Římská Morava

11. listopadu 2018 v 10:43 | T. |  Nejstarší dějiny
Středoevropský prostor, ve kterém leží dnešní Česká republika, vstupuje do evropských dějin na počátku 1. století našeho letopočtu, kdy se ve středním Podunají střetla rozpínající se Římská říše se zdejšími germánskými kmeny.

"V sousedství Hermundurů žijí Naristové a potom Markomani a Kvádové. […] To je jakoby čelo Germánie tam, kde je tvoří Dunaj. Markomanům a Kvádùm zůstali až do naší doby králové z jejich vlastního kmene, ušlechtilého rodu Marbodova a Tudrova. Teď už snášejí i cizí, ale moc a svrchovanost mají králové z vůle Říma. Zřídka je podporujeme zbraní, častěji penězi, jejich moc však proto není menší." Tacitus, Germánie

Hranice římského impéria se ustálila na řece Dunaj. Území na severu bylo ponecháno vlastnímu osudu, Římané zde však uplatňovali nepřímý vliv formou obchodní výměny či politicky motivovaných darů. Soužití těchto dvou odlišných světů probíhalo zpravidla v mírovém duchu a mezi oběma civilizacemi docházelo k běžným kontaktům. Zároveň je třeba přiznat, že vzájemné vztahy byly poznamenány jednoznačnou hospodářskou, kulturní i vojenskou dominancí Říma. Ozbrojené střety nebyly příliš časté, ovšem jejich doklady nalézáme takřka výhradně v římských písemných pramenech. Mezi nejčastěji zmiňované události patří tažení proti Marobudovi v roce 6 n. l. Lze se domnívat, že část jednotek vedená pozdějším císařem Tiberiem, která vyrazila z Carnunta, tehdy prošla i územím dnešní Moravy. Další válečnou kapitolou je série střetnutí s germánskými kmeny v prostoru středního Podunají za vlády císařů Domitiana a Nervy, označovaných jako svébsko - sarmatské války. Posledním a zároveň nejrozsáhlejším střetnutím, při kterém římské legie pronikly hluboko na území obývané barbary, byl konflikt, pro nějž se vžilo označení markomanské války.


Jako důvod náhlé změny bezpečnostní situace se uvádí změna podnebí a s tím spojený tlak Gótů sídlících na dolním toku Visly, kteří se dali na pochod k jihovýchodu, tj. do oblasti, která již byla osídlena jinými germánskými kmeny. Území Moravy tehdy obývala jižní větev Markomanů z kmenového svazu Svébů, jež do Podunají přišla někdy během 1. století z České kotliny. Markomanské osídlení sahalo od oblasti dnešní Hané na severu až po severní břeh Dunaje a Malé Karpaty na jihu. Oblast dnešního jižního Slovenska pak byla osídlena kmenem Kvádů. Válka začala v roce 166 útokem ze strany barbarů a v letech 169 - 171 zasáhla všechny podunajské provincie (Raetia, Noricum, Pannonia Superior, Pannonia Inferior a Dacia). Římané byli zpočátku vůči ničivým barbarským nájezdům v defenzivě. Příčinou pomalé reakce Říma byla epidemie moru, kterou s sebou přinesly legie povolané z východu říše. Rovněž nebylo obvyklé, aby barbarské kmeny zaútočily společně takřka po celé délce Dunaje. Některým germánským družinám se proto podařilo proniknout až do severní Itálie, což byla pro mnohé Římany věc naprosto nemyslitelná. O vážnosti útoků svědčí i skutečnost, že se do Podunají vypravili osobně oba spolucísařové Marcus Aurelius a Lucius Verus, jenž zde zahynul. Kritickou situaci se podařilo zvrátit teprve v roce 171, kdy byli útočníci vytlačeni zpět za Dunaj. Marcus Aurelius následně zřídil svůj hlavní stan v Carnuntu nedaleko dnešní Bratislavy, odkud roku 172 přešel do protiútoku na germánské území. Prvotní úder směřoval proti Markomanům. Další těžké boje s Kvády a Sarmaty se protáhly až do léta roku 175. Poté byly operace ve středním Podunají přerušeny, neboť pozornost Říma dočasně zaměstnávalo povstání v Sýrii.
Druhá etapa markomanských válek začala roku 177. Kvůli závažnosti situace byla od počátku roku 178 opět nezbytná osobní účast císaře a jeho syna Commoda. Římské legie v tomto roce zahájily mohutnou ofenzivu na severní břeh Dunaje. Podle slov antického dějepisce Cassia Dia byly vojáci velmi dobře zásobeni a k dispozici měli mít dokonce lázně. Na přelomu let 179 a 180 se na barbarském území nacházela okupační armáda o síle až 40 000 mužů. Pokud jsou tyto zprávy pravdivé, pak jde o úctyhodné číslo, uvážíme-li, že podobnou silou disponovali středoevropští vládcové až v době vrcholného středověku. Z pohledu Říma se bezpochyby jednalo o úspěšné tažení, které mohlo být korunováno připojením dobytých území k říši. Nicméně v březnu roku 180 císař Marcus Aurelius umírá a jeho nástupce Commodus uzavřel se vzpurnými kmeny mírovou dohodu, což mělo za následek stažení římských jednotek zpátky za Dunaj.

Marcus Aurelius

V životopisu císaře Marca Aurelia se praví: "Po tři léta vedl válku s Markomany, Hermundury, Sarmaty, jakož i s Kvády, a kdyby žil o jeden rok déle, učinil by z nich provincie." Historikové se k této možnosti staví skepticky, nicméně archeologické objevy naznačují, že Marcus Aurelius skutečně připravoval zřízení nové provincie s názvem Marcomania, která by se rozkládala území dnešní Moravy a severního Rakouska. Závěry archeologů se opírají o nezvykle velké množství římských artefaktů z 2. století rozesetých po celé jižní Moravě. Této teorii napovídá i charakter Hradiska u Mušova, jež je interpretováno jako možné centrum budoucí římské provincie. Lokalita se totiž rozlohou i povahou zástavby značně vymyká běžným krátkodobým táborům, které Římané budovali na nepřátelském území, což nasvědčuje, že měli v plánu setrvat déle.
Vedle centrální lokality Hradisko u Mušova se na sever od Dunaje nacházelo i větší množství krátkodobých římských táborů. V současnosti je v prostoru uvažované provincie Marcomania doloženo 14 takových lokalit. Jejich poloha je zřetelně vázána na vodní toky, jež byly, zřejmě využívány jako primární strategické komunikační trasy pro potřeby vojenského i civilního transportu. Podél řek potom musely existovat i střežené pozemní cesty, v jejichž blízkosti byly zakládány opevněné tábory. Tato stanoviště poskytovala trvalé útočiště vojsku nebo složila jako shromaždiště většího počtu jednotek, které mohly cesty využívat k rychlým operativním přesunům.
Krátkodobé tábory byly opevněny příkopem a hradbou, která byla často ještě zpevněna čelní zdí z nepálených cihel (např. Charvatská Nová Ves, Přibice). V některých případech byly objeveny i stopy dřevěné palisády a bran. Opevnění má takřka výlučně tvar obdélníku či lichoběžníku. Vnitřní zástavbu tvořily s největší pravděpodobností pouze stany či provizorní přístřešky. Prakticky ve všech táborech byla doložena i přítomnost většího množství potravinářských pecí.
Největší tábory dosahovaly rozlohy 37 - 47 ha a mohly pojmout několik legií. Byly situovány na hlavních komunikačních liniích podél řek Moravy a Dyje (Engelhartstetten, Charvátská Nová Ves, Mušov-Na pískách). Druhou kategorii tvořily tábory o rozloze 20 - 26 ha, které plnily funkci stanoviště menších kontingentů. Nejmenší kategorie táborů o rozloze 4 - 11 ha sloužila k hlídaní důležitých komunikačních uzlů nebo k udržování kontaktu s lokálními germánskými komunitami. Nicméně ojediněle existovala i menší stanoviště do 1 ha.

rekonstrukce krátkodobého římského tábora

Poloha římských táborů vykazuje přímou souvislost se sídlištní strukturou místní germánské populace. Největší koncentraci římských stanovišť proto nalézáme na dolním toku Moravy a Dyje, kde se nejspíš nacházelo mocenské centrum Markomanů. Tábory budované hlouběji ve vnitrozemí až na samé hranici tehdejšího germánského osídlení Moravy (Modřice, Jevíčko, Olomouc-Neředín, Hulín-Pravčice) fungovaly s největší pravděpodobností jako vnější předsunutá stanoviště chránící přístupové trasy od severu a severovýchodu. Vůbec nejsevernější římský tábor byl dosud zdokumentován u Jevíčka.
Po odchodu legionářů se římské objekty staly kořistí Germánů a později Slovanů. Nálezy druhotně použitých římských cihel a střešní krytiny mezi velkomoravskými vykopávkami na Uherskohradišťsku dokládají, že římské dědictví muselo být na jižní Moravě do jisté míry patrné ještě v raném středověku.

Zdroj:
KOMORÓCZY, Balázs; LUKÁŠ, Miroslav; RŮŽIČKOVÁ, Pavla; ŠTERC, Jan; VLACH, Marek: Po stopách římských legií v kraji pod Pálavou, Pasohlávky 2010
SALAČ, Vladimír: 2000 let od římského vojenského tažení proti Marobudovi. Naše nejstarší historické výročí a metodologické problémy studia starší doby římské, Archeologické rozhledy LVIII-2006
KOMORÓCZY, Balázs; VLACH, Marek: Archeologická stopa (vel)moci na nepřátelském území, Živá archeologie - Rea, 19/2017
JÍLKOVÁ, Hana; CHMELÍKOVÁ, Dana; KNOTOVÁ, Hana: Seminář pro protohistorii a raně středověké období, 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama