Duben 2014

Kuruci na Moravě v letech 1703 - 1709

29. dubna 2014 v 15:34 | Tomáš |  Absolutismus
Je paradoxní, že ačkoli Markrabství moravské a Království uherské měly po stovky let stejného panovníka a tvořily jednu říši, přesto zcela pravidelně páchaly největší škody na moravském území právě útočníci z Uher. Maďaři, odvěký nepřítel Moravanů, o sobě dali znovu vědět na začátku 18. století. V Uhrách tehdy propuklo povstání proti císaři Leopoldovi I. Do čela vzbouřenců se postavil Ferenc Rákoczy. Na sklonku roku 1703 ovládl západní Slovensko a chystal se vniknout na Moravu. Oddíl Kuruců, jak byli povstalci nazýváni, překročil řeku Moravu u Strážnice. Jejich velitel Berczenyi ujišťoval místní obyvatele, že přichází v míru. Kdo se jim však postaví na odpor, bude pykat. Kašpar Pankracz vydal podobné prohlášení na Uherskobrodsku. Moravští stavové neuznaly takové výzvy odpovědihodné a připravovali se na válku.
Jako první padly za oběť drancování Kuruců vesnice strážnického panství Radějov a Sudoměřice. Hejtmani olomouckého a hradišťského kraje Leopold Sack z Bohuňovic a Mikuláš Otislav vytáhli s vojskem proti Skalici, ale byli odraženi. V roce 1704 útoky pokračovaly. Nepřítel udeřil s velkou silou na Strážnici, ale stateční měšťané se ubránili. Nezdařil se ani druhý útok Kuruců provedený v noci, a tak povstalci přesunuli svou pozornost k rabování okolních vesnic. Loupili a vypalovali široko daleko. Dvěma útokům musel čelit i Uherský Brod. Moravané opláceli nájezdy do Uher. Třetí vpád na strážnické panství si vyžádal spálení 11 vesnic včetně části Strážnice. Velitel Uherského Hradiště generál Říčan vyrazil na pomoc císařskému vojsku k Trenčínu a na zpáteční cestě obsadil Skalici. Avšak Kuruci jeho vojsko u Jablonice přepadli a zničili. Vpády na Moravu poté trvaly celé léto. Přestože proti Kurucům zasahovala moravská zemská hotovost a císařský generál Heister uštědřil povstalcům těžkou porážku u Trnavy, vyjednávání s Rákoczym stále nevedla k dohodě. Již počátkem roku 1705 překročily hordy povstalců zamrzlou řeku Moravu a zpustošily břeclavské panství. Dál pokračovaly pleněním dědin ostrožského, veselského a bzeneckého panství.

kurucký bojovník
V květnu 1705 nastoupil na trůn císař Josef I. a učinil změny ve vedení obrany. Ochranou moravských hranic pověřil hraběte Šlika a velení v Uhrách převzal hrabě Herbeville. Návrhy na uzavření míru však stále narážely na Rákoczyho neústupnost. Kuruci se opět zaměřili na Strážnici. Město chránila silná posádka včetně jízdy, tak alespoň loupili v kostelech, odháněli dobytek a zapalovali domy. Hrabě Esterházy dal rozeslat po Moravě list, ve kterém hrozil, že na hranicích stojí mohutné vojsko Kuruců a Tatarů, které je připraveno, pokud Morava nesloží Rákoczymu slib věrnosti, zničit zemi ohněm a mečem. V srpnu přitáhl Berczenyi, dobyl Rohatec a zpustošil krajinu až po Kyjov a Hustopeče, jejichž hradby útočníkům odolaly. Moravský zemský hejtman František z Oppersdorfu vytáhl v čele vojska a zemské hotovosti proti nepříteli. Doprovázen byl všemi krajskými hejtmany i zástupci šlechty. Podařilo se mu Kuruce zahnat na útěk, dobyl zpět Rohatec a vydal se plenit Uhry. Na podzim Rákoczy konečně souhlasil s jednáním v Trnavě. Jeho vojska přesto v roce 1706 dál podnikala nájezdy do moravského pohraničí. Byl vypálen Lanžhot i s okolními vesnicemi. V březnu řádili rebelové v okolí Uherského Ostrohu. Spálili Blatnici, Hluk, Kunovice i Nivnici. Odvážili se zaútočit na Kyjov, ale měšťané se ubránili. Podobně selhal pokus o dobytí milotického zámku.
Příměří s Rákoczym bylo nakonec uzavřeno jen na 2 měsíce. Dosavadní protiopatření se jevila jako neúčinná. Královský tribunál proto nařídil shromáždit co nejvíce mužů z předešlých tažení a navíc najmout 450 portášů na hlídání hranic. Po vypršení příměří nájezdy pokračovaly neztenčenou měrou. Stavové si stěžovali, že přichází o tisíce obyvatel a útoky trpí hospodářství i obchod. Naléhali na vyslání posil, ale Rakousko v té době daleko více tížila válka s Francií.
Dalším agresorům z Uher muselo moravské pohraničí čelit na začátku roku 1708. Vůdce Kuruců Oczkay zamířil na Brumov, Klobouky a Vsetín. Obyvatelstvo ze strachu o život prchalo do hor. Chatrné opevnění Vsetína nevydrželo a Kuruci vnikli do města. Povraždili na tisíc lidí, vyloupili domy měšťanů i zámek a poté město zapálili. Jiný proud se blížil ke Strážnici. Naštěstí přitáhnul od Uherského Brodu generál Viardot a útočníky zahnal. Válečnou moc Rákoczyho zlomil až generál Heister v bitvě u Trenčína, čímž zasadil rebelům rozhodující ránu. Nájezdy však v menší míře pokračovaly ještě v roce 1709 útoky na Uherský Brod a Ostroh. Zbytky Rákoczyho věrných se podařilo zatlačit na východ Uherska a roku 1711 byl podepsán v Szathmaru mír. Morava si mohla konečně oddechnout. Pohled na jihovýchod země byl však tragický. Nájezdům padly za oběť tisíce poddaných a okolo 100 vesnic lehlo popelem.

Zdroj:
DVOŘÁK, Rudolf: Dějiny Markrabství moravského, stručné vydání, Brno 1906

Řádění Bočkajovců na Moravě

28. dubna 2014 v 15:34 | Tomáš |  Stavovský stát
V průběhu celého 16. století panoval mezi Moravou a Uherskem mír. Ostatně český král byl také králem uherským. Hned na začátku 17. věku ale vypuklo u východních sousedů povstání proti habsburské rekatolizaci. Do čela nespokojenců se postavil uherský magnát Štěpán Bočkaj.

Štěpán Bočkaj
Povstalecké vojsko se poprvé přiblížilo k moravským hranicím na začátku roku 1605. Bočkajovci vpadli na jihovýchodní Moravu v noci 1. května. Zničili vesnici Strání a směřovali k Uherskému Brodu. Od 3. do 14. května byly vypáleny: Strážnice, Uherský Brod, Rohatec, Lanžhot, Bílovice, Veselí, Ostroh, Hluk, Lipov a další vesnice až ke Zlínu. 14. května byl zapálen Bzenec. Organizace obrany pod vedením zemského hejtmana Karla z Lichtenštejna naprosto selhala. Zemská hotovost se ukázala jako bezmocná. Jiří z Hodic proto za zemské peníze najal 500 jezdců, rovněž Maxmilián z Lichtenštejna opatřil pluk pěších. Zemský hejtman svolal stavy do Uherského Hradiště a bylo rozhodnuto o svolání zemské hotovosti, ale sešli se většinou jen nezkušení sedláci. Bočkajovci vyzývali Moravany, aby se k nim připojili, když neuposlechli, podnikli útok. 26. května vtrhli na Moravu od Skalice a poplenili území až ke Zlínu a Malenovicím. Další výpad byl veden okolo Brumova. Některé oddíly uherských povstalců se dostali až k Holešovu a Valašskému Meziříčí. Na jihu dosáhly k Břeclavi a Valticím.
Přes nechráněné karpatské průsmyky přicházeli další a další nájezdníci. Na konci května vtrhli Hajduci do obce Derfle u Uherského Hradiště a zmasakrovali zde obyvatele shromážděné při bohoslužbě. 31. května byl vypálen Zlín. Na druhý den byl celý oddíl moravského vojska vehnán mezi Strážnicí a Rohatcem do řeky Moravy a zničen. Poté Bočkajovci vypálili Kyjov a 12 okolních vesnic. Zrovna když se povstalci chystali na Brno, postavil se jim do cesty oddíl jízdy vedený Jiříkem z Hodic a zahnal je ke Skalici. Mnoho Bočkajovců zahynulo v řece Moravě. 10. června pán z Hodic úspěšně odrazil útok na Uherský Brod a Nový Světlov. Také Kryštof Teufl pobil u Hodonína více než 400 Maďarů. Pomoc z Čech v podobě 10 000 vojáků dorazila až v druhé polovině června. Moravanům se podařilo uskutečnit výpad na Skalici a Čachtice. Uherské útoky se přesto nedařilo zastavit. 9. července Hajduci vydrancovali Velkou, 12. července poplenili Hodonínsko a Břeclavsko. 14. července vypálili Hodonín a rozdělili se na dva proudy. Jeden plenil v okolí Uherského Hradiště, druhý zamířil k Dívčím Hradům. Jiné oddíly ohrožovaly Hustopeče a Rosice.
Konečně v půli července získalo české vojsko povolení k pochodu do Uher. Adam ze Šternberka zamířil ke Strážnici a čekal na posily. Bočkajovci mezi tím zapálili Komňu, Bojkovice, Krhov, Bzovou, Záhorovice, Nezdenice, Šumice a Bánov. Moravané, Slezané a císařská armáda dorazili do Strážnic až na začátku srpna. Ihned byl zahájen protiútok s cílem zmocnit se uherských pohraničních pevností Skalice, Holíče a Branče, odkud Bočkajovci podnikali své ničivé výpady. Skalice padla 7. srpna 1605. V pramenech je vytýkáno podezřelé chování zemského hejtmana Karla z Lichtenštejna, který nedovolil pronásledovat nepřítele, ačkoli věděl, že odváží bohatou kořist. Velení moravského vojska proto převzal kardinál Dietrichštejn. Odvetné tažení pokračovalo 12. srpna dobytím Holíče, Branče, Plavče a Šaština. 21. srpna moravští rejtaři vypálili Čachtice a dorazili k opuštěnému Novému Městu nad Váhem. Obyvatelstvo se ve strachu z pomsty za zvěrstva páchaná na Moravě uchýlilo na hrad Beckov. Moravané se chtěli zmocnit i Trnavy, ale Hajduci je odrazili. Rovněž pokus o získání Trenčína byl odvolán, neboť přišly zprávy o spojení Bočkajovců s Turky.
Teprve na podzim projevil Štěpán Bočkaj ochotu jednat s císařem o míru. Dohody bylo dosaženo ve Vídni roku 1606. Pro jihovýchodní Moravu znamenaly útoky Bočkajovců jednu z nejhorších kapitol v dějinách kraje srovnatelnou snad jen s řáděním Turků a Tatarů. Útoky se vyznačovaly nebývalou brutalitou s cílem napáchat co největší škody. Lidé, kteří nestihli utéct byli pobiti nebo odvlečeni do Uher. Oblast se vylidnila, některé vesnice úplně zanikly. Proto překvapí, že jen o pár let později uzavřeli moravští stavové s Uhry spojenectví.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, díl II., Brno 1902
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech

Habáni na Moravě

18. dubna 2014 v 12:54 | Tomáš |  Stavovský stát
Novokřtěnci neboli anabaptisté, na Moravě zvaní habáni, představovali zcela jedinečnou skupinu protestantů. Jejich učení nařizovalo především obnovení křtu v dospělosti, pracovitost, odříkavý život a společné jmění. Někteří prý sdíleli i manželky. K bohoslužbě se scházeli ve velikých domech zvaných "kuchyně" (Haushaben), kde také společně vařili a jedli. Od těchto staveb bylo odvozeno i jejich moravské pojmenování. Učení habánů však nebylo jednotné a některé směry zastávaly na svou dobu velmi bizarní názory. Právě jejich výstřednost hraničící se sektářstvím byla důvodem, proč byli postupně vyhnáni z Německa, Rakouska i Čech. Náboženská tolerance a síla moravských stavů jim však umožnila zůstat na Moravě až do roku 1622.
Habáni přišli do českých zení z Německa a Rakouska v první polovině 16. století. Nejstarší anabaptistickou obec na Moravě založil roku 1526 Baltasar Hubmaier v Mikulově. Linhart z Lichtenštejna, vlastník mikulovského panství, se dokonce sám nechal v souladu novokřtěnským učení znovu pokřtít. Hubmaier vynikal vzděláním a výmluvností a brzy získal řadu přívrženců. Vedle pánů z Lichtenštejna přesvědčil ke konverzi i světícího olomouckého biskupa Martina Göschla. Od té doby se habáni ustavičně stěhovali na jižní Moravu. Z Německa se přistěhovali Osvald Glait, Jan Spittelmyer, Christian Rotmäntl, Hans Werner, Jakub Widemann a další. Král Ferdinand I. učinil první pokus o potlačení habánů roku 1528 na zemském sněmu ve Znojmě. Leč marně a počet novokřtěnců v zemi neustále rostl. Král proto nařídil alespoň upálit Hubmaiera a brněnského kazatele Thomase Waldhausera. Další oběti na životech už stavové nedovolili.

habánská rodina
V roce 1529 se do Slavkova přestěhovala celá osada habánů z Tyrolska vedená Jakubem Hutterem a Zikmundem Schitzingerem. Hutter později odešel do Hustopečí. Pod jeho vedením si zdejší osada vydobyla přední místo na Moravě. Jakub Hutter obec zreformoval a jeho zřízení přejímali i ostatní, kteří si začali říkat hutteriáni.
Je třeba zmínit, že se jednalo o vyznání vesměs německé a mezi českým obyvatelstvem neslavilo úspěch. Spíše budilo závist a pohoršení. Z moravských protestantů měli novokřtěnci nejblíže k Jednotě bratrské. Příliv osadníků ze zahraničí byl tak velký, že za 20 let vybudovali asi 60 osad. Jejich počet je odhadován na 45 - 50 000 osob. Zpravidla zakládali dvory o několika stech obyvatelích, výjimečně jich žilo pohromadě až 3 000. Mezi obce, kde se usadili patří: Mikulov, Hustopeče, Ivančice, Znojmo, Slavkov, Brno, Rosice, Bučovice, Šakvice, Čejkovice, Bohuslavice, Milonice, Popovice, Zaječí, Věstonice, Sedlec, Jemnice, Moravský Krumlov, Kupčice, Bzenec, Napajedla, Velké Pavlovice, Bořetice, Hrubčice, Veselí, Kurdějov, Vracov, Rohatec, Žadovice, Strachotín, Němčičky, Němčany, Pozořice, Nová Ves, Čejč, Židlochovice, Mistřín, Svatobořice, Vacenovice, Dambořice, Podivín, Němčice, Vlasatice, Přibice, Nové Mlýny, Bohutice, Fryšava, Kobylnice, Křížov, Mikulčice, Velké Bílovice, Prušánky, Tvrdonice, Ladná, Lanžhot, Stará Břeclav, Dunajovice, Pouzdřany, Nosislav, Morkovice, Pasohlávky, Křtěnice, Boleradice, Uhřice, Pohořelice, Heršpice, Hodonín, Alexovice, Višňové, Tavíkovice a Čermákovice. Dále se usazovali v osamělých dvorech a odlehlých horských vesnicích.
Moravští novokřtěnci byli velmi pracovití a zruční řemeslníci, šlechtičtí sluhové a vinaři. Nejbohatší z nich vlastnili pivovary, mlýny a jiné závody. Společné vlastnictví u nich rychle vymizelo. (Bylo ostatně zakázáno.) Díky těmto vlastnostem byli bohatší než zbytek poddaných, což budilo mezi lidmi zášť. Habáni proto tvořili nejvíce utlačovanou skupinu obyvatel. Ani židé neodváděli tak vysoké dávky. Platili daň ze svých kuchyní, z domů, z polí, z vinic, z obilí, z dobytka, z vína, z prodeje a z hlavy. Proti žádnému vyznání nevydal král tolik nařízení jako proti novokřtěncům. Ferdinand I. požadoval, aby byli vyhnáni ze země, neboť je mezi sebou nesnesou ani luteráni a kalvinisté. Jenže scházeli důkazy. Habáni vedli spořádaný život, měli pověst spolehlivých pracovníků a navíc platili vrchnosti vysoké daně. Stavové tudíž krále nevyslyšeli s poukazem na možnost výpadku příjmů na vedení války s Turky. Král se podivoval, že se stavové zastávají takových bludných a nebezpečných lidí, ale bez svolení zemského sněmu neměl právo zasáhnout. Když se roku 1545 podařilo Ferdinandovi vyhnat novokřtěnce z Čech, naléhal opět i na Moravany. Stavové však pouze odkázali na své předchozí usnesení, podle kterých se museli vystěhovat jen habáni žijící v komunách. Zdůraznili při tom, že jejich odchod by způsobil značné hospodářské ztráty a poškozena by byla i královská pokladna. Mezi největší zastánce habánů patřili páni ze Žerotína. Pokud některý šlechtic přece jen uposlechl a habány vyhnal, skrývali se tito na moravsko-slovenském pomezí a brzy se vraceli zpět.

habánská keramika
Nový král Maxmilián už nebyl v otázce vyznání tak zarputilý jako jeho otec. Roku 1567 svolil, že mohou habáni zůstat ještě rok a poté se musí vystěhovat pod ztrátou hrdla. Stavové tentokrát namítali, ať jim král poradí, jak mají nařízení provést, když se novokřtěnci nechají klidně bít a týrat, jen aby mohli zůstat na Moravě. Maxmilián odpověděl, že si to rozmyslí, ale k otázce se již nevrátil a spokojil se s uvalením vyšších daní. Z každého 1000 zlatých jmění měli každého půl roku zaplatit 10 zlatých. O habánech se všeobecně vědělo, že jsou bohatí a rádi zaplatí pokud budou moci zůstat na Moravě.
Teprve s koncem 16. století přišly pro novokřtěnce těžké časy. Pod vlivem sílícího katolicismu na ně byly uvalovány stále nové a vyšší daně a poplatky. Navíc se museli podřít omezením v oblasti řemesel i obchodu. V domech novokřtěnců se vždy nacházela bohatá kořist, tudíž se stávali terčem loupeživých útoků. Ani mezi domácím obyvatelstvem nebyli populární, neboť svou pilností ubírali práci místním řemeslníkům. V roce 1600 jim bylo zakázáno stavět nové domy a na brněnském sněmu roku 1604 prosadil Rudolf II. další zvýšení daní. Stavové odmítli s poukazem, že habáni už platí tak vysoké dávky, že další zvýšení neunesou. Kupodivu žádné restrikce nedokázaly novokřtěnce přinutit k odchodu z Moravy. Naopak jich na začátku 17. století znovu přibývalo. Přicházeli ze Švýcarska ve skupinách po 50-60 lidech a osídlovali pusté vesnice na jihovýchodní Moravě. Stavové se nijak nebránili. Oblast byla zpustošená nájezdy Bočkajovců a o kvalitní pracovní sílu byla nouze.
Definitivní konec novokřtěnců na Moravě přineslo až vítězství katolíků nad stavovským povstáním roku 1620. Po bitvě na Bílé hoře se stali první obětí z řad evangelíků. Už v roce 1619 Dampierrovo vojsko vyplenilo na 25 habánských vesnic a nalezlo zde ohromnou kořist. 28. září 1622 vydal císař Ferdinand II. dekret, kterým vypověděl všechny novokřtěnce z Moravy. Na vystěhování a rozprodání majetku jim byla dána lhůta čtyř neděl. Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Zbytek odešel do Uher a Sedmihradska. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země. I poté ještě zůstala hrstka neposlušných, kteří se skrývali v horách na moravsko-uherském pomezí. Poslední mandát proti novokřtěncům pochází z roku 1650. Od té doby o nich není na Moravě žádná zmínka.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Náboženské poměry na Moravě v 16. století

10. dubna 2014 v 20:18 | Tomáš |  Stavovský stát

Ačkoli se může navenek zdát, že náboženské poměry v českých zemích se vyvíjely stejným směrem, postoj Moravy k husitskému hnutí, povstání roku 1547 nebo příklon na stranu arcivévody Matyáše, svědčí o značných rozporech. Zatímco v Čechách byly nejmocnější šlechtické rody katolické, na Moravě tomu bylo naopak. Stávalo se, že tatáž vrchnost na svých českých statcích pronásledovala nekatolíky a na Moravě je podporovala. Lišili se i používané metody. Moravští stavové se nepokoušeli získat náboženskou svobodu jednostrannou revolucí jako páni v Čechách, nýbrž se snažili postupnými kroky vytlačit katolíky z veřejného dění.
Na Moravě panovala v 16. stolení takřka náboženská svoboda. Za povolené se považovalo katolictví a podobojí, ostatní se vyznání trpěla jako nutné zlo. Vedle sebe proto žili katolíci, podobojí (utrakvisté), čeští bratři, luteráni, kalvinisté, novokřtěnci (habáni), židé a menší vyznání jako ariáni, amosité, lulečtí bratři (habrovanité), mikulášenci, schwenkfeldiáni, fotiáni, flakciniáni, trinitáři, adamité a jiní. Stavové se náboženským otázkám spíše vyhýbali a na pořad jednání se dostaly hlavně při nastupování nového panovníka. Přestože byli všichni Habsburkové katolického vyznání, každý musel slíbit, že bude hájit náboženskou svobodu.
Vliv habsburských panovníků bývá často přeceňován. Dávali sice všemožně najevo podporu katolíkům, ale fakticky mohli dění na Moravě ovlivnit jen výběrem zemských úředníků a i zde se museli radit se stavy. Jakýkoli náznak porušování starých práv narážel na tvrdý odpor.
Ferdinand I. měl jako jediný král před Bílou horou dostatek sil i vůle reformaci potlačit. Byl to přesvědčený katolík, ovšem též pragmatik. Vedl nákladné války v Uhrách proti Janu Zápolskému a Turkům a nemohl si dovolit příliš dráždit protestantskou šlechtu, jestliže potřeboval, aby mu zemský sněm odhlasoval nové daně. Pokusil se zasáhnout alespoň proti novokřtěncům a habrovanitům a i v těchto případech stavové namítali, že králi nepřísluší někoho trestat za šíření náboženských bludů. Habrovanitům muselo být dovoleno odejít ze země. Stavové argumentovali tím, že se dosud nestalo, aby panovník násilím vztáhl ruku na moravského lantfrýdníka pro jeho náboženské přesvědčení. Od té doby si žádný panovník nedovolil někoho zatknout jen kvůli víře. Mohl jen se souhlasem zemského sněmu vypovědět bludaře ze země. Stávalo se, že ti, kteří měli opustit zemi, se časem vraceli nebo se jen nějakou dobu skrývali v lesích čekajíc, až se na ně zapomene. A jelikož většina moravské šlechty byla nekatolická, zapomínalo se rychle. Z počátku stavové povolovali alespoň nařízení proti novokřtěncům, ale nakonec se zastali i jich.
Moravané se nepřipojili k povstání v Čechách roku 1547, čímž si získali u Ferdinanda I. značnou přízeň. Nejenže byl potom shovívavější, ale nic nenamítal ani proti usazování vyhnaných členů Jednoty bratrské na Moravě. Samozřejmě kdyby mohl, rázně by zakročil. Když se však o to pokusil roku 1550 na zemském sněmu v Brně, vystoupil proti králi sám zemský hejtman Václav z Ludanic a připomněl mu jeho přísahu, kterou složil při nástupu na trůn. Václav z Ludanic dokonce, za všeobecného souhlasu, prohlásil, že spíše by země vzplanula ohněm, než by se vzdala své náboženské svobody.
Král proto musel změnit strategii. U menších nekatolických vyznání prosadil zvýšení daní a jinak čekal, až se jednotlivé náboženské proudy sami oslabí svou nevraživostí. Skutečně, největší slabinou nekatolíků byla nejednotnost a vzájemné útoky. Mnohá vyznání stála proti sobě radikálněji než proti katolíkům. Skomírajícím katolíků tak poskytli čas na vnitřní očistu a reorganizaci. Vítězství katolicismu však nebylo zásluhou habsburských panovníků. Způsobila jej v prvé řadě usilovná činnost katolických duchovních a šlechty. Zásluhou jezuitů a energických biskupů Marka Khuena, Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a především Františka Dietrichštejna, pomalu vítězila protireformace.
Na začátku 17. století už nebyla náboženská mapa Moravy zdaleka tak pestrá jako dříve. Podobojí splynuli s luterány, Jednota bratrská se sbližovala s kalvinisty. Z menších vyznání ještě přežívali novokřtěnci. Proti nim stáli neustále sílící katolíci, kteří již natahovali ruku po většině na zemském sněmu. Morava nepotřebovala žádný zvláštní majestát, jaký si roku 1609 vymohli čeští stavové na Rudolfovi II. Stačilo, aby se dodržovaly zvyklosti z 16. století. Král Matyáš sice roku 1608 potvrdil všechna privilegia a svobody svých předchůdců, v praxi ale měl konečné slovo olomoucký biskup kardinál František z Dietrichštejna, jemuž panovník ve všem vyhověl. Z katolické šlechty stojí za zmínku Pernštejnové, Berkové, Lichtenštejnové Lobkovicové, Haugvicové a jiní. Jsou známi případy, kdy byly zapečeťovány evangelické kostely. V osadách, kde nebyl jediný katolík, byli dosazováni katoličtí faráři. V královských městech se již nesměly sloužit ani soukromé evangelické mše. Nekatolíkům byl odpírán řádný pohřeb. Poddaní byli násilně naháněni na katolické mše. Kardinál dal zbořit chropyňské gymnázium a jeho místě zřídil katolickou školu. Atd. K podobným krokům bohužel sahali i evangelíci. Zemský hejtman Karel starší ze Žerotína se snažil mírnit spory mezi oběma tábory se slovy, aby z malého počátku nevzniklo něco většího. Když ovšem viděl, jak rozdílně se zachází s protestanty a katolíky, a že jeho úsilí je marné, roku 1615 rezignoval na svůj úřad. Novým zemským hejtmanem se stal horlivý katolík Ladislav Popel z Lobkovic.
Když potom roku 1618 vypuklo v Čechách další povstání proti králi, moravští radikálové neuposlechli umírněného Žerotína a raději vytáhli s Čechy do boje proti katolickému moři. Výsledek povstání mnozí předvídali, ale nikdo je neposlouchal. Vítězství Ferdinanda II. bylo natolik přesvědčivé, že kromě uzákonění katolictví jako jediné povolené víry, dosáhl i zničení stavovského státu a nastolení absolutismu.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Moravský zemský sněm do r. 1628

7. dubna 2014 v 19:55 | Tomáš |  Stavovský stát
Pokusy o určitou formu šlechtických sjezdů, které by se podílely na utváření poměrů na Moravě, můžeme sledovat již ve 13. století. Skutečný rozmach stavovských sněmů ale nastal až za vlády lucemburské dynastie. Král Jan totiž musel před svým přijetím za moravského markraběte v roce 1311 vydat tzv. inaugurační diplom, který významně posiloval moc šlechty. Zemský sněm disponoval mocí zákonodárnou a do vytvoření samostatného zemského soudu také mocí soudní. Vedle toho měl výhradní právo povolovat daně, svolával vojenskou hotovost, přijímal nebo volil panovníka a uděloval domovské právo v zemi. Zpočátku se dlouho scházel střídavě v Brně a v Olomouci, teprve později se jeho sídlo ustálilo v Brně, konkrétně v budově dnešní Nové radnice. Sněm svolával a řídil moravský markrabě nebo český král, v jeho nepřítomnosti mu předsedal zemský hejtman. Kromě sněmů se konaly též zemské sjezdy svolávané zemským hejtmanem, na kterých se mohly stavy radit o naléhavých záležitostech.
Na úvod každého sněmu přednesl hejtman řeč, ve které shromážděným stavům vyložil obsah jednání. Poté stavy zvolily několik zástupců pro uvítání královských komisařů. Komisaře vybíral král z řad šlechty a členů panovnické rodiny. Byli uvedeni na čestná místa a odevzdali svou instrukci vyhotovenou pro každý stav zvlášť. Zemský hejtman dal instrukci nahlas přečíst a přímluvu za ni učinila i nejváženější osoba z řad komisařů. Poté královští komisaři opustili sněmovnu a nechali stavy projednat navrhované předlohy. K usnadnění přijetí svých žádostí, pověřoval král vybrané jednotlivce, vážené osobnosti a zdatné řečníky, aby přímluvami podporovali královské návrhy. Sněm nebyl povinen jednat na prvním místě o královských předlohách, činil tak z úcty k důstojnosti královské, mohl rokování o královských návrzích odložit a zabývat se jinými neodkladnými potřebami země.

zasedání zemského sněmu, 17. století
V Markrabství moravském existovaly čtyři stavy zastoupené na zemském sněmu: panský, rytířský, kněžský a královských měst. Ostatní obyvatelé měst a obcí byli na zemském sněmu zastoupeni jen prostřednictvím svých pánů.
Jednání na sněmu probíhala odděleně. Každý stav se radil ve zvláštní místnosti; páni přímo ve sněmovně; rytíři v tzv. světnici rytířské. Stavu panskému předsedal zemský hejtman, stavu rytířskému nejvyšší hofrychtéř, stavu královských měst a prelátů nejvyšší podkomoří. Jednotlivci mohly též dávat návrhy usnesení, avšak ty musely být nejprve schváleny v příslušném stavu, jehož byla osoba členem. Návrhy celému sněmu směl předkládat jen zemský hejtman.
Ne vždy muselo projednání návrhu začínat v kuriích. Přímo ke společnému hlasování zpravidla docházelo při projednávání královských předloh, zvláště těch méně obšírných a nesporných.
Jakmile bylo rokování o věci dokončeno, sešly se stavy ke společnému hlasování. Při společném jednání ve sněmovně seděl v čele stav panský, na druhém místě preláti, na třetím rytíři a na čtvrtém poslové královských měst. Stav panský měl hlas první, rytířský druhý, prelátský třetí a městský čtvrtý hlas. Rozhodovala většina, pokud si byly hlasy rovny a šlo o záležitost týkající se celé země, rozhodl hlas zemského hejtmana. Naopak pokud šlo o věc výhradně jednoho stavu a ta neodporovala svobodám a právům země, ostatní stavy do ní nezasahovaly.
Když se sněm usnesl o královských předlohách, sepsala se odpověď na instrukci, která obsahovala, co stavové povolili a co povolit odmítli. Odpověď pak byla čtena královským komisařům za přítomnosti všech čtyř stavů, přičemž stav panský seděl, kdežto ostatní tři stavy stály. Jakmile byly všechny sněmovní věci vyřízeny, zemský hejtman sněm rozpustil. Sněmovní usnesení byla sepsána pro tisk a vložena do památných sněmovních knih, jež byly součástí zemských desek. Jako jediný v českých zemích nepotřeboval moravský zemský sněm dodatečný souhlas panovníka ke svým rozhodnutím.
Sněmovní praxe byla bohužel často v kontrastu s těmito formálními pravidly. Je známo, že páni a rytíři se scházeli jen ve velmi malém počtu a věnovali se raději zahálce. Je doložen případ (1596), kdy musel být sněm pro malý počet účastníků odročen. Když už dorazili, dělali stavové vše pro to, aby se co nejdříve mohli rozejít. Nezapojovali se do debat ani nepředkládali vlastní návrhy. Často jako ovce okamžitě souhlasili s názorem nevýznamnějších řečníků. Svou roli hrál i strach, aby neupadli v nemilost krále či jeho oblíbenců. Při takové povaze sněmovníků se nelze divit, že byl-li zemský hejtman silnou a energickou osobností, vládl sněmu takřka podle své vůle.

Karel st. ze Žerotína o stavech: /Apologie neb obrana ku panu Jiříku z Hodic/
"Předně vědoma jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pejše, po ouřadech, po titulích, po místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, shromažďování statků dokonce zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, k kratochvílím, k myslivosti, k frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a městský zdaliž jinačejší jsou, zdaliž od nich čeho více se očekávati může? … Páni na to myslí, aby sami kralovali; stav rytířský, aby se od pánů … ničím nedělil; preláti aby kacíře, pokudž možné, potlačili; města, aby stav panský a rytířský z sebe svrhly. … Takovými povahami pojati, vášněmi svázáni, strachem a jinými nezpůsoby zmámeni jsouce, když k sněmu přijíždějí, zdaliž tím oumyslem to činí, aby se bez vyřízení něčeho užitečného a podstatného nerozjížděli? Nikoli. Když se sejdou, zdaliž to obmejšlejí, aby sebe poslouchati, sobě napomáhati vespolek a to, co by potřebného bylo, bedlivě uvažovati a rozjímati chtěli? Nikoli. Když se co přednáší, zdali na to pozor mají, zdali to soudí, zdali to k srdci připouštějí? Nikoli. I což pak? Přijíždějí, aby berně svolovali, scházejí se, aby rozprávěli, smlouvají, aby se co nejdříveji zas rozjeli, a sumou poslouchají jeden druhého jako prázdnej břich a navyklej hřích."

Související:

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla staršího ze Žerotína, odd. II. Listové psaní jazykem českým, sv. I., Brno 1870
www.wikipedia.cz

Moravské zemské zřízení do r. 1628

7. dubna 2014 v 19:36 | Tomáš |  Stavovský stát
Postavení moravského markrabství v předbělohorském období se vyznačovalo širokou nezávislostí na českém království a velkou mírou samosprávy. Morava byla formálně nejpřednějším údem Koruny. Až za ní následovalo Slezsko a obojí Lužice. Tento poměr navíc existoval jen vůči králi, český zemský sněm neměl nad Moravou žádnou moc. Mimo svazek s Čechami se Moravané ocitli jen v letech 1608-1611, když přešli na stranu arcivévody Matyáše. Na celistvost země dohlíželi stavové, bez jejichž svolení nesmělo být odděleno žádné území. Normou nejvyšší právní síly bylo zemské zřízení. Původně se nacházelo jen v právních knihách jako soupisech moravského obyčejového práva. Známy jsou Kniha Tovačovská a o něco mladší Kniha Drnovská. Zemský sněm vydal oficiálně moravské zemské zřízení až roku 1535. Velkou roli hrály tzv. lantfrýdy, které zavazovaly stavy navzájem k dodržování práva a potírání zločinu. Podepsat musel každý včetně panovníka.
Pánem země byl český král z titulu moravského markraběte. Při přijímání za pána musel přísahat na práva a zemské svobody a spolu s ostatní stavy podepisoval lantfrýd. Poté přijal od stavů slib poslušnosti. Činil se rozdíl mezi králem nově zvoleným a dědičným. V prvním případě nesměli Moravané novému pánu holdovat před korunovací v Praze. Pokud se jednalo o dědice předešlého pána, mohli jej moravští stavové přijmout i před korunovací. Panovník byl povinen hájit práva Moravanů proti všem nepřátelům a reprezentoval zemi navenek. Ve své moci však byl značně omezen stavy, obzvláště v oblasti zákonodárství, soudnictví, vojenství a daní. Královské příjmy se skládaly z výtěžků komorních statků a platů královských měst, cel, mýt, z hornictví, soudních a židovských poplatků. Daně směl panovník vybírat jen se svolením zemského sněmu. Výjimku tvořila daň u příležitosti korunovace a sňatku královských dcer.
Zemi spravovalo šest nejvyšších zemských úředníků: zemský hejtman, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí, hofrychtéř, nejvyšší podkomoří a nejvyšší písař. První tři byli od roku 1538 bráni ze stavu panského, zbytek pocházel z řad rytířů. Společným úředníkem pro Čechy i Moravu byl královský maršálek. Jmenoval je panovník po poradě se stavy. Zemský hejtman a podkomoří odpovídali pouze králi, ostatní se zodpovídali také stavům. Funkční období bylo neomezené, v praxi však panovník dokázal přinutit nepohodlné úředníky k rezignaci. Pouze při změně na trůnu byli nejvyšší úředníci povinni složit funkci. Nový panovník je potom mohl znovu potvrdit. Vedle nich existovali tzv. menší úředníci: místokomorník, místosudí, místopísař a 2 zemští purkrabí (olomoucký a brněnský).
Z českých úřadů měla vliv jen česká kancelář jakožto zprostředkovatel mezi králem a zeměmi Koruny. Její místokancléř byl zpravidla vybírán z řad Moravanů. Dále dvorská komora, která se starala o královské finance.
Země se vnitřně členila na 5 krajů: olomoucký, brněnský, znojemský, jihlavský a hradišťský. Spravovali je vždy 2 hejtmani, jeden stavu panského, druhý stavu rytířského. Volil je zemský sněm a byli podřízeni zemskému hejtmanovi.
Největší moc v zemi patřila stavům. Na Moravě existovaly 4: panský, prelátský, rytířský a královských měst. Mezi nimi směli zasedat jen rodilí Moravané vlastnící statky na Moravě nebo cizinci, kterým byl udělen inkolát (jakési občanství).
Stěžejním tělesem celého stavovského zřízení byl zemský sněm jako nejvyšší zákonodárný sbor. Do jeho pravomoci spadalo (mimo jiné) povolování daní, přijímání nového pána, styky se sousedními zeměmi, hlasování o předlohách, vojenství a výpravy za hranice, zemská správa, bezpečnost, míry a váhy, výše úroků, spory mezi vrchností a poddanými a náboženské otázky. Stavové se na sněmu dělili do tří kurií: panské, rytířské a spojené kurie prelátů a královských měst. Pánům a zároveň celému sněm předsedal zemský hejtman, rytířům hofrychtéř, prelátům a městům podkomoří. Olomoucký biskup hlasoval s pány. Prostý lid ani poddanská města neměli právo účastnit se zemských sněmů. Scházely se jednou ročně, mimořádně i častěji, v Olomouci nebo Brně. Občas byl sněm svolán i do jiného královského města. Délka trvání kolísala mezi 2 - 6 týdny. Pokud se zemského sněmu neúčastnil král osobně, zastupovali jej královští komisaři. Jednacím jazykem byla Čeština. Každý člen sněmu mohl vystoupit na plénu i ve své kurii. Předlohy se napřed projednaly v kuriích, teprve potom mohlo proběhnout společné hlasování. Při hlasování měla každá kurie jeden hlas. Účastníkům nenáležela žádná odměna. Sněmovní usnesení nabývala platnosti zapsáním do zemských desek. Od Ferdinanda I. se u významnějších usnesení vyžadoval dodatečný souhlas panovníka. S obsahem usnesení pak nejvyšší písař, krajští hejtmani a vrchnost seznámili obyvatelstvo.
Každý ze stavů mohl podávat stížnosti k zemskému sněmu či přímo k panovníkovi. Oprávnění mohli využít i poddaní, pokud vrchnost porušovala jejich práva. Stejně tak sám panovník si často stěžoval u zemského sněmu.
K naléhavým záležitostem mohl zemský hejtman svolat menší poradu stavů nazývanou zemský sjezd. Jeho usnesení byla závazná jen pokud je schválil také následující zemský sněm.
Vedle zemského sněmu se často konaly i sněmy generální, které vznikly rozšířením českého zemského sněmu o poselstva ze všech zemí Koruny české. Scházely se nejčastěji v Praze. Během 16. století zcela ztratily význam, neboť čeští stavové a panovník soustavně degradovali jejich postavení, načež stavové Moravy, Slezska a Lužice prohlásili, že nejsou povinni se jich účastnit.
Vojsko bylo stavovské nebo žoldnéřské. Svolávání zemské hotovosti jakož i najímání žoldáků bylo v kompetenci zemského sněmu, který se staral též o zaopatření vojáků. Při naléhavém ohrožení, kdy nebylo možné rychle svolat zemský sněm, mohl zemský hejtman spolu s nejvyššími úředníky a nejváženějšími osobnostmi stavů podniknout nezbytná opatření. I tyto kroky ale podléhaly dodatečnému schválení sněmu. Hejtmani a velitelé armády byli voleni z řad domácí šlechty. Vojáci slibovali poslušnost stavům, nikoli panovníkovi. Vytáhl-li do boje osobně panovník nebo zemský hejtman musel jej každý pán i rytíř následovat nebo za sebe poslat přiměřenou náhradu. Vojsko olomouckého biskupa a jeho vazalů táhlo samostatně pod vlastním praporem. Pokud šlo o společnou výpravu s českým vojskem, Češi přebírali velení.
V náboženských otázkách panovala mezi stavy zásada svobody svědomí. Nikdo ze stavů nesměl být kvůli víře uvězněn ani trestán. Rovněž panovníci při holdování slibovali zachovávat svobodu vyznání. V praxi však upřednostňovali katolíky.
Soudnictví se skládalo ze soustavy několika soudů, z nichž každý řešil jinou agendu. Téměř každý stav tak byl souzen vlastním soudem a podle svého práva. Patřili sem: větší soud zemský, menší soud zemský, manský soud markraběcí, manský soud maršálkův, manský soud biskupský, soudy duchovní, městské a vrchnostenské.
Domovské právo (inkolát) na Moravě měl automaticky rodilý Moravan a rodáci ze zemí Koruny české. Těm stačilo k získání plných práv na Moravě připojení podpisu k lantfrýdu, případně doložení původu. Stejné pravidlo platilo pro Moravany usilující o inkolát v českých zemích. Cizinci museli pro udělení inkolátu osobně zažádat zemský sněm nebo větší soud zemský a do tří let zakoupit statek na Moravě. Z každého 1000 kop jmění navíc museli zaplatit poplatek 10 kop. Od roku 1609 se vyžadoval závazek naučit děti českému jazyku. Cizinci bez inkolátu nesměli zastávat žádný zemský ani královský úřad. Ve městech se pak směli zdržet nejdéle 2 týdny. Bez přijetí rovněž nesměli kupovat moravské statky.
Postavení prostého lidu bylo špatné. Kromě poddanství k vrchnosti byl ještě povinen konat robotu a platit desátky. Statky se prodávaly i s robotníky a majitel mohl poddané klidně zastavit. Poddaný se směl přestěhovat jen se souhlasem fojta. Musel však za sebe najít odpovídající náhradu a splatit všechny závazky. Vrchnost mohla poddaného propustit i sama pomocí výhostního listu, bez něhož pak nesměla být osoba přijata na jiném panství. Zběhové a vzbouřenci, museli být předáni své vrchnosti a čekal je tvrdý trest. Poddaný nesměl nosit zbraň ani lovit zvěř kromě drobného ptactva, lišek a vlků. Trhy byly na vesnici jen výjimečně. Z řemeslníků se směli usadit jen ta povolání, která byla pro život nezbytná jako kováři, řeznici, tkalci nebo bednáři. Nepoměr panoval i v částce, která se platila za zabití člověka. Za hlavu pána činilo odškodnění 500 kop grošů, za hlavu sedláka jen 5 kop.
Daně platili všichni obyvatelé země, ale nebyly rozloženy rovnoměrně. Nejvíce platili Novokřtěnci, Židé a poddaní. Druhy daní byly různé: z majetku, z měřice, třicátek, domovní, z komínů, z ohnišť, z masa atd. Často se vybíralo na válku s Turky. Ražbu mincí a hornictví spravovala královská komora.
Pořádek na venkově hlídali fojtové jako vrchnostenští úředníci. Evidovali místní obyvatelstvo a nestrpěli přechovávání jakýchkoli nekalých živlů. Již tehdy existovalo jakési přeshraniční vydávání zločinců. Škůdci z ciziny mohli být vydáni za hranice a uprchlí moravští zločinci zase vydáni k potrestání na Moravu. Žebrání bylo zakázáno, povolení se dávalo jen skutečně starým a nemohoucím lidem. Cikáni byli vyháněni ze země a bylo jim zabraňováno se vrátit. Koncem 16. století byli dokonce odváženi za hranice na zemské útraty. Rovněž se vysekávalo křoví podél cest, aby se v něm nemohli skrývat loupežníci. Udržování sjízdnosti cest měla na starost vrchnost. Za účelem chytání zločinců a podezřelých lidí byla zřízena stráž složená z 30 jezdců, kteří jezdili Moravou a podezřelé odváděli do nejbližšího vězení. Za každého lotra dostali zaplaceno 1 zl. Zákonem byli chráněni před jakýmkoli násilím.
Poslední revize zemského zřízení, která vyjadřovala svobodnou vůli stavů, proběhla v roce 1604. Následné události vyvolané stavovským povstáním způsobily ve výsledku totální rozvrat stavovského státu nejen na Moravě. Vítězství absolutismu bylo zpečetěno roku 1628 vydáním Obnoveného zřízení zemského.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Královská města

3. dubna 2014 v 20:05 | Tomáš |  Stavovský stát
Královská města představovala už od středověku zvláštní skupinu měst nadanou rozsáhlými privilegii. Po pánech, prelátech a rytířích tvořily čtvrtý stav na Moravě. Jen tato města mohla jednat s ostatními stavy, zapisovat statky do zemských desek a účastnit se zemského sněmu. Některá dokonce pečetila červeným voskem jako páni. Na sněmu zasedali ve třetí kurii společně s preláty. Důležitým dokumentem byla zakládací listina neboli statut, který obsahoval městská privilegia. Mezi výsady patřilo kupříkladu právo trhové, právo opevnit se hradbami, mílové, skladní, várečné, právo nucené cesty atd. Vrchností královských měst byl samotný král obvykle zastoupený nejvyšším podkomořím, který v podstatě vykonával dozor nad hospodařením i správou měst.
Ještě ve 14. století existovalo na Moravě 30 zeměpanských měst: Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště, Uničov, Přerov, Prostějov, Vyškov, Hodonín, Litovel, Šternberk, Nový Jičín, Vsetín, Moravská Ostrava, Tišnov, Třebíč, Moravské Budějovice, Jemnice, Břeclav, Hustopeče, Podivín, Klobouky, Ivančice, Bzenec, Uherský Brod, Pohořelice, Telč, Slavonice a Šumperk. Postupem času však panovník většinu z nich prodal šlechtě. V 16. století proto zbylo jen 6 královských měst: Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uničov a Uherské Hradiště. Některá města se ještě stačila vykoupit z poddanství a dala se pod ochranu krále, což byl případ Kyjova, Nového Jičína a Šumperka. Nebylo jim však přiznáno právo stavovské a zůstaly pouze komorními městy.

Měšťané si ze svého středu, za přítomnosti podkomořího, volili městskou radu. V čele města stál purkmistr. V úřadu se vždy po několika týdnech střídali jednotliví radní. Purkmistr střežil městskou pečeť, svolával městskou radu, předsedal jí a spravoval obecní jmění. Někde jeho funkci plnil primátor. Jako dozorčí a schvalovací orgán byli volení obecní starší. Ve výjimečných případech mohla rozhodnout i celá obec. Případnou rezignaci musel purkmistr oznámit nejen konšelům ale i králi a bylo jen na něm, zda přijme. Pravou rukou purkmistra byl městský písař. Jako muž znalý práva vyhotovoval všechny listiny a často město zastupoval na zemském sněmu. Písaři byli obyčejně tři: český, latinský a německý.
Spravedlnost vykonávali rychtáři nebo fojtové společně s konšely. Původně se jednalo o královský úřad, ale města jej časem vykoupila. Proti rozsudku bylo možné odvolání k podkomořímu, od roku 1548 navíc k apelačnímu soudu v Praze. Města na severu Moravy brala právní ponaučení v Olomouci, jižní se obracela na Brno. V oblasti horního práva byla vrchním soudem Jihlava, a to pro celé české země.
Jak vidno královská města měla značnou samosprávu. Ovšem panovník měl vždy právo, osobně nebo prostřednictvím podkomořího, zasahovat do záležitostí soudnictví a daní. Každé město platilo ročně královské komoře určité dávky. Jiné zvláštní daně jako válečné či pobečovné jim ukládal zemský sněm. Bez svolení krále a stavů města nesměla nakupovat deskové statky, ale pravidlo se nedodržovalo.
V královském městě se mohl usadit každý poctivý a zachovalý obyvatel, rovněž šlechta a duchovenstvo. Zvláště páni si v Brně a Olomouci opatřovali honosné domy, neboť se zde často konaly zemské sněmy a soudy. Měšťanem byl ten, kdo vlastnil ve městě dům a byl přijat do obce. Noví měšťané skládali slib poslušenství v dobrém i zlém. Lepší postavení měli tzv. erbovníci, kteří si opatřili znak. Dále se velmi cenili řemeslníci. Rolníci a obchodníci nepožívali takové vážnosti. Občané nemuseli poslouchat ničí příkazy kromě podkomořího a zemského hejtmana jako zástupců krále. Ostatní obyvatelé neměli žádná práva.
Vlna restrikcí po neúspěšném povstání v Čechách roku 1547 se moravských měst téměř nedotkla. Naopak výtězství absolutismu v roce 1620 znamenalo počátek konce městské samosprávy. Byl obnoven úřad královského rychtáře, Šumperk a Nový Jičín upadli opět do poddanství. Tento trend vyvrcholil za josefinských reforem zřízením magistrátů, kdy dosavadní samosprávu nahradili státní úředníci.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Stav rytířský a nižší šlechta

2. dubna 2014 v 22:30 | Tomáš |  Stavovský stát
Stav rytířský stál v pořadí společenské prestiže na třetím místě v zemi hned za pány a preláty. Samotní rytíři disponovali poměrně významnými privilegii. Zasedali na zemském sněmu i větším zemském soudě. Menší soud zemský byl zcela v jejich rukou. Od roku 1538 obsazovali i úřady nejvyššího hofrychtéře, nejvyššího podkomoří a zemského písaře. Pečetili buď červeným voskem jako páni nebo používali vosk zelený. Nezřídka také uzavírali sňatky s panskými rody. Při oslovování vyžadovali přídomek "Urozený a Statečný Rytíř" Ti nejvýznačnější se časem vypracovali do panského stavu, jak tomu bylo například u Žerotínů.


Níže za hodností rytíře stál vladyka, dále zeman a nejnižší vrstvu tvořily tituly panoš, náprávník, svobodný man, dědinník a svobodný dvořák. Vladykové a zemani se oslovovali "Urození" a panoši "Slovutní". Rozdíly mezi jednotlivými tituly se během 16. století stíraly. Jednalo se sice o šlechtice ale nižšího řádu, proto i respekt k nim byl často minimální. Neurozený poddaný byl "chlap", což byla zároveň ve šlechtických kruzích urážka trestaná soudem pana maršálka.
Chlap se mohl stát šlechticem jen z moci královské. Dělo se tak obyčejně během válek za zvláštní zásluhy. Takto vyznamenaný poddaný se stal svobodníkem, který se pak mohl stát panošem. Panoši zpravidla vstupovali do služeb pánů a teprve ve třetí generaci řádného života jim byl přiznán titul vladyky. Král však mohl udělit titul vladyky i rovnou. Takovému se smělo beztrestně vytknout, že je potomkem chlapa, poněvadž to byla pravda. Ve starších dobách pasoval král přímo na rytíře, ovšem v 16. století už stavy chápaly takový krok jako zásah do svých práv. Známé jsou spory Rudolfa II. s rytířskou kurií o přijetí Jiříka z Drast. Jmění bylo z hlediska urozenosti věcí vedlejší, i zchudlý šlechtic, který doložil svůj původ, měl nárok na výsady. Šlechtictví mohl být člověk zbaven jedině pokud se věnoval nešlechtickému zaměstnání, vedl nectnostný život nebo úmyslně zlehčoval svůj stav.
Vladyka mohl být do rytířského stavu přijat na zasedání zemského sněmu nebo zemského soudu. O žádosti rozhodovala rytířská kurie sama. Přijatý skládal slib do rukou předsedy kurie, kterým byl nejvyšší hofrychtéř. Čerstvý rytíř musel ukázat rodinný erb a povědět od kterého krále jej obdržel. Podobně jako u pánů, ani nově přijatý rytíř nesměl po tři generace uzavřít sňatek s příslušníkem starožitných rodů.
Právo přijímat nové členy ztratila kurie vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1628. Od té doby byl k přijetí rozhodující souhlas panovníka. Porážka stavovského povstání a třicetiletá válka vůbec zasadily nižší šlechtě tvrdou ránu. Řada se přidala na stranu povstalců s vidinou zlepšení své tíživé sociální pozice a musela následně odejít do emigrace. Zbylí rytíři a vladykové se pak nemohli měřit s novou generací vysoké šlechty zbohatlé na konfiskátech.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Stav prelátský

1. dubna 2014 v 21:04 | Tomáš |  Stavovský stát
Stav prelátský neboli kněžský se v předbělohorském období řadil co do vážnosti na druhé místo hned za stav panský. Při hlasování na zemském sněmu však byl až třetí. Morava tak vybočovala od úpravy v Čechách, kde byli duchovní po husitských válkách zcela zbaveni politické moci. Při oslovování vyžadovali titul "Velebný pan prelát". Celkově však preláti nebyli příliš oblíbení. Páni a rytíři jim vyčítali, že se pletou do správy země. Povětšinou protestantská královská města je zase podezřívala, že straní katolíkům. Největší otřes zaznamenali během stavovského povstání. Roku 1619 prosadili radikálové na zemském sněmu zrušení prelátského stavu včetně zabavení všech jeho statků. Obnovené zřízení zemské pak zavedlo duchovní stav jako první v zemi.
Na rozdíl do pánů a rytířů počet členů stavu prelátského byl přesně určen. Náležely sem kapituly olomoucká a brněnská a představení moravských klášterů, které měly statky zapsané v zemských deskách. Jmenovitě: klášter loucký, kounický, zábrdovický, žďárský, hradišťský u Znojma, rajhradský, hradišťský u Olomouce, velehradský, šternberský, Všech Svatých v Olomouci, sv. Tomáše v Brně, sv. kříže ve Znojmě, a klášter novoříšský. Dále kartouzy olomoucká a brněnská, v Nové Vsi, abatyše kláštera Králové, tišnovská, oslavanská, pustiměřská, dalešická, Matky Boží ve Znojmě, sv. Kateřiny a sv. Kláry v Olomouci. Kláštery sousedních zemí, jež měly statky na Moravě nenáležely ke stavům moravským. Spor panoval v otázce postavení kláštera ve Fulneku, u kterého nebylo jasné, zda je již v Opavsku nebo ještě na Moravě. Možná překvapí, že olomoučtí biskupové nebyli příslušníky prelátského stavu. Stáli totiž mimo strukturu stavů jako tzv. duchovní knížata, jimž náleželo v důstojnosti místo hned za markrabětem.
Volby prelátů, proboštů a opatů se konaly pod ochranou pražského arcibiskupa, olomouckého biskupa a české kanceláře. Zvolené potom potvrzoval panovník a představený příslušného řádu.
Co se majetku týče, preláti byli v 16. a začátkem 17. století relativně chudí především následkem husitských válek a rozmachu protestantismu. V některých klášterech žili sotva dva nebo tři mniši, neboť na víc příjmy nestačily. Jiné sice disponovaly značnými příjmy z desátků či vinohradů, ale vinou špatného hospodaření je tížily obrovské dluhy. Příkladem bohatého kláštera budiž loucký klášter u Znojma. Často se stávalo, že mniši budili svým životem mezi lidem pohoršení. Král se proto snažil omezit příliv vlašských duchovních a uložil biskupovi a zemskému hejtmanovi dozírat na pořádek za zdmi klášterů.
Klášterní statky (podobně jako královských měst) spadaly mezi statky komorní, tj. patřily do majetku zeměpána a spravovala je česká dvorská komora. Prostředníkem mezi preláty a ostatními stavy byl zemský podkomoří. Král měl právo požadovat od klášterů roční úrok, válečnou berni, zastavovat jejich majetek a za největšího nebezpečí mohl rozprodávat i kostelní cennosti. Kněží se osobně neúčastnili válečných výprav, měli pouze povinnost dodat koně a povozy. Rovněž nebyly voleni do stavovských komisí a delegací s výjimkou těch, jež se dotýkaly věcí duchovních. Prelátům nebylo dovoleno kupovat ani prodávat deskové statky. Vždy museli žádat o svolení zemský sněm. Celkově stavy zastávaly názor, že duchovní se mají hlavně modlit.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905