Září 2014

České obce v Dolním Rakousku

17. září 2014 v 16:34 | Tomáš |  Články
V českých dějinách je dáván poměrně velký prostor tématu Němců žijících v pohraničních oblastech našeho státu. Zapomíná se však, že ještě před 100 lety existovaly i oblasti, kde tomu bylo naopak - české obce v rakouském pohraničí. Takové vesnice bychom nalezli podél severní hranice Dolního Rakouska nedaleko Břeclavi. Území severně od Dunaje až k dnešním hranicím České republiky bylo původně slovanské a patřilo v 9. století k Velkomoravské říši. Po jejím zániku se hranice posouvala čím dál více na sever, až se na začátku 11. století ustálila zhruba v dnešní podobě. Rakouští vévodové, jejichž rodným jazykem byla němčina, připojili nově nabyté teritorium natrvalo ke svým državám. Slovanský původ lze dodnes rozpoznat u názvů celé řady obcí, např.: Retz, Pulkau, Röschitz, Laa, Burgschleinitz, Obritz, Gaubitsch, Alt Prerau, Zlabern atd. Neprobíhala zde sice žádná násilná germanizace, ale téměř 1000 let v čistě německém prostředí udělalo své. Na začátku 20. století přetrval český živel už jen v malém pásu vesnic přiléhajících k jižní Moravě a Slovensku. Jednalo se o obce:

XXX1880188018901890
OBECČEŠINĚMCIČEŠINĚMCI
Poštorná (Unter Themenau)1 5361322 430128
Charvatská N.V. (Ober Themenau)990531 10849
Havranohrad (Rabensburg)1 0517781 106690
Hlohovec (Bishofwart)8283684728
Pernitál (Bernhardstal)721 3551321 336
Valtice (Feldsberg)32 8041332 830
Cahnov (Hohenau)6802 2389252 331
Lingašdorf (Ringelsdorf)1 000210911 206
Přílepy (Waltersdorf)30510013408
Dolní Opatov (Nieder Absdorf)101768209663
Střezemice (Drösing)-1 074241 079
Suché Kruty (Dürn Krut)-1 5722621 045

Udávaný počet obyvatel české a německé národnosti je nutné brát s rezervou. Při sčítání lidu, ale i při volbách, docházelo z německé strany k ovlivňování lidí a manipulacím. Krajanské spolky uvádějí, že například v Lingašdorfu tvořily Češi odhadem 80 % obyvatel, avšak podle oficiálních statistik jich bylo v roce 1890 napočítáno jen 91. Přitom ještě o 10 let dříve hovoří statistiky o 1000 Čechů. Podobné nesrovnalosti bychom nalezli i u ostatních obcí.
Kulturně lze výše zmíněné obce zařadit do moravského Slovácka, část obyvatelstva se hlásila k chorvatským předkům. Od druhé poloviny 19. století zde probíhala nepokrytá germanizace. Pouliční nápisy byly psané převážně německy. Rovněž naprostá většina bohoslužeb se odbývala v němčině. Jednání obecního zastupitelstva probíhalo česky a německy, jak kdo uměl. Ovšem veškeré úřední dokumenty musely být vyhotoveny v němčině. Školství bylo také dvoujazyčné. Vyučování v češtině zakázal až výnos okresní školní rady v Mistelbachu z roku 1875, který se odvolával na zemské zákony, podle kterých byla jedinou zemskou řečí v Dolním Rakousku němčina. Proti výnosu podaly obce Poštorná, Charvatská Nová Ves a Hlohovec stížnost k ministerstvu školství, a když jim nebylo vyhověno, obrátily se na říšský soud. Ten roku 1877 rozhodl ve prospěch obcí s tím, že byla porušena jejich práva daná Ústavou. Bohužel obce nedokázaly svého vítězství využít a čeština byla nadále ze škol vytlačována němčinou. Celkově lze z popisu tamních národnostních poměrů vyčíst určitou rezignaci ba až lhostejnost českého obyvatelstva. Někteří dokonce úmyslně mluvili německy, aby dali najevo své společenské postavení.


Významným zvrat přinesl až vznik Československé republiky v roce 1918. Rakousko muselo na základě mírových smluv roku 1920 přenechat Československu Valtice, Poštornou, Charvatskou Novou Ves a Hlohovec. Zbylé české obce naopak zůstaly v Rakousku a byly zcela poněmčeny. Dnes můžeme s odstupem času hodnotit, zda bylo od českých politiků moudré, když vehementně trvali na odevzdání téměř ryze německých Valtic a nechali tak stovky krajanů na pospas germanizaci, ačkoli Rakousko se nebránilo výměně Valtic za české vesnice.

Zdroj:
KARÁSEK, Josef: Sborník Čechů dolnorakouských, Vídeň 1895
HŮRKA, Antonín: Čechové v Dolních Rakousích, Praha 1901

Moravské zemské desky

11. září 2014 v 19:06 | Tomáš |  Správa zemská
Zemské desky, latinsky tabulae terrae, lze z dnešního pohledu považovat za předchůdce pozemkových knih a v jistém slova smyslu i sbírky zákonů. Od samého počátku se těšily nesmírné vážnosti. Zápisy byly nezpochybnitelné a sloužily jako nevyvratitelný důkaz před zemským soudem. Kromě svobodných pozemkových statků se do nich vkládaly závěti, poručenství, věna, významná sněmovní usnesení, rozsudky zemského soudu i panovnická privilegia. Moravské zemské desky jsou poprvé doloženy někdy na počátku 14. století. Tehdy ještě fungovaly při jednotlivých župních soudech, například v Jemnici, Znojmě či Jihlavě. Teprve markrabě Karel roku 1348 sjednotil dosud roztříštěné desky do Brna a Olomouce. Dvoukolejnost, spočívající v neustálém převážení desek mezi oběma městy, trvala až do roku 1642, kdy se trvale usídlily v Brně. Ačkoli jejich význam od 18. století upadal, formálně zanikly až v roce 1948.
Původně byly desky slavnostně přenášeny do soudnice v doprovodu nejvyšších úředníků, ale už v 16. století se tento zvyk příliš nedodržoval. Zapisovalo se veřejně za dozoru nejvyšších zemských úředníků. Zápis směl učinit pouze zemský písař na rozkaz nejvyššího komorníka. Kdokoli jiný by se pokusil do desek něco vepsat, hrozil mu trest smrti. Desky se dělily na tzv. kvaterny. Každý komorník při nástupu do úřadu zřídil novou knihu, jíž opatřil svým znakem. Desky se uchovávaly na radnicích v Brně a Olomouci ve velkých kovaných truhlách o třech zámcích. První klíč měl nejvyšší komorník, druhý nejvyšší sudí a třetí zemský písař. Každý navíc opatřil zámek svou pečetí a před odemknutím se zjišťovalo, zda jsou pečeti neporušené. V dobách, kdy hrozilo vojenské nebezpečí se zemské desky uchovávaly na Karlštejně.
V nejstarších dobách mohli vkládat všichni obyvatelé vlastnící zemské statky. V 15. století už jen páni, rytíři a zemani. Kněží, kláštery, měšťané a sedláci jen z milosti panovníka a se svolením pánů. V roce 1486 byla učiněna dohoda, na jejíž základě směli vyšší stavové kupovat domy ve městech a měšťanům bylo na oplátku dovoleno zapisovat nově nabyté statky do zemských desek. Nejstarší zápisy jsou psány většinou latinsky. Od roku 1480 bylo dovoleno používat i Češtinu. Němčina se poprvé objevila až s Obnoveným zřízením zemským v roce 1628.
Každý, kdo žádal o vklad, se musel obrátit na zemský sněm a rovněž byl zapotřebí souhlas zeměpána. Byl-li vklad povolen, odevzdal žadatel doslovný návrh na zvláštním listu nejvyššímu komorníkovi. Ten poté vyzval zemského písaře k provedení zápisu, který byl jediným, kdo mohl v blízkosti desek držet psací potřeby. Písař zápis hlasitě přečetl a následně list roztrhal. Čtení se provádělo proto, aby se zjistilo, zda byl zápis učiněn správně. Zmatené nebo nejisté věci se vládat nesměly. Pokud někdo nesouhlasil, mohl ihned podat odpor. Oblíbené bylo rovněž pořizování výpisů z zemských desek. Žadatel se za poplatek obrátil na zemský sněm, jenž nařídil pánům, kteří měli klíče od desek, aby takové výpisy vyhotovili a opatřili je svými pečetěmi a podpisy.

Zdroj:
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902
BRANDL, Vincenc: Kniha Krnovská, kritickými i věcnými poznámkami opatřená, Brno 1868

Vznik Moravského markrabství

2. září 2014 v 20:53 | Tomáš |  Přemyslovci
Založení Moravského markrabství v 2. polovině 12. století předcházela krize v přemyslovské dynastii. Král Vladislav II. se roku 1172 vzdal vlády ve prospěch prvorozeného syna Bedřicha, čímž na dlouhá léta uvrhl český stát do bratrovražedných bojů. Rozhodnutí totiž učinil bez porady s císařem a velmoži a bez ohledu na stařešinský řád, podle kterého měl na knížecí stolec usednout nejstarší z Přemyslovců. Na trůn si činil oprávněný nárok syn knížete Soběslava I. Soběslav. Ovšem jak už to v životě bývá, když se dva perou, třetí se směje.
Události v Čechách se staly rozhodující i pro budoucí vývoj na Moravě. Až dosud byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví, jež český kníže uděloval v léno příslušníkům vedlejších větví přemyslovského rodu. Moravští Přemyslovci pak povětšinou sledovali jediný cíl: usednout na knížecí stolec v Praze. V Olomouci vládl Oldřich, v Brně Václav a ve Znojmě Konrád Ota. Avšak dlouhodobým záměrem českého knížete bylo dostat moravské úděly pod svou přímou správu, čímž by Čechy a Morava dříve nebo později splynuly v jeden celek. Díky oslabení centrální panovnické moci však mohl nastat pravý opak. Kníže Bedřich byl s pomocí císaře Friedricha I. Barbarossy nucen přenechat trůn Soběslavovi II. Jenže ani Soběslavova vláda nebyla klidná. Pro svou náklonnost k prostému lidu ztrácel podporu šlechty, která jej nazývala posměšně "selský kníže". Za hranicemi rovněž vedl válku s rakouským vévodou Jindřichem II. Vojsko Soběslava a Konráda Oty Znojemského roku 1176 zle poplenilo Rakousy, přičemž nešetřilo ani kostely. Papež Alexander III. proto uvalil na českého vévodu klatbu. Ani vztahy s císařem nebyly ideální a navíc dal Soběslav uvěznit svého bratra Oldřicha. Olomoucké knížectví přiřkl bratru Václavovi, jehož brněnský úděl obdržel Konrád Ota. Nepochybně se jednalo o odměnu za vojenskou pomoc proti Rakušanům. Ale už roku 1177 vzplanul konflikt i mezi Soběslavem a Konrádem Otou.
Situace, kdy byl český kníže na nože snad se všemi sousedními vladaři, využil svržený kníže Bedřich, jenž požádal císaře o udělení českého léna. Bedřichův nárok podpořil rakouský vévoda Leopold V., kníže Konrád Ota i velká část šlechty. Soběslavovi zůstal věrný jen bratr Václav Olomoucký. Kníže Soběslav se vypravil v čele vojska na Moravu, byl však moravsko-rakouskými jednotkami odražen a zahnán do zpět. Zároveň spojenci oblehli Olomouc. Další porážku utrpěl Soběslav roku 1179 nedaleko Prahy, načež se uchýlil na hrad Skála a později musel uprchnout za hranice. Vítězný Bedřich pak donutil k útěku i Václava Olomouckého. Olomoucké knížectví udělil roku 1181 Konrádu Otovi, který tímto poprvé po mnoha desetiletích sjednotil zemi pod jedním panstvím. Ctižádostivý moravský kníže ale mířil ještě výš.
Kníže Bedřich byl slabým panovníkem s ještě slabší poporou mezi českými velmoži. V roce 1182 došlo ke vzpouře. Bedřich byl vypuzen a na jeho místo čeští předáci zvolili Konráda Otu.
Kníže Bedřich, již podruhé zbavený trůnu, se obrátil s žádostí o pomoc k císaři Friedrichovi, který si v září roku 1182 oba znesvářené Přemyslovce předvolal do Řezna, aby zde rozhodl o budoucím českém knížeti. Bedřichovi přiřknul Čechy, kdežto Konrád Ota se měl spokojit s panstvím nad Moravou. Jenže spor neutichl. Konrád Ota císařův verdikt chápal jako vymanění sjednoceného moravského knížectví z moci českého knížete a cítil se být povinován pouze císaři. Poté, co Bedřich uklidnil situaci v Čechách, obrátil svou pozornost proti Konrádu Otovi. V létě 1185 vyslal svého nevlastního bratra Přemysla v čele silného vojska na Moravu, kde poplenil Znojemsko. Na podzim se výprava opakovala. Tentokrát však byl Konrád Ota připraven lépe. Sebral početné vojsko z Moravy, Rakous i Bavorska a střetnul se s Přemyslem v krvavé bitvě u Loděnice (nedaleko Pohořelic). Jednalo se patrně o vůbec nejvážnější vojenský střet Čechů a Moravanů v dějinách. Podle písemných pramenů sice české vojsko zvítězilo, avšak utrpělo takové ztráty, že muselo ustoupit zpět do Čech. Konrád Ota poznal, že není v jeho silách udržet trvalou nezávislost moravského knížectví, a tak se roku 1186 na sjezdu v Kníně podrobil Bedřichovi. Na oplátku získal nástupnictví na českém trůnu a ponechal si panství nad Moravou jakožto moravský markrabě.
Dle současných závěrů historiků původ Moravského markrabství nelze spatřovat v jakémsi zákeřném protičeském plánu německého císaře, nýbrž jako institut, jehož kořeny musíme hledat v domácím prostředí, byť samotný název pochází z ciziny. Poprvé je totiž markraběcí titul (zatím ještě nespojovaný s Moravou) doložen již roku 1175 u Bedřichova bratra Přemysla, jenž toho času hájil zájmy českého knížete na severní Moravě. Titul moravského markraběte pro Konráda Otu, udělený knížetem Bedřichem roku 1186 v Kníně, tak vyjadřoval bezprostřední podřízenost moravského vladaře českému knížeti a zároveň nástupnické právo v Čechách.
Když pak v roce 1189 Bedřich náhle zemřel, jeho nástupcem se zcela v duchu předchozí dohody stal Konrád Ota. Český stát tím po letech nestability získal opět silného a rozhodného panovníka. Jeho nejvýznamnějším počinem byla tzv. "Statuta Konrádova". Jako český kníže se Konrád II. Ota vzdal markraběcího titulu. Moravské markrabství zaniklo a Morava byla opět rozdělena na úděly. Roztříštěnost naštěstí netrvala dlouho. O několik let později, v roce 1197, za vlády Přemysla Otakara I. bylo markrabství obnoveno. Titul získal králův bratr Vladislav Jindřich. Od té doby si Morava vždy držela zvláštní postavení země vyčleněné v rámci českého státu, později ve svazku zemí Koruny české. Největšího věhlasu dosáhlo markrabství za vlády lucemburské dynastie. Po smrti Jošta Lucemburského v roce 1411 však již země nikdy neměla markraběte sídlícího přímo na Moravě a titul splynul s titulem čekého krále.

Zdroj:
WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906 - 1197, Lidové noviny 2010
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od nejstarších dob až po vymření Přemyslovců, Brno 1899