Září 2013

Moravští Němci

21. září 2013 v 20:04 | Tomáš |  Články
Česká republika se dnes řadí k tzv. národním státům, tj. k zemím s jedním státotvorným národem bez výraznějších národnostních menšin. Současný stav je tak v příkrém kontrastu se situací před sto lety, kdy bylo naprosto přirozené, že nejen jednotlivé obce a města, nýbrž celé okresy byly obývány národnostní "menšinou". Až do konce 2. světové války se Moravané dělili na příslušníky kmene českého a německého v poměru 7 : 3.


Vyjdeme-li z historických pramenů, zjistíme, že se na Moravě nevyskytovalo usedlé německé obyvatelstvo do konce 12. století. Německé osadníky začali čeští panovníci zvát na začátku 13. století zejména z ekonomických důvodů. V českých zemích dosud existovaly rozsáhlé neobydlené oblasti, které státu neprodukovaly žádný zisk. Kolonisté navíc přicházeli z vyspělejších oblastí západní Evropy a přinášeli s sebou nové technologie i právní řád. Vždyť zatímco u nás, byly vrcholem stavitelství rotundy a baziliky, v Německu se již tyčily k nebi románské katedrály. Nejvíce v tomto ohledu působil král Přemysl Otakar II. (1247 - 1278) a olomoucký biskup Bruno (1245 - 1281), sám původem Němec. Jako první Němci na Moravě se jmenují v listině z roku 1202 občané Velehradští, Altman a Vrzman, uvedení tam zároveň s německými cisterciáky. Z dolního Slezska se německá kolonizace rozšířila až k Jeseníku, v téže době snad byly poněmčeny i obce v okolí Kravař. V roce 1213 osadil markrabě Vladislav Němci město Uničiv a roku 1224 král Přemysl Otakar uvedl Němce také do Opavy a Krnova. Od té doby byl kraj Holasický nazýván Opavskem. Okolí Moravského Berouna a Dvorce však ještě zůstávalo české. Na jihu začala kolonizace okolo roku 1220, kdy byly Němci osídleny obce Vršany u Znojma a Přítluky u Podívína. Celé území na Dyji bylo poněmčeno během zhruba 50 let. Ještě roku 1218 se uvádí jméno Mikulov, kdežto v roce 1249 již Niklaspurch. Současně se Němci usazovali na Znojemsku, Slavonicku, v okolí Jihlavy a Velké Bíteše. Od roku 1240 se objevují na Brněnsku německé osady jako Dolní Kounice a Miroslav. Za vlády krále Přemysla Otakara II. probíhala kolonizace převážně na Olomoucku, v okolí Starého Města, Šumperka, Moravského Berouna a Dvorce. Na západě Němci osídlili Svitavy, Mohelnici a Březovou nad Svitavou. Friedrich ze Schönburgu kolonizoval okolí Moravské Třebové. Německý ostrůvek u Jevíčka zalidnil okolo roku 1258 rychtář Alber. Další ostrůvek mezi Vyškovem a Rousínovem založili brněnští probošti.

pálavské vinohrady
Nutno připomenout, že otázka národnosti nebo jazyka ve středověku nehrála žádnou roli. Král potřeboval nové poddané a všichni byli považováni především za Moravany. Určité národnostní třenice se vyskytly snad jen v době husitských válek a stavovského povstání. Právě v důsledku třicetileté války lze pozorovat upevňování německých pozic ve městech. Úpadek českého živlu ale postihl i venkov. Například Pohořelicko se začalo poněmčovat až od 2. poloviny 17. století, přestože podle příjmení se zde obyvatelstvo nezměnilo. Rozšiřování Němčiny se zastavilo teprve v 19. století. Své pozice v čele státní správy si ovšem Němci udrželi až do vniku Československa.
Moravské Němce můžeme rozdělit do dvou skupin. Kmen sudetský obýval rozsáhlá území na severní Moravě zahrnující prostor od Jeseníků až k Olomouci a Novému Jičínu. Dále pak k němu náležely jazykové ostrůvky okolo Svitav, Moravské Třebové a Mohelnice. Naproti tomu osídlení bavorsko-rakouské větve se táhlo podél jižní hranice Moravy od Slavonic až k Mikulovu. Patřily sem i německé ostrůvky okolo Jihlavy, Brna a Vyškova. Vedle těchto souvislých oblastí, kde Němci často tvořili i více než 90 % tamního obyvatelstva, byli příslušníci německé národnosti rozeseti ve větším či menším počtu po celé Moravě. Vincenc Brandl v roce 1892 charakterizuje moravské Němce těmito slovy: "Oba kmeny, sudetský totiž a bavorsko-rakouský dosti od sebe se liší. Onino jsou chladný, motorný lid, který s neúnavnou pilností průmyslu se věnuje; všude pracovitosť, všude dychtění po výdělku; tito, jižní Němci, obírají se nejvíce vinohradův svých, milujíce i víno samé a jsou tím čilejší, rozháranější, jako každý, který víno pije. Sudetský Němec vyznamenává se chladnou rozumností, jihomoravský prudkou citlivostí, která jej k náhlosti svádí, ačkoli snadno ho smířiti lze, kdežto sudetský Němec tak snadno nepustí, co si jednou umínil." Další výraznou vlastností Němců pak byla pořádkumilovnost. Jak uvádí Vlastivěda moravská, německé vesnice byly "vzorem čistoty".

svatba na Svitavsku
Soužití Čechů a Němců, obzvláště po českém národním obrození, připomínalo dva uzavřené světy, které žily víceméně v poklidu vedle sebe, leč vzájemný kontakt se omezoval na nutné minimum. Jak se postupem času dostávali Němci na Moravě do defenzivy, uzavírali se stále více do sebe. Měly své vlastní tradice, školství, spolkový život i politické strany. Národnostní konflikty vznikaly hlavně ve smíšených oblastech na pomezí českého a německého živlu. Vlastivěda moravská vystihuje vzájemný vztah těmito slovy: "Rakvičáci súsedijú s Příkluckýma, Štarvičáci a Pavlovčáci se Zajeckýma. Sendeme se se všeckýma na jarmarku, sme s něma za dobře, ale žádný spojení. Ani manželstvo, ani kmotrovstvo, ani přátelstvo. U nás jim taky žádnej neublíží, ale držijú jich za hlúpých. Ani si tamodcúd ženy neberú a naše děvčata taky by si tamocáď muža nevzaly."
jeseničtí Němci
Počet obyvatel na Moravě Češi / Němci:

1880 : 1 511 221 / 631 999
1890: 1 596 180 / 666 802
1900: 1 732 568 / 679 456
1910: 1 874 129 / 724 882
1921: 2 048 416 / 547 604
1930: 2 995 534 / 823 730* data za Zemi Moravskoslezskou

Svitavský jazykový ostrov
Tzv. Hřebečsko (Schönhengstgau) se rozkládalo po obou stranách zemské hranici mezi Čechami a Moravou. Svou rozlohou okolo 1 230 km2 se oblast řadila k největším jazykovým enklávám v Rakousku-Uhersku. V roce 1939 zde žilo 126 000 obyvatel, z toho 84 % se hlásilo k německé národnosti. Nejvýznamnějšími centry místních Němců byly Svitavy, Moravská Třebová či Březová nad Svitavou.
Sedlácinosili dlouhý hnědý či modrý kabát sahající až ke kotníkům s velkými kovovými knoflíky. Úzké kalhoty z jelení kůže doplňovaly šedé nebo modré punčochy ke kolenům. Na nohou měli boty ozdobené přezkou. Hruď kryla červená vesta s šosy. Zmíněný kabát se nosil jen o svátcích a na nedělní mši. Ve všední dny se přes vestu nosil "Spenser", krátký kabát lišící se od vesty jen dlouhými rukávy. V létě oblékali muži jen vestu samotnou. Pokrývka hlavy byla zhotovena z vydří kožešiny a díky svému tvaru připomínajícímu stoličku, se nazývala "Schemelmütze".

Schönhengstler
Ženský oděv se skládal z košile zapínané kolem krku. Dále z jemné lněné košilky "Hempel" s bohatými nažehlenými rukávy a límcem. Ty byly hlavní starostí děvčat, člověk podle nich poznal, jak je dívka dobrá hospodyně. Přes tuho horní košilku se oblékala vlněná nebo hedvábná šněrovací "Leibel" (živůtek) vyšívaná šňůrkami a zlatými nitkami. Přes prsa se dával tuhý "Bund" (náprsenka) pokrytý hedvábnou perličkovou výšivkou. Kolem pasu nosily ženy kožený opasek. Bohatě skládaná vlněná sukně "Bärkittel" měla modrou nebo černou barvu. Přes sukni se uvazovala zástěra "Bonne" ozdobená na horním i dolním okraji typickou výšivkou. Mladá děvčata nosila červené, ženy pak modré punčochy a na nohou nízké kožené boty. Hlavu zdobil červenožlutě květovaný šátek, jehož konce byly umně přehozeny kolem krku. Přes živůtek se v zimě oblékal "Janker", šedý nebo tmavomodrý plátěný kabát s volnými rukávy.
Schönhengstlerin
Nářečí / Němčina
Khirch / Kirche / kostel
polt / bald / brzy
lôn / laden / zvát
Fenner / Fäden / nitě
schîner / schöner / hezčí
Vîgl / Vögel / ptáci
Tôk / Tag / den
truit / trug / nést
giout / gut / dobrý
pinn / binden / uvázat
sâbr / selber / sám
os / als / než
Pârg / Berg / hora
gît / geht / jít
Risla / Röslein / růžička
khimt / kommt / přijít
Suntik / Sonntag / něděle
Liouft / Luft / vzduch

Jihlavský jazykový ostrov
Rovněž německý ostrůvek okolo Jihlavy se rozkládal po obou stranách zemské hranice. Zahrnoval území o rozloze přibližně 400 km2 a v roce 1921 zde žilo 48 056 obyvatel, z nichž 54 % tvořili Němci.
Mužský kroj sestával z purpurové "Leibel" (kazajka) s řadou bílých kovových knoflíků. Černé kožené kalhoty držely široké zelené šle. Až ke kolenům pak sahaly světlomodré punčochy. Na nohou měli nízké boty zdobené přezkou. Při špatném počasí se nosil zapínací kabát bez límce s velkými bílými knoflíky, v zimě potom dlouhý černý ovčí kožich a vysoké boty.

jihlavská svatba
Jihlavské ženy si podobně jako ty svitavské vyráběly z lepenky a červeného plátna tuhou náprsenku zvanou "Hinawider". Krátká skládaná sukně "Riddel" sahající přes kolena měla většinou tmavěmodrou barvu a dolní světlemodrý lem. Zástěra "Fürsteck" byla bílá nebo modrá a zakrývala pouze přední část sukně. Za studeného zimního počasí nosily ženy tuhé rukávce podšité ovčí kožešinou nazývané "Pezal" Ve všední dny se nosil černý, většinou červeně podšívaný, kabátek "Juppa". Dívčí účes se skládal z několika copů zapletených nahoru do spirály zakončené červenou stuhou. Předek hlavy včetně čela zakrýval bílý nebo barevný šátek zvaný "Pline", jehož oba konce široce vyčnívaly za ušima. Vdané ženy směly nosit jen lněným šátek.
jihlavský kroj
Nářečí / Němčina
Mat / Mädchen / děvče
Fonn / Faden / nit
mëln / melden / hlásit
Blattn / Platte / deska
glůgen / klagen / naříkat
Werch / Werk / dílo
Kole / Kalk / vápno
Kôp / Kopf / hlava
Têppr / Töpfer / hrnčíř
Gfërd / Pferd / kůň
koummt / kommt / přijít
frai / frei / volno
irmer / ärmer / rukáv
sche~ / schön / pěkný
Wart / Wort / slovo
na~ / nein / ne
schmirzen / schmerzen / bolet

Brněnský jazykový ostrov
Německý ostrůvek v okolí Brna sice zahrnoval jen několik obcí, avšak díky moravské metropoli v něm žilo nejvíce lidí. V roce 1910 zde žilo 140 346 obyvatel, z nichž se 66 % hlásilo k německé národnosti. Vedle Brna Němci převažovali i v Černovicích, Horních a Dolních Heršpicích, Ivanovicích, Kamenném Mlýně, Komárově, Modřicích, Moravanech, Přízřenicích a Želešicích. Po vzniku Československa se poměr sil mezi Čechy a Němci otočil.
Sukně, které nosily Němky z Brněnska měly stejný střih jako v Jihlavě, jen byly o něco kulatější a více skládané. Hlavu jim zdobil červený šátek složený do čepce s cípy vystrčenými nahoru do stran. Parádní sukně, která se nosila o svátcích a do kostela, se skládala i z šesti nebo sedmi vrstev. Svrchní vrstva mívala zpravidla modrou barvu a přes ni se nosila lesklá hedvábná zástěra. Přes červený, modrý nebo zelený živůtek zvaný "Wieder" se oblékal kabátek "Joppe", v létě lehký barevný, v zimě pak tmavý s kožešinovou podšívkou. Na nohou nosily vysoké boty či polobotky s červenými nebo modrými punčochami.
Kroj sedláka se skládal z tmavé čepice nebo nízkého klobouku. Dále černého šátku uvázaného kolem krku a vesty. Tmavý kabát s knoflíky sahal do výšky kolen. V neděli a o svátcích se nosily dlouhé kalhoty dole lemované kůží. Při práci si pak oblékali kalhoty ke kolenům z jelení kůže a na nohou měli tuhé vysoké telecí boty.
brněnský kroj
Nářečí / Němčina
Koub / Kopf / hlava
Buan / Bein / noha
schmöckn / schmecken / chutnat
guit / gut / dobrý
kloa / klein / malý
boarm / warm / teplý
proat / breit / široký
ollas / alles / vše
Houd / Hand / ruka
Toach / Teig / těsto
Solz / Salz / sůl
Muitta / Mutter / matka

Jihomoravští Němci
Šlo rozsáhlé území o rozloze asi 2 300 km2 táhnoucí se podél rakouských hranic od Slavonic až po Mikulov. V roce 1910 zde žilo 220 000 obyvatel. K německé národnosti se přihlásilo 89 % občanů, ale po 1. světové válce jejich počet klesl na 65 %. Středisky zdejších Němců bylo Znojmo, Mikolov či Slavonice.
Kroj Němců žijících podél jižní hranice Moravy se velmi podobal kroji dolnorakouskému. Muži nosili dlouhý tmavý kabát, dále vestu s mnoha kovovými knoflíky, šátek kolem krku, krátké úzké kalhoty sahající ke kolenům a boty na přezku. Barva punčoch byla podle oblasti modrá nebo bílá. Pokrývku hlavy tvořil hrubý černý plstěný klobouk s černými nebo zelenými střapci.
Ženský oděv se skládal z černých polovysokých šněrovacích bot, úzké halenky "Schösselfrack" s černým sametovým pruhem, sukně "Kidl" sahající až ke kotníkům, dlouhé skládané hedvábné zástěry a barevného živůtku "Leibl". Barvy sukně a halenky se lišily podle oblastí: černá, modrá, hnědá, zelená nebo červená. Pokrývku hlavy tvořil šátek. Při drsném počasí se ženy zahalovaly do šátku sahajícího od hlavy až k ramenům.
vyškovský kroj
Nářečí / Němčina
Boch / Bach / potok
Oomd / Abend / večer
lossn / lassen / nechat
bleed / blöd / hloupý
wejni / wenig / málo
rejdn / reden / mluvit
niks / nichts / nic
Kaas / Käse / sýr
Opl / Apfel / jablko
Broud / Brot / chleba
Toug / Tag / den
Aa / Ei / vejce
Traam / Traum / sen
Baam / Baum / strom
Muida / Mutter / matka
Ruk / Rock / sukně
Kini / König / král


Vyškovský jazykový ostrov
Německý ostrůvek na Vyškovsku tvořilo jen několik málo vesnic. Jednalo se o Rostěnice, Zvonovice, Hlubočany, Lysovice, Kučerov, Terešov, Komořany a Čechyni. V roce 1930 zde žilo asi 4 000 obyvatel, z nichž 75 % se přihlásilo k německé národnosti.
Sedláci z německého ostrůvku u Vyškova nosili bílou košili "Foit", červenou nebo modrou vestu se zlacenými knoflíky zvanou "Brustfleck", červený šátek kolem krku, dále černé kožené kalhoty a na nohou úzké "Aufziehstiefel". Přes vestu se oblékal plátěný kabátek "Lajbl".
Ženský kroj tvořily černé kožené boty a červené nebo oranžové punčochy. Pod svrchní lesklou černou a bohatě skládanou sukní se ukrývaly další čtyři spodničky. Přes sukni se ještě dávala parádní bílá dole vyšívaná zástěra "Fiasteick". Na horní část těla se oblékala halenka s krátkými rukávy "Miaderl". Rukávy byly na koncích vyšívané křížovým vzorem. Na halenku byl našitý "Tazl", typický vysoký krční límec. Přes halenku se nosil červený nebo modrý kabátek "Jankerl". Hlavu zdobil šátek, u dívek červený, u žen černý.

Nářečí / Němčina
feif / fünf / pět
Bräuti / Gelieber / milý
hoiß / heiß / horký
flejng / fliegen / letět
tejf / tief / hluboký
Oppl / Apfel / jablko
Bejch / Weg / cesta
Mejssa / Messer / nůž
ich hop / ich habe / já mám
proid / breit / široký

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
www.bruenn.eu
www.wikipedia.cz
FRODL, Gerald a BLASCHKA, Walfried: Der Kreis Nikolsburg von A bis Z, Südmährischen Landschaftsrates
in Geislingen/Steige 2006
TAUŠOVÁ, Krystýna: Die Geschichte der Wischauer Sprachinsel und ihrer Bewohner gestern und heute, diplomová práce
www.suedmaeren.eu
edice Vlastivěda moravská
RUDOLF, Kronprinz von Österreich-Ungarn et Kol.: Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Mähren und Schlesien, Wien 1897

Moravská orlice

11. září 2013 v 10:24 | Tomáš |  Správa zemská
Za historií moravského zemského znaku se musíme vydat hluboko do minulosti, byť ne až tak daleko, jak by leckdo očekával. Z velkomoravské éry, končící po roce 906, se nedochoval žádný symbol, který bychom mohli považovat za státní znak. Ostatně v 9. století ještě nebylo užívání erbů ve střední Evropě běžné. Současná moravská orlice tedy nemá žádnou souvislost s Velkomoravskou říší. Její původ musíme hledat o tři století později, po vzniku Markrabství moravského, v souvislosti s "emancipací" moravských přemyslovců. Může se to zdát paradoxní, ale nejstarším známým znakem Moravy byl český lev, jak dokazují pečeti markraběte Vladislava Jindřicha z let 1199, 1202, 1213 a 1220. Necháme-li stranou teorie, zda jde přímo o českého lva nebo se jedná o moravskou lvici, můžeme na nich jasně rozpoznat siluetu lva.

pečeť markraběte Vladislava Jindřicha
První stopa po orlici se objevuje roku 1213 na pečeti knížete Děpolta, kterou tvoří z poloviny orlice a z poloviny lev. Celá orlice je známa až z pečeti markraběte Přemysla II. z roku 1233. Šlo však zřejmě jen o variaci původního přemyslovského erbu. Současně se nadále používal český lev. Od roku 1278 pak lze pozorovat, že na tzv. jezdeckých pečetích má často panovník ve štítě orlici a na praporu českého lva. Důkaz o moravském znaku, jak jej známe dnes, pochází až z konce 13. století. Na pečetích krále Václava II. z let 1297, 1298 i 1299 je již jasně zřetelná orlice šachovaná. Příčina šachování není dodnes uspokojivě objasněna, byť teorií je mnoho. S nástupem Lucemburků na český trůn definitivně mizí používání českého lva a na moravských listinách se objevuje již výhradně kostkovaná orlice.

pečeť krále Václava II. (1297) a markraběte Přemysla II. (1233)
O barvách se dozvídáme z fresek a iluminací, v písemné formě ku příkladu z tzv. opravy erbu Markrabství moravského, která se udála v roce 1462. Dosavadní červenobíle šachovaná orlice v modrém poli byla císařem nahrazena orlicí červenožlutou. Stalo se tak na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé jako odměna za pomoc Moravanů obklíčenému císaři Friedrichu III. Nicméně zemský sněm změnu nepřijal, neboť zemský hejtman nebyl zplnomocněn k vyjednávání o polepšení znaku. Nadále se proto užívala varianta červenobílá. Privilegium bylo sice uloženo k ostatním zemským výsadám, ale jeho ustanovení nebylo provedeno. O tom svědčí i tištěná vydání zemského zřízení z let 1546, 1562, 1604 a 1628 - všude má moravská orlice kostky červenobílé. Taktéž v Paprockého Zrcadle Markrabství moravského z roku 1593 se uvádí: "erb, který náleží slavnému Markrabství moravskému má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém". Nic se nezměnilo ani když král Ferdinand II. roku 1628 dotčené privilegium znovu potvrdil. Pěšina z Čechorodu ve svém Předchůdci Moravopisu vydaném v roce 1663 uvádí: "erb Markrabství moravského jest orel bílý pod korunou zlatou v červené šachovnici a v modrém poli". Rovněž tisky moravského zemského sněmu vydávané do roku 1848 měly na titulní straně orlici červenobílou.


O polepšenou verzi znaku se začali moravští stavové opět zajímat teprve na konci 18. století. Na základě privilegia z roku 1462 se dožadovali u dvorské kanceláře polepšení zemského erbu. V roce 1838 sice kancelář jejich požadavku vyhověla, na velkém říšském znaku a velké císařské pečeti však nadále zůstala orlice červenobílá. Když se pak roku 1848 sešel moravský zemský sněm, napsal profesor Alois Šembera článek, v němž se snažil dokázat, že pravý erb Markrabství moravského je červenožlutá orlice. Poslanci si tento názor osvojili a usnesli se při rokování o nové zemské ústavě na článku 5 v tomto znění: "Země moravská podrží dosavadní erb svůj zemský, totiž orlici v pravo hledící, v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená." Ústava nikdy nevešla v platnost, ale ministerstvo vnitra požadavek roku 1849 potvrdilo. Nicméně kvůli velké byrokratické náročnosti, kdy by bylo nutné vyměnit všechny státní znaky nejen v Rakousku, ale i na zastupitelských úřadech v cizině, nebyla oprava říšského znaku provedena. Až do roku 1915 tak Země moravská používala orlici červenožlutou, ale na říšském znaku byla nadále orlice červenobílá.
Vznik československé republiky znamenal návrat k červenobílému šachování, byť byla změna oficiálně uzákoněna až v roce 1920. Důvodem byl jednak dobový odpor ke všemu rakouskému, ale zejména návrat ke "slovanským barvám" - červené, bílé a modré. Zemské barvy zůstaly do roku 1928 beze změny, tedy zlatá a červená. Nově vytvořená Země moravskoslezská již žádné oficiální barvy neměla, spontánně se používaly staré prapory.

V této podobě přečkala moravská orlice první republiku i nacistickou okupaci. Státní znak obnoveného Československa po roce 1945 už obsahuje pouze českého lva se slovenským erbem na prsou, moravská i slezská orlice chybí. Odkaz na Moravu neobsahoval ani znak České republiky z dob federace. Do Velkého státního znaku a Státní pečeti se symbol Moravy dostal až v roce 1993 jako "stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí". Zákon ovšem o jakékoli spojitosti s Moravou nehovoří. Moravskou orlici nalezneme mimo jiné i ve znacích některých moravských měst a také v erbech všech moravských krajů včetně Vysočiny a Pardubického kraje.
Jelikož oficiální znak Moravy dnes de jure neexistuje, není ani jednotný názor na podobu moravské orlice. Diskuze je rozdělena mezi zastánce červeno-bílé a červeno-žluté varianty. Oba tábory argumentují výše zmíněnými historickými skutečnostmi. Z reakcí na vyvěšování moravské vlajky na svátek sv. Cyrila a Metoděje se zdá, že červenožlutou orlici prosazují tzv. moravisté a velká část veřejnosti, v odborných kruzích je patrná spíše preference červenobílé varianty. Osobně se kloním k orlici v podobě, jak ji schválil zemský sněm roku 1848, neboť se jednalo o regulérně zvolenou sněmovnu složenou výhradně ze zástupců Moravanů. Všechny pozdější návrhy už schvaloval celorepublikový parlament.

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
www.wikipedia.cz