Listopad 2014

Stará česká jména

23. listopadu 2014 v 22:21 | Tomáš |  Články
Jedná se o jména, jež se vyskytují ve středověkých písemnostech přibližně od začátku 13. století. Z charakteru použitého zdroje vyplývá, že šlo o příslušníky šlechty, případně o zeměpanské úředníky. Větší zastoupení mužských jmen plyne z nerovného postavení žen v minulosti. Česká a moravská jména dosáhla největšího rozmachu na přelomu 14. a 15. století, poté lze pozorovat jednak ústup méně častých pojmenování a dále ustálení zbylých jmen v takřka dnešní podobě. Je zajímavé pozorovat nejen krajové odlišnosti, ale i sociální stratifikaci. Největší rozmanitost se vyskytovala u nižší šlechty v odlehlých venkovských oblastech. Zde se také původní česká jména udržela ještě v průběhu 16. století. U vyšší šlechty nastal přechod k novějším jménům zhruba o 100 let dříve. Našly bychom však i výjimky. Jména jako Tas, Smil nebo Arkleb byla populární ještě v druhé polovině 16. století. Za definitivní zlom lze označit kulturní a společenské změny spojené s porážkou stavovského povstání. Největší roli patrně hrálo zmenšení významu češtiny a příchod nových šlechtických rodů z ciziny doprovázený odchodem části domácí šlechty. Stará česká jména ovšem nevymizela úplně. Mnohá se zachovala alespoň v podobě příjmení či názvů měst a obcí.

A

Arkleb, Archleb, Atluš, Anna (Ž), Alina (Ž), Adlička (Ž), Aleš, Alšík

B

Blud, Bartoš, Blažek, Blažej, Boček, Beneš, Bohuš, Bohuněk, Bohuta, Bohunka (Ž), Bohdal, Bušek, Buzek, Buzka, Budislav, Budivoj, Blekta, Budiš, Brikcí, Branislav, Brkoslav, Bransud, Bohobud, Burian, Bořita, Boruta, Brum, Bravík, Bolek, Bolka (Ž), Boreš, Břeněk, Buněk

C

Ctibor, Čeněk, Cizkraj, Crha, Čas, Černín, Čejka

D

Dalibor, Děd, Daněk, Dětřich, Dětlín, Dětoch, Dětleb, Drslav, Držkraj, Diviš, Dobeš, Divůček, Duchek

F

Franěk, Fiňásek, Fridúš

G

Geblín

H

Hanuš, Hanek, Hašek, Hanzlík, Habart, Hartman, Hron, Henzlín, Hrut, Hereš, Herka (Ž), Hroznata, Hertvík, Heník, Heralt, Hartleb, Hartlín, Hrůza, Hroznata, Hněvota, Hojíř, Hrzek, Havel, Heřman, Hodava (Ž), Hodislav, Hynek, Hroch, Hřivín, Hovora

Ch

Chval, Chřepek, Chotna, Chotěbor

I

Idík

J

Jaroslav, Jaroš, Jakeš, Jan, Janek, Janáč, Jenčík, Jeneč, Jech, Jesutbor, Jarohněv, Jimram, Jitka (Ž), Jindřich, Jošt, Ješek, Jeruše (Ž), Jezdoň, Jetřich, Jiřík, Jáchym, Jilvín, Jošek

K

Kuna, Kuneš, Kuník, Kunhuta (Ž), Kunka (Ž), Kachna (Ž), Kedruta (Ž), Kateřina (Ž), Kašpar, Katold, Koňas, Kojata, Kryštof

L

Ladislav, Lacek, Licek, Licman, Leclín, Lev, Levík, Lovek, Linhart, Lutold, Ludslav, Lidka (Ž), Lubor

M

Macek, Mareš, Matěj, Maršík, Mašek, Markvart, Mladota, Milota, Machna (M, Ž), Mikuláš, Mikeš, Mikšík, Michek, Mírek, Maruše (Ž), Marta (Ž), Mariana (Ž), Myslibor, Mrakeš, Milíč, Mládek, Majnuš, Medlo

N

Naděj, Nezamysl, Nevhlas, Nemoj, Nižata, Nídek, Ninek

O

Olbram, Ofka (Ž), Oneš, Onšík, Ondřej, Ostoj, Ojíř, Oldřich, Ortvín

P

Přemek, Perchta (Ž), Pertold, Pešek, Petr, Petřík, Pešík, Půta, Podiva, Pešík, Proček, Přibík, Přísek, Předbor, Přednoj, Pokoj, Prosimír, Purkart, Pelhřim, Protiva, Protivec, Přibyslav, Přech, Pomněn, Pardus, Příba, Prostěj

R

Radoslav, Raclav, Racek, Raděj, Rys, Ruček, Rancíř, Ranožír, Ratibor, Robiš, Ryneš

S

Smil, Sezema, Sezima, Semislav, Sulík, Staniš, Stanislav, Stanimír, Svatoň, Svatoslav, Stach, Stoh, Sobek, Soběn, Soběhrd, Soběslav, Sláva, Slavata, Slavoj, Svéslav, Skoch, Suda, Sudomír, Sudek, Stonař, Slavibor, Štědroň, Šebor, Strachota

T

Tas, Tvrdiš, Trutvín

U

Uneš

V

Vacek, Vaněk, Václav, Vavřinec, Velen, Velislav, Vok, Viktorín, Viknan, Vikart, Vícemil, Vojslav, Vrš, Vršek, Výšek, Vrchoslav, Vratislav, Vladislav, Vojtěch, Vojek, Vojna, Vlk, Vlček, Vilém, Vícen, Vítoslav, Vítek, Vlašček, Vznata

Z

Záviš, Zachariáš, Zdirad, Zdimír, Zdich, Znata, Zich, Zemík, Zdebor, Zdeslava (Ž), Zdinka (Ž), Zdeněk, Zbyněk, Žádlín, Žibřid, Ždán

Rekatolizace Moravy

1. listopadu 2014 v 10:31 | Tomáš |  Absolutismus
Pojmem rekatolizace označujeme proces, který měl za cíl obnovit náboženský monopol katolické církve na našem území. V českých dějinách bývá často nesprávně chápána pouze jako důsledek porážky evangelických stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Pravdou je, že začala již o mnoho let dříve. Zároveň je nutné zmínit, že se vůbec nejednalo o rychlý proces. Rekatolizace trvala více než 150 let a ani poté se církvi nepodařilo evangelíky zcela vymýtit.
Už ve druhé polovině 16. století se začal prosazovat myšlenkový proud zvaný protireformace, jenž se snažil očistit katolickou církev od tolik kritizovaných nešvarů kněží jako byla rozmařilost či dokonce život v konkubinátu. Pomocí duchovních argumentů a dogmat se protireformace pokoušela obrátit věřící zpět k římské církvi. Stranou nezůstával ani král. Vítězství katolicismu na Moravě však nebylo zásluhou habsburských panovníků. Způsobila jej v prvé řadě usilovná činnost katolických duchovních a šlechty. Činností jezuitů a energických biskupů Marka Khuena, Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a především kardinála Františka z Dietrichštejna získávali katolíci pomalu ale jistě převahu. Netvořili sice ještě v moravské stavovské obci většinu, ale jejich největší zbraní byla jednotnost. Zatímco evangelíci se dělili na utrakvisty (podobojí), luterány, kalvinisty, jednotu bratrskou a novokřtěnce (habáni). Mezi příslušníky těchto náboženských směrů často propukaly konflikty a navzájem se obviňovali ze sektářství.
Na Moravě panovala v náboženských otázkách poměrně velká svoboda založená na obyčejovém právu. Morava nepotřebovala žádný zvláštní majestát, jaký si roku 1609 vymohli čeští stavové na Rudolfovi II. Stačilo, aby se dodržovaly zvyklosti ze 16. století. Jenže ve skutečnosti měli katolíci všechny výhody a protestanti byli čím dál více omezováni. Král Matyáš sice roku 1608 potvrdil všechna privilegia a svobody svých předchůdců, v praxi ale měl konečné slovo olomoucký biskup kardinál František z Dietrichštejna, jemuž panovník ve všem vyhověl. Jsou známi případy, kdy byly zapečeťovány evangelické kostely. V osadách, kde nebyl jediný katolík, byli dosazováni katoličtí faráři. V královských městech se již nesměly sloužit ani soukromé evangelické mše. Nekatolíkům byl odpírán řádný pohřeb. Poddaní byli násilně naháněni na katolické mše. Kardinál dal dokonce zbořit bratrské gymnázium v Chropyni a na jeho místě zřídil katolickou školu. Atd. K podobným krokům bohužel sahali i evangelíci. Zemský hejtman Karel starší ze Žerotína se snažil mírnit spory mezi oběma tábory, aby z malého počátku nevzniklo něco většího. Když ovšem viděl, jak rozdílně se zachází s protestanty a katolíky, a že jeho úsilí je marné, roku 1615 rezignoval. Novým zemským hejtmanem se stal horlivý katolík Ladislav Popel z Lobkovic.
Roku 1618 vypuklo v Čechách další povstání proti králi, moravští radikálové neuposlechli umírněného Žerotína a raději vytáhli s Čechy do boje proti katolickému moři. Výsledek povstání mnozí předvídali, ale nikdo je neposlouchal. Vítězství Ferdinanda II. bylo natolik přesvědčivé, že kromě uzákonění katolictví jako jediné povolené víry, dosáhl i zničení stavovského státu a nastolení absolutismu. Právě tehdy začala na Moravě skutečná násilná rekatolizace. V lednu 1621 byl kardinál Dietrichštejn jmenován plnomocným císařským komisařem na Moravě. Jako první byli ze země roku 1622 vypovězeni novokřtěnci. Na vystěhování a rozprodání majetku jim byla dána lhůta čtyř neděl. Mnozí nestihli v tak krátkém čase najít kupce a byli nuceni prodávat pod cenou nebo přestoupit ke katolictví. Skutečně asi 10 000 habánů se stalo katolíky. Zbytek odešel do Uher a Sedmihradska. Vyskytly se i případy, kdy habáni neuposlechli a zůstali. Proti takovým vydal kardinál Dietrichštejn roku 1623 patent, kterým opětovně pod přísným trestem nařizoval přestup ke katolické víře nebo odchod ze země.

kardinál František z Dietrichštejna
Na jaře 1623 byl vydán rozkaz, aby odešli všichni nekatoličtí duchovní z královských měst. Na jejich místa přicházeli katoličtí kněží a jezuité. Nedostatek duchovenstva byl nahrazován řádovými bratry z ciziny. Obce, které nechtěly propustit nekatolické kazatele, musely za trest na vlastní náklady ubytovat císařské vojsko. Nakonec ještě rádi přijali katolického faráře… Tentýž osud postihl v prosinci 1624 nekatolické kazatele na šlechtických statcích. Kdo by se vzpíral a neopustil zemi do 14 dnů, měl být ztrestán na hrdle.
Odstraněním duchovních začala závěrečná a nejbrutálnější fáze rekatolizace. Roku 1625 vydal kardinál Dietrichštejn dekret, kterým nařizoval obyvatelům měst, aby přestoupili na katolickou víru nebo se vystěhovali ze země. V takovém případě však museli odevzdat třetinu majetku císařské komoře. Evangelíci nesměli provozovat obchod, řemesla, psát závěť ani uzavírat sňatek. Poté již zbývala pouze protestantská šlechta, jež se neúčastnila povstání a dosud směla pro svou osobu vyznávat víru dle svého přesvědčení. Avšak kardinál Dietrichštejn nemínil trpět žádné výjimky. Zastával názor, že v jeho diecési má být jen jedno stádo a jeden pastýř. Proto, stejně jako kardinál Harrach v Čechách, naléhal na císaře, aby násilně zakročil i proti šlechtě. Konečně v březnu 1628 byl vydán císařský reskript ke stavu panskému a rytířskému. Kdo by tvrdošíjně stál na svém "bludu" a nechtěl se vrátit ke katolické víře, tomu byla dána půlroční lhůta, po které se již nesmí zdržovat na Moravě ani zde vlastnit statky. Na prodej statků byla opět dána půlroční lhůta. Jelikož šlechtici protestovali, že za tak krátký čas se nemohou řádně vyučit v katolické víře ani najít kupce pro svá panství, byly obě lhůty prodlouženy, do konce března 1629 pro konverzi a do 25. června 1629 pro prodej statků. Knihy, jež odporovaly katolickému vyznání, měly být odevzdány kardinálovi nebo některému ze členů císařské komise. Události těch dnů popisuje Karel ze Žerotína v listě z 20. května 1629: "Všecko, což vypovězeno jest, strojí preč, a to na větším díle bez peněz; neboť statků neprodávají, protože žádný nechce kupovati, a kdo má peníze na úrocích, nemůže nic dostati. Hrubě veliká bída všude jest, a kam se kdo obrátí, slyší pláč, naříkání, žaloby, křik, tak že teskno poslouchati; nejvíce ty nebohé paní, kterým dcery bráti strojí, tak těžce to nesou, že div smyslů nepozbývají." Karel ze Žerotína, ačkoli byl protestant, směl zůstat díky věrné službě zemi i panovníkovi. Nakonec se však rozhodl sdílet utrpení svých souvěrců, prodal většinu statků a dobrovolně odešel do zahraničí. Právo vystěhovat se ze země měli pouze příslušníci stavů. Prostý lid musel chtě nechtě následovat víru svého pána.
Obrácení poddaných ke katolictví se nakonec ukázalo jako nejtěžší úkol. Neustálé vpády nepřátel a ochromení činnosti moravské církve v důsledku války, představovaly vážné komplikace. Všude, kde byly dánské či švédské posádky se opět konaly protestantské bohoslužby. V takových místech byla misionářská činnost vyloučena. Do rukou Švédů padla velká část země včetně Olomouce, biskupského rezidenčního města. Protireformační tažení bylo navíc úzce spjato s osobou kardinála Dietrichštejna. Jenže ten roku 1636 zemřel a jeho nástupci v úřadu olomouckého biskupa většinou ani nesídlili na Moravě. Také olomoucká kapitula se rozprchla. Teprve roku 1650 odtáhla poslední švédská vojska a mohla začít rekonstrukce církevních struktur.
V lednu 1651 byl vydán rozkaz, aby byly zatčeni a uvězněni nekatoličtí duchovní. V únoru bylo nekatolíkům opětovně zakázáno vlastnit zemské statky na Moravě. Vrchnost nesměla zaměstnávat nekatolickou čeleď ani úřednictvo a vůbec neměla šlechta na svých statcích trpět evangelíky. Do boje s "kacíři" se pouštěli i sami stavové. Jaký to rozdíl oproti situaci před sto lety, kdy se veškeré snahy císaře Ferdinanda I. o potlačení protestantů rozbíjely o důrazný odpor šlechty. Ukázalo se však, že zavedená opatření nejsou příliš účinná. V zemi žilo ještě mnoho tajných protestantů. I horliví katolíci se obávali přísněji naléhat na poddané, aby se jim i ten zbytek, co přežil válku, nerozutekl. Obrat nastal vydáním císařského patentu z března 1654, jímž bylo všem nekatolickým vrchnostem nařízeno prodat do 14 dnů majetek, jinak měla být nařízena veřejná dražba. Patent byl vymáhán tak přísně, že zakrátko nezbyla na Moravě jediná evangelická vrchnost. U poddaných byl však úspěch stále skromný. Pod hrozbou násilí poddávali se sice všemu, ale jen na oko, tajně dál zůstávali při své víře. Nejzatvrzelejší byli Valaši, kteří i přes všemožné zatýkání a represe zůstávali nadále rozhodnými luterány nebo bratry. Ne náhodou vypukla na Valašsku v průběhu třicetileté války celá řada povstání, jež musela být potlačena císařským vojskem.
Císař Leopold I. po svém nástupu na trůn roku 1657 pozměnil strategii. Nadále zastával důslednou katolickou linii, ale rozkázal, aby se rekatolizace prováděla šetrnějším způsobem. Zároveň mělo být poddaným pod přísným trestem zabráněno v navštěvování evangelických bohoslužeb za hranicemi, zejména ve Slezsku a Uhrách. K obracení nekatolíků se nově používala především misijní činnost a duchovní osvěta. Nejvíce v tomto vynikali jezuité. V kolejích vychovávali mládež v katolickém duchu a zároveň působili jako kazatelé v těch nejvíce zatvrzelých oblastech. Přesto stále zůstávalo mnoho nekatolíků, zvláště na Třebíčsku, Valašsku a v Jeseníkách.

biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu
Nový impulz přineslo roku 1664 jmenování Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu olomouckým biskupem. Svým rázným prováděním katolické reformace se podobal kardinálu Dietrichštejnovi. Za dobu svého působení údajně obrátil na 50 000 protestantů. Po celé diecési obnovoval fary a kostely. Dbal na mravní bezúhonnost kněžstva a za tímto účelem konal časté vizitace. Pro pastýřskou činnost děkanů a farářů dal sepsat a vytisknout podrobné instrukce. Kacířské knihy naopak poručil sbírat a pálit. Misijní činností pověřoval především jezuitský řád. V Třebíči a okolí bylo mnoho nekatolíků ani jezuitům se tu valně nedařilo. Všichni evangelíci proto byli uvězněni a propuštěni teprve poté, co slíbili přestoupit ke katolictví. Tím teprve bylo město obráceno. Při své staré víře houževnatě vytrvávali Valaši ačkoli tam každý rok bylo vysíláno množství misionářů, zvláště jezuitů. Na vsetínském zámku pravidelně bydleli dva nebo tři. Chodili po dědinách, přemlouvali lidi a brali jim náboženské knihy. Zatvrzelce dávali uvrhnout do vězení. Marně. Na Rožnovsku a Meziříčsku si zvlášť přísně počínal Bernard ze Žerotína. Neposlušné poddané násilím honil do kostela a dával je za kacířství odsuzovat k několikaletému vězení či na nucené práce. Ještě přísněji zasahoval olomoucký biskup proti luteránům na Opavsku a Krnovsku, kde neváhal dokonce odebírat děti evangelíkům a dávat je na převýchovu jezuitům.
Výše zmíněná opatření skutečně postupem času vedla k obrácení většiny nekatolíků, byť zejména v pohraničí zůstávala nadále početná náboženská menšina. Stále byla vydávána nová a nová nařízení na potlačení kacířství. Kruté tresty hrozily zejména za panování císaře Karla VI. Pronásledování pokračovalo i za vlády Marie Terezie. Na Valašsku se jezuité rok co rok vydávali na lov luteránských biblí, zpěvníků a jiných knih. Majitele závadné literatury zavřeli do vězení a propustili teprve když se veřejně zřekl svých "bludů". Lidé navenek zachovávali všechny formy katolictví, ale uvnitř si uchovávali nekatolické přesvědčení. Jelikož se vědělo, že syn císařovny Josef smýšlí v otázce náboženství mnohem smířlivěji než jeho matka, mnoho lidí věřilo, že už brzy bude vydán toleranční patent. Toho využili misionáři a připravili léčku. Roku 1777 lidem namluvili, že podle počtu přihlášek k protestantství vláda zváží vyhlášení náboženské svobody. Výsledek předčil všechna očekávání. Během pár týdnů se přihlásilo přes 60 valašských obcí, včetně Vsetína, Zlína, Vizovic či Rožnova. Ve Vsetíně se dokonce přiznalo 9 členů městské rady. Odhadem okolo 10 - 15 000 lidí se veřejně postavilo proti katolické víře a žádali dosazení evangelických kazatelů. Ve Vídni pochopitelně nastalo zděšení. Po více než sto letech tvrdé rekatolizace se najednou objevily tisíce tajných protestantů. Nicméně rádcové nabádali císařovnu k opatrnosti, aby prudkou reakcí nedohnala poddané k hromadnému odchodu do Pruska. Byla vytvořena zvláštní komise, která měla lidem vysvětlit, že sliby dané misionáři, byly nepravdivé. Seznamy byly zničeny a obcím slíbeno, že jim císařovna odpustí pokud se navrátí ke katolické víře. Někteří uposlechli, jiní ne. Došlo i ke srážkám s vojskem. Protestantům bylo vyhrožováno krutými tresty. Teprve na zásah císaře Josefa bylo pronásledování zmírněno a evangelíkům bylo pouze zakázáno veřejně projevovat svou víru. Josef nabádal císařovnu k vydání náboženské svobody alespoň pro Moravu, ale za panování Marie Terezie to nebylo možné. Teprve po smrti matky mohl císař roku 1781 vydat tolik očekávaný toleranční patent. Ediktem bylo povoleno vedle katolické víry ještě vyznání luteránské, kalvínské, pravoslavné a řecké. Nejednalo se sice o úplnou náboženskou svobodu, evangelíci byli pouze tolerováni a museli se podřídit nejrůznějším omezením, ale přesto toleranční patent splnil očekávání. Je na zvážení, zda potom mělo těch 150 let hrůz ve jménu katolické víry nějaký smysl.

Zdroj:
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od nastolení Ferdinanda I. až po mír vestfálský, Brno 1901
DVOŘÁK, Rudolf: Vlastivěda moravská, Dějiny Moravy, Od míru vestfálského až po smrt císaře Leopolda II., Brno 1902
KAMENÍČEK, František: Sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl III., Brno 1905