležitosti účastnila i položení základního kamene Národního divadla v Praze.[4] Objevovaly se též známky vzrůstající nevraživosti mezi Čechy a Němci, jako bylo pálení "Němce" v podobě slaměného panáka 5. října 1868 na hodech v Ladné.[5]

Z popudu E. Kornyšla, F. Bezděka, V. Leblocha a J. Ellingera došlo v roce 1869 ke svolání tábora lidu. Setkání, kterého se účastnily tisíce lidí z okolí, se konalo 4. 7. nedaleko Rakvic. Krátce poté byla založena akciová společnost rolnického cukrovaru v Podivíně. Roku 1872 přibyl ještě rolnický cukrovar ve Vranovicích. Ani jeden z těchto prvních českých podniků však nepřežil v německé konkurenci. Podivínský cukrovar zkrachoval díky nezkušenému vedení už roku 1873, cukrovar ve Vranovicích vzdoroval do roku 1884. Zejména podivínský neúspěch zapůsobil negativně na národní hnutí, neboť zhroucením společnosti byly finančně postiženy stovky drobných akcionářů, kteří z neúspěchu vinili vedoucí činitele vlasteneckého hnutí.[6] Největší brzdou rozvoje národního života byla skutečnost, že všechna města regionu ovládali Němci. Především v Břeclavi a Hustopečích se česká komunita začala organizovat až na konci 19. století, v Mikulově nevznikla vůbec na rozdíl od národně uvědomělých Velkých Bílovic, Podivína, Kobylí či Rakvic.

Na venkově byly národnostní poměry nesrovnatelně klidnější než ve městech. Nebyl zde průmysl, a tudíž ani příliv nových obyvatel. Národnostně smíšené vesnice se na Břeclavsku nevyskytovaly, a tak nemohlo dojít ke sporům. Menšiny na venkově existovaly, ovšem vhledem k majoritě byly zanedbatelné. Zajímavější vztahy panovaly mezi jednotlivých vesnicemi. Český a německý venkov žil sice poklidně vedle sebe, ale odděleně na základě pomyslné jazykové hranice. K výměně obyvatel mezi nimi téměř nedocházelo. Vlastivěda moravská popisuje výstižně stav těmito slovy: Rakvičáci súsedijú s Příkluckýma, Štarvičáci a Pavlovčáci se Zajeckýma. Sendeme se se všeckýma na jarmarku, sme s něma za dobře, ale žádný spojení. Ani manželstvo, ani kmotrovstvo, ani přátelstvo. U nás jim taky žádnej neublíží, ale držijú jich za hlúpých. Ani si tamodcúd ženy neberú a naše děvčata taky by si tamocáď muža nevzaly.[7]

K novému vzestupu národního hnutí došlo na sklonku 19. století. Nejhlasitěji se projevovala snaha o zřízení českých škol. V Hustopečích nastal obrat v organizaci české menšiny v roce 1891 založením čtenářského spolku, který časem pořádal řadu akcí jako slavnosti, zábavy a humorné večírky. Slavnost tohoto sdružení uspořádaná na podzim 1893 byla vůbec první českou manifestací v Hustopečích. Centrem českého politického života byl hostinec U Zeleného stromu, později Národní dům. Vedoucí osobností českého života se stal Filip Kuber, který přišel do Hustopečí z Ivančic a od roku 1895 začal vydávat týdeník Slovanské listy.[8] Z německých spolků byl nejvýznamnější nacionální Bund der Deutschen Südmährens se svým odborem Austria, Schulverein, Turnverein, Kasinoverein a mnoho dalších. Dobře organizován a vybaven byl i městský sbor dobrovolných hasičů, který pořádal okázalá a precizní cvičení.[9]

Samotné Hustopeče zažívaly v té době stagnaci. Potenciál města se vyčerpal a rozvoj mohl nastartovat jedině průmysl a s ním spojený příchod nového obyvatelstva z venkova. Takový scénář ale nebyl v zájmu městské rady, která se řídila myšlenkou: raději Hustopeče malé, ale německé. Vedení radnice v čele se starostou Eduardem Schleimayerem se snažilo zakrýt úpadek alespoň okázalou stavební činností, aby se posílil městský ráz Hustopečí. V roce 1902 byl honosně přestavěn kostel a o dva roky později vyrostla důstojná radniční budova.[10]
Hustopeče
Od roku 1905 nastoupil ve městě nový evangelický farář Vlastimil Juren a brzy zastínil dosavadní české vůdce. Z jeho popudu byl v březnu 1909 založen odbor Ústředí Matice školské. Krátce před tím se již ve městě ustavil odbor Národní jednoty, který okamžitě zahájil práce na zřízení české školy. Přestože čítala česká menšina skoro 500 obyvatel, nacházely se v Hustopečích pouze školy německé. Hustopečská městská rada české požadavky důrazně odmítala. V srpnu 1909 proto český komisař okresního hejtmanství Štěpán Slavotínek využil nepřítomnosti okresního hejtmana rytíře von Ehrenfelda, který byl na dovolené a zařídil svým vlivem povolení školy. Místnost pro ni byla pronajata v domě obchodníka F. Váhaly, který nabídku přijal, přestože mu Němci nabízeli odměnu za odmítnutí. Německá městská rada byla postavena před hotovou věc. Dozvěděla se o zřízení školy až z tisku a její protest už nebyl účinný. Komisař Slavotínek však musel za trest odejít z Hustopečí.[11]

V reakci na to došlo v následujících měsících k mnoha nepokojům. Rozzuření Němci vytloukali okna bytů českých občanů, Národního domu i Občanské záložny. Oblíbené bylo mazání zdí blátem a potírání domovních klik výkaly. Organizování výtržností se ujal spolek Nationalrath, založený na obranu hustopečského němectví. Násilnosti ještě vzrostly po otevření české školy. Německá mládež šikanovala české děti strkáním do bláta, bitím či pliváním. Současně byl vyvíjen nátlak na rodiče, aby své děti posílali do německých škol a hrozili jim ztrátou zaměstnání. Konflikt vyvolal silnou odezvu v tisku i okolí. Poslanec Tomáš Šilinger podal kvůli hustopečským událostem interpelaci k zemskému sněmu. Okolní české obce si zase stěžovaly na hejtmanství. Do věci se nakonec vložilo moravské místodržitelství. Do města vyslalo četnickou posilu, která hlídala české budovy a zasahovala proti výtržníkům. Došlo i na odsouzení několika Němců.[12] Výtržnosti se přesto občas vracely až do vzniku ČSR.

Postavení břeclavských Čechů bylo jednodušší, neboť zaujímali přibližně polovinu obyvatelstva. Také oni se ale museli bránit poněmčování. Díky železnici se Břeclav rychle rozrůstala a v roce 1872 se dočkala povýšení na město. Vedení radnice ovšem činilo, co bylo v jeho silách, aby Břeclav zůstala německá. O problému se zmiňuje i Vlastivěda moravská: Město Břeclava, ač Čechové v něm tvoří číselnou většinu, má ryze německé zastupitelstvo, které Čechy kulturně i hospodářsky utiskuje a pomocí židovského obyvatelstva dodává městu ráz německý."[13] Udržovat německý charakter Břeclavi pomáhala i státní dráha, se kterou do Břeclavi přicházeli rakouští železničáři. Také nejvýznamnější zaměstnavatelé, jako knížecí velkostatek a Kuffnerův cukrovar, preferovali Němce. Město zároveň štědře podporovalo všech 29 německých spolků jako Turnverein, Casino und Lesenverein, Schulverein, Lundenburger Ruderverein a další.[14] Příspěvky dostával i týdeník Lundenburger Nachrichten. První český spolek vznikl poměrně pozdě. Byl jím v roce 1878 učitelský spolek okresu břeclavského Komenský. Později přibyly i další jako Občanská záložna, čtenářský spolek Břetislav či Sokol.[15]
Národní dům v Břeclavi
Usilovná snaha o poněmčení Břeclavi za starostování Eduarda Kafky byla naprosto zřejmá. Zvláště německé školství bylo výrazně preferováno jak vedením radnice, tak městskou spořitelnou. Až do roku 1910 měly české děti k dispozici pouze obecnou školu a dvouletou pokračovací školu pro dívky. Zatímco německé školství mělo vedle obecné školy i školu měšťanskou, která se mohla pyšnit rozsáhlou novostavbou u Baranovského mostu, a v roce 1897 bylo dokonce otevřeno německé městské gymnázium.[16] Němečtí podnikatelé zároveň tlačili na své zaměstnance, aby posílali děti do německých škol. Na podporu českého školství byla proto roku 1883 zřízena Matice školská, která otevřela školku pro české děti. Za stejným účelem vznikla v roce 1910 Matice břeclavská, jejímž cílem se stalo vybudování české měšťanské školy. Signatáři byli K. Čermák, F. Spíšek, J. Pyskatý, F. Sovadina, J. Miškář, J. Horsák a J. Noháč.
Německý dům v Břeclavi
"Radnice se těmto plánům bránila. Neustálé odvolávání a nerespektování příkazů okresní i zemské školní rady neznalo mezí. Stejně prázdný se ukázal slib, že jakmile bude zestátněno gymnázium, bude mít obec menší náklady a podpoří vznik české školy. Když se tak stalo, odmítla radnice plnění slibu s tím, že Češi neplatí dost vysoké daně, aby měli nárok na vyšší vzdělání".[17] "Starosta Kafka, otevřeně prohlásil, že na okrese postačí česká měšťanská škola v Podivíně a že není takové školy zapotřebí v Břeclavi".[18] Obce Stará Břeclav, Lanžhot a Kostice se tedy nabídly, že se podělí o náklady na chod školy. Jednání s městkou radou nikam nevedlo, a tak se Matice břeclavská rozhodla otevřít měšťanskou školu sama, neboť zemská školní rada nemohla při splnění podmínek odmítnout. Zájem rodičů byl obrovský, problémem se však stalo umístění. Nejprve byla provizorně upravena místnost v domě pana Müllera a domek v jeho blízkosti. Stálé prostory měla zajistit přestavba české obecné školy. Matice břeclavská se zavázala uhradit náklady a předat budovu i s vybavením městu. Zastupitelstvo ovšem návrh německou většinou zamítlo.[19] Starosta Kafka a radní Stein dokonce demonstrativně opustili zasedací síň.[20] Nakonec J. Noháč a rolník M. Pyskatý nabídli knížeti Lichtenštejnovi své louky výměnou za část zahrad jeho lesní správy v Břeclavi. Jan II. souhlasil, ale ani radnice se nevzdala a podala stížnost, že směna nebyla rovnocenná. Zároveň německý tisk napadal knížete, že pomáhá Čechům. Stížnost sice byla uznána, jenže kníže rozdíl 400 K kavalírsky uhradil a smlouva mohla konečně nabýt platnosti.[21] Stavba[22] začala v roce 1911 a už ji nezastavilo ani další odvolávání radnice, která se rozhodla ještě více podpořit německé školství. Ještě roku 1914 tak nechala na Dubiči postavit novou budovu pro německou měšťanskou školu.[23]

Tvrdý boj o české školství se rozhořel v polovině 70. let také v Poštorné. V roce 1875 zakázala dolnorakouská zemská školní komise vyučování v českém jazyce a nařídila odstranění českých učebnic. Odvolání obce k Nejvyššímu správnímu soudu sice dopadlo kladně, ale již roku 1881 bylo vyučování v češtině znovu zakázáno. Boj za českou školu obnovili Poštorenští až v roce 1908 za starosty A. Havlíčka. S pomocí vídeňského spolku Komenský otevřeli v listopadu opět českou školní budovu. Školní rada v Mistelbachu v ní však vyučování zakázala, protože místnosti údajně nebyly pro školu vhodné. Vyučovalo se přesto dál až do 30. 8. 1909, kdy školu za asistence četnictva zapečetil zástupce okresního hejtmanství.[24] České obyvatelstvo odpovědělo protestní stávkou a zřízením provizorní školy ve dvoře rolníka Smyčky.[25] Národního povědomí v Poštorné zajišťovaly častými návštěvami alespoň české spolky z okolí. Tyto sebevědomé projevy se u německých občanů setkávaly s nevolí či přímo odporem. Již 22. 8. 1909 vypukly otevřené srážky mezi Čechy a Němci. Češi shromáždění na slavnosti z celého okolí a mnozí až z Vídně, napadli Němce holemi a kamením, čemuž nezabránilo ani 100 četníků stažených z celého okresu Mistelbach. Na oplátku zase Němci napadli vlak odvážející vídeňské Čechy. Podobná slavnost se konala 23. 6. 1912 a Němci opět připravili demonstrace. Sokolský průvod proto musel být doprovázen dvojitým četnickým kordonem a při příjezdu vlaku bylo kvůli možným násilnostem nutné vyklidit nástupiště.[26]
Aby nemusela výuka probíhat delší dobu v provizoriu, byla škola umístěna do budovy Komenského mateřské školy a spolek Komenský se rozhodl postavit pro školu vlastní dům. Německý tlak se tedy zaměřil na mateřskou školku a 7. 4. 1910 byla i tato budova úředně zapečetěna. Proti se postavilo místní obyvatelstvo, vedení obce i čeští poslanci v říšské radě, kteří ve věci interpelovali na vídeňskou vládu. Státní správa proto změnila taktiku. Začala tlačit na rodiče a podařilo se jí též dosáhnout rozpuštění obecního zastupitelstva. Starosta Havlíček byl obviněn z finančních machinací a odstoupil. Současně se 12 členů zastupitelstva vzdalo mandátů, čímž ochromili vedení obce. Dosazený vládní komisař poté připravil nové volby, které pro české obyvatelstvo nedopadly příznivě. Jistě na tom měla podíl aktivita sládka Rosenbauma a Schulvereinu. Voliči dostávali poukázky na pivo a guláš, zároveň na ně byl činěn nátlak ze strany zaměstnavatelů. Němci z Reintalu mající pozemky v Poštorné byly dokonce k volbám sváženi vozy a za hlas dostávali údajně až 50 K.[27] Za pomoci spolku Komenský se však místní pustili do stavby nové školní budovy. Vyučování bylo zahájeno 1. 10. 1912, ale udrželo se pouze do dubna 1915, kdy úřady školu uzavřely.[28] Na znovuotevření školy si museli dolnorakouští Češi počkat do konce války.


[1] NOVÁČEK, Silvestr. Břeclavsko 1918 - 1921 I. : Třídní, ekonomický, sociální, národnostní a náboženský obraz břeclavského regionu v letech 1918 - 1921 s přihlédnutím k situaci před první světovou válkou. Brno : Universita Jana Evangelisty Purkyně, s. 93.
[2] Dnešní dům Koruna na náměstí.
[3] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 139.
[4] Tamtéž, s. 140.
[5] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 129.
[6] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 141.
[7] HOSÁK, Ladislav. Vlastivěda moravská: Hustopecký okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1924, s. 16.
[8] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 115.
[9] Tamtéž, s. 124.
[10] Tamtéž, s. 116.
[11] Tamtéž, s. 121.
[12] Tamtéž, s. 123.
[13] NOHÁČ, Jan. Vlastivěda moravská: Břeclavský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1911, s. 30.
[14] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 153.
[15] Tamtéž, s. 152.
[16] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Město Břeclav. [s.l.] : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, s. 329.
[17] Tamtéž, s. 341.
[18] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 151.
[19] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Město Břeclav. [s.l.] : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, s. 341.
[20] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 151.
[21] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Město Břeclav. [s.l.] : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, s. 341.
[22] Dnešní ZŠ Kupkova.
[23] Dnešní Střední odborná škola průmyslová.
[24] Viz přílohy č. 1 a 2.
[25] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 148.
[26] Tamtéž, s. 149.
[27] NOVÁČEK, Silvestr. Břeclavsko 1918 - 1921 I. : Třídní, ekonomický, sociální, národnostní a náboženský obraz břeclavského regionu v letech 1918 - 1921 s přihlédnutím k situaci před první světovou válkou. První. Brno : Universita Jana Evangelisty Purkyně, s. 91.
[28] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Město Břeclav. [s.l.] : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, s. 349.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama