Habáni na Moravě

18. dubna 2014 v 12:54 | Tomáš |  Stavovský stát
Novokřtěnci neboli anabaptisté, na Moravě zvaní habáni, představovali zcela jedinečnou skupinu protestantů. Jejich učení nařizovalo především obnovení křtu v dospělosti, pracovitost, odříkavý život a společné jmění. Někteří prý sdíleli i manželky. K bohoslužbě se scházeli ve velikých domech zvaných "kuchyně" (Haushaben), kde také společně vařili a jedli. Od těchto staveb bylo odvozeno i jejich moravské pojmenování. Učení habánů však nebylo jednotné a některé směry zastávaly na svou dobu velmi bizarní názory. Právě jejich výstřednost hraničící se sektářstvím byla důvodem, proč byli postupně vyhnáni z Německa, Rakouska i Čech. Náboženská tolerance a síla moravských stavů jim však umožnila zůstat na Moravě až do roku 1622.
Habáni přišli do českých zení z Německa a Rakouska v první polovině 16. století. Nejstarší anabaptistickou obec na Moravě založil roku 1526 Baltasar Hubmaier v Mikulově. Linhart z Lichtenštejna, vlastník mikulovského panství, se dokonce sám nechal v souladu novokřtěnským učení znovu pokřtít. Hubmaier vynikal vzděláním a výmluvností a brzy získal řadu přívrženců. Vedle pánů z Lichtenštejna přesvědčil ke konverzi i světícího olomouckého biskupa Martina Göschla. Od té doby se habáni ustavičně stěhovali na jižní Moravu. Z Německa se přistěhovali Osvald Glait, Jan Spittelmyer, Christian Rotmäntl, Hans Werner, Jakub Widemann a další. Král Ferdinand I. učinil první pokus o potlačení habánů roku 1528 na zemském sněmu ve Znojmě. Leč marně a počet novokřtěnců v zemi neustále rostl. Král proto nařídil alespoň upálit Hubmaiera a brněnského kazatele Thomase Waldhausera. Další oběti na životech už stavové nedovolili.

habánská rodina
V roce 1529 se do Slavkova přestěhovala celá osada habánů z Tyrolska vedená Jakubem Hutterem a Zikmundem Schitzingerem. Hutter později odešel do Hustopečí. Pod jeho vedením si zdejší osada vydobyla přední místo na Moravě. Jakub Hutter obec zreformoval a jeho zřízení přejímali i ostatní, kteří si začali říkat hutteriáni.
Je třeba zmínit, že se jednalo o vyznání vesměs německé a mezi českým obyvatelstvem neslavilo úspěch. Spíše budilo závist a pohoršení. Z moravských protestantů měli novokřtěnci nejblíže k Jednotě bratrské. Příliv osadníků ze zahraničí byl tak velký, že za 20 let vybudovali asi 60 osad. Jejich počet je odhadován na 45 - 50 000 osob. Zpravidla zakládali dvory o několika stech obyvatelích, výjimečně jich žilo pohromadě až 3 000. Mezi obce, kde se usadili patří: Mikulov, Hustopeče, Ivančice, Znojmo, Slavkov, Brno, Rosice, Bučovice, Šakvice, Čejkovice, Bohuslavice, Milonice, Popovice, Zaječí, Věstonice, Sedlec, Jemnice, Moravský Krumlov, Kupčice, Bzenec, Napajedla, Velké Pavlovice, Bořetice, Hrubčice, Veselí, Kurdějov, Vracov, Rohatec, Žadovice, Strachotín, Němčičky, Němčany, Pozořice, Nová Ves, Čejč, Židlochovice, Mistřín, Svatobořice, Vacenovice, Dambořice, Podivín, Němčice, Vlasatice, Přibice, Nové Mlýny, Bohutice, Fryšava, Kobylnice, Křížov, Mikulčice, Velké Bílovice, Prušánky, Tvrdonice, Ladná, Lanžhot, Stará Břeclav, Dunajovice, Pouzdřany, Nosislav, Morkovice, Pasohlávky, Křtěnice, Boleradice, Uhřice, Pohořelice, Heršpice, Hodonín, Alexovice, Višňové, Tavíkovice a Čermákovice. Dále se usazovali v osamělých dvorech a odlehlých horských vesnicích.
Moravští novokřtěnci byli velmi pracovití a zruční řemeslníci, šlechtičtí sluhové a vinaři. Nejbohatší z nich vlastnili pivovary, mlýny a jiné závody. Společné vlastnictví u nich rychle vymizelo. (Bylo ostatně zakázáno.) Díky těmto vlastnostem byli bohatší než zbytek poddaných, což budilo mezi lidmi zášť. Habáni proto tvořili nejvíce utlačovanou skupinu obyvatel. Ani židé neodváděli tak vysoké dávky. Platili daň ze svých kuchyní, z domů, z polí, z vinic, z obilí, z dobytka, z vína, z prodeje a z hlavy. Proti žádnému vyznání nevydal král tolik nařízení jako proti novokřtěncům. Ferdinand I. požadoval, aby byli vyhnáni ze země, neboť je mezi sebou nesnesou ani luteráni a kalvinisté. Jenže scházeli důkazy. Habáni vedli spořádaný život, měli pověst spolehlivých pracovníků a navíc platili vrchnosti vysoké daně. Stavové tudíž krále nevyslyšeli s poukazem na možnost výpadku příjmů na vedení války s Turky. Král se podivoval, že se stavové zastávají takových bludných a nebezpečných lidí, ale bez svolení zemského sněmu neměl právo zasáhnout. Když se roku 1545 podařilo Ferdinandovi vyhnat novokřtěnce z Čech, naléhal opět i na Moravany. Stavové však pouze odkázali na své předchozí usnesení, podle kterých se museli vystěhovat jen habáni žijící v komunách. Zdůraznili při tom, že jejich odchod by způsobil značné hospodářské ztráty a poškozena by byla i královská pokladna. Mezi největší zastánce habánů patřili páni ze Žerotína. Pokud některý šlechtic přece jen uposlechl a habány vyhnal, skrývali se tito na moravsko-slovenském pomezí a brzy se vraceli zpět.

habánská keramika
Nový král Maxmilián už nebyl v otázce vyznání tak zarputilý jako jeho otec. Roku 1567 svolil, že mohou habáni zůstat ještě rok a poté se musí vystěhovat pod ztrátou hrdla. Stavové tentokrát namítali, ať jim král poradí, jak mají nařízení provést, když se novokřtěnci nechají klidně bít a týrat, jen aby mohli zůstat na Moravě. Maxmilián odpověděl, že si to rozmyslí, ale k otázce se již nevrátil a spokojil se s uvalením vyšších daní. Z každého 1000 zlatých jmění měli každého půl roku zaplatit 10 zlatých. O habánech se všeobecně vědělo, že jsou bohatí a rádi zaplatí pokud budou moci zůstat na Moravě.
Teprve s koncem 16. století přišly pro novokřtěnce těžké časy. Pod vlivem sílícího katolicismu na ně byly uvalovány stále nové a vyšší daně a poplatky. Navíc se museli podřít omezením v oblasti řemesel i obchodu. V domech novokřtěnců se vždy nacházela bohatá kořist, tudíž se stávali terčem loupeživých útoků. Ani mezi domácím obyvatelstvem nebyli populární, neboť svou pilností ubírali práci místním řemeslníkům. V roce 1600 jim bylo zakázáno stavět nové domy a na brněnském sněmu roku 1604 prosadil Rudolf II. další zvýšení daní. Stavové odmítli s poukazem, že habáni už platí tak vysoké dávky, že další zvýšení neunesou. Kupodivu žádné restrikce nedokázaly novokřtěnce přinutit k odchodu z Moravy. Naopak jich na začátku 17. století znovu přibývalo. Přicházeli ze Švýcarska ve skupinách po 50-60 lidech a osídlovali pusté vesnice na jihovýchodní Moravě. Stavové se nijak nebránili. Oblast byla zpustošená nájezdy Bočkajovců a o kvalitní pracovní sílu byla nouze.
Definitivní konec novokřtěnců na Moravě přineslo až vítězství katolíků nad stavovským povstáním roku 1620. Po bitvě na Bílé hoře se stali první obětí z řad evangelíků. Už v roce 1619 Dampierrovo vojsko vyplenilo na 25 habánských vesnic a nalezlo zde ohromnou kořist. 28. září 1622 vydal císař Ferdinand II. dekret, kterým vypověděl všechny novokřtěnce z Moravy. Na vystěhování a rozprodání majetku jim byla dána lhůta čtyř neděl. Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Zbytek odešel do Uher a Sedmihradska. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země. I poté ještě zůstala hrstka neposlušných, kteří se skrývali v horách na moravsko-uherském pomezí. Poslední mandát proti novokřtěncům pochází z roku 1650. Od té doby o nich není na Moravě žádná zmínka.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama