Únor 2019

Morava po pádu mojmírovské říše

19. února 2019 v 9:52 | T. |  Velká Morava
Poslední písemná zmínka o Velké Moravě pochází od Analisty Saxa z roku 906. Jaké byly další osudy zpustošené mojmírovské domény v průběhu 10. století, zůstává do velké míry tajemstvím, neboť Moravané na více než 100 let úplně zmizeli ze záznamů dobových skriptorií.
Z archeologických výzkumů je patrné, že takřka všechna hlavní velkomoravská centra zachvátil na začátku 10. století mohutný požár. Průvodním jevem pak často bývají nálezy typicky maďarských hrotů šípů a dalších předmětů, jež dokládají násilný střet. Maďarům lze jednoznačně přičíst útok na Mikulčice, Strachotín či Staré Zámky. Maďarské šipky byly rozesety i okolo velmožského dvorce na Pohansku. Požáru podlehlo rovněž hradiště sv. Hypolita, kde ale zkáza nastala až někdy okolo poloviny 10. století. Naopak ve staroměstské aglomeraci byl zpustošen pouze církevní okrsek na Sadské výšině a i ten byl brzy obnoven. Severněji položená Olomouc, zdá se, přečkala kolaps Velké Moravy bez větších škod a od poloviny 10. století se stala nejvýznamnějším moravským sídlištěm.

rozmístění nálezů maďarských šipek na hradisku Valy u Mikulčic - většina byla objevena v blízkosti bran a zděných objektů

Nelze s jistotou říci, zda pustošení proběhlo v rámci jednoho tažení, nebo zda se jednalo o více úderů v rámci několika let. Jisté však je, že v této době již bylo o osudu říše Moravanů dávno rozhodnuto. V Mikulčicích byly nalezeny masové hroby čítající až několik stovek jedinců. Zarážející je však zjištění, že velkou část takto narychlo pohřbených těl tvořily děti a mladiství, z čehož lze usuzovat, že muži padli již dříve v nějaké bitvě a hradisko neměl kdo bránit. V této souvislosti je rovněž nutné zmínit, že Moravané nejsou jmenováni ani mezi účastníky krvavé bitvy u Bratislavy roku 907, ačkoli se bytostně dotýkala jejich zájmů.
Vše nasvědčuje tomu, že vítězové se na Moravě nezdrželi dlouho, neboť dosud nebyl objeven ani jeden typicky nomádský hrob. Pouze u Olomouce vykopávky naznačují přítomnost menší posádky, což může souviset s pozdějšími nájezdy do Slezska, Saska a Durynska. Maďaři si neosobovali právo na ovládnutí země. Stačilo jim, že rozvrátili zdejší mocenské struktury, vzali kořist a nejspíš zavázali zbylé předáky k placení tributu. Poté odtáhli zpět do Karpatské kotliny. Pouze nepřímý vliv si Maďaři udržovali také na Nitransku. Vyloučena není ani vojenská spolupráce, neboť prameny se zmiňují o podílu Slovanů na ničivých nájezdech do Bavorska.
Z výše uvedeného je zřejmé, že moravská společnost procházela v 10. století hlubokou krizí. Ztratila velkou část elit a s velkou pravděpodobností vymřela i vládnoucí dynastie. Centrální moc přestala existovat. Správa země se rozpadla do množství rodinných klanů, přičemž nelze vyloučit kontinuitu těchto velmožů s někdejší velkomoravskou nobilitou. V důsledku špatné bezpečnostní situace dochází k přerušení dálkového obchodu, který tvořil páteř moravského hospodářství, což mělo za následek všeobecný materiální úpadek. Zničené hradby již nikdo neobnovuje. Přestávají se budovat zděné stavby. Mizí bohatá hrobová výbava. Na některých místech lze dokonce pozorovat návrat ke starým pohanským kultům.
Nicméně konec byl velmi pozvolný. Na prostoru mikulčického hradiska fungovalo dál několik menších osad, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství. Trvalé osídlení zde končí až během 13. století, kdy se celá oblast stala neobyvatelnou z důvodu periodických záplav. Veškeré nadzemní konstrukce posloužily místním jako zdroj stavebního materiálu, takže do 19. století přetrvala už jen ústně tradovaná legenda o jakémsi zbořeném klášteře. Hradiště sv. Hypolita a Staré Zámky u Líšně zanikly na začátku 11. století v souvislosti se zakládáním nových správních center přemyslovského státu. Oproti tomu život na Pohansku ustal již v průběhu 10. století, když se obyvatelstvo přesunulo několik set metrů dál od řeky. Staroměstská aglomerace se proměnila v bezvýznamnou ale poměrně lidnatou vesnici. Díky kontinuitě osídlení se nám dochoval i její název původní Veligrad. Velkou důležitost zjevně místní nadále přikládali kostelu na Sadské výšině, okolo něhož se pohřbívalo až do konce 12. století. Archeologové zde objevili okolo 900 hrobů obyvatel ze širokého okolí. Opačným směrem se ubral vývoj na střední a severní Moravě. Zdejší hradiska jako Olomouc, Přerov, Pustiměř či Hradec na Moravicí přečkala konec Velké Moravy v relativně dobrém stavu a postupně upevňovala svou pozici.
Může to znít paradoxně, ale jakkoli představuje 10. století tragickou kapitolu moravských dějin, na jejím územním rozsahu se zánik Velké Moravy příliš neprojevil. Je ale nutné přiznat, že žádná ze sousedních zemí nebyla ve stavu, kdy by mohla pomýšlet na trvalou územní expanzi. Moravané sice ztratily kontakt s Nitranskem, ale jádro bývalé mojmírovské říše se takřka nezměnilo. Ještě kolem roku 1000 sahala Morava na východě k Váhu a na jihu vedla moravská hranice někde mezi Dyjí a Dunajem. Ústup k současným hranicím nastal až za vlády Přemyslovců. V obecném povědomí přetrval i název země, což dokládá svědectví maďarských válečníků zajatých roku 942 na Pyrenejském poloostrově, kteří vypověděli, že jejich kmenový svaz sousedí na severu s územím zvaným Morávia či Morábija.
Jistý předěl lze spatřovat v roce 955, kdy byli Maďaři s konečnou platností poraženi v bitvě na Lechu. Maďarské kmeny, které dosud úspěšně terorizovali většinu Evropy, následně přijímají křesťanství, opouští kočovný život a trvale se usazují v Panonské nížině. Díky tomu dochází k celkovému zklidnění poměrů. Bavoři zahajují novou kolonizaci Podunají. Obnovují se trasy dálkového obchodu. Avšak dříve, než se změna geopolitické situace mohla pozitivně promítnout i do dění na Moravě, zasáhli do událostí Češi.

Zdroj:
MACHÁČEK, Jiří, WIHODA, Martin a kol.: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016.
WIHODA, Martin: Morava v době knížecí 906 - 1197, Lidové noviny 2010.
KOUŘIL, Pavel a kol.: Velká Morava a počátky křesťanství, Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno 2014.

Příspěvek k dějinám břeclavského gymnázia

15. února 2019 v 11:26 | T. |  Břeclavsko
Vzdělávací ústav sídlící v reprezentativní novorenesanční budově na nároží ulic Sady 28. října a Husova oslaví v letošním roce 100 let od svého založení. U příležitosti tohoto jubilea se sluší připomenout, že i lokální veřejná instituce, jakou je gymnázium, může mít bohatou historii. Ve srovnání s velkými dějinami, o nichž se učí studenti v hodinách dějepisu, se vzpomínky břeclavského gymnázia mohou zdát banální až úsměvné. Nicméně historie není nic jiného než mozaika nekonečného množství příběhů, které teprve dohromady utvářejí více či méně jasný obraz časů minulých. Osudy školy do velké míry odrážejí pohnutou historii 20. století, kdy bylo město Břeclav nuceno opakovaně měnit státní příslušnost, měnily se státní hranice, střídaly politické režimy a docházelo k velkým přesunům obyvatelstva. Účelem následujícího textu nemá být pouhé shrnutí dosavadního vývoje školy. Cílem je poukázat, že současná svoboda a prosperita není samozřejmostí. V minulosti muselo gymnázium opakovaně bojovat o přežití, dvakrát bylo dokonce zrušeno. Je tedy vlastně malý zázrak, že se dožilo tak vysokého věku.

Gymnázium okolo r. 1910

V úvodu bylo naznačeno, že historie břeclavského gymnázia se začala psát v roce 1919 krátce po vzniku samostatné Československé republiky. Toho roku bylo skutečně založeno české gymnázium. Zkušenému pozorovateli ovšem neunikne, že školní budova je evidentně staršího data. O událostech před rokem 1918 se bohužel často mlčí, ačkoli jsou v mnoha směrech klíčem k pochopení dalšího vývoje.
Skutečný počátek břeclavského gymnaziálního školství je nutné hledat již na sklonku 19. století, kdy vrcholil boj o národnostní charakter města. Břeclav (tehdy ještě Břeclava, německy Lundenburg) ležela v jazykově smíšeném území. Většinu obyvatel tvořili Češi, následovali Němci a Židé. Rakouské volební zákony ale silně zvýhodňovaly bohaté voliče. Ve vedení města se proto střídali pouze němečtí a židovští politici. Mezi hlavní předměty nacionálních sporů patřilo školství, neboť oběma stranám bylo jasné, že zápas o budoucí podobu města začíná už ve školních lavicích. Zatímco radnice investovala nemalé prostředky do rozvoje všech stupňů německých škol, české děti se musely spokojit jen s obecnou školou. Starosta Kafka otevřeně prohlásil, že Čechům musí na okrese stačit jedna měšťanská škola v Podivíně. Česká školka a měšťanská škola nedostaly od města ani korunu a fungovaly jen díky obrovskému úsilí Matice školské a Matice břeclavské.
Vrcholem snah břeclavské radnice se mělo stát roku 1897 založení německého gymnázia. Zpočátku se jednalo se o čistě soukromou školu žijící z příspěvků dárců v čele s městem, městskou spořitelnou a spolkem Schulverein. Teprve výnosem c. k. ministra kultu a vyučování ze dne 30. června 1900 získalo "Communal-Gymnasium in Lundenburg" právo veřejnosti. Prvním ředitelem se stal Friedrich Kohn. Škola původně sídlila v bývalé budově německé obecné školy na Kuffnerově třídě[1], ústav se však rychle rozrůstal a proto muselo být už v roce 1902 přikročeno ke stavbě nové budovy, pro níž byl vybrán pozemek v blízkosti městského parku. Projekt s velkorysým rozpočtem přes 200.000,- K řídil městský stavitel Jan Kočička. Budova ve stylu italské renesance měla odpovídat nejmodernějším standardům výuky. Její součástí proto byly odborné učebny, knihovna, tělocvična, slavnostní sál i malá kaple s oltářem sv. Alžběty. Město nešetřilo ani na výzdobě. Již ve vestibulu návštěvníka přivítaly alegorie vědy a umění. Následovalo široké centrální schodiště, u jehož paty byla vztyčena socha císařovny Alžběty v nadživotní velikosti. Stavba postupovala velmi rychle a již na podzim roku 1903 byla slavnostně předána k užívání. Změnil se i název školy. Císař František Josef I. svolil, aby nesla jméno po jeho tragicky zesnulé manželce "Kaiserin-Elisabeth-Kommunal-Ober-Gymnasium in Lundenburg".

socha císařovny Alžběty Bavorské, odstraněna někdy po roce 1920

aula

školní kaple

učebna

tělocvična

Název školy se později měnil ještě jednou v souvislosti s převodem do státní správy. Provoz gymnázia každoročně polykal nemalé finanční prostředky. Radnice proto hledala cestu, jak tyto výdaje přenést na někoho jiného. Výsledkem jednání bylo nejvyšší rozhodnutí ze dne 3. září 1909, kterým císař převzal dosavadní městské gymnázium do správy státu. Nový název zněl: "k. k. Kaiserin-Elisabeth-Staats-Ober-Gymnasium in Lundenburg". V té době se již jednalo o ústav, jehož působnost dalece přesahovala hranice Břeclavi. Gymnázium v roce 1909 navštěvovalo celkem 257 žáků, z toho 139 pocházelo z Moravy, 104 z Dolních Rakous a 14 z ostatních zemí. Studenti byly v drtivé většině německé národnosti (218), dále zde byli zastoupeni Češi (38) a jeden Maďar. Z hlediska náboženského vyznání převažovali katolíci (186), následováni židy (68) a evangelíky (3).
Výsledek války a vznik republiky znamenal pro Břeclav změnu poměrů o 180 stupňů. Poměrně rychle se ukázalo, na jak chatrných základech stála dosavadní německá většina. Zatímco při sčítání v roce 1910 se k německé obcovací řeči přihlásilo 4.225 osob (tj. 49,65 % obyvatel), v roce 1921 to bylo již jen 2.028 osob (16,22 % obyvatel).
Logickým požadavkem nové politické reprezentace i Matice břeclavské bylo založení české střední školy. O zřízení "Českého reformního reálného gymnasia v Břeclavi" rozhodla ministerská rada dne 6. 5. 1919, následně bylo toto rozhodnutí potvrzeno výnosem ministra školství a národní osvěty č. 16757 ze dne 21. 6. 1919. Přívlastek "reformní" znamenal, že gymnázium bude orientováno na humanitní vzdělání, zatímco atribut "reálné" odkazoval na výuku živých jazyků. První přijímací zkoušky a zápis do I., II. a III. třídy se konaly již na přelomu června a července. Zájem byl obrovský. Do nového školního roku tak gymnázium vstupovalo se 163 žáky.
Prvním ředitelem byl jmenován profesor reálného gymnázia v Kyjově a rakvický rodák František Fintajsl. Připadl mu nelehký úkol, neboť škola ze začátku postrádala jakékoli pomůcky a učebnice, neměla vlastní budovu a trpěla nedostatkem pedagogů. Fintajsl tak musel být současně ředitelem, třídním i vyučujícím. Údajně trávil v práci až 17 hodin denně. Školní rok 1919/20 byl zahájen ve 2. poschodí německé chlapecké školy na Dubiči[2], ale už 10. října se gymnázium stěhovalo do české měšťanské školy na Špitálce[3]. Největší problém ale představoval nedostatek kvalifikovaných učitelů, vždyť ředitel Fintajsl měl v září k dispozice pouze 3 profesory, což činilo velké potíže. Zvláště pokud některý z kolegů náhle onemocněl. První rok nebyl jednoduchý, ale zásluhou obětavé práce celého učitelského sboru se situace postupně stabilizovala.
Zatímco české gymnázium se rozrůstalo, německý ústav přišel z roku na rok o třetinu studentů. Další ranou pro něj byl výnos ministerstva školství ze dne 13. 8. 1920, kterým bylo rozhodnuto, že škola nesmí přijímat nové uchazeče o studium. V důsledku těchto změn se většina tříd českého gymnázia přestěhovala do 2. patra německého gymnázia na Wilsonově třídě. Soužití dvou středních škol v jedné budově nebylo z prostorových důvodů ideální. Přesto se jednalo o významný posun, neboť české gymnázium získalo neomezený přístup ke všem učebním pomůckám německého ústavu. Ve školní roce 1921/22 už mělo gymnázium díky ochotě německých kolegů všechny třídy pod jednou střechou. V průběhu roku ministerstvo nařídilo předat budovu i s celým vnitřním vybavením včetně všech sbírek a učebních pomůcek do správy českého gymnázia. Výnosem ze dne 26. 4. 1924 byl skomírající německý ústav zrušen a jeho zbylí studenti přešli na gymnázium v Mikulově.
Ve školním roce 1924/25 již sloužila celá budova výlučně potřebám českého reformního reálného gymnázia. Ve stejném roce dosáhla škola plného počtu tříd a počet žáků dosáhl čísla 433. Konaly se také první maturitní zkoušky, kterým se podrobilo 15 studentů a 3 studentky.
V průběhu 20. a 30. let se břeclavské gymnázium vypracovalo v opravdové středisko kultury a vzdělanosti. Při škole fungoval pěvecký sbor či loutkové divadlo "Radost". Studentský vzdělávací spolek vydával časopis "Šohaj". Každoroční událostí byl studentský Majáles a mikulášská zábava. Členové učitelského sboru, zejména Ladislav Hosák a Bruno Valoušek, se ve volném čase věnovali publikační a osvětové činnosti.

Gymnázium okolo r. 1928

Ředitel Fintajsl zemřel předčasně na podzim roku 1926 ve věku pouhých 48 let. Vedením ústavu byl prozatím pověřen prof. Arnošt Vrba. Od školního roku 1927/28 gymnázium převzal Jindřich Ziegler. Nový ředitel se na rozdíl od F. Fintajsla od počátku projevoval jako velmi společenský člověk. Dle vzpomínek pamětníků byl přísný k učitelům, ale opravdovým přítelem studentů. Ve škole zřídil rozhlas s reproduktory na chodbách a o přestávkách pouštěl hudbu. Zavedl také soutěže v recitaci a poznávání klasické hudby. Jako starosta Sokola se zasadil o zřízení tenisového a volejbalového hřiště ve školním dvoře. Studentům gymnázia rovněž vymohl zlevněný vstup na hudební, filmová a divadelní představení ve městě. Roku 1928 byl založen podpůrný spolek, který si vzal za úkol zlepšení sociálních poměrů nemajetných studentů. Podpora měla spočívat především v půjčování učebnic, zajištění lékařského ošetření či poskytování obědů (menza byla v hostinci u Sovičů naproti škole).
V roce 1936 počet studentů přesáhl 600. S takovým množstvím žáků původní plány německého gymnázia nepočítaly. Jedna třída proto musela být umístěna v budově Obchodní školy. V reakci na nedostatek tříd bylo nutné zrušit služební byt ředitele v 1. poschodí, čímž byly získány dvě nové učebny. Nejvyššího počtu studentů dosáhlo gymnázium na začátku školního roku 1937/38, kdy mělo celkem 14 tříd a do jeho lavic usedlo 608 posluchačů.
Slibný rozvoj školy náhle přerušily tragické události z podzimu roku 1938. O tom, že bude takřka ryze česká Břeclav vydána Německé říši, byly obyvatelé města informováni ve čtvrtek 6. října. Okresní hejtman nařídil okamžitou evakuaci všech škol a úřadů. Balení úředních listin, knih a sbírek probíhalo celou noc. Přesto se podařilo zachránit jen malou část. Na přestěhování veškerého vybavení nebyl čas, jelikož už 8. října vstouply do Břeclavi německé jednotky. Uprchlíci z břeclavského gymnázia z řad učitelů i studentů našli útočiště na reálném gymnáziu v Hodoníně. V následujících letech obě školy postupně splynuly.
Z řad bývalých studentů břeclavského gymnázia vzešla za války početná skupina bojovníků domácího i zahraničního odboje. Generálmajor Antonín Bartoš dokonce prohlásil, že není v Československu střední školy, která by oboji poskytla více pracovníků. Kromě již zmíněného Bartoše to byli parašutisté František Pavelka, Libor Zapletal, Josef Machovský a Pavel Hromek. Dále je nutné znínit letce bojující v britské RAF Josefa Hubičku, Ladislava Šestáka, Ervína Teltschera, Tomáše Vybírala, Emila Janoušeka a Miroslava Vojnara. Mnozí další bojovali u Tobruku či Dunkerque nebo byli členy domácích protinacistických skupin.
Mezi tím bylo v okupované Břeclavi obnoveno německé gymnázium (Staatliche Oberschule für Jungen in Lundenburg). Náročná evakuace školních pomůcek z října 1938 se nakonec ukázala jako zbytečná, neboť v roce 1940 okupační správa rozhodla, že se veškeré zachráněné předměty musejí vrátit německému ústavu. Šlo o mrhání prostředky, neboť Němci všechno české bez milosti zlikvidovali. Úroveň této školy byla celkově velmi nízká, roku 1940 byla dokonce vyhodnocena jako nejhorší ústav v Dolnodunajské župě. Škola od počátku trpěla hlavně nedostatkem zájemců o studium, což se Němci snažili řešit dovozem žáků z rakouského vnitrozemí. Ještě v roce 1941 gymnázium navštěvovalo i několik studentů české národnosti. Nicméně na základě výnosu říšského místodržitele z 27. 10. 1941 byly vyloučeni. Poslední maturitní zkoušky se konaly v roce 1942, poté museli žáci vyšších tříd kvůli malému počtu maturantů přecházet do Mikulova. Další ránu škole zasadilo bombardování města na podzim roku 1944, v jehož důsledku odešla celá třetina studentů. Zbylí studenti byli na začátku roku 1945 přeloženi do Mikulova, čímž německé gymnázium definitivně zaniklo.
Poválečnou obnovou byl pověřen profesor hodonínského gymnázia Jaroslav Zika, který v Břeclavi působil již před okupací. Byl však ve složité pozici, neboť de fakto zakládal zcela nový ústav. Samotná budova sice přečkala osvobození relativně bez úhony. To se ale nedalo říci o jejím vnitřním vybavení. Většina učebních pomůcek byla buďto zničena nebo rozkradena. Z knihovny, která v roce 1938 čítala 7.495 svazků, zbylo po válce jen 768 položek a obdobně na tom byly i ostatní sbírky. Tělocvična sloužila jako stáj pro koně, jelikož až do konce května byli ve škole ubytováni rudoarmějci. Před tím zde fungoval lazaret pro německé a maďarské vojáky. Improvizovaný zápis a přijímací zkoušky proběhly ve dnech 10. - 12. září a ihned se začalo s výukou. Nakonec se podařilo otevřít všech 8 tříd, přičemž do lavic nastoupilo 251 studentů. Zásluhou rodičů i široké veřejnosti se rovněž podařilo vybrat částku 92.270,- Kčs na doplnění učebních pomůcek. Počet žáků každoročně stoupal a ve školním roce 1947/48 již činil 436 posluchačů. Zdálo se, že se vše pomalu vrací do normálu.
Komunistický puč v únoru roku 1948 a následné společenské změny ale gymnázium opět uvrhly do existenční krize. Nejprve byla školskou reformou zrušena osmiletá gymnázia, čímž náhle klesl počet studentů ústavu o polovinu, neboť nižší třídy přešly pod jednotnou školu II. stupně. Vyšší třídy pokračovaly jako čtyřleté gymnázium (škola III. stupně). Gymnázia byla státními úřady považována za buržoazní přežitek a podle toho s nimi bylo i zacházeno. Ředitel Zika byl v roce 1950 sesazen a na jeho místo nastoupil historik Jaroslav Školl. Zároveň v důsledku "společenské transformace" prudce klesal počet žáků i vyučujících. Ve školním roce 1952/53 už školu navštěvovalo pouhých 105 studentů a působilo zde jen 8 pedagogů. Následně byla v roce 1953 všechna gymnázia zrušena.
Namísto čtyřletého gymnázia začala od školního roku 1953/54 fungovat "jedenáctiletá střední škola", čímž došlo k naprostému znehodnocení dosavadní úrovně výuky. Třídy už nebyly výběrové, tudíž musely být upraveny osnovy i požadavky na studium. Současně došlo ke snížení věku maturantů z 19 na 17 let. Absolventi tak zpravidla odcházeli na vysoké školy nedostatečně připraveni. Dalším problémem byly zejména v 50. letech politické tlaky. Na schopnosti žáka nebyl brán vždy zřetel. Kvalitu studenta nově určoval především dělnicko-rolnický původ, náboženské přesvědčení a doporučení od orgánů komunistické strany či přidružených organizací. Studentům, kteří měli tu smůlu, že byli prověrkami ČSM vyhodnoceni jako nepřátelé lidově demokratického zřízení, bylo v lepším případě znemožněno přijetí na vysokou školu, v krajním případě byli vyloučeni ještě před složením maturitní zkoušky. Výuka byla rovněž narušována povinnými brigádami studentů v průmyslu a zemědělství.
Určité zlepšení nastalo po roce 1960 zavedením tříleté "střední všeobecně vzdělávací školy". Po materiální stránce ústavu velmi prospěl převod pod správu Krajského národního výboru v Brně. Budova dostala nová okna, bylo vybudováno ústřední topení a vznikly moderní laboratoře pro výuku chemie, fyziky, biologie a cizích jazyků. Roku 1967 byly opravy završeny rekonstrukcí fasády. Velkým handicapem však byla přítomnost pěti tříd základní devítileté školy, která jakožto pozůstatek zrušené jedenáctileté střední školy zabírala celé 2. poschodí až do roku 1979. Naopak večerní škola pro pracující zřízená v roce 1960 zasahovala do života školy jen minimálně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že překotné reformy z 50. let se v praxi neosvědčily a naopak vedly spíše ke snížení kvality vzdělání. Od 1. 9. 1968 proto došlo k opětovnému vzkříšení čtyřletého gymnázia, přičemž žáci si mohli zvolit, zda chtějí studovat přírodovědnou či humanitní větev. Ovšem ani uvolnění režimu na konci 60. let netrvalo věčně. Ještě na začátku roku 1969 se žáci s podporou učitelů zapojili do studentské stávky v reakci na upálení Jana Palacha. Tento projev občanské neposlušnosti však vyvolal velkou nevoli v řadách konzervativního křídla KSČ. Kvůli svým reformním názorům byl v roce 1970 odvolán ředitel Jaroslav Školl. Zvláštní komise OV KSČ poté provedla vyšetřování členů učitelského sboru, což vyústilo v propuštění dalších tří pedagogů. Státní bezpečnost rovněž zabavila zbylý náklad sborníku k 50. výročí založení gymnázia.
Novým ředitelem byl jmenován František Brumovský, kterého roku 1982 nahradil Igor Fojt. Na konci 70. let pak byly zrušeny humanitní třídy a nahradily je odborné předměty: základy strojírenství, průmyslová chemie, programování a počítačové systémy, základy administrativy a od roku 1986 přibyla informatika. Součástí výuky byla také povinná dvoutýdenní praxe v podnicích. V této době byly rovněž položeny základy uměleckých souborů, které gymnázium reprezentují dodnes. V roce 1969 vznikl z iniciativy Jany Kaněrové pěvecký sbor POLYFONIA a rok poté založil Bedřich Kaněra recitační a literárně-dramatický soubor REGINA. Obě tělesa brzy dosáhla vysoké umělecké úrovně a obdržela řadu ocenění.
Pozitivní impulz pro rozvoj školy představovaly události z listopadu roku 1989. Řada studentů gymnázia se tehdy aktivně zapojila do demonstrací na náměstí před sídlem ONV, aby vyjádřili nespokojenost se všeobecnou stagnací města a politikou státu. Došlo i ke generační obměně v učitelském sboru. Do funkce ředitele nastoupil roku 1990 Josef Drobilič, který se záhy projevil jako velmi schopný organizátor. Učitelé dostali větší volnost při vedení výkladu. Byla zrušena povinná maturitní zkouška z ruštiny i marxistické pojetí výuky humanitních předmětů. Od nového školního roku pak byly znovu otevřeny třídy osmiletého gymnázia, což mělo za následek zvýšení počtu tříd i studentů.
Stará budova z roku 1903 nemohla v žádném případě pokrýt nároky na umístění nových tříd a bylo nutné přikročit k její dostavbě. Mezi tím sloužily jako provizorium pronajaté třídy na Základní škole Dukelská[4]. V roce 1992 proběhla rekonstrukce sociálního zařízení a ústředního topení. Budova také dostala novou fasádu. V letech 1993 - 94 byla realizována vůbec největší investice v novodobých dějinách školy, která spočívala v přístavbě celého nového křídla v Husově ulici. Nákladem 18.000.000,- Kč byla vybudována nová velká tělocvična, kabinety pro učitele a několik tříd včetně učeben jazyků a informatiky. Dále byly upraveny sklepní prostory, kde vznikly šatny pro studenty. V roce 1995 bylo dokončeno nové historizující křídlo v ulici Boženy Němcové za 5.500.000,- Kč, díky čemuž gymnázium získalo staronovou tělocvičnu a další nové učebny a kabinety. Součástí projektu byla i půdní vestavba. V roce 1998 zahájila činnost Státní jazyková škola, což je důvod, proč má dnes gymnázium tak komplikovaný název ("Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Břeclav"). Poslední velkou investicí bylo v letech 2008 - 09 částečné zateplení fasády a výměna kotlů spolu s úpravou podkroví pro seminární výuku, přibylo i nové schodiště s výtahem. S pomocí evropských fondů byla pořízena nová výpočetní technika pro výuku informatiky. Pod vedením J. Drobiliče škola v roce 2011 ustála i pokus Jihomoravského kraje o zrušení osmiletých oborů a návrh na sloučení s Obchodní akademií.
Od roku 2015 je ředitelkou břeclavského gymnázia Eva Krutáková.

Osobnosti školy

Na prvním místě je nutné jmenovat ředitele-zakladatele Františka Fintajsla. Kolegové jej popisovali jako tichého avšak neúmorného pracovníka, skvělého organizátora a ctitele Masaryka, který si všechny získal svou bezmeznou dobrotou. Jeho životní zálibou byla regionální vlastivěda. Publikoval několik menších prací a chystal se zpracovat okresy Kyjov a Ždánice pro Vlastivědu moravskou. Vysoké pracovní nasazení se mu nakonec stalo osudným. Zemřel předčasně po těžké nemoci 13. 10. 1926.

první ředitel českého gymnázia František L. Fintajsl

Z dalších osobností profesorského sboru lze uvést nadšeného biologa a sbormistra Bruno Valouška, jehož působení dalece překračovalo rámec okresu. Úzce spolupracoval s brněnskou přírodovědeckou fakultou a byl také objevitelem několika nových živočišných druhů. Později stál u zrodu brněnské zoologické zahrady.
Neméně významným pedagogem byl Ladislav Hosák, který dodnes patří k nejuznávanějším moravským historikům. Již během svého pobytu v Břeclavi překvapil mimořádně širokou přednáškovou a publikační činností. Napsal mimo jiné "Dějiny města a panství Břeclavě" či "Státní převrat v Břeclavi roku 1918". Nakonec kvůli kariéře v roce 1930 odešel do Brna a později působil jako profesor československých dějin na olomoucké univerzitě.
Asi půl roku zde ve 30. letech učil i Jan Gajdoš, stříbrný olympionik z Amsterdamu z roku 1928, pozdější trojnásobný mistr světa v gymnastice a účastník protinacistického odboje.
Z poválečných profesorů lze uvést ředitele Jaroslava Školla, který publikoval řadu prací o historii Břeclavska.
Výrazné osobnosti bychom nalezli i v řadách studentů. Jedním z prvních absolventů břeclavského gymnázia byl akademický malíř Rudolf Gajdoš, který na svých litografiích ze 40. a 50. let zachytil mizející krásy Břeclavska. Z předválečné generace jmenujme ještě známého básníka Jana Skacela, jenž ale školu nedokončil kvůli německé okupaci. Ze stejného důvodu školu předčasně opustil i pozdější spisovatel Karel Ptáčník.
Z mladší generace lze uvést legendárního běžce Bohumíra Zháňala, spisovatele a scénáristu Jana Kostrhuna, břeclavského výtvarníka Karla Křivánka či bývalého vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu.

Zdroj:
Devadesát. Almanach vydaný k 90. výročí Státního reformního reálného gymnázia v Břeclavi, Břeclav 2009.
KORDIOVSKÝ, Emil, KLANICOVÁ, Evženie a kol.: Město Břeclav, Brno 2001.
ŠKOLL, Jaroslav: Absolventi břeclavského gymnázia v boji proti německé nacistické okupaci v letech 1938-1945. Jižní Morava 1998, roč. 34, sv. 37.

TRÁVNÍČEK, Vilém a kol.: Padesát let státního československého reformního reálného gymnasia v Břeclavi 1919 - 1969, Brno 1969.
ZEMEK, Metoděj a kol.: Břeclav, Dějiny města, Brno 1968.
28. Výroční zpráva stát. reálného gymnasia v Břeclavi 1946 - 1947, Břeclav 1947.
ZIEGLER, Jindřich a kol.: Patnáct let stát. čsl. ref. reálného gymnasia v Břeclavi 1919 - 1934, Břeclav 1934.
Devátá výroční zpráva Státního reformního reálného gymnasia v Břeclavi 1927 - 1928.
Osmá výroční zpráva Státního reformního reálného gymnasia v Břeclavi na konci školního roku 1926 - 1927, Břeclav 1927.
NOHÁČ, Jan: Vlastivěda Moravská, Břeclavský okres, Brno 1911.
XI. Jahresbericht des Kaiserin-Elisabeth-Staats-Ober-Gymnasiums in Lundenburg für das Schuljahr 1909 - 10.
V. Jahresbericht des Kaiserin-Elisabeth-Kommunal-Ober-Gymnasiums in Lundenburg für das Schuljahr 1903 - 1904.
Das interessante Blatt, Nr. 29, XXII. Jahrg., s. 2, Wien, 16. Juli 1903.
I. Jahresbericht des Communal-Gymnasiums in Lundenburg für das Schuljahr 1899 - 1900.