Leden 2019

Mojmír II.

20. ledna 2019 v 16:32 | T. |  Velká Morava

Mojmír II. a příchod maďarských kmenů

Když v roce 894 nastupoval do čela říše Moravanů Svatoplukův nejstarší syn Mojmír, pojmenovaný po zakladateli vládnoucí dynastie, byl v poněkud odlišné pozici než jeho předchůdci. Na jednu stranu zdědil vládu nad poměrně rozlehlou a etablovanou říší a na rozdíl od dvou předchozích knížat k tomu ani nepotřeboval pomoc cizích vojsk. Na stranu druhou se musel dělit o moc s mladším bratrem Svatoplukem a stejně tak se od něj jistě chtě nechtě očekávalo, že dostojí odkazu svého velkého otce. Mojmír měl svým způsobem smůlu, že na něj spadlo břímě vlády v tu nejméně vhodnou dobu. Předchozích bezmála sto let sice bylo vyplněno takřka permanentními konflikty s Východofranskou říší, nicméně toto soupeření mělo určitá pravidla a meze, kam až může nepřátelství zajít. Frankové vždy usilovali v prvé řadě o podrobení svého rivala. Nově příchozí maďarské kmeny svým stylem válčení navazovaly spíše na divoké kočovníky z období stěhování národů, neboť jim bylo lhostejné, zda nepřítele jen porazí a budou si diktovat podmínky, nebo jej zcela zničí.
Již první léta spoluvlády Mojmíra II. a nitranského knížete Svatopluka II. se nesla ve znamení krize, kdy Moravané v poměrně rychlém sledu ztrácí kontrolu nad prstencem závislých území. V roce 895 se česká knížata zúčastnila na říšského sněmu v Řezně, kde odpřísáhla věrnost východofranskému králi Arnulfovi. Když roku 896 jmenoval Arnulf blatenským knížetem Braslava Sávského, ze strany Moravanů opět nepřišla žádná reakce, což znamená, že ztratili vliv i na dění v Panonii. Ve stejném roce zabírají maďarské kmeny Potisí. Jistý náznak sebevědomí lze spatřovat snad jen ve zprávě z roku 897, kdy Češi žádají Bavory o pomoc, neboť těžce trpí pod tlakem Moravanů.
Vrcholem krize pak byla občanská válka, která se mezi oběma moravskými knížaty rozhořela v roce 898. Konflikt nejspíš odstartoval Mojmír, který se pokusil bratra odstranit, neboť jej podezříval ze spojení s Franky. Do událostí se rychle vložil i novopečený císař Arnulf, jenž na Moravu vyslal své jednotky pod vedením markrabat Luitpolda a Ariba, aby vojensky podpořili nitranského knížete. Významnou roli v příběhu sehrál Aribův syn Isanrich, který kdysi jako rukojmí strávil několik let u dvora knížete Svatopluka I., kde patrně navázal styky s jeho starším synem. Isanrich totiž přesvědčil otce, aby se vzepřel rozkazu a bojoval na straně Mojmíra. Je vlastně otázkou, zda celý konflikt nebyl jen důsledkem Isanrikových intrik. Když byl císař zpraven, že Aribo s Isanrikem jednají v přímém rozporu s jeho příkazy, obrátil svůj hněv proti nim. Oba provinilci však vyvázli téměř bez trestu, neboť císař Arnulf měl v té době již velmi podlomené zdraví a nebyl schopen důraznější akce. Markrabě Aribo byl sesazen pouze dočasně. Vzpurného Isanrika oblehlo královské vojsko v Mautern, ale podařilo se mu uniknout na Moravu. Jediným úspěchem celého tažení tak zůstalo osvobození Svatopluka II. a jeho věrných poté, co se bavorským oddílům podařilo dobýt moravskou pevnost, kde byl internován.
Kníže Mojmír tedy zvítězil a mohl se pustit do konsolidace své říše. Ještě v roce 899 požádal papeže Jana IX., aby mu poslal nové biskupy. Svatý otec žádosti vyhověl a pověřil své legáty, aby na Moravě vysvětili nového arcibiskupa a tři další biskupy. Mojmír dosáhl pokroku i ve vztazích s Východofranskou říší. V roce 901 moravský kníže ústy svých vyslanců složil v Řezně slib věrnosti novému králi Ludvíku Dítěti. Mírová dohoda byla poté stvrzena návštěvou pasovského biskupa Richara a hraběte Oldřicha na Mojmírově dvoře. Že se s Moravany do budoucna počítalo jako s partnery dokazuje Raffelstettenský tarif, který okolo roku 904 stanovil podmínky obchodu v Podunají.
Příčinou náhlého zlepšení vztahů s Východofranskou říší byla obava z rostoucího sebevědomí maďarských kmenů, které podnikaly stále agresivnější výpady. Maďaři rozhodně nebyli na přelomu 9. a 10. století pro Středoevropany žádným neznámým etnikem. Poprvé si jich všímají Bertinské letopisy již v roce 862 a roku 881 jsou opět zmiňováni, jak pustoší okolí Vídně. Rovněž z následující dekády máme zprávy, že bojovali jak po boku Franků, tak v řadách Moravanů. Zpočátku přicházely zpoza Karpatského oblouku pouze jednotlivé družiny, s postupem času však jejich proud narůstal. Rozhodujícím okamžikem patně bylo jejich zapojení do války mezi Bulharskou říší a Byzancí. Maďaři uzavřeli spojenectví s císařem, čímž proti sobě poštvali své odvěké nepřátele Pečeňehy bojující na straně Bulharů. Zatímco maďarské vojsko operovalo na jihu, Pečeněhové využili momentu překvapení a hrubě zmasakrovali jejich slabě chráněná sídla. Po této zkušenosti oslabení Maďaři odcházejí na západ hledat novou domovinu.
Od roku 896 se proto ve stále větším množství usazují okolo horního toku řeky Tisy. Patrně se tak dělo s tichým souhlasem Moravanů, neboť v následujících letech Maďaři vystupují jako spolehliví spojenci moravského knížete. Spolupráci potvrzují jak archeologické nálezy dokládající přítomnost typicky východních předmětů v hrobových výbavách v Mikulčicích či na Pohansku, tak list bavorských biskupů, ve kterém Moravany osočují, že si po maďarském vzoru holí hlavy. Ještě na samém sklonku 9. stolení, kdy už maďarská jízda nelítostně plenila Panonii, zůstali Moravané ušetřeni. V roce 900 dokonce uspořádali společné tažení proti Bavorům.
Vzájemný respekt končí krátce po uzavření spojenectví mezi Mojmírem a Ludvíkem Dítětem, neboť již roku 902 musí moravsko-bavorské vojsko odrážet útok maďarských oddílů z Panonie. Poté se situace opět na čas uklidnila. Že se blíží konec, nikdo nepředpokládal.

ilustrační obrázek

Závěrečnému střetu pravděpodobně předcházela zákeřná vražda maďarského náčelníka Kusala, který roku 904 přijal pozvání do Bavor, kde byl (snad) u hodovního stolu zavražděn. Následovala drtivá odveta, která smetla dosavadní uspořádání střední Evropy. Ještě v roce 906 zaznamenal Analista Saxo vítězství Moravanů nad Maďary a to je pro dalších bezmála sto let poslední zmínka. Krvavé bitvy u Bratislavy v roce 907 se již Moravané neúčastní. Historikové se domnívají, že kníže Mojmír a spolu s ním i rozhodující část moravských velmožů padl někdy krátce před tímto datem. Pozdější středověká uherská tradice spojuje ovládnutí země s Nitrou, je tedy možné, že k rozhodujícímu střetnutí došlo na Nitransku. Rovněž nelze vyloučit, že to bylo právě Nitransko, které v kritickou chvíli vypovědělo knížeti poslušnost a spojilo se s Maďary. Jisté je, že hned poté Maďaři zamířili do Pomoraví, kde zpustošili hlavní Mojmírovské pevnosti.
Obrázek zkázy dokreslují archeologické nálezy. Téměř všechna moravská hradiska prošla na počátku 10. století mohutným požárem. Maďarské šipky rozeseté okolo dvou bran knížecího hradu v Mikulčicích dokládají, že posádka se snažila bránit. Po prolomení hradeb se zoufalé zbytky obránců zabarikádovaly ve zděných kostelech. Destrukci neunikla ani Sadská výšina u Uherského Hradiště, Pohansko, Staré Zámky či Strachotín. Zdá se, že o něco později bylo vypleněno Hradisko sv. Hypolita.
Je zřejmé, že za pádem Velké Moravy stojí hned několik faktorů. Říše byla vnitřně oslabená občanskou válkou a nepřímo se na ní podepsalo již předchozí maďarské běsnění v Podunají. Boje totiž přerušily dálkové obchodní trasy mezi severem a jihem Evropy, jež představovaly důležitý zdroj příjmů moravských panovníků. Jistou roli mohly sehrát i přírodní vlivy, neboť moravská hradiska byla velmi náchylná na záplavy.
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že rozhodující podíl na zániku mojmírovské říše měla válka s Maďary. Abychom dokázali pochopit, jak nebezpečnému nepříteli Moravané čelili, je nutné zmínit, jak dopadli jejich bavorští spojenci. Na počátku 10. století totiž nezanikla pouze Velká Morava. Již zmiňovaná bitva u Bratislavy v roce 907 znamenala katastrofu pro Východní marku. Vítězství Maďarů muselo být naprosto zdrcující, neboť v boji padl výkvět bavorské šlechty včetně nejmocnějšího muže Bavorska, markraběte Luitpolda, dále králův kancléř salcburský arcibiskup Theotmar, brixenský biskup Zachariáš, freisinský biskup Udo, dvě desítky hrabat a tři opati. Sto let budování podunajské provincie přišlo v niveč. Východní marka přestala existovat, zbytky Bavorů uprchly na západ za řeku Enži a krátce poté vymřela i východofranská linie karolinské dynastie.

Zdroj:
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.
MACHÁČEK, Jiří, WIHODA, Martin a kol.: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016
WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906 - 1197, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010

Kníže Svatopluk I.

20. ledna 2019 v 16:16 | T. |  Velká Morava

Kníže Svatopluk I. a zlatý věk Velkomoravské říše

Kníže Svatopluk se na moravské politické scéně poprvé objevuje na konci 50. let 9. století. O jeho původu se ví jen tolik, že jakožto synovec knížete Rostislava pocházel z vládnoucí dynastie Mojmírovců a že mu byla svěřena správa Nitranského knížectví. Nepochybně se jednalo velmi ctižádostivého a schopného muže, neboť v roce 870, v době zuřícího konfliktu Moravanů s Východofranskou říší, se podrobil královu synu Karlomanovi a posléze zajal a vydal Frankům svého strýce Rostislava. O jeho mimořádně dobrých vztazích s vládci Východofranské říše svědčí i fakt, že byl za kmotra synovi pozdějšího císaře Arnulfa Zwetiboldovi, což je patrně vůbec nejstarší známé pojmenování dítěte podle kmotra v celé západní církvi. Svatopluk si nepochybně představoval, že po odstranění Rostislava jej Karloman ustanoví novým knížetem Moravanů, ale Frankům se nejspíš zdálo, že mají situaci na Moravě pevně v rukou a do budoucna se obejdou bez zrádných Mojmírovců. Svatopluk byl roku 871 nařčen ze zrady a uvězněn. Na Moravu pak byli jako správci vysláni hrabata Vilém a Engelšalk.
Franská okupace však narazila na tuhý odpor domácího obyvatelstva. Vypuklo povstání, do jehož čela si Moravané zvolili jakéhosi kněze Slavomíra, jenž pocházel z vládnoucího roku. Frankové nejspíš zpanikařili a poslali na Moravu omilostněného Svatopluka v čele bavorského vojska, aby v zemi zjednal pořádek. Jakmile byl Svatopluk zpátky na moravském území, neváhal a přeběhl k povstalcům. Společně potom napadli zaskočené bavorské oddíly a "před starým Rostislavovým sídlem" dosáhli drtivého vítězství. Svatopluk poté usedl na vytoužený knížecí stolec a rázně se vypořádal se zbylými franskými jednotkami. V roce 872 Moravané porazili vojsko krále Ludvíka Němce vyslané ze Saska a Durynska. Prchající hrabata prý tehdy srážely z koní dřevěnými kyji i staré ženy. Stejně dopadli i Bavoři pochodující od Dunaje. Až na biskupa Embricha z Řezna a několik dalších byli údajně všichni pobiti.
Kníže Svatopluk uštědřil králi Ludvíku Němci řadu bolestných porážek, současně ale hledal cestu k uzavření příměří. V roce 873 tlumočil neúspěšně Svatoplukovy mírové podmínky jakýsi Alaman Berethram. Později jednal Svatoplukovým jménem Jan z Benátek a tentokrát byla nabídka přijata. Tzv. forchheimský mír z roku 874 sice formálně zavazoval moravského knížete přísahou věrnosti a potvrdil jeho povinnost odvádět tribut, ale v otázkách vnitřní i zahraniční politiky dovoloval Moravanům velkou míru nezávislosti.
Spravedlnosti se mezi tím dočkal i uvězněný arcibiskup Metoděj. Do případu se energicky vložil nový papež Jan VIII., jenž roku 873 pověřil anconského biskupa Pavla, aby Metoděje vysvobodil a potrestal jeho trýznitele salcburského arcibiskupa Adalvina, pasovského biskupa Hermanricha a freisinského biskupa Anna. Teprve po tomto zásahu byl arcibiskup propuštěn a mohl se ujmout správy své diecéze.
Následující dvě desetiletí lze bez nadsázky nazvat zlatým věkem Velkomoravské říše. Zatímco dosud spoléhali moravští panovníci na mohutné říční hrady, kam se v případě nebezpečí uchýlila velká část obyvatelstva, Svatopluk přešel do útoku. Už okolo roku 874 si podmanil území na horním toku Visly a připojil ke své říši Holasicko. Moravanům se dařilo i na diplomatickém poli. V roce 880 papež bulou "Industiae tuae" potvrdil Metoděje v hodnosti arcibiskupa "svaté církve moravské" a knížete Svatopluka uznal svrchovaným vládcem pod ochranou Svatého stolce. Moravský kníže se aktivně zapojoval i do dění v Říši. Vojensky podpořil markraběte Východní marky Ariba ve sporu s mocným rodem Vilémovců. Po boku císaře Karla III. bojoval proti silám Arnulfa Korutanského a Bulharů, díky čemuž ovládl velkou část Panonie a Potisí. Svatoplukovy územní zisky i jeho postavení vůči Říši byly potvrzeny roku 884 setkáním s císařem Karlem III. na kopci Monte Comiano u Tullnu. Svatopluk složil obvyklou přísahu věrnosti a stal se císařovým leníkem. Tímto obřadem se moravský kníže zařadil mezi nejvýznamnější panovníky křesťanské Evropy. V dobových pramenech je Svatopluk běžně titulován jako "rex" neboli král, byť samozřejmě formálně nikdy korunován nebyl. Své postavení odvozoval od domácí knížecí tradice. Vzpomeneme-li, jaké těžkosti měl ještě o sto let později s uznáním královského titulu ze strany českých předáků první český král Vratislav, pak lze předpokládat, že ani moravští velmoži by nebyli nakloněni takovým cizím novotám.

Velkomoravská říše za vlády knížete Svatopluka I.

Míra závislosti Slezska a Lužice na říši Moravanů zůstává předmětem sporů. Naopak s určitostí lze tvrdit, že Moravané významně zasáhli do poměrů v sousedních Čechách, které už sice navenek vystupovaly jako jedna země, ale vláda byla dosud roztříštěna mezi několik lokálních knížat. Svatopluk vojensky podpořil mladého knížete Bořivoje a učinil z něj svého vazala. Díky tomuto zásahu získává rod Přemyslovců převahu a začíná rozšiřovat svůj vliv i mimo vlastní středočeskou doménu. Podle Kristiánovy legendy přijal Bořivoj spolu s manželkou Ludmilou roku 883 na Veligradě křest z rukou arcibiskupa Metoděje. Svatoplukova nadvláda byla oficiálně potvrzena v roce 890, kdy se východofranský král Arnulf vzdal nároku na Čechy ve prospěch Moravanů.
Důležitým milníkem byla pro Velkomoravskou říši roku 885 smrt arcibiskupa Metoděje. Svatopluk nebyl horlivým zastáncem slovanské liturgie a sám vyhledával latinské bohoslužby. Nicméně moravský kníže byl především velký pragmatik. Metoděj se těšil přízni samotného papeže a jeho misijní činnost byla velmi úspěšná. Moravský arcibiskup byl navíc i papežským legátem pro slovanské země, což Svatoplukovi dovolovalo ospravedlnit svou expanzivní politiku pod záminkou šíření křesťanství. Po Metodějově smrti je s tolerancí byzantské misie konec. Svatopluk pod vlivem nitranského biskupa Wichinga souhlasil s uvězněním a později i s vyhnáním Metodějových druhů a žáků. Někteří měli být údajně dokonce prodáni do otroctví.
Závěr Svatoplukovy vlády je opět ve znamení bojů s východofranským králem Arnulfem, který v roce 892 vypověděl mírovou dohodu. Jako spojenci krále jsou v této souvislosti jmenováni Maďaři, byť salcburský arcibiskup později cítil potřebu zaznamenat, že Moravané maďarské národy přijali již dávno před tím. Ostatně prameny uvádějí, že maďarské kmeny později přešli na stranu Svatopluka a krutě vydrancovali Panonii. Ať tak či onak, příchod Maďarů předznamenal blížící se změnu vojensko politických poměrů ve středním Podunají. Protentokrát však Moravané zdá se veškeré nepřátelské útoky odrazili a když kníže Svatopluk v březnu roku 894 umíral, zanechával svým synům mocnou říši, která měla všechny předpoklady stát se trvalou součástí mapy Evropy.
Zdroj:
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.
GALUŠKA, Luděk: Velká Morava, Moravské zemské muzeum, Brno 1991.

Kníže Rostislav

20. ledna 2019 v 16:10 | T. |  Velká Morava

Kníže Rostislav a cyrilometodějská misie

Po Mojmírovi I. se v roce 846 ujímá vlády jeho synovec Rostislav. Výměna na moravském trůně proběhla na přímý zásah východofranského krále Ludvíka Němce, jenž patrně věřil, že v osobě Rostislava získá vhodného spojence pro své záměry. Nový moravský kníže se však navzdory očekávání rozhodl vést samostatnou politiku. Vykázal ze země franské misionáře a začal podporovat královu opozici, což vyvrcholilo v roce 854, kdy se pod ochranu Moravanů vydal Ratbod, sesazený prefekt bavorské Východní marky.
Roku 855 proto Ludvík Němec podnikl vojenské tažení, které mělo vzpurné Moravany přivést k poslušnosti. Franská invaze však skončila překvapivým neúspěchem, neboť Rostislav se stáhl za hradby své pevnosti (snad Mikulčice) a králi nezbylo než se vrátit s nepořízenou. Teprve po ústupu královského vojska Moravané překročili Dunaj a vyplenili přilehlé území. Dalším vedením bojů byl pověřen králův syn Karloman, který byl současně ustanoven novým správcem Východní marky. Nepřátelství mezi Rostislavem a Karlomanem ale nemělo dlouhé trvání. Již v roce 858 se dohodli na příměří a po roce 861 dokonce několik let bojovali společně proti králi. Moravský kníže díky tomuto spojenectví získal některá území v Panonii. Dále si podrobil Blatenské knížectví, kde namísto Pribiny dosadil jeho syna Kocela. Kníže Pribina tak byl už podruhé v životě sesazen příslušníkem rodu Mojmírovců.
V reakci na rostoucí ambice Moravanů uzavřel Ludvík Němec spojenectví s Bulhary, ale výraznějšího úspěchu nedosáhl. Teprve v roce 864 se jeho vojskům podařilo Rostislava zaskočit a oblehnout v hradišti Dowina (nejspíš Děvín u Bratislavy). Na usmířenou musel kníže i jeho velmoži složit slib věrnosti. Současně museli Moravané poskytnout zajatce a zavázat se k pravidelnému odvádění tributu.

kníže Rostislav dle pozdější církevní tradice

Vedle politické emancipace se Rostislav pokoušel vymanit i ze závislosti na franských kněžích založením vlastní církevní provincie. Pravděpodobně už v roce 861 vyslal poselstvo do Říma k papeži Mikulášovi I. s prosbou o vyslání biskupa. Žádost však zůstala s ohledem na zájmy bavorské církve nevyslyšena. Kníže se proto roku 863 obrátil na byzantského císaře Michaela III., aby na Moravu poslal biskupa a učitele, kteří by připravili ke kněžskému svěcení domácí žáky. V Konstantinopoli byla žádost Moravanů vyřízena kladně, ostatně s christianizací slovanského obyvatelstva měla Byzantská říše bohaté zkušenosti. Zamítnut byl jen požadavek na vyslání biskupa. Vedením výpravy byli pověřeni soluňští bratři Konstantin a Metoděj. Oba získali na svou dobu vynikající vzdělaní a měli již zkušenosti s šířením křesťanství. Svého úkolu se zhostili velmi zodpovědně. Ještě před odjezdem vymyslel Konstantin pro moravské Slovany nové písmo a společně pak do slovanské řeči, staroslověnštiny, přeložili evangelia a liturgické texty.
Byzantská misie dorazila na Moravu na podzim roku 863. Misionáři se od počátku těšili plné podpoře ze strany knížete Rostislava a brzy se začal projevovat rozdíl mezi povrchní znalostí víry šířenou franským duchovenstvem a poctivou misijní činností prováděnou ve srozumitelném jazyce. Již za 3 roky se Konstantinovi podařilo vyučit dostatek domácích žáků do té míry, že byli připraveni přijmout svěcení na kněze. Na jaře roku 867 se proto Konstantin a Metoděj i s učedníky vydávají na cestu do Říma. Krátce se zdrželi u dvora knížete Kocela v Panonii, který rovněž podpořil záměr vybudovat samostatnou slovanskou církevní provincii. Do Říma dorazili roku 868 a nepřišli s prázdnýma ruka. S sebou vezli ostatky sv. Klimenta. Díky této relikvii je ve věčném městě přivítal sám papež Hadrián II. Papež rovněž schválil Konstantinovy překlady církevních textů do staroslověnštiny a přikázal vysvětit Metoděje a několik dalších žáků. Návratu na Moravu se však Konstantin nedožil. Zemřel 14. února 869. Krátce před smrtí vstoupil do kláštera a přijal mnišské jméno Cyril.
Metoděj se následně vrací na Moravu v hodnosti arcibiskupa a papežského legáta pro slovanské země s právem sloužit bohoslužby ve slovanském jazyce. Říše Moravanů dosud stále spadala pod pravomoc bavorských biskupů a k vytvoření nové diecéze by byl třeba jejich souhlas. Hadrián II. se proto rozhodl, že nejschůdnějším řešením bude obnova pozdně antické panonské arcidiecéze se sídlem v Sirmiu, která zanikla pod nájezdy barbarských kmenů v 6. století. Staronová církevní provincie podléhala přímo římské kurii a měla se stát oporou papežské moci ve střední Evropě. Nicméně s ohledem na další vývoj je nutné dodat, že papež tímto plánem značně přecenil své politické možnosti. Taková věc byla pro Franky nepřijatelná.
Ludvík Němec musel být vývojem na Moravě skutečně silně znepokojen a tak roku 869 obnovil nepřátelství. Franské vojsko vpadlo do země ve dvou proudech. První vedený královým nejmladším synem Karlem zpustošil těžiště mojmírovské moci v Pomoraví a pronikl až Rostislavově sídlu, jakési "nevýslovné a všem starodávným nepodobné pevnosti". K rozhodné bitvě ale patrně nedošlo. Druhá armáda vedená Karlomanem zaútočila na Nitransko, kde změřila síly s oddíly Rostislavova synovce Svatopluka. Zde byly Frankové úspěšnější, neboť hned v roce 870 se nitranský kníže Svatopluk i se svou zemí podrobil Karlomanovi. Rostislav se ještě pokusil synovce odstranit, ten však na svého strýce nastražil léčku a vydal jej Frankům. Zajetí vládnoucího knížete významně podlomilo bojeschopnost země. Karlomanovo vojsko poté rychle ovládlo většinu moravských pevností a zmocnilo se i knížecího pokladu. Zle se vedlo i Metodějovi. Na zpáteční cestě byl v Panonii zajat bavorskými biskupi a uvězněn v jednom švábském klášteře.
Kníže Rostislav byl mezi tím převezen do Řezna, kde byl shodným výrokem tribunálu složeného z Franků, Bavorů a Slovanů odsouzen k smrti. Král Ludvík Němec však poraženému protivníkovi udělil milost. Namísto popravy mu uložil trest běžně určený pro zrádce a křivopřísežníky. Rostislav tak byl pouze oslepen a dožil v některém z bavorských klášterů.

Zdroj:
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.
GALUŠKA, Luděk: Velká Morava, Moravské zemské muzeum, Brno 1991.

Mojmír I.

20. ledna 2019 v 16:03 | T. |  Velká Morava

Mojmír I. a vznik říše Moravanů

Skutečný počátek politického útvaru, který v 9. století dominoval středoevropskému prostoru, již patrně nikdo nezjistí, neboť Morava ležela dlouhou dobu stranou zájmu západních kronikářů. Určitou nápovědu nám poskytují pouze bohaté archeologické nálezy ze slovanských sídlišť v dolním Pomoraví. Nelze si nevšimnout, že nejvýznamnější centra Velké Moravy jako Mikulčice, Staré Město či Pohansko jsou nížinná hradiska ležící podél dolního toku Dyje a Moravy. Dále je příznačné, že v 9. století se jednalo o vesměs zavedená střediska, jejichž slovanské osídlení sahá hluboko do minulosti. Zde se bezpochyby nacházelo mocenské ústředí rodu Mojmírovců a tedy i krystalizační jádro pozdější Velkomoravské říše.
Shoda panuje mezi historiky i ohledně původu názvu země, který bývá odvozován od stejnojmenného vodního toku, podél něhož si zdejší Slované budovali svá sídla. Samotný pojem "Velká Morava" použil poprvé byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve svém díle O spravování říše z 10. století, tedy několik desítek let po jejím zániku. Učený císař patrně ani neměl v úmyslu nějak zdůraznit velikost říše Moravanů. Přívlastek "Magna" náležel v souladu s římskou tradicí všem zemím ležícím vně impéria. Název Velká Morava je však všeobecně uznáván a nezbývá než jej respektovat.


Moravané poprvé vystupují ze stínu roku 822, kdy Kronika království Franků zaznamenala účast jejich vyslanců na říšském sněmu ve Frankfurtu. Je pozoruhodné, že zatímco pro Moravany šlo o premiéru, jejich donedávna mocní sousedé Avaři jsou zde zmíněni vůbec naposledy. Poté písemné prameny opět mlčí. Ze spisu O obrácení Bavorů a Korutanců se pouze dozvídáme, že moravský kníže Mojmír okolo roku 833 vyhnal knížete Pribinu sídlícího v Nitře, který poté uprchl za Dunaj k prefektovi bavorské Východní marky Ratbodovi. Zatímco Mojmír a jeho velmoži pravděpodobně nedlouho před tím přijali křest z rukou pasovského biskupa Reginharia, Pribina byl stále ještě pohan, Frankové proto do událostí nezasáhli. Vítězství nad Pribinou významně přispělo k upevnění Mojmírovy pozice v regionu, nicméně i v rámci Moravy si Nitransko udrželo specifické postavení. O tom, jaký rozsah mělo Moravské knížectví, nám napovídá tzv. Bavorský geograf, jenž uvádí, že Moravané mají severně od Dunaje 11 opevněných sídel.
Mlhavý je i konec Mojmírovy vlády. Fuldské anály praví, že roku 846 východofranský král Ludvík Němec podnikl vojenské tažení proti moravským Slovanům s cílem dosadit na trůn Mojmírova synovce Rostislava. Zda mezi tím Mojmír zemřel, nebo byl odstraněn, se kronika nezmiňuje.
Nejasný zůstává i vztah rodící se Velké Moravy k Východofranské říši. Bylo by chybou nahlížet na Moravské knížectví optikou moderní státovědy. Uvědomme si, že Velká Morava vznikla v době, kdy si nebyli rovni lidé, natož pak státy. Ostatně princip svrchované rovnosti se v mezinárodním právu uplatňuje až po 2. světové válce. Pokud v podmínkách ranného středověku existovalo něco jako státní suverenita, pak se jednalo o velmi exkluzivní pojem, který byl úzce spjat s osobou panovníka, s církví a odkazem Římské říše. Vláda moravských panovníků byla dosud velmi křehká. Centrální moc byla schopná pouze kontrolovat důležitá centra a obchodní uzly a vydržovat vojenskou družinu. Pevné hranice neexistovaly. Z hlediska církevní správy byla Morava až do jmenování arcibiskupa Metoděje misijním územím, na kterém působili kněží z oblasti Německa, Itálie i Balkánu. Moravané se nemohli opřít ani o římskou tradici, jelikož antický svět končil na Dunaji. (Nicméně lze pozorovat, že právo vládnout se na základě domácího obyčeje dědilo v rodě Mojmírovců a tuto skutečnost respektovali i Frankové.)
Spíše než o jednotlivých nezávislých státech lze proto v podmínkách raného středověku hovořit o sférách vlivu. Moravské knížectví se ukázalo být pozoruhodně odolné vůči franské rozpínavosti. Je však nutné dodat, že Frankové se nikdy nezdráhali autoritativně zasáhnout do moravských záležitostí a vyžadovali placení tributu. Na druhou stranu Moravané se aktivně účastnili událostí v Říši. Přebírali franské zbraně, šperky i styl oblékání. Poskytovali útočiště politickým uprchlíkům z Východní marky a v případě potřeby se uchylovali pod ochranu franských panovníků. Jinými slovy Frankové chápali moravské knížectví jako širší součást své říše a sami Moravané se cítili být volnou součástí karolinského světa.

Zdroj:
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.
GALUŠKA, Luděk: Velká Morava, Moravské zemské muzeum, Brno 1991.