Česko-německé vztahy na Břeclavsku (1918-1938)

1. února 2013 v 20:11 | Tomáš |  Česko-německé vztahy na Břeclavsku

Odpor jihomoravských Němců v menší míře pokračoval i v prvních letech Československé republiky, neboť se odmítali smířit s životem ve státě ovládaném Čechy. Nacionální vášně ještě umocňovaly pobuřující letáky O. Teufela pašované z Rakouska. Nejrychleji utichly protesty v Břeclavi. Už před válkou zde tvořili Němci jen křehkou a uměle udržovanou většinu, která po odchodu rakouských železničářů a úředníků definitivně padla. Rakouské zdroje uvádějí, že takto muselo odejít téměř 4 000 lidí.[1] Naopak na Mikulovsku a Pohořelicku zůstávaly události z konce roku 1918 stále živé. 6. 6. 1919 se mikulovská městská rada opět dožadovala práva rozhodnout se, ke kterému státu bude město patřit. Odpovědí úřadů bylo 23. 6. rozpuštění obecního zastupitelstva pro velezrádné překročení kompetencí a správu města převzal vládní komisař Vavřín Vyplek.[2] Stejně tak v den prvního výročí obsazení Mikulova, 16. 12. 1919, zavlál nad městem symbolický černý prapor a na podstavci stržené císařovy sochy se objevil nápis: "Němci, nezapomeňte na den hanby a zotročení!" Nepokoje propukaly také při odstraňování habsburských pomníků.[3] Kromě toho, že byly často zničeny hodnotné umělecké památky, docházelo bohužel i k jejich hanobení. Například v Březí byla socha císaře Františka Josefa před stržením nejprve oběšena na šibenici. Velkou nevoli budilo přeobsazování státních orgánů. Namísto Němců tak byli do škol, pošt, nádraží, četnictva, ale i na fary dosazováni Češi, a to i v ryze německých oblastech. Díky pozemkové reformě přicházeli čeští kolonisté, pro které pak stát stavěl menšinové školy[4]. Jen na Mikulovsku a Pohořelicku takto vzniklo 23 českých menšinových škol. Tento proces nazvali Němci "Tschechisierung".


Největší německá manifestace se konala 18. 2. 1920 v Pohořelicích, kam se sjelo na 6 000 lidí z celého okolí. Už cestou rozbíjeli okna českých domů, zpívali "Deutschland, Deutschland über alles" a vykřikovali "Ať žije císař Karel" či "Ať žije Rakousko". Demonstranti zaplnili náměstí i přilehlé ulice. Vojáci dostali rozkaz uzavřít Hüttnerovu kořalnu, kde se protestující posilňovali. Dav se na ně vrhl a chtěl je odzbrojit. Vojáci začali střílet a v nastalém zmatku zemřeli 2 lidé, mnoho dalších bylo zraněno.[5]

Celkově však lze říci, že po překonání poválečné krize nepřátelství mezi Čechy a Němci postupně utichlo. Bohužel nebylo zapomenuto. Při sčítání lidu roku 1921 podíl německé národnosti dokonce mírně poklesl. Ani výsledky parlamentních voleb roku 1925 nesignalizovaly výraznější podporu německých nacionálních stran jako DNP či DNSAP. Volby tehdy s velkým náskokem vyhrál Svaz německých zemědělců.[6] Obrat k lepšímu dokazuje mimo jiné srdečné přijetí prezidenta Masaryka roku 1928 ve Valticích, které se staly součástí Moravy teprve před 8 lety.

Po relativně klidných 20. letech dorazila roku 1930 do ČSR plnou silou světová hospodářská krize. Vysoká nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva byla vodou na mlýn nejen německých nacionálních stran, což se už částečně odrazilo ve volebních výsledcích do parlamentu v roce 1929, ve kterých posílila jak DNP tak DNSAP.[7] Již roku 1931 pochodovalo Vlasaticemi na 800 členů DNSAP v hnědých košilích a s nacistickými prapory. Ve stejném roce DNSAP získala křeslo hustopečského starosty. V roce 1933 byly obě protistátní politické strany zakázány. Jejich členy však hromadně přebírala Henleinova SHF, později přejmenovaná na SdP. První místní organizace SHF vznikla 20. 10. 1934 v Mikulově, den poté v Břeclavi. Brzy se organizace SdP utvořily v téměř všech německých obcích. Výrazně posilovali také čeští fašisté vedení gen. Gajdou.

Z německých stran v předvolební kampani roku 1935 jednoznačně dominovala SdP. Jen v Zaječí přišlo na její schůzi 500 lidí. V Mikulově dorazilo na setkání asi 1 500 sympatizantů.[8] Květnové volby potom SdP drtivě vyhrála. Největší úspěch slavila na Mikulovsku, kde získala 52 % hlasů, dále 35 % na Pohořelicku a 21 % na Hustopečsku. Na Břeclavsku oslovila pouze 2,8 % voličů. Zbylé německé strany naopak oslabily.[9] Z údajů tedy vyplývá, že se volilo na základě národnostního složení. Volebního úspěchu dokázalo Henleinovo hnutí velmi dobře využít k rozšíření svého vlivu do všech vrstev německé společnosti. 26. 4. 1936 se v Klentnici při Henleinově projevu shromáždilo 7 000 jeho příznivců z celého okolí.[10] V této době se SdP ještě otevřeně nehlásila k nacismu, nýbrž slibovala prosazování německých zájmů v Československu a boj s komunisty. Na schůzi v Německém domě v Břeclavi senátor Gottfried Krzal (SdP) prohlásil: "Přestože jsou Němci spojeni kulturně s veškerým německým lidem, stojí pevně na půdě tohoto státu, který se stal naší vlastí a milovanou domovinou a od níž nás nic neodtrhne. Věrnost ke státu nevylučuje věrnost k národu."[11]
Slavnost místní organizace SdP v Hustopečích
Z hlediska členské aktivity znamenal rok 1937 možná jisté vystřízlivění, o čemž svědčí slabá účast na stranických manifestacích. V Zaječí pochodovalo na 1. máje jen 116 henleinovců. Problémy měly i další akce. V Hustopečích došlo 4. 9. ke srážkám s antifašisty, při níž účastníci neváhali použít zbraně. Na Henleinův projev druhého dne pak dorazilo pouze 1 000 příznivců.[12] Nový vzestup znamenalo v březnu 1938 připojení Rakouska k Německé říši. Zatímco Češi sledovali vývoj událostí s obavami, Němci až na výjimky ji přijímali s nadšením pod heslem "Es kommt der Tag". Oslav využila SdP a ihned zahájila nábor nových členů. Tím ještě více podkopala pozici německých demokratických stran. Našli se ale i takoví, kteří se henleinovcům postavili na odpor. Německá sociální demokracie založila spolek Republikanische Wehr. Jeho členové konali branný výcvik a od roku 1938 též polní cvičení. Mikulovské RW velel K. Windisch. V září 1938 čítala skupina 150 vycvičených mužů, kteří byli vyzbrojeni a nasazeni po boku armády a oddílů SOS v duchu kampaně "Věrnost za věrnost".

Přehlídkou nacistických sil se stal 1. máj 1938. V mnoha obcích pochodovaly průvody henleinovců. Největší shromáždění proběhlo v Mikulově. S šesti kapelami táhly tisíce členů na cvičiště Turnvereinu. Veřejně se již před četníky hajlovalo a skandovalo heslo "Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer".[13] Cíl SdP byl jasný, připojení pohraničí k Německu. Již v dubnu měla SdP připraven seznam spolehlivých členů, kteří až "přijde den" obsadí úřady, židovské obchody, pošty, nádraží, atd. V Břeclavi se 1. máj nesl v duchu sjednocení pro Československou republiku. Na náměstí se konala mohutná demonstrace demokratických stran a u kina Republika pořádali svou akci komunisté.

Jak rostlo sebevědomí sudetoněmecké strany, zvyšovalo se množství útoků na německé antifašisty, Čechy a Židy. Všeobecně se očekával německý útok, neboť se na rakouské straně hranice neustále zvyšoval stav vojska a Němci intenzivně mapovali stav pohraničního opevnění. Zlé zprávy přicházely z Lednice. Protičeské demonstrace se konaly každý den. Po setmění byly podnikány hony na Čechy, několik jich bylo zbito do krve. Proti brutálnímu běsnění zakročila až státní policie, která zadržela 12 výtržníků, přičemž bylo zraněno 6 strážníků.[14] Téhož dne došlo k podobné srážce v Bulharech. 18. 5. zasahovala policie v Dolních Dunajovicích. V Pouzdřanech musel zakročit pohotovostní oddíl z Brna, protože se Češi postavili henleinovcům na odpor se sekyrami a loveckými puškami. Česká menšina v Bulharech se po útoku obrátila na vládu s rezolucí, ve které píše: "…začínáme pohlížet na počínání státních orgánů jako na slabost…kdyby ústupnost…měla jít příliš daleko, roste u nás tvrdé odhodlání dělati pořádek vlastní silou a na místě, a hájiti všemi prostředky lidskou důstojnost a svobodu".[15] Mladí Němci přebíhali do Rakouska, kde vstupovali do sudetoněmecké legie. Konala se tajná cvičení Freiwilliger Schutzdienst, polovojenské odnože SdP. Kolovaly letáky s ciferníkem ukazujícím za pět minut dvanáct a s výzvou: "Ještě je čas! Staň se členem."[16] Když byl na konci května ukončen nábor členů SdP, bylo členy Henleinovy strany 46 % Němců z Mikulovska.[17] Vláda reagovala na německý nátlak 20. 5. vyhlášením částečné mobilizace. Nálada obyvatelstva i vojenských posil byla velmi dobrá. Opatření proběhla rychle a již v pozdních nočních hodinách byla oddíly SOS zajištěna hranice. Druhého dne už měly jednotky situaci pevně v rukou a na příslušnících SdP bylo patrné zklamání.[18]
Pořádala se i vystoupení namířená proti henleinovcům. 2. a 3. 7. uspořádali antifašisté v Mikulově přehlídku svých sil. Současně členové RW složili přísahu věrnosti republice a demokracii za účasti předsedy německé sociální demokracie Wenzela Jaksche.[19] Představitelé nekomunistických stran v Břeclavi vedení starostou R. Zaoralem zaslali do Prahy toho prohlášení: "Představitelé okresních organizací vládnoucích stran na Břeclavsku považují za svou povinnost prohlásit jménem organizovaného členstva: Žádáme, aby ve zněmčeném území, zejména v pohraničí, nebyl trpěn a aby byl stíhán a trestán teror příslušníků a vůdců SdP vůči příslušníkům jiných politických stran. Buďtež okamžitě zakázány a rozpuštěny uniformované sbory SdP. Státní zaměstnanci, kteří se dopustili a dopouštějí protistátních činů buďtež stíháni a trestáni podle platných zákonných ustanovení…"[20] V Břeclavi se ve dnech 13. a 14. 8. konaly národopisné slavnosti, kterých se účastnili též hosté z celého Podluží ze Slovenska. Městská rada pozvala i lorda Runcimana, ten však nedorazil.[21]

Polovojenské srazy henleinovců, pro které byly pašovány zbraně z Rakouska, se stupňovaly. Po Hitlerově řeči 12. 9. začalo masové srocování Němců. Atmosféra houstla a na mnoha místech musela opět zasahovat policie. V samotném Mikulově však byl relativně klid, neboť zde hlídkovala ozbrojená RW. Činnost SdP byla státem konečně zastavena až 16. 9. O čtyři dny později proběhl nástup jednotek SOS a vojska k hranicím. V noci na 22. 9. byl v Novém Přerově vyhozen do povětří celní úřad a zároveň přepadena celnice u Valtic útočníky, kteří přišli z Rakouska. Druhého dne demonstrovali před mikulovským hejtmanstvím dělníci dokončující pohraniční opevnění a požadovali zbraně. V pátek 23. 9. byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Záložníci nastupovali ještě v noci ke svým jednotkám. Všude se projevovalo pevné odhodlání bránit republiku. V Břeclavi přebírali obranu důležitých objektů příslušníci tělovýchovných organizací, především Sokola. Rodiny s dětmi odjížděly do vnitrozemí a večer se město nořilo do tmy.[22] Vše se připravovalo na vojenské střetnutí.
Příjezd Wehrmachtu do Hustopečí
Podepsání Mnichovské dohody v noci z 29. na 30. 9. 1938 znamenalo konečné vítězství pro Sudetoněmeckou stranu. Jihomoravské pohraničí bylo určeno dodatečně k záboru jako 5. pásmo s termínem obsazení 8.-9. 10.[23] Nikoli však jako součást Sudet, ale mělo být připojeno k říšské župě Niederdonau. Většina obcí byla obsazena Wehrmachtem už 8. 10., Hustopeče, Pohořelice a další obce ve vnitrozemí pak 9. 10. Soudní okresy Mikulov a Pohořelice byly zabrány celé. Žilo zde 40 873 Němců a 9 055 Čechů. Obyvatelé Břeclavi dlouho nevěřili, že by mohlo být zabráno i jejich město s tak výraznou převahou Čechů. Přesto byla obsazena Břeclav, Poštorná, Charvátská Nová Ves a Hlohovec, kde žilo 18 120 Čechů a pouze 1 808 Němců. Z hustopečského okresu připadly Německu Hustopeče, Kurdějov, Nové Mlýny, Popice, Přítluky, Starovice, Strachotín a Zaječí s 8 193 Němci a 2 210 Čechy. Z Židlochovicka byly zabrány jen Vojkovice a Ledce, kde žilo 662 Čechů a 421 Němců. Celkově tak bylo z našeho regionu odtrženo 760 km2 území s 56 obcemi, ve kterých žilo 86 198 obyvatel.[24]
Příjezd Wehrmachtu do Mikulova
Atmosféru v zabraném území s převahou české národnosti nejlépe vystihuje dění v Břeclavi. Poté, co obyvatelé na poslední chvíli 6. 10. obdrželi zprávu o chystaném záboru města, nastalo překotné stěhování. Evakuace státních úřadů musela být ukončena do poledne 7. 10. Celou noc se proto balily úřední dokumenty a cennější věci. Většina institucí se stěhovala do blízkého Hodonína. Poslední evakuační vlak odjel 8. 10. v 11 hodin a již chvíli poté dorazil první vlak s německými železničáři. Zbývající vojenské jednotky opustily město v poledne. Ve 14 hodin vstoupilo německé vojsko do Břeclavi. Ulice byly liduprázdné, jen na náměstí se uvítání účastnila hrstka místních Němců vedená někdejším starostou E. Kafkou.[25] Hned v prvních dnech po obsazení byly obchody přeplněny vojáky i obyčejnými Němci až z Vídně. Ti výhodně skupovali především potraviny, lihoviny, textil a kuřivo. Od prvních okamžiků nastalo kruté pronásledování českého obyvatelstva, zvláště antifašistů, komunistů a Židů. Jen na začátku října bylo zatčeno 150 osob. Na ulicích docházelo k bezdůvodnému napadání Čechů. Veškerá činnost českých spolků byla zastavena a jejich majetek zabaven.[26] 15. 10. byli z města vyhnáni za hranice Židé. Druhá republika je však odmítala jako nežádoucí občany přijmout, a tak byli nuceni žít několik týdnů v polích na demarkační čáře.[27]

Od 18. 10. zahájilo svou činnost Gestapo. Pokračovalo i vyhošťování nepohodlných osob. Břeclav, nyní zvaná Lundenburg, měla být zcela poněmčena nejpozději do jednoho roku, k čemuž mělo přispět také osídlování z Říše. Veškeré české nápisy musely být odstraněny a do 20. 10. byly v nacistickém duchu přejmenovány ulice. Starostou se stal vedoucí místní SdP Georg Fidermuc. Všichni zaměstnanci města hlásící se k české národnosti dostali výpověď.[28] Vše, co by mohlo připomínat Československo, muselo zmizet. Byl odstraněn pomník prezidenta Masaryka, pomník Sjednocení a pokácena Lípa svobody na náměstí. Město odtržením přišlo o velkou část svého zázemí. Továrny nepracovaly, protože neměly dost zaměstnanců. Hojně navštěvované týdenní trhy ustaly. Ani cukrovar nemohl pokračovat v podzimní kampani, protože neměl řepu. Dříve rušné město zelo prázdnotou. Ze 14 tisíc obyvatel zbylo v roce 1939 pouze 11,5 tisíce, a to jen díky započítání vojska. Podle odhadů odešlo asi 6 000 lidí.[29]
Návštěva Adolfa Hitlera v Mikulově
Podobný osud postihl Hustopeče. Z celého politického okresu zůstalo 10 obcí, což zcela ochromilo život ve městě. Odchodem asi 1 000 Čechů navíc klesl počet obyvatel na 3 000.[30] Význam města dokládá také stav školství, za které dříve Němci tolik bojovali. Místní funkcionáři se marně pokoušeli založit německou střední školu, která by nahradila zrušenou českou. Museli se též smířit s realitou, že jejich pohraniční městečko navštíví nanejvýš okresní vedoucí NSDAP. Přes tyto skutečnosti se však oslavovalo a místní doufali, že problémy se vyřeší po obsazení zbytku ČSR. V Mikulově, který se stal sídlem landrátu, pokračovala euforie, doprovázená oslavami a nadějemi do budoucna. 27. 10. bylo město vyzdobeno prapory s hákovým křížem a stovky lidí nadšeně vítaly vzácnou návštěvu. Do města v rámci své cesty po Sudetech přijel samotný vůdce Adolf Hitler.[31] Po návštěvě Mikulova následovala Břeclav. Nacisté si patrně byli vědomi možného fiaska, pokud by Hitler vyrazil na prohlídku města, a tak byla jeho zastávka zkrácena na nezbytné minimum. Aniž by vystoupil z vlaku, pozdravil říšský kancléř na nádraží své nejvěrnější soukmenovce a odjel do Vídně.[32] 4. 12. se pak konaly doplňující volby do říšského sněmu, které měly částečně legitimizovat německou vládu nad odtrženým územím. Problémy nastaly pouze na Břeclavsku. I přes masivní agitaci, zastrašování a omezování volebního práva získala kandidátka NSDAP v Břeclavi "jen" 84 % hlasů, v Poštorné 90 %, Charvátské Nové Vsi 54 % a Hlohovci 52 %. Jinak se zisky NSDAP pohybovaly okolo 98 %, čímž mělo být potvrzeno nové uspořádání.[33]



[1] FRODL, Gerald a BLASCHKA, Walfried. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischen Landschaftsrat, 2006, s. 117.
[2] RICHTER, Václav, Ivo KRSEK, Miloš STEHLÍK a Metoděj ZEMEK. Mikulov. První. Brno: BLOK, 1971, s. 253.
[3] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 159.
[4] FRODL, Gerald a BLASCHKA, Walfried. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischen Landschaftsrat, 2006, s. 38-215.
[5] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 159.
[6] Viz příloha č. 6.
[7] Viz příloha č. 7.
[8] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 169.
[9] Viz příloha č. 8.
[10] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 172.
[11] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 197.
[12] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 139.
[13] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 173.
[14] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 203.
[15] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 174.
[16] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 201.
[17] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 174.
[18] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 204.
[19] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 175.
[20] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 206.
[21] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 175.
[22] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 207.
[23] Viz příloha č. 9, 11, 12.
[24] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 177.
[25] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 212.
[26] Tamtéž, s. 213.
[27] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 214.
[28] Tamtéž, s. 213.
[29] Tamtéž, s. 214.
[30] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 145.
[31] Viz příloha č. 13.
[32] DANEŠ, Martin. Bakalářská práce: Břeclav ve stínu hákového kříže (1938 - 1945). Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2007, s. 16.
[33] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 180.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama