Květen 2014

Moravská zemská hotovost

6. května 2014 v 9:35 | Tomáš |  Stavovský stát
Stavovské vojsko 16. a 17. století se v lecčem odlišovalo od armády, kterou známe dnes. Bylo převážně neprofesionální a scházelo se jen v případě ohrožení země. Vojáci přísahali věrnost veliteli a stavům, nikoli panovníkovi. Hlavním dorozumívacím jazykem byla Čeština. Rozlišovalo se mezi vojskem stavovským a žoldnéřským. Vojsko stavovské vypravovala vždy vrchnost v závislosti na výši svého majetku. Žoldnéři se najímali na zemské útraty z domácího obyvatelstva nebo cizinců. Moravané nebyli dostatečně statní ani zkušení k vedení války, stavové proto nejčastěji najímali profesionální žoldáky z německých zemí.
Právo svolávat zemskou hotovost a najímat žoldnéře náleželo výhradně zemskému sněmu, který určoval počet bojovníků i výši válečné daně. Stanovil, jak dlouho má zemská hotovost zůstat v poli, kam se má vydat a jakou má mít výzbroj a výstroj. Pouze v případě náhlého nebezpečí mohl zemský hejtman po poradě s významnými osobami stavu panského a rytířského rozhodnout o neodkladných obranných opatřeních. Jeho rozhodnutí však podléhalo dodatečnému schválení sněmu. Ani samotný panovník neměl právo zasahovat do vojenských záležitostí bez souhlasu sněmu. Mohl jen předkládat návrhy a přimlouvat se.
Stavové měli povinnost bránit zemi v případě napadení. Nikdo je nemohl nutit k vyslání vojska za hranice. Výprava mimo území Moravy mohla být podniknuta jen se souhlasem zemského sněmu. Stavové nezapomněli vždy zdůraznit, že tak činí jen ze své dobré a svobodné vůle. Nedorazil-li královský revers potvrzující, že výprava je dobrovolná a není na újmu starým výsadám, vojsko jednoduše nevyrazilo, což potvrzují události z roku 1566. Výprava za hranice s sebou nesla i změny ve fungování země. Věřitelé nesměli upomínat pro dluhy, nepřijímali se půhony a vůbec bylo pozastaveno veškeré soudnictví, neboť se nescházel zemský soud. Jestliže zemi opustili i nejvyšší úředníci, zvolili stavové několik osob z panského a rytířského stavu, jimž dočasně svěřili správu země. Vytáhl-li do boje panovník nebo zemský hejtman, každý pán a rytíř byl povinen osobně se účastnit tažení, nebo za sebe vystrojit náhradníka ze stavu panského či rytířského. Závazku je mohl zbavit jedině zemský hejtman. Královská města obstarávala podle obyčeje vojenské potřeby, prach, koule a puškaře. Výprav se naopak neúčastnili příslušníci prelátského stavu.
Hrozil-li nepřátelský vpád, byla na hranicích budována bezpečnostní opatření. Průsmyky měly být opatřeny záseky, pevnosti osazeny vojskem a na hranice byli rozestavěni vojáci. Zemský hejtman měl povinnost zakročit proti útočníkům, i kdyby to znamenalo výpad za hranice na statky odpovědného agresora. Rovněž mohl nařídit svolání zemské hotovosti v příslušném kraji.

jezdectvo
Pro lepší obranu země a rychlejší sbírání vojska byla Morava roku 1529 rozdělena na 4 kraje: jičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský. V každém kraji byli jmenováni 2 hejtmani, jeden stavu panského, druhý stavu rytířského. Ve svém kraji měli podobné pravomoci jako zemský hejtman pro celou Moravu. Sbírali vojsko, veleli hotovosti svého kraje, konali vojenské přehlídky, dohlíželi na správný odhad majetku a podávali zprávy o nepříteli. Brněnský sjezd v roce 1601 nařídil, aby byly v Brně a Olomouci zřízeny zbrojnice s potřebami pro 9000 pěších, kde by si stavové mohli opatřit vše potřebné pro své muže. Není však známo, zda bylo nařízení splněno. Správu financí určených na vedení války měl na starost správce zemských peněz, jímž se mohla stát vážená osoba stavu panského proslulá poctivostí. Osobnosti jako Karel starší ze Žerotína nebo František z Dietrichštejna dokonce neváhaly při nedostatku zemských peněz vyplatit vojsko ze svého. Vyskytli se bohužel i nepoctivci.
Velká pozornost byla věnována přehlídkám vojska na počátku každé výpravy. Jejich čas a místo určoval zemský sněm. Datum konání bylo předem vyhlášeno obsílkami, v nichž byla přesně vylíčena výzbroj a výstroj každého vojáka včetně přípřeží. Kontrolovat, zda se zemská hotovost sešla v plném počtu a je řádně vyzbrojena, měli za úkol mustrheři. Přehlídky se obvykle konaly na území královských měst, u Vyškova, Brna, Hodonína, Znojma, Olomouce či u Jihlavy. Vojsko se ve městech ubytovalo na předměstích a v měšťanských domech. Nebylo dovoleno posílat vojáky do domů pánů a rytířů. Později získali toto privilegium i jezuité. Dále měli polní hejtmani povinnost konat v poli přehlídky každý měsíc, aby zjistili aktuální stav mužstva. Vojenská povinnost se vyžadovala velmi přísně. Kdo nedorazil, tomu zemský hejtman uložil 2 týdny žaláře. O dalším trestu rozhodli stavové na nejbližším sněmu. Kdo by se snad odmítal podřídit hejtmanovu trestu, propadl celým svým majetkem zemi. Vojenské přehlídky, zvláště cizích vojsk, s sebou nesly riziko násilností a rabování. Stavové často žádali císaře, aby nedával přehlížet cizí vojska na moravské půdě, což se dělo téměř pravidelně, jelikož Morava byla shromáždištěm pro výpravy do Uher. Od roku 1595 dohlíželi na průchod cizích vojsk komisaři. Později s podařilo prosadit ručení velitelů vlastním majetkem za způsobené škody, načež výtržnosti téměř vymizely.
Důstojnický sbor rovněž volil zemský sněm a to výhradně z řad obyvatel českých zemí, povětšinou Moravanů. V praxi ovšem vhodné osoby vybírali zplnomocnění nejvyšší úředníci. Kdo byl zvolen, neměl-li vážné překážky, musel přijmout. Nejvyšší polní hejtman měl nad vojskem absolutní moc, ale nesměl táhnout jinam, než bylo stanoveno. Dbal na pořádek v mužstvu a měl pravomoc na místě popravit vzpurné nebo provinilé vojáky. Za tímto účelem vydržoval mistra popravčího. Nejvyššímu býval přidělen pobočník ze stavu rytířského nebo panského a rytmistři jako velitelé jezdectva. Platy velitelů byly značné. Nejvyššímu náleželo měsíčně 500 zl. Zda úřední záznamy odpovídají skutečnému stavu vojska a zda je řádně vyplácen žold, ověřovali komisaři. Mustrheři konali jménem stavů přehlídky vojska před odchodem do boje. Colmistři vypláceli žold. V čele praporů pěších stáli rotmistři. Dále se připomínají praporečníci, strážmistři, kvartyrmistři, profantmistr, wognmistr, lékař, lékárník, kaplan, tulmači, forýři, rumormistři, trubači, bubeníci a řemeslníci.
O zásobování se staral nejvyšší profantmistr, který měl právo nakupovat v zemi vše potřebné k zaopatření vojska. Sedláci museli za války vozit obilí a potraviny za vojskem a nesměli nic vyvážet ze země, nedej bože nepříteli. Přísná omezení regulovala též vývoz a prodej koní, zbraní a sanytru, neboť během války panoval nedostatek těchto komodit.
Najímání vojska obstarávali polní hejtmani nebo jejich pobočníci. Panovník v době ohrožení vydával patenty, aby obyvatelé nevstupovali do cizí vojenské služby. Pokud již takovou službu nastoupili, museli ji neprodleně vypovědět pod ztrátou majetku. Přál-li si cizí panovník najímat vojsko v českých zemích, mohl tak učinit jen se souhlasem krále. Stavové preferovali najímání domácích obyvatel.

pěchota
Rejtaři museli mít dobré koně s náležitým sedlem, dvě ručnice, přilbici, přední i zadní pancíř, zárukáví pancéřové a dobrý meč. Nejčastěji se vyžadovala černá výstroj. Pěší měli dlouhé ručnice, toulce a vůbec vše, co se sluší na střelce. Střelci s dlouhými ručnicemi se nazývali arkebuzíři. Kopiníci vyžadovali přilbici, přední a zadní pancíř, pancéřové rukávy, dobrý meč nebo tesák, oštěp a krátkou ručnici. U vozu nesměla chybět hákovnice, nebo dlouhá ručnice, 2 rýče a 2 motyky. Jízdní kopiníci (spisaři) mívali dobrého koně, na sobě přední i zadní pancíř, náholeníky, zárukáví, přilbici, sedlo a ručnici. Jízdní střelci (šorcaři) vyžadovali též dobrého koně, přední a zadní zbroj, přilbici, šorc (část krunýře, jež kryla dolní část těla a kyčle), zárukáví a dvě ručnice.
Vojsko táhlo do boje pod praporem země moravské a dělilo se na menší oddíly po 500 mužích. Každý měl svůj vlastní zdobený praporec. Nosit jej směl pouze dobrý a urozený člověk, jemuž náležel čtyřnásobný žold co obyčejnému muži. Praporce se dělily na desátky. Zvláštní výsadu měli manové olomouckého biskupa, kteří táhli do boje pod zvláštním praporem. Roku 1571 stavové rozhodli, že v každém praporci musí být 100 halapartníků a 400 střelců. Ke každým 50 pěším měl být vypraven vůz s hákovnicemi. Na každých 6 jezdců pak připadala osoba stavu panského nebo rytířského jako velitel. Na konci 16. století stavové rozhodli, že mladí příslušníci stavu panského a rytířského, kteří se nestarají o rodinné statky ani nezastávají veřejnou funkci, nýbrž jen maří čas, byli vycvičeni a posláni do boje s Turky.
Táhlo-li moravské vojsko s českým, náleželo mu vždy druhé místo, slezskému třetí a lužickému čtvrté. Nejvyšším velitelem byl potom vůdce českého vojska. Pokud se tažení účastnilo i císařské vojsko, nejvyššího velitele vybral císař.
Při posuzování válečné kořisti ctili stavové pravidlo, že co bylo vzato během boje, propadlo zemi. Věci ukořistěné v době míru či příměří se vracely. Výjimku tvořilo dělo s nápisem "Contra Marchionatum Moraviae" ukořistěné na Branči roku 1608, jež si stavové ponechali a poslali za něj náhradu. Celkově však bylo kořisti velmi málo, neboť většinu cenností sebrali nepoctiví vojáci. Zajatci byli vykupováni nebo vyměňováni.
Navzdory výše uvedeným skutečnostem bylo moravské vojenství na konci stavovské éry v troskách. Mezi šlechtou panovala velká nechuť k vojenské povinnosti. Páni se raději věnovali radovánkám a lehkomyslnému životu. Když už byli nuceni vyjet do boje, namísto řádné zbroje si opatřovali drahé zdobené šaty a vyhledávali pohodlí. Je známo, že moravské vojsko roku 1605 doprovázelo ke Skalici okolo stovky fantasticky oděných žen. Pohraniční opevnění se budovalo ledabyle. Nejdůležitější pevnost na Moravě, hrad Špilberk, hrozila zřícením. Zemská hotovost skládající se povětšinou z netrénovaných sedláků v boji neobstála. Peníze pro mužstvo často sebrali důstojníci a hladoví vojáci pak jedli nezralé ovoce, z čehož vznikaly nemoci. Král proto raději žádal stavy o peníze na žoldáky a zemská hotovost měla bránit zemi. Její výsledky ovšem byly žalostné, nejednou se dokonce před nepřítelem rozprchla. I přes zmíněné nedostatky bojovalo moravské vojsko v bitvě na Bílé hoře statečně. Pluk hraběte Šlika vytrval u zdi obory Hvězda do posledního muže… Zlí jazykové však tvrdí, že Moravané měli tak tlusté pupky, že nedokázali přelézt zeď a utéct jako zbytek stavovského vojska.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902