Moravské soudnictví v 16. století

12. července 2014 v 13:33 | Tomáš |  Stavovský stát
Soudní soustava doby stavovské se značně lišila od spravedlnosti jakou známe dnes. Předně je třeba zmínit velkou roztříštěnost. Vedle většího a menšího zemského soudu existoval rovněž manský soud markraběcí, manský soud maršálkův, manský soud biskupský, soudy duchovní, městské, vrchnostenské a několik dalších úzce zaměřených soudních orgánů. Téměř každá společenská vrstva měla vlastní soud a řídila se vlastním právem. Základním pramenem práva byly namísto zákonů starobylé právní obyčeje. Soudci pocházeli výhradně z řad vyšší šlechty a neměli ani právní vzdělání. Zmíněný systém fungoval až do vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1628.

Větší zemský soud
Panský soud měl v moravském soudnictví výsadní postavení. Od roku 1348 se konal výhradně v Brně a Olomouci, kde byly uloženy zemské desky. Z nařízení krále Vladislava Jagelonského z roku 1493 se scházel dvakrát ročně. Rozsuzoval všechny pře o statky zapsané v zemských deskách, spory o více než 10 kop grošů českých. Dále řešil spory mezní, sirotčí a stížnosti poddaných na vrchnost. Svobodné statky nezapsané v zemských deskách spadaly pod právo purkrechtní. Osoby stavu panského mohly být souzeny výhradně před tímto soudem, stejně tak král nebo královna. Soud se rovněž usnášel o sporných otázkách zemského zřízení a jeho rozhodnutí potom byla závazná. Působnost soudu zahrnovala nejen vlastní Moravu ale i Opavsko a Krnovsko, pokud tamní soud potřeboval právní radu. Byl také apelační instancí pro rozsudky menšího soudu zemského.
Za nepřítomnosti zeměpána byl předsedou soudu zemský hejtman, jehož mohl zastoupit nejvyšší komorník. Nejvyšší sudí pak řídil veškeré jednání. Přísedícími mohli být původně jen páni, od roku 1492 směli na soudě zasedat i rytíři. Toto právo měl i olomoucký biskup a kníže opavský. Počet členů kolísal, roku 1480 to bylo 36 osob. Mohli jimi být pouze rodilí Moravané vlastnící statky v zemi. Stavové důsledně hájili právo volby nových členů zemským sněmem nebo soudem, avšak na konci 16. století museli ustoupit tlaku Rudolfa II.
Soudci nerozhodovali podle zákona, ale na základě starých obyčejů a podle dojmu, jaký měli ze soudního řízení. Mladí členové panských rodů se právo učili tak, že byli připuštěni do soudní světnice, aby poznali soudní jednání i právo moravské. Platila zásada, kterým právem kdo začal při, tím ji musel také skončit. Jednacím jazykem byla výhradně čeština, což mělo velký význam, neboť celé řízení bylo ústní. Němčina ani latina se nepřipouštěla. Mluvit se muselo spatra, nic se nesmělo předčítat. Rozsudky většího soud zemského byly konečné a nezrušitelné. Ani panovník neměl právo jeho nálezy měnit nebo odpouštět tresty. Nebyl-li někdo přece jen spokojen s rozsudkem a chtěl se odvolat, byl uvězněn na radnici.

Menší soud zemský
Na menším zemském soudě zasedali menší zemští úředníci a přísedící z řad zemanů. Dále měl být přítomen olomoucký purkrabí a zemský písař. Soudil pře o méně než 10 kop grošů českých. Rozsuzoval prakticky jen spory mezi zemany navzájem. Žaloval-li biskup, pán nebo prelát, příslušela pře většímu zemskému soudu. Rozsudek byl rovněž konečný. Pouze ve složitých a nejasných případech bylo možné obrátit se na větší zemský soud o právní radu.

Manský soud markrabský
Byl to soud nad zeměpanskými leníky, jemuž předsedal nejvyšší hofrychtéř (dvorský sudí). Ten si sám vybíral přísedící soudu. Již v 16. století ale ztratil na významu, neboť markraběcích lén ubývalo tím, jak se většina z nich stávala svobodnými dědičnými statky.

Manský soud maršálkův
Rozhodoval spory ohledně šlechtické cti. Předsedal mu nejvyšší maršálek království českého, jež byl společným úředníkem pro Čechy i Moravu. Úřad byl dědičný v rodu pánů z Lipé. Zasedal na jejich rodové sídle v Moravském Krumlově.

Manský soud biskupů olomouckých
Olomoučtí biskupové vlastnili na Moravě rozsáhlé statky s četnými leníky, kteří jim byli zcela poddáni. Tito vazalové se mohli soudit jedině před biskupovým soudem v Kroměříži. V jeho čele stál biskupský dvorský sudí. Předsedat ale mohl i sám biskup nebo hejtman biskupství olomouckého. Přísedícími byli sami leníci. Zemští úředníci nesměli do záležitostí biskupských manů zasahovat.

Duchovní soudy
Stavové nesměli pohánět duchovní před své soudy. Jen olomoučtí biskupové měli právo trestat kněží ve své diecézi. Soudu náležely také pře manželské, lichva, cizoložství a spory o patronátní právo ke kostelům.

Městské soudy
Královská města se spravovala svým právem odlišným od práva zemského a za tímto účelem si zřizovala vlastní soudy. Skládaly se z rychtáře (městský sudí) a městské rady. Na volbu městského sudího dohlížel nejvyšší podkomoří, jež byl zároveň odvolací instancí. Od podkomořího pak bylo možné odvolání přímo k zemskému hejtmanovi. Od roku 1548 navíc k apelačnímu soudu v Praze. Moravská města se dělila na dvě právní oblasti: olomouckou a brněnskou. V případě nesrovnalostí dávala tato města právní ponaučení.

Soudy vrchnostenské
Jednalo se o soudy, které byly zcela v rukou vrchnosti a sloužily k rozsuzování prostých poddaných. Soudce jmenovala vrchnost. Právní ponaučení braly u měst podle toho, kterým právem se řídily.

Horní soudy
Horní soudy existovaly v horních městech a soudily na základě horního práva. Vrchním soudem byla pro všechny české země Jihlava.

Horenské soudy
Spory o vinohrady byly souzeny soudy horenskými, kterých bylo na Moravě velmi mnoho. K nejvýznamnějším patřila práva ivančická a strážnická. Od vesnických soudů bylo možné odvolání k městskému soudu a odtud k právu falkensteinskému v Dolním Rakousku.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama