Mojmír II.

20. ledna 2019 v 16:32 | T. |  Velká Morava

Mojmír II. a příchod maďarských kmenů

Když v roce 894 nastupoval do čela říše Moravanů Svatoplukův nejstarší syn Mojmír, pojmenovaný po zakladateli vládnoucí dynastie, byl v poněkud odlišné pozici než jeho předchůdci. Na jednu stranu zdědil vládu nad poměrně rozlehlou a etablovanou říší a na rozdíl od dvou předchozích knížat k tomu ani nepotřeboval pomoc cizích vojsk. Na stranu druhou se musel dělit o moc s mladším bratrem Svatoplukem a stejně tak se od něj jistě chtě nechtě očekávalo, že dostojí odkazu svého velkého otce. Mojmír měl svým způsobem smůlu, že na něj spadlo břímě vlády v tu nejméně vhodnou dobu. Předchozích bezmála sto let sice bylo vyplněno takřka permanentními konflikty s Východofranskou říší, nicméně toto soupeření mělo určitá pravidla a meze, kam až může nepřátelství zajít. Frankové vždy usilovali v prvé řadě o podrobení svého rivala. Nově příchozí maďarské kmeny svým stylem válčení navazovaly spíše na divoké kočovníky z období stěhování národů, neboť jim bylo lhostejné, zda nepřítele jen porazí a budou si diktovat podmínky, nebo jej zcela zničí.
Již první léta spoluvlády Mojmíra II. a nitranského knížete Svatopluka II. se nesla ve znamení krize, kdy Moravané v poměrně rychlém sledu ztrácí kontrolu nad prstencem závislých území. V roce 895 se česká knížata zúčastnila na říšského sněmu v Řezně, kde odpřísáhla věrnost východofranskému králi Arnulfovi. Když roku 896 jmenoval Arnulf blatenským knížetem Braslava Sávského, ze strany Moravanů opět nepřišla žádná reakce, což znamená, že ztratili vliv i na dění v Panonii. Ve stejném roce zabírají maďarské kmeny Potisí. Jistý náznak sebevědomí lze spatřovat snad jen ve zprávě z roku 897, kdy Češi žádají Bavory o pomoc, neboť těžce trpí pod tlakem Moravanů.
Vrcholem krize pak byla občanská válka, která se mezi oběma moravskými knížaty rozhořela v roce 898. Konflikt nejspíš odstartoval Mojmír, který se pokusil bratra odstranit, neboť jej podezříval ze spojení s Franky. Do událostí se rychle vložil i novopečený císař Arnulf, jenž na Moravu vyslal své jednotky pod vedením markrabat Luitpolda a Ariba, aby vojensky podpořili nitranského knížete. Významnou roli v příběhu sehrál Aribův syn Isanrich, který kdysi jako rukojmí strávil několik let u dvora knížete Svatopluka I., kde patrně navázal styky s jeho starším synem. Isanrich totiž přesvědčil otce, aby se vzepřel rozkazu a bojoval na straně Mojmíra. Je vlastně otázkou, zda celý konflikt nebyl jen důsledkem Isanrikových intrik. Když byl císař zpraven, že Aribo s Isanrikem jednají v přímém rozporu s jeho příkazy, obrátil svůj hněv proti nim. Oba provinilci však vyvázli téměř bez trestu, neboť císař Arnulf měl v té době již velmi podlomené zdraví a nebyl schopen důraznější akce. Markrabě Aribo byl sesazen pouze dočasně. Vzpurného Isanrika oblehlo královské vojsko v Mautern, ale podařilo se mu uniknout na Moravu. Jediným úspěchem celého tažení tak zůstalo osvobození Svatopluka II. a jeho věrných poté, co se bavorským oddílům podařilo dobýt moravskou pevnost, kde byl internován.
Kníže Mojmír tedy zvítězil a mohl se pustit do konsolidace své říše. Ještě v roce 899 požádal papeže Jana IX., aby mu poslal nové biskupy. Svatý otec žádosti vyhověl a pověřil své legáty, aby na Moravě vysvětili nového arcibiskupa a tři další biskupy. Mojmír dosáhl pokroku i ve vztazích s Východofranskou říší. V roce 901 moravský kníže ústy svých vyslanců složil v Řezně slib věrnosti novému králi Ludvíku Dítěti. Mírová dohoda byla poté stvrzena návštěvou pasovského biskupa Richara a hraběte Oldřicha na Mojmírově dvoře. Že se s Moravany do budoucna počítalo jako s partnery dokazuje Raffelstettenský tarif, který okolo roku 904 stanovil podmínky obchodu v Podunají.
Příčinou náhlého zlepšení vztahů s Východofranskou říší byla obava z rostoucího sebevědomí maďarských kmenů, které podnikaly stále agresivnější výpady. Maďaři rozhodně nebyli na přelomu 9. a 10. století pro Středoevropany žádným neznámým etnikem. Poprvé si jich všímají Bertinské letopisy již v roce 862 a roku 881 jsou opět zmiňováni, jak pustoší okolí Vídně. Rovněž z následující dekády máme zprávy, že bojovali jak po boku Franků, tak v řadách Moravanů. Zpočátku přicházely zpoza Karpatského oblouku pouze jednotlivé družiny, s postupem času však jejich proud narůstal. Rozhodujícím okamžikem patně bylo jejich zapojení do války mezi Bulharskou říší a Byzancí. Maďaři uzavřeli spojenectví s císařem, čímž proti sobě poštvali své odvěké nepřátele Pečeňehy bojující na straně Bulharů. Zatímco maďarské vojsko operovalo na jihu, Pečeněhové využili momentu překvapení a hrubě zmasakrovali jejich slabě chráněná sídla. Po této zkušenosti oslabení Maďaři odcházejí na západ hledat novou domovinu.
Od roku 896 se proto ve stále větším množství usazují okolo horního toku řeky Tisy. Patrně se tak dělo s tichým souhlasem Moravanů, neboť v následujících letech Maďaři vystupují jako spolehliví spojenci moravského knížete. Spolupráci potvrzují jak archeologické nálezy dokládající přítomnost typicky východních předmětů v hrobových výbavách v Mikulčicích či na Pohansku, tak list bavorských biskupů, ve kterém Moravany osočují, že si po maďarském vzoru holí hlavy. Ještě na samém sklonku 9. stolení, kdy už maďarská jízda nelítostně plenila Panonii, zůstali Moravané ušetřeni. V roce 900 dokonce uspořádali společné tažení proti Bavorům.
Vzájemný respekt končí krátce po uzavření spojenectví mezi Mojmírem a Ludvíkem Dítětem, neboť již roku 902 musí moravsko-bavorské vojsko odrážet útok maďarských oddílů z Panonie. Poté se situace opět na čas uklidnila. Že se blíží konec, nikdo nepředpokládal.

ilustrační obrázek

Závěrečnému střetu pravděpodobně předcházela zákeřná vražda maďarského náčelníka Kusala, který roku 904 přijal pozvání do Bavor, kde byl (snad) u hodovního stolu zavražděn. Následovala drtivá odveta, která smetla dosavadní uspořádání střední Evropy. Ještě v roce 906 zaznamenal Analista Saxo vítězství Moravanů nad Maďary a to je pro dalších bezmála sto let poslední zmínka. Krvavé bitvy u Bratislavy v roce 907 se již Moravané neúčastní. Historikové se domnívají, že kníže Mojmír a spolu s ním i rozhodující část moravských velmožů padl někdy krátce před tímto datem. Pozdější středověká uherská tradice spojuje ovládnutí země s Nitrou, je tedy možné, že k rozhodujícímu střetnutí došlo na Nitransku. Rovněž nelze vyloučit, že to bylo právě Nitransko, které v kritickou chvíli vypovědělo knížeti poslušnost a spojilo se s Maďary. Jisté je, že hned poté Maďaři zamířili do Pomoraví, kde zpustošili hlavní Mojmírovské pevnosti.
Obrázek zkázy dokreslují archeologické nálezy. Téměř všechna moravská hradiska prošla na počátku 10. století mohutným požárem. Maďarské šipky rozeseté okolo dvou bran knížecího hradu v Mikulčicích dokládají, že posádka se snažila bránit. Po prolomení hradeb se zoufalé zbytky obránců zabarikádovaly ve zděných kostelech. Destrukci neunikla ani Sadská výšina u Uherského Hradiště, Pohansko, Staré Zámky či Strachotín. Zdá se, že o něco později bylo vypleněno Hradisko sv. Hypolita.
Je zřejmé, že za pádem Velké Moravy stojí hned několik faktorů. Říše byla vnitřně oslabená občanskou válkou a nepřímo se na ní podepsalo již předchozí maďarské běsnění v Podunají. Boje totiž přerušily dálkové obchodní trasy mezi severem a jihem Evropy, jež představovaly důležitý zdroj příjmů moravských panovníků. Jistou roli mohly sehrát i přírodní vlivy, neboť moravská hradiska byla velmi náchylná na záplavy.
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že rozhodující podíl na zániku mojmírovské říše měla válka s Maďary. Abychom dokázali pochopit, jak nebezpečnému nepříteli Moravané čelili, je nutné zmínit, jak dopadli jejich bavorští spojenci. Na počátku 10. století totiž nezanikla pouze Velká Morava. Již zmiňovaná bitva u Bratislavy v roce 907 znamenala katastrofu pro Východní marku. Vítězství Maďarů muselo být naprosto zdrcující, neboť v boji padl výkvět bavorské šlechty včetně nejmocnějšího muže Bavorska, markraběte Luitpolda, dále králův kancléř salcburský arcibiskup Theotmar, brixenský biskup Zachariáš, freisinský biskup Udo, dvě desítky hrabat a tři opati. Sto let budování podunajské provincie přišlo v niveč. Východní marka přestala existovat, zbytky Bavorů uprchly na západ za řeku Enži a krátce poté vymřela i východofranská linie karolinské dynastie.

Zdroj:
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.
MACHÁČEK, Jiří, WIHODA, Martin a kol.: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016
WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906 - 1197, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama