Červenec 2014

Moravská Ústava z roku 1849

22. července 2014 v 12:58 | Tomáš |  Historické dokumenty
Ústava pro Markrabství moravské z roku 1849 byla jakýmsi zemským doplňkem říšské Ústavy z března téhož roku. Oba základní zákony byly vydány formou císařského patentu. Jednalo se tedy o Ústavy oktrojované, vnucené občanům panovnickou mocí. Oproti návrhu moravské Ústavy z roku 1848 je patrné posílení centrální moci panovníka a vlády (tehdy nazývané ministerstvo) na úkor zemské samosprávy. Na první pohled se může zdát, že jde o obsáhlý a propracovaný zákon, je to však dáno přehnaně podrobnou úpravou zemského sněmu a zemského výboru, jež zbytečně zapleveluje text Ústavy. Tato materie mohla být klidně řešena zvláštním zákonem. Ostatní ustanovení jsou buďto stručná nebo zcela chybí. Ústava například neobsahuje ani zmínku o moci soudní. Stejně tak schází ustanovení o moci výkonné. Z kontextu však lze vyčíst, že ji vykonává císař prostřednictvím říšské vlády a místodržícího. Na rozdíl od předchozího návrhu ale jasně stanovuje zemským hlavním městem Brno. Zemská Ústava sice roku 1850 vstoupila v platnost otisknutím v říšské sbírce zákonů. Jelikož ale jen prováděla ustanovení říšské Ústavy, která nikdy nenabyla účinnosti a nakonec byla v prosinci 1851 zrušena Silvestrovskými patenty, ani zemská Ústava nikdy nevešla v život.
Zde uvádím úplný text s drobnými jazykovými opravami:


Císařský patent z 30. prosince 1849,
jímžto se dává a prohlašuje ústava zemská pro markrabství Moravské a s náležejícím k ní řádem volebním sněmu zemského.

My František Josef První, z Boží milosti císař Rakouský; Král Uherský a Český, … markrabě Moravský; etc.
Aby se vykonaly §§ 77-83 ústavy říšské, vidělo se Nám k radě Našeho ministerstva prohlásiti a v skutek uvésti pro markrabství Moravské tuto ústavu zemskou a přiložený k ní řád volební sněmu zemského:

Ústava zemská
pro
markrabství Moravské.

I. O zemi.

§ 1. Markrabství Moravské jest nerozlučitelná část Rakouského dědičného mocnářství a země korunní tohoto mocnářství.

§ 2. Postavení markrabství Moravského k veškerému mocnářství ustanoveno jest ústavou říšskou.
Markrabství moravskému pojišťuje se samostatnost v obmezeních, která jsou vytknuta ústavou říšskou.

§ 3. Národní kmenové v zemi obývající mají rovná práva, a přísluší jim i neodcizitelné právo, chrániti a vzdělávati svou národnost a řeč.

§ 4. Hranice markrabství mohou se změniti jenom zákonem.

§ 5. Markrabství Moravské podrží si svůj dosavadní erb a barvy zemské.

§ 6. Brno jest hlavní město markrabství Moravského.

II. O zastoupení země vůbec.

§ 7. Markrabství Moravské zastupuje se v záležitostech zemských sněmem zemským.

§ 8. Všeliké záležitosti, které ústavou říšskou nebo zákony říšskými nejsou prohlášeny za záležitosti zemské, náležejí k působnosti moci říšské.

§ 9. Za záležitosti zemské prohlašují se ústavou říšskou:
I. Všeliká nařízení v příčině:
1. zeměvzdělání;
2. staveb veřejných, které se zapravují z prostředků zemských;
3. ústavů dobročinných v zemi;
4. předběžného rozpočtení a kladení účtů zemských,
a) jak strany příjmů zemských ze spravování majetnosti zemi náležející, ukládání daní pro potřeby zemské a užívání zemského úvěru, tak i
b) co se týče řádných i mimořádných vydání zemských.
II. Zevrubnější ustanovení v mezích zákonů říšských strany:
1. záležitostí obecních;
2. záležitostí církevních a školních;
3. konání přípřeže, pak opatřování a ubytování vojska; konečně
III. Nařizování o těch věcech, které se přikazují zákony říšskými k působnosti moci zemské.

§ 10. Práva, náležející k působnosti zastupitelstva zemského, vykonávají se buď sněmem zemským samým, nebo výborem zemským.

III. O sněmu zemském.

§ 11. Sněm zemský markrabství Moravského sestaví se tak, že se při tom hleděti bude k veškerým potřebám zemským, a bude se skládati z dva a devadesáti poslanců, totiž:
a) z třiceti poslanců osob největší daň v zemi platících;
b) z dva a třiceti poslanců měst a městysů, jmenovaných v řádě volebním;
c) z třiceti poslanců ostatních obcí, počítajíc k tomu i částky země Moravské, ležící v obvodu vojvodství Slezského.

§ 12. Poslanci k sněmu zemskému povolávají se přímou volbou.
Řád volební pro markrabství Moravské obsahuje zevrubnější ustanovení, jak se rozdělí poslanci na volební okresy, ježto se mají sestaviti, i jak se zachovati jest při volbě.

§ 13. Právo voliti, má vůbec každý občan Rakouské říše, který jest zletilý, požívá úplně práv občanských a politických, a platí v markrabství Moravském buďto roční sumu daně přímé, řádem volebním vyměřenou, nebo má podle ustanovení řádu volebního dle své osobní vlastnosti právo voliti sněm zemský.

§ 14. Aby mohl někdo býti volen na sněm zemský, musí sám míti právo, voliti v některé volební třídě země této, musí býti nejméně pět let, ode dne volby nazpět počítajíc, občanem říše Rakouské, musí býti v úplném požívání práv občanských a politických, a míti nejméně třicet let věku svého.

§ 15. Osoby, o kterýchž mohovitosti byl konkurs prohlášen, pak ty, kteréž po dokonaném jednání konkursním ve vyšetřování nebyly prohlášeny za nevinné, nemohou býti voleny za údy sněmu zemského, a byly-li při početí konkurzu poslanci, nemohou zůstati údy sněmu zemského.

§ 16. Taktéž jsou vyloučeny od volitelnosti osoby, které uznány byly za vinné některého zločinu, nebo takového těžkého policejního přestupku, který pošel buď ze zištnosti, aneb kterým se ruší veřejná mravnost, pak osoby, ježto pro jiný zákonní přestupek odsouzeny byly nejméně k půlletnímu trestu odejmuté svobody.
Byly-li voleny do sněmu zemského osoby, které byly obviněny z některého zločinu, nebo těžkého policejního přestupku, pošlého ze zištnosti nebo rušícího veřejnou mravnost, a jsou proto u vyšetřování, nemají práva, bráti podílu v seděních sněmu zemského dotud, pokud se nálezem soudním nerozhodne, jestli pozbyly volebnosti na sněm zemský, nebo ji podržely.

§ 17. Údové sněmu zemského volí se na čtyry léta pořád zběhlá.
Volby poslanců do sněmu zemského nemohou od voličů odvolány býti.
Po projití čtyřletí toho, nebo byl-li sněm zemský dříve rozpuštěn, jakož i v případech, když mezitím některý poslanec vystoupí, smrtí sejde, nebo k volitelnosti náležité způsobilosti pozbude, vypíší se nové volby.
Bývalý údové sněmu zemského mohou býti opět voleni.

§ 18. Volí-li se někdo, jenž zastává úřad veřejný, nesmí se mu odepřít dovolení.

§ 19. Údové sněmu zemského obdrží úhrnkovou náhradu za výlohy na cestu, a zdržování se v čas zasedání.
Náklad na tuto náhradu zapraviti se má z prostředků zemských.
Kolik činiti má suma náhradní, ustanoví se zákonem zemským, a než přijde zákon ten k místu, způsobem nařizovacím.

§ 20. Poslanci zvolení na sněm zemský nesmějí přijímati žádných instrukcí, a mohou vykonávati právo hlasovací jen osobně.

§ 21. Císař svolává sněm zemský každého roku, a to dle pravidla, v listopadu na šest neděl.
K zdůvodněnému návrhu sněmu zemského může císař prodloužiti čas sedění.
Mimo to může císař svolati sněm k mimořádnému zasednutí, aby se předsevzaly zvláštní výkony, a vzaly v poradu zvláštní předložení.

§ 22. Sněm svolaný nesmí pohromadě býti zároveň se sněmem říšským.

§ 23. Sněm zemský bude se shromažďovati v Brně; císař jej ale může svolati i do jiného místa, ležícího v markrabství Moravském.

§ 24. Všichni poslancové činí na sněmu jedno shromáždění.

§ 25. Každý poslanec vykonati má, když vstoupí do sněmu zemského, přísahu věrnosti císaři a markraběti, a to na ústavu říšskou i zemskou.

§ 26. Sněmu zemskému přísluší právo, zkoušeti volební výkazy nově vstupujících údů, a rozhodovati, mají-li se připustiti.

§ 27. Sněm zemský vyvolí si nadpoloviční čili absolutní většinou hlasů svého předsedu (presidenta) a místopředsedu (místopresidenta) na čas zasedění.

§ 28. Sedění sněmu zemského jsou veřejná. Výjimkou může se držeti důvěrné sedění, když za to žádají buď předseda nebo nejméně pět spolu spoluúdů, a po odstranění posluchačů sněm zemský k tomu přivolí.

§ 29. Spisy prosebné může přijímati sněm zemský jen tehdá, když se mu podají skrze některého spoluúda.
Deputace nesmějí se připouštěti na sněmu zemském, ani přijímati od některého oddělení nebo výboru sněmovního.

§ 30. Aby mohl sněm zemský o něčem činiti usnešení, vyhledává se, aby byla pohromadě většina údů sněmu zemského, ústavou vyměřených; aby pak usnešení bylo platné, potřebí jest nadpoloviční většiny hlasů. Jsou-li hlasové sobě počtem rovni, má se pokládati návrh v poradu vzatý, za zavržený.

§ 31. Tajné hlasování krom zvláštních případů místa nemá.
Výjimky strany toho při volbách, nebo při obsazování zůstavují se řádu jednacímu.
Volební řád sněmu říšského ustanoví, kterak se budou voliti poslancové do horní sněmovny sněmu říšského.

§ 32. Místodržící markrabství Moravského nebo vyslaní od něho komisařové mají právo, přicházeti do sněmu zemského, a každého času ujíti se slova; v hlasování mají účastenství jen tehdá, když jsou spoluúdy sněmu zemského.

§ 33. Řád jednací obsahuje v sobě určitější ustanovení, kterak se má odbývati jednání sněmu zemského.
Pokud řád tento v mezích zásad, ústavou touto vyměřených, není ustanoven zákonem zemským, spořádá se způsobem nařizovacím.

§ 34. Císař vykonává společně se sněmem zemským moc zákonodárnou v záležitostech zemských.

§ 35. Císaři i sněmu zemskému přísluší právo, navrhovati zákony v záležitostech zemských.

§ 36. Ku každému zákonu zemskému jest potřebí, aby se shodovali císař a sněm zemský.
Návrhy k vydání zákonů, které od sněmu zemského nebo císaře byly odvrženy, nemohou se v témž zasedění znovu předložiti.

§ 37. Když není pohromadě sněm zemský, a potřebí jest pilných, v zákonech nevyměřených opatření, kdež i z prodlení nastává nebezpečenství markrabství Moravskému, má císař právo pod odpovědností ministerstva, učiniti potřebná opatření s prozatímní mocí zákonní, jest však povinnen, předložiti důvody a výpadky toho sněmu zemskému nejprv příštímu.

§ 38. Dle §§ 35. a 36. ústavy říšské, a pokud to ona nařizuje, v mezích zákonů říšských, náležejí k působnosti sněmu zemského jmenovitě také zákonní ustanovení o rozdělování a spojování pozemností, o vodotečných stavbách, o úvěrních a pojišťovacích ústavech zemských, o odvlastnění ku zeměvzdělání nebo k veřejným zemským stavbám, o ústavech založených a vydržovaných z prostředků zemských k zvelebování umění a věd, dobývání plodin zemských i obchodu uvnitř země, o veřejných stavbách, předsevzatých k potřebám zemským a z prostředků zemských, zvláště pro komunikaci v zemi a pro ústavy zemské; mimo to o zaopatřování chudých, pokud nenáleží zaopatřování to zastupitelstvu obce místní, okresní nebo krajské, konečně o nadáních, obročích (prebendách) a ústavech dobročinných v zemi, pokud buď náležely k působnosti bývalého výboru stavovského, nebo žádají nadání z prostředků zemských, nesahajíc však při tom na opatření, učiněná od zakladatelů strany propůjčování, spravování a vynakládání.

§ 39. Hospodářství zemské ustanoví se každého roku zákonem podle předběžného rozpočtu, z kterého poznati lze všeliké příjmy a vydání, a který se předloží skrze místodržícího sněmu zemského.

§ 40. Příjmy zemské přicházejí z ukládání daní k potřebám zemským, z užívání zemského úvěru a ze správy majetnosti zemi náležité.
Ukládání daní k potřebám zemským a užívání zemského úvěru jsou předmětem zákonodárství zemského.
Sněm zemský bdí nad majetností a příjmy zemskými, co se týče jich opatrování, spravování a kladení účtů.

§ 41. Sumy, dle předběžného rozpočtu ustanovené k zapravení hospodářství zastupitelstva zemského dají se výboru zemskému; sumy pak určené k jiným potřebám zemským, místodržícímu k svobodnému jich užití.

§ 42. Každého roku předloží se sněmu zemskému obecný počet o hospodářství zemském a výkazy o stavu jmění zemského a úvěrních záležitostí zemských.
Překročilo-li se přes předběžný rozpočet, musí se to předložiti sněmu zemskému k pozdějšímu schválení.

§ 43. Působnost sněmu zemského v záležitostech obecních spořádá se zákonem obecním a zvláštními obecními statuty.

§ 44. Sněm zemský markrabství Moravského má spravovati kromě již uvedených věcí, i ostatní věci a řízení dosavadního stavovského zastupitelstva, pokud nepřecházejí na jiné orgány, nebo nepomíjejí v následku změněných okolností.
Oddělení a přejmutí záležitostí těchto jest věc, která se má prvnímu zemskému sněmu předložiti a od něho v potaz vzíti.

§ 45. Sněm zemský vykonává právo ústavou mu vyměřené, bdí nad vykonáváním zákonů zemských, tím způsobem, že, dozví-li se o nenáležitém vykonávání zákonů zemských, podá stížnost strany toho a návrh, jak by se to odvarovalo, k místodržícímu nebo k ministerstvu.

§ 46. K vyvedení podniknutí na útraty zemské, zvláště při znamenitějších stavbách, nebo při zřizování důležitých ústavů, zříditi může sněm zemský s přivolením k tomu moci výkonné, zvláštní komise buď ze sněmu zemského, buď z povolaných k tomu zvláštních důvěrníků.

§ 47. V záležitostech říšských, týkajících se markrabství Moravského přísluší sněmu zemskému, na vyzvání výkonné moci říšské, vzíti v potaz potřeby a přání země, a podati své návrhy skrze místodržícího.

§ 48. Císař odročuje a zavírá sněm zemský, a může každého času naříditi, aby se rozešel.
Nové svolání sněmu zemského, byl-li rozpuštěn před projitím svého čtyřletí, má následovat ve třech měsících potom, nebo připadají-li v tuto dobu sedění sněmu říšského, ve dvou měsících po odročení nebo zavření sněmu říšského.

§ 49. Sněm zemský může sebe odročiti na osm dní.
K odročení na delší čas jest třeba přivolení císařského.
Bez svolání (§ 21.) nesmí se sněm zemský shromážditi, ani po odročení, zavření nebo rozpuštění jeho déle pohromadě zůstati.

IV. O výboru zemském.

§ 50. Výbor zemský se skládá ze šesti údů.
Jednoho úda budou voliti poslancové, vyvolení od třídy voličů, platících největší daň (§ 11a), jednoho úda poslancové měst a městysů (§ 11b), a jednoho úda poslancové obcí venkovských (§ 11c), a to z prostředku sněmu zemského.
Ostatní tři údy výborové, a to každého zvlášť, voliti bude shromážděný sněm zemský ze sebe.
Každá taková volba děje se nadpoloviční čili absolutní většinou hlasujících.
Není-li při prvním a druhém volení nadpoloviční většiny, následovat má užší volba mezi těmi dvěma poslanci, kteří dostali při druhém volení nejvíce hlasů.
Jsou-li hlasové sobě rovni, rozhoduje los.

§ 51. Za každého výborového úda vyvolí se náhradník dle volebního způsobu, v předešlém paragrafu uvedeného.
Sejde-li smrtí některý úd výborový v čase, kdy sněm není pohromadě, má-li vystoupiti, nebo nemůže-li pro překážku po delší čas spravovati záležitosti výborové; nastoupí náhradník, který byl zvolen k zastoupení takového úda výborového.
Jest-li sněm zemský pohromadě, vykonává se nová volba na místo úda výborového, který byl nadobro odpadl.

§ 52. Údové výboru zemského povinni jsou přebývati v Brně.
Údové tito budou dostávati z prostředků zemských roční náhradu, která se vyměří zákonem zemským.

§ 53. Výbor zemský zvolí ze sebe předsedu na čas svého působení. Nemůže-li časem předseda pro překážku přijíti, předsedá v seděních výborových úd dle let nejstarší.

§ 54. Aby bylo rozhodnutí platné, musí býti pohromadě alespoň čtyři údové výboroví.
Usnešení stává se nadpoloviční většinou hlasů přítomných údů.
Předseda má právo spolu hlasovati; jsou-li hlasové počtem sobě rovni, rozhoduje jeho hlas.

§ 55. K působnosti výboru náleží tato jednání:
a) Výbor zemský má učiniti potřebné přípravy, aby se držeti mohla sedění sněmu zemského, a pečovati o to, aby se vyhledaly, v dobrém stavu udržovaly a připravily místnosti, ustanovené pro zastupitelstvo zemské a jemu přímo pořízené úřady a orgány.
b) Výbor zemský má sbírati výkazy a zprávy, žádané v příčině záležitostí zemských, a předkládati je sněmu zemskému, jakož i činiti k nařízení sněmu zemského návrhy k zákonům v záležitostech zemských, a bráti je v poradu.
c) Výbor má právo, není-li sněm zemský pohromadě, podávati zprávy a návrhy o záležitostech zemských k ministerstvu.
d) Výbor zemský má dávati své dobrá zdání o důležitých záležitostech správy zemské, nebo tehdá, když se mají vydati prozatímní zákony zemské (§ 37.), byl-li k tomu vyzván od místodržícího.
e) Výbor zemský bdí nad majetností zemskou a příjmy zemskými, co se týče opatřování, spravování a kladení účtů, a přihlíží k záležitostem, týkajícím se zemských dluhů a úvěru.
Zvláště náleží na něho v tom ohledu všechny věci a jednání, které příslušely bývalému stavovskému výboru, pokud nejsou věci tyto přikázány k jiným orgánům, nebo zcela neopadly v následku změněných okolností.
f) Pokladnice zemská, do které jíti mají veškeré příjmy zemské (§ 40), a z níž se mají zapravovati všechna vydání na potřeby zemské, jakož i archivy a registratury sněmu zemského jsou přímo podřízeny výboru zemskému.
g) Mají-li se v mimořádných případech činiti vydání k potřebám zemským, strany kterých v předběžném rozpočtu zemském ničehož není opatřeno, nemůže místodržící k tomu užíti hotových peněz z pokladnice zemské, kromě v srozumění s výborem zemským.
h) Výbor zemský má učiniti každého roku předběžný rozpočet o sumách, kterých bude potřebovati zastupitelstvo, jeho úředníci, služebníci, stavení a zařízení, vůbec celé vnitřní hospodářství, a má odevzdati počet ten místodržícímu, aby jej vtáhnouti dal do obecného předběžného rozpočtu zemského.
Taktéž má pečovati výbor zemský o vynaložení a zúčtování peněz těchto.
i) Výbor zemský dohlíží na úředníky a služebníky, kteří jsou přímo podřízeni zastupitelstvu zemskému, a činí dle vyměření o tom daných, potřebná opatření strany nakládání s nimi v příčině kázně, strany jich ustanovování, na čas od úřadu odsazování, propouštění z úřadu, nebo dávání na odpočinutí.
k) Výbor zemský vstoupí co se týče obročích (prebend) a nadací, jakož vůbec všech předmětů, které nejsou výslovně přikázány k jiným orgánům, v obor jednání a řízení i v práva a povinnosti, které příslušely bývalému stavovskému výboru, a pročež má také pořizovati všechny záležitosti, ježto pocházejí z převzetí závazků, které dřívější zemské zastupitelstvo s někým třetím uzavřelo, jakož i z práv, kterých tudy nabylo.

§ 56. Zemskému zákonodárství se zůstavuje, ustanoviti, mají-li se jiné ještě a kteréto věci přikázati k výboru zemskému.
Výbor nemá práva, bráti podílu v zákonodárství o záležitostech zemských.

§ 57. Výbor zemský odpovídá ze svého jednání sněmu zemskému.

§ 58. Vykonávání rozhodnutí, vydaných od výboru zemského v mezích ústavou vyměřené působnosti jeho, pokud se netýkají toliko vnitřního hospodářství zastupitelstva zemského, přísluší moci výkonné.

§ 59. Výbor zemský jest, co se jednání týče, v přímém spojení se sněmem zemským a orgány, dle § 54, od něho ustanovenými.
S orgány však, které ustanoveny jsou od výkonné moci, aby vykonávaly zákony zemské a rozhodnutí zastupitelstva zemského, jest výbor v spojení toliko skrze místodržícího.
Na místodržícího směřuje výbor všeliká svá podání a předložení, a skrze něho dostává nařízení od výkonné moci.

§ 60. Všeliká rozhodnutí výboru zemského sdělují se místodržícímu.
Uzná-li místodržící, že taková zařízení jsou na odpor zákonu, má staviti jich v konání a dáti o tom ihned vědomost ministerstvu, aby dle § 89 ústavy říšské o věci této rozhodlo.
Uzná-li ale, že tato rozhodnutí se příčí obecnému dobrému země nebo říše, má zastaviti jich v skutek uvedení, a oznámí ihned příčiny toho výboru zemskému.
Stojí-li ale výbor na vykonání takového zařízení, a nevidí-li místodržící připomínky na to od výboru podané jako uspokojivé, žádati se má, není-li sněm zemský pohromadě, aby ministerstvo věc tu rozhodlo, jinak ale má se věc tato podati k sněmu zemskému, aby se dle příslušející jemu působnosti o tom usnesl.

§ 61. Vypíše-li se nové volení poslanců do sněmu zemského, zůstane dosavadní výbor ještě tak dlouho v činnosti, až nově vyvolený sněm dosadí nový výbor.
Budou-li předešlí údové výboroví a náhradníci opět zvoleni do sněmu zemského, může je také sněm zemský povolati opět do nového výboru.

V. Obecná ustanovení.

§ 62. Změny ústavy zemské mohou se navrhnouti obyčejnou cestou zákonodární v sněmu zemském, který bude nejprve svolán.
V následujících sněmech zemských potřebí jest k usnešení se o takové změny, aby byly pohromadě nejméně tři čtvrtiny všech poslanců, a aby k tomu přivolily nejméně dvě třetiny přítomných.
Dáno v Našem císařském hlavním a sídelním městě Vídni, dne třicátého prosince, léta tisícího osmistého čtyřicátého devátého, panování Našeho roku druhého.

František Josef.

Schwarzenberg, Krauss, Bach, Bruck, Thinnfeld, Gyulai, Schmerling, Thun, Kulmer.

Související:

Spory o příslušnost Opavska

12. července 2014 v 13:53 | Tomáš |  Stavovský stát
Spory o příslušnost Opavska (a z něj později vyčleněného Krnovska) jitřily vztahy mezi Moravou a Slezskem celé 16. a 17. století. Moravští stavové pokláli Opavsko za zemi náležející k Moravě. Naopak Slezané trvali na tom, že je Opavsko jedním ze slezských knížectví. Jednání komplikovala rovněž vrtkavost Opavských klonících se jednou k Moravě, jindy ke Slezsku, podle toho, jak se jim to hodilo. Ani panovníci se příliš neměli k rozřešení sporu a konečné rozhodnutí neustále odkládali v domnění, že se časem strany dohodnou sami.


Rozepře měla kořeny hluboko v minulosti. V nejstarších dobách bylo Opavsko, tehdy nazývané Holasicko, nejsevernější výspou Moravy a zasahovalo až do dnešního Polska. Slezané ovšem tvrdili, že císař Friedrich I. udělil roku 1163 Opavu, Opolí a Ratiboř knížeti Měškovi jako slezská knížectví. Když potom zemřel jeho poslední dědic kníže Václav bez potomků, daroval král Přemysl Otakar II. roku 1269 Opavsko svému levobočkovi Mikuláši. Dle Slezanů neměl český král na tento krok právo a popírali, že bylo území vráceno Moravě. V roce 1318 udělil král Jan Lucemburský Opavsko lénem vévodovi Mikulášovi s dodatkem, že po vymření jeho mužských potomků připadne území Koruně. Tedy ani Slezsku ani Moravě. Později, když už bylo celé Slezsko trvale připojeno k českému státu, byla opavská knížata zpravidla jmenována mezi knížaty slezskými. Ve Slezsku platila daně, konala vojenskou službu, uzavírala lantfrýdy a docházela na slezské zemské sněmy. Rovněž král Vladislav Jagelonský potvrdil roku 1501 opavská privilegia z titulu nejvyššího vévody slezského. Na základě výše zmíněných skutečností vydal císař Maxmilián II. roku 1567 rezoluci v níž přiřkl opavské knížectví až do vyřešení sporu Slezsku.
Také moravští stavové se dovolávali svého historického práva k Opavsku. Jako důvody uváděli smlouvy z roku 1481, dle kterých měli opavští stavové přispívat na potřeby moravské. Král Ludvík Jagelonský udělil Opavsku právo účastnit se všech svobod a výsad Moravy. Opavští také v případě nesrovnalostí měli brát právní ponaučení od moravského zemského soudu. Podobně hovoří i Kniha Tovačovská: "Knížectví Opavské od starodávna i s tím knížetem ku pomoci této zemi jest vždy bývalo i býti má a v jiná Slezská knížectví nesluší, neb jest to knížectví vysazeno a vyňato z Moravy, jakožto i k biskupství Moravskému sluší. Než což se práva dotýče, v tom své vlastní vysazení má a súd svuoj. ..."
Konflikty se nejvíce rozhořely během 16. století. Roku 1550 Moravané na brněnském sjezdu prohlásili Opavsko za součást Moravy a přiznali mu vlastní právo a soudnictví. Právní rady však měli brát u moravského panského soudu. Šlo sice jen o zopakování postoje, jenž byl obsažen už v Knize Tovačovské a Drnovské, přesto usnesení vyvolalo silné vášně. Slezští stavové se proti usnesení ohradili a slezský vrchní hejtman nařídil opavskému hejtmanovi, aby se dostavil na jednání slezského zemského sněmu svolaného na 6. dubna 1553. Opavští poslechli a slíbili, že se budou usneseními vratislavského sněmu řídit. Ale již následujícího roku předvedli názorový veletoč, když na brněnském sněmu jejich poslové žádali, aby Moravané vyslali ke králi své zástupce společně se zástupci opavskými. V Praze pak měli společně jednat o postavení Opavska. Stejně tak když král Ferdinand nařídil všem zemím, aby se podřídily novému apelačnímu soudu v Praze, opavští stavové prohlásili, že Opavsko náleží k Moravě, odtud že dostává soudní ponaučení, a od panského soudu moravského že není odvolání.
Za panování Maxmiliána II. klonili se Opavští k Moravě ještě více. Dokonce roku 1566 žádali, aby opavské vojsko mohlo táhnout společně s moravským. Slezané zase do Opavy často svolávali zemské sněmy, aby tím demonstrovali příslušnost země. Moravané si proto opakovaně v letech 1563 a 1566 stěžovali u císaře. Panovník vzkázal, že pokládá jejich stížnost za spravedlivou a že se vynasnaží, aby pře byla rozhodnuta co nejdříve. Nařídil svolat sněm do Opavy, kde se měla sporná otázka konečně vyřešit. Jednání však ztroskotalo. Strany se nedokázaly shodnout ani na jednacím jazyku. Ve Slezsku byla úředním jazykem Němčina, kdežto v Opavsku a na Moravě Čeština. Připojení k Moravě podporovali vyšší stavové, katolíci a obyvatelstvo české národnosti. Ke Slezsku naopak tíhli opavští měšťané, protestanti a Němci. Výsledek nepřinesla ani následná rokování v Praze. Ačkoli se vědělo, že straní Slezanům, zdráhal se Maxmilián II. v této choulostivé záležitosti rozhodnout a dohoda mezi Moravany a Slezany byla nemožná. Spory ostatně panovaly i mezi Opavskem a Moravou. Moravští stavové byli například velmi pobouřeni zprávou, že Tomáš ze Zvole si dal zapsat oderské panství do opavských zemských desek, ačkoli náleželo k Moravě.
Opavští po nezdaru začali vystupovat mnohem více samostatně a již se tak okázale nehlásili k Moravě. Roku 1576 se účastnili českého generálního sněmu zároveň se Slezany. Nepokládali se ovšem ani za součást stavů slezských, což dokládá způsob, jakým holdovali císaři Rudolfovi II. roku 1577. Přišli sice na vratislavský sněm, ale nevyjeli panovníkovi s ostatními stavy v ústrety, neboť by to bylo proti moravskému zřízení, kterým se spravují. Císař Rudolf také nežádal, aby mu holdovali jako knížeti slezskému, nýbrž jako králi českému, a spokojil se s pouhou jejich přítomností na sněmu. Také na slezské sněmy posílali jen podřadné zástupce, jak dokazují stížnosti Slezanů. Problémy nastávaly také s odváděním daní. Velká část stavů opavských odmítala odvádět platit daně Vratislavi. Po delším jednání roku 1691 slíbili, že vyšlou důvěrníky na slezský sněm, aby se dohodli o splácení daňových nedoplatků a vůbec o celém sporu, který se vlekl do nekonečna.
Ještě více naléhali na ukončení sporu Moravané, kteří opětovně v letech 1586 a 1587 žádali císaře, aby učinil rozhodnutí. Trvaly také neustále spory, má-li být opavské vojsko přidruženo k vojsku moravskému nebo slezskému. Panovníci řešili věc tím, že je přidružili k plukům českým. Na počátku 17. století byly na obou stranách obnovovány komise pověřené plnou mocí ke spravedlivému vyřízení vleklé otázky. Jednání pokračovalo roku 1604, ale poté bylo přerušeno kvůli povstání v Uhrách. Za těchto bouřlivých let se Opavští řídili usneseními slezských sněmů, ačkoli v nich neměli zastoupení.
O další rozruch se postarali v roce 1612 opavští měšťané, když vypravili k vratislavskému vrchnímu soudu tříčlennou deputaci, jež za Opavu složila přísahu poslušenství. Slezští stavové potom žádali císaře, aby třeba i násilím donutil knížata a vyšší stavy opavské, přidat se ke Slezsku. Ti však vyslali poselstvo na Moravu a žalovali na Opavské, že zradili Moravu i ostatní stavy. Moravané jim přislíbili pomoc a pozvali jejich zástupce na příští zemský sněm. Zároveň poslali dopisy císaři Matyášovi a nejvyššímu zemskému hejtmanovi slezskému. Požadovali rovněž od opavských měšťanů vysvětlení, proč se soudně odtrhli od Moravy a přemlouvali je, aby vzali své rozhodnutí zpět.
Začalo dlouhé jednání s císařem, které mělo konečně rozhodnout o příslušnosti Opavska. Slezané povzbuzeni svým úspěchem začali posílat opavským stavům listy prostřednictvím slezské kanceláře, aby naznačili, že již Opavsko pokládají za své panství. Takové dopisy ovšem nebyly přijímány a vyšší stavové opavští naopak hrozili, budou-li tyto nezákonnosti pokračovat, že s nimi přeruší veškeré jednání a budou odvádět daně přímo císaři.
Opavský knížecí stolec byl dlouhý čas uprázdněn, císař Matyáš jej proto udělil za věrné služby moravskému pánovi Karlovi z Lichtenštejna, jenž se stal 28. prosince 1613 dědičným knížetem opavským. Karel byl postaven na roveň ostatním knížatům slezským, což znamenalo podřízení Opavska vrchnímu právu slezskému. Kníže měl také právo účastnit se zemských sněmů a soudů slezských. Město Opava radostně holdovalo novému pánu, vyšší stavové mu odepřeli poslušnost a protestovali u moravských stavů i u císaře. Brněnský sněm roku 1614 rozhodl o podání stížností k císaři na Karla z Lichtenštejna, že si bez jejich vědomí vyžádal Opavsko, na knížete Münsterberského, že neoprávněně zasáhl do záležitostí Opavska, na město Opavu, že se odtrhlo od vyšších stavů a podrobilo se Lichtenštejnovi a na slezskou kancelář, že protiprávně vykonává úkoly svěřené české kanceláři. Stavové opavští slíbili, že nepodniknou nic bez vědomí stavů moravských a plně se svěřili pod jejich vedení. Olomoucký sněm konaný téhož roku se opět zastal opavských stavů a přislíbil jim pomoc pro případ ozbrojeného napadení. Karlovi z Lichtenštejna zakázal na Moravě užívání titulu kníže opavský.
Císař svolal na radu českých stavů do Vídně schůzi zástupců všech zemí Koruny české. Do té doby měli opavští stavové zůstat pod ochranou císaře. Moravští stavové se důkladně připravili a opatřili si staré listiny, jež se týkaly poměru Opavska k Moravě. Situace se nečekaně zkomplikovala, když své nároky na Opavsko vznesli i Češi. Vídeňská schůze se konala od konce listopadu 1614 do poloviny ledna 1615, ale nevyřídila nic, neboť čeští poslové namítali, že o záležitosti je oprávněn rozhodnout jedině generální sněm. Císař se podvolil, ale pražský generální sněm se otázkou téměř nezabýval.
Obrat nastal v červenci 1616 na důvěrné schůzi českých a moravských stavů v Praze, kterou zprostředkoval kardinál Dietrichštejn. Opavsko mělo být prohlášeno za zemi bezprostředně náležející Koruně, ale součástí Moravy. Slezská kancelář naopak vypracovala obšírnou zprávu pro císaře, v níž uváděla, proč je Opavsko nedílnou součástí Slezska. Císař Matyáš ani tentokrát nezaujal jasné stanovisko a spor odložil. Celá záležitost byla tak nejasná, že ani Ferdinand Štýrský si nedal po své korunovaci holdovat od opavských stavů, nýbrž slíbil co nejdříve svolat novou komisi.
K tomu však již nedošlo vlivem českého povstání. Pokračovala ovšem jednání zástupců jednotlivých zemí. Češi na jednání v červenci 1619 ustoupili ze svého dřívějšího stanoviska a slíbili Moravanům jen pomoc při smírném urovnání sporů se Slezskem, neboť potřebovali získat podporu Slezska v boji s Habsburky. Slezsko skutečně přistoupilo ke konfederaci a roku 1620 začalo opět vyjednávat s opavskými stavy, kteří projevili ochotu podvolit se za výhodných podmínek. Jednání opět ztroskotala na vzájemné nedůvěře a po bitvě na Bílé hoře byla prohlášena za neplatná.
Ani definitivní zlomení stavovské moci ale překvapivě nepřineslo konečné řešení opavské otázky ze strany panovníka. Stavové již neměli sílu jakkoli zvrátit situaci, a tak spor utichl. Opavsko bylo dáno roku 1622 trvale Lichtenštejnům jako slezské knížectví. Moravané ani vyšší stavové opavští připojení Opavska ke Slezsku neuznávali, pouze jej trpěli. Roku 1659 se opavští stavové dobrovolně podvolili a zavázali se platit daně do Vratislavi, ale výslovně podotkli, že sjednocení se týká pouze daní. Poslední marný pokus o navrácení Opavska učinili moravští stavové roku 1682. V 18. století většina Slezska připadla Prusku a ve zbytku země byla zřízena vláda se sídlem v Opavě. Josef II. ji zrušil a zřídil roku 1783 společné moravskoslezské gubernium. V 19. století bylo rakouské Slezsko opět samosprávnou zemí s vlastní politickou správou, ale pod vrchním zemským soudem moravským. K opětovnému spojení došlo po vzniku Československa v podobě Země moravskoslezské, jež zanikla na konci roku 1948.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902

Jednota bratrská na Moravě

12. července 2014 v 13:41 | Tomáš |  Stavovský stát
Čeští bratři neboli Jednota bratrská bylo reformní náboženské hnutí, které vzniklo ve druhé polovině 15. století v Čechách. Její zakladatel Petr Chelčický hlásal prostotu, bratrství a ctnostný život. Odmítal násilí, války a stavěl se proti mravnímu úpadku své doby. Zvláště odsuzoval nehodné chování kněžích. Z původně soukromého hnutí se brzy stala jedna z nejvýznamnějších reformních církví českého původu. Z ostatních protestantských směrů měla Jednota nejblíže ke kalvinismu, s nímž také nakonec splynula. Na Moravě se čeští bratři poprvé připomínají na konci 15. století. Z té doby jsou známi bratrské sbory v Přerově, Prostějově, Bystřici nad Pernštejnem a Uherském Brodě. V 16. století se již jednalo o poměrně silné hnutí, k němuž se kromě poddaných hlásila i vysoká šlechta jako například Vilém z Pernštejna. Ve větším počtu žili ve Fulneku, Napajedlech, Ivančicích, Velké Bíteši, Třebíči a Přerově.
Jednota, hanlivě nazývána pikharti, byla od počátku terčem útoků, zejména za strany katolíků. Jelikož z počátku odmítali bohatství a světskou moc, byli považováni za hrozbu pro stát. Vedle novokřtěnců šlo o nejvíce pronásledovanou skupinu obyvatel. Moravský zemský sněm jim roku 1504 zakázal veřejné i soukromé schůze, nařídil uzavřít modlitebny a spálit veškeré spisy. Rovněž král Vladislav Jagelonský proti Jednotě vydal roku 1508 velmi přísný mandát. Všechny jejich sbory byly zakázány a kostely uzavřeny. Jejich učení mělo být všude potíráno. Knihy páleny a kazatelé důsledně trestáni. Žádný šlechtic ani město nesměli na svém panství trpět tisk jejich knih. Díky podpoře některých významných panských rodů však byly čeští bratři nadále trpěni například na statcích Žerotínů, Pernštejnů či Šternberků. Směli zde dokonce vykonávat i bohoslužby. Marta z Boskovic, velká ochránkyně českých bratří, dokonce napsala dopis králi, ve kterém vysvětlovala, proč není Jednota bratrská žádným nebezpečím. Celkově panovala na Moravě větší náboženská svoboda než Čechách, kde byli bratři silně pronásledováni. Pod vedením bratra Lukáše byla dokonce v Hranicích roku 1519 založena bratrská tiskárna.
Ani nástup Ferdinanda I. na český trůn neznamenal pro Jednotu bratrskou na Moravě vážnější ohrožení. Podporována mocnými rody, zakládala nové a nové bratrské sbory. Když byly čeští bratři roku 1547 vyhnáni z Čech, velká část vypovězených se přestěhovala na Moravu. Morava se tak stala první provincií bratrskou, Čechy klesly na druhou, Prusko a Polsko se staly třetí. Morava byla zároveň školou pro bratrské kněze a kazatele. Ojedinělé případy pronásledování se objevily i na Moravě, ale jednalo se o výjimečné události. Králi Ferdinandovi sice byli trnem v oku, stavové se mu však postavili. Českobratrská panství totiž vykazovala vyšší zisky. Stávalo se dokonce, že titíž páni na svých českých statcích Jednotu potírali, zatímco na Moravě ji nechávali úplnou volnost. Zejména v tom vynikal Jaroslav z Pernštejna.
Kromě výše zmíněných obcí bychom v polovině 16. století nalezli bratrské sbory v Náměšti na Hané, Veselí, Hrobicích, Nivnici, Novém Jičíně, Uherském Ostrohu (tiskárna), Zdounkách, Valašském Meziříčí, Rožnově, Místku, Slezanech, Holešově, Zlíně, Tovačově, Lipnici, Bystřici pod Hostýnem, Ivanovicích, Dolních Kounicích, Moravském Krumlově, Židlochovicích, Břeclavi, Letovicích, Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Chropyni (gymnázium), Malenovicích, Velké, Ždánicích, Jaroměřicích a na řadě jiných míst. Roku 1557 se ve Slezanech konala synoda, které se účastnilo na 200 bratrských správců. Mimo jiné zde byl zvolen seniorem Jan Blahoslav, který se usadil v Ivančicích a řídil odsud jižní moravské obce. Severní obce byly řízeny z Přerova.
Z Maxmiliána II. měla Jednota obavy, jelikož hrozilo, že se veřejně přihlásí k augšpurskému vyznání. Dali proto přeložit svůj kancionál do Němčiny a zvláštní deputace jej roku 1566 předala císaři Maxmiliánovi. Císař deputaci milostivě přijal a když byl požádán, aby vzal jednotu pod svou ochranu, prohlásil, že pokud budou bratři pokojnými a poslušnými poddanými, bude jim milostivým panovníkem. Tímto se bratři velmi uklidnili a jak se ukázalo, vláda císaře Maxmiliána byla nakonec obdobím největší náboženské svobody.
Jednota se plně etablovala jako jeden z hlavních náboženských proudů. Musela ale ustoupit z některých radikálních názorů jako striktní odmítání války či bohatství. Na rozdíl od jiných reformních vyznání, jež trpěla rozháraností, byla Jednota dobře organizovaná a sjednocená. Jejími členy byli mnozí páni a rytíři. Bratrští kazatelé vynikali nad ostatními svou vzdělaností. Měli tiskárny v Hranicích, Prostějově, Uherském Ostrohu, Velkém Meziříčí a Ivančicích, odkud byla roku 1578 tiskárna převezena do Kralic. Z ivančické tiskárny vyšel roku 1565 Blahoslavův překlad Nového Zákona. Stále se ale vyskytovala i vrchnost, která se snažila na svých panstvích Jednotu potírat. Příkladem budiž luterán Vojtěch z Pernštejna nebo Jan z Hardeka. Císař Maxmilián obnovil na naléhání biskupa Viléma Prusinovského mandát proti bratřím, jímž se zakazovaly všechny jejich schůze, ale nebyl brán příliš vážně.
Roku 1574 byla v Ivančicích založena slavná bratrská škola, jejímž rektorem byl proslulý německý kalvinista Esrom Rüdiger. Bratři zřídili tuto školu hlavně proto, aby mladí šlechtici nemuseli odcházet za studiem do cizích zemí. Jejími lavicemi prošly takové osobnosti jako Karel ze Žerotína nebo Karel z Lichtenštejna. Brzy byla podobná škola otevřena i ve Velkém Meziříčí. Rüdigerovým vlivem také začalo postupné sbližování Jednoty s kalvinisty. Rozmach s sebou přinášel i problémy. Někteří bratři se oddávali veselkám, zpívali, tančili, hráli kostky a karty nebo nosili zdobnější oděvy, čehož záhy využila olomoucká kapitula k útokům na Jednotu. Proti těmto pokleskům však bylo rázně zakročeno. Sbližováním s následníky Kalvínova učení rovněž nastával rozkol s bratry v Čechách, kteří se klonili k luteránům.
Smrtí císaře Maxmiliána nastaly nekatolíkům v českých zemích těžké časy. Rudolf II. prohlásil, že je katolickým panovníkem a že si přeje, aby poddaní byli téže víry. Nařídil proto, aby všechny náboženské novoty byly přísně potlačovány. Jen díky odporu šlechty nenaléhal na doslovné naplňování zákazu. Přesto musely být uzavřeny vyhlášené školy v Ivančicích a Velkém Meziříčí, jež byly vyhledávány jak studenty ze zahraničí, tak i samotnými katolíky. Jednota musela čelit útokům jezuitů i luteránů, kteří usilovali o její podmanění. Od 80. let 16. století pak císař spolu s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským zahájili prudký útok. Bratrské učení prohlásili za bludné a scestné. Odchýlilo se prý zdaleka od původního učení prostého života, mravnosti a celibátu a přidržuje se kalvinismu. Výčitky byly bohužel v mnohém pravdivé. Biskup se zaměřil hlavně na pernštejnské statky, kde bylo bratří nejvíce. Velkou oporu naopak získali v osobě Petra Voka z Rožmberka zásluhou jeho manželky Kateřiny z Ludanic.
K poslednímu vzepjetí Jednoty bratrské došlo na konci 16. století. Mladá Boleslav padla do rukou katolíků, a tak se roku 1589 přesunulo těžiště Jednoty zpátky na Moravu. Rovněž došlo k vydání Bible kralické, která se stala nejvzácnějším dílem české literatury 16. století. Jednota se sice zdála být mocnou a váženou, přesto jevila známky úpadku. Bratři se ženili, libovali si v bohatství a pohodlí. Někteří se dokonce oddávali nemravnostem. Většina bratrských modliteben byla obklopena vlastními zahradami, vinicemi a poli, jež kromě panovnické daně byly osvobozeny od všech poplatků. Jednota se stávala tím, co sama ve svých počátcích kritizovala. Díky výborné organizaci a vnitřní jednotě však dokázala útoky odrážet. V tom jim pomáhala nejen znalostní převaha, ale i jejich stoupenci z řad vysoké šlechty i zemských úředníků. Jejich ochráncem byl i nejvýznačnější moravský politik své doby, Karel st. ze Žerotína. Jeho zásluhou zaznamenávaly snahy kardinála Františka Dietrichštejna jen skromné výsledky. Na místo uzavření bratrských tiskáren docílil pouze zákazu prodeje kacířských knih v královských městech. Chtěl získat patronátní právo k Ivančicím, aby zničil zdejší bratrské středisko, ale dostal jen císařův příslib do budoucna.
Zlepšení přišlo po roce 1608. V náboženských otázkách se moravská Jednota bratrská odtrhla od Čech. Rovněž politická situace se nakrátko zlepšila. Moravští stavové sesadili neoblíbeného Rudolfa II. a namísto něj přijali za svého pána arcivévodu Matyáše. Ten, zavázán jejich náklonností potvrdil všechna dřívější privilegia a svobody Markrabství moravského a slíbil zachovat se v náboženských otázkách jako kdysi císař Maxmilián II. Zemským hejtmanem se stal Karel st. ze Žerotína. Lze říci, že tímto dosáhli stoupenci Jednoty bratrské na Moravě dominantního politického postavení, které si v zásadě uchovali až do Bílé hory.
Ziskem královské a císařské koruny však Matyášova ochota opadla. Kardinál Dietrichštejn konečně prosadil uzavření bratrského gymnázia v Chropyni a zřídil zde katolickou školu. Působil také všemožně na šlechtu, aby přestoupila zpátky ke katolické víře, a aby obnovili její vládu na svých panstvích. Katolíci, ač tvořili v zemi menšinu, byly neustále zvýhodňováni a dosazováni do vysokých funkcí na úkor evangelíků. Žerotín, znechucen zjevnou diskriminací a blížícím se vítězstvím protireformace, složil dobrovolně roku 1615 svůj úřad.
Stavovské povstání a zejména jeho tragický konec na Bílé hoře roku 1620 znamenaly konec náboženské svobody v českých zemích. Kardinál Dietrichštejna byl jmenován císařským komisařem na Moravě a započal s rekatolizací. Na jaře 1623 byl vydán rozkaz, aby ze země odešli všichni nekatoličtí duchovní. Roku 1625 museli evangeličtí měšťané prodat svůj majetek a opustit zemi. Rekatolizace pokračovala v roce 1628 vypovězením protestantských pánů a rytířů. Někteří členové Jednoty bratrské se ještě nějaký čas skrývali v horách. Bylo jistě i mnoho těch, kteří raději přestoupili ke katolictví, ale většina zamířila do zahraničí. Tak učinil roku 1628 i jeden z hlavních představitelů pobělohorského exilu Jan Amos Komenský, jenž odešel spolu s mnoha dalšími bratry do polského Lešna. Naděje vkládané do dánských či švédských spojenců se nenaplnily. Do vlasti se tak již nemohli vrátit a během několika desetiletí splynuly zbytky Jednoty bratrské s ostatními evangelíky.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Moravské soudnictví v 16. století

12. července 2014 v 13:33 | Tomáš |  Stavovský stát
Soudní soustava doby stavovské se značně lišila od spravedlnosti jakou známe dnes. Předně je třeba zmínit velkou roztříštěnost. Vedle většího a menšího zemského soudu existoval rovněž manský soud markraběcí, manský soud maršálkův, manský soud biskupský, soudy duchovní, městské, vrchnostenské a několik dalších úzce zaměřených soudních orgánů. Téměř každá společenská vrstva měla vlastní soud a řídila se vlastním právem. Základním pramenem práva byly namísto zákonů starobylé právní obyčeje. Soudci pocházeli výhradně z řad vyšší šlechty a neměli ani právní vzdělání. Zmíněný systém fungoval až do vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1628.

Větší zemský soud
Panský soud měl v moravském soudnictví výsadní postavení. Od roku 1348 se konal výhradně v Brně a Olomouci, kde byly uloženy zemské desky. Z nařízení krále Vladislava Jagelonského z roku 1493 se scházel dvakrát ročně. Rozsuzoval všechny pře o statky zapsané v zemských deskách, spory o více než 10 kop grošů českých. Dále řešil spory mezní, sirotčí a stížnosti poddaných na vrchnost. Svobodné statky nezapsané v zemských deskách spadaly pod právo purkrechtní. Osoby stavu panského mohly být souzeny výhradně před tímto soudem, stejně tak král nebo královna. Soud se rovněž usnášel o sporných otázkách zemského zřízení a jeho rozhodnutí potom byla závazná. Působnost soudu zahrnovala nejen vlastní Moravu ale i Opavsko a Krnovsko, pokud tamní soud potřeboval právní radu. Byl také apelační instancí pro rozsudky menšího soudu zemského.
Za nepřítomnosti zeměpána byl předsedou soudu zemský hejtman, jehož mohl zastoupit nejvyšší komorník. Nejvyšší sudí pak řídil veškeré jednání. Přísedícími mohli být původně jen páni, od roku 1492 směli na soudě zasedat i rytíři. Toto právo měl i olomoucký biskup a kníže opavský. Počet členů kolísal, roku 1480 to bylo 36 osob. Mohli jimi být pouze rodilí Moravané vlastnící statky v zemi. Stavové důsledně hájili právo volby nových členů zemským sněmem nebo soudem, avšak na konci 16. století museli ustoupit tlaku Rudolfa II.
Soudci nerozhodovali podle zákona, ale na základě starých obyčejů a podle dojmu, jaký měli ze soudního řízení. Mladí členové panských rodů se právo učili tak, že byli připuštěni do soudní světnice, aby poznali soudní jednání i právo moravské. Platila zásada, kterým právem kdo začal při, tím ji musel také skončit. Jednacím jazykem byla výhradně čeština, což mělo velký význam, neboť celé řízení bylo ústní. Němčina ani latina se nepřipouštěla. Mluvit se muselo spatra, nic se nesmělo předčítat. Rozsudky většího soud zemského byly konečné a nezrušitelné. Ani panovník neměl právo jeho nálezy měnit nebo odpouštět tresty. Nebyl-li někdo přece jen spokojen s rozsudkem a chtěl se odvolat, byl uvězněn na radnici.

Menší soud zemský
Na menším zemském soudě zasedali menší zemští úředníci a přísedící z řad zemanů. Dále měl být přítomen olomoucký purkrabí a zemský písař. Soudil pře o méně než 10 kop grošů českých. Rozsuzoval prakticky jen spory mezi zemany navzájem. Žaloval-li biskup, pán nebo prelát, příslušela pře většímu zemskému soudu. Rozsudek byl rovněž konečný. Pouze ve složitých a nejasných případech bylo možné obrátit se na větší zemský soud o právní radu.

Manský soud markrabský
Byl to soud nad zeměpanskými leníky, jemuž předsedal nejvyšší hofrychtéř (dvorský sudí). Ten si sám vybíral přísedící soudu. Již v 16. století ale ztratil na významu, neboť markraběcích lén ubývalo tím, jak se většina z nich stávala svobodnými dědičnými statky.

Manský soud maršálkův
Rozhodoval spory ohledně šlechtické cti. Předsedal mu nejvyšší maršálek království českého, jež byl společným úředníkem pro Čechy i Moravu. Úřad byl dědičný v rodu pánů z Lipé. Zasedal na jejich rodové sídle v Moravském Krumlově.

Manský soud biskupů olomouckých
Olomoučtí biskupové vlastnili na Moravě rozsáhlé statky s četnými leníky, kteří jim byli zcela poddáni. Tito vazalové se mohli soudit jedině před biskupovým soudem v Kroměříži. V jeho čele stál biskupský dvorský sudí. Předsedat ale mohl i sám biskup nebo hejtman biskupství olomouckého. Přísedícími byli sami leníci. Zemští úředníci nesměli do záležitostí biskupských manů zasahovat.

Duchovní soudy
Stavové nesměli pohánět duchovní před své soudy. Jen olomoučtí biskupové měli právo trestat kněží ve své diecézi. Soudu náležely také pře manželské, lichva, cizoložství a spory o patronátní právo ke kostelům.

Městské soudy
Královská města se spravovala svým právem odlišným od práva zemského a za tímto účelem si zřizovala vlastní soudy. Skládaly se z rychtáře (městský sudí) a městské rady. Na volbu městského sudího dohlížel nejvyšší podkomoří, jež byl zároveň odvolací instancí. Od podkomořího pak bylo možné odvolání přímo k zemskému hejtmanovi. Od roku 1548 navíc k apelačnímu soudu v Praze. Moravská města se dělila na dvě právní oblasti: olomouckou a brněnskou. V případě nesrovnalostí dávala tato města právní ponaučení.

Soudy vrchnostenské
Jednalo se o soudy, které byly zcela v rukou vrchnosti a sloužily k rozsuzování prostých poddaných. Soudce jmenovala vrchnost. Právní ponaučení braly u měst podle toho, kterým právem se řídily.

Horní soudy
Horní soudy existovaly v horních městech a soudily na základě horního práva. Vrchním soudem byla pro všechny české země Jihlava.

Horenské soudy
Spory o vinohrady byly souzeny soudy horenskými, kterých bylo na Moravě velmi mnoho. K nejvýznamnějším patřila práva ivančická a strážnická. Od vesnických soudů bylo možné odvolání k městskému soudu a odtud k právu falkensteinskému v Dolním Rakousku.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905

Kniha Drnovská

12. července 2014 v 11:12 | Tomáš |  Stavovský stát
Kniha Drnovská je právní kniha obsahující souhrn moravského obyčejového práva. Bývá považována za nejvýznamnější moravskou právní památku 16. století. Jejím autorem byl pán Ctibor Drnovský z Drnovic. Přesné období vzniku knihy není známo. Patrně byla sepsána někdy mezi lety 1523 - 1527. Avšak některé články přibyly až po smrti pana Drnovského. Svým obsahem se dílo podobá starší Knize Tovačovské, která panu Drnovskému nepochybně posloužila jako vzor. Ve spisu proto nalezneme části ústavněprávní, jež upravují kupříkladu poměr Markrabství moravského vůči ostatním zemím Koruny české, postavení Opavska a Olomouckého biskupství či povinnosti stavů. Dále kniha hovoří o zemském právu moravském a o fungování soudnictví. Od Knihy Tovačovské se liší zejména množstvím přiložených soudních nálezů dokreslujících jednotlivá ustanovení. Zároveň reaguje na změny, jež se udály od smrti pana Tovačovského. Z hlediska systematiky a přehlednosti však dílo pokulhává, neboť jednotlivé články a nálezy na sebe nikterak nenavazují. Právo sebrané v Knize Drnovské v zásadě platilo až do roku 1628, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské.
Vybraná ustanovení:

List přiznávací k lantfrýdu.

"Já N. z N. vyznávám tímto listem přede všemi, kdož jej uzří aneb čtoucí slyšeti budou. Že jakož jsou páni, preláti, rytíři a rytířstvo i města Markrabství moravského jeden obecný zápis anebo lantfrýd způsobiti a učiniti jsou ráčili pro řád, pokoj i spravedlnost, aby chudému i bohatému spravedlnost se dála a v artikulích v tom listu znících zříditi jsou ráčili: protož já N. zvrchupsaný to všecko, což se v tom listu neb lantfrýdu zavazuje neb vyslovuje, oblíbil jsem a oblibuji, schválil jsem a schvaluji a ke všemu přivoluji, slibuji…"

O dědicích po pánu země zůstalých anebo novovoleném pánu země a o poslů vyslání od země k jeho milosti.

O rozdílu mezi pánem země dědičným zůstalým a mezi znovu voleným a o strk mezi pány moravskými a českými.

O přivítání pána země aneb uvedení do země.

Přísaha královská neb markrabina, kterýž udělal král Matyáš.

"My Vladislav slibujeme a přísaháme na tom svatém čtení, že všechny obyvatele země této Markrabství moravského pány, preláty, rytířstvo, města bohaté i chudé, duchovní i světské, všechny spolu i každého zvláště máme a chceme při jich svobodách, řádech a dobrých starodávných obyčejích zachovati, ani v čem mimo spravedlivost obtěžovati, ale při právu a spravedlnosti je zachovati jako pán jich milostivý a spravedlivý. Tak nám Pán Bůh pomáhaj, Matka Boží i všichni svatí."

O hejtmana jednání.

Přípis přísahy hejtmana k úřadu hejtmanství.

"Slibuji a přísahám Pánu Bohu, nejjasnějšímu knížeti etc. i vší zemi Markrabství moravského, že chci a mám úřad hejtmanství spravedlivě vésti a spravovati, chudému i bohatému v něm spravedlivě činiti a pravdu velebiti a křivdu tupiti, jednomu v tom mimo druhého se nechtít zlíbiti, než ten úřad věrně na sobě míti, jakož ten úřad od pradávna za právo má. Tak mi Pán Bůh pomáhaj, Matka Boží i všichni svatí."

O hejtmanu a jeho moci a o právě, kterým začíti máš; neb jest právo několikero.

O úřadu hofrychtéře nad many markraběcími.

O úřadu podkomořího.

O způsobu mezi pánem země a městy.

O komorníku vyšším kdo býti má.

O sudím vyšším kdo býti má.

Kdo písařem zemským býti může a jakého urození.

O svobodě Markrabství moravského.

Rozuměno býti může z těchto starých zvrchupsaných obyčejů, že země tato bývala vždycky svobodná, jakkoli jest od království a koruny své padla a žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla. Neb páni a rytířstvo i preláti žádných přísah pánu svému nečiní též jako Čechové, než prostý slib poddanosti a poslušenství ani žádné jiné zemi, než tomu pánu a dědicům jeho řádně pošlým od něho a to v zemi své v markrabství a nikde jinde a města též krom přísahy vedle obyčeje jejich. Také právo své tato země má svobodné beze vší překážky pána svého a odvolání všelijakého ani k císařské milosti ani k svému vlastnímu pánu; jakož se o tom právu dole šíře psáti bude.

O Knížectví opavském a jeho povinnosti k Moravě.

Knížectví opavské i s tím knížetem od starodávna ku pomoci tohoto Markrabství vždy jest bývalo a býti má a v jiná slezská knížectví nesluší; neb jest to knížectví vysazeno z Moravy a vyňato, jakožto i k biskupství moravskému sluší. Než což se práva dotýče v tom své vlastní má a soud svůj…

O knězi biskupovi.

O sedání panském v soudě.

Nejprve rodům starožitným a od časů mnohých v stavu panském sedících, kteřížto jsou: páni z Cimburka, páni z Lipé, páni z Kunštátu, páni z Lomnice, páni z Hradce, páni z Pernštejna, páni ze Šternberka, páni z Lichtenštejna, páni z Boskovic, páni z Lichtenburka, páni z Valdštejna, páni z Pezinku, páni z Vlašimi, páni ze Sovince, páni z Krajku, - aby se jim čest dala a zachovala…

O sněmech kdy bývají.

Kdy se půhony přijímají a dějí k obojímu právu.

O zahájení soudu.

S jakou poctivostí a kdy mají desky zemské vzaty býti.

Z které příčiny desky zemské počaly se česky psáti.

Kterak se v desky vkládá i jaká cedule býti má.

O vojnách

O duchovním právu.

O panu maršálkovi i o jeho právě, o nářky cti i zlého lože.

A jiné…

Zdroj:
BRANDL, Vincenc: Kniha Krnovská, kritickými i věcnými poznámkami opatřená, Brno 1868

Moravská vlajka

5. července 2014 v 15:30 | Tomáš |  Správa zemská
Každoročně na začátku léta propukají v souvislosti se svátkem sv. Cyrila a Metoděje bouřlivé diskuze ohledně podoby moravské vlajky. V médiích se vždy objeví stanoviska lidí, prezentovaná jako názory odborníků na heraldiku, historii či dokonce vexilologii. Následující text má čtenáře přivést k zamyšlení, zda oni samozvaní kritici nesledují svým postojem jen své osobní skrýté zájmy. Jelikož od roku 1948 neexistuje Morava, neexistuje oficiálně ani její prapor. Rovněž novodobá Česká republika Moravanům nikdy vlajku neudělila. Vychází se proto z historických skutečností. Lze říci, že existují dvě v zásadě rovnocenné varianty: žlutočervená a modrá.

Žlutočervená


Jde o žlutočervenou bikolóru v jejímž středu je umístěna žlutočerveně šachovaná orlice v modrém poli. Vychází z polepšeného moravského znaku z roku 1462. Dosavadní bíločerveně šachovaná orlice byla rozhodnutím císaře změněna na orlici žlutočervenou. Moravský zemský sněm však změnu nepřijal a nadále se užíval dřívější znak. O polepšenou verzi se začali moravští stavové opět zajímat až od konce 18. století. Když se roku 1848 sešel moravský zemský sněm, napsal profesor Alois Šembera článek, v němž se snažil dokázat, že pravý erb Markrabství moravského je žlutočervená orlice. Poslanci si tento názor osvojili a usnesli se při rokování o nové zemské Ústavě na článku 5 v tomto znění: "Země moravská podrží dosavadní erb svůj zemský, totiž orlici v pravo hledící, v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená." Ústava sice nikdy nevešla v platnost, ale ministerstvo vnitra požadavek roku 1849 potvrdilo. Červenožlutý prapor se oficiálně používal až do roku 1928, kdy vnikla Země moravskoslezská, ale i poté se spontánně užívaly zlatá a červená jako zemské barvy.
Jednoduchá žlutočervená bikolóra se ovšem shoduje s vlajkou Prahy i některých jiných měst. Moravská národní obec proto doplnila prapor odlišovacím prvkem v podobě moravské orlice. Ačkoli tento postup zvolilo při tvorbě státní vlajky i Slovensko či Chorvatsko, je tato varianta pod palbou kritiky některých odborníků na heraldiku a vexilologii. Namítají údajnou spojitost s moravskými Němci, rozpor s vexilologickými pravidly, Velkým státním znakem České republiky i znaky krajů. Argumentace poukazující na rozpor se současnou legislativní úpravou je směšná. V zákoně o státních symbolech není o Moravě ani slovo. Rovněž kraje, které popírají hranice historických zemí mohou být těžko dávány za vzor. Praha má shodou okolností stejnou vlajku, protože jí byl roku 1462 polepšen znak stejným rozhodnutím jako Moravě. Spojování žlutočervené varianty s Němci je podivné a připomíná strašení odsunutými sudetskými Němci. Nebo snad byla vláda na Moravě v letech 1462 nebo 1848 nebo za první republiky v rukou Němců?

Modrá


Jedná se o původní moravský znak - bíločervenou orlici v modrém poli, která vychází z historicky doloženého praporu užívaného moravskými markrabaty ve středověku. Na používání této varianty není nic špatného. Snad jen lze podotknout: proč používat prapor ze středověku, když existuje novější a heraldicky důstojnější verze.

Výhrady některých odborníků proti moravské vlajce s poukazem na chybějící oporu v zákoně, ahistoričnost či moravský separatismus lze chápat jako podkopávání moravské svébytnosti. Mezi kritiky vyvěšování moravské vlajky se objevují stále tytéž osoby, kterým se bohužel dostává nebývalé podpory ze strany médií. Není jediný důvod, proč by o podobě moravské vlajky měla rozhodovat úzká skupina lidí z nějakého ústavu. Kdo jim dal právo rozhodovat o správné podobě moravské vlajky? Tito lidé jen dovedně pracují s emocemi a touhou novinářů po senzaci či střetu názorů. Odhlédneme-li tedy od kouřové clony falešných argumentů, zjistíme, že nejenom že není mezi veřejností žádný zásadní rozpor ohledně podoby moravské vlajky, ale že není ani žádná síla, která by vyvěšování té či oné varianty praporu zakázala. Jelikož žádná moravská vlajka oficiálně neexistuje, může každý Moravan vyvěšovat svou vlajku v té podobě, která je mu nejbližší. Štvavé názory "odborníků" na tom mohou změnit asi tolik jako tento skromný příspěvek.