Stavovské povstání očima Moravanů

23. srpna 2013 v 10:39 | Tomáš |  Třicetiletá válka
23. května 1618 rozhněvaní vůdci protestantů vyhodili z okna Pražského hradu královské místodržící Slavatu a Martince, čímž se daly do pohybu události, které brzy zachvátily celou Evropu. Nedlouho poté oslovili čeští stavové s žádostí o pomoc také ostatní země Koruny české. Atmosféra na Moravě byla o poznání klidnější. Katolíci vedení kardinálem Františkem z Dietrichštejna i protestanti, které vedl Karel ze Žerotína, odmítali uvrhnout zemi do další války a zasazovali se o smírné řešení sporu. V tomto duchu se nesl 28. června i olomoucký sněm. Většina jeho účastníků prosadila usnesení odmítající spolupráci s českými povstalci. Na obranu Moravy se mělo postavit vojsko (2 tisíce jezdců, 3 tisíce pěších) v čele s Albrechtem z Valdštejna. Výsledkem jednání bylo poselství císaři, "aby raději pokojnými a mírnými prostředky, než jinými, které by k většímu zjitření a rozmáhání toho přítomného zlého, což jakkoliv v království Českém se sběhlo, sloužiti mohly, spokojiti a napraviti ráčil." Císař odpověděl kladně a moravští stavové se ujali role prostředníka. Ze svých řad vybrali nejváženější osoby, které měly nejprve vyjednávat ve Vídni a poté se obrátit na stavy v Čechách, "aby od předešlé prudkosti a nebezpečné neobyčejnosti pustili a ke králi a pánu svému slušný a povinný respekt zachovali." Delegace se skládala ze 4 rytířů a pánů: kardinála Dietrichštejna, Karla z Liechtenštejna, Bertolta z Lipé a Karla ze Žerotína. Ve Vídni se jim dařilo dobře, v Praze nepořídili, přestože Čechům Karel ze Žerotína líčil jakému nebezpečí vystavují sebe i vlast. Naopak stavové vyzývali Moravany, aby se připojili k povstání.
Když do Vídně přišla zpráva, že Čechové smír odmítli, vtrhlo císařské vojsko vedené Dampierem a Buquoyem přes Znojmo a Jihlavu do Čech. Moravská hotovost na podzim zaujala postavení u Jihlavy, Telče a Znojma. Císařská armáda byla poražena a Češi hrozili, že donutí Moravu ke spolupráci násilím. Na zemském sněmu 13. prosince v Brně stavové potvrdili věrnost císaři a požádali jej, aby markrabství podpořil proti výhrůžkám z Čech a Slezska. I čeští stavové vypravili deputaci v čele s Matyášem Thurnem a pokusili se znovu přimět Moravany ke společnému postupu. Zároveň byla učiněna opatření proti vpádu povstaleckého vojska. Albrecht z Valdštejna táhl s pěším půl plukem do Olomouce, druhá polovina šla bránit Uherské Hradiště, jízda vedená Jiřím z Náchoda hájila Brno a jízda Petra Sednického zůstala na Znojemsku. Velitelé měli dávat bedlivý pozor a v případě nebezpečí ihned uvědomit zemského hejtmana.
Naneštěstí zemřel 20. března 1919 císař Matyáš, který byl nakloněn příměří. Místo něj měl být korunován Ferdinand II. V Praze však Ferdinanda, jež byl znám jako horlivý katolík, odmítli uznat. Mezi tím se k povstání přidali stavové uherští, rakouští, slezští a lužičtí. Vědom si skutečnosti, že mezi Moravany má odboj řadu zastánců, podnikl Matyáš Thurn tažení na Moravu. 23. dubna 1619 české vojsko překročilo moravské hranice a zmocnilo se jihozápadní Moravy včetně Jihlavy a Znojma. Slezané současně obsadili Lipník a Hranice. Ve Znojmě kolem sebe Thurn shromažďoval protestantské šlechtice a získával je na svou stranu, aby 2. května na sněmu v Brně vypověděli poslušnost císaři. Dva velitelé zemské hotovosti, Albrecht z Valdštejna a Jiří z Náchoda však zachovali panovníkovi věrnost a rozhodli se zakročit. Jejich vojska měla přitáhnout na brněnský sněm, zatknout protestantské vůdce a tím vzpouru udusit v zárodku. Jenže většina vojáků jim vypověděla poslušnost a byli nuceni uprchnout do Rakous i s 96 000 zl., které Valdštejn sebral ze stavovské pokladny v Olomouci (císař je později vrátil).
Brněnský sněm mohl proběhnout. Protestantská šlechta v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína ovládla město. Následně sněm potvrdil svržení zemské vlády a zvolil třicetičlenné moravské stavovské direktorium (12 pánů, 12 rytířů a 6 zástupců královských měst) pro prozatímní řízení zemských záležitostí. Morava se připojila k českému povstání a moravští stavové vydali svou Apologii, v níž vylíčili porušování práv a svobod. Sněmu se účastnili i zástupci katolické šlechty. Kardinál Dietrichštejn, Karel z Liechtenštejna ale i protestant Karel ze Žerotína byly terčem ostré kritiky a vsazeni do vězení. Zároveň stavové spustili kampaň proti zbylým katolíkům na Moravě. Zemi museli opustit všichni jezuité, katolíci byli vyloučeni z městských rad a museli odevzdat své kostely protestantům. Kdekoli byla dříve nekatolická fara, měla se opět vrátit nekatolíkům. Albrecht z Valdštejna, Jiří z Náchoda, Adam Licek z Ryznburka a Vilém Bravantský byly na věčné časy vypovězeni ze země a jejich majetek zkonfiskován. Jejich místa v čele zemské hotovosti zaujali Friedrich Teuffenbach z Drnholce a Ladislav Velen ze Žerotína.
České vojsko, posílené nyní o oddíly z Moravy a Slezska, se pod vedením Jindřicha Thurna pokusilo v červnu 1619 oblehnout Vídeň. Jenže generál Buqouy rozdrtil u jihočeského Záblatí Mansfelda a Thurn se musel vrátit k Praze. Král Ferdinand vyslal na Moravu přes Retz a Laa an der Thaya vojsko vedené generálem Dampierem čítající 8 000 mužů. Jeho cesta byla doprovázena loupežemi, vraždami a rabováním. Přes 40 jihomoravských vesnic bylo k 1. srpnu 1619 zcela vypleněno a spáleno. Zejména si dávali záležet na drnholeckém panství Teuffenbachů. 8. srpna 1619 došlo u Dolních Věstonic k bitvě. Po šestihodinovém boji se vítězství přiklonilo k Teuffenbachovi. Vojsko moravských stavů zvítězilo a císařská armáda ztratila přes 3 000 mužů. Jednalo se o první bitvu třicetileté války na moravské půdě.
Pod vlivem těchto událostí se stavové rozhodli posílit zemskou hotovost o dalších 1 500 pěších pod vedením Rudolfa ze Šlejnic. Dále byli potrestáni konfiskací a vypovězením ze země kardinál z Dietrichštejna, Zdeněk Žampach z Potenštejna a Jan starší Kavka z Říčan. Karel z Liechtenštejna a další, kteří dosud nepodpořili povstání a neučiní tak do čtyř neděl, propadnou majetkem. Olomoučtí a brněnští kanovníci skončili ve vězení, klášterům byly konfiskovány cennosti a statky. Stejně tak měly být zajištěny všechny zbraně v domech katolíků. 26. srpna byl zvolen za českého krále Friedrich Falcký, vůdce protestantské unie. Jeho rádci naneštěstí vynikali jen náboženským fanatismem, když v zájmu "čistého učení evangelického" ničili umělecké památky z katolické doby.
V Brně se konal 9. prosince 1619 sněm, na němž direktoři zvolili nového zemského hejtmana. Stal se jím Ladislav Velen ze Žerotína. Podle ustanovení konfederace volili též stavové 20 defensorů a přijali usnesení, kterým zrušili v zemi stav prelátský. Špatná finanční situace měla být řešena prodejem církevních statků a konfiskátů. Stavům bylo ohlášeno, že král Friedrich chce začátkem února přijet na Moravu, aby přijal jejich hold. Král byl uvítán stavovskou deputací 1. února v Polné. Odtud pokračoval slavnostní průvod přes Třebíč a Moravský Krumlov do Brna, kam král dorazil o dva dny později, přijal hold a účastnil se sněmu. Vděční stavové mu darovali mikulovské a kroměřížské panství, královně pak statek chropyňský. Dar to byl levný, neboť se jednalo o konfiskáty. Stavové také odsouhlasili rozmnožení zemské hotovosti o dalších 1 500 pěších a 500 jezdců. Před cestou do Olomouce se ještě král pokusil získat na svou stranu nejváženějšího muže v zemi, vůdce Jednoty bratrské, Karla ze Žerotína. Snažil se jej nejrůznějšími důvody přesvědčit, aby se připojil k povstání. Naopak Karel mu vylíčil svůj pohled na věc a předpověděl, jaké pohromy se blíží. Rozmluva naplnila krále velkou úzkostí, z které jej vytrhla až zpráva o dobytí Mikulova, kde měli katoličtí šlechtici ukryty své cennosti. Poté se Friedrich odebral do Olomouce a Vratislavi. Tou dobou již Ferdinand obdržel od španělského krále milion zlatých na sestavení armády a Moravu sužovalo několik tisíc polských kozáků, jež stavovské jednotky nebyly schopny zastavit. V červnu 1620 uzavřela protestantská unie s katolíky dohodu, že se nebude plést do českých záležitostí. Neutrální zůstalo i protestantské Sasko. Spojenci Friedricha Falckého opustily.
Když pak došlo 8. listopadu 1620 k bitvě na Bílé hoře, ukázala se nekoncepčnost povstání v plném světle. Špatně placená stavovská armáda se po dvou hodinách boje rozprchla. Na bojišti u obory Hvězda zůstal jen moravský pluk hraběte Šlika. Vítězové bez boje obsadili Prahu a král Friedrich uprchl. Karta se obrátila. Moravští stavové okamžitě na sjezdu v Brně slíbili věrnost Ferdinandu II., potvrdí-li jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko obsadilo Moravu. Sněm kapituloval před císařským vojskem a v lednu 1621 byl kardinál Dietrichštejn jmenován císařským komisařem na Moravě. S Moravany bylo nakládáno mírněji než s Čechy, neboť byli k povstání přinuceni. Za odsouzené se u císaře přimlouval kardinál Dietrichštejn i Karel ze Žerotína. Zabavené statky se vrátily původním majitelům. Nejvyšším zemským hejtmanem se stal Ladislav Popel z Lobkovic, nejvyšším sudím Burian Berka.
Roku 1622 byl ustaven soudní dvůr pod vedením kardinála Dietrichštejna a došlo k sestavení listiny obviněných (247 osob). V listopadu tribunál začal vynášet rozsudky. K trestu smrti byl odsouzen Vilém z Roupova, Petr Sedlnický a Friedrich z Teuffenbachu, Berthold z Lipé, Kryštof z Říčan, Rudolf ze Šlejnic, Zdeněk z Valdštejna, Friedrich a Karel z Kounic, Čejka z Olbramovic, Bernard ze Zástřízl atd. Rozsudek nad žádným však vykonán nebyl, naopak byli omilostněni Berthold z Lipé, Kryštof z Říčan, Zdeněk z Valdštejna, Karel z Kounic, Vilém z Roupova a Čejka z Olbramovic. Zbytku byl trest změněn na vězení. Popraveni byli jen tři páni, ale ne z rozhodnutí komise. Frierich z Teuffenbachu byl lapen ve Švýcarsku a popraven v Innsbrucku. Václav z Bítova, trýznitel Jana Sankandera, byl roku 1627 zajat ve Slezsku a popraven v Brně. Blekta z Outěchovic, který chtěl nepříteli vydat Uherské Hradiště, byl popraven roku 1621. Členové odboje, kteří se útěkem ze země zachránili, jako Velen ze Žerotína, Bernard z Kunovic, Václav z Bítova, Beneš Pražna z Bílkova, Jan Jakub hrabě z Thurnu a jiní, byli dáni v klatbu a vyřčeno nad nimi, že život, čest i jmění propadli a jejich jména byla přibita na šibenici. Dalším patentem se vyhlašovala konfiskace movitých i nemovitých statků. Celkem bylo na Moravě zabaveno 147 panství. Někteří přišli o všechny statky, někteří jen o část. Ohled byl brán i na pozůstalé manželky a děti. Některá panství získali levně císařovi věrní, jako: Dietrichštejn, Liechtenštejn, Valdštejn…, většina však byla prodána a výtěžek putoval do císařské pokladny. 9. listopadu 1622 ohlásil kardinál generální pardon, kterým odpouštěl trest smrti všem, kteří se dobrovolně dostaví před tribunál. Dále také dekretem vypověděl do dvou měsíců novokřtěnce (habány) z Moravy. Z jara 1623 byl vydán rozkaz, aby ze země odešli všichni nekatoličtí duchovní. Roku 1625 museli evangeličtí měšťané prodat svůj majetek a opustit zemi. Rekatolizace pokračovala v roce 1628 vypovězením protestantských pánů a rytířů. Zůstat mohl pouze Karel ze Žerotína, který dostal od císaře náboženskou svobodu pro svou osobu.
27. června 1628 svolal císař do Znojma sněm, na kterém stavům představil Obnovené zřízení zemské. Král ze starých svobod a privilegií Moravy potvrdil ty, která se novému zemskému zřízení nepříčila a zbytek zrušil. Duch nové "ústavy" byl vyjádřen slovy: "Z královské a otcovské péče Naší na to všelijak pomýšliti ráčíme, jak by jmenované a od Nás s velikým nákladem vojenským dobyté markrabství Moravské zase dokonale k poddanosti a poslušnosti… přivedeno, upevněno a proti tomu všecko zlé vykořeněno býti mohlo." Království české i s vedlejšími zeměmi bylo prohlášeno za dědičné v domě habsburském. Právo stavů volit krále, dokud by žil alespoň jeden člen rodu, bylo zrušeno. Veškeré zákonodárství náleželo králi a jen on měl právo svolat zemský sněm. On jediný směl uzavírat smlouvy, najímat vojsko a zřizovat mýta. Stavům zůstala pravomoc povolovat daně. Stav prelátský byl obnoven jako stav první. Na soudech byl místo ústního jednání zaveden písemný proces a od soudu zemského byla povolena apelace ke králi. Němčina byla zrovnoprávněna s Češtinou, a to včetně vkladů do zemských desek a jednání na soudech.
Jak pravdivý se tomto světle jeví výrok Karla ze Źerotína: "Co uvážlivost politická a dalekozrakost státnická zbudovaly, to zničila vášnivost stranická".

Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
www.wikipedia.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama