Listopad 2018

Moravští Slované ve stínu Avarského kaganátu

11. listopadu 2018 v 16:02 | T. |  Nejstarší dějiny
Příslušníci západoslovanských kmenů se na Moravě postupně usazují od 1. poloviny 6. století. Slované se objevují v době, kdy Evropě dominují ranně středověká germánská království, která pro sebe zabrala většinu území bývalé Římské říše. Nově příchozímu etniku proto nezbývá, než se spokojit s územím v Polabí, ve střední Evropě a na Balkáně, tj. s prostorem, který buďto vůbec nepřišel do styku s antickou civilizací nebo zde byla veškerá římská infrastruktura zničena. Zatímco Germáni byli po několik set let vystaveni poměrně intenzivnímu kulturnímu tlaku ze strany vyspělého Říma, Slovanům tato zkušenost chyběla. Nelze se proto divit, že je soudobí autoři považovali za primitivní divochy.
Je třeba hned v úvodu říci, že území, na které moravští Slované přišli, nebylo zcela opuštěné. Především jižní část země byla v té době stále ještě osídlena Langobardy, přičemž na základě nejnovějších výzkumů se odborníci domnívají, že minimálně část Langobardů na Moravě zůstala i po odchodu kmenových elit do severní Itálie roku 568. Jakým způsobem probíhala interakce mezi původním germánským obyvatelstvem a nově příchozím slovanským živlem, nevíme. Nicméně z následného vývoje lze dovodit, že lépe z tohoto zápasu vyšli Slované.

územní rozsah Avarské říše v Karpatské kotlině

Na vznik nějaké vyšší formy společenské a politické organizace si však ještě musíme počkat. Další bezmála tři století byla střední Evropa významně poznamenána přítomností Avarského kaganátu, jehož jádro se nacházelo v Karpatské kotlině. Historikové dodnes přesně neví, odkud tito asijští kočovníci pochází, ani na jakých principech jejich kmenový svaz vlastně fungoval. Jednalo se však o poměrně mohutný útvar, který po dlouhou dobu znemožňoval moravským Slovanům kontakt se západní Evropou a Středomořím. Na samotné Moravě dosud nebyly nalezeny stopy přímého nomádského osídlení, tak jako je známe ze sídlišť na jihu Slovenska. Avarské kostrové hroby datované do 8. století byly objeveny pouze u Dolních Dunajovic a Hevlína. Zmíněné lokality jsou však interpretovány jen jako předsunuté posádky, které měly za úkol kontrolovat brody přes Dyji.
Mnohem častěji se ojedinělé avarské artefakty vyskytují na slovanských hradištích. Zejména v Mikulčicích archeologové nalezli větší množství předmětů známých z avarského prostředí datovaných od poloviny 7. století. V závěru tohoto věku máme v Mikulčicích doloženu i řemeslnou výrobu typicky nomádských předmětů, obohacenou navíc o některé svérázné prvky, k nimž bychom marně hledali obdobu v centru Avarské říše. Dílna na litá bronzová kování nebyla dosud objevena nikde kromě Mikulčic, přestože avarská kování jsou známa i z jiných lokalit. Absence trvalých avarských sídlišť a sporadický výskyt nomádských artefaktů napovídá, že Morava ležela stranou jejich bezprostředního zájmu. Přesto zde Avaři uplatňovali silný nepřímý vliv a v případě potřeby jistě neváhali tvrdě zasáhnout do místních poměrů.
Specifickému vztahu mezi Avary a Slovany si všímali již dobové písemné prameny, tzv. Fredegarova kronika, sepsaná v 1. polovině 7. století v Burgundsku uvádí: "Vinidové (pozn. Slované) sloužili již odedávna Hunům (pozn. Avarům) jako befulkové. Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali. Jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Avaři vyrazili, aby se zmocnili kořisti; jestliže však byli Vinidové přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů, a tak nabrali nových sil. Befulky je Avaři nazývali proto, poněvadž postupovali před nimi, tvoříce dvojitý šik." Zápis pokračuje těmito slovy: "Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit."
Nejznámějším symbolem odporu Slovanů proti avarské nadvládě je bezpochyby postava franského kupce Sáma, kterému se okolo roku 625 podařilo vytvořit spojenectví mezi slovanskými kmeny v Čechách, v Podunají, na Moravě, a na západním Slovensku namířené proti avarskému útlaku. Avarský kaganát procházel na začátku 7. století vnitřní krizí, čehož patrně Sámem vedené kmeny dokázaly obratně využít ve svůj prospěch. Spolupráce se později osvědčila i v boji s Franskou říší, kdy slovanské oddíly v roce 631 zvítězily na králem Dagobertem I. v bitvě u Wogastisburgu. Kde se však nacházelo centrum tohoto politického útvaru, nikdo neví. Někteří historikové jej kladou do Čech, jiní pro změnu na pomezí Moravy a Rakouska. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že po Sámově smrti okolo roku 660 se jeho říše rozpadla.
Střední Evropa se poté vrátila ke starým pořádkům a moravští Slované se stali nejspíš opět širší součástí avarské domény. Situace se mění až na samém sklonku 9. století, kdy byla Avarská říše napadena Karlem Velikým. Těžké boje mezi franskou pěchotou a avarskou jízdou probíhaly zejména v letech 791 až 796 a skončily vítězstvím Franků. Tvrdit, že Karel Veliký Avarský kaganát zničil, by bylo přehnané, ale zcela jistě významně přispěl k jeho zániku, protože krátce poté Avaři takřka beze stopy zmizeli z mapy Evropy a jejich specifická kultura se vytrácí i z archeologických nalezišť. Poslední písemná zmínka o Avarech pochází z roku 822.

Frankové vítezí nad Avary

Rakouský historik W. Pohl se domnívá, že Avarský kaganát netvořil nikdy etnicky homogenní celek a že fungoval spíše na principu politického společenství. V závěru své existence byl patrně tento útvar již silně slovanizován, což by znamenalo, že Slované do jisté míry participovali na jeho vedení. Mohutný vnější podnět, jakým bezpochyby byla franská invaze do Podunají, pak mohl narušit dosavadní mocenské vazby a způsobit úplný rozpad systému. Na druhou stranu je zde i možnost, že avarská moc byla dlouhým konfliktem s Franky oslabena a podrobené slovanské kmeny pouze využily příležitost zúčtovat se svými kdysi mocnějšími sousedy.
Dokladem výše uvedených teorií může být poměrně razantní vzestup moravského knížectví, které během několika následujících desetiletí opanovalo velkou část někdejší avarské domény. Podíl z ukořistěných avarských pokladů tedy mohl být jedním ze zdrojů bohatství, kterým později v 9. století oplývaly elity mojmírovské říše. Rovněž nelze opomenout jistou podobnost mezi avarskými a velkomoravskými šperky.

Zdroj:
ČILINSKÁ, Zlata: Slovania a Avarský kaganát, Bratislava 1982
KLANICA, Zdeněk: Počátky slovanského osídlení našich zemí, Praha 1986
RUTTKAYOVÁ, Jaroslava: K problematike osídlenia severozápadného pomedzia avarského kaganátu v 7 - 8. stor., Nitra 1991

Morava jako součást langobardské říše

11. listopadu 2018 v 11:47 | T. |  Nejstarší dějiny
Období, které následovalo krátce po zhroucení Západořímské říše roku 476 je zejména na jižní Moravě spojováno s působení kmene Langobardů. Toto germánské etnikum bylo římským autorům znáno už od na začátku 1. století, tehdy se však jejich sídliště nacházela na dolním toku Labe. V pramenech často vystupují jako nepřátelé Říma po boku Cherusků i Markomanů. První zmínka o jejich přítomnosti v Podunají pochází od Cassia Dia z roku 167, kdy měli během markomanských válek zaútočit na provincii Pannonia Superior. Nicméně ani zde nevystupují samostatně. Poté Langobardi na dlouhou dobu mizí z dějin a znovu se objevují až v období tzv. stěhování národů na konci 5. století. Mezitím se patrně vydali proti proudu Labe dále do Čech a usadili se ve středním Podunají, kde přijímají ariánskou formu křesťanství. Zde okolo roku 510 poráží kmen Herulů, čímž rozšiřují své území i na jižní břeh Dunaje.

pohyb Langobardů v během tzv. stěhování národů

Největšího rozmachu dosáhla langobardská říše v Podunají za krále Wachona, jenž vládl mezi lety 510 a 540. Dobové nálezy naznačují, že jim šlo primárně o obsazení starých římských kastelů a strategických bodů podél toku Dunaje. Těžiště jejich moci se však postupně přesouvá na jih. Tento stav potvrzuje i smlouva mezi langobardským králem Audoinem a Východořímskou říší z roku 546, podle níž císař Justinián I. oficiálně předal jižní část Panonie pod langobardskou správu. Na Moravě přítomnost Langobardů dokládají především rozsáhlá kostrová pohřebiště. Nálezy se koncentrují hlavně na Brněnsku, Znojemsku, Hodonínsku a Břeclavsku. Bohatá výbava hrobů objevených u Kyjova či Rakvic napovídá, že jižní Morava tvořila integrální součást jejich kmenového území.

langobardská sídliště na Moravě

Ovládnutím jižní Panonie se Langobardi dostali do kontaktu s kmenem Gepidů usazeným v povodí Tisy. V následujících letech proto často vystupují jako spojenci Východořímské říše v boji proti tomuto etniku. Nicméně tyto boje patrně k ničemu nevedly, král Alboin proto navázal spojenectví s nově příchozími avarskými kočovníky. Gepidové byly poraženi, avšak Langobardi se z vítězství neradovali dlouho, neboť v zápětí museli čelit rostoucím mocenským ambicím svých avarských spojenců.
Situace Langobardů v Podunají musela být patrně bezvýchodná, jelikož na jaře roku 568 se celý kmen čítají více než 80 000 osob vydal na pochod do severní Itálie. Spolu s nimi odešlo i zbylé obyvatelstvo římských provincií včetně části Gepidů, Svébů a Sarmatů. Odborníci se dnes sice přiklání k názoru, že malá část Langobardů v Podunají zůstala. Přesun kmenových elit do Itálie nicméně znamenal postupný konec germánského osídlení jižní Moravy, neboť zbylé skupiny byly dříve či později asimilovány nově příchozím slovanským obyvatelstvem. Dalším významným důsledkem odchodu Langobardů je vznik mohutného Avarského kaganátu, který po bezmála tři staletí ovládal panonskou nížinu a uplatňoval silný kulturní i politický vliv na vznikající společenství moravských Slovanů.
Vzhledem k chaosu, ve kterém se Itálie zmítala v 6. století, čekala Langobardy poměrně snadná kořist, neboť již roku 570 byl Alboin v Miláně provolán pánem Itálie. V následujících letech se na severu zformovalo Langobardské království, které přetrvalo až do časů Karla Velikého. Jak napovídá název regionu Lombardie, odkaz Langobardů je v oblasti patrný dodnes.

Zdroj:
VLACH, Marek: Království Langobardů sahalo až na Břeclavsko. Břeclavský deník, 2013
KROLLOVÁ, Soňa: Keramika mladší doby stěhování národů na Moravě, diplomová práce, 2015
KERN, Angelika: Langobardenzeitliche Siedlungsstrukturen im Burgenland anhand zweier Fallbeispiele, Diplomarbeit, 2013

Římské hradisko u Mušova

11. listopadu 2018 v 10:53 | T. |  Nejstarší dějiny
Lokalita Hradisko u Mušova, situovaná na vrcholku mírného návrší nad soutokem řek Jihlavy, Dyje a Svratky, zaujímá přední místo mezi římskými nalezišti na jižní Moravě. Poprvé uvedl výšinu do souvislosti s Římany už v 18. století moravský historik František Josef Schwoy, který napsal, že na kopci stálo římské město. Terénní výzkumy prováděné od konce 20. let minulého století na místě skutečně objevily zbytky zděných konstrukcí prokazatelně římského původu.

prezident Masaryk na návštěvě vykopávek

Stopy římských aktivit se zde rozprostírají na ploše 32 hektarů. Nálezům dominují militárie, keramika, mince a stavební materiál. V souladu s aktuálním stavem poznání je Hradisko u Mušova interpretováno jako centrální velitelská a logistická základna římských vojenských operací v období markomanských válek v letech 171 až 180 našeho letopočtu. Kromě ubytování vojenských jednotek včetně nejvyššího velení mohl tábor poskytnout útočiště raněným nebo zajišťovat zásobování jednotek v poli. Od běžných vojenských táborů se lokalita liší nejen charakterem zjištěné zástavby ale i půdorysem a polohou. Z jižní a výhodní strany je komplex chráněn řekou. Celý areál byl navíc opevněn hradbou o celkové délce 2,6 km tvořenou mohutným 3 - 4 metry vysokým hliněným valem. Hradba byla z obou stran obložena nepálenými cihlami. Z vnější strany navazovaly na opevnění 2 (v některých úsecích až 3) hluboké hrotité příkopy. Součástí opevnění byly i jednoduché dřevěné pozorovací věže čtvercového půdorysu.

plán Hradiska u Mušova s rekonstrukcí římských objektů

Z dosud učiněných nálezů zaujme především komplex obytného domu se čtyřmi místnostmi a budovou lázní. Obě stavby byly vybaveny podlahovým vytápěním. Jejich nadzemní části byly pravděpodobně hrázděné, což je typické pro počáteční fázi většiny římských vojenských areálů. Mezi dalšími stavbami vyniká mimořádně rozměrná dřevěná budova o půdorysu 44 x 20 m s prostorným přijímacím sálem a dvorem obklopeným sloupy. Vůbec nejrozsáhlejším prozkoumaným objektem je však celodřevěná polní nemocnice o rozloze nejméně 1 780 m2 s prostorným vnitřním dvorem. Jedná se tedy patrně o největší starověkou stavbu na území České republiky, která je význačná i v celoevropském kontextu. Na jihovýchodním svahu pak byly prozkoumány jednoduché kůlové objekty interpretované jako dílny, jež měly za starost zabezpečení materiálních potřeb vojska.
Vezmeme-li v potaz, že tábor byl umístěn v centru germánské sídelní oblasti s přímou vazbou na uzly suchozemské i říční komunikační sítě, lze uvažovat, že byl na sklonku markomanských válek koncipován jako jádro budoucí trvalé okupační správy. Výjimečné postavení Hradiska dokládá i nedaleko nalezený hrob germánského náčelníka. Pohřebiště bylo sice vykradeno, přesto z něj archeologové vyzvedli více než 200 luxusních předmětů germánského i římského původu. Odborníky je považován za vůbec nejbohatší germánský hrob z 1. a 2. století v Evropě. Nabízí se vysvětlení, že zde byl pochován kmenový vůdce loajální k Římu.
Po odchodu Římanů se celý areál stal kořistí barbarů, což dokládá přítomnost jednoduchých germánských staveb i nálezy druhotného využití římských předmětů. Vyvýšená poloha Hradiska jim však z dlouhodobého hlediska nevyhovovala a komplex byl brzy opuštěn.

Zdroj:
KOMORÓCZY, Balázs; LUKÁŠ, Miroslav; RŮŽIČKOVÁ, Pavla; ŠTERC, Jan; VLACH, Marek: Po stopách římských legií v kraji pod Pálavou, Pasohlávky 2010
KOMORÓCZY, Balázs; VLACH, Marek: Archeologická stopa (vel)moci na nepřátelském území, Živá archeologie - Rea, 19/2017

Římská Morava

11. listopadu 2018 v 10:43 | T. |  Nejstarší dějiny
Středoevropský prostor, ve kterém leží dnešní Česká republika, vstupuje do evropských dějin na počátku 1. století našeho letopočtu, kdy se ve středním Podunají střetla rozpínající se Římská říše se zdejšími germánskými kmeny.

"V sousedství Hermundurů žijí Naristové a potom Markomani a Kvádové. […] To je jakoby čelo Germánie tam, kde je tvoří Dunaj. Markomanům a Kvádùm zůstali až do naší doby králové z jejich vlastního kmene, ušlechtilého rodu Marbodova a Tudrova. Teď už snášejí i cizí, ale moc a svrchovanost mají králové z vůle Říma. Zřídka je podporujeme zbraní, častěji penězi, jejich moc však proto není menší." Tacitus, Germánie

Hranice římského impéria se ustálila na řece Dunaj. Území na severu bylo ponecháno vlastnímu osudu, Římané zde však uplatňovali nepřímý vliv formou obchodní výměny či politicky motivovaných darů. Soužití těchto dvou odlišných světů probíhalo zpravidla v mírovém duchu a mezi oběma civilizacemi docházelo k běžným kontaktům. Zároveň je třeba přiznat, že vzájemné vztahy byly poznamenány jednoznačnou hospodářskou, kulturní i vojenskou dominancí Říma. Ozbrojené střety nebyly příliš časté, ovšem jejich doklady nalézáme takřka výhradně v římských písemných pramenech. Mezi nejčastěji zmiňované události patří tažení proti Marobudovi v roce 6 n. l. Lze se domnívat, že část jednotek vedená pozdějším císařem Tiberiem, která vyrazila z Carnunta, tehdy prošla i územím dnešní Moravy. Další válečnou kapitolou je série střetnutí s germánskými kmeny v prostoru středního Podunají za vlády císařů Domitiana a Nervy, označovaných jako svébsko - sarmatské války. Posledním a zároveň nejrozsáhlejším střetnutím, při kterém římské legie pronikly hluboko na území obývané barbary, byl konflikt, pro nějž se vžilo označení markomanské války.


Jako důvod náhlé změny bezpečnostní situace se uvádí změna podnebí a s tím spojený tlak Gótů sídlících na dolním toku Visly, kteří se dali na pochod k jihovýchodu, tj. do oblasti, která již byla osídlena jinými germánskými kmeny. Území Moravy tehdy obývala jižní větev Markomanů z kmenového svazu Svébů, jež do Podunají přišla někdy během 1. století z České kotliny. Markomanské osídlení sahalo od oblasti dnešní Hané na severu až po severní břeh Dunaje a Malé Karpaty na jihu. Oblast dnešního jižního Slovenska pak byla osídlena kmenem Kvádů. Válka začala v roce 166 útokem ze strany barbarů a v letech 169 - 171 zasáhla všechny podunajské provincie (Raetia, Noricum, Pannonia Superior, Pannonia Inferior a Dacia). Římané byli zpočátku vůči ničivým barbarským nájezdům v defenzivě. Příčinou pomalé reakce Říma byla epidemie moru, kterou s sebou přinesly legie povolané z východu říše. Rovněž nebylo obvyklé, aby barbarské kmeny zaútočily společně takřka po celé délce Dunaje. Některým germánským družinám se proto podařilo proniknout až do severní Itálie, což byla pro mnohé Římany věc naprosto nemyslitelná. O vážnosti útoků svědčí i skutečnost, že se do Podunají vypravili osobně oba spolucísařové Marcus Aurelius a Lucius Verus, jenž zde zahynul. Kritickou situaci se podařilo zvrátit teprve v roce 171, kdy byli útočníci vytlačeni zpět za Dunaj. Marcus Aurelius následně zřídil svůj hlavní stan v Carnuntu nedaleko dnešní Bratislavy, odkud roku 172 přešel do protiútoku na germánské území. Prvotní úder směřoval proti Markomanům. Další těžké boje s Kvády a Sarmaty se protáhly až do léta roku 175. Poté byly operace ve středním Podunají přerušeny, neboť pozornost Říma dočasně zaměstnávalo povstání v Sýrii.
Druhá etapa markomanských válek začala roku 177. Kvůli závažnosti situace byla od počátku roku 178 opět nezbytná osobní účast císaře a jeho syna Commoda. Římské legie v tomto roce zahájily mohutnou ofenzivu na severní břeh Dunaje. Podle slov antického dějepisce Cassia Dia byly vojáci velmi dobře zásobeni a k dispozici měli mít dokonce lázně. Na přelomu let 179 a 180 se na barbarském území nacházela okupační armáda o síle až 40 000 mužů. Pokud jsou tyto zprávy pravdivé, pak jde o úctyhodné číslo, uvážíme-li, že podobnou silou disponovali středoevropští vládcové až v době vrcholného středověku. Z pohledu Říma se bezpochyby jednalo o úspěšné tažení, které mohlo být korunováno připojením dobytých území k říši. Nicméně v březnu roku 180 císař Marcus Aurelius umírá a jeho nástupce Commodus uzavřel se vzpurnými kmeny mírovou dohodu, což mělo za následek stažení římských jednotek zpátky za Dunaj.

Marcus Aurelius

V životopisu císaře Marca Aurelia se praví: "Po tři léta vedl válku s Markomany, Hermundury, Sarmaty, jakož i s Kvády, a kdyby žil o jeden rok déle, učinil by z nich provincie." Historikové se k této možnosti staví skepticky, nicméně archeologické objevy naznačují, že Marcus Aurelius skutečně připravoval zřízení nové provincie s názvem Marcomania, která by se rozkládala území dnešní Moravy a severního Rakouska. Závěry archeologů se opírají o nezvykle velké množství římských artefaktů z 2. století rozesetých po celé jižní Moravě. Této teorii napovídá i charakter Hradiska u Mušova, jež je interpretováno jako možné centrum budoucí římské provincie. Lokalita se totiž rozlohou i povahou zástavby značně vymyká běžným krátkodobým táborům, které Římané budovali na nepřátelském území, což nasvědčuje, že měli v plánu setrvat déle.
Vedle centrální lokality Hradisko u Mušova se na sever od Dunaje nacházelo i větší množství krátkodobých římských táborů. V současnosti je v prostoru uvažované provincie Marcomania doloženo 14 takových lokalit. Jejich poloha je zřetelně vázána na vodní toky, jež byly, zřejmě využívány jako primární strategické komunikační trasy pro potřeby vojenského i civilního transportu. Podél řek potom musely existovat i střežené pozemní cesty, v jejichž blízkosti byly zakládány opevněné tábory. Tato stanoviště poskytovala trvalé útočiště vojsku nebo složila jako shromaždiště většího počtu jednotek, které mohly cesty využívat k rychlým operativním přesunům.
Krátkodobé tábory byly opevněny příkopem a hradbou, která byla často ještě zpevněna čelní zdí z nepálených cihel (např. Charvatská Nová Ves, Přibice). V některých případech byly objeveny i stopy dřevěné palisády a bran. Opevnění má takřka výlučně tvar obdélníku či lichoběžníku. Vnitřní zástavbu tvořily s největší pravděpodobností pouze stany či provizorní přístřešky. Prakticky ve všech táborech byla doložena i přítomnost většího množství potravinářských pecí.
Největší tábory dosahovaly rozlohy 37 - 47 ha a mohly pojmout několik legií. Byly situovány na hlavních komunikačních liniích podél řek Moravy a Dyje (Engelhartstetten, Charvátská Nová Ves, Mušov-Na pískách). Druhou kategorii tvořily tábory o rozloze 20 - 26 ha, které plnily funkci stanoviště menších kontingentů. Nejmenší kategorie táborů o rozloze 4 - 11 ha sloužila k hlídaní důležitých komunikačních uzlů nebo k udržování kontaktu s lokálními germánskými komunitami. Nicméně ojediněle existovala i menší stanoviště do 1 ha.

rekonstrukce krátkodobého římského tábora

Poloha římských táborů vykazuje přímou souvislost se sídlištní strukturou místní germánské populace. Největší koncentraci římských stanovišť proto nalézáme na dolním toku Moravy a Dyje, kde se nejspíš nacházelo mocenské centrum Markomanů. Tábory budované hlouběji ve vnitrozemí až na samé hranici tehdejšího germánského osídlení Moravy (Modřice, Jevíčko, Olomouc-Neředín, Hulín-Pravčice) fungovaly s největší pravděpodobností jako vnější předsunutá stanoviště chránící přístupové trasy od severu a severovýchodu. Vůbec nejsevernější římský tábor byl dosud zdokumentován u Jevíčka.
Po odchodu legionářů se římské objekty staly kořistí Germánů a později Slovanů. Nálezy druhotně použitých římských cihel a střešní krytiny mezi velkomoravskými vykopávkami na Uherskohradišťsku dokládají, že římské dědictví muselo být na jižní Moravě do jisté míry patrné ještě v raném středověku.

Zdroj:
KOMORÓCZY, Balázs; LUKÁŠ, Miroslav; RŮŽIČKOVÁ, Pavla; ŠTERC, Jan; VLACH, Marek: Po stopách římských legií v kraji pod Pálavou, Pasohlávky 2010
SALAČ, Vladimír: 2000 let od římského vojenského tažení proti Marobudovi. Naše nejstarší historické výročí a metodologické problémy studia starší doby římské, Archeologické rozhledy LVIII-2006
KOMORÓCZY, Balázs; VLACH, Marek: Archeologická stopa (vel)moci na nepřátelském území, Živá archeologie - Rea, 19/2017
JÍLKOVÁ, Hana; CHMELÍKOVÁ, Dana; KNOTOVÁ, Hana: Seminář pro protohistorii a raně středověké období, 2010