Srpen 2013

Ceny a platy v roce 1900

29. srpna 2013 v 11:07 | Tomáš |  Historické dokumenty

Ceny v roce 1900

1 ks vejce: 4 hal.
1 kg pšeničné mouky: 26 hal.
1 kg cukru: 85 hal.
1 q brambor: 4,40 K
1 kg hovězího masa: 1,40 K
1 kg vepřového masa: 2 K
1 q pšenice: 14 K
1 q žita: 11 K
1 q ječmene: 9,60 K
1 q ovsa: 5,50 K
1 kg másla: 2,20 K
1 kg chleba: 30 hal.
Rohlík: 4 hal.
Kráva: 350 K
Prase: 30 - 60 K
Slepice: 1,5 K
1 m látky: 40 hal.
Dětské boty: 7 K
Boty: 10 K
1 l vína: 95 hal.
1 l mléka: 14 - 24 hal.
0,5 l piva: 12 - 26 hal.
Cigarety: 20 hal.
Oběd v restauraci: 40 - 70 hal.
Noviny: 4 - 10 hal.
Knihy: od 1 K
Košile: 2,40 K
Pánský oblek: 30 - 80 K
Domek s kuchyní, světnicí, průjezdem a nejnutnějším vybavením: 3 400 K
1 měřice pole: 2 500 - 3 000 K

* mezi regiony existovaly cenové rozdíly v řádu desítek haléřů

Roční platy v roce 1900

Učitel: 2000 K
Školník:1000 - 1500 K
Ředitel školy: 6 000 K
Lékař: 2000 K
Kvalifikovaný dělník: 1200 K
Nižší úředník: 6 000 K
Vyšší úředník: 12 000 K
Čeledín: 160 K + strava
Pacholek: 240 K + strava
Inženýr: 2 000 K
Kovářský mistr: 1 100 K

Moravští zemští úředníci

24. srpna 2013 v 15:36 | Tomáš |  Stavovský stát
Pro správu země měla ve stavovském období rozhodující význam skupina 7 nejvyšších zemských úředníků. Náleželi k nim: zemský hejtman, maršálek království českého, zemský komorník, zemský sudí, podkomoří, hofrychtéř a písař. Jmenoval je panovník po poradě s moravskými stavy. Navržené osoby musely pocházet z českých zemí, pokud možno z Moravy a mít na Moravě statky. Pokud panovník zemřel bez dědice nebo byl následník nezletilý, zvolili stavové nové nejvyšší úředníky, kteří zemi spravovali do doby než se nový pán ujal vlády. Každý úředník byl povinen při nástupu do funkce složit přísahu panovníkovi a zemi v přesně stanoveném znění. Délka mandátu byla neomezená. Formálně se své pozice museli vzdát jen při nástupu nového panovníka. V praxi však král dokázal přimět nepohodlné úředníky k rezignaci. Roku 1611 udělil král Matyáš nejvyšším úředníkům moravským titul královský rada. Obnovené zřízení zemské stanovilo od roku 1628 funkční období 5 let.

Moravský zemský hejtman (capitaneus moraviae) byl nejvyšším zemským úředníkem na Moravě. Původně se volil jen v případě, že země neměla markraběte, který by sídlil na Moravě. Časem se však z výjimky stalo pravidlo. V nepřítomnosti krále byl jeho místodržitelem a zároveň vůdcem stavů. Měl rozsáhlé pravomoci v oblasti správy země včetně financí. Zahajoval a řídil zasedání zemského sněmu i soudu, vedl zemskou hotovost a předsedal panské kurii. Vymáhal dlužné daně i soukromé dluhy. Byl poručníkem sirotků. Dohlížel na právo zemské, duchovní i městské. Řídil činnost krajských hejtnanů. Měl právo povolat si na pomoc kteréhokoli příslušníka stavů a ten byl povinen se dostavit. Hejtmanem se mohl stát jedině Moravan ze stavu panského. Jmenoval jej král, podle privilegia z roku 1520 se však musel o volbě radit s několika pány a rytíři. Co do vážnosti úřadu stál v českých zemích dle zvyklostí na třetím místě za nejvyšším hofmistrem a nejvyšším purkrabím pražským. Zemřel-li panovník musel hejtman ihned svolat zemský sněm, oznámit úmrtí vladaře a složit funkci do rukou stavů.
Po roce 1621 vedl zemskou správu z pověření císaře kardinál Dietrichštejn a pro funkci se vžilo označení gubernátor, od roku 1782 prezident gubernia. V roce 1781 bylo rovněž dvorským dekretem povoleno, že gubernátorem již nemusí být rodilý Moravan, ale postačí pouze inkolát na Moravě. V 19. století byla v souvislosti s ústavními změnami v habsburské monarchii zavedena zemská samospráva vycházející z tradice historických zemí a došlo k rozdělení úřadu. Zemský hejtman nadále zastával funkci předsedy zemského sněmu a výboru. Zástupcem panovníka na Moravě byl místodržící.

Nejvyšší maršálek království českého předsedal soudu v otázkách šlechtické cti. Jednalo se o společného úředníka pro Čechy a Moravu (do roku 1628). Hodnost se dědila v rodu pánů z Lipé, kteři jelikož vlastnili statky na Moravě, měli právo účastnit se zemského sněmu. Při jednání seděl na druhém místě za zemským hejtmanem. Rozsudky vynášel přímo v Praze nebo na jím určeném místě.

Nejvyšší zemský komorník (camerarius) byl v dobách, kdy měla Morava svého markraběte nejvýznamějším zemským úředníkem. Ve stavovské době vykonával dozor nad zemskými deskami. Nařizoval vklady, výmazy, konal posudky, nařizoval exekuce. Dohlížel na práci menších úředníků. Jeho činnost byla úzce spojena s fungováním zemského práva a soudu, kde příseděl. Musel být znalý práva, ze starožitného panského rodu a vykázat se jměním nejméně 40 000 zl. Pokud by totiž nařídil chybný zapis do zemských desek, hojil by se poškozený na jeho majetku. Až do roku 1493 byli dva, Olomoucký a Brněnský. Od roku 1783 byl titul nejvyššího komorníka udělován předsedovi brněnského apelačního soudu. V roce 1817 obě funkce splynuly.

Nejvyšší zemský sudí (supremus cudarius) řídil veškerá jednání většího soudu zemského, svolával pány k poradě a formuloval text nálezu. Až do roku 1493 byli dva, Olomoucký a Brněnský. Do 16. století se ve funkci střídali zástupci stavu panského a rytířského. Od roku 1538 úřad náležel výhradně pánům. Kandidát se musel prokázat jměním ve výši minimálně 5 000 zl. Délka funkčního období byla po roce 1628 stanovena stejně jako u nejvyššího komorníka. Od roku 1783 se úřad nejvyššího sudího pravidelně propůjčoval prezidentovi zemského soudu a od roku 1817 obě funkce splynuly.

Nejvyšší zemský podkomoří (subcamerarius) byl v nejstarších dobách náměstkem nejvyššího komorníka. Od začátku 14. století plnil funkci nejvyššího úředníka královské komory na Moravě. Ke komoře náležely královská města, klášterní statky, Židé a příjmy z cla. Dohlížel na královská města včetně vnitřní správy a volby do městských rad a byl odvolací instancí od městských soudů. Na zemském soudě zastával zájmy krále. Mimo zemského hejtmana se formálně zodpovídal též české dvorské komoře, ale jelikož král vlastnil na Moravě jen málo statků, její vliv byl slabý. Předsedal také spojené kurii prelátů a královských měst. Od roku 1538 jím byl příslušník stavu rytířského. Po roce 1628 byl úřad zastáván střídavě pány a rytíři.

Nejvyšší zemský hofrychtéř neboli dvorský sudí přijímal v nepřítomnosti krále lenní přísahy a předsedal manskému soudu. Byl nejvyšším úředníkem ve věci královských lén na Moravě. Dbal, aby se bývalí vazalové prokázali listinami dokazujícími jejich dědičná práva, jinak mohl požadovat, aby se vrátili do lenního poměru. Úřad byl vyhrazen od roku 1538 příslušníkům rytířského stavu. Královských lén však časem ubývalo a s tím klesala i důležitost horychtéře. Na začátku 17. století už bylo hlavní náplní úřadu jen čestné předsednictví rytířské kurii na zemském sněmu. Od roku 1748 úřad nebyl obsazován a zbylou agendu převzal zemský písař.

Nejvyšší zemský písař (protonotarius supremus) obstarával všechny sněmovní i soudní písemnosti. Zapisoval do zemských desek všechny nálezy zemského soudu, sněmovní usnesení a tzv. deskové statky. Obstarával tisk zemských zřízení i sněmovních usnesení. Byla-li usnesení vydávána tiskem, každý výtisk musel být opatřen písařovým podpisem na znamení pravosti. Přijímal přiznávací listy k lantfrýdům. Vedl zemskou kancelář a od roku 1608 byl ochráncem zemské pečeti. Úřad byl z rozhodnutí Ferdinanda I. od roku 1538 obsazován rytířským stavem. Na pomoc měl 2 menší písaře, jednoho práva brněnského, druhého práva olomouckého. V roce 1780 funkce splynula s úřadem prvního rady zemského soudu.


Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. I. Žerotínovi zápisové o soudě panském, sv. I., Brno 1866
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl I., Brno 1900

Stavovské povstání očima Moravanů

23. srpna 2013 v 10:39 | Tomáš |  Třicetiletá válka
23. května 1618 rozhněvaní vůdci protestantů vyhodili z okna Pražského hradu královské místodržící Slavatu a Martince, čímž se daly do pohybu události, které brzy zachvátily celou Evropu. Nedlouho poté oslovili čeští stavové s žádostí o pomoc také ostatní země Koruny české. Atmosféra na Moravě byla o poznání klidnější. Katolíci vedení kardinálem Františkem z Dietrichštejna i protestanti, které vedl Karel ze Žerotína, odmítali uvrhnout zemi do další války a zasazovali se o smírné řešení sporu. V tomto duchu se nesl 28. června i olomoucký sněm. Většina jeho účastníků prosadila usnesení odmítající spolupráci s českými povstalci. Na obranu Moravy se mělo postavit vojsko (2 tisíce jezdců, 3 tisíce pěších) v čele s Albrechtem z Valdštejna. Výsledkem jednání bylo poselství císaři, "aby raději pokojnými a mírnými prostředky, než jinými, které by k většímu zjitření a rozmáhání toho přítomného zlého, což jakkoliv v království Českém se sběhlo, sloužiti mohly, spokojiti a napraviti ráčil." Císař odpověděl kladně a moravští stavové se ujali role prostředníka. Ze svých řad vybrali nejváženější osoby, které měly nejprve vyjednávat ve Vídni a poté se obrátit na stavy v Čechách, "aby od předešlé prudkosti a nebezpečné neobyčejnosti pustili a ke králi a pánu svému slušný a povinný respekt zachovali." Delegace se skládala ze 4 rytířů a pánů: kardinála Dietrichštejna, Karla z Liechtenštejna, Bertolta z Lipé a Karla ze Žerotína. Ve Vídni se jim dařilo dobře, v Praze nepořídili, přestože Čechům Karel ze Žerotína líčil jakému nebezpečí vystavují sebe i vlast. Naopak stavové vyzývali Moravany, aby se připojili k povstání.
Když do Vídně přišla zpráva, že Čechové smír odmítli, vtrhlo císařské vojsko vedené Dampierem a Buquoyem přes Znojmo a Jihlavu do Čech. Moravská hotovost na podzim zaujala postavení u Jihlavy, Telče a Znojma. Císařská armáda byla poražena a Češi hrozili, že donutí Moravu ke spolupráci násilím. Na zemském sněmu 13. prosince v Brně stavové potvrdili věrnost císaři a požádali jej, aby markrabství podpořil proti výhrůžkám z Čech a Slezska. I čeští stavové vypravili deputaci v čele s Matyášem Thurnem a pokusili se znovu přimět Moravany ke společnému postupu. Zároveň byla učiněna opatření proti vpádu povstaleckého vojska. Albrecht z Valdštejna táhl s pěším půl plukem do Olomouce, druhá polovina šla bránit Uherské Hradiště, jízda vedená Jiřím z Náchoda hájila Brno a jízda Petra Sednického zůstala na Znojemsku. Velitelé měli dávat bedlivý pozor a v případě nebezpečí ihned uvědomit zemského hejtmana.
Naneštěstí zemřel 20. března 1919 císař Matyáš, který byl nakloněn příměří. Místo něj měl být korunován Ferdinand II. V Praze však Ferdinanda, jež byl znám jako horlivý katolík, odmítli uznat. Mezi tím se k povstání přidali stavové uherští, rakouští, slezští a lužičtí. Vědom si skutečnosti, že mezi Moravany má odboj řadu zastánců, podnikl Matyáš Thurn tažení na Moravu. 23. dubna 1619 české vojsko překročilo moravské hranice a zmocnilo se jihozápadní Moravy včetně Jihlavy a Znojma. Slezané současně obsadili Lipník a Hranice. Ve Znojmě kolem sebe Thurn shromažďoval protestantské šlechtice a získával je na svou stranu, aby 2. května na sněmu v Brně vypověděli poslušnost císaři. Dva velitelé zemské hotovosti, Albrecht z Valdštejna a Jiří z Náchoda však zachovali panovníkovi věrnost a rozhodli se zakročit. Jejich vojska měla přitáhnout na brněnský sněm, zatknout protestantské vůdce a tím vzpouru udusit v zárodku. Jenže většina vojáků jim vypověděla poslušnost a byli nuceni uprchnout do Rakous i s 96 000 zl., které Valdštejn sebral ze stavovské pokladny v Olomouci (císař je později vrátil).
Brněnský sněm mohl proběhnout. Protestantská šlechta v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína ovládla město. Následně sněm potvrdil svržení zemské vlády a zvolil třicetičlenné moravské stavovské direktorium (12 pánů, 12 rytířů a 6 zástupců královských měst) pro prozatímní řízení zemských záležitostí. Morava se připojila k českému povstání a moravští stavové vydali svou Apologii, v níž vylíčili porušování práv a svobod. Sněmu se účastnili i zástupci katolické šlechty. Kardinál Dietrichštejn, Karel z Liechtenštejna ale i protestant Karel ze Žerotína byly terčem ostré kritiky a vsazeni do vězení. Zároveň stavové spustili kampaň proti zbylým katolíkům na Moravě. Zemi museli opustit všichni jezuité, katolíci byli vyloučeni z městských rad a museli odevzdat své kostely protestantům. Kdekoli byla dříve nekatolická fara, měla se opět vrátit nekatolíkům. Albrecht z Valdštejna, Jiří z Náchoda, Adam Licek z Ryznburka a Vilém Bravantský byly na věčné časy vypovězeni ze země a jejich majetek zkonfiskován. Jejich místa v čele zemské hotovosti zaujali Friedrich Teuffenbach z Drnholce a Ladislav Velen ze Žerotína.
České vojsko, posílené nyní o oddíly z Moravy a Slezska, se pod vedením Jindřicha Thurna pokusilo v červnu 1619 oblehnout Vídeň. Jenže generál Buqouy rozdrtil u jihočeského Záblatí Mansfelda a Thurn se musel vrátit k Praze. Král Ferdinand vyslal na Moravu přes Retz a Laa an der Thaya vojsko vedené generálem Dampierem čítající 8 000 mužů. Jeho cesta byla doprovázena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Zejména si dávali záležet na drnholeckém panství Teuffenbachů. 8. srpna 1619 došlo u Dolních Věstonic k bitvě. Po šestihodinovém boji se vítězství přiklonilo k Teuffenbachovi. Vojsko moravských stavů zvítězilo a císařská armáda ztratila přes 3 000 mužů. Jednalo se o první bitvu třicetileté války na moravské půdě.
Pod vlivem těchto událostí se stavové rozhodli posílit zemskou hotovost o dalších 1 500 pěších pod vedením Rudolfa ze Šlejnic. Dále byli potrestáni konfiskací a vypovězením ze země kardinál z Dietrichštejna, Zdeněk Žampach z Potenštejna a Jan starší Kavka z Říčan. Karel z Liechtenštejna a další, kteří dosud nepodpořili povstání a neučiní tak do čtyř neděl, propadnou majetkem. Olomoučtí a brněnští kanovníci skončili ve vězení, klášterům byly konfiskovány cennosti a statky. Stejně tak měly být zajištěny všechny zbraně v domech katolíků. 26. srpna byl zvolen za českého krále Friedrich Falcký, vůdce protestantské unie. Jeho rádci naneštěstí vynikali jen náboženským fanatismem, když v zájmu "čistého učení evangelického" ničili umělecké památky z katolické doby.
V Brně se konal 9. prosince 1619 sněm, na němž direktoři zvolili nového zemského hejtmana. Stal se jím Ladislav Velen ze Žerotína. Podle ustanovení konfederace volili též stavové 20 defensorů a přijali usnesení, kterým zrušili v zemi stav prelátský. Špatná finanční situace měla být řešena prodejem církevních statků a konfiskátů. Stavům bylo ohlášeno, že král Friedrich chce začátkem února přijet na Moravu, aby přijal jejich hold. Král byl uvítán stavovskou deputací 1. února v Polné. Odtud pokračoval slavnostní průvod přes Třebíč a Moravský Krumlov do Brna, kam král dorazil o dva dny později, přijal hold a účastnil se sněmu. Vděční stavové mu darovali mikulovské a kroměřížské panství, královně pak statek chropyňský. Dar to byl levný, neboť se jednalo o konfiskáty. Stavové také odsouhlasili rozmnožení zemské hotovosti o dalších 1 500 pěších a 500 jezdců. Před cestou do Olomouce se ještě král pokusil získat na svou stranu nejváženějšího muže v zemi, vůdce Jednoty bratrské, Karla ze Žerotína. Snažil se jej nejrůznějšími důvody přesvědčit, aby se připojil k povstání. Naopak Karel mu vylíčil svůj pohled na věc a předpověděl, jaké pohromy se blíží. Rozmluva naplnila krále velkou úzkostí, z které jej vytrhla až zpráva o dobytí Mikulova, kde měli katoličtí šlechtici ukryty své cennosti. Poté se Friedrich odebral do Olomouce a Vratislavi. Tou dobou již Ferdinand obdržel od španělského krále milion zlatých na sestavení armády a Moravu sužovalo několik tisíc polských kozáků, jež stavovské jednotky nebyly schopny zastavit. V červnu 1620 uzavřela protestantská unie s katolíky dohodu, že se nebude plést do českých záležitostí. Neutrální zůstalo i protestantské Sasko. Spojenci Friedricha Falckého opustily.
Když pak došlo 8. listopadu 1620 k bitvě na Bílé hoře, ukázala se nekoncepčnost povstání v plném světle. Špatně placená stavovská armáda se po dvou hodinách boje rozprchla. Na bojišti u obory Hvězda zůstal jen moravský pluk hraběte Šlika. Vítězové bez boje obsadili Prahu a král Friedrich uprchl. Karta se obrátila. Moravští stavové okamžitě na sjezdu v Brně slíbili věrnost Ferdinandu II., potvrdí-li jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko obsadilo Moravu. Sněm kapituloval před císařským vojskem a v lednu 1621 byl kardinál Dietrichštejn jmenován císařským komisařem na Moravě. S Moravany bylo nakládáno mírněji než s Čechy, neboť byli k povstání přinuceni. Za odsouzené se u císaře přimlouval kardinál Dietrichštejn i Karel ze Žerotína. Zabavené statky se vrátily původním majitelům. Nejvyšším zemským hejtmanem se stal Ladislav Popel z Lobkovic, nejvyšším sudím Burian Berka.
Roku 1622 byl ustaven soudní dvůr pod vedením kardinála Dietrichštejna a došlo k sestavení listiny obviněných (247 osob). V listopadu tribunál začal vynášet rozsudky. K trestu smrti byl odsouzen Vilém z Roupova, Petr Sedlnický a Friedrich z Teuffenbachu, Berthold z Lipé, Kryštof z Říčan, Rudolf ze Šlejnic, Zdeněk z Valdštejna, Friedrich a Karel z Kounic, Čejka z Olbramovic, Bernard ze Zástřízl atd. Rozsudek nad žádným však vykonán nebyl, naopak byli omilostněni Berthold z Lipé, Kryštof z Říčan, Zdeněk z Valdštejna, Karel z Kounic, Vilém z Roupova a Čejka z Olbramovic. Zbytku byl trest změněn na vězení. Popraveni byli jen tři páni, ale ne z rozhodnutí komise. Frierich z Teuffenbachu byl lapen ve Švýcarsku a popraven v Innsbrucku. Václav z Bítova, trýznitel Jana Sankandera, byl roku 1627 zajat ve Slezsku a popraven v Brně. Blekta z Outěchovic, který chtěl nepříteli vydat Uherské Hradiště, byl popraven roku 1621. Členové odboje, kteří se útěkem ze země zachránili, jako Velen ze Žerotína, Bernard z Kunovic, Václav z Bítova, Beneš Pražna z Bílkova, Jan Jakub hrabě z Thurnu a jiní, byli dáni v klatbu a vyřčeno nad nimi, že život, čest i jmění propadli a jejich jména byla přibita na šibenici. Dalším patentem se vyhlašovala konfiskace movitých i nemovitých statků. Celkem bylo na Moravě zabaveno 147 panství. Někteří přišli o všechny statky, někteří jen o část. Ohled byl brán i na pozůstalé manželky a děti. Některá panství získali levně císařovi věrní, jako: Dietrichštejn, Liechtenštejn, Valdštejn…, většina však byla prodána a výtěžek putoval do císařské pokladny. 9. listopadu 1622 ohlásil kardinál generální pardon, kterým odpouštěl trest smrti všem, kteří se dobrovolně dostaví před tribunál. Dále také dekretem vypověděl do dvou měsíců novokřtěnce (habány) z Moravy. Z jara 1623 byl vydán rozkaz, aby ze země odešli všichni nekatoličtí duchovní. Roku 1625 museli evangeličtí měšťané prodat svůj majetek a opustit zemi. Rekatolizace pokračovala v roce 1628 vypovězením protestantských pánů a rytířů. Zůstat mohl pouze Karel ze Žerotína, který dostal od císaře náboženskou svobodu pro svou osobu.
27. června 1628 svolal císař do Znojma sněm, na kterém stavům představil Obnovené zřízení zemské. Král ze starých svobod a privilegií Moravy potvrdil ty, která se novému zemskému zřízení nepříčila a zbytek zrušil. Duch nové "ústavy" byl vyjádřen slovy: "Z královské a otcovské péče Naší na to všelijak pomýšliti ráčíme, jak by jmenované a od Nás s velikým nákladem vojenským dobyté markrabství Moravské zase dokonale k poddanosti a poslušnosti… přivedeno, upevněno a proti tomu všecko zlé vykořeněno býti mohlo." Království české i s vedlejšími zeměmi bylo prohlášeno za dědičné v domě habsburském. Právo stavů volit krále, dokud by žil alespoň jeden člen rodu, bylo zrušeno. Veškeré zákonodárství náleželo králi a jen on měl právo svolat zemský sněm. On jediný směl uzavírat smlouvy, najímat vojsko a zřizovat mýta. Stavům zůstala pravomoc povolovat daně. Stav prelátský byl obnoven jako stav první. Na soudech byl místo ústního jednání zaveden písemný proces a od soudu zemského byla povolena apelace ke králi. Němčina byla zrovnoprávněna s Češtinou, a to včetně vkladů do zemských desek a jednání na soudech.
Jak pravdivý se tomto světle jeví výrok Karla ze Źerotína: "Co uvážlivost politická a dalekozrakost státnická zbudovaly, to zničila vášnivost stranická".

Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
www.wikipedia.cz