Reakce na vznik Československa

1. února 2013 v 20:05 | Tomáš |  Česko-německé vztahy na Břeclavsku

První světová válka rozpory mezi Čechy a Němci ještě více prohloubila. Podmínky pro život se razantně zhoršovaly, což stavělo české obyvatelstvo proti Němcům, kteří představovali státní správu. Válečné zákony proměnily liberální předválečné Rakousko-Uhersko v téměř vojenskou diktaturu. Také na Břeclavsku docházelo k tvrdé perzekuci těch, kteří se neztotožnili s oficiální válečnou politikou. V lednu 1915 na to doplatil ing. Emil Bartoš, který opustil břeclavskou nádražní restauraci při zpívání písně "Wacht am Rhein". Byl vojenským soudem odsouzen k jednoročnímu žaláři a ztrátě inženýrského diplomu, přestože svědci vypovídali, že se nehrála rakouská hymna. Nejtragičtější byl osud Marie Frýbortové, která pracovala na břeclavském nádraží. Němečtí kolegové se jí vysmívali pro její národnost, až jednou v rozčílení strhla a zmačkala císařovu podobiznu. Byla předána vojenskému soudu v Brně, kde pro nelidské zacházení ve vyšetřovací vazbě zešílela a po třech měsících zemřela.[1]

Na podzim roku 1918 bylo stále zřejmější, že dny Rakousko-Uherska jsou sečteny. V armádě se množily dezerce vojáků a zásobování obyvatelstva se stávalo kritickým. Do toho ještě řádila epidemie španělské chřipky. 14. 10. 1918 se konala v Břeclavi před Národním domem[2] veřejná chůze českého obyvatelstva, na které promluvil poslanec říšské rady Rudolf Malík. Všichni přítomní byli nadšeni jeho řečí, zvláště když prohlásil, že český národ bude brzy samostatný a svobodný. Následně byl 27. 10. v Břeclavi utvořen okresní Národní výbor v čele s Františkem Sovadinou.[3] Blížící se hrozbu vycítilo i vedení radnice, které již na jaře prosadilo odvelení všech českých vojáků z Břeclavi pod záminkou obavy o bezpečnost německého obyvatelstva. Posádkové velitelství průběžně dostávalo pokyny, jak se zachovat v případě převratu.[4] Samotný 28. říjen proběhl ve městě v poklidu, protože první zprávy o převratu přišly až ráno 29. 10. Šlo o služební telegram nádražnímu úřadu s výzvou, aby se podřídil generálnímu ředitelství v Praze. Český telegram vzbudil mezi německými úředníky překvapení, neboť šlo o něco neslýchaného. K překladu si zavolali české zřízence, kteří již v kanceláři zůstali a kontrolovali práci německých kolegů.


Zpráva se rychle roznesla po celém městě, navíc ji potvrdily Lidové noviny. Češi vyšli do ulic a projevovali nadšení ze vzniku samostatného státu. Lidé strhávali odznaky rakouské státní moci a káceli busty císaře Františka Josefa. Němci byli zřejmě natolik překvapeni vývojem událostí, že nekladli odpor. Večer byl uspořádán mohutný lampiónový průvod od Národního domu k radnici. V čele kráčeli za zpěvu národních písní sokolové a samotný průvod se topil v trikolorách a vlajkách. Na radnici[5] však narazili na německého starostu Kafku, který jim zapověděl vstup do budovy, a činitelé Národního výboru si jej museli vynutit pod hrozbou násilí. Poté již zavlál i zde český prapor a k jásajícímu davu promluvil JUDr. Štampach a učitelé Jan Noháč a František Kňourek.[6]

Ještě téhož dne v noci se přednosta nádražní výtopny Czadek pokusil převézt lokomotivy z břeclavského depa do Rakouska. Podařilo se mu odeslat 28 lokomotiv, v dalším odsunu mu zabránily české hlídky, které se ustavily k ochraně nádraží. Následujícího dne se konala schůze Národního výboru, která řešila, jak zabránit odvozu potravin a zařízení za hranice a zajištění pořádku ve městě. Současně se v Německém domě[7] sešli němečtí železničáři a plánovali, jak zvrátit situaci.[8] V noci z 30. na 31. 10. Němci pod vedením úředníků Kollische, Schuberta a Pölzera strhli z nádraží český prapor a poplivali jej. Revident Kollisch ihned využil situace. Sesadil přednostu stanice Burzinského a sám nastoupil na jeho místo. Poručík Krenn poté vojenským kordonem uzavřel přístup k nádražní budově a telefonicky požádal ministerstvo války ve Vídní o vyslání jednotek na potlačení vzpoury. Úplnému převzetí moci zabránil včasný zásah nádražního velitele Rudolfa Zaorala, který odvolal vojenskou posilu a propustil německé mužstvo na dovolenou. Současně se obrátil na české vojáky a vlastence, aby přišli bránit město.[9] Na jeho výzvu se před nádražím sešlo několik set ozbrojených příslušníků domobrany, čímž byl i poslední německý odpor zlikvidován.

Od rána 31. 10. přijímal Národní výbor od místních úřadů slib věrnosti republice. Kdo se odmítl podřídit, byl sesazen. Přesto se stále šířily pověsti, že Břeclav obsadí jednotky Volkswehr a město připadne Rakousku. V německých rukou už zůstávala jen radnice. Starosta Kafka se odmítl podřídit Národnímu výboru a jednal o připojení Břeclavi k tzv. Německému Rakousku. Nakonec musel zasáhnout až Zemský národní výbor v Brně. Ten 10. 11. jmenoval vládním komisařem města dr. Pyskatého a teprve následujícího dne z nařízení okresního hejtmana Swobody ukončilo německé zastupitelstvo svou činnost. Stalo se tak tímto posledním zápisem: "Pod nátlakem úřadů a české menšiny, ježto tato nezaručuje bezpečnost a klid, vidí se nutno při nemožnosti dalšího úřadování zastavit činnost; členové však necítí se oprávněni vzdáti se svých mandátů."[10]

Odpověď jihomoravských Němců na vznik nového státu na sebe nenechala dlouho čekat. Už 3. 11. svolal továrník, poslanec říšské rady, Oskar Teufel do Znojma poradu německých říšských a zemských poslanců z jihu Moravy. Němečtí politici měli poměrně dobré právní postavení, neboť se dovolávali práva na sebeurčení národů deklarovaného americkým prezidentem Wilsonem. Dále zdůrazňovali, že jsou jedinými právoplatně zvolenými zástupci svých voličů. Na této schůzi bylo slavnostně vyhlášeno připojení jižní Moravy k Německému Rakousku jako Deutsch-Südmährischer Kreis.[11] Odtrženo mělo být 1840 km2, 195 obcí a 173 000 obyvatel. Od počátku stáli v čele akce také mikulovský starosta A. Winter a břeclavský E. Kafka. Teufel začal ihned organizovat jednotky Volkswehr a požádal o vojenskou pomoc Vídeň, která mu poskytla převážně oddíly námořníků.[12] Jenže případný vojenský odpor komplikoval rozkaz rakouského generála Adolfa von Booga, podle kterého nesmělo vojsko klást žádný odpor, protože ČSR náležela k dohodovým státům, se kterými Rakousko uzavřelo příměří.[13]

Události se pro mladý stát nevyvíjely příznivě. Bylo třeba zajistit hranice a ovládnout vzpírající se německé obce. Množily se krádeže a přepadávání, často se k těmto živlům přidávali dobrovolníci, kteří se přihlásili k ochraně českých zájmů. Potřebu pravidelného vojska k zajištění pořádku jako první pochopil Cyril Hluchý z Moravské Nové Vsi. Okamžitě odjel do Brna a upozorňoval na důležitost břeclavského železničního uzlu. Byl proto pověřen sestavením vojenského oddílu určeného k ochraně jižních hranic Moravy. Výzva ke vstupu do nové jednotky s názvem Slovácká brigáda byla 5. 11. vyvěšena v Hodoníně. Hlásili se do ní houfně bývalí vojáci, dezertéři, členové Sokola i slovácká chasa. Velitelem břeclavského úseku se stal Lev Ecker.[14]

Situace v Hustopečích byla složitější. Vedení města od počátku odmítalo jakoukoli možnost připojení k novému státu, v čemž ho podporovala i místní německá většina. První zprávy o převratu přinesly 29. 10. Lidové noviny. Mezi Čechy zpráva vyvolala nadšení, na rozdíl od Němců, kteří jí odmítali uvěřit. Okresní hejtman E. Nitsch byl nucen rezignovat a jeho místo zaujal český komisař Kabela. Starosta E. Schleimayer svolal 31. 10. mimořádnou schůzi zastupitelstva, na níž byl přečten přípis pražského Národního výboru. Zastupitelstvo se vyslovilo proti připojení města k ČSR a žádalo připojení k Rakousku. Neodvážilo se však k ostřejšímu postupu a ani jednoznačně nezamítlo požadavek na vznik Národního výboru, jemuž vyhradilo 8 ze 30 mandátů v městském výboru. Zdůraznilo však, že konečné rozhodnutí musí padnout na mírové konferenci.[15]

Hustopečský Národní výbor vyslal 7. 11. své zástupce do Brna, aby jednali o dalších krocích. Hlavně, zda by bylo možné sesadit městskou radu. Brněnský Národní výbor však nařídil v tomto ohledu nic nepodnikat a zachovat klid.[16] Mezitím se ve městě objevily plakáty vyzývající k připojení k Německému Rakousku. 8. 11. vystoupil Národní výbor vůči městské radě s dalšímu požadavky. Žádal právo veta pro své zástupce v městském výboru, umístění české školy v městských školních budovách a spoludozor nad městskou spořitelnou. Dále požadoval vyvěšení dvojjazyčných orientačních tabulek, aby se přejmenovala Nádražní ulice opět na Českou ves a aby na kostele a radnici zavlál červenobílý prapor. Zároveň přišel nový přípis pražského Národního výboru, který trval na uznání suverenity ČSR a na podřízení města jeho zákonům. Požadavek byl umocněn výhrůžkou, že pokud městská rada návrh nepřijme, budou Hustopečím zadrženy potravinové příděly.[17] Starosta Schleimayer výzvu ignoroval a městem se již šířily zvěsti, že O. Teufel už táhne s vojskem na Hustopeče, aby je na výzvu městské rady připojil Německému Rakousku. Nervozita v Národním výboru rostla, a tak bylo rozhodnuto o povolání vojenské pomoci.

9. 11. odpoledne dorazila do města četa 30 vojáků židlochovického praporu následována 120 muži Slovácké brigády a řadou dobrovolníků. Vojsko rychle bez odporu obsadilo Německý dům a radnici. Ráno následujícího dne vyhlásil velitel Oulehla stanné právo.[18] Městská rada se sešla 11. listopadu a vydala prohlášení, v němž sdělovala, že ustupuje tlaku a pod pohrůžkou vyhladovění přijímá podmínky pražského Národního výboru. Rovněž souhlasila s požadavky místního Národního výboru, odmítla jen umístit českou školu v městských prostorách s odůvodněním, že v nich není místo a vedle červenobílého praporu dala vyvěsit modrobílý v barvách města.[19] Přesto se ještě 12. 11. objevily drobné incidenty. Červenobílý prapor na radnici vyvolal hněv městského úředníka Junga, který se rozhodl jej strhnout. Při tom došlo ke střetu s jedním vojákem. Také dcera vedoucího úředníka městské spořitelny V. Voglová ozdobena německou trikolorou hrubě urážela vojáky na náměstí. Ti ji proto zatkli a odvedli na strážnici. Tyto incidenty ale byly spíše ojedinělé.[20]

Ve městě stále přetrvávalo vzrušení a nejistota. Zvláště 18. 11., když se rozneslo, že O. Teufel táhne na Hustopeče s vojskem o síle 5 000 mužů. Ihned byla z Brna vyslána vojenská posila. Jednalo se o II. pochodovou setninu 14. střeleckého pluku. Vojáci omylem považovali českou stráž na nádraží za Němce a téměř došlo k přestřelce. Mezitím se ve městě rozkřiklo, že nádraží obsazují Němci. Byl vyhlášen poplach a české jednotky zahájily postup k nádraží. Naštěstí se i zde vše vysvětlilo.[21]

Jednotlivé menší obce regionu se na základě národnostního složení rozdělily na dva tábory. V českých vesnicích zavládly okamžitě oslavy. Hrála hudba, pořádaly se průvody a zpívaly národní písně jako "Kde domov můj" nebo "Hej, Slované". Z veřejných budov byly odstraňovány symboly Rakousko-Uherska a pálily se obrazy císařů. Případný odpor německé menšiny zde byl rychle zlomen. Jako například v Podivíně, kde musel být přednosta stanice Fritsch donucen ke službě.[22] Naopak v německých obcích se žádné oslavy nekonaly. Místní často až do posledních měsíců války upisovali válečné půjčky a modlili se za vítězství rakouských zbraní. Na rozdíl od Čechů se stále cítili Rakušany a doufali v připojení k Rakousku, které jim bylo jazykově i kulturně blízké. Německé vesnice proto musely být jedna po druhé obsazeny Slováckou brigádou, což se navždy vrylo do paměti místních. V Lednici se starosta W. Lauche snažil protestovat, že území knížete Lichtenštejna je exteritoriální a tudíž nepatří československému státu, ale i tento pokus byl marný.[23]

Nejradikálněji se události vyvíjely v téměř ryze německém Mikulově, který se stal po Znojmu druhým největším centrem odporu jihomoravských Němců. Zdejší malá česká komunita se vůbec nedostala ke slovu. Naopak hned 29. 10. si Němci utvořili vlastní okresní výbor v čele s mikulovským starostou Aloisem Winterem. V provolání okresní rada zdůrazňovala, že se německý okres Mikulov domáhá práva na sebeurčení a žádá vyčlenění z ČSR. Za tímto účelem dal výbor vytisknout tisíce letáků a pořádal v jednotlivých obcích lidová shromáždění, Volkstag, kterými měla být získána podpora obyvatelstva.[24] Zároveň začala organizace jednotek Volkswehr složených z demobilizovaných vojáků a dobrovolníků. Vojenský úsek vedl major V. Radda. Nábor členů vázl, neboť demoralizovaní příslušníci rakouské armády nejevili zájem o další boj, a tak byl větší počet mužů zajištěn až v druhé polovině listopadu. Mikulovský oddíl čítal asi 150 mužů. Dále byly vyslány 20-30členné jednotky do Hrušovan, Drnholce, Dolních Dunajovic a Dolních Věstonic. Zbraně získával Volkswehr převážně z vojenských skladišť ve Znojmě.[25]

V reakci na vytvoření kraje Deutschsüdmähren a požadavku jeho představitelů na připojení k Rakousku se dolnorakouský zemský sněm 5. 11. usnesl na přijetí tohoto územního celku. Jako demonstraci loajality přijal 8. 11. starosta Winter v Mikulově v zastoupení znojemského krajského hejtmana od státních i veřejných zaměstnanců přísahu věrnosti Německému Rakousku. Zprávu o zřízení kraje Deutschsüdmähren přinesl 9. 11. Nikolsburger Wochenschrift v mimořádné tiskové úpravě.[26] Objevily se však i negativní ohlasy z řad Němců, zvláště kvůli násilnému odvozu potravin. Dne 23. 11. vyslal vyživovací úřad z Vídně 7 nákladních aut s vojenským doprovodem za účelem zajištění 18 tun brambor a jiných potravin ve Strachotíně. Podobně 25. 11. příslušníci Volkswehr odvezli z Hrušovan 11 vagonů cukru.[27]

Snahy Němců o odtržení se hlavně díky nemožnosti vojenského zásahu začaly hroutit. V jistém smyslu jim pomáhaly zvěsti, které se šířily v pohraničí a vzbuzovaly obavy u československých jednotek. Jedna z mnoha falešných zpráv uváděla, že jižně od Bratislavy stojí 20 000 mužů Mackensenovy armády, a že toto vojsko má táhnout na jižní Moravu. Při obsazování Sedlece se zase vojáci od jednoho sedláka dověděli, že Mušov údajně střeží posádka 3 000 mužů se 30 kulomety, která má k dispozici 6 těžkých děl mířících na Břeclav.[28] Velitel Slovácké brigády proto doporučoval zatím držet pouze břeclavské předmostí a požadoval lepší výzbroj. Poslední naděje svitla Mikulovským, když v noci ze 4. na 5. 12. dorazila dlouho očekávaná pomoc z Vídně. Přijelo asi 350 námořníků s kulomety a děly pod velením korvetního kapitána von Foerstera. 100 námořníků bylo ihned posláno bránit přechod přes Dyji u Mušova a dalších 100 zaútočilo na československou posádku v Bulharech, kterou donutili ustoupit do Přítluk. Z obavy ze silnější odvetné akce však byli námořníci nakonec staženi. Ani v Mušově se očekávání nenaplnila. Námořníci samovolně opustili stanoviště a pustili se do rabovaní mikulovských obchodů. Major Radda byl proto nucen je poslat zpět do Vídně. Jejich velitel se v zoufalství zastřelil.[29] Mezi tím už Slovácká brigáda zahájila obsazování vzpurných vesnic, které se okamžitě bez boje vzdávaly. Útok na samotný Mikulov byl zahájen 15. 12. z Lednice V. praporem Slovácké brigády. Následujícího dne bylo město bez odporu dobyto. Německé vedení okresu uprchlo do Laa an der Thaya, podobně jako O. Teufel, který se uchýlil do Retzu. Československé jednotky obsadily železniční stanici a radnici, ale i okresní hejtmanství, na němž vyvěsily státní vlajku. Správu okresního úřadu převzal A. Steinbecher, avšak mikulovské zastupitelstvo zůstalo ve svých funkcích a zaujalo alespoň pasivní odpor vůči novému státu.[30]



[1] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Jižní Morava 1994: Vlastivědný sborník ročník 30, svazek 33. Brno: Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1994, s. 99.
[2] Dnešní Soukromá střední škola manažerská a zdravotnická, viz příloha č. 3.
[3] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 158.
[4] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Jižní Morava 1994: Vlastivědný sborník ročník 30, svazek 33. Brno: Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1994, s. 100.
[5] Dnes proluka na rohu náměstí směrem k soudu.
[6] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 158.
[7] Dnes Grand, viz příloha č. 4.
[8] Tamtéž, s. 159.
[9] KORDIOVSKÝ, Emil, et al. Jižní Morava 1994: Vlastivědný sborník ročník 30, svazek 33. Brno: Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1994, s. 102.
[10] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 159.
[11] Viz příloha č. 5.
[12] NEKUDA, Vladimír, et al. Břeclavsko : Vlastivěda moravská. První. [s.l.] : Musejní spolek v Brně, 1969, s. 157.
[13] ZEMEK, Metoděj, et al. Jižní Morava. Brno: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1968, s. 26.
[14] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 160.
[15] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 127.
[16] VEJPUSTEK, Michal. Bakalářská práce: Elity a národnostní konflikt v Hustopečích v letech 1918 - 1938. Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2007, s. 31.
[17] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 128.
[18] VEJPUSTEK, Michal. Bakalářská práce: Elity a národnostní konflikt v Hustopečích v letech 1918 - 1938. Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2007, s. 32
[19] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 128.
[20] VEJPUSTEK, Michal. Bakalářská práce: Elity a národnostní konflikt v Hustopečích v letech 1918 - 1938. Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2007, s. 32
[21] ZEMEK, Metoděj, et al. Hustopeče : Dějiny města. První. Hustopeče : Musejní spolek v Brně, 1972, s. 128.
[22] NOVÁČEK, Silvestr. Břeclavsko 1918 - 1921 I. : Třídní, ekonomický, sociální, národnostní a náboženský obraz břeclavského regionu v letech 1918 - 1921 s přihlédnutím k situaci před první světovou válkou. První. Brno : Universita Jana Evangelisty Purkyně, s. 107.
[23] ZEMEK, Metoděj, et al. Břeclav : Dějiny města. Břeclav : Musejní spolek v Brně, 1968, s. 160.
[24] ZEMEK, Metoděj, et al. Jižní Morava. Brno: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1968, s. 18.
[25] Tamtéž, s. 23.
[26] Tamtéž, s. 20.
[27] KUDLÁČEK, Martin. Vývoj česko-německých vztahů ve Znojmě v letech 1918 - 1938. Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2005, s.32.
[28] ZEMEK, Metoděj, et al. Jižní Morava. Brno: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1968, s. 24.
[29] Tamtéž, s. 25.
[30] RICHTER, Václav, Ivo KRSEK, Miloš STEHLÍK a Metoděj ZEMEK. Mikulov. První. Brno: BLOK, 1971, s. 251.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama