Srpen 2014

Spor Rudolfa II. s bratrem Matyášem

10. srpna 2014 v 18:17 | Tomáš |  Stavovský stát
Panování císaře Rudolfa II. bývá v českých dějinách vykreslováno jako výjimečné období, kdy se Praha a české země nakrátko opět staly srdcem Evropy. Rudolf přenesl své sídlo z Vídně do Prahy a česká metropole tak mohla těžit z přítomnosti přepychového dvora císaře Svaté říše římské. Dále se často vyzdvihuje Rudolfova bohulibá záliba v umění a vědě. Arcivévoda Matyáš je naopak popisován jako ctižádostivý mladší bratr, jenž úkladně připravil Rudolfa o trůn. Již méně se hovoří o neslavném ba potupném konci Rudolfa II., kdy se císař vlivem pokročilé syfilidy a častých záchvatů úzkosti, stával pomalu ale jistě neschopným vlády. Za daných okolností může habsburská dynastie mluvit o štěstí, že si představitelé nespokojených zemí zvolili za svého vůdce arcivévodu Matyáše, neboť reálně hrozil rozpad celého soustátí.

císař Rudolf II.
Rudolf II. byl povahou citlivý člověk s dobrými úmysly, byť poněkud váhavý. V náboženských otázkách byl zapřísáhlým katolíkem vychovaným na španělském dvoře. Jeho největší zálibou bylo umění a věda. Matyáš se povahou více podobal svému otci, Maxmiliánovi II. Nebyl to žádný náboženský fanatik, v zájmu státu a rodu byl ochoten učinit ústupky i v otázce víry. Nepochybně se jednalo o velmi ambiciózního člověka, avšak podobně jako Rudolf se nevyznačoval rozhodností. Vždy se snažil najít řešení jímž si nepohněvá ani jednu stranu. Velkou roli při jeho rozhodování hráli rádci jako Melchior Klesl, František z Dietrichštejna či Karel ze Žerotína.
Zdravotní stav císaře Rudolfa se začal vážně zhoršovat někdy kolem roku 1597. Příčinou jeho choroby byl především nezřízený život. Liboval si v hostinách i alkoholu. Byl milovníkem krásných žen a právě díky erotickým hrátkám se nakazil syfilidou. Mysl mu sžíral i fakt, že dosud neměl legitimního dědice. Rudolf se stále více uzavíral do sebe a nedůvěřoval svému okolí. Jen těžko se dokázal k něčemu rozhodnout a co jeden den slíbil, druhý den odvolal, následkem čehož nebylo císařovo slovo bráno vážně. Nerad poslouchal cizí rady a ze svých neúspěchů vinil jiné. Poslední kapkou se měla stát císařova neochota ratifikovat mír s Bočkajovci a Turky roku 1606.
Válka s Turky, v níž se císařská armáda potácela od porážky k porážce, velmi tíživě zasáhla nejen Uhry, ale i rakouské země a Moravu. K ní se roku 1605 přidalo povstání uherského magnáta Štěpána Bočkaje vyvolané potlačováním náboženské svobody. Moravské pohraničí bylo zpustošené a pokladna prázdná. Hohenlohovi a Geisbergovi vojáci nedostávali žold a řádili v zemi hůře než nepřítel. Když se královská města sama složila na odbytné pro vojáky a zaslala požadované peníze císaři, ten je utratil za jiné věci. Navíc byla města nucena ručit svým majetkem za královské dluhy. Kvůli bojům se rovněž nemohl scházet zemský soud. Stavové s nadějí přivítali, když arcivévoda Matyáš vyjednal mír. Avšak císař neustále odkládal jeho ratifikaci a objevovaly se hlasy, že jej ani ratifikovat nehodlá. Rudolf jako katolík odmítal přistoupit na požadavek náboženské svobody pro Uhry a podezříval bratra, že jej chce sesadit z trůnu. Jeho nedůvěra ještě vzrostla, když se dozvěděl, že zbývající členové habsburského domu Matyáše zvolili hlavou rodu. Na konci března 1607 císař konečně podepsal potřebné listiny a zaslal je Matyášovi, avšak záhy vydal rozkaz, aby je zase vrátil. Válka tak mohla kdykoli znovu propuknout. Rudolfovo chování budilo velkou nespokojenost. Zvláště v Uhrách hrozila otevřená vzpoura a sesazení Habsburků. Císař ovšem tyto jevy ignoroval a na stížnosti ani neodpověděl.
Arcivévoda Matyáš se proto rozhodl jednat na vlastní zodpovědnost a svolal na prosinec 1607 rakouský sněm do Vídně a na leden 1608 uherský sněm do Bratislavy, aby se stavy vyjednával dalším postupu. Císař oba sjezdy zakázal. Rakouský sněm se i přesto vyslovil pro hájení vídeňského (s Bočkajem) i žitvatorockého (s Turky) míru. Rovněž uherský sněm se za Matyášova předsednictví usnesl pro zachování míru a použití branné moci proti komukoli, kdo by se mu protivil. Za tímto účelem zřídili uherští a rakouští stavové konfederaci v čele s Matyášem. O Matyášově odhodlání svědčí i slova adresovaná arcivévodovi Ferdinandovi: "V dobrotě nepořídí se u císaře nic, bude se museti ostrých prostředků užíti." Císař zůstával dále nerozhodný. Prohlásil sice usnesení bratislavského sjezdu za neplatná a hrozil vysokými tresty. K vyslání vojska, jež by zjednalo pořádek však neměl odvahu ani peníze. Marně hledal podporu u papeže i španělského krále. Španělský vyslanec u dvora byl již delší dobu přesvědčen o Rudolfově neschopnosti a naopak finančně podporoval Matyáše.

arcivévoda Matyáš
Zmíněné události bedlivě sledovali moravští stavové, kteří také neskrývali rozčarování z Rudolfovy vlády. Moravským zemským hejtmanem byl tehdy císařem dosazený Ladislav Berka z Dubé, horlivý katolík a člověk všeobecně nenáviděný. Do čela opozice se na Moravě postavili páni Karel z Lichtenštejna a Karel Starší ze Žerotína. Moravané dosud neohlásili, že přistupují ke konfederaci, ale jejich konání budilo u dvora obavy. Berka proto povolal do okolí Brna Tillyho vojsko s úmyslem zajmout předáky nespokojené šlechty. Když se pak 7. března 1608 rozneslo, že císařští vojáci již byli tajně vpuštěni do města, rozhodli se stavové jednat. Karel z Lichtenštejna v čele více než šedesáti ozbrojených pánů a rytířů vstoupil do soudnice, kde právě zasedal zemský soud. Žádal, aby se jednalo o obraně země. Rázným hlasem líčil nebezpečí, které hrozilo najímáním vojska v Uhrách a Rakousích. Dotazoval se, z jakého důvodu jsou skupiny Tillyho vojáků pouštěny do země a požadoval odstranění zábradlí, jež dělilo soudce od stran, aby mohli všichni společně jednat se zemskými úředníky a soudci. Berka námitky odmítl s tím, že tyto záležitosti patří na zemský sněm, který by teprve musel být císařem svolán. Nato Lichtenštejn rozrazil zábradlí a páni zasypali zemského hejtmana nadávkami. Otevřeně Berkovi sdělili, že není hoden úcty země ani svého úřadu a vyhnali jej ze soudnice. Druhého dne nespokojení stavové své požadavky opakovali. Když byla žádost opět odmítnuta, Lichtenštejn prohlásil, že Berka nemůže dále zůstat v úřadu a vyzval přítomné slovy "Kdo vlast miluje, nechť mne následuje!", aby se za ním spojili. Všichni až na dva uposlechli a tímto byla zemskému hejtmanovi veřejně vypovězena poslušnost.
Stavové se necítili v Brně bezpečně, odebrali se proto do Slavkova. Odtud žádali císaře, aby odvolal Berku a potvrdil vídeňský a žitvatorocký mír. Zároveň najali 1 000 jezdců na obranu země a svých osob. Rozhodli o vypsání válečné daně a svolali sjezd do Ivančic na pondělí 13. dubna 1608. Rudolf II. potřeboval získat čas. Svolal na 29. března zemský sněm do Brna a zakázal Ivančický sjezd. Jednání brněnského sněmu k ničemu nevedlo a ještě téhož dne se Lichtenštejn odebral do Vídně za Matyášem. Karel ze Žerotína se mezi tím sešel s předáky uherských stavů.
Ivančický sjezd se i přes císařský zákaz sešel za velké účasti pánů, rytířů i duchovenstva. Nedorazili pouze zástupci šesti královských měst. Ladislav Berka byl zbaven úřadu a jeho místo zaujala prozatímní vláda vedená Lichtenštejnem. Žerotín byl zvolen hlavou poselstva, které mělo vyjednávat s ostatními konfederovanými zeměmi. Členy poselstva byli dále Karel z Lichtenštejna, Jiří z Hodic, Václav Zahrádecký, Zikmund ze Zástřizla a Jan Čejka z Olbramovic. Sjezd rozhodl o najmutí vojska a svolání veřejné hotovosti. Pánům a městům, kteří se odmítli dostavit pohrozili tresty jakožto rušitelům veřejného pokoje. 19. dubna pak moravští stavové společně se zástupci Uher a rakouských zemí podepsali smlouvu, kterou se Morava připojila ke konfederaci. Kromě stvrzení míru však smlouva obsahovala nově závazek zasazovat se "pro každou jinou spravedlivou a zákonnou věc". Tím bylo myšleno obnovení náboženských a politických svobod a možné budoucí dosazení Matyáše namísto Rudolfa. Matyáš mezi tím dorazil do Znojma, kde dohlížel na přípravu vojska a na 4. května svolal schůzku představitelů konfederovaných zemí s českými stavy.
Císař Rudolf si uvědomil jaké nebezpečí mu hrozí. Narychlo sbíral vojsko a nabízel Matyášovi bezpodmínečné potvrzení tureckého míru. Ten však odmítl další vyjednávání s duševně chorým bratrem a v čele 20 000 vojáků táhnul do Čech. 10. května dorazil přes Jihlavu a Havlíčkův Brod do Čáslavi, kde očekával, že se k němu připojí čeští stavové. Ti ale nedorazili. Marně je Matyáš i Žerotín opakovaně vybízeli, že přišel čas, aby odstranili prohnilou vládu. Češi, snad ze soucitu s opuštěným panovníkem či z nevole, že by jim Moravané vnutili krále, výzvy neuposlechli. Stejně se rozhodli i Slezané a začali sbírat vojsko. Matyáš proto svolil k vyjednávání prostřednictvím španělského vyslance San Clemente a kardinála Dietrichštejna. Kardinál nabídl Matyášovi Uhry, Rakousy a nástupnictví na českém trůně. Arcivévoda, podporován Lichtenštejnem a Žerotínem, žádal navíc i Moravu. Když císař odmítl, nařídil Matyáš vojsku pochod na Prahu. Zaujal pozice u Štěrbohol, jen asi míli od hlavního města. Nastalo další kolo vyjednávání. Žerotín se ještě naposled pokusil získat české stavy k podpoře opozice. Tím si vysloužil nenávist pražského dvora, jež vyústila 2. června v pokus v atentát přímo na Pražském hradě. Žerotín si byl dobře vědom, jaký osud stihne moravské předáky pokud Morava zůstane Rudolfovi. Ze všech sil proto vyjednával ve prospěch Matyáše. Rudolfova pozice byla neudržitelná a nakonec mu nezbylo než přijmout bratrovy požadavky. 24. června 1608 byla uzavřena tzv. Libeňská smlouva. Rudolf II. se vzdal Uher, rakouských zemí a Moravy. Matyáš se stal následníkem trůnu. Přívržencům obou stran byla slíbena úplná amnestie.
Narovnání mezi znesvářenými bratry mělo pro Moravu dalekosáhlé následky. Země se tímto na několik let ocitla mimo svazek zemí Koruny české jako de fakto nezávislá země tvořící konfederaci s Rakušany a Uhry. Podpora Matyášovi při záchraně habsburského soustátí nebyla zadarmo. Musel na oplátku souhlasit s výrazným posílení moci stavů. Obnovil platnost zemského zřízení včetně článků porušovaných dříve jeho bratrem. Slíbil zřídit na Moravě vlastní dvorskou kancelář i apelační soud. Stavy získaly výhradní právo zákonodárné iniciativy a usnesení zemského sněmu již nepotřebovala ke své platnosti potvrzení panovníka. Bez souhlasu stavů se nesměla vypovědět válka ani uzavřít mír. Rovněž musel Matyáš přes odpor katolické církve slíbit, že nikdo nebude stíhán pro svou víru, čímž byla obnovena náboženská svoboda z doby panování císaře Maxmiliána II. Dokonce souhlasil, že dá své děti učit česky. Úplnou novinkou byla listina, dle které byli stavové oprávněni postavit se se zbraní v ruce proti jakémukoli porušení zemského zřízení. Stavovská moc tímto dosáhla svého absolutního vrcholu. Žádná jiná země neměla tehdy tolik svobod jako Morava. Odměny se dočkali i Matyášovy rádci. Karel z Lichtenštejna se stal dědičným knížetem opavským a Karel ze Žerotína byl jmenován zemským hejtmanem.
Výrazné omezení panovnické moci a ústupky v náboženských věcech neušly pozornosti českých stavů. Vynutili si proto na Rudolfovi II. roku 1609 vydání majestátu obsahujícím náboženskou svobodu. Spor mezi bratry byl načas urovnán, nikdo však nepochyboval, že vzplane znovu. Rudolfův plán spočíval v pomoci pasovského biskupa arcivévody Leopolda. Jeho vojsko mělo s pomocí českých katolíků dobýt Rudolfovy ztracené země, potlačit evangelíky a obnovit císařskou moc. Pokud by se plán vydařil, měl se Leopold stát Rudolfovým nástupcem. Zbrojení nezůstalo utajeno, a tak se již v březnu král Matyáš dotazoval, proč Češi sbírají vojsko a sám začal zbrojit na Moravě. Stavové najali 1 000 jezdců a 3 000 pěších. Leopold mezi tím okolo Pasova shromáždil přes 13 000 mužů. Tvrdil sice, že vojsko je určeno pro výpravu do Německa, ale šířily se zprávy, že jej Rudolf povolá do Čech. Teprve v prosinci roku 1610 se Matyášovi podařilo přesvědčit Rudolfa a Leopolda, aby vojsko rozpustili. Jenže namísto rozpuštění dostala armáda rozkaz vtrhnout do Horních Rakous. Matyášovy země se urychleně chystaly na válku. Král si dokonce v polovině února 1611 vyžádal k poradě Karla ze Žerotína. Ten byl přesvědčen, že vpád Pasovských je veden z rozkazu císaře a radil Matyášovi, aby bratra zbavil trůnu.
Mezi tím se pasovské vojsko 1. února zmocnilo Českých Budějovic, dobylo Tábor a 13. února stanulo před Prahou. Pokus o nenadálou zteč se nezdařil, neboť Češi stihli shromáždit k obraně menší vojsko. Také měšťané se chopili zbraní. 15. února Pasovští dobyli Malou Stranu a Hradčany. I přes Rudolfovy rozkazy, aby se podrobili, zůstali stavové ve Starém a Novém Městě na svých pozicích a čekali na posily z Moravy. Počínání útočníků se vyznačovalo neslýchanou krutostí a rabováním a připravilo císaře Rudolfa o poslední zbytky sympatií českého národa.
Pasovské vojsko nečekalo až dorazí silnější Matyášova armáda a samo se v půlce března stáhlo. Po jejich odchodu byl císař zcela bezbranný a stavové s ním jednali jako se zajatcem. České a moravské pluky obsadily i Pražský hrad. Rudolf se ještě pokusil poslat 19. března bratrovi smířlivý dopis, ale ten již byl pevně rozhodnut svrhnout jej z trůnu. V tomto záměru jej podporoval papež, španělský král i čeští stavové. S odstraněním Rudolfa souhlasila i evangelická unie v Německu. Když král Matyáš 24. března dorazil do Prahy, byl okázale uvítán měšťany i stavy. Rudolf II. byl donucen abdikovat a byl mu ponechán pouze císařský titul. Korunovace nového českého krále se konala 23. května. Obřad vedl kardinál Dietrichštejn. Potupný nezdar pasovského tažení, domácí vězení na Pražském hradě, ztráta české koruny, duševní i fyzická zchátralost, to vše vedlo k brzké smrti Rudolfa II. Zemřel 20. ledna 1612 v 59 letech.
Před Matyášem brzy vyvstal nelehký úkol, jak najít společnou řeč s mocnými stavy v českých zemích, komplikovaný navíc odlišným pohledem na otázku náboženského vyznání. Nutno dodat, že naděje do něj vkládané z velké části nenaplnil.

Zdroj:
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od nastolení Ferdinanda I. až po mír vestfálský, Brno 1901
BRANDL, Vincenc: Spisy Karla Staršího ze Žerotína, Oddělení II., Listové psaní jazykem českým, Svazek III., Praha 1872