Červenec 2019

Němečtí starostové Břeclavi

17. července 2019 v 14:05 | T. |  Břeclavsko
Karel Kafka (? - 24. 5. 1894)
Poněmčený moravský Slovák původem z Dambořic, který se do Břeclavi přistěhoval jako obchodník. Starostou obce byl zvolen 11. března 1868. Za jeho působení byla Břeclav roku 1872 povýšena na město. Německé zdroje jej popisují jako velmi pracovitého a zároveň spořivého člověka. Informaci o udělení městského statusu prý nechal jednoduše vybubnovat, státní hymnu musela zahrát náhodná cikánská kapela a krátce poté byla oslava za zvuku zvonů ukončena. Po nástupu H. Kuffnera vykonával Kafka mnoho let funkci 1. radního.

Hermann von Kuffner (16. 8. 1822 - 30. 9. 1905)
Majitel břeclavského cukrovaru a velkostatkář, který pocházel z břeclavské židovské obce. Starostou byl poprvé zvolen 29. března 1873 a v této funkci vydržel neuvěřitelných 26 let. Kuffnerova silná pozice pramenila jednak ze skutečnosti, že jako továrník patřil k nejvlivnějším osobám ve městě, jednak z politické obratnosti, neboť se říkalo, že i ti nejhlasitější kritici umlkli poté, co získali placené místo v radničních službách. Objektivně vzato však pro město jako starosta vykonal mnoho dobrého. Dokonce často neváhal přispět i vlastními prostředky. Z jeho zásluh jmenujme stavbu nové radnice, dláždění veřejných prostranství, založení městské spořitelny a měšťanské školy, stavbu sirotčince či založení městské nemocnice.


Nicméně i přes své nepopiratelné úspěchy zůstával tento židovský milionář mezi českým obyvatelstvem spíše nepopulární. Vyčítali mu, že za jeho vlády bylo v břeclavské smíšené národní škole zakázáno vyučování v českém jazyce a že na jeho příkaz musely být všechny budovy a ulice ve městě označeny výhradně německými nápisy. Kromě podpory všeho německého mu bylo vytýkáno, že otravuje vodu v Dyji nasládlými výkaly z cukrovaru, v důsledku čehož dochází k úhynu ryb i dobytka. Dále že jeho železniční vlečka přehradila jediný směr, kterým se Břeclav mohla do budoucna rozšiřovat. Pozornosti českého tisku neunikl ani Kufnerův vůbec největší projekt, nová budova pro německou národní a měšťanskou školu z roku 1896 (dnes tzv. Žlutá škola). Vysoce nákladnou stavbu z pera vídeňského architekta Drexlera totiž provázely od počátku problémy. Nejprve musely být přepracovány plány, neboť architekt neznalý místních poměrů navrhl sklepy 2 m pod úrovní přilehlé Dyje. Základy byly betonovány na dvakrát, neboť se ukázalo, že původní beton neunese zatížení ani 3 kg/cm2 a aby toho nebylo málo, do dvou let bylo nutné v nové budově vyměnit všechny dřevěné podlahy.
V březnu roku 1899 Kuffner z důvodu vysokého věku odmítl přijmout své znovuzvolení do čela města a odešel na odpočinek. Na jeho počest mu nechala radnice namalovat portrét v životní velikosti, jenž byl trvale umístěn do zasedacího sálu břeclavského zastupitelstva. Již dříve obdržel od zastupitelstva čestné občanství a v srpnu roku 1900 byl císařem povýšen do šlechtického stavu.

Johann Striegl (1. 1. 1855 - 14. 2. 1913)
Majitel obchodu se smíšeným zbožím na náměstí. Kariéru začínal v roce 1872 jako prostý úředník lipensko-břeclavské cukerní rafinerie a poté se nějaký čas živil jako hostinský. Jeho kritici mu proto často připomínali, že k rozumu a postavení přišel jen díky pozdějšímu sňatku s vdovou po obchodníku Scheibnerovi, jehož zavedený obchod Scheibner & Sohn převzal. Do veřejného života vstoupil roku 1886, kdy byl poprvé zvolen do obecního zastupitelstva. Od roku 1894 zasedal v městské radě. Starostou byl zvolen 20. března 1899 poté, co Hermann Kuffner prohlásil, že nehodlá pokračovat ve funkci. Za jeho největší úspěchy lze považovat zřízení německého obecního gymnázia a jeho následný převod do státní správy, vybudování částečné kanalizace či výstavbu elektrárny. Za projekt elektrárny pak čelil kritice české opozice, neboť město upřednostnilo dražší vídeňskou firmu oproti české nabídce a předraženou zakázku na dodávku železa vyhrál jeden z členů hodnotící komise.
Stejně jako Kuffner i Striegl patřil mezi rozhodné zastánce německé věci. Například roku 1907 vykázal z města potulný cirkus, neboť měl v repertoáru zápas G. Frištenského s Němcem a starostu velmi popudilo, když herec znázorňující českého zápasníka vyhrál. Pozornost na sebe upoutal i 29. května 1908, kdy nechal sebe a radní E. Kafku, B. Steina, K. Matzenauera, J. Rösnera, K. Ehrlicha a H. Bittnera jmenovat čestnými občany města. Mnohem větší nevoli však v řadách českých předáků budilo jeho počínání v okresním silničním výboru, kdy zneužíval těsné německé většiny k prosazování čistě břeclavských záležitostí. Ze společných prostředků tak bylo hrazeno dláždění břeclavských ulic i jejich pravidelná údržba.
Poslední volební období nedokončil. Z důvodu zhoršujícího se zdravotního stavu byl nucen na delší dobu odcestovat do jižních krajin a proto 9. prosince 1908 odstoupil z funkce.

Karl Matzenauer (22. 3. 1845 - ?)
Po rezignaci J. Striegla byl 16. prosince 1908 pro mnohé poněkud překvapivě zvolen do čela města tento sedlářský mistr a dlouholetý člen městské rady. Nicméně s jeho volbou se odmítla smířit vlivná skupina zastupitelů kolem ambiciózního radního E. Kafky. Spor obou znesvářených táborů pak na několik měsíců prakticky zablokoval chod městského zastupitelstva. Výsledkem jednání byl kompromis, na základě něhož Matzenauer umožnil zvolení E. Kafky starostou. Matzenauer byl poté na oplátku zvolen 1. radním a jeho strana obsadila 5 křesel v městské radě.

Eduard Kafka (18. 11. 1859 - 12. 1. 1939)
Syn bývalého starosty Karla Kafky a majitel továrny na těstoviny, ságo a bramborový škrob v dnešní Kupkově ulici. Do čela města byl poprvé zvolen 18. března 1909. Ačkoli byl rodem Čech, pamětníci se shodují, že ze všech německých starostů byl nejzaujatější a nejnebezpečnější. Do paměti Břeclavanů se vryl zejména svým nekompromisním odporem ke zřízení české měšťanské školy, kdy měl při jednání zastupitelstva pronést dnes již legendární výrok: "Co chcete, vy Češi, zákon nařizuje jednu měšťanku na okrese a tu máte v Podivíně." Poté, co se mu nakonec nepodařilo stavbě zabránit, se nechal v místním restauračním zařízení slyšet, že pokud bude opět zvolen, zasadí se o úplné vyhlazení češství v Břeclavi, načež si jej český tisk dobíral, zda tak hodlá učinit zastavením prodeje bramborových makarónů či polévkových flíčků ze své továrny.
Jeho politickou prioritou a největším úspěchem bylo prosazení dlouho odkládané regulace Dyje, dále se zaměřoval na úpravu veřejných prostranství. Stejně jako jeho předchůdci i Kafka cítil potřebu zanechat po sobě velkou školní budovu. Za jeho mandátu byla velkým nákladem postavena budova německé chlapecké měšťanské školy (dnes průmyslová škola). Naopak se mu nikdy nepodařilo vyjednat zřízení samostatného okresního hejtmanství ani umístění stálé vojenské posádky. Nevyšel ani plán na zřízení železničářské školy. Jako náhradu ale roku 1914 zajistil přeložení státní mlynářské školy ze severomoravského Úsova.
Nebýt vzniku Československa, patrně by Kafku čekala slibná politická kariéra. V létě roku 1913 byl zvolen zemským poslancem za volební obvod Hustopeče, Židlochovice, Břeclav a Moravský Krumlov za německou pokrokovou stranu, ale v důsledku válečných událostí již své schopnosti nestačil rozvinout. V závěru války patřil ke skupině německých poslanců, kteří usilovali o připojení jižní Moravy k Rakousku. Z břeclavské radnice se jej podařilo odstranit až 11. listopadu 1918, kdy byl do čela města jmenován vládní komisař Josef Pyskatý. Zhrzený Kafka poté údajně celých 20 let nevkročil do středu města a do svého domu na Kupkově ulici chodil zásadně přes cukrovarskou vlečku. Měl k tomu ostatně dobrý důvod, teprve po předání radnice vyšlo najevo, že městský dluh se za necelých 10 let jeho starostování ztrojnásobil na 3.142.000,- K, což bylo nemilé překvapení i pro Kafkovy německé podporovatele.
Kafkova poslední hvězdná chvíle přišla 8. října 1938, kdy spolu s hloučkem soukmenovců na náměstí nadšeně vítal nacistické okupanty. Dojatý Kafka poté z jejich rukou znovu převzal správu radnice. Ovšem hned v zápětí byl odstaven na vedlejší kolej, neboť už v pondělí 10. října se vedení města ujímá předseda místní SdP Georg Fidrmuc. Takové ponížení od Němců patrně nečekal. Po městě se říkalo, že když o několik měsíců později umíral, přišla za ním deputace z radnice, ale on je údajně odmítl se slovy, že dobré břeclavské občany vyhnali a místo nich přivedli hordu vyžíračů.

Zdroj:
Moravská orlice, Banket při závodění v orání, roč. 20, č. 210, 15. 9. 1882, s. 4.
Moravská orlice, Dobrodinec Hirš Kuffner, roč. 19. 263, 18. 11. 1881, s. 4-5.
Moravská orlice, Břeclava, roč. 48, č. 195, 27. 8. 1910, s. 4.
Lidové noviny, Silniční výbor, roč. 16, č. 165, 18. 6. 1908, s. 2.
Lidové noviny, Hospodářství u obce, správa m. nadací a Kafka, roč. 9, č. 67, 20. 3. 1901, s. 4-5.
Lidové noviny, Německé hospodářství v Břeclavě, roč. 9, č. 299, 28. 12. 1901, s. 1.
Tagesbote aus Mähren und Schlesien, Altbürgermeister Striegl aus Lundenburg, roč. 63, č. 77, 15. 2. 1913, s. 3-4.
Lidové noviny, Záchvaty břeclavských Němců, roč. 19, č. 128, 10. 5. 1911, s. 3.
Znaimer Tagblatt, Neue Ehrenbürger der Stadtgemeinde Lundenburg, roč. 12, č. 127, 2. 5. 1908, s. 3.
Lidové noviny, Striegel, Holásek a Frištenský, roč. 15, č. 77, 18. 3. 1907, s. 6.
Znaimer Tagblatt, Die Neuwahl des Gemeinderates in Lundenburg, roč. 13, č. 71, 28. 3. 1909, s. 3.
Znaimer Wochenblatt, Zerlegung des Ersten deutsches Müllerfachschule nach Lundenburg, roč. 65, č. 54, 8. 7. 1914, s. 7.
Lidové noviny, Ze života obce, roč. 8, č. 202, 5. 9. 1900, s. 6.
Lidové noviny, Obecní hospodářství v Břeclavě, roč. 3, č. 173, 1. 8. 1895, s. 1.
Lidové noviny, Volba do společenstva stavebních živností v Břeclavě, roč. 11, č. 43, 22. 2. 1903, s. 4.
Lidové noviny, Silniční výbor a veteráni, roč. 15, č. 173, 25. 6. 1907, s. 6.
Brünner Zeitung, Lundenburg, č. 224, 1. 10. 1905, s. 5.
Brünner Zeitung, Brünner Morgenpost, Lundenburg, roč. 34, č. 66, 21. 3. 1899, s. 3.
Brünner Zeitung, Jubiläum der Lundenburger Sparcassa, roč. 34, č. 212, 19. 9. 1899, s. 3.
Mährisches Tagblatt, Der Statthalter in Lundenburg, roč. 30, č. 119, 27. 5. 1909, s. 3.
Lidové noviny, Obecní volby v Břeclavi, roč. 31, č. 590, 24. 11. 1923, s. 3.
Národní listy, příloha Moravské Slovensko, Z finančního hospodářství města Břeclavy, roč. 65, č. 182, 4. 7. 1925, s. 3.
Völkischer Beobachter, Altbürgermeister von Lundenburg gestorben, roč. 52, č. 17, 17. 1. 1939, s. 10.
Moravský jih, Z galerie břeclavských starostů, roč. 3, č. 17, 24. 4. 1948, s. 2.
Moravský jih, Nad troskami radnice, roč. 1, č. 45, 23. 11. 1946, s. 3.
KREUZER, Anton: Lundenburg Geschichte einer mährischen Grenzstadt, Karlshuhe 1983.
http://www.bildarchivaustria.at/Pages/ImageDetail.aspx?p_iBildID=12203703

Město Břeclav na prahu moderního věku

8. července 2019 v 10:39 | T. |  Břeclavsko
Mezi moravskými městy bychom nalezli jen málo lokalit, jež prošly v nedávné historii tak razantní proměnou. Ačkoli se Břeclav řadí mezi nestarší moravská sídla, její význam postupně upadal a na začátku 19. století měla podobu vcelku obyčejné slovácké vesnice vklíněné mezi ramena řeky Dyje a bažiny plné komárů. Klíčovým impulzem pro budoucí rozvoj se stalo 6. června 1839 otevření úseku Severní dráhy mezi Vídní a Břeclaví. Současně s hlavní trasou směřující do polské Haliče byla budována i odbočka na Brno, čímž se Břeclav stala nejen první obcí v českých zemích napojenou na železniční síť, ale i prvním železničním uzlem v Rakouské říši. Příjezd prvního vlaku obrátil život v městečku doslova vzhůru nohama.

pohled na náměstí z věže zámku okolo r. 1880

Dosud platilo, že rozhodující vliv na dění v obci měl kníže Lichtenštejn jakožto majitel panství a největší pozemkový vlastník široko daleko. Za ním se krčila skupina místních sedláků, jejichž grunty ale nikdy nedosáhly takové velikosti jako v okolních dědinách. Poslední relevantní společenskou třídu tvořili drobní řemeslníci a příslušníci židovské obce. Tento starý svět se v důsledku společenských změn po roce 1848 začal rozpadat. Zatímco prostí Břeclavané se houfně zbavují svých pozemků a spolu se zástupy bezzemků z okolních vesnic hledají obživu u dráhy, nebo odjíždějí za novým životem do Ameriky, podnikaví břeclavští Židé pochopili, jaký se v železnici skrývá obchodní potenciál a bohatnou. Hermann Kuffner zakládá roku 1862 svůj cukrovar a poté neúnavně skupuje polnosti místních sedláků za účelem pěstování cukrové řepy. Svou původní pozici si zdánlivě udržují pouze Lichtenštejnové, avšak i oni nakonec velkou část svých statků raději propachtují Kuffnerovi. Za života 1 - 2 generací tak došlo k úplnému převrstvení sociální hierarchie Břeclavanů. Reakcí na novou společenskou situaci byly národnostní spory mezi českým obyvatelstvem a Němci, jež naplno propukly ve druhé polovině 19. století.
Doboví pozorovatelé se shodují, že původně v Břeclavi žádní skuteční Němci nežili. Přesto posledním českým starostou byl Pavel Hluchý v roce 1866. Pozici Čechů následně v roce 1869 definitivně podlomilo odtržení Staré Břeclavi. Poté dostala Břeclav navenek čistě německý ráz a zdejší obyvatelé byli až do roku 1918 vystaveni tvrdé germanizaci.
Největší skupinu břeclavských Němců tvořili železničáři, vedoucí továren a úředníci správy lichtenštejnského velkostatku. Nicméně hlavou německého tábora a nejaktivnějšími germanizátory byly břeclavští Židé (Kuffner, Bittner, Stein, Holländer, Hoffmann) následovaní zástupem odrodilých Čechů (Kafka, Fidrmuc, Czudan, Rossak, Nawratil, Hanacek). Rakouské volební zákony byly postaveny na principu zásluhovosti a proto silně zvýhodňovaly velké daňové poplatníky. Mezi největšími břeclavskými podniky bychom na konci 19. století nalezli především zástupce potravinářského průmyslu. Nejvíce pracovníků zaměstnávala železnice, Akciová lipensko-břeclavská cukerní rafinerie (dnes Gumotex), dále Kuffnerův cukrovar a velkostatek, knížecí pila, knížecí pivovar v nájmu společnosti Hoffmann & Bittner, knížecí mlýn pronajatý společnosti Hoffmann & Söhne, sladovna Gabriela Steina, palírna Mořice Holländera či továrna na nábytek Jana Heiduka. Vlastnictví těchto klíčových závodů pak prostřednictvím nátlaku na zaměstnance znamenalo velkou moc při volbách. Posun českých voličů do skupiny osob s nízkými či průměrnými příjmy tak způsobil naprostou politickou dominanci bohatých německo-židovských podnikatelů, a to i přesto, že většinu obyvatel nadále tvořili Češi.
Nejtvrdší národnostní boje se v Břeclavi vedly na poli školství. Aktivity německé radnice v tomto směru podporoval místní odbor Schulvereinu, který svou činnost zahájil roku 1882 otevřením německé školky. Češi s podporou Ústřední matice školské dokázali rychle zareagovat a již v následujícím roce roce byla otevřena i školka česká. Úsilí českého tábora se poté upřelo ke zřízení samostatné české národní školy. Dosavadní škola sice byla vedena jako národnostně smíšená, ale od roku 1877 směla být čeština ve vyšších ročnících používána jen za účelem snadnějšího dorozumívání. Město se k rozdělení národní školy postavilo negativně, ale zemská školní rada v roce 1883 rozdělení schválila. Událost se však neobešla bez výtržnosti. Radní Rump v poslední školní den vyčkal až bude rozdáno vysvědčení a poté začal českým dětem v 1. třídě rozdávat letáky s přihláškou do německé školy. Třídní učitel Materna i řídící učitel Zapletal mu agitaci v prostorách školy zakázali. To radního rozčílilo a nechal zavolat obecní policii. Následkem tohoto skandálního jednání nastala mezi přítomnými dětmi a jejich rodiči nepopsatelná panika. Věc se však nakonec obrátila proti Rumpovi, neboť byl za urážku třídního učitele odsouzen k pokutě 25 zl.
Mezi českým a německým školstvím panoval zcela zjevný nepoměr, který navíc ostře kontrastoval i s výsledky oficiálního sčítání lidu. Vzdělávání v českém jazyce zajišťovalo město pouze v minimálním zákonném rozsahu. V Břeclavi proto z veřejných peněz až do roku 1918 fungovala pouze jedna česká národní škola, kterou navíc město záměrně umístilo do budovy, která v žádném případě neodpovídala množství žáků. Kritiku školských úřadů radnice ignorovala. Cíl byl jasný, přinutit co nejvíce rodičů, aby své děti posílaly do německých škol. Jakmile totiž šlo o potřeby německého školství, mělo vedení města vždy ruku otevřenou. V roce 1896 byla na nábřeží otevřena nádherná budova německé národní a měšťanské školy (dnes tzv. Žlutá škola) za 224.000,- K. Pro německou školku postavilo město roku 1901 novou budovu ze více než 30.000,- K. Roku 1900 bylo zásluhou starosty Johanna Striegla zřízeno obecní gymnázium, pro které nechala radnice v letech 1902 - 1903 postavit reprezentativní budovu poblíž městského parku nákladem přes 200.000,- K. V roce 1913 pak městská rada schválila stavbu německé chlapecké měšťanské školy na Dubiči (dnes průmyslová škola) za bezmála 240.000,- K.

nákres nové budovy pro německou národní a měšťanskou školu

Veškeré snahy o povznesení českého školství naopak narážely na rozhodný nesouhlas vedení města. Radnice nejenže odmítla uvolnit prostředky na zřízení české střední školy, ale svým jednáním překazila i zřízení soukromého českého gymnázia či reálné školy. Nepomohla ani nabídka Staré Břeclavi, Lanžhota a Kostic, že se budou podílet na nákladech. Na podporu českého školství byla v roce 1909 založena Matice břeclavská. Jejími zakládajícími členy byly takřka všichni čelní přestavitelé českého tábora: Karel Čermák, František Špíšek, Josef Pyskatý, František Sovadina, Jan Horsák či Jan Noháč. Matice ve spolupráci s Ústřední maticí školskou otevřela roku 1910 alespoň soukromou měšťanskou školu. Prvním ředitelem ústavu byl jmenován Josef Kupka. Problémem se však záhy stalo hledání vhodných prostor. Matice vypracovala plány na rozšíření nevyhovující budovy české národní školy a nabídla městu, že celou přestavbu za nejméně 80.000,- K uhradí ze svých prostředků, ovšem bez úspěchu. Zastupitelé smetli ze stolu i návrh na výstavbu nové školní budovy na některém z obecních pozemků. Ze 30členného sboru nehlasoval pro návrh, který byl pro město objektivně velmi výhodný, ani jediný. Starosta Kafka se nechal slyšet, že Čechům musí stačit měšťanka v Podivíně a spolu s radním Steinem demonstrativně opustil sál.
K nelibosti vedení města nakonec matice nalezla vhodný pozemek v zahradě lesní správy břeclavského velkostatku. Kníže Jan II. z Lichtenštejna souhlasil s poskytnutím potřebného stavebního místa výměnou za louku v Lanžhotě. Radnice se však nevzdala. K zemskému soudu v Brně přišlo udání, že směna nebyla rovnocenná. Soud nechal sporný pozemek odhadnout a dospěl k závěru, že louka skutečně neměla stejnou hodnotu jako zahrada ve městě a dal podnět kurátorovi rodového fideikomisu ve Vídni, aby se vyslovil proti záměně. Smlouva přesto nabyla platnosti, neboť kníže rozdíl ve výši 4.000,- K velkoryse uhradil. Výstavbě poté už nestálo nic v cestě. Celkové náklady přesáhly 140.000,- K a další nemalé částky musela matice každoročně vybrat na provoz ústavu. V břeclavských podmínkách se však jednalo o maximum možného. Slavnostní otevření měšťanky dne 18. srpna 1912 se změnilo v obrovskou manifestaci českého lidu. Akce se zúčastnily tisíce krojovaných z širokého okolí včetně dolnorakouských a vídeňských Čechů. Dorazilo i několik poslanců zemského sněmu.

matiční česká měšťanská škola okolo r. 1914

Incident ohledně poskytnutí stavebního pozemku pro českou školu byl dalším pokračováním nečekaného konfliktu uvnitř německého tábora, který se rozhořel mezi knížecí správou a vedením města, ze kterého se již vzájemné vztahy nikdy nevzpamatovaly. Rozbuškou krize se stalo v roce 1910 vypovězení akciové společnosti Hoffmann & Bittner z pachtu břeclavského knížecího pivovaru. Zmíněná společnost, vlastněná břeclavskými Židy, se vlivem machinací na vídeňské burze dostala do vážných finančních problémů a nebyla schopna nadále plnit své závazky. Pokus břeclavských Němců o úpis nových akcií ztroskotal. Knížecí správa poté uzavřela novou pachtovní smlouvu s českou Agrární a průmyslovou bankou v Brně, což na německé straně vyvolalo nevídanou vlnu pobouření. Německý tisk v čele s Lundenburger Nachrichten knížete označil za zrádce německé věci a obvinil jej z počešťování starého německého města. Kníže prý zapomněl na svůj německý původ a postavil se do řad nepřítele. Noviny dokonce bez uzardění napsaly, že Jan II. dosud pro břeclavské Němce nic nevykonal, ačkoli bylo veřejně známo, že kdykoli radnice požádala, vždy se jí dostalo štědré podpory. Podobně ostrá slova zaznívala i později, když kníže uvedenému bankovnímu domu prodal starý poplužní dvůr poblíž centra města nebo když roku 1913 věnoval na provoz české měšťanské školy částku 10.000,- K. Z přístupu velkostatku po roce 1910 ale nelze činit přehnané závěry. Ačkoli sám kníže štědře podporoval obě národnosti, nikdy nezakročil proti jednání svých úředníků, jež patřili k nejhorlivějším germanizátorům.
Jak vidno, vztahy mezi knížetem a břeclavskými Němci nebyly zdaleka tak jednoduché, jak by se navenek mohlo zdát. Při oficiálních příležitostech vedení města knížete oslavovalo jako největšího dobrodince, současně ale nevynechalo jedinou příležitost, kdy mohlo velkostatek udat politickým úřadům pro porušení nejrůznějších zdravotních či stavebních předpisů. Za vřelý nelze označit ani vztah knížete k rodině Kuffnerů, kteří kdysi paradoxně zbohatli právě díky kontaktům s Lichtenštejny, když si jejich předek Juda Löbl roku 1720 pronajal knížecí palírnu. Milionář Hermann Kuffner byl nazýván pánem jižní Moravy. Opatřil si dokonce šlechtický titul. V očích Jana II. však zůstával pouhým židovským zbohatlíkem. Některé zdroje dokonce uvádějí, že jej společensky ignoroval.
Poslední veřejnou institucí, která dlouho odolávala germanizačnímu tlaku byl kostel sv. Václava stojící na náměstí. Kritické hlasy německých předáků se začaly ozývat už roku 1901. Pod heslem "Pryč od Říma" vyhrožovali brněnskému biskupství, že pokud nepovolí bohoslužby v německém jazyce, přestoupí k evangelíkům. A aby svým slovům dodali vážnost, mezi německými železničáři se ihned našel hrdina, který prohlásil, že konvertoval k protestantství. Výsledkem německého tlaku pak bylo roku 1909 zavedení střídavých českých a německých bohoslužeb a kázání.
Česko-německé soupeření se projevovalo i ve společenském životě. Obě skupiny měly své vlastní spolky. Nestarším českým spolkem v Břeclavi byl od roku 1878 učitelský spolek Komenský, na jehož činnost navázal roku 1882 čtenářský spolek Břetislav založený notářem Františkem Máderem. Dále v Břeclavi působila občanská záložna, ženský vzdělávací spolek Libuše, Matice břeclavská či Sokol. V německém táboře fungoval již od roku 1865 pěvecký Muzikverein, dále bruslařský Eislaufverein, tělocvičný Turnverein, veslařský Ruderverein, školní Schulverein a další jako Casino und Leseverein. Vlastní spolek měli i dobrovolní hasiči či váleční veteráni. Centrem českého kulturního a společenského života byl Národní dům (dnes zdravotnická škola). Středobodem německé Břeclavi byl Německý dům (pozdější hotel Grand). Díky poměrně velkému množství dělnictva ve městě fungovala i česká a německá organizace sociální demokracie.
Odhlédneme-li od komplikovaných národnostních poměrů, tak po materiální stránce zažívala Břeclav pod vedením německých starostů nebývalý rozmach a zařadila se mezi nejrychleji rostoucí města v českých zemích. Jestliže v roce 1834 měla Břeclav pouhých 1728 obyvatel, v roce 1910 zde žilo už 8500 obyvatel, což je téměř pětinásobný nárůst. Již od roku 1850 bylo městečko sídlem soudního okresu a za starostování Karla Kafky byla Břeclav dne 12. září 1872 císařem povýšena na město.
V následujícím dlouhém období mezi lety 1873 až 1899 stál v čele města továrník Hermann Kuffner. Starostou byl zvolen celkem osmkrát v řadě a to i přesto, že pocházel z židovské obce. Jedním z jeho prvních úspěchů bylo v roce 1874 založení městské spořitelny, která se záhy vypracovala mezi největší spořitelní ústavy na jižní Moravě. Krátce před 1. světovou válkou spravovala vklady přesahující 5.000.000,- K. Městská spořitelna patřila dlouhá léta společně s knížetem z Lichtenštejna mezi neštědřejší podporovatele záměrů města.

přírodní park za břeclavským zámkem r. 1888

Tvář města se proměňovala. Roku 1877 byla na náměstí postavena nová budova radnice. V následujícím roce byla zřízena německá měšťanská škola. Náměstí, které dle pamětníků připomínalo spíše bahnisko, bylo vydlážděno a pevný povrch dostaly rovněž hlavní ulice. Starý hřbitov v dnešní Slovácké ulici byl z hygienických důvodů zrušen a obec nechala roku 1882 postavit nový v katastru Kostic. V témže roce byla vybudována i městská nemocnice pojmenovaná po císaři Františku Josefovi I. Prostor před nádražím se v 90. letech podařilo upravit v krásný veřejný park. Dřevěné mosty přes Dyji nahradila na přelomu století moderní ocelová konstrukce. Ulice byly v noci osvětleny umělým elektrickým světlem, neboť roku 1901 byla uvedena do provozu městská elektrárna. V roce 1903 byla zprovozněna první kanalizace. Současně docházelo k zasypávání slepých říčních ramen a vysoušení nezdravých močálů, kde dříve každé jaro stála voda. Na jejich místě vyrůstala nová úhledná zástavba (Cikánské pastvisko, Hliníky, Zahrady, Špitálka, Dubič). Byl postaven nový okresní soud, fara, poštovní a telegrafní úřad. V relativně krátkém časovém úseku mezi lety 1896 - 1914 byly vybudovány hned 3 moderní školní budovy. Novou podobu dostalo i nádraží, kolem kterého vyrostly několikapodlažní činžovní domy pro železniční zřízence. Naopak velkým problémem, který se německé radnici nikdy nepodařilo uspokojivě vyřešit, byl chybějící vodovod. V roce 1914 sice město začalo hloubit vrty v rakouském Föhrenwaldu. Nicméně prameniště se ukázalo jako nedostatečné a po válce se ocitlo na území cizího státu. Ne zcela vyhovující byla rovněž kanalizační síť a nevoli budilo i rostoucí znečistění Dyje vypouštěním splašků z továren.

hlavní ulice okolo r. 1913

Jednoznačně největší handicap města představovala řeka Dyje. V průběhu celého 19. století sice docházelo k dílčím úpravám řečiště, avšak hlavní koryto nebylo dosud nijak regulováno. Krajina okolo Břeclavi se proto na jaře každoročně měnila v jedno velké jezero a povodeň se často nevyhnula ani samotnému městu, kde voda napáchala vysoké škody. Obzvláště ničivé byly povodně v letech 1888 a 1900. Řešení tohoto problému však bylo mimo finanční možnosti města. Prosazení regulace Dyje ze státních a zemských prostředků lze proto označit za největší úspěch starosty Eduarda Kafky. Velkolepý projekt s rozpočtem bezmála 1.000.000,- K financovaný vodocestným fondem počítal se zpevněním břehů v úseku, který začínal zhruba 1 km severně od Břeclavi a končil asi 400 m za vídeňským mostem na tehdejší hranici s Rakouskem. Práce byly zahájeny v srpnu roku 1911 a většina protipovodňových opatření se stihla dokončit do roku 1914. Nicméně dílčí úpravy probíhaly i během 1. světové války. Součástí projektu regulace Dyje bylo zvýšení terénu podél celého nábřeží a vyzdění koryta vedoucího přes vnitřní město, přičemž koruna hráze byla důmyslně navržena tak, aby o 30 cm převyšovala hladinu řeky při povodni z roku 1900. Obří investici si v roce 1912 přijel do Břeclavi osobně prohlédnout i ministr veřejných prací Karel Trnka. Kritici z řad představitelů obcí ležících proti proudu však namítaly, že Břeclav díky této štědré subvenci získala nové nábřeží, ale lidé na venkově se pomoci opět nedočkali.

nově upravené nábřeží u Baranovského mostu r. 1918

Horentní sumy vydávané na školství a infrastrukturu se negativně projevovaly v neustálém zvyšování zadluženosti města. Cenným dokladem hospodaření radnice krátce před vypuknutím 1. světové války je zpráva finančního výboru moravského zemského sněmu z února roku 1914, která konstatuje, že aktiva města Břeclav činí 1.595.000,- K a pasiva dosahují částky 955.204,- K. Systém financování obcí byl tehdy zcela odlišný od současnosti. Drtivá většina příjmů pocházela z tzv. obecní přirážky, jejíž výši stanovovalo zastupitelstvo jako procento z přímých daní odváděných státu. Obecní výdaje tedy primárně hradily sami obyvatelé. I přes vysokou míru zadlužení však byla obecní přirážka v Břeclavi relativně nízká, v roce 1903 byla stanovena na 60 %, v roce 1910 činila 80 %, v roce 1911 se zvýšila na 90 % a v roce 1912 stoupla na 100 %. Vyměřovací základ tehdy činil 144.453,- K. Poplatníci by jistě snesli i vyšší zatížení, jenže největšími přispěvateli do obecního rozpočtu byli bohatí podnikatelé, kteří zároveň stáli ve vedení města a rozhodovali o výši přirážky. Obecními přirážkami proto byly hrazeny pouze běžné potřeby, zatímco větší vydání byla kryta dlouhodobými půjčkami splatnými za 35 až 40 let. Tímto sofistikovaným způsobem bylo zajištěno, že nebudou postiženy finanční zájmy členů městské rady.
Složité národnostní vztahy byly určujícím faktorem břeclavského veřejného života až do vzniku Československé republiky v roce 1918. Počínání německých politiků se z dnešního pohledu může jevit jako skandální. Z dobového kontextu je však patrné, že se stejnými problémy se od poloviny 19. stolení bezvýsledně potýkala celá národnostně smíšená střední Evropa. Němečtí předáci byli bytostně přesvědčeni o kulturní nadřazenosti svého národa a s narůstajícím strachem pozorovali zvyšující se hospodářskou a politickou sílu českého národa. Tyto obavy nebyly zcela liché, neboť v českém a moravském vnitrozemí Němci skutečně na sklonku rakousko-uherské éry ztráceli jedno město za druhým. O to více pak bojovali o udržení pohraničí. (Při obecních volbách roku 1911 si břeclavští Němci počínali tak agresivně, že musel správní soud rozhodnout o zrušení volby dvou zastupitelů. Jedním z potrestaných nebyl nikdo jiný než vlivný radní Bernhard Stein.) Až na výjimky si však národnostní konflikty udržovaly po dlouhou dobu relativně neškodný charakter. K zásadnímu zhoršení situace došlo teprve po vypuknutí 1. světové války, kdy se na stranu Němců otevřeně postavil státní aparát, který bez milosti trestal jakýkoli projev neloajality k panovníkovi a říši, což v konečném důsledku vedlo k odklonu českého obyvatelstva od vídeňské vlády. Z hlediska celkové bilance je však nutné hodnotit období vlády německých starostů před rokem 1914 převážně pozitivně, neboť se jim podařilo v krátkém čase vytvořit z ospalého příhraničního městečka přirozené regionální centrum. Správnost dlouhodobé koncepce německých politiků spočívající v cílevědomém budování veřejné infrastruktury mimo jiné potvrzují i kroky popřevratových českých starostů, ze kterých je patrná až překvapivě velká kontinuita.

Zdroj:
KORDIOVSKÝ, Emil, KLANICOVÁ, Evženie a kol.: Město Břeclav, Brno 2001.
ZEMEK, Metoděj a kol.: Břeclav, Dějiny města, Brno 1968.
NOVÁČEK, Silvestr: Břeclavsko 1918 - 1921, I. díl, Brno 1973.
NOHÁČ, Jan: Vlastivěda Moravská, Břeclavský okres, Brno 1911.
ŠULÁKOVÁ, Ludislava: Matice břeclavská a první česká měšťanská škola v Břeclavi. In: RegioM: sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2012, s. 62-82.
Lidové noviny, Nová posila němectví, roč. 18, č. 148, 1. 6. 1910, s. 10.
Národní listy, Z Moravy, roč. 52, č. 217, 8. 8. 1912, s. 2.
Národní listy, Břeclavští Němci proti kn. Liechtensteinovi, roč. 50, č. 122, 4. 5. 1910, s. 4.
Lidové noviny, Záchvaty břeclavských Němců, roč. 19, č. 128, 10. 5. 1911, s. 3.
Moravská orlice, Zdravotní snahy v Břeclavi, roč. 72, č. 283, 2. 12. 1934, s. 14.
Národní listy, Z finančního hospodářství města Břeclavy, roč. 65, č. 182, 4. 7. 1925, s. 3.
Moravská orlice, Břeclava, roč. 48, č. 195, 27. 8. 1910, s. 4.
Národní listy, Česká reálka v Břeclavě, roč. 50, č. 233, 25. 8. 1910, s. 4.
Moravská orlice, Dobrodinec Hirš Kuffner, roč. 19, č. 263, 18. 11. 1881, s. 4.
Lidové noviny, Hospodářství u obce, správa m. nadací a Kafka, roč. 9, č. 67, 20. 3. 1901, s. 4.
Lidové noviny, Ministr Trnka v Podivíně, roč. 20, č. 196, 19. 7. 1912, s. 5.
Lidové noviny, Z Břeclavy, roč. 9, č. 169, 25. 7. 1901, s. 6.
Lidové noviny, Německé hospodářství v Břeclavě, roč. 9, č. 299, 28. 12. 1901, s. 1.
Lidové noviny, Poněmčení kostela, roč. 17, č. 333, 4. 12. 1909, s. 18.
Lidové noviny, Regulace Dyje, roč. 19, č. 236, 27. 8. 1911, s. 17.
Úřední list Brněnských novin, Vyhláška, č. 241, 22. 10. 1910, s. 1.
Národní listy, Břeclava, č. 206, 27. 7. 1899, s. 2.
Venkov, příloha Národní hospodář, Regulační práce na Moravě, č. 271, 12. 11. 1916, s. 1.
Moravská orlice, Slavnost českých měšť. škol matičních v Břeclavě, roč. 50, č. 188, 19. 8. 1912, s. 1.
Moravská orlice, Německo-židovský útok na katolický kostel, roč. 39, č. 194, 25. 8. 1901, s. 2.
Našinec, Vodocestná schůze v Podivíně, roč. 50, č. 80, 8. 4. 1914, s. 4.
Lidové noviny, Napravte to!, roč. 5, č. 288, 18. 12. 1897, s. 1.
Lidové noviny, Úředníci c. k. severní dráhy v Břeclavě při práci, roč. 20, č. 162, 15. 6. 1912, s. 3.
Lidové noviny, Jubileum knížete Jana Liechtensteina, roč. 16, č. 308, 9. 11. 1908, s. 6.
Čas, Aby kníže Liechtenštejn nepřišel na mizinu!, roč. 26, č. 291, 20. 10. 1912, s. 11.
Čas, Dar knížete Jana Liechtensteina pro českou školu v Břeclavě, roč. 27, č. 207, 30. 7. 1913, s. 7.
Lidové noviny, Z ujařmeného českého města, roč. 9, č. 149, 29. 6. 1901, s. 3.
Moravská orlice, Dodatek k zápisu dítek do školy národní v Břeclavě, roč. 21, č. 210, 14. 9. 1883, s. 3.
Příloha č. 3 ke sněmovnímu listu moravského sněmu zemského, dle stenografických zápisků. X. doba sněmovní, 2. zasedání 1904, s. 7.
Příloha č. 194 ke sněmovnímu listu moravského sněmu zemského, dle stenografických zápisků. XII. doba sněmovní, 1. zasedání 1913/1914, s. 151.
Návrh č. 790/1914 poslanců Kafky, Wintra a soudruhů ve příčině pokračování v regulačních pracích na Dyji v městě Břeclavě, dodatek č. 191 ke sněmovnímu listu moravského sněmu zemského, dle stenografických zápisků. XII. doba sněmovní, 1. zasedání 1913/1914.
Photographische Korrespondenz, XXV. Jahrgang, Heft Nr. 330, Wien und Leipzig 1888, s. 137.
Der Architekt, II. Jahrgang, Wien 1896, s. 36.
http://www.bildarchivaustria.at/Pages/ImageDetail.aspx?p_iBildID=12270185