Revoluční rok 1848 na Moravě

19. března 2013 v 21:07 | Tomáš |  Absolutismus
Revoluční rok 1848 se na Moravě nesl v poněkud jiném duchu než v Praze nebo ve Vídni. Revolucionáře si moravská veřejnost vesměs spojovala s povstaleckými Maďary nebo pangermánskými Němci, vůči kterým cítila spíše odpor než sympatie. Ty naopak vzbuzoval příslib panovníka o zrušení roboty, který byl pro moravského sedláka daleko podstatnější než nějaké politické svobody. Výjimku tvořila pouze radikální menšina německých měšťanů, kteří se hlásili k velkoněmecké myšlence. Za této konstelace, kdy zbytkem monarchie zmítaly nepokoje, byla nálada na Moravě natolik dobrá, že se sem mohly bezpečně uchýlit centrální orgány z Vídně.
Pod vlivem sílícího napětí v Evropě ale i v samotném Rakousku, se začali osmělovat i političtí představitelé v českých zemích. V březnu roku 1848 vypracovali pražští politici tzv. Svatováclavskou petici, kterou chtěli přimět císaře Ferdinanda k zásadní změně politiky vůči českým zemím. Mimo jiné požadovali spojení Čech, Moravy a Slezska do jednoho územního celku. Také na Moravě začínaly tát ledy. Stavové se obrátili na vídeňskou vládu s žádostí o svolání zemského sněmu. 30. března 1848 se tak v Brně sešel poslední stavovský zemský sněm, jehož hlavní zásluhou bylo rozšíření počtu sněmovníků o zástupce stavu městského a selského. Sněm se rovněž postavil českým snahám o vytvoření jednotného státoprávního celku českých zemí, neboť by tím zanikla moravská samospráva. Vůdčí osobností tohoto postoje byl poslanec Alois Pražák, který dokonce označil počínání českých politiků za separatismus. Rytíř Barrata a kníže Lichtenštejn podali sněmu zprávu, že na jejich statky poblíž zemské hranice s Čechami pronikají čeští provokatéři. Venkovanům prý tvrdí, že je stavové chtějí zradit Němcům a že jedině pokud se budou držet Čech, bude jim zachován císař Ferdinand.
Na venkově se pod vlivem zpráv z Vídně skutečně bouřili sedláci. Odmítali dále konat robotu a odvádět desátky vrchnosti. Kromě zrušení poddanství žádali rovněž obnovení státoprávního svazku s Čechami při zachování moravské svébytnosti a plné zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Obyvatelé s velkými nadějemi naslouchali zprávám o odvolání kancléře Metternicha, nové Ústavě, svobodě tisku či zřízení domobrany. Protesty provázely i dubnové volby do německého parlamentu ve Frankfurtu. Zatímco Němci opilí velkoněmeckou myšlenkou je vítaly s nadšením, v okrscích, kde převažovali Slované, docházelo k nepokojům a v řadě míst se volby vůbec neuskutečnily. (Boskovice, Kyjov, Břeclav, Kunštát, Bučovice…)
Na základě změn učiněných v zemském zřízení se 31. května sešel tzv. selský sněm. Na svou dobu se mohl pyšnit mimořádně širokým zastoupením měst a venkovských obcí. Moravský zemský sněm se proto už 9. června usnesl (jako první sněm v monarchii), že dnem 1. července se na území Moravského markrabství ruší poddanství, robota a desátky za náhradu. Zároveň vypracoval návrh moravské ústavy, jež bohužel nikdy nevešla v platnost. Ústava mimo jiné zrušila jednou provždy šlechtictví.


V říjnu roku 1848 vypuklo ve Vídni nové povstání sympatizující s revolucionáři v Uhersku, ale i s velkoněmeckými idejemi. V reakci na to propukly v Brně nepokoje vedené Němci, kteří se dožadovali zbraní, se kterými chtěli vyrazit na pomoc Vídeňanům. Povstalce rozehnala Národní garda a zemský sněm jako vrcholný reprezentant Moravy se naopak postavil na stranu vlády a habsburské dynastie. Jednou z obětí vídeňských nepokojů se stal i ministr války Latour, kterého dav na ulici bez milosti oběsil. 7. října proto císařský dvůr opustil hlavní město a směřoval na Moravu. Bezpečnost panovníka zajišťovala celá jedna vojenská brigáda včetně dělostřelecké baterie. 11. října průvod překročil zemskou hranici u Znojma a pokračoval dál směrem na Židlochovice. Tam už císaře očekávala moravská honorace v čele s místodržitelem hrabětem Lažanským, dále zemský vojenský velitel generál Reuss, brněnský biskup, zástupci města Brna, Národní garda a množství venkovského lidu. Panovník byl uvítán s nelíčeným nadšením. Moravští sedláci ale zároveň požadovali ujištění, že se již nevrátí robota, což jim Ferdinand potvrdil. V Sokolnicích se ke konvoji dokonce připojil zástup zdejších sedláků na koních a oddíl slavkovské Národní gardy. Podle dobového tisku panovník "pohnut byl tím neustálým důkazem neošemetné příchylnosti a častěji se osvědčil, že starou věrnost Moravanů nalezl, jakož i že k uděleným konstitučním právům věrně státi míní." Do Olomouce, cíle své cesty, přijel panovník 14. října. Město nebylo vybráno náhodou, jednalo se o strategicky umístěnou pevnost se silnou posádkou. Na uvítanou zvonily zvony, duněly čestné dělostřelecké salvy a již daleko před branami města se vinuly davy Hanáků v krojích či na slavnostně ozdobených koních a vozech. Jediný, kdo nebyl vzácnou návštěvou nijak nadšený byli němečtí měšťané a studenti, kteří ve většině propadli velkoněmecké agitaci.


Slovanští Moravané, podobně jako František Palacký, viděli tehdy ve vládnoucí dynastii oporu vůči sílícím pangermánským snahám Němců, kteří otevřeně hlásali připojení Rakouska k velkému Německu. Zásadní význam mělo i nedávné zrušení roboty, jež si sedláci spojovali s osobou panovníka. A tak zatímco vojska maršála Windischgrätze bojovala o Vídeň, do Olomouce každý den přicházely deputace z hanáckých vesnic, aby vzdaly hold císaři.
Pod vlivem vídeňských událostí byl 22. října ústavodárný říšský sněm přeložen do Kroměříže. Jednání bylo slavnostně zahájeno 22. listopadu, místopředsedou sněmu byl na důkaz úcty k hostitelské zemi zvolen brněnský poslanec Kajetán Mayer. Výsledky říšského sněmu ovšem byly skromné, neboť většinu času strávil neproduktivními hádkami znesvářených politických táborů.
Po vítězství nad vzbouřenci v Praze, Vídni a Itálii se konzervativní kruhy u dvora odhodlaly konečně provést změny v čele státu. Nejprve byla sestavena nová vláda pod vedením knížete Felixe Schwarzenberga. Nabídku stát se ministrem vyučování dostal i František Palacký, ale odmítl. Poté došla řada na výměnu panovníka. Císař Ferdinand se měl vzdát trůnu a jeho bratr arcivévoda František Karel měl přenechat nástupnictví svému osmnáctiletému synovi Františku Josefovi. Korunovace byla naplánována na 2. prosince. V osm hodin ráno se v korunovačním sále olomouckého zámku shromáždili členové císařské rodiny, celá rakouská vláda a zejména polní maršálek Windischgrätz a chorvatský bán Jelačić. Když všichni usedli na svá místa, rozevřely se dveře a do sálu vešel císař Ferdinand s chotí v doprovodu Felixe knížete Schwarzenberka, který přečetl prohlášení císaře a jeho bratra o rezignaci na trůn a oznámil, že novým panovníkem se stal František Josef.


Změna na trůnu byla připravována v tajnosti a byla naprostým překvapením. Ve městě okamžitě propuklo nadšení. Celá Olomouc byla slavnostně vyzdobena. František Josef I. se obyvatelům města představil ve večerních hodinách, kdy projížděl ulicemi, oblečen do uniformy plukovníka jízdy a ozdoben pouze Řádem zlatého rouna. Nadšení lidé mu provolávali slávu. Spolek Slovanská lípa nechal narychlo vyvěsit nápis "Sláva králi našemu!". Nechybělo vojsko, Národní garda a na různých místech vyhrávaly kapely. Působivá atmosféra udělala na všechny dojem, že začíná nová slavná éra v dějinách říše.


Druhého dne pak mladý panovník udílel v arcibiskupském paláci audience početným delegacím. Mezi nimi například olomoucké městské radě či delegaci kroměřížského říšského sněmu. Již 6. prosince jednal císař se zástupci zemského sněmu, kteří jej ujistili o věrnosti a oddanosti země. František Josef jim poděkoval a pak v "jazyce moravském" pravil: "Slíbil jsem všem národnostem volné vyvíjení a rovná práva a slib svůj budu uměti vyplniti. Ať pak národové velké říše mé mluví jakýmkoli jazykem, důvěřuji se, že se všichni přiznají a osvědčí co praví synové obecní vlasti." Potom následovalo přijetí dalších a dalších reprezentací.
V zákulisí se však už připravoval rozhodující úder proti skomírající revoluci, inspirovaný zejména Schwarzenbergem a Windischgrätzem. Celková politická situace v Evropě omezování svobod přála. Revoluce ustupovala a konzervativní síly získávaly převahu. Rok po začátku revoluce, 7. března 1849, byla v Olomouci vyhlášena oktrojovaná tzv. Stadionova Ústava, která výrazně posilovala centralismus i moc panovníka. V ten samý den byl rozehnán říšský sněm v Kroměříži. Pro občany Rakouska bylo rozhodnutí císaře zklamáním, prvním z mnoha, které jim za 68 dlouhých let připravil.

Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
DVOŘÁK, Jindřich: Moravské sněmování roku 1848-49, Telč 1898
PERNES, Jiří: František Josef I. nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama