Leden 2014

Apologie neb obrana ku panu Jiříku z Hodic

26. ledna 2014 v 14:28 | Tomáš |  Stavovský stát
Datováno mezi 22. květnem a 23. červnem 1606. Karel starší ze Žerotína se zde očišťuje z výtky pana z Hodic, že neúčastí na politice a nezájmem o veřejné dění "dary Boží v sobě udušuje". Pan Karel zde barvitě popisuje důvody své nečinnosti a nešetří kritikou tehdejších poměrů na Moravě i u dvora Rudolfa II. Úplné znění s menšími opravami dle V. Brandla:

Nezle a nenerozumně podle soudu mého smyslil onen, Vy pane z Hodic, který svým pověděním to pronesl, že není na tom dosti, aby kdo dobrý byl, než také aby o něm to smýšleno bylo, že dobrý jest. Kterýmižto slovy, jakž se rozuměti může, nic jiného vyznamenávati nechtěl, než že býti bez prokázání toho, čím co jest, jest ničím býti. A jistě jakož víno, byť nejvýbornější bylo, k malé jest platnosti, pokud dobrota jeho pitím aneb jiným užíváním okušena nebývá; a jakož krmě i nejlíbeznější a nejlépe připravená špatnou chuť dává, dokud nebývá rozeznána šmakem: tak i člověku, jakkoli dobrý by byl, ano byť ctnostmi svými i všecky jiné lidi převyšoval, málo to prospívá, jestli ta dobrota jeho a ctnost v něčem zevnitřně se nepronáší a známa lidem učiněna nebývá. Tudyť zajisté pravíme i o Slunci, že světlé jest, poněvadž nebe i zemi osvěcuje, tudy i oheň horký vyznáváme, že teplostí svou všecko zahřívá; tudyť o zemi vysvědčujem, že hojností svou oplývajíc naplňuje všecka stvoření: tak podobně i o člověku, že dobrý jest, smýšlíme, když všem prospívaje a žádnému neškodě, dobrotu svou skutky dobrými najevo vynáší. A tenť jest vlastně a nejiný smysl a rozum slov nahoře položených; jimiž se toho při každém člověku vyhledává, aby čímž jest, toho také patrný důvod při sobě měl, kterýmžby odporující přemáhal, povolující libě vázal, aby chtěje oni neb nechtěje, musili smysl svůj pravdě poddati a na odpor se jí stavěti bez zahanbení svého nikoli nemohli. Zajisté povrchně je vykládati chtíti a ku postrannímu nějakému smyslu natahovati, jakoby mínění jich k jinému cíli nesměřovalo, než k dosažení marné chvály a jalového u lidí svědectví, tak aby člověk pro to samé dobrý byl, aby za toho od jiných byl držen a viděn, byloby otvírati bránu ku pokrytectví, k falši a podvodu cestu ukazovati, čemuž žádný rozumný ovšem pak vznešený filosof neb mudrc neužil nikdy. Máť sice všeliká ctnost sama dosti na sobě a sama krásná ze sebe dosti jest, byť i od žádného chválena nebyla: ale že pak bez skutečného činění nic jiného sama v sobě není, než daremná idea bez formy, qualitas absque subjecto a jako stavení marné v povětří: protož aby tím byla v pravdě, čímž jest, nicméně musí po skutcích poznána, po ovoci okušena a po znameních jistých znamenána býti, aby snad nebyla podobna larvám a příšerám nočním, které majíce tvárnost a způsob podstatných věcí jsou však mámením toliko pouhým, ne tak spěšně se ukazujícím jako rychle míjejícím i opomíjejícím. Odkudž znáti, že jednoho každého největší starost o to býti má, aby viděno to na něm bylo, že takový jest, za jakého chce jmín a uznán býti, bez čehož k čemužby koli sáhl člověk, na prázdno by byl vítr lapal a stín honil, poněvadž sama vůle bez práce k žádnému dílu a jakémukoli předsevzetí nepostačovala nikdy. A jest tento smysl tak přirozený všechňěm, tak myslí pojatý, tak do srdce vkořeněný a jako vpitý, že žádnou tvárností, žádným připodobňováním, žádnou barvou nedá se vyprázdniti nikdy. Nebo poněvadž lidé jsou tvor rozumný a rozumu nejpřednější vlastnost jest známost všeho, známosti pak základ pravda t. j. na tomto místě vystižení příčin a důvodů jedné každé věci: nic nemůže člověk viděti, nic slyšeti, nic makati, ničeho smyslem chápati, aby se hned v mysli neplodilo: proč? Aneb podlé čeho? A protož byť se dlouho blázen stavěl moudrým, šibal upřímným, ožralý střízlivým, přece vystižen bývá v činech svých a při konci i vysmíván. Jako onen skupec, kterýž mnoho o své štědrosti vypravujíc naposledy nemohl se tak přemoci, aby mu přirození nevytisklo to slovíčko "deerit" t. nedostane, jímž samým všecko zbořil, což prvé postavil a vyjevil přirození své i všech lakomců, jimž se i v největší hojnosti zdá, že nedostatkem trpěti budou. Jakož zajisté nejpatrnější částka jest v postavě jeho, tak i nejobecnější jeho dílo jest sahati k tomu, co se vidí zevnitř a ne k tomu, co složeno jest uvnitř, poněvadž influentia všech věcí jest tato, aby podobné chýlilo se k podobnému.
A že tomu tomu tak jest i při Vás, pane z Hodic, se to onehdejšího dne ukázalo, když při sjezdu brněnském po té plané radě, která v domě pana kardynála z Ditrichšteina od některých osob z obyvatelů země této obeslaných, horlivěji nežli potřebněji od pana Ladislava mladšího z Lobkovic, místodržícího pana Karla z Lichtenšteina hejtmana našeho, držena byla, v kteréž jsem nevšelijak k tomu, cožby se s Vámi i některých jiných zdáním snad k dobrému země této povrchně směřujícím, srovnávalo, se přimlouval, při shledání se se mnou v mém novém stavení na rynku Brněnském ráčili jste těch slov u přítomnosti přístojících, za příčinou oznámenou, ke mně užíti, že "zle dělám, že dary Boží v sobě udušuji." Kterýmižto ačkoli krátkými a brzo propověděnými, avšak mnoho v sobě obsahujícími slovy ráčili jste mne hluboce zajíti a dosti tuze přes hřbet přemrštiti. Nebo co jest dary Boží v sobě udušovati, než nechtíti v tom státi, v čemž jsem od Boha postaven? A zase, co jest nechtít ve svém povolání státi než nebýti tím, cožbych býti měl? Odkudž jaká jiná zavírka vyvedena býti může, než, poněvadž nejsem tím, cobych býti měl, že jakkoli se k tomu hlásím, že jsem milovník své vlasti, syn její přirozený, vlastní oud těla jejího, čitelný bíd jejich, ran jejich účastný a summou jako nějaký blíženec, který se spolu i narodil i spolu umřel: však poněvadž toho na sobě skutkem a pravdou neprokazuji, že má chlouba daremná jest a má slova ničímž? A darmoť jest jináč, kdybych toho na sobě nijakž nepronášel a žádným způsobem toho ukázati na sobě nemohl, že tím jsem, kým se býti pravím, než žeťby důvod Váš mocný a slova podle pravidla jistoty vynešena býti musila, k nimž bych i já snadno smyslem svým se přichýlil, poněvadž i u mne stále jest to a pevné, že žádný dobrý není, než ten kdo skutkem toho dovodí, že dobrý jest.
Ale já (račte mi odpustiti) takovému Vašemu smýšlení o mně místa nedávám. Nebo že poněkud rozdílnější způsob při mně se nachází, než před kterým časem býval a že tak úsilnou práci o své vlasti dobré jako prvé nevedu, není důvodem, že bych k ní všecku lásku a náklonnost přirozenou ztratil neb vypustil. Jakož zajisté, ať od svrchu položených podobenství neodstupuji, nepojednou slunce sluncem býti přestává, že na chvíli za mračno zachází, ani ihned oheň tratí svou palčivost, že v skok studených kachlů neproráží, též ani země proto planou se usouditi může, že na čas uolehlí leží a jako odpočívá: tak podobně i já nemohu a nemám tak nakvap odsouzen býti lásky té, kterou vlasti své nésti, a péče, kterou o ni míti povinen jsem, že se vším jako na harc nevyjíždím. Nýbrž jako umělí marináři, kteří pokud utišení na moři jest, pomalu sem i tam se znášejíce vítr do plachet svých lapají a když bouřka se zdvíhá i od přímé cesty na čas se s větrem nazpět obracejíce vždy však přece na moři zůstávají a pravidlem kompasu se zpravují, ažby větru příhodného a ku portu, k němuž měří, je vedoucího dočekati se mohli: týmž způsobem já nynějšímu času zlému a nesnadnostem jeho ustupuji a jako před povětřím nějakým pod střechu se skrývám, ažby příhodnější léta nastaly a to, co ve mně zavřeno a do času schováno jest, jako z pokladu nějakého vynesti a k dobrému vlasti této vynaložiti dopustily. Jáť jinak v pravdě zemi tuto, ač poněkud ke mně za dobrodiní, nechci říci ode mne, ale od předků mých přijatá, nevděčnou, hrubě miluji a srdečnou bolest nad zkázou a pádem jejím sám v sobě cítě, žalostivě neštěstí její a poplenění Bohu toužím i modlitbami svými jemu ji často připomínaje vyléčení, napravení a vysvobození jejího věrně žádám. Nad to což více učiniti mohu? Od koho platnější pomoci jí hledati, než od toho, který plení i štěpuje, boří i vzdělává, ponižuje i povyšuje? Sloupy její podrazil, ohrady potřískal, aby ji zbaviti všeho ovoce spravedlnosti, řádu a opatrnosti, stromy její zpodtínal, štěpy vytrhal, rouby polámal, aby nic jiného než pláně nerodila a tak dokonce trním a bodláčím porostlá jsouc na zpustošení přišla? Zdaliž i to zjevné není, že chtěje ji na největší soužení přivésti, zohavil všecky ty, kteří ji vzdělávali, zvelebil všecky, kteří ji oloupili, osadil ji těmi, kteří ji nenáviděli, vykořenil ty, kteří ji milovali; a tak spravedlivou pomstu svou na ni vylévaje zředtelnými také znameními hněvu svého při ní dokazoval. K tomu tehdy jsem se obrátil, který se odvrátil od ní, tomu ji poručil, který ji na čas opustil, tak aby ji uléčil zase, kdo ji zranil a vyvýšil, kdo ji pohřížil. Obyčejně což nejmilejšího máme, Bohu k ochraně poroučíme, v nejnebezpečnějších příčinách k němu utíkáme, v největších těžkostech a spletcích rady a zproštění od něho vyhledáváme. Pročež i já nevěda odnikud podstatnějšího retunku, na Boha jsem se ohlídl, od něhož také svým časem otcovského na nás vzezření a naplnění modliteb svých očekávám.
Avšak ne tak dokonce rukou svých k nebi pozdvihuji, abych jich také, kdež potřeba ukazuje, k dílu nedonášel; nýbrž jako někdy Židé jednou rukou zbraň držíce, druhou dělajíce, Jerusalem stavěli, i já k modlitbám práce přičiňuji, vlasti své hájím, tu, kde vzdělávati pro překážky nemohu, aspoň aby od jiných bořeno nebylo nedopouštěje a přítomností svou zlost jiných, aby se dokonce k zahanbení našemu nevykydla, zdržuji. A pro tu příčinu nejvíce i ke sněmům jezdím i na sjezdy se dostavuji i obecných nákladů neutíkám i břemena s ochotností nesu, abych tudy své vlasti sloužil a synovského srdce k ní dokazoval; ježtoby mi mnohem snáze bylo, doma v pokoji seděti i užitečněji, peníze, které mi na ty jízdy vycházejí, chovati, i mileji, rozkoší mých a prací domácích věcí se dotýkati. Ano, což více jest, zdalibych také, kdybych dobrého své vlasti nehledal, pod srozuměním k tomu přivésti neuměl, abych potlačením země, zrostu a vyvýšení nějakého vedle jiných došel? Zdalibych nepřátely své spuntováním se s nimi proti obecnému dobrému ukojiti a tak se z mnoha starostí i strastí zprostiti a vysvoboditi nemohl? Všeho toho jistě snadno bych dovedl, kdybych lásky ke své vlasti tak do srdce vštípené neměl, že pro ni i sebe samého i to, což mám, kaziti a tratiti nelituji. A tak když to činím, darů Božích v sobě neudušuji, než tak jich užívám, pokudž znám sobě i vlasti beze škody býti; ježto jináč čině sebe bych zkazil a jí neprospěl. Uhlíř když uhlí pálí, okládením milíře a prstí jeho přikrýváním neuhašuje ohně; vodák, když ohražuje prameniště, proudu nezastavuje; plavec, když jednak jednou, jednak druhou, jednak všemi plachtami se veze, nepobírá větru, jakož ani oráč, když rozdílnými časy rozdílně dělá, nespoustí rolí. Pročež tehdy já, kterémuž neméně záleží na zachování mé vlasti, jako jmenovaným osobám na jejich obchodu, nemám též svobody k cíli svému užívati, kterou sobě oni k živnosti své pouštějí? Neníť jistě daremní to povědění, že každá věc má svůj čas a každé předsevzetí svou chvíli, aniž to pro nic zaznamenáno jest, že čas k mlčení a čas k mluvení. A protož času šetřiti za největší prozřetedlnost se pokládá a v čas zlý tichu a krotku býti za největší moudrost, anobrž blázniti, když toho čas jest, nejhlubšímu rozumu se připisuje. Čas tehdy, poněvadž jest mírou díla našeho, mistrem předsevzetí našich, váhou života a všeho působení lidského, na něj nejvíce se ohlédati sluší, aby to, co samo v sobě jest, nečasným patláním nebylo zkaženo a zohyzděno.
A tak, když se na paměti maje a na uzdě drže, něco opouštím, cožby se Vám a snad zemi této užitečné býti vidělo, něco činím, cožby snad škodu s sebou přinášeti Vám se zdálo, ač se toho obojího s pilností vystříhám, avšak když v tom času šetřím, ne mně již to neb vůli mé, neb náchylnosti mé, než času přičteno býti musí; času v pravdě, jestli ho kdy Morava pocítila, zarmoucenému, času nade všecka předešlá léta, anobrž nad paměť lidskou i nade všecky památky předkův našich nebezpečnému, času nad to ranami a všelijakými pokutami Božskými, bídami a všelijakými trápeními lidskými jako vředy nějakými osypanému a tudy nedůtklivému.
A protož poněvadž na tomto základu všecka má obrana záleží, důvodů jest potřebí, kterými bych dokázati mohl, že ani mně nezáleží, ani vlasti mé se nehodí ani přátelům a krajanům mým toho po mně žádati nesluší, abych jináč se v těchto příčinách nynějším časem postupovati měl, nežli jsem to až posavad konal a konám. Nechci na tomto místě připomínati toho, co mi se po tyto léta zde stalo a děje; nechci vyčítati posměchy, protivenství, škody, které po tyto všecky časy pro vlast svou jsem podnikal a ještě podnikám; nechci vypravovati, jak ve svém dobrém a upřímném úmyslu byl jsem zlostně vykládán, ve pracích pro tuto zemi vedených opuštěn, v nebezpečenstvích těch, ve kterých jsem u cizích vězel, od domácích ještě více potlačován: abych snad příčinu tuto nedal k domněním poněvadž jinak nemohu, zadržováním u sebe dobré rady a podáváním zlé, zkázy země tajně vyhledávám a tak se nad ní vymstíti a křivd svých postíhati usiluji. Nechci také tím hýbati, poněvadž dědicův mužského pohlaví žádných nemám, pro něž bych to obmýšleti mohl a povinen byl, abych jim vlasti své v tom způsobu zanechal, v jakém jsem ji od předků sám zastal, že mně v skutku málo na tom záleží, co se s ní buď nyní děje, buď na potomní časy díti může, abych tudy v podezření se nedal, že co jsem prvé činil a myslil, pro sebe a potomky své a ne pro zemi a obyvatele její jsem činil a myslil. Aniž také odkrývati toho příhodné mi se býti při této příčině zdá, že v nynějším země této neštěstí a v obecní její zkáze pro známost, kterou v cizích zemích mám, povědomost jazyků, které jsem z milosti boží došel i pro některé dary téhož Pána Boha našeho, kterými mne mimo hodnost mou (bez chlouby to právě) poctiti ráčil, všudy nějakého opatřeníčka dostati bych mohl; poněvadž s jedné strany té slávy panu kardynálovi našemu rád přeji, aby se tím chlubil, že když biskupem Olomouckým nebude, jinde svůj chléb a vyživení míti může a s druhé již dávno to u sebe uložené mám, abych se zemí touto dobré i zlé, pohodlné i protivné, veselé i zarmoucené věci trpěl a snášel; čímž nicméně všem dosti a netoliko podobně, než podstatně ukázati bych mohl, že u mne není času a tudy ani potřeby o vzdělání těch pracovati, kteří mne na zkázu přivedli, o zrůst a zvýšení těch pečovati, kteří toho v té částce nepotřebují a naposledy o dobré těch přemýšleti, bez nichž s boží pomocí ve všech příhodách a případnostech dobře býti mohu. Ale poněvadž mínění mých slov a původ úmyslu mého jinam se nevtahuje, než k tomu, že zemi této k žádné platnosti, k žádnému užitku, k žádné nápravě sloužiti a napomáhati by to nemohlo, kdybych těmito zarmoucenými časy na prvnější šlépěje své nastupoval a z toho ji vymásti nyní chtěl, več jest chytrostí zlých lidí a svou vlastní neprozřetelností a nedbalostí sama se zapletla, nechaje toho všeho na straně, toho toliko samého povysvětliti a toho jednoho pravidla se držeti chci, kterýmž bych k vyvedení sebe z nářku a k dosti učinění Vám sobě nějak posloužil.
Zapsáno máme v historiích od starých skribentů Řeckých nám pozůstavených, že nějakého času v tom vznešeném a slavném městě Athenách, když se obec spolu sešla, aby o obecné dobré rada držána byla, jeden z předních a vzácných mužů, který usilováním nepřátelským, jimiž město to o svobody a práva jeho připraviti ukládali, dobře rozuměl a krajanů svých lhostejnost a nedbalost také výborně znal, maje k nim z místa k tomu oddaného promluviti zkřikl: "O by to bylo, muži Athenští! nebo abych já oněměl, nebo abyste vy ohluchli!" To promluvení jeho i já na sebe a na naše pány Moravany potud obrátiti mohu, pokud to uznávám a v skutku nacházím, že jakž mně bezpečněji jest němým býti, poněvadž oni uši ke slyšení nemají, tak také jim chvalitebněji bude ohluchnouti, poněvadž uší ke slyšení toho, co by s jejich dobrým a s jejich pochvalou býti mohlo, neužívají. Že pak tomu tak jest, není potřebí mnohého důvodu, jsouc to jakž jiným prozřetelným všechněm, tak Vy, který nad jiné bystřejší zrak míti ráčíte, až příliš zřetelné a patrné. Nebo kdo jest (ať se již jednou doberu jádra) ve vší této zemi, aby na to opravdové myslil, aby v ní dobře stálo? Kdo jest, aby více o své vlastní než o obecní dobré pečoval? Kdo jest, aby těm, kteří zkázy její příčinou a původem jsou, směle v oči pohlédnouti směl? Račte ho jmenovati! Předně vědomá jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pýše, po ouřadech, po titulích a místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, po shromážďování peněz a statků dokonce zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, ku kratochvílím, k myslivosti, ku frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a stav městský zdaliž jinačejší jsou? Zdaliž od nich čeho více se očekávati může? Tu mendik nedávno vřivý a nahý, již holý a do kápě oblečený nic jiného mezi stavy nepřináší než hábit; onde banchart, před některým časem hůře než vlk od hladu ztrápený, teď pak od některé baby šaty prvnějšího muže přioděný, zdaliž proč jiného přichází, než aby se ukázal? Ti jdou napřed. Za nimi co přichází, to není-li již spité, aspoň na to myslí, aby tím dřívěji k tomu přišlo. Není-li tchoř domácí živností zanešený, aspoň s tím se obírá, aby se k ní tím dříve navrátiti mohl. Summou mnich myslí na k…., kupec na šafrán; o to, aby se k čemu platnému přimluvil, toť není ho. Zatím zdaliž všem známé není a vědomé, že netoliko mezi osobami v stavech, než ani mezi stavy samými žádné svornosti, nerci-li důvěrnosti, není. Páni na to myslí, aby sami kralovali; stav rytířský, aby se od pánův krom vosku ničímž nedělili; preláti, aby kacíře, pokud možno potlačili; města, aby stav panský a rytířský ze sebe svrhli. S tím se vůbec vůkol obchází, s tím každý stav obzvláště se obírá; coby ke vzdělání, ke zrůstu, ke vznešení země a obecného dobrého bylo, nehodí se sem; staré jsou to věci, dáti je v moc nejvyšším pánům úředníkům a soudcům zemským, aneb odložiti k budoucímu sněmu. Tu jsme trefili. Jest ještě i to, že všecky napořád pojala bázeň a to ne bázeň o svou vlast, než o sebe pro vlast. Nebo poněvadž praktikám rozuměti začínají, děje se jim jako strašlivým fechtýřům, kteří čím uměleji ráně se vyhýbají, tím pečlivěji na sebe ji očekávají. Přední údové naši, poněvadž hlavy povědomi jsou, bojí se štusu; zadnější příklady se kají a poněvadž vidí jako ona liška, neuraziti, pro něž jiní museli utonouti. Takovými povahami pojati, vášněmi svázáni, strachem a jinými nezpůsoby zmámeni jsouce, když ke sněmu přijíždějí, zdaliž tím úmyslem to činí, aby se bez vyřízení něčeho užitečného a podstatného nerozjížděli? Nikoli. Když se sejdou, zdaliž to obmýšlejí, aby sebe poslouchati, sobě napomáhati ve spolek a to cožby potřebného bylo bedlivě uvažovati a rozjímati chtěli? Nikoli. Když se co přednáší, zdali na to pozor mají, zdali to soudí, zdali to k srdci připouštějí? Nikoli. I což pak? Přijíždějí, aby berně svolovali, scházejí se, aby rozprávěli, smlouvají, aby se co nejdříve zas rozjeli a summou poslouchají jeden druhého jako prázdný břich a navyklý hřích. Těm tedy a takovým já abych jazyku svého půjčoval, pro ty a takové abych sám sebe vynakládal, těch a takových abych pláštěm byl, jímž by se před deštěm přikryti, před sluncem zastřít mohli? I kdož by mi to moudrý schválil, kdož by mým přítelem byl, aby mi k tomu radil, kdož by zástupcem mým býti chtěl, aby mi za škody slíbil? Zdaliž jsem toho již prvé plačtivě nezkusil, se škodou se nenaučil a mimo naději neshledal, co jest o ty se ujímati, kteří od sebe upustili, na ty paměť míti, kteří na sebe zapomenuli? Ba jistě tak! a ještě jsou za těch časů trochu opravdovější než nyní v zemi muži byli, ještě tehdáž tak časté a valné proměny jako potom se nevídaly, ještě trpěti nebylo zvykem, šiditi řemeslem, loupiti pochvalou, jako jest nyní.
Ale račte mi moci říci proti tomu: "tak jest, právs na díle, než ne ve všem; nejsou všickni tak šeří, jak maluješ, statečnější jsou, než se domníváš, mlčí, že nemají po kom říci: amen, stojí že nemají, kdoby je přes moře vedl; začni toliko a uhlídáš, jak budou brnět, jináč než pancířová košile; ecco mi, já sám chci pomáhati per saxa per ignes." Dávám tomu místo, nechť jest to také předně co se Vás dotýká, ačkoli v mých největších těžkostech neráčili jste sobě půl dne k tomu obrati buď moci, neb chtíti, abyste do trojích knih sněmovních, které jsem za Vás půl léta měl, jednou k vyhledání něčeho k očištění mému napomáhajícího nahlédnouti ráčili. Avšak věda, co Bůh ve Vás složil a čím jest k ozdobě Vaší, jiným ku prospěchu, hojně osobu Vaši obdařil, směl bych se na Vás směle spolehnouti, a spolu s Vámi i bez vesla se na moře pustiti. S strany jiných, jakkoli nejsem v této zemi hostem, abych obyčejů jejich povědom nebyl, ani tak neznámým, abych nevěděl, jaké sousedy okolo mám: avšak "passa" pouštím od svého. Všickni se napili vína ze Hradiště, nabyli heroické mysli: tento jest Scipio, onen Hanibal, třetí Themistokles, čtvrtý Solon, který když tyrani město, z něhož rodilý byl, opanovali, nemoha pro sešlost věku do zbroje se obléci, vynesl ji před dveře sám u ní stoje, aby mladších k tomu, aby sobě statečně počínali při vysvobozování vlasti své, ponoukal. Ale což více? Není ještě na tom dosti. Račte věděti, že jsme hrubě zašli: s jedné strany práva potřena, svobody v nic, obyčejové zhynuli, pořádkové z paměti vyšli, zřízení za koutem leží; knížka pana Tovačovského zpuchla, conclusiones baronum umřely; - druhé, muži platnější vyhynuli, cizozemci do země se vloudili, nové mustry, praktiky, direkcie, resolucie, traktacie, regalie, visy, avisy a jiné těm podobné potvory s sebou na nás přinesli; obyvatelé zchudli, dluhové obecní náramně vzrostli, počty se nepřijímají, darové se bezpotřebně dávají, útraty se množí , hotovosti v zemi není a coť mám šířiti? Od spodku nohy až do vrchu hlavy, ať slovy proroka Isaiáše náš nynější způsob vyznamenávám, není místa celého, ale rána a zsinalost a zbytí zahnojené, čehož se ani nevytlačuje, ani uvazuje, ani olejem změkčuje; země zpustla, města vypálena ohněm, sami před očima našima cizozemci. Velkéť jsou to věci, velkých pomocí tuto potřebí; kdo se o ně má a může ujíti? A byť pak o to byl pokoj, jakž jsem již to Vám pustil, ještě však jedno pozůstává, aneb raději dvoje: kde a jak? Tu věci uzel, ten rozviňme, aneb raději rozetněme jako nodum Gordium Alexander.
Není pak pochybnosti, poněvadž země tato není svá, ani tak svobodná, aby nemusela svého zření ku pánu svému míti, že jestli jaké nápravy podstatné, jaké pomoci prospěšné užíti chceme, žeť jí předně a téměř nejinde než u Jeho Milosti Císařské jakožto pána země, vrchnosti naší a podlé přísahy obránce práva, svobod s dobrého řádu, hledati musíme. A ačkoli ty i jiné věci se mluví, ty i jiné řeči prosakují, avšak já ještě takové smýšlení o JM. mám, kdyby dobře informován o našich věcech mohl býti, že by s strany osoby JMsti nesnadnosti veliké v tom nebylo, abychom neměli při všem, čehož od starodávna tato země užívala, bez překážky a přítrže zachováni býti. Ale jak k JMsti jest těžký přístup a jak nesnadně se audiencí dochází, o tom ač všichni vědí, já však jsem toho živí svědek, který jsem sobě toho ani vyprositi, ani vymluviti, ani dokoupiti, ani žádným způsobem vyprakticirovati nemohl, abych mohl v takových svých náramných těžkostech cti, hrdla i statku se dotýkajících, čtyry slova osobně s JMtí promluviti. Když pak koho to štěstí potká, aby JMt před sebe jej pustiti ráčil, jiná těžkost opět nastává v tom, že svou řeč co nejkratčeji zavříti, svou potřebu co nejskrovněji předložiti a svůj smysl ve slovu neb dvou vynésti a vysloviti musí. Kdyby nešlo než o vyprošení pštolukn neb vyžádání úřadu, zaplacení aneb přivěšení nějaké služby, mohl by se do toho vždy nějak, ač dosti obtížně, trefiti: ale kde jde o zachování celé země, o řízení práva, o pokoj, svornost a vzdělání takového počtu lidí vzácných, kdežtě té moci, aby jednou neb druhou sentencí ve hromadu to pojato, ovšem pak vysvětleno býti mohlo? An zde tak mnoho se toho nashromáždilo, že ne hodiny, ne dnové, než měsícové a léta sotva by postačily k vypravování zármutků našich, nerci-li k napravení; a což by se pak v jedné neb druhé minutě dobrého vyříditi mohlo? Přes to ještě i toto při JMti spatřili, kteří okolo JMti často neb ustavičně bývají, že nekaždá věc jest JMti k slyšení příjemná a jestli jakou těžkost s sebou nese, dokonce odporná; tak že ti, kteří nevyhnutelně audiencí při JMti potřebovali a potřebují, té opatrnosti užívati musejí, aby věci tvrdější snadnějšími, protivné příjemnějšími osladčovali, tak aby ihned, jak by viděli, že JMt s nějakou těžkostí poslouchati jich ráčí, na poskoku něco jiného měli, k čemu náklonnost JMti obrácenou býti znají, čímžby zase JMt poobčerstviti a ku poslouchání sebe libě nakloniti mohli. Naše pak věci jaké jsou? Netoliko aby tesklivého posluchače probuditi, než aby i nejochotnějšího zkonturbovati a zkormoutiti mohly. Dotýkají se na díle náboženství: JMt protože jiného nezná, než čemu od mladosti jest veden, nerad se do nich vloží. Dotýkají se svobod: JMt, protože nad svými regaliemi ruku držeti ráčí, nesnadně se do nich pustí. Dotýkají se také osob: JMt, protože není pán kvapný, vždycky je odkládati bude. A což tu? Zdaliž by v takových příčinách lépe nebylo, vším o zem dáti, než něco bez užitku začíti, neb začaté nedokonati? A to ještě chtěl-li by před sebe pustiti; nepustí-li pak a jinam ukáže, jakž to obyčejně dělá, budeliž lépe? Ukáželi na tajné rady, jsou Němci našich věcí nepovědomí, nepřátelé naši starodávní; ukáželi na České rady, jsou fedrovníci protivníků našich, sokové země naší, neb odpůrcové náboženství našeho. Jakou k takovým naději míti můžeme? Poručí-li jim nás vyslyšeti a sobě referovati, čím ubezpečeni budeme, že to věrně učiní? Poněvadž příklady máme, jak v nejpotřebnějších věcech, v nejdůležitějších příčinách s ním nakládají. Poručí-li souditi a výpověď učiniti, jakého nálezu jest očekávati od těch, kteří jsou nám jako stranou? Pominu Němců nyní tak, samy Čechy před sebe vezmu. Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali? Nebo jakkoli se pěkně staví, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mnohým a upřímným přátelstvím se zakazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoli mohou a příčiny dostanou, všude námi zadní kouty rádi vymetají. Zdaliž toho předkové jejich předkům našim týmž způsobem nečinili? Co učinili za krále Ladislava, když předkům našim manů nedali? Co za krále Jiřího, když nám syna jeho kněze Viktorina za hejtmana vsadili? Co za krále Vladislava, když soud o dávání hlasů k úřadům připraviti chtěli? Co za krále Ferdinanda, když naše otce od společného volení krále odcizili? A kdyby předkové naši nebyli zmužilejší než my, již bychom my o svobodách našich nic více nevěděli, nežli oni vědí o našem podrobení. Poněvadž tehdy onino od pradávna o to usilovali, abychom nic neměli a ničím nebyli: kterakž tito, kteří znedávna na jejich místa nastoupili, totéž a více nemají učiniti?
Pozustává ještě druhá částka rozjímání našeho t. jak bychom sobě přístup k vysvobození se z útisku, kterýmž trpíme a k dosažení pomocí, kterýchž potřebujeme, učiniti mohly. Nechci na to znovu ukazovati (poněvadž jsem se již prvé o tom zmínil), že ačkoli by předně k tomu potřebí bylo svornosti, důvěrnosti a lásky, však že víme, že dvou téměř v zemi není, kteří by spolu dobře byli; že by potřeba bylo obzvláštní povědomosti práv, svobod a zvyklostí našich, však že není desíti osob mezi stavy, kteří se na ně ohlídají a myslí, nerci-li aby jim rozuměli; že by potřeba bylo náklonnosti, vroucnosti, stálosti, však že ve mnohých příčinách již jsme okusili, jaká jest; tím toliko maličko hnouti míním, o čem ještě zmínky učiněno nebylo t. jakým bychom způsobem před pána našeho dostati se mohli: jestli skrze kancléře, jakž starodávný obyčej jest? Ten sám přístupu nemá; jestli skrze nejvyššího komorníka? Ten se téměř každého kvartálu proměňuje; jestli skrze komorníka některého, kdo a kde jsou? Jak sešel Pop, není neznámé; Makovský nač přišel víme; co se s Filipem děje, vidíme i slyšíme. Týmž proměnám každodenně jiní poddáni jsou. Mezitím darmo se nic neudělá: velicí jako malí po darech dychtí a tak nestydatě, že kdo jich nedává, sami jich od něho žádati smějí; a není na tom dosti, aby jednou dal, ani na tom se nepřestává, aby jeden vzal: nemáš-li ustavičně a pro všecky ruky otevřené, málo zjednáš. Útrata pak jaká by na to jíti musela? Jeden neb dvá z obyvatelů vypraveni ke dvoru býti nemohou, musí jich býti ze všech stavů větší počet. Ti nepřestanou na tom, na čem předkové jejich, než tento ať má 40 koní, tento 30, tento 25 a tak dále. Tam když se dostanou, zdaliž naděje jest, že by měli za jeden týden neb dva vypraveni býti? Čtvrt léta, půl roku čekejte; a když se dosti načekáte, s dekretem nějakým neb odkladem domů se navraťte.
Tyto věci proto povrchně a krátce dotýkám, že tak jsou známé a zjevné, že chtíti o nich řeči šířiti, bylo by daremně čas mařiti a slovy plýtvati. Dosti jest, že ničeho není v tak málo slovech při všem tuto pověděno, aby se o tom obzvláštní kniha se všemi dostatky a circumstanciemi vypsati nemohla. Poněvadž pak intent můj a cíl není jiný, než abych ukázal, že nynější čas jest zlý, nad míru převrácený, hněvem Božím jako tmavými oblaky přikrytý, bídami jako peklem nějakým pohlcený, neslouží k tomu, aby se ku proměně, kterou by zmatky naše napraveny a staré věci naše, které zašly a na zkázu přišly, v první způsob navráceny býti mohly, přikročiti mohlo.
Dovedl jsem to při tom i toho, že ani s mým ani s obecným užitkem by nebylo, abych se toho ujal, čehož bych k cíli a skončení dobrému pro příčiny oznámené přivesti nemohl. A co pak kdybych k tomu přidal, že tím poněkud jsem jist, že jakbych co začal, nepřátelé by se na mne obořili jako včely, přátelé by mne opustili jako ovce, zdaliž bych tím toho nepotvrdil, že mi nenáleží o to se pokoušeti, abych čelem zed proraziti chtěl? Zdaliž jsem již prvé v těch dnech nebyl? Zdali jsem se prvé v takových měrách neviděl? Protože jsem lotra zjevného, škůdce zemského, vedle pořádku v moc a ve vězení hejtmana země vzal, již sedm let pořád za to pokutu snáším; že jsem nad naučením práva, nad mocností soudu, nad zřízením zemským ruku držel, tři léta téměř na závazku jsem byl; že jsem povinnost svou konal, neviny své zastával, z poctivosti se obloupiti nedal, ze soudu sám první a jediný od práva založeného vyvržen jsem. I kterakž bych se, poněvadž též příčiny zůstávají a titéž lidé jako prvé ještě v živobytí jsou, totéž nebezpečenství i mne i každého jiného očekává, v tom znovu dáti měl i směl, čímž bych sobě k týmž anebo větším těžkostem bez pomožení vlasti jistě posloužil.
O jeden kámen dvakrát se uraziti, jednou vinou dvakrát vinen býti, na jednom místě dvakrát padnouti, mnohoby to a příliš bylo. Mlčeti, když čeho mluvením změniti nemůžeme, čekati, když čeho v moci naší býti nevidíme, nejlepší a nejzdravější rada jest. Flikovati jest těžko a poněkud proti mému přirození: avšak kdo s to býti nemůže, aby stavěl, dosti činí, když tak dalece zpodpírá, aby jenom nespadlo. Co až posavad jsem činil, toho jěště nepřestanu, modliti se, mírně ve všech věcech kráčeti a v naději lepších věcí od Boha očekávati. Do hlubších věcí se dáti neumíním, dokudžbych nepoznal, nebo že Bůh jinších časů příti, nebo mne obzvláštně k napravování neřádu nynějších časů vzbuzovati a povolávati ráčí, na němž všecek datum záleží. Nebo kdo se tře, več jej Bůh nevolá, nemůže požehnáním Božím (bez něhož všecka práce daremní jest) bezpečen býti.
A tak mi se zdá, že jsem se již dostatečně z toho vyvedl, čímž jste mne nařknouti ráčili. Pakli ne, račte ukázati, napravím neb vysvětlím. Ale mám za to, že moudrému a prozřetelnému čtenáři, jakož býti ráčíte, dosti pověděno. S čímž závírku čině Vás ochraně všemohoucího Pána Boha poroučím.

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího z Žerotína, odd. II. Listové psaní jazykem českým, sv. III., Praha 1872