Duben 2013

Stará moravská prísloví

28. dubna 2013 v 21:25 | Tomáš |  Články
Stará moravská přísloví jak je sebral Vincenc Brandl z díla Ctibora Tovačovského z Cimburka:

Oslu těžko jest v skocích jelenu se srovnati.
Nemaje pšeničné mouky z ječné chléb peku.
Bez vláhy nerůste setí a ostříš bez vody.
Lepší pes živý než lev mrtvý.
Do pekla hluboko, do nebe vysoko.
Kdož se s smolú obírá, rád se smaže.
Kdož poklad naleznouti chce, zemi vymítá.
Odběhl jako sekera na nátoni.
Ne se vším na rynk, leč zvíš, jak jinému prodaj projde.
Lépe jest pták v rukú škubaný než dva létající v lese.
Haléř k haléři, ze čtrnácti bude groš.
Dosti let má, ale smyslu málo.
Nerádo jablko od jabloně daleko padá, pak-li upadne, vždy se zase stopkou obrátí.
Povím mu slovce s opatkem.
Ovce střihú, koze řiť lupá.
Sníme ten pecen spolu.
Nedá sobě pod nos luskati.
Jest drah za haléř.
Kdo komu plnú odleje, jemu zase vrchovatú.
Kdož ti pelýněk sype, syp jemu zase hořec.
Sluší v týle oči míti.
Maje za rohy nechvatej za ocas.
Z té kůže nebude řemének.
Sedí jako nad slívami vodu měříc.
Spomíná lonského sněhu.
Koba koby neučerní.
Hlaď sobol po srsti i proti srsti, vždy se hladí.
Dobrý vozotaj okročí zlý šlak.
Křičí jako sojka v pruhle.
Všecko snáší, jakoby mu velkonoční koláč napekl.
Žeň pávy po svých.
Tu vlk leží.
Uhodíš na Janka.
Neví, že zadu čili z předu zvoní.
U blázana kord, u ženy pláč, u psa moč, u koně lejno, to když chtí, hned jest hotovo.
Posadil se jako vejce z rosola.
Rozumí všemu, černému i bílému.
Buď ti v tom teplo, co máš.
Každému je jeho měšec mil a mně můj.
Skáče a hesuje, až se mu v nohách žíly trhají.
Chci víc věřiti čtyrem kolům, než čtyrem nohám koňským.
Břinká jazykem jako na mědenici.
Raděj by šňupku trpěl, než by groš dal.
Žve až mu zuby vypadají.
Dám za to šišku borovou.
Po dobré novině sluší se napíti.
Ať posedí ruský měsíc.
Div, že na nás svíček nehasí dříví nesekají.
Z neštovičky bolest bývá.
Nemůže tak zle býti, by k něčemu dobrému nebylo.
Nuže, nuže tlam, tlam do zelí jsou-li doma košťály.
Postavíme si od kocúra.
Již jest sekera k suku položena.
Štěbetání právě jako skřivánka na hromnice bezpotřebné zpívání.
Zamlčí a sní jako hrušku z popela.
Získali jsme jako Michal na sviních.
Vázne jako pták v sklonu neb v pletku.
Měj jazyk za zuby.
Déle-li prase krmíš, tlustší bude.
Známo jest to na nich (ženách), že vždycky k sobě táhnú jako udice ryby.
Z jednoho vola dvě kůže nemohú vzaty býti.

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha Tovačovská, kritické vydání, Brno 1868

Cyril a Metoděj

16. dubna 2013 v 19:40 | Tomáš |  Velká Morava

Bratři Konstantin a Metoděj pocházeli z řecké Soluně, která byla v té době jedním z center Byzantské říše. Starší Metoděj, vlastním jménem Michael, se narodil roku 813 jako nejstarší syn Lva a jeho ženy Marie. Byl velmi inteligentní, vystudoval práva v Konstantinopoli a poté stejně jako jeho otec vstoupil do státní správy. V roce 845 se ale vzdal místa správce provincie a odešel do kláštera, kde přijal jméno Metoděj.
Konstantin přišel na svět roku 827. Již od mládí převyšoval své vrstevníky. Otec proto zařídil, aby mohl v Konstantinopoli studovat teologii, filozofii a literaturu přímo u císařského dvora. Byl vysvěcen na kněze, avšak oproti církevní kariéře dal raději přednost místu profesora filozofie. Konstantinova první misijní cesta směřovala do Samarry, kde měl před místními Araby obhajovat křesťanství. Počínal si při tom tak, obratně, že se jej pokusili otrávit. Po návratu se uchýlil do ústraní a odešel za Metodějem do kláštera.


Mezitím došlo v Byzantské říši k politickému převratu. Na trůn nastoupil císař Michael III. a spolu s ním patriarcha Fotios, někdejší Konstantinův učitel. Ten si dobře pamatoval na svého vynikajícího žáka a povolal tedy učené bratry zpět do Cařihradu a okolo roku 860 je vyslal na misijní cestu k Chazarům. Kromě navázání spojenectví s Chazary se bratrům podařilo na černomořském pobřeží objevit ostatky sv. papeže Klimenta.
V roce 862 vyslal velkomoravský kníže Rastislav poselstvo k císaři Michaelovi III. s žádostí o vyslání duchovních znalých slovanské řeči. Moravané se již dříve seznámili s křesťanským učením prostřednictvím franských kněží. Nesrozumitelnost latinských kázání a snaha politicky se odpoutat od Franků, však vedli Rastislava k vyhnání latinských kněží. Díky znalosti jazyka a zkušenostem z dřívějších misií císař pro tento úkol vybral právě Konstantina a Metoděje. Ještě během příprav sestavil Konstantin pro slovanský jazyk nové písmo - hlaholici. Spolu s Metodějem pak do staroslověnštiny přeložili liturgické knihy pro konání bohoslužeb.

"Jsme, Bohu díky, zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli takového muže, který nám pořídí všecku spravedlnost".

Život sv. Metoděje, kap. V.

Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře roku 863. Brzy zaznamenali velké pokroky. Díky kázání a vyučování ve staroslověnštině se křesťanská víra začala rozšiřovat i mezi nižší vrstvy obyvatelstva. Roku 867 byli již nově vyučení duchovní z řad Moravanů připraveni přijmout kněžské svěcení. Přes Panonii knížete Kocela zamířili do Benátek a odtud se měli lodí přepravit do Konstantinopole, kde měl obřad proběhnout. V Benátkách je ale zastihla zpráva o zavraždění císaře Micheala a sesazení patriarchy Fotia, kteří je na Moravu vyslali. Zároveň jim došel zvací list od papeže, k němuž se již donesli zprávy o úspěších misie na Velké Moravě. Bratři tedy zamířili do Říma. Papež Hadrián II. přijal hosty se vší důstojností. Vyšel jim vstříc před brány města a poklonil se ostatkům sv. Klimenta, které mu přinesli jako dar. Sv. Kliment se těšil u Římanů velké oblibě a věrozvěstové si tak zajistili velkou úctu. Konstantin pak před církevními otci obhájil slovanskou liturgii a roku 868 byla staroslověnština papežskou bulou povolena jako bohoslužebný jazyk. Ještě během pobytu v Římě Konstantin vážně onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril a 14. února 869 zemřel. Papež si přál, aby byl všemi oblíbený světec pochován s nejvyššími poctami v papežské hrobce. Na přání Metoděje byl ale nakonec uložen v bazilice sv. Klimenta. Na podzim téhož roku byl Metoděj jmenován prvním arcibiskupem svaté církve moravské s pravomocí nad všemi slovanskými zeměmi a mohl se vydat zpět na Moravu.

Filozof jim odpověděl: "Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by to nemohl dát, či za závistivého, jako by nechtěl?"

Život sv. Konstantina, kap. XVI.

Během cesty byl ale zajat Franky a král Ludvík Němec s ním zahájil proces. Metoděj byl sesazen a měl být na doživotí uvězněn v klášterní pevnosti v Ellwangenu. Teprve roku 873 byl na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu povolán do čela arcidiecéze. Na Moravě se mezitím chopil moci Svatopluk. Z počátku se spolupráce mezi arcibiskupem a králem vyvíjela nadějně. Svatopluk dokázal velmi dobře využívat Metodějova duchovního vlivu a pod záminkou šíření křesťanství rozšiřoval říši na úkor okolních dosud pohanských národů. Postupem času se ovšem Svatopluk začal klonit spíše na stranu latinských kněží. Metoděj byl královým kancléřem Janem z Benátek obviněn z kacířství a musel se roku 879 vydat do Říma, aby očistil své jméno. Své učení obhájil a papež znovu schválil i staroslověnskou liturgii. Na Svatoplukovu žádost pak papež jmenoval nitranským biskupem německého kněze Wichinga, který patřil k největším Metodějovým odpůrcům. Až do jeho smrti ho Wiching neúnavně očerňoval jak u krále tak u papežského stolce.

"Náš bratr Metoděj je svatý a pravověrný a koná dílo apoštolské, v jeho rukou jsou od Boha a od Apoštolského stolce všechny slovanské kraje, aby koho prokleje, byl proklet, a koho posvětí, byl posvěcen".

Život sv. Metoděje, kap. XIII.

V roce 881 Metoděj obdržel list od byzantského císaře Basileia I., kterým jej zval do Konstantinopole. Metoděj byl slavnostně přijat císařem, který toužil poznat jednoho z největších učenců té doby. Zanechal zde několik svých žáků i opisy staroslověnských liturgických knih, které byly později použity při misijních cestách do Bulharska a Rusy.

"Ctihodný otče, velmi tě toužím spatřit. Buď tak dobrý a vyprav se k nám, abychom se s tebou viděli, dokud jsi na tomto světě, a přijali tvé požehnání"

List císaře Basileia I.

Na Velkou Moravu se vrátil roku 884. Pracoval na překladu zbylých evangelií. Rozhodl se také zakročit proti intrikám biskupa Wichinga a zbavit jej funkce, dokud se nepodřídí jeho autoritě. Krátce před smrtí již nemocný Metoděj ustavil nástupcem na postu arcibiskupa svého žáka Gorazda. Zemřel 6. dubna 885 ve věku 72 let. Věrozvěstův hrob se ovšem dodnes nepodařilo najít. Po jeho smrti se Svatopluk přiklonil na stranu latinských duchovních a Metodějovy žáky včetně arcibiskupa Gorazda dal uvězněnit a vypovědět ze země. Stopy sv. Gorazda poté mizí. Svatí Kliment, Naum, Angelár a Sáva odešli na Balkán, kde pod ochranou Bulharů dál šířili staroslověnskou liturgii. Někteří také našli útočiště v Čechách.
Po pádu Velké Moravy upadl cyrilometodějský kult na dlouhá staletí v zapomění. Přemyslovská knížata odkaz sv. Metoděje jen tu a tam používala na podporu svého nároku na samostatné (arci)biskupství. První návrat k tradici nastal za vlády císaře Karla IV., kterému se velmi zalíbila státoprávní teorie o přenesení koruny z Moravy do Čech. Na důkaz sepětí se starou Moravou dal sv. Cyrilu a Metodějovi zasvětit i některé nově budované kostely. Obecné povědomí ale zůstávalo nadále slabé. Bratři byli dokonce dlouhou dobu označováni jako Crha a Strachota. Jméno Crha netřeba příliš vysvětlovat. Zato vznik jména Strachota už je zajímavější. Ve středověku se sice vědělo, že bratři přišli z východu, běžně byli označováni za Rusíny, ale z nějakého důvodu vniklo mylné přesvědčení, že jméno Metoděj (Methodius) má původ v latinském "metus" neboli "strach" a takto bylo přeloženo. Chyby byly napraveny až v druhé polovině 19. století v souvislosti se znovuobjevením cyrilometodějského kultu. Zvlášťě v roce 1863, na tisící výročí příchodu na Moravu, byly po celé zemi organizovány velkolepé vzpomínkové akce. Svou roli v tom hrálo i vrcholící národní obrození. Lze tedy říci, že cyrilometodějská tradice je relativně mladá, byť se dovolává světců žijících v 9. století.

Zdroj:
www.wikipedia.cz
www.moraviamagna.cz

Veřejná správa na Moravě po roce 1848

9. dubna 2013 v 17:53 | Tomáš |  Správa zemská
V rámci reforem spojených s rokem 1848 došlo k zásadním změnám vnitřního uspořádání rakouské říše. Zanikla vrchnostenská správa, vykonávaná panskými úředníky v rámci jednotlivých panství, a tím i celá dosavadní soustava soudů a správních úřadů, které bylo nutné co nejdříve nahradit. Namísto zrušeného moravsko-slezského gubernia vzniklo moravské místodržitelství se sídlem v Brně. V jeho kompetenci bylo provádění vládních zákonů, školství, zdravotnictví, finanční a stavební úřady. Dále měl místodržitel za úkol péči o veřejný pořádek (policie), dozor nad tiskem, informování vlády o situaci v zemi či dohled nad spolky a podnikáním. Po krátkém období, kdy došlo k uvolnění poměrů a krátce též zasedl tzv. selský sněm, se moci opět chopily konzervativní síly. Podle nového zřízení Rakouského císařství z roku 1849 zanikla platnost moravské ústavy, zůstal zachován jen moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země stalo pouhou korunní zemí panovníka a provincií monarchie. Administrativně se Morava členila na 6 krajů: Brněnský, Olomoucký, Jihlavský, Znojemský, Přerovský a Hradišťský, dále členěné na okresy. Úplnou novinkou pak bylo zavedení obecní samosprávy roku 1849 podle zásady "základem svobodného státu je svobodná obec". Mezi orgány obce patřil obecní výbor (zastupitelstvo), obecní představenstvo (rada) a starosta. Panské soudy nahradila nezávislá soustava soudů spravovaná ministerstvem spravedlnosti. Tvořily ji:

1) Okresní soudy
2) Krajské soudy
3) Vrchní zemský soud
4) Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni.

Po obnovení ústavnosti v roce 1861 vykonávalo i nadále politickou správu země moravské místodržitelství, jemuž byly podřízeny kraje Brněnský, Olomoucký, Jihlavský, Znojemský, Hradišťský a Novojičínský, které se dále členily na okresy. Vedle toho byla obnovena zemská samospráva. Reprezentoval ji volený zemský sněm a zemský výbor, který vykovával správu země v době, kdy zemský sněm nezasedal. Do působnosti zemského sněmu patřilo zemědělství, veřejné stavby, dobročinné ústavy, zemský rozpočet a vydávání zemských zákonů. Moravský zemský sněm měl nejprve 100 později 151 (vlivem moravsko-německého vyrovnání) poslanců v čele se zemským hejtmanem. Volby se konaly každých 6 let na základě kuriového systému, přičemž mandát příslušel automaticky arcibiskupovi olomouckému a brněnskému biskupovi. Voliči se dělili do kurií:

1) Velkostatkářská - 30 mandátů + 2 virilisté
2) Měst a obchodních a živnostenských komor - 31 mandátů měst + 3 brněnská a 3 olomocká obchodní a živnostenská komora
3) Venkovských obcí - 30 mandátů + 1 zástupce moravských enkláv ve Slezsku

V roce 1908 byla Morava správně rozčleněna na města s vlastním statutem, tj. vydělená z území běžných okresů (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 politických okresů, které se dále dělily na okresy soudní.
Podstatná změna nastala se vznikem Československé republiky. Moravská samospráva sice úplně nezanikla, doznala však omezení. Zatímco staré rakouské korunní země připomínaly mírou samosprávy doslova stát ve státě, mladá republika se vydala cestou centralizace. Hned v roce 1918 převzal dočasnou správu země moravský Národní výbor, který byl pouhou pobočkou Národního výboru v Praze. Definitivní Ústava z roku 1920 pak zrušila zákonodárnou i správní moc zemského sněmu a tzv. Župní zákon z téhož roku v praxi znamenal zánik jednotné moravské země.
V mezidobí let 1918 - 1928 fungoval jakýsi hybridní pozůstatek Moravského markrabství - země Moravská. Neměla autonomii ani zemský sněm. Funkci sněmu vykonával v okleštěné podobě zemský výbor a místodržitelství nahradila Zemská správa politická v čele s prezidentem. Nadále však platilo recipované zákonodárství Moravského zemského sněmu.
Proti župnímu zřízení se zvedla vlna odporu nejen ze strany Moravanů. Na Slovensku byly župy zřízeny roku 1923 a ukázaly se jako nefunkční, navíc v Čechách hrozilo, že se některé župy dostanou zcela pod kontrolu Němců. Proto byl v roce 1927 schválen zákon obnovující zemské zřízení, na jehož základě vznikla země Moravskoslezská. Hlavním městem se stalo Brno, kde také sídlil Zemský úřad pro zemi Moravskoslezskou. Vrcholný orgán samosprávy tvořilo šedesátičlenné zemské zastupitelstvo volené ze 2/3 na 6 let a z 1/3 jmenováno. Působnost zemského zastupitelstva se dělila na hospodářskou a správní, normotvornou, poradní, iniciativní a působnost ve správním soudnictví. V jeho čele stál zemský prezident, který byl ovšem rovněž jmenován prezidentem republiky a podřízen ministrovi vnitra. Výkonným orgánem byl dvanáctičlenný zemský výbor volený z řad zastupitelstva, jemuž předsedal též zemský prezident. Kromě toho prezident zastupoval zemi navenek a podepisoval listiny. Uvedený systém fungoval až do září roku 1938, kdy došlo k zásadnímu zvratu v dosavadním vývoji republiky.

Zdroje:
MALÝ, Karel a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 2003
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892