Březen 2013

Boskovice

23. března 2013 v 18:05 | Tomáš |  Videa

Kyjov

23. března 2013 v 18:02 | Tomáš |  Videa

Hodonín

23. března 2013 v 17:46 | Tomáš |  Videa

Prostějov

23. března 2013 v 17:43 | Tomáš |  Videa

Jihlava

23. března 2013 v 15:48 | Tomáš |  Videa

Znojmo

23. března 2013 v 15:45 | Tomáš |  Videa

Mikulov

23. března 2013 v 15:41 | Tomáš |  Videa

Olomouc

23. března 2013 v 15:33 | Tomáš |  Videa

Putování Lednicko - Valtickým areálem

23. března 2013 v 15:19 | Tomáš |  Videa
Část 1.:
Část 2.:
Část 3.:

Kroměříž - zahrada Moravy

23. března 2013 v 15:15 | Tomáš |  Videa

Brno v proměnách času

23. března 2013 v 15:14 | Tomáš |  Videa

Brněnský region

23. března 2013 v 15:12 | Tomáš |  Videa


Revoluční rok 1848 na Moravě

19. března 2013 v 21:07 | Tomáš |  Absolutismus
Revoluční rok 1848 se na Moravě nesl v poněkud jiném duchu než v Praze nebo ve Vídni. Revolucionáře si moravská veřejnost vesměs spojovala s povstaleckými Maďary nebo pangermánskými Němci, vůči kterým cítila spíše odpor než sympatie. Ty naopak vzbuzoval příslib panovníka o zrušení roboty, který byl pro moravského sedláka daleko podstatnější než nějaké politické svobody. Výjimku tvořila pouze radikální menšina německých měšťanů, kteří se hlásili k velkoněmecké myšlence. Za této konstelace, kdy zbytkem monarchie zmítaly nepokoje, byla nálada na Moravě natolik dobrá, že se sem mohly bezpečně uchýlit centrální orgány z Vídně.
Pod vlivem sílícího napětí v Evropě ale i v samotném Rakousku, se začali osmělovat i političtí představitelé v českých zemích. V březnu roku 1848 vypracovali pražští politici tzv. Svatováclavskou petici, kterou chtěli přimět císaře Ferdinanda k zásadní změně politiky vůči českým zemím. Mimo jiné požadovali spojení Čech, Moravy a Slezska do jednoho územního celku. Také na Moravě začínaly tát ledy. Stavové se obrátili na vídeňskou vládu s žádostí o svolání zemského sněmu. 30. března 1848 se tak v Brně sešel poslední stavovský zemský sněm, jehož hlavní zásluhou bylo rozšíření počtu sněmovníků o zástupce stavu městského a selského. Sněm se rovněž postavil českým snahám o vytvoření jednotného státoprávního celku českých zemí, neboť by tím zanikla moravská samospráva. Vůdčí osobností tohoto postoje byl poslanec Alois Pražák, který dokonce označil počínání českých politiků za separatismus. Rytíř Barrata a kníže Lichtenštejn podali sněmu zprávu, že na jejich statky poblíž zemské hranice s Čechami pronikají čeští provokatéři. Venkovanům prý tvrdí, že je stavové chtějí zradit Němcům a že jedině pokud se budou držet Čech, bude jim zachován císař Ferdinand.
Na venkově se pod vlivem zpráv z Vídně skutečně bouřili sedláci. Odmítali dále konat robotu a odvádět desátky vrchnosti. Kromě zrušení poddanství žádali rovněž obnovení státoprávního svazku s Čechami při zachování moravské svébytnosti a plné zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Obyvatelé s velkými nadějemi naslouchali zprávám o odvolání kancléře Metternicha, nové Ústavě, svobodě tisku či zřízení domobrany. Protesty provázely i dubnové volby do německého parlamentu ve Frankfurtu. Zatímco Němci opilí velkoněmeckou myšlenkou je vítaly s nadšením, v okrscích, kde převažovali Slované, docházelo k nepokojům a v řadě míst se volby vůbec neuskutečnily. (Boskovice, Kyjov, Břeclav, Kunštát, Bučovice…)
Na základě změn učiněných v zemském zřízení se 31. května sešel tzv. selský sněm. Na svou dobu se mohl pyšnit mimořádně širokým zastoupením měst a venkovských obcí. Moravský zemský sněm se proto už 9. června usnesl (jako první sněm v monarchii), že dnem 1. července se na území Moravského markrabství ruší poddanství, robota a desátky za náhradu. Zároveň vypracoval návrh moravské ústavy, jež bohužel nikdy nevešla v platnost. Ústava mimo jiné zrušila jednou provždy šlechtictví.


V říjnu roku 1848 vypuklo ve Vídni nové povstání sympatizující s revolucionáři v Uhersku, ale i s velkoněmeckými idejemi. V reakci na to propukly v Brně nepokoje vedené Němci, kteří se dožadovali zbraní, se kterými chtěli vyrazit na pomoc Vídeňanům. Povstalce rozehnala Národní garda a zemský sněm jako vrcholný reprezentant Moravy se naopak postavil na stranu vlády a habsburské dynastie. Jednou z obětí vídeňských nepokojů se stal i ministr války Latour, kterého dav na ulici bez milosti oběsil. 7. října proto císařský dvůr opustil hlavní město a směřoval na Moravu. Bezpečnost panovníka zajišťovala celá jedna vojenská brigáda včetně dělostřelecké baterie. 11. října průvod překročil zemskou hranici u Znojma a pokračoval dál směrem na Židlochovice. Tam už císaře očekávala moravská honorace v čele s místodržitelem hrabětem Lažanským, dále zemský vojenský velitel generál Reuss, brněnský biskup, zástupci města Brna, Národní garda a množství venkovského lidu. Panovník byl uvítán s nelíčeným nadšením. Moravští sedláci ale zároveň požadovali ujištění, že se již nevrátí robota, což jim Ferdinand potvrdil. V Sokolnicích se ke konvoji dokonce připojil zástup zdejších sedláků na koních a oddíl slavkovské Národní gardy. Podle dobového tisku panovník "pohnut byl tím neustálým důkazem neošemetné příchylnosti a častěji se osvědčil, že starou věrnost Moravanů nalezl, jakož i že k uděleným konstitučním právům věrně státi míní." Do Olomouce, cíle své cesty, přijel panovník 14. října. Město nebylo vybráno náhodou, jednalo se o strategicky umístěnou pevnost se silnou posádkou. Na uvítanou zvonily zvony, duněly čestné dělostřelecké salvy a již daleko před branami města se vinuly davy Hanáků v krojích či na slavnostně ozdobených koních a vozech. Jediný, kdo nebyl vzácnou návštěvou nijak nadšený byli němečtí měšťané a studenti, kteří ve většině propadli velkoněmecké agitaci.


Slovanští Moravané, podobně jako František Palacký, viděli tehdy ve vládnoucí dynastii oporu vůči sílícím pangermánským snahám Němců, kteří otevřeně hlásali připojení Rakouska k velkému Německu. Zásadní význam mělo i nedávné zrušení roboty, jež si sedláci spojovali s osobou panovníka. A tak zatímco vojska maršála Windischgrätze bojovala o Vídeň, do Olomouce každý den přicházely deputace z hanáckých vesnic, aby vzdaly hold císaři.
Pod vlivem vídeňských událostí byl 22. října ústavodárný říšský sněm přeložen do Kroměříže. Jednání bylo slavnostně zahájeno 22. listopadu, místopředsedou sněmu byl na důkaz úcty k hostitelské zemi zvolen brněnský poslanec Kajetán Mayer. Výsledky říšského sněmu ovšem byly skromné, neboť většinu času strávil neproduktivními hádkami znesvářených politických táborů.
Po vítězství nad vzbouřenci v Praze, Vídni a Itálii se konzervativní kruhy u dvora odhodlaly konečně provést změny v čele státu. Nejprve byla sestavena nová vláda pod vedením knížete Felixe Schwarzenberga. Nabídku stát se ministrem vyučování dostal i František Palacký, ale odmítl. Poté došla řada na výměnu panovníka. Císař Ferdinand se měl vzdát trůnu a jeho bratr arcivévoda František Karel měl přenechat nástupnictví svému osmnáctiletému synovi Františku Josefovi. Korunovace byla naplánována na 2. prosince. V osm hodin ráno se v korunovačním sále olomouckého zámku shromáždili členové císařské rodiny, celá rakouská vláda a zejména polní maršálek Windischgrätz a chorvatský bán Jelačić. Když všichni usedli na svá místa, rozevřely se dveře a do sálu vešel císař Ferdinand s chotí v doprovodu Felixe knížete Schwarzenberka, který přečetl prohlášení císaře a jeho bratra o rezignaci na trůn a oznámil, že novým panovníkem se stal František Josef.


Změna na trůnu byla připravována v tajnosti a byla naprostým překvapením. Ve městě okamžitě propuklo nadšení. Celá Olomouc byla slavnostně vyzdobena. František Josef I. se obyvatelům města představil ve večerních hodinách, kdy projížděl ulicemi, oblečen do uniformy plukovníka jízdy a ozdoben pouze Řádem zlatého rouna. Nadšení lidé mu provolávali slávu. Spolek Slovanská lípa nechal narychlo vyvěsit nápis "Sláva králi našemu!". Nechybělo vojsko, Národní garda a na různých místech vyhrávaly kapely. Působivá atmosféra udělala na všechny dojem, že začíná nová slavná éra v dějinách říše.


Druhého dne pak mladý panovník udílel v arcibiskupském paláci audience početným delegacím. Mezi nimi například olomoucké městské radě či delegaci kroměřížského říšského sněmu. Již 6. prosince jednal císař se zástupci zemského sněmu, kteří jej ujistili o věrnosti a oddanosti země. František Josef jim poděkoval a pak v "jazyce moravském" pravil: "Slíbil jsem všem národnostem volné vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu uměti vyplniti. Ať pak národové velké říše mé mluví jakýmkoli jazykem, důvěřuji se, že se všichni přiznají a osvědčí co praví synové obecní vlasti." Potom následovalo přijetí dalších a dalších reprezentací.
V zákulisí se však už připravoval rozhodující úder proti skomírající revoluci, inspirovaný zejména Schwarzenbergem a Windischgrätzem. Celková politická situace v Evropě omezování svobod přála. Revoluce ustupovala a konzervativní síly získávaly převahu. Rok po začátku revoluce, 7. března 1849, byla v Olomouci vyhlášena oktrojovaná tzv. Stadionova Ústava, která výrazně posilovala centralismus i moc panovníka. V ten samý den byl rozehnán říšský sněm v Kroměříži. Pro občany Rakouska bylo rozhodnutí císaře zklamáním, prvním z mnoha, které jim za 68 dlouhých let připravil.

Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
DVOŘÁK, Jindřich: Moravské sněmování roku 1848-49, Telč 1898
PERNES, Jiří: František Josef I. nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005

Moravské pověsti

11. března 2013 v 22:34 | Tomáš |  Články

Tři pruty Svatoplukovy

Král Svatopluk byl veliký moravský vládce a obávaný protivník. Za svého života vybudoval mocnou říši, avšak s přibývajícími lety začínal pomýšlet na předání vlády svým třem synům. Rozdělil tedy říši na tři úděly tak, aby každému synovi připadlo jedno knížectví.
Když potom byly královy dny sečteny a on ležel na smrtelné posteli, dal si ještě naposled zavolat své syny. Poručil přinést tři hrubé pruty, svázal je a podal nejstaršímu, aby je zlomil. Ten se pokoušel, napínal síly seč mohl, ale pruty nezlomil. Svatopluk vyzval druhého syna, aby zkusil štěstí a když rovněž neuspěl, ukázal na nejmladšího. Žádný to nesvedl. Potom král svazek rozdělil a každému dal jeden prut. Snadno je zlomili. "Vidíte, synové moji," pravil Svatopluk, "zůstanete-li držet při sobě a budete si pomáhat, nikdy vás nepřítel nepřemůže, tak jako jste vy nemohli zlomit ty tři pruty. Avšak budete-li nejednotní a propuknou mezi vámi spory, pak lehce podlehnete nepřátelům, kteří vaši říši vyvrátí a zahubí." Bohužel synové nedbali otcovských rad a neblahé proroctví se naplnilo…

Křest Bořivoje

V časech, kdy na Moravě vládl král Svatopluk, přijel k jeho dvoru na Velehrad poddaný český kníže Bořivoj. Zrovna probíhala hostina, na které byl král spolu s velmoži. Bořivoj chtěl také usednout k jídlu po jejich boku, Svatopluk jej však zarazil slovy: "Pohan, jenž namísto Stvořitele vzívá ušatého výra, nechť usedne jak hovado na zem se psy!" Tu se Bořivoj zastyděl a hned po hostině požádal arcibiskupa Metoděje, zda by jej nemohl pokřtít. Metoděj mu vyhověl, a tak křesťanská víra pronikla do dosud pohanských Čech.

Štramberské uši

Léta páně 1241 přitáhly na Moravu divoké tatarské hordy. Po cestě za sebou zanechávali jen spoušť. Plenili vesnice, zapalovali chalupy a vraždili obyvatele. Pohroma se nevyhnula ani Štramberku. Místní se ve strachu uchýlili na vrch Kotouč, kde postavili opevnění. Tataři dorazili k večeru, ale netroufali si dobýt neznámý kopec za tmy. Utábořili se tedy okolo, aby jim obránci neunikli. Štramberští si počali zoufat, padli na kolena a modlili se za záchranu.
Stal se zázrak. V noci se strhla veliká bouřka. Obránci rychle využili příležitost a běželi prokopat hráz nedalekého rybníka. Voda spláchla útočníky a Štramberští byli zachráněni. V táboře Tatarů pak našli pytle s ušima místních, které měly být darem pro tatarského vládce. Od té doby se ve Štramberku na památku vítězství pečou tradiční Štramberské uši.

Brněnské kolo

Jednoho květnového dne se v lednické hospodě sešli sousedé a každý vychvaloval své řemeslo. Kolářský mistr Jiří Birk vsadil rovnou 12 tolarů, že v jednom dni, od slunce východu do slunce západu, porazí v lese strom, vyrobí z něj kolo a dokutálí jej do Brna. Všichni se mu vysmáli a sázku s vidinou snadného zisku přijali.
Jenže Birk byl skutečným mistrem svého řemesla. Kolo udělal a těsně před uzavřením městských bran dokutálel do Brna na radnici, kde jej předal udivenému purkmistrovi Gabrielu Schrammovi. Ten nakonec nechal ono kolo i se jménem mistra pověsit v průjezdu radnice, kde visí dodnes.
Jiří Birk sázku vyhrál, ale štěstí mu nepřinesla. Lidé si šuškali, že mu při práci pomáhal čert a začali se mu vyhýbat až nakonec kolář zemřel v bídě.

Hostýnská legenda

Když Tataři roku 1241 plenili Moravu, utekli vyděšení obyvatelé na vysoký zalesněný vrch Hostýn, kde nalezli útočiště v pozůstatcích starého hradišti. Neměli již kam jinam utéct a navíc trpěli nedostatkem vody. Tatarské hordy se blížili a už už se chystali k útoku. Zoufalí obránci se začali modlit k Panně Marii o pomoc.
Nebesa je vyslyšela. Ze země náhle vytryskl pramen vody, který napojil žíznivé. Zároveň se přihnala mohutná bouře. Blesk zasáhl chánův stan a velitele zabil. Zbylí Tataři se poté dali na útěk a na Moravu už se nevrátili. Dodnes zdobí na památku oné události hostýnský poutní chrám vyobrazení Panny Marie, která drží v náručí Ježíška metajícího blesky.

O Ječmínkovi

Před dávnými časy vládl na chropyňském zámku pán, kterého měli poddaní velmi rádi pro jeho dobrotu a spravedlnost. Stalo se tedy, že díky těmto nevšedním vlastnostem byl pán zvolen za moravského markraběte. Celý kraj se radoval, jenže veselí netrvalo dlouho. Pánovi stoupla pýcha do hlavy, začal si libovat v radovánkách, hostina střídala hostinu. Denně přijížděly návštěvy na lov a ničily vesničanům jejich skromná políčka. Dvorský život byl nákladný, a tak pán bez milosti nařizoval stále nové a nové daně.
Když chtěl jednou opět uvalit další povinnosti na zbídačený lid, pokusila se mu to manželka vymluvit. Pán se však tuze rozhněval a dal ji vyhnat za zámku. Paní pronásledována žoldnéři se běžela schovat do lánu ječmene. Stal se zázrak. Zohýbaná stébla ječmene se narovnala a ukryla ji. Tady pak porodila synáčka. Dětský pláč uslyšely ženy na poli pracující a odnesli ji k sobě domů. Synkovi daly na památku místa narození jméno Ječmínek.
Jakmile se zlý markrabě dozvěděl, kde se manželka nachází, vyslal žoldnéře, aby ji odvezli, co nejdále od domova. Vojáci splnili rozkaz, leč po čase markrabě prohlédl a uvědomil si, jak hluboko padl. Vyhnal hýřící společnost a začal pátrat po své věrné ženě. Dal vyslat posly na všechny strany. Všichni se však vrátili s nepořízenou. Nakonec se na cestu vydal i sám chropyňský pán.
Jednoho dne došel až na okraj lesa, nad kterým čněla vysoká skála a na ní kříž. Tam našel v jeskyni stařičkého poustevníka. I ptal je jej markrabě, zda o jeho paní a synkovi neslyšel. A tu poustevník pronesl tato slova: "Nehoden jsi manželky ctnostné i syna k vyšším záměrům určeného. Věz, že nenajdeš je více na tomto světě. Až Morava ze všech stran nepřáteli sužována bude, až moravskému lidu nejhůře bude, tehdy přijde Ječmínek s mocí velikou, vyžene nepřátele a svou vlast osvobodí od jařma cizího. Teď jdi a kaj se!"
Zachmuřený vrátil se pán do Chropyně a zoufajíce nad svým osudem, ukončil svůj život skokem do zámecké studny.

Brněnský drak

Kdysi dávno se usídlil u řeky Svratky strašlivý drak, který ničil domy, zabíjel dobytek a ohrožoval brněnské měšťany. Zpráva se rychle rozšířila do celého kraje. Kupci se z obavy před stvůrou začali Brnu vyhýbat, lidé se báli vycházet z domu a liduprázdné město strádalo. Radní proto vyhlásili za zabití draka velkou odměnu a doufali v záchranu. Nikdo se však neodvážil stvůře postavit.
Až jednoho dne zavítal do města mladý řeznický tovaryš. V hostinci mu všichni vyprávěli o drakovi. Mládenec je chvíli poslouchal a pak povídá: "Já vás toho draka zbavím! Jen mi doneste velikou volskou kůži a pytel nehašeného vápna." Brněné se mu smáli, ale přece jen donesli, co poručil. Řezník zašil vápno do volské kůže, naložil vše na vůz a vyrazil vstříc drakovi. Když přijel k řece na místo, kde drak lehával, položil rychle kůži na zem a běžel se schovat. Za chvíli se drak skutečně objevil. Ucítil kůži a celou naráz ji spolkl. Po takové hostině však dostal žízeň. Šel se tedy pořádně napít k řece. To ale neměl dělat. Vápno v něm začalo vřít. Drak se nadouval a nadouval, až praskl. Tovaryš jej naložil na vůz a dovezl do města. Brněné se radovali a městská rada vyplatila tovaryši slíbenou odměnu. Draka pak nechali vycpat a na znamení vítězství jej pověsili na radnici.

O fiálách

Jak rostl věhlas města Brna, radní se usnesli, že dají postavit nový portál k radnici, jaký nikde jinde na světě není, aby každý návštěvník na vlastní oči viděl důkaz brněnské prosperity. Práci zadali slovutnému staviteli Antonu Pilgramovi. Odměna byla sjednána a stavitel se pustil do díla. Když býl však portál téměř hotov, začali se radní ošívat. Vymlouvali se, že dohoda zněla jinak a o zaplacení nechtěli ani slyšet.
Pilgram viděl, že s pány na radnici nic nesvede, rozhodl se proto vytrestat je jinak. Vzal si náčiní a poslední nejdelší věžičku vytesal nakřivo. Celé město se chodilo dívat na pokroucenou dominantu radniční věže. Konšelé si okamžitě zavolali mistra Pilgrama a nařídili mu, aby dal věžičku do pořádku. Ten se ale jen pousmál a pravil: "Vážení páni, vaše slova byla křivá zrovna tak jako věžička na portálu. Nikdy se jí nepodaří narovnat a bude navždy ukazovat světu vaši proradnost." Než se radní stačili vzpamatovat, byl stavitel pryč a marně hledali někoho, kdo by dokázal fiálu napravit.

O Pradědovi

Na jedné horské louce v Jeseníkách pásl mladý ovčák ovce. Skýva chleba s kouskem sýra bývaly jeho denní stravou, pro vodu chodíval do studánky, jediná pastýřská halena byla veškerým jeho oděvem. Pasáček si ale nestěžoval, byl šťasten. Celé dny trávil na lukách a hrál na píšťalku. Jednoho dne se dostal do města. Byl uchvácen krásnými domy, pěkným oděvem pánů i vůněmi neznámých jídel. Od té doby se jeho spokojenost vytratila. Smutně sedal u svého stáda a nemyslil na nic jiného než na bohatství.
Praděd, vládce jesenických hor, jej pozoroval a rozhodl se, že ovčáka vyzkouší. Když tak jednou pasáček opět seděl s hlavou v dlaních, náhle se země rozevřela a z ní vystoupil veliký stařec s dlouhými bílými vousy. Praděd se na mladíka podíval a řekl: "Daruj mi nejlepší ovci ze svého stáda a já ti splním všechna přání!" Pastýř se zaradoval a rychle vybral ze stáda ten nejlepší kus a přinesl jej starci. Ten vzal ovci do náručí a odvedl mládence do nedalekého lesa. Dlouho šli mlčky, a když už se chtěl mladík zeptat, tu se náhle před nimi zjevil krásný zámek.
"Naber si dukátů, kolik jen uneseš, neber však nic jiného!", řekl Praděd a zmizel. Pasáček na nic nečekal a vrhnul se na blyštivé peníze. Cpal si je do kapes, rukávů, do klobouku, kam to jen šlo. Když už neměl kam dávat, obrátil se k východu. V tu chvíli ale zahlédl překrásný prsten. Na okamžik zaváhal, ale pak si pomyslil: "Nu co, vždyť tu toho leží fůry," a navléknul jej na prst. Chtěl odejit, jenže východ nikde. Hledal chodil dokola, ale marně. Byl uvězněn uprostřed obrovského bohatství. Pak si vzpomněl na starcova slova. Odhodil prsten a v tu ránu se před ním objevil Praděd a pravil: "Nespokojil ses s tím, co jsem ti dal, nejsi hoden mých darů!" Zaburácel hrom a vyděšený mladík klesl v mdlobách k zemi. Když se probudil, s úžasem a rozhlížel kolem sebe. Seděl na vysoké hoře, která tu vyrostla, aby navěky skryla zámek i s jeho poklady. Na památku onoho mocného ducha ji lidé pojmenovali Praděd.

O zlaté soše Radegastově

Před dávnými časy bývala hora Radhošt významným náboženským místem. V posvátném háji na vrcholu, v místech, kde bylo slyšet volání z nitra hory, stávala svatyně pohanského boha Radegasta, kterého staří Slované uctívali jako boha slunce, války, hojnosti a úrody. O letním slunovratu na Radhošť proudila nesčetná procesí lidu, aby obětovali jeho zlaté modle býky a ovce a tím si zajistili blahobyt.
Když přišli na Moravu věrozvěsti Cyril a Metoděj, aby zde šířili slovo boží a vymýtili poslední zbytky pohanství, dostali se na své misi též na Radhošť. I přikázali, aby Radegastova svatyně byla zbořena a jeho zlatá socha rozsekána a hozena do ohně. Na jejím místě pak věrozvěstové vztyčili kříž. Pohanští kněží však sochu podle pověsti stihli včas ukrýt hluboko do nitra hory a tam i s dalšími poklady čeká dodnes.

O Macoše

Ve Vilémovicích žil kdysi hospodář se ženou a synkem Janíčkem. Jejich štěstí ale netrvalo dlouho. Mladá žena zemřela a aby muž udržel hospodářství, musel se po čase opět oženit. Vybral si velmi krásnou dívku, která mu po čase porodila další dítě. Jestliže však byla dříve Janíčkovi druhou matkou, teď si hleděla jen vlastního synka, který navíc začal churavět.
Chlapci bylo stále hůř a hůř, až jednoho dne zavolala matka bábu kořenářku, aby jí poradila, co má s dítětem udělat. Ta nešťastnou ženu poslala do lesa pro kouzelnou bylinu. Jen ta prý může syna zachránit. Za temné noci utíkala žena lesem, klopýtala přes kořeny a uhýbala větvím, až jí cestu zkřížil přízrak černého uhlíře. "Co zde hledáš, ženo?", zeptal se hrubým hlasem a vyděšená matka mu vše vypověděla. Tu se začal uhlíř chraplavě smát a zvolal: "Tvému synkovi nepomůže žádný lék! Věz, že čím silnější a zdravější bude tvůj nevlastní syn, tím churavější a slabší bude dítě tvoje!" Poté zmizel stejně neslyšně, jako se zjevil.
Žena utíkala domů, promýšleje plán, jak se Janíčka zbavit. Druhý den macecha vylákala Janíčka ven s tím, že sama bylinu nenajde a že jedině jeho bystré oči mohou bratříčka zachránit. Hoch měl dobré srdce a vydal se s macechou do lesa až k propasti. "Tamta bylina to je, vidíš? Květina úplně u okraje, tam se nedostanu, hlava by se mi zatočila a jistě bych se zřítila dolů." Důvěřivý Janíček chytil macechu za ruku a natáhl se za vonícím květem. Tu však stisk povolil a chlapec se s krátkým výkřikem zřítil do propasti.
Žena se vrátila domů. O to větší byl její smutek, když v posteli našla svého synka mrtvého. Jako by přitom z dálky slyšela smích černého uhlíře. Manželovi napovídala, že Janíček odešel k babičce do Ostrova a že se jistě brzy vrátí.
Jenže Janíček se při pádu zachytil za větev stromu a jeho volání zaslechli dřevorubci pracující v lese. Chlapec byl zachráněn. Naopak macechu rozzlobení vesničané za trest shodili do propasti. Dodnes se prý za bouřky nese propastí Macocha ženský pláč. To prý naříká macecha.

Brněnské poledne

Během třicetileté války, na jaře roku 1645, přitáhla k Brnu veliká švédská armáda vedená generálem Torstensonem. Jeho vojska kráčela od vítězství k vítězství, byl proto přesvědčen, že dobytí Brna bude maličkost. To se ale přepočítal. Blokáda trvala už čtvrtý měsíc a obránci stále kladli zuřivý odpor. Průlom se nedařil a morálka mužů upadala.
Torstenson se tedy jednoho dne dopálil a svolal do hostince na předměstí poradu svých důstojníků a řekl jim: "Zítra naposledy udeříme na město. Dřív než na Petrově bude zvonit poledne, musí být Brno naše, jinak odtáhneme." Hospodský, který už za tu dobu lecčemu rozuměl, okamžitě pochopil, o jak důležitou informaci se jedná. Tajnými chodbami se dostal do města a tam vše pověděl veliteli Souchesovi.
Ráno začala bitva na život a na smrt. Brňané bojovali za všech sil, na několika místech se však Švédům podařilo prorazit hradby a dostat se do města. Do poledne ale stále ještě zbývala hodina. Souches se proto uchýlil ke lsti. Dal rozkaz zvonit poledne už v jedenáct. Jakmile generál Torstenson uslyšel zvuk zvonů, věděl, že je pozdě. Dal povel k ústupu a již se nikdy k Brnu nevrátil. Od těch dob na památku oné šťastné záchrany zvoní na Petrově poledne už v jedenáct hodin.

Čertův kámen

V Moravském krasu, v obci Sloup stojí veliký poutní chrám zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné. Každoročně sem proudily davy poutníků z celé země, kteří žádali zázračnou sošku o pomoc a ochranu. Tato zbožnost se nelíbila čertu. Umínil si, že stůj co stůj musí mezi obyvatele zasít hřích a nenávist. Protože ale lidé žili životem mravným, dlouho se mu to nedařilo. Až jednou!
Sloupský kostelník rád chodíval do podzemních jeskyň, kde slídil po křišťálových krápnících. Jednou se vydal na loďce po hladině podzemního jezera, jenže proud byl silnější a loďku převrhl. Kostelník se začal topit. Znenadání se zablýsklo a v temnotě zaplál ohnivý jazyk. Před zděšeným kostelníkem stál čert a v ruce držel smlouvu. Topícímu se slíbil, že jej zachrání, když upíše svou duši. Co měl nešťastník dělat? Vlastní krví upsal duši, kterou měl vydat až uplyne rok a den. Pak jej čert vytáhl z vody a odletěl. Kostelník byl zachráněn a doufal, že pekelník na smlouvu zapomene.
Čert ale nezapomněl. Jak se blížil konec stanovené lhůty, objevil se a připomenul mu, že brzy nadejde čas, kdy si jej odnese. Kostelník se škrabal za ušima, všelijak se vymlouval a ošíval. Tu mu z nouze pomohla spásná myšlenka. "Dobře! Dám ti duši," povídá čertisku, "musíš však vykovat ještě jednu službu! Daleko v horách je ohromný balvan. Tento musíš přinést ke sloupskému kostelu, a to dříve, než kohout zakokrhá. Jinak naše sázka neplatí!"
Čert chtěje kostelníkovu duši dostat, musel pro kámen. Předtím však ještě pochytal ve vesnici a okolí všechny kohouty a zaškrtil je. Na jednoho však nemohl. To byl ten, kterého chytrý kostelník schoval doma v truhle.
Poté čert nabral na záda těžký kámen a letěl s ním ke Sloupu. Již byl nad údolím, když v tom kostelníkův kohout zakokrhal. Čert ze zlosti, že prohrál, mrštil balvanem o zem a ten se hluboko zaryl, až se země otřásla. Kostelník zachránil svou duši a čertův kámen stojí ve Sloupu dodnes.