Březen 2014

Stav panský

31. března 2014 v 21:23 | Tomáš |  Stavovský stát
Stav panský zaujímal v 15. a 16. století přední místo v moravské společnosti. Jeho příslušníci vynikali dlouhou rodovou historií, značným majetkem a často rozhodujícím vlivem na politické směřování celé země. Pyšnili se značnými privilegii. Dlouhou dobu, do roku 1538, to byl pouze stav panský, ze kterého byli vybíráni nejvyšší zemští úředníci. Jako jediní směli nosit zbraň na svou ochranu a měli právo pečetit červeným voskem, při zasedání zemského sněmu jim náležela nejlepší místa. V listinách byli titulování "Urozený pán, pan…". Není proto divu, že si páni pečlivě vybírali, koho do svých řad přijmou a zároveň mohli vyloučit členy s pochybnou pověstí.


Páni se dělili na rody starožitné, kam patřily: páni z Cimburka, z Boskovic, z Hradce, z Kunštátu, z Krajku, z Lichtenburka, z Lichtenštejna, z Lipé, z Lomnice, z Pernštejna, ze Sovince, z Vlašimi, ze Šternberka, z Valdštejna, z Dubé, ze Žerotína atd. Vedle těchto nejváženějších rodů existovala skupina tzv. mladších pánů, kam patřily rody, které vstoupily do panského stavu teprve nedávno. Šlo například o pány z Ludanic, z Tvorkova, z Doubravice, z Hodic, z Leskovce, z Čertoryj z Kounic atd. Mladší páni byli znevýhodněni především tím, že si po 3 generace nesměli brát příslušníky starožitných rodin. Postup z kategorie mladších pánů mezi starožitné byl možný jen se souhlasem starožitných rodů. Žadatel musel doložit 3 generace předků z rodu panského a vykázat se zvláštními zásluhami. Stát se členem rodů starožitných nebylo vůbec snadné, neboť ti mezi sebe jen neradi pouštěli novou krev. Příkladem takového postupu jsou páni ze Žerotína.
Stav panský však nebyl uzavřenou množinu. Počet pánů rok od roku kolísal. V roce 1538 jej tvořilo zhruba 90 rodin. Nejjednodušší přístup do panského stavu na Moravě měli páni z Čech. Ti se bez dalšího stávali členy a pouze požádali o místo k sezení. Příkladem budiž páni z Cimburka či z Hradce. Obtížnější postup čekal zájemce z řad moravské šlechty. K přijetí mezi pány se vyžadovala osobní žádost přednesená na zemském soudě nebo sněmu. Zájemce musel prokázat nejméně 3 generace předků z rytířského stavu i důstojný rytířský život. O žádosti pak rozhodoval celý panský stav. Po první žádosti neměl být přijat nikdo, teprve druhá nebo dokonce třetí prosba mohla být vyslyšena. Nově přijatý pán složil přísahu, že chce vykonávat povinnosti stavu panského a že se nebude třít do starých rodů. Poté jej komorník uvedl do stolic na nejnižší místo řadách panských. Přijímána byla vždy konkrétní osoba a její manželské potomstvo, nikoli její bratři a další příbuzní. Podobně cizinec musel prokázat starožitnost svého rodu.
Výše zmíněná pravidla platila do vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1628. Od té doby měl právo udělovat tituly a přijímat cizince do země pouze panovník.
Co se života vysoké šlechty týče, předbělohorská literatura jej líčí vesměs v temných barvách. Časté byly stížnosti na neutěšené mravy panstva, utiskování poddaných, nepřátelské nájezdy na panství protivníků, lichva a zejména bujaré zábavy. Oblíbenou kratochvílí byla i myslivost. Ti osvícenější se věnovali především politice a hospodaření na rodových statcích. Je třeba dodat, že postavení pána bylo neslučitelné s vykováváním jakéhokoli řemesla nebo zaměstnání. Výjimkou byla služba panovníkovi nebo v armádě.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Obnovené zřízení zemské pro Moravu

31. března 2014 v 16:22 | Tomáš |  Absolutismus
Obnovené zřízení zemské dědičného markrabství moravského z roku 1628 představovalo významnou revizi dosavadní zemské "ústavy". Ztělesňovalo dovršení procesu, který začal krátce po bitvě na Bílé hoře a znamenal přechod od stavovského státu k panovnickému absolutismu. Ferdinand II. bezezbytku využil teorii o propadlých právech, podle které stavy povstáním proti legitimnímu králi ztratily svá práva a je na panovníkovi, jaká jim ponechá. Z textu je patrné, že cílem OZZ bylo zabránit vzniku nové stavovské opozice a potlačit protestantismus. Král jistě zamýšlel uzákonit nové poměry v českých zemí již dříve, vyčkával však na vhodný okamžik. Důsledná reforma omezující moc stavů mohla vyvolat nové povstání jak mezi zbytky protestantské šlechty, tak v řadách dosud loajálních katolických pánů. Příhodná doba nastala roku 1627, kdy zemřel český místodržitel Karel z Lichtenštejna. Ve snaze nahradit mocného místodržitele standardním byrokratickým aparátem proto král ještě téhož roku vydal Obnovené zřízení zemské pro Čechy. Na Moravě pracovala od roku 1625 kodifikační komise vedená kardinálem Františkem z Dietrichštejna. Jejími členy byly přední osobnosti té doby. Nabídku podílet se na tvotbě zemského zřízení dostal i Karel starší ze Žerotína. OZZ je tak, i přes kontroverzní obsah, na svou dobu velmi kvalitním právním pramenem. Formou navázalo na podobu dřívějších zemských zřízení a zachovalo i mnoho starých obyčejů. Na druhou stranu autentickým jazykem zákona byla němčina. Český překlad měl sloužit jen jako pomůcka. Slavnostní vyhlášení Obnoveného zřízení zemského se uskutečnilo 1. července 1628 ve Znojmě. Všichni stavové země se sešli na Dolním náměstí, kde za osobní účasti císaře a císařovny složily slib věrnosti. Vedle toho byl vydán zvláštní Kundmachungspatent, který měl seznámit s obsahem zákona veškeré moravské obyvatelstvo. Ačkoli v pozdějších letech byla některá ustanovení OZZ zmírněna nebo nahrazena jinými předpisy, jeho převážná část se udržela v platnosti až do roku 1848.

Stručný obsah:

  • Morava zůstává nadále přední zemí Koruny české s vnitřní samosprávou. Zemské hranice se nezměnily. Pouze Opavsko se od té doby pokládá za součást Slezska.
  • Rod Habsburský je prohlášen za dědičný. Právo nové volby náleží stavům pouze v případě vymření vládnoucí dynastie, nebo kdyby se poslední dědic vzdal trůnu, nebo kdyby nemohl vládnout kvůli duševní chorobě, nebo byl bezdětný.
  • Obyvatelé markrabství moravského přísahají věrnost svému panovníkovi zdvižením dvou prstů pravé ruky. V přísaze musí být slova "Panně Marii, Matce Boží a Všem Svatým".
  • Nastupující panovník přísahá stavům na evangelium za mše svaté sloužené olomouckým biskupem.
  • Panovnické regály jsou nedotknutelné.
  • Nejvyšší zemské úředníky jmenuje výhradně panovník. Jmenování je pouze na 5 let, ale může být panovníkem prodlouženo. Zemský hejtman, nejvyšší komorník a nejvyšší sudí jsou vybíráni za stavu panského. Úřad nejvyššího hofrychtéře a zemského písaře je obsazován stavem rytířským. Nejvyšší podkomoří je střídavě vybírán ze stavu panského a rytířského. Historické nároky některých rodin na zemské úřady pozbývají platnosti.
  • Menší zemští úředníci jsou vybíráni ze stavu rytířského. Museli být v zemi usedlí a zachovalí.
  • Prvním stavem se stal stav duchovní. Církevní statky se nesměly prodávat bez svolení panovníka.
  • Druhým stavem byl stav panský, třetím stav rytířský, čtvrtým stav královských měst.
  • Právo svolávat zemský sněm náleží bezvýjimečně panovníkovi pod trestem ztráty hrdla i statku.
  • Stavy nemají právo činit návrhy zemskému sněmu ve věci panovnické moci a královských regálů. Tyto návrhy musí být nejprve předloženy panovníkovi.
  • Ve věcech menšího významu smí stavy podávat návrhy, ale jen se svolením královských komisařů. (České stavy toto právo neměly.)
  • Povolování berní bylo ponecháno stavům, ale nesměly si tím vynucovat nová privilegia nebo souhlas podmiňovat omezením panovníkovy moci.
  • Tajné schůze sněmovníků jsou zakázány. Hlavní organizátor může být potrestán ztrátou hrdla i statku.
  • Nařízení celé zemi smí vydávat pouze panovník po poradě se stavy. (České stavy toto právo neměly.)
  • Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou. Zemský sněm jednal česky i německy.
  • Zakazuje se smlouvání moravských stavů se stavy jiných zemí.
  • Svolávat zemskou hotovost, najímat vojsko, vést vojsko, povolovat průchod cizího vojska Moravou mohl pouze panovník pod ztrátou hrdla i statku.
  • Uzavírat spojenectví se sousedními zeměmi mohl pouze panovník pod ztrátou cti, hrdla i statku.
  • Žádný ze stavů nesměl pod ztrátou hrdla i statku vstoupit do vojenských služeb proti moravskému markraběti.
  • Jediným povoleným náboženstvím je víra katolická. Všechny dřívější svobody a privilegia ve prospěch vyznání pod obojí se ruší. Kdo se je pokusí obnovit, bude potrestán ztrátou cti, hrdla a statku. Do země mohou být přijati jen cizinci katolického vyznání.
  • Větší soud zemský zasedal čtyřikrát ročně. Dvakrát v Olomouci a dvakrát v Brně. Zasedal zde olomoucký biskup, zemský hejtman, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí a 17 přísedících stavu panského a 6 přísedících stavu rytířského. Členy jmenoval panovník.
  • Ústní řízení bylo nahrazeno řízením písemným.
  • Proti rozsudku většího soudu zemského bylo možné odvolání k panovníkovi.
  • Zemské desky zůstaly v Olomouci a Brně. Zápisy mohly být vkládány Česky i Německy. Vklady bylo možno činit osobně nebo prostřednictvím zplnomocněnce. Vkládat nesměly osoby nepočestné ženského pohlaví, nemanželští synové, psanci a osoby toho nehodné. Úředníci nesměli nic měnit pod ztrátou hrdla.
  • Lichva je přísně zakázána. Je dovoleno brát úrok 6 %.
  • Inkolát (zemské občanství) udělují nadále stavy, ale jen na žádost panovníka. Cizinec si směl v zemi koupit statek a ujmout se jeho správy jen se souhlasem panovníka. Obyvatelé ostatních českých zemí se považují za domácí.
  • Povyšování do šlechtického stavu, udělování titulů a erbů náleží panovníkovi.
  • Poddanské poměry i postavení Židů zůstalo beze změny.
  • Vyšší stavové a jejich služebnictvo směli na svou obranu nosit ručnice.
  • Bezpečnost v zemi měl na starosti zemský hejtman. Žebráci, tuláci a povaleči nesměly být v zemi trpěni ani podporováni.
Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905
KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace: moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty, Brno 2006

Znojmo - historie města

9. března 2014 v 20:24 | Tomáš |  Města
znak

Znojmo, jedno z nejstarších moravských měst, leží na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí nedaleko jihozápadní hranice Moravy. Název města pravděpodobně vnikl ze slova znoj, což znamená sluneční parno nebo úpal. Každý, kdo v letních měsících Znojmo navštívil, musí uznat, že pojmenování je víc než výstižné. Na místě nynějšího sídla žil člověk již v dobách prehistorických. Na protějším břehu Dyje se rozkládalo velkomoravské hradiště sv. Hyppolyta. V písemných pramenech je jméno Znoim poprvé doloženo už roku 1052. Kolem zeměpanského hradu, který byl založen někdy v 11. století, později vznikla osada s kupci a řemeslníky. Podle Břetislavova stařešinského řádu z roku 1055 tvořilo Znojmo centrum jednoho z údělných knížectví na Moravě. O významu a ambicích znojemských knížat svědčí románská rotunda sv. Kateřiny z 12. století opatřená bohatými vnitřními malbami. Znojemští Přemyslovci měli časté spory s knížetem v Praze, nejednou byl region popleněn v důsledku bratrovražedných bojů. Nejznámějším znojemským Přemyslovcem je bezesporu Konrád II. Ota, který postupně ovládl celou Moravu a nakonec usedl i na knížecí stolec v Praze.

rotunda sv. Kateřiny
Založení královského města spadá do 13. století. Učinil tak Přemysl Otakar I. krátce před rokem 1226 poté, co získal pro město pozemky od Louckého kláštera. Listina z téhož roku hovoří o existenci dvou kostelů, sv. Mikuláše a sv. Michala, a je zmíněno i městské opevnění. Obyvatelstvo bylo ještě vesměs české, jak dokládají jména majitelů domů Petřík, Olšík, Salaš, Bohuš aj. Bylo to právě Znojmo, kam po bitvě na Moravském poli převezli tělo krále Přemysla Otakara II. Byl pohřben v minoritském klášteře, kde odpočíval do roku 1296, kdy byly královy ostatky odvezeny do Prahy. Ani Rudolf se k městu nezachoval zle. Rozmnožil městská privilegia, osvobodil jej na 5 let od všech daní a daroval mu ves Kuchařovice. V roce 1292 potvrdil Václav II. všechna městská práva a od roku 1305 směli být znojemští měšťané souzeni pouze zemským komořím nebo samotným králem.
Vláda krále Jana Lucemburského se záhy stala neoblíbenou. V roce 1317 se Znojmo přidalo k nespokojencům a na hradě se konaly schůze odbojné šlechty. Král Jan však na město nezanevřel, jak dokládají četná privilegia. V roce 1335 se ve Znojmě odehrála svatba rakouského vévody Oty a královy nejmladší dcery Anny. Český panovník neměl peníze na nevěstino věno. Zastavil proto ženichovi hrad i město. Zajímavou ukázkou tehdejších poměrů může být listina markraběte Karla, ve které měšťanům ostře vytýká, že neposlouchají rychtáře ani konšely a že jednají přímo proti usnesení městské rady a nařídil jim bezpodmínečnou poslušnost. Jinak ovšem budoucí římskoněmecký císař Znojmo podporoval. Roku 1341 mu dovolil vybírat mýto mezi Břeclaví a Jemnicí. Zároveň osvobodil měšťany od placení mýta kdekoli v Čechách a na Moravě. Rozvoj pokračoval i za vlády markraběte Jana Jindřicha. V roce 1349 však přišla morová epidemie a další v letech 1351, 1381 a 1392. Tou dobou již zuřily bratrovražedné boje mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Znojmo stranilo Prokopovi. 18. prosince 1393 se ve městě konala schůze Zikmunda Lucemburského, markraběte Jošta, Albrechta Habsburského a Viléma Míšeňského, na níž byl domluven spolek proti králi Václavovi IV. Znojmo samo stálo za králem a bylo obsazeno rakouským vojskem.
Roku 1400 se markrabě Prokop lstí opět zmocnil města a jeho muži odtud podnikali loupeživé výpady. V létě roku 1404 proti němu vytáhli rakouští vévodové a uherský král Zikmund. Ani šestitýdenní odléhání však nevedlo k cíli a vojska byla nucena se stáhnout. Joštovi se přesto podařilo Prokopa uvěznit a znovu město ovládnout.
Husitské války se Znojma příliš nedotkly. Stálo pevně na straně krále Zikmunda, který jej zastavil svému zeti Albrechtovi Habsburskému. Ten dal pro výstrahu všem roku 1421 na náměstí upálit husity zajaté v Jevišovicích. Husité se o dobytí města marně pokusili roku 1426. Smrt dostihla krále Zikmunda ve Znojmě na konci roku 1437. Nemocného vladaře už očekával zeť Albrecht a dcera Eliška. Z města se dal přenést ke křížovníkům na hradišti sv. Hippolyta. Očekávaje poslední hodinky, dal se obléci do císařského roucha a s korunou na hlavě vyslechl mši svatou, chtěje zemřít jako císař. Ale když smrt nepřicházela, nechal se obléct do umrlčího šatu, v němž měl být pochován. Zemřel v pondělí večer 9. prosince 1437. Druhý den se sešli přední páni Zikmundovy říše a před vévody Albrechtem Habsburským a Kryštofem Bavorským byly podle obyčeje zničeny císařské a královské pečeti, tak aby je dále nemohl nikdo použít.
Měšťany v té době velmi trápily dluhy u Židů. Hledali proto možnost, jak se vyhnout splácení závazků. Král Ladislav nejprve nechtěl jejich naléhání vyhovět, přesto v roce 1456 svolil a nařídil všem Židům opustit Znojmo.
Katolicky smýšlející měšťané roku 1457 odmítli uznat zvolení nového krále Jiříka z Poděbrad. Když ovšem král přitáhl s vojskem, Znojemští otevřeli brány a složili slib věrnosti. Loajalita jim vydržela jen do roku 1468, kdy se, jako mnohá města na Moravě, přidali na stranu uherského krále Matyáše Korvína. Za vlády Jagelonců panoval blahobyt. V roce 1523 udělil král Vladislav Znojmu Obnovené městské právo sepsané v němčině a latině. Na zdejším zemském sněmu v roce 1535 bylo schváleno vůbec první moravské zemské zřízení. Kromě toho stavové rozhodli o zákazu pobytu pro Židy a Novokřtěnce. Až do poloviny 16. století bylo Znojmo katolickým městem, od roku 1569 ale začíná nabývat na síle protestantství. Rovněž Čeština se opět dostává do popředí, jak svědčí městské knihy či listiny prvních habsburských panovníků. Král Rudolf II. nebyl Znojmu nakloněn. Jako katolík měl stále větší problémy s luteránskou městskou radou, která se zdráhala ručit městským majetkem za Rudolfovy obrovské dluhy.
Z roku 1593 pochází následující popis města: Město Znojmo na pomezí rakouském leží nad řekou řečenou Dyje v kraji na víno a obilí velmi úrodném. Jest město pevné i dosti pěkně vystavené.

Znojmo 1617
Za stavovského povstání se ve Znojmě shromáždili představitelé radikální nekatolické šlechty. Očekávali zde české vojsko Matyáše Thurna, který roku 1619 vtáhl do města a vyhnal katolické kněží. Kostel sv. Mikuláše předal protestantům, dominikánský klášter proměnil ve vězení a vypověděl všechny jeptišky a mnichy. Měšťané v obavě před císařskou armádou nechali zpevnit hradby, avšak vojsko generála Buquoye Znojmo obsadilo až roku 1621, po bitvě na Bílé hoře. Pomsta Ferdinanda II. byla tvrdá. Město přišlo o značnou část samosprávy, byl dosazen královský rychtář a následovaly přísné konfiskace. Městská rada musela zaplatit císaři 23 000 tolarů, zabaven byl znojemský hrad i 5 měšťanských domů. Zcela nebo částečně byl zkonfiskován majetek 36 měšťanů. Do Znojma se znovu vrátili mniši a katolíci, kteří ovládli městkou radu. Roku 1626 byla založena jezuitská kolej a započala rekatolizace. Znojemské události byly významné i z pohledu celé Moravy. Právě zde se roku 1628 sešel zemský sněm, na kterém bylo za přítomnosti císaře vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu uzákoňující dědičnost habsburské dynastie. Všichni stavové země potom před oltářem na Dolním náměstí přísahali věrnost císaři.
Útrapy třicetileté války se městu dlouho vyhýbaly. Až v březnu 1645 přitáhla švédská armáda vedená generálem Torstensonem, který požadoval, aby se Znojmo vzdalo, a že v tom případě nebude měšťanům nijak ublíženo. Znojemští uposlechly, neboť zdejší posádka měla pouze 200 mužů. Výpalné činilo 60 000 zl. a navíc Švédové ukradli cennosti z měšťanských domů.
V 17. století se český živel ve Znojmě opět dostal do silné defenzívy. Nově příchozí obyvatelstvo pocházelo vesměs z německých zemí, což ještě více posilovalo německý ráz města. Jsou zaznamenány i případy několika čarodějnických procesů. Studovaných lékařů bylo málo a každý, kdo uměl léčit, mohl být lehce nařčen z uctívání ďábla. Bída v kraji byla hrozivá. Jen město po válce dlužilo závratných 90 000 tolarů. Velkou paniku vyvolal též útok několika tisíc Turků v roce 1663. Jakmile se ve druhé polovině 17. století zdálo, že se situace zlepšuje, udeřil mor, který si v letech 1679 a 1680 vyžádal 778 obětí. Městu se nevyhnula ani pruská invaze roku 1742, která stála městskou kasu 30 000 zl. Ve Znojmě se tehdy ubytoval samotný Fridrich II. Mnohem větší útrapy však s sebou přinesly války napoleonské. Nejprve muselo město v roce 1805 snášet ubytování 30 000 mužů ruské a rakouské armády, aby nakonec padlo do rukou Francouzů. Roku 1809 se dokonce poblíž Znojma strhla velká bitva mezi Rakušany a Francouzi.
V roce 1848 do města na krátko zavítal císař Ferdinand V., když prchal z revoluční Vídně. Ale to již bylo úplně jiné Znojmo. Město leželo na rušné císařské silnici spojující Prahu a Vídeň, v opačném směru jej spojovala silnice s Brnem a Olomoucí. Směli se opět vrátit Židé, kterých zde již roku 1869 bylo přes 350. V roce 1867 byl Znojmu udělen vlastní statut a stalo se tak do značné míry samosprávným. Na místě starých hradeb vznikaly městské sady či nová zástavba. V roce 1899 bylo otevřeno veřejnosti městské divadlo. Bohužel město zůstalo stranou hlavních železničních tratí, a tak se mu vyhnula industrializace. V hospodářství tak stále dominovalo zemědělství a řemesla. Jediným prosperujícím oborem bylo na konci 19. století potravinářství zastoupené lihovary, pivovary, pěstováním okurek a obchodem se zeleninou a vínem. Dále několik keramických továren. Tou dobou tu žilo téměř 15 000 obyvatel. Je třeba přiznat, že se již prakticky jednalo o německé město. Zdejší nacionálně naladění Němci se dokonce roku 1869 vzdali titulu královského města, aby dali najevo svůj odpor k Českému království. V roce 1897 skončilo úřadování v Češtině a roku 1901 magistrát zakázal i vylepování českých plakátů.

městské divadlo
Národnostní boje dosáhly vrcholu krátce po vyhlášení Československé republiky v roce 1918, kdy se Znojmo stalo centrem odporu jihomoravských Němců, kteří požadovali připojení k Rakousku. Separatistické stahy utnul až zásah armády. Připojení k Německu se Znojemští dočkali až na základě Mnichovské dohody v roce 1938. Zpět do českých rukou se Znojmo vrátilo až na samém sklonku války 6. května 1945. Poválečný odsun německého obyvatelstva výrazně změnil tvář města, stejně jako pozdější éra komunismu. Druhá polovina 20. století přinesla rozšíření o okolní obce, výstavbu sídlišť a s tím spojený vzrůst počtu obyvatel. Vedlejším důsledkem však byla devastace veřejného prostoru i kulturních památek. Dnešní Znojmo má přibližně 34 000 obyvatel a je centrem stejnojmenného okresu. Bohužel vlivem nedostatečné dopravní infrastruktury a velké vzdálenosti od hospodářských center trpí celý region vysokou nezaměstnaností.

Zdroj:
PEŘINKA, František: Vlastivěda moravská, okres znojemský, Brno 1904
PAPROCKÝ, Bartoloměj: Zrcadlo slavného Markrabství moravského
www.wikipedia.cz

Pár slov úvodem

9. března 2014 v 20:21 | Tomáš |  Úvodem
Vážení čtenáři,

blog Promoravia vznikl na začátku roku 2009 jako vzdělávací portál zaměřený na propagaci moravské historie prostřednictvím internetu. Jeho hlavním záměrem je zvýšit obecné povědomí o Moravě a přispět tak k zachování její identity. Není mým cílem zmapovat do detailu notoricky známé skutečnosti z hodin dějepisu. Těch je plný internet. Spíše se chci výběrově zaměřit na ty kapitoly moravské historie, které dle mého názoru, zasluhují pozornost.

Morava je země, kterou jinde na světě nenajdete. Dějiny jejího osídlení sahají až do pravěku, samotní Moravané jsou poprvé písemně doloženi od roku 822 a přestože od pádu Velké Moravy nikdy nedosáhli na samostatný stát, Morava byla pouze "nejpřednějším údem Koruny", vždy si zachovávali svébytnost. Větší a mocnější země než Morava by byly pyšné, kdyby mohly tvrdit, že jejich tradice a kultura sahají 1200 let nazpět. Ovšem už to tak chodí, že nejméně si vážíme toho, co máme za běžné a samozřejmé. Obyvatelé Moravy jsou ke svým slavným dějinám bohužel lhostejní. Řada Moravanů se například mylně domnívá, že Morava byla součástí Českého království, že kníže Václav řečený svatý byl i jejich knížetem anebo ještě hůř, pokládají se za Čechy.

Není pravda, že historie českých zemí kráčela vždy stejnou cestou. Tatáž událost byla často v Brně hodnocena jinak než v Praze. Nalezli bychom však i období, kdy Čechy a Morava neměly společného nic, či je spojovala pouze osoba panovníka. A světe div se, právě tyto jedinečné události mající vztah pouze k Moravě, které jsou nejlepším dokladem moravské identity, stojí nezřídka na okraji zájmu a naopak se zdůrazňují jako klíčové ty skutečnosti, jež jsou podstatné pro Čechy. V podvědomí lidí tak vzniká dojem, že Moravané vlastní dějiny nemají a jejich jediným účelem je hrát vedlejší role v dějinách českých.

Velkou tragédií českého jazyka je, že nečiní rozdíl mezi Čechem jako obyvatelem Čech a Čechem jako občanem České republiky. Kupříkladu Němčina má slova Böhme a Tscheche. Moravané svůj vlastní jazyk nemají, mluví Česky, ale nejsou Čechy. Odlišují se kulturou, tradicemi, nářečím, ale v první řadě místem, kde žijí. Odborná terminologie to nazývá zemský patriotismus.

Neztotožňuji se s postojem některých moravských vlastenců, kteří by chtěli vyhlásit nezávislost na České republice. Budoucnost Moravy je v partnerství s Čechami. Rovněž přílišné negativní vymezování a odpor ke všemu českému může napáchat víc škody než užitku. Silná slova bez následných činů působí nevěrohodně. Každodenní hledání křivd a křivdiček na moravském národě po čase vyvolává už jen úsměv. Agresivní a vulgární výlevy odpuzují slušné lidi. Již mnohokrát mne napadlo, co by na současný stav řekli velcí Moravané minulosti. Vinil by slovutný Karel starší ze Žerotína za současný stav jen pražskou vládu, nebo by se ptal, co dělají pro dobro vlasti sami Moravané? Stavba se má budovat od základů. Nestačí jen psát články pro úzkou hrstku "věrných". Nestačí jen neustále brečet, jak nám kdosi v Praze ubližuje. Každý by měl přispět, jak umí. Já tak činím pomocí těchto stránek. Moravanům zoufale chybí vlastní společenské a politické elity. Něco s čím by se mohli ztotožnit. Sjednocující prvek by mohly prozatím zastoupit společné dějiny. Za současných podmínek půjde o dlouhý proces. Na jeho konci snad bude obnova zemského zřízení. Pokud se mi podaří přesvědčit byť jediného Moravana, splní tento blog svůj účel.

S úctou
Tomáš Ondrejka


Na obsahu pracuji ve svém volném čase a články průběžně doplňuji v rámci možností.
Kontakt: komentáře pod článkem nebo přes e-mail ondrejkat@centrum.cz