Spory o příslušnost Opavska

12. července 2014 v 13:53 | Tomáš |  Stavovský stát
Spory o příslušnost Opavska (a z něj později vyčleněného Krnovska) jitřily vztahy mezi Moravou a Slezskem celé 16. a 17. století. Moravští stavové pokláli Opavsko za zemi náležející k Moravě. Naopak Slezané trvali na tom, že je Opavsko jedním ze slezských knížectví. Jednání komplikovala rovněž vrtkavost Opavských klonících se jednou k Moravě, jindy ke Slezsku, podle toho, jak se jim to hodilo. Ani panovníci se příliš neměli k rozřešení sporu a konečné rozhodnutí neustále odkládali v domnění, že se časem strany dohodnou sami.


Rozepře měla kořeny hluboko v minulosti. V nejstarších dobách bylo Opavsko, tehdy nazývané Holasicko, nejsevernější výspou Moravy a zasahovalo až do dnešního Polska. Slezané ovšem tvrdili, že císař Friedrich I. udělil roku 1163 Opavu, Opolí a Ratiboř knížeti Měškovi jako slezská knížectví. Když potom zemřel jeho poslední dědic kníže Václav bez potomků, daroval král Přemysl Otakar II. roku 1269 Opavsko svému levobočkovi Mikuláši. Dle Slezanů neměl český král na tento krok právo a popírali, že bylo území vráceno Moravě. V roce 1318 udělil král Jan Lucemburský Opavsko lénem vévodovi Mikulášovi s dodatkem, že po vymření jeho mužských potomků připadne území Koruně. Tedy ani Slezsku ani Moravě. Později, když už bylo celé Slezsko trvale připojeno k českému státu, byla opavská knížata zpravidla jmenována mezi knížaty slezskými. Ve Slezsku platila daně, konala vojenskou službu, uzavírala lantfrýdy a docházela na slezské zemské sněmy. Rovněž král Vladislav Jagelonský potvrdil roku 1501 opavská privilegia z titulu nejvyššího vévody slezského. Na základě výše zmíněných skutečností vydal císař Maxmilián II. roku 1567 rezoluci v níž přiřkl opavské knížectví až do vyřešení sporu Slezsku.
Také moravští stavové se dovolávali svého historického práva k Opavsku. Jako důvody uváděli smlouvy z roku 1481, dle kterých měli opavští stavové přispívat na potřeby moravské. Král Ludvík Jagelonský udělil Opavsku právo účastnit se všech svobod a výsad Moravy. Opavští také v případě nesrovnalostí měli brát právní ponaučení od moravského zemského soudu. Podobně hovoří i Kniha Tovačovská: "Knížectví Opavské od starodávna i s tím knížetem ku pomoci této zemi jest vždy bývalo i býti má a v jiná Slezská knížectví nesluší, neb jest to knížectví vysazeno a vyňato z Moravy, jakožto i k biskupství Moravskému sluší. Než což se práva dotýče, v tom své vlastní vysazení má a súd svuoj. ..."
Konflikty se nejvíce rozhořely během 16. století. Roku 1550 Moravané na brněnském sjezdu prohlásili Opavsko za součást Moravy a přiznali mu vlastní právo a soudnictví. Právní rady však měli brát u moravského panského soudu. Šlo sice jen o zopakování postoje, jenž byl obsažen už v Knize Tovačovské a Drnovské, přesto usnesení vyvolalo silné vášně. Slezští stavové se proti usnesení ohradili a slezský vrchní hejtman nařídil opavskému hejtmanovi, aby se dostavil na jednání slezského zemského sněmu svolaného na 6. dubna 1553. Opavští poslechli a slíbili, že se budou usneseními vratislavského sněmu řídit. Ale již následujícího roku předvedli názorový veletoč, když na brněnském sněmu jejich poslové žádali, aby Moravané vyslali ke králi své zástupce společně se zástupci opavskými. V Praze pak měli společně jednat o postavení Opavska. Stejně tak když král Ferdinand nařídil všem zemím, aby se podřídily novému apelačnímu soudu v Praze, opavští stavové prohlásili, že Opavsko náleží k Moravě, odtud že dostává soudní ponaučení, a od panského soudu moravského že není odvolání.
Za panování Maxmiliána II. klonili se Opavští k Moravě ještě více. Dokonce roku 1566 žádali, aby opavské vojsko mohlo táhnout společně s moravským. Slezané zase do Opavy často svolávali zemské sněmy, aby tím demonstrovali příslušnost země. Moravané si proto opakovaně v letech 1563 a 1566 stěžovali u císaře. Panovník vzkázal, že pokládá jejich stížnost za spravedlivou a že se vynasnaží, aby pře byla rozhodnuta co nejdříve. Nařídil svolat sněm do Opavy, kde se měla sporná otázka konečně vyřešit. Jednání však ztroskotalo. Strany se nedokázaly shodnout ani na jednacím jazyku. Ve Slezsku byla úředním jazykem Němčina, kdežto v Opavsku a na Moravě Čeština. Připojení k Moravě podporovali vyšší stavové, katolíci a obyvatelstvo české národnosti. Ke Slezsku naopak tíhli opavští měšťané, protestanti a Němci. Výsledek nepřinesla ani následná rokování v Praze. Ačkoli se vědělo, že straní Slezanům, zdráhal se Maxmilián II. v této choulostivé záležitosti rozhodnout a dohoda mezi Moravany a Slezany byla nemožná. Spory ostatně panovaly i mezi Opavskem a Moravou. Moravští stavové byli například velmi pobouřeni zprávou, že Tomáš ze Zvole si dal zapsat oderské panství do opavských zemských desek, ačkoli náleželo k Moravě.
Opavští po nezdaru začali vystupovat mnohem více samostatně a již se tak okázale nehlásili k Moravě. Roku 1576 se účastnili českého generálního sněmu zároveň se Slezany. Nepokládali se ovšem ani za součást stavů slezských, což dokládá způsob, jakým holdovali císaři Rudolfovi II. roku 1577. Přišli sice na vratislavský sněm, ale nevyjeli panovníkovi s ostatními stavy v ústrety, neboť by to bylo proti moravskému zřízení, kterým se spravují. Císař Rudolf také nežádal, aby mu holdovali jako knížeti slezskému, nýbrž jako králi českému, a spokojil se s pouhou jejich přítomností na sněmu. Také na slezské sněmy posílali jen podřadné zástupce, jak dokazují stížnosti Slezanů. Problémy nastávaly také s odváděním daní. Velká část stavů opavských odmítala odvádět platit daně Vratislavi. Po delším jednání roku 1691 slíbili, že vyšlou důvěrníky na slezský sněm, aby se dohodli o splácení daňových nedoplatků a vůbec o celém sporu, který se vlekl do nekonečna.
Ještě více naléhali na ukončení sporu Moravané, kteří opětovně v letech 1586 a 1587 žádali císaře, aby učinil rozhodnutí. Trvaly také neustále spory, má-li být opavské vojsko přidruženo k vojsku moravskému nebo slezskému. Panovníci řešili věc tím, že je přidružili k plukům českým. Na počátku 17. století byly na obou stranách obnovovány komise pověřené plnou mocí ke spravedlivému vyřízení vleklé otázky. Jednání pokračovalo roku 1604, ale poté bylo přerušeno kvůli povstání v Uhrách. Za těchto bouřlivých let se Opavští řídili usneseními slezských sněmů, ačkoli v nich neměli zastoupení.
O další rozruch se postarali v roce 1612 opavští měšťané, když vypravili k vratislavskému vrchnímu soudu tříčlennou deputaci, jež za Opavu složila přísahu poslušenství. Slezští stavové potom žádali císaře, aby třeba i násilím donutil knížata a vyšší stavy opavské, přidat se ke Slezsku. Ti však vyslali poselstvo na Moravu a žalovali na Opavské, že zradili Moravu i ostatní stavy. Moravané jim přislíbili pomoc a pozvali jejich zástupce na příští zemský sněm. Zároveň poslali dopisy císaři Matyášovi a nejvyššímu zemskému hejtmanovi slezskému. Požadovali rovněž od opavských měšťanů vysvětlení, proč se soudně odtrhli od Moravy a přemlouvali je, aby vzali své rozhodnutí zpět.
Začalo dlouhé jednání s císařem, které mělo konečně rozhodnout o příslušnosti Opavska. Slezané povzbuzeni svým úspěchem začali posílat opavským stavům listy prostřednictvím slezské kanceláře, aby naznačili, že již Opavsko pokládají za své panství. Takové dopisy ovšem nebyly přijímány a vyšší stavové opavští naopak hrozili, budou-li tyto nezákonnosti pokračovat, že s nimi přeruší veškeré jednání a budou odvádět daně přímo císaři.
Opavský knížecí stolec byl dlouhý čas uprázdněn, císař Matyáš jej proto udělil za věrné služby moravskému pánovi Karlovi z Lichtenštejna, jenž se stal 28. prosince 1613 dědičným knížetem opavským. Karel byl postaven na roveň ostatním knížatům slezským, což znamenalo podřízení Opavska vrchnímu právu slezskému. Kníže měl také právo účastnit se zemských sněmů a soudů slezských. Město Opava radostně holdovalo novému pánu, vyšší stavové mu odepřeli poslušnost a protestovali u moravských stavů i u císaře. Brněnský sněm roku 1614 rozhodl o podání stížností k císaři na Karla z Lichtenštejna, že si bez jejich vědomí vyžádal Opavsko, na knížete Münsterberského, že neoprávněně zasáhl do záležitostí Opavska, na město Opavu, že se odtrhlo od vyšších stavů a podrobilo se Lichtenštejnovi a na slezskou kancelář, že protiprávně vykonává úkoly svěřené české kanceláři. Stavové opavští slíbili, že nepodniknou nic bez vědomí stavů moravských a plně se svěřili pod jejich vedení. Olomoucký sněm konaný téhož roku se opět zastal opavských stavů a přislíbil jim pomoc pro případ ozbrojeného napadení. Karlovi z Lichtenštejna zakázal na Moravě užívání titulu kníže opavský.
Císař svolal na radu českých stavů do Vídně schůzi zástupců všech zemí Koruny české. Do té doby měli opavští stavové zůstat pod ochranou císaře. Moravští stavové se důkladně připravili a opatřili si staré listiny, jež se týkaly poměru Opavska k Moravě. Situace se nečekaně zkomplikovala, když své nároky na Opavsko vznesli i Češi. Vídeňská schůze se konala od konce listopadu 1614 do poloviny ledna 1615, ale nevyřídila nic, neboť čeští poslové namítali, že o záležitosti je oprávněn rozhodnout jedině generální sněm. Císař se podvolil, ale pražský generální sněm se otázkou téměř nezabýval.
Obrat nastal v červenci 1616 na důvěrné schůzi českých a moravských stavů v Praze, kterou zprostředkoval kardinál Dietrichštejn. Opavsko mělo být prohlášeno za zemi bezprostředně náležející Koruně, ale součástí Moravy. Slezská kancelář naopak vypracovala obšírnou zprávu pro císaře, v níž uváděla, proč je Opavsko nedílnou součástí Slezska. Císař Matyáš ani tentokrát nezaujal jasné stanovisko a spor odložil. Celá záležitost byla tak nejasná, že ani Ferdinand Štýrský si nedal po své korunovaci holdovat od opavských stavů, nýbrž slíbil co nejdříve svolat novou komisi.
K tomu však již nedošlo vlivem českého povstání. Pokračovala ovšem jednání zástupců jednotlivých zemí. Češi na jednání v červenci 1619 ustoupili ze svého dřívějšího stanoviska a slíbili Moravanům jen pomoc při smírném urovnání sporů se Slezskem, neboť potřebovali získat podporu Slezska v boji s Habsburky. Slezsko skutečně přistoupilo ke konfederaci a roku 1620 začalo opět vyjednávat s opavskými stavy, kteří projevili ochotu podvolit se za výhodných podmínek. Jednání opět ztroskotala na vzájemné nedůvěře a po bitvě na Bílé hoře byla prohlášena za neplatná.
Ani definitivní zlomení stavovské moci ale překvapivě nepřineslo konečné řešení opavské otázky ze strany panovníka. Stavové již neměli sílu jakkoli zvrátit situaci, a tak spor utichl. Opavsko bylo dáno roku 1622 trvale Lichtenštejnům jako slezské knížectví. Moravané ani vyšší stavové opavští připojení Opavska ke Slezsku neuznávali, pouze jej trpěli. Roku 1659 se opavští stavové dobrovolně podvolili a zavázali se platit daně do Vratislavi, ale výslovně podotkli, že sjednocení se týká pouze daní. Poslední marný pokus o navrácení Opavska učinili moravští stavové roku 1682. V 18. století většina Slezska připadla Prusku a ve zbytku země byla zřízena vláda se sídlem v Opavě. Josef II. ji zrušil a zřídil roku 1783 společné moravskoslezské gubernium. V 19. století bylo rakouské Slezsko opět samosprávnou zemí s vlastní politickou správou, ale pod vrchním zemským soudem moravským. K opětovnému spojení došlo po vzniku Československa v podobě Země moravskoslezské, jež zanikla na konci roku 1948.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anna | Web | 8. srpna 2014 v 10:34 | Reagovat

Zajímavý článek, díky za něj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama